Gdo se bojí, sere fsíni. Nebo rovnou na plotně.

(některý fotky sem ukrad Bouřkovi)

Hlavní postavy a jejich události ftomto příběhu bohužel vůbec nejsou smyšlené. Jakákoli podobnost s jinými kretény není náhodná.

Tady po tom vodstafci prosimvás přestanou číst skušený horský matadoří a vůbec fšichni rozumný lidi, který se umí v horách chovat. Jinak za todle hovadství určitě něgde něgdy dostanu trekovou holí po dršce. Vy ostatní si prosimvás aspoň vemte příklad, jak se nechovat v horach.

Rozbřesk v suťovým poli byl takovej…. nic moc.

Pro imbecily lačnící po dobrodružství v Dolomitskejch kopcích je výborný znát někoho, kdo je v horách jako doma, má nějaký skušenosti z ledofce, dokáže dobře vodhadnout hranice rizika a je ochotnej bejt s imbecilem navázanej na jednom laně. Takový dobráky abys lupou pohledal, ale jednoho takovýho M.i.Xe chválabohu znam. Dokonce už sme spolu zdolali na jednom laně Dachštajn, takže ví do čeho by šel.

Jenom je velká škoda, že má koleno fprdeli a do Dolomit s náma nemoch. Holt sme vyrazili s Bouřkou sami. Ne, že by Bouřka neměl vůdčí schopnosti, nevyznal se v horach, neuměl číst počasí a nebyl ochotnej jít se mnou po ledofci na laně, ačkoli váží polovinu co já, ale při fší úctě k němu – M.i.X je prostě vyšší liga. To je holej fakt.

Zas abyste si vo Bouřkánovi nemysleli, že je pologramotnej makak jako yá… Von ty skušenosti má, jenom pud sebezáchovy mu chybí. Co taky čekat u otce tří dětí. Na druhou stranu, bez toho by, jaxe pozdějc ukázalo, nedošlo k úspěšnýmu zdolání dvou nejvyšších vrcholů dolomit – Antelao (3264m.n.m) a Marmolada (3343m.n.m.).

V sedle už byly paprsky mnohem přívětivější.

Celou akci sme začli plánovat už na jaře sladěním termínu. V létě začal bejt Bouřka nervózní, že nemáme žádnej cíl. Uklidnil sem ho, že cesta je cíl, což správně pochopil tak, že má naprostou svobodu v rozhodování vo našem osudu. Na operační schůzi v restauračním zařízení oznámil, že nosí v hlavě několik variant na přechod na těžko, jednodení lechký vejlety, jednodení masakrální vejlety a to fšechno v několika lokalitách v závislosti na počasí.

Takovýmu plánu sem nadšeně aplaudoval fstoje a jal se přislíbit role řidiče dodáfky s lůžkovou úpravou, která znásobí flexibilitu výletu s možností přespání kdekoli. Tomu zase aplaudoval Bouřka. Během stendinkovejšnu a vzájemnýho laskání pinďourů sme dali dohromady sáhodlouhej seznam věcí, který nesmíme zapomenout. Start legendární akce byl dán na 20.8. leta Páně 2023 fpůl šestý nula nula votpoledne. Dáme něco menšího na rozchození, třeba Hochfeiler, pak napálíme Antelao, další den voraz na meších kopcích, pak Marmolada, následně přechod travnatejch kopců se spánkem někde nahoře, hoňkáním nad východem slunce a návrat domů. Tak genijální plán vobalenej naší flexibilitou a schopností improvizovat prostě nemá trhliny.

Zejména když začaly ozařovat protější masif.

Jak uš to tak u genijálních neprůstřelnejch plánů bes trhlin bejvá, dycky se poserou hned na začátku. A náš plán nebyl výjimkou. Nejmlačí z rodu Boříků se rozhod že vomarodí, čimž fotrovi nedělní vodjezd do Dolomit vodloží, nebo dokonce rači úplně znemožní. Co s tim žejo? Dát mladýho na pár dní do bejbyboxu vyležet a po vejletě zase vyzvednout, zavrhla Lenka. Matky sou holt outlocitný na takový věci. Museli sme teda vyčkat pondělní kontroly u lekaře.

Ta naštěstí vyloučila závažnej průběch a sploditel tak dostal oficijální povolení vycestovat za hranice nejen fšedních dní. Mě se jednodení skluz taky náramně hodil, protože po víkendovým nohejbalovým soustředění bych si třesoucíma rukama nezabalil ani besfiltrovou cigaretu, natož kompletní výbavu na tejden do hor. Ale to je na úplně, ale úplně jinej příběch.

