Plky sportovní

Hokra Cup, aneb jaxem měl sprdelekliku

Autor fotek: Jakub Urbanec

„Nechceš jet s náma Hokra Cup„?

„Skládáme dva týmy a chybí nám lidi. Áčko teda závodí, ale my jedeme na pohodu a hrozně kalíme.“ napsal mi jednoho dne ukrutnou lež Johny Rock. A já debil mu to sežral i s navijákem. Kdybych se aspoň podíval na výsledky z minulejch ročníků…

Natoč mi tam dvě!

Že se jedná vo desetihodinovej závod na skládačkach sem věděl vod loňskýho roku, kdy tudle šílenost jel Pašerák úplně sám a nakroužil kolem náměstí ve Lhotě přes dvě stě kilometrů. Jedno kolečko má zhuba 420 metrů, takže si dokážete představit ten kolotoč. Neutkvěl mi v hlavě jenom jeho šílenej výkon, ale i závod samotnej. Deset hodin jezdit na skládačce a přitom konzumovat alkoholický nápoje, to vypadá jako vydařená sobotní taškařice. Proto sem s účastí moc dlouho neváhal a hozenou rukavici s radostí chytil. Jestli maj dva týmy, jeden závodí a druhej jezdí na pohodu a kalí, rozhodně chci bejt v týmu, kterej jede na pohodu a kalí. Na přípravu sem měl zhruba měsíc a nic sem samozřejmě nedělal. Proč taky, když pojedeme na pohodu a budem lejt. To mi de jako nikomu jinýmu a těžko bude ftýmu někdo lepší.

Dva dny předem sem akorát dostal instrukce, kdy a kam se dostavit a že si rozhodně nemam brát tretry, ale klasický křusky.

Skautský stejnokroje týmu Eska Pleská nam dejchali na záda.

Ráno mě trochu znervózněl déšť. Na mokrým asfaltu to pravděpodobně bude veliká hitparáda drškopádů. Ale tak jedeme na pohodu a budem kalit. Holt budu kalit míň, abych tolik nepadal. Vrána hlásí, že vod vosmi přestane podle radaru chcát a vyleze mozol. Za pět minut vosum koukam na temný nebe a klepu si na čelo. Todle bude průser. Nakonec radši jedu autem, protože nechci moknout jak kokot a rozhodně nechci jet na kole s turistickým batohem, ve kterým mam tunu náhradního suchýho voblečení. Holt nebudu lejt a jenom pojedu na pohodu. Vona mi ta apstinence neuškodí. Beru dvě Matoniho vody a jedu směr Lhota.

Tam už je fšechno fplnym proudu. Závodníci laděj stroje a najížděj trasu, moderátor moderuje, diváci se dívají, atrakce pro děti atrakcujou… Fšechno super, ale já tyvole vůbec nevim, ke komu se mam připojit, protože z týmu znam akorát Vránu a Peťu Ježků, jenže ani jeden tu eště neni.

Z tupýho bloumání mě vysvobodí Johnyho příjezd.

„Zdár, tady u studny máme stanoviště.“ haleká na mě.
„Ahoj, já sem Negramot, profesionální uzavírač startovního pole. Je mi ctí, že ste si mě vybrali do týmu, abych vám skurvil umístění.“ představuju se hromadně skupince spolujezdců.
„Ale depa, nejpomalejší ftýmu sem já.“ řiká mi s úsměvem Vanda, jediný děvče naší sestavy.
„Nenene, nejpomalejš jezdim já.“ podává mi ruku Zdeněk, Vandy táta.

Největší kochač závodu.

Džordž se Standou Rybářem neřikaj nic a Vrána určitě neni pomalejší než já. Druhej tým má na starosti Hans a evidentně sou namotivovaný na vítězství.

Pučuju si kolo a du prubnout trať. Na skládačce sem neseděl asi 35let, tak abych vůbec vyjel z depa. Sedlo je nastavený na jednu velikost pro fšechny , takže s mejma dvouma metrama a něco je veliká sranda se pohodlně usadit a šlápnout do pedálů, aniž bych si nemasíroval povislou bandasku.

Spodní zatáčky sou docela dobře jetelný i na tom mokru. Horní vostrá vracečka trochu vyhazuje do křoví, ale když jí pojedu pomalejš, dá se. Na pohodu se určitě dá.

Startuje se vypitím piva a doběhnutím ke strojům. Džordž pivo po startovním výstřelu vdechnul snad i s kelímkem, dvouma obříma skokama se voctnul u kola, vytrhnul ho ze stojanu a vystřelil kosmickou rychlostí kupředu.

„Asi se chce vyhnout případnej kolizi.“ uklidňoval sem se v duchu a čuměl s votevřenou hubou na to nezávodní tempo. Než sem stačil na sucho polknout, už se závodnící řítili do spodních zatáček. Hanzi na prvním místě, za nim galusku na galusce Pašerák a v těsným závěsu Džordž.

„Dohajzlu, proč nebrzdí?“ valim voči a nestačim žasnout. Hans to do zatáčky klopí fplnej rychlosti. Na mokrým asfaltu mu to ustřelí a jde k zemi. Pašerák se mu vobratně vyhejbá směr křovíčko, který stále fplnej rychlosti projede. Týdle kolize využívá Džordž a jde do vedení. Stoprocentně jede průměrku víc než tři pětky v hodině. Hans nedbá asfaltovýho lišeje na končetinách, ani tekoucí krve, nasedá spátky na stroj a jede strašlivou kudlu. Za pár kol už je zase fčele závodu.