Stínohra do nás vlejvala novou energii. Zdálo se neuvěřitelný, že máme za sebou teprve poloviční dávku vejškovejch metrů.

Fpondělí po vobědě sedíme v dodáfce řítící se směr Dolomity. Skrzevá deštivou předpověť počasí serem na Hochfeiler a nějaký rozcházení na něm a rovnou míříme do Itálie pod Antelao. Bouřkán potřebuje nutně sklidnit nervy, na který mu synátor posledních pár hodin brnkal a mě je jasný, že řízení komplet vodseru já. U Mnichova už má pět antidepresivních Kozlů, ale furt je ve stresu, tak lije další a další. Začíná legrace level PlzDy (Plzeňská Dyvize notoricky známých notorických alkoholiků).

Večer kotvíme na parkovišti v San Vito di Cadore a jdem rovnou spát. Jednak Bouřka dopil i posledního kozla o teplotě kozlí moči a druhak bude budíček ve štyry ráno. Přecejen 2200 vejškovejch metrů budem chvilku funět, tak ať se nevracíme za tmy.

Ale při pohledu vzůru šlo jen mlčky sklopit hlavu a ukrajovat metr po metru.

Ačkoli sem nepožil ani slzu alkoholu, chce se mi ráno umřít. Před čtvrtou se tyvole maximálně chodí z pařby, ale určitě se nefstává dělat jakoukoli činnost, kromě rychlýho chcaní a opětovnýho zachumlání do peřiny. Jaktože je Bouřka fpohodě? Přece nemůže na teplejch kozlech fungovat líp než já na vodě pana Mattoniho. Nebo jo?

Hory tu sice budou furt a počkaj, než se vychrupkam do růžova, jenže na votpůlne hází předpověď ňáký bubáky, tak neni zbytí a mušim se ze spacoše vykopat. Po chvilce autopilota mi dojde, že se nahoru těšim a to tak že velmi. Snídani konzumujem furt za tmy, ale už s pokusama vo ftípky.

Klidně bych zůstal tady a jen tak ukáp trochu výhonu.

Podle Bouřky je cesta pohodová, po pěšinkach, místy trošku lezecká, je tam jedna strmější plotna, ale nic, co bysme neměli zvládnout. Věřim mu, copa yá bych si něgdy zjišťoval informace vo tom kam du a připravoval se na to co mě čeká? Připravenýmu možná přeje štěstí, ale nepřipravenej má spoustu zážitků, který v brožurach nevyčte. Navíc, nějakou feratu už sem zdolal, myslim, že bych si fklidu poradil i s obtížností D, ale vo feratach Bouřka nic neřikal, takže klídek.

K chatě Scotter Palatini je to 500 vejškovejch, který zdoláváme celkem svižně a nic nenaznačuje tomu, že dnešní vejlet bude kousat. Kdybych se připravoval a čet brožury, tak bych věděl, že vod chaty bude následovat suťový pole, po něm eště horší a po něm lezecký úseky a pak smrt z vyděšení na plotně. No ale protože sem nic nečet, jdu v blaženej nevědomosti a s úsměvem fstříc bolesti a utrpení. Značení bylo viditelný i v šeru, cestička za celý léto hesky vyšlápnutá a fšechno šlo jak po másle. Pod sedlem Forcella Piccola začínaj štíty vobepínat první paprsky vycházejícího slunce, který doslova nabíjí pozitivní energií.

Druhý suťový pole je mnohem rozsáhlejší a na konci přechází ve skálu s lezeckejma úsekama.

Začínam sundavat první vrstvy voblečení a tak trochu kleju na dlouhý kalhoty a zimní bundu v báglu. Při letmym pohledu na hodinky zjišťuju, že za sebou máme dvě třetiny cesty, polovinu převýšení a zmákli sme to za dvě a půl hodiny. Sebevědomí sílí jako ranní paprsky a respekt k horskejm masivům jakoby mizel současně s nocí. Bez obaf, duch hor fšechno bedlivě sleduje a fpravej čas mojí opovážlivost strestá i s úrokama.

Vod sedla je cesta mnohem výživnější. Druhý suťový pole už docela utahuje a postup je výrazně pomalejší. Nebo jenom my sme takový lemry zdechlý, protože kolem nás protančí manželskej pár a za chvilku už vidim, jak sou nalepený na skále a stoupaj vzůru lezeckym stylem.