Naše bojovnice Vanda.

Vyděšeně koukam na Vránu a tiše ze sebe začnu soukat:
„Řikal si, že se pojede na pohodu. Na pohodu tyvole. Že se bude kalit a bude sranda. A todle kurva rozhodně nevypadá na zasranou pohodu ty debile!“ zakončuju větu už zvýšeným hlasem a chci toho lháře začít škrtit, nebo ho aspoň něčim přetáhnout po dršce. Nejlíp ocelovou tyčí.

„Neee, nebuj, to se klucí dycky na začátku jen tak honí. My fakt pojedeme na pohodu.“ snaží se Johny vykroutit další lží, ale nežeru mu to. Sem v depresi. Tady se bude závodit. A bude se závodit v šíleným tempu. A já sem fšechno, jenom ne rychlostní typ. Neexistuje na světě většího odpůrce rychlosti, z ní plynoucí vysoký tepový frekvence, potažmo laktátu, než mě. Jednotka rychlosti je metr za sekundu a jednotka pomalosti jeden Pich za rok, rozumíme si?

„Doprdele, co sem to zas proved?“ vyděšeně se ptam sám sebe a hledam nějakej kout, kam bych si sednul a brečel do dlaní.

Džordž jezdí půl hodiny fkuse neskutečný bomby. Po něm jde na trať Vrána. Depo netrvá ani pět fteřin fčetně výměny závodního dresu, kterej má každej tým jenom jeden a má ho na sobě jezdec.
Vrána drží Džordžem nasazený tempo a taky krouží taky půl hodiny. Druhej tým Eska jede eště větší bomby, což už snad ani nejde. Střídají častějc, šlapou i z kopečka a do zatáček zalehávaj jak na motorce, protože vykouknuvší slunce osušilo silnici. Deprese se prohlubuje. Todle nedam, ani kdybych se posral. A že se rozhodně poseru.

Někdo jel závod s úsměvem.

Kozli na Epu taky nevypadaj, že přijeli konzumovat lihoviny. Boj vo první příčky jim trochu komplikuje defekt, ale zvládaj výměnu fcelku svižně.

Po Vránovi jde na trať Vanda a že by tempo nějak zmírnila se říct nedá. Pašerák za ní vlaje jak hadr na holi a má co dělat, aby jí uvisel. Jezdec Pašerák, rozumíš!

„Neskovávej se za ženskou, zbabělče!“ pokoušim se dělat humor, abych zakryl nervozitu.

První pozitivní zpráva je, že Vanda jde do depa po čtvrthodině, takže půlhodina neni povinná. Pak už naskakuje na skládačku Standa, kterej pokračuje v nastoleným trendu. Johny vidí, že nejsem úplně v pohodě a jde mě uklidnit.

„Prostě pojedeš co to dá a až nebudeš moct, zajedeš do depa.“
„Tyvole, já nemůžu už teď. De na mě sraní, mam třas a polejvá mě studenej pot.“ definitivně neskrejvam obavy z výkonu a kouřim dvě cigarety najednou. Nepomáhá to. Jdu na řadu jako předposlední z týmu.
„Určitě poseru hned depo, zlynčujou mě a radši závod odjedou v pěti lidech.“ víří depresivní myšlenky hlavou. Než stačim vyfouknout kouř z posledního cíga, mam na sobě dres a Džordž mě roztlačuje skrzevá rychlejší výjezd z depa.

A někdo trhal řetěz.

Haxny na pedály a rychle je rozkmitat. Velice rychle je rozkmitat. Jede se po směru hodinovejch ručiček, takže vopačně, než sem si najížděl trasu. Horní zatáčka, bacha na štěrk, a zase bomby dolů. Spodní zatáčku vopatrně, ať si nelehnu jak Hans. První kolo mam úspěšně za sebou. Tepová frekvence je na maximu. Nohy hoří. Pot ze mě stříká a laktát jakbysmet. Takovejdle Mordor sem zažil naposledy pod Alaskanem v přípravě na maraton, když mě honil do kopce na Sylván, nebo na Homolce. Kolik kol můžu v takovym tempu vydržet? Tři, čtyři? Jestli dam deset, taxem borec. Než stačim utřídit myšlenky, jdu do třetího kola. Dostávám se na dohled skupince závodníků. Předjíždim je a už se blížim na dohled dalším. Úplně cejtim, jak mi buší ve spánkach, běhá mi studenej mráz po těle a zužuje se mi zorný pole.

Cotoe za pocit? Dostal sem infarkt, nebo tak něco? Podle záznamů z Garminu asi jo, protože TF 217/min s mojí maximálkou 192 ukazuje na jasnou srdeční příhodu.

Nicméně předjetím několika závodníků se ve mě rozhořel asi něco jako závodní duch a rozhod sem se na trati nechat fšechno. Nebude to mnoho, ale lepší fšechno a v bolestech nelitovat, než to plácat na půl a mít pak výčitky, že sem týmu nedal maximum. Nesnášim týmovýho ducha!

Pátý kolo už taky šlapu i z kopce, do zatáček se snažim nebrzdit, ale líp si najet. Závodní pojetí má něco do sebe a dokonce mě po chvíli začíná bavit. S každým předjetým závodníkem roste hlad po kořisti. Když už si myslim, že svištim jak Pogačar, proletí kolem mě Hans. Ale dovopravdy proletí. A než stačim heknout na výraz údivu, mizí v dáli.

Letmo mrknu na hodinky s tim, že už mam určitě nakrouženo aspoň deset kiláků. Leda hovno, sotva čtyři a necelých