„Tyjo, to asi budem lézt jakože lézt. Sem myslel, že tu budou železa.“ vybafne na mě Bouřka teď a tady.
„Jak jako lézt? Kde je ferata? Já nejsem tyvole žádnej horolezec!“ vyděsim se nový nečekaný informace.
„Ale prosimtě, to bude nanejvejš dvojkový lezení, který zvládneš.“ chlácholí mě a do skal nastupuje s jistotou kamzíka.
„Nevim co je dvojkový lezení, ale přece se na to nevyseru pár metrů pod vrcholem.“ bručim si pod fous a snažim se napodobit Bouřkovo ladný pohyby.

Lezecký úseky byly fakt lezecký. Teda pro mě určitě.

S desetikilovym báglem na zádech a patnáctikilovou ledvinkou kolem pasu, maj hroší pohyby na skále do ladnosti kurefsky daleko, nicméně se vzhůru posouvam. Ačkoli mam kraťasy a triko, potim se jak vrata vod chlíva. Naštěstí mam v batohu spoustu náhradního voblečení, i zimního, takže na vrcholu určitě neprofouknu a teoreticky můžu udělat i módní přehlídku. To je takovej heskej hřejivej pocit vědět, že neumřu zimou…

No nic, kdybych padal z útesu na záda, patnáct vrstef voblečení mě vodpruží a přežiju. Teda když se nepraštim do hlavy. Helma samozřejmě sice byla na seznamu věcí kerý nesmíme zapomenout, ale Bouřka na ní přesto zapomněl. Kolegiálně sem si jí nevzal, aby nebyl za debila sám. Tak holt pod Antelaem šlapali dvá debilové se spoustou zimního voblečení a bez helmy.

Přes lezecký úseky sme se nějak domotali k dalším pěšinkám a moch sem zase vysírat Bouřku ťukáním trekovejch holí vo kameny, což bytostně nesnáší.

Ocitat se znenadání na šikmej ploše umim (foto Bouřka).

„Za chvilku přijde plotna, nejtěžší úsek výstupu.“ snaží se mě vyděsit, protože schvalně ťukam vo kameny jako datel. Vybavuje se mi fotka šikmýho úseku, kterou mi posílal. Na tej mi ale nepřišlo nic divnýho. Teda krom ležícího týpka.

Po pár minutách sme došli k místu, který připomínalo plotnu z fotky. Strmější úsek zhruba deseti metrů, kterym se táhla prasklina.

„Tyvole a tady to jako lidi votáčej, protože nejde plotna přejít?“ divim se údajně nejnáročnější části výstupu a hopkam vesele dál.
„To určitě nebude vona, votoč hlavu doleva, tyvole.“ směje se Bořivoj.

Votočim teda hlavu doleva, načež votevřu hubu tak, že mi spodní čelist zavadí téměř vo pohorku. Před náma se tyčí naprostá příšernost, která mě donutí polknout suchej knedlyk. Hrobový ticho rozčísne ťukání kamenů řítících se zhora. Mlčky se na sebe podíváme a polykam druhej eště sušší knedlyk. To předtim byl jenom takovej vídeňskej nok. Teď už naprosto rozumim tomu, proč zrovinka ftomhle místě spousta lidí ukončí svojí pouť k vrcholu.

„Eště že sem byl kolegijální a nechal helmu v autě…“ protáčim voči k nebesům.

Poprvý mi někde hodně daleko vzadu v hlavě zableskne myšlenka, že by bylo dobrý nehrát hrdinu a myslet na cestu spátky, která bude fšechno, jenom ne humorná. Jakože by stačilo tady trochu poflexit pod vrcholem, udělat pár fotek, výhledy sou taky heský…

Vobá tušíme, že by tady, kort bez helem, měla nastat votočka a návrat spátky k autu. Jenže ani jeden z nás to nechce říct nahlas.

Až sme teda došli.

„Dem. Nejlepší to bude zleva po sutinach.“ rozčísne Bouřka poměrně dlouhý ticho a rázně rozhodne celou situaci.

Za neustálýho padání menších a větších kamenů se posouváme vzhůru. Bouřka podýl suti, já přímo plotnou.

To se ukáže jako chyba, protože nahoře pod skálou se vocitnu v místě, odkud neni lechký se dostat. Spátky nemůžu, přede mnou je strmá skála a do boku je jenom mokrá plotna, která klouže víc než okluzní fronta. Ftu chvíli bych moch prdelí louskat vlašský vořechy, to vam řikam. S vypětím fsech sil, pomocí strážnejch andělů a se staženou řití se mi podařilo přesunout za Bouřkou. Pak už se zaplaťpandu dalo zase pokračovat volnym lezeckym stylem. To co z dolní části plotny vypadalo jako vrchol se teď ukázalo jako dalších 250 vejškovejch metrů skalním terénem. Nechápu, kde se to převýšení furt bere. Kopec na kopci tyvole. To už sem něgde zažil.

Stejně rychle jako moje síly, mizí i zásoby tekutin, což bude ftej výhni docela problém. Eště že máme několik vrstef zimního voblečení. Po skoro sedmi hodinách výstupu je vrchol náš. Nigde ani noha. Flexíme víc než dva kilometry nad údolím, fotíme, řičíme blahem, jásáme a protože když tě život láká, taxi vyndej ptáka ven, dojde i na penisoutsidefoto. Během hodiny pobytu na druhym nejvyším vrcholu Dolomit, se tu s náma vystřídaj čtyři skupinky horalů, což fskutku neni mnoho.

2260 vejškovejch metrů v nohách, ale výhledy, že bys uronil slzu nejen bolestí. No, budem muset eště do tý vesnice dole, tak hybaj.

Dostatečně vykmochaný zahajujeme sestup. Při pohledu dolů se lechce vyděsim. Ta propast kterou vede cesta je docela zrůdná a doteď sem si jí vůbec nefšim. Nahoru to tak strašlivě nepůsobilo. Asi tim, že sme furt čuměli na vrchol a ne do ďáblovo řitě. Todle vůbec nebude prdel. Už teď myslim na to, že postačí jediná chyba a dole se valivým pohybem voctnu za pár fteřin, místo za tři hodiny. Nejvěčí legrace začne na plotně. To, jak se po ní šlo před pár hodinama úplně nahovno nahoru, je najednou čajíček voproti tomu, jak strašně napíču se po ní teď jde dolů. Pro skušený horaly bez tukový ledvinky a s helmama je strmá stěna dením chlebem.

Vyvrcholový foto bez lidí (foto úchyl).

Tráva by to tu určitě vyhopkal po jednej noze, eště tej slabčí a se zavázanejma vočmama, ale copa já sem nějakej horal? Mam tyvole tuku jak tukan obecný, ale před rozpáráním vostrým šutrem by mě asi neuchránil. Myšlenka, že by bylo dobrý nehrát si na hrdinu a myslet na cestu spátky, se už nevozejvá gdesi vzadu v hlavě, ale je mnohem výraznější. Jenže teď už je pozdě Picha honiti, když se bude co nevidět kutáleti. Nojo, ale přece si nebudem volat vrtulník, když nam nic neni a sme jenom dementí. Musíme po svejch. Třeba ve smyku po prdeli. Začíná mi bejt jasný, proč se nejvíc úrazů stává při sestupu. V duchu se duchovi Dolomit velice vomlouvam za naprostou apsenci pokory. Já motovidlo! Motyka hloupá!

A jedno vrcholový pro babičky (foto Bouřka).

Vod nohou se nam kutálí kamínky a míjí skupinku lezců, který rozjímaj nad svejma životama mnohem víc než my a nakonec se votáčí. Zhora je teď vidim jako mnohem větší hrdiny, než nás dva kretény. Vlastně jaký dva? Mazák Bouřka navzdory fčerejší konzumaci Kozlů vypadá víc než svěže a dolů postupuje na pána. Kretén je tu jenom jeden. Asi je na mě nervozita vidět, tak čeká a ukazuje cestu, kudy mam šoupat připosranou prdelí, dokud neslezem z plotny. Pod ní si zhluboka voddechnu a doufam, že to nejhorší je zanáma. Chyba láfky, Zendo, chyba láfky. Pokorus neměls, tak trp, ty hovado! Lezecký sestupy sou totiž mnohem záživnější než výstupy.

Poslední pohled dolů a jdeme (foto Bouřka).

Zejména v létě a s batohem plným zimního oblečení. Je velkej rozdíl po horách chodit a nebo po nich lézt. Jakožto chodci, nebo spíš důchodci, mi fofrem ubejvaj síly. Ruce mam slabý jak jednovrstej hajzlpapír a strach z pádu je skoro hmatatelnej. Celou cestou dolů až k hornímu suťovisku střídavě kleju, modlim se, spílam si, samovolně bušim tělem vo skalní výčnělky, abych se potrestal za nedostatek pokory a trpim.

„2200 vejškovejch neni nic.“ Kryple!
„To bude na pohodu.“ Kokote!
„Ferraty nejsou problém.“ Zmrde!
Tůty a různý podobný výkřiky se mi honí lepkou, zatimco se pokoušim nespanout do propasti.

Během sestupu sem dokonce byl svědkem, jak se kámen proměnil ve stolici. A to zrovna ve chvíli, kdy sem se držel za kus skalního výčnělku, kterej mi zůstal v ruce. Přesně ftu chvíli sem cejtil, jaxe ten ulomenej kámen mění v hovno volizující mi trencle, zatímco volným pádem klesam na plácek pode mnou.

Copa budeme dělat?

„Dolomity nejsou Šumava.“ směje se Bouřka mýmu dvaceticentimetrovýmu pádu smrti. Ten parchant! Přitom takle ouvej mi bylo naposled, když sem dostal kopačky vod jednoho moc heskýho děfčete a brečel sem tak měsíc fkuse. Jenže to byla bolest rozložená do jednoho měsíce. Tady sem ji stihnul fstřebat za pár hodin. Kdo mi to říkal, že zážitek nemusí bejt pozitivní, ale hlavně intenzivní?

No nebudu to dál zbytečně dramatizovat a protahovat, na suťovisko sme se dostali bez úhony, jinak bych tady nemachroval. Taky sme se tam ale dostali bez vody. Poslední dva hlty už byly jen tak na zavlažení rozpraskaných rtů před smrtí, aby se vo ně Cháron nepoškrábal. Naštěstí jak bylo suťovisko nepříjemný nahoru, tak dolů stačilo nebrzdit holema a rázem se člověk sunul desítky metrů dolů v kamenej lavině. Paráda. Nechápu, jak je to možný, ale Bouřka vypadal nonstop svěží, zatimco já byl úplně bez věže a zralej se nechat pohltit do mohyly valícíma se kamenama.

Kutululů (foto Bouřka).

Dokonce si ten vůl vylez na nějakej travnatej pahorek, protože měl prominenci, nebo co to blábolil. Vůbec sem ničemu nerozuměl a snažil se krok za krokem, či lépe pád za pádem přiblížit k chatě, gde snad bude votevřeno a dostane se mi nějakejch tekutin. Klidně nealkoholickejch. Za kliku restaurace už beru dehydrovanej jak slaneček a rozpraskanejma pyskama mi stěží projde:„Wotr typyčo plís!“

Hospockej nestačil eště ani vyhodit víčko vod právě votevřený flašky studený vody a už sem po něm chtěl další. A pak eště dvě. Čtyři půlitry studený vody sem do sebe mušel nalejt, abych trochu zahnal žízeň a moch fklidu vyčkat na Bouřkána. Než zběratel prominencí voběhnul fšechny vrcholky vůkol, stihnul sem i jedno pivo, nebo spíš tekutinu, kterou za pivo vydávali. Jakmile se přiřítil, chrstnul do sebe litr a půl vody, načež usnul v prenatální poloze za boudou lanofky.

Jak parvil Bou – Říše Dolomitská. Za tu bolest a utrpení ty výhledy prostě stojej.

Aha. Takže zas tak moc fpohodě nebyl, jenom to narozdíl vodemě dobře maskoval. Po půlhodinovým šlofíčku vyskočil, jakoby se nechumelilo a pokračovali sme na cestě k autu. Koupel v řece pár set metrů vod dodáfky vodstartovala naší euforiji. Ryčeli sme na celý údolí jak malý děti, děkovali horám, že nás provedli bez úhony a já se eště asi padenáctkrát v duchu vomlouval za apsenci pokory. Todle byla veliká škola, na kterou si fspomenu i při cestě s dětma na Chlum. Před Marmoladou si vyhrazuju jeden den čistě na modlitby.

No a to je fšechno. Takovýho balastu pro nic. Jakoby nestačilo napsat „byli sme na Antelau“ a postnout nějaký fotky.

Díííg a buďte dobří.
Posílam lásku❣️

Trempich

pées: Příběch vo Marmoládě už za půl roku. stejně jako pět let slibovanej dotisk kníšky.

Punta Sorapiss (foto Bouřka).
Taklenc vod auta vypadá ten výčnělek hrozně rostomile.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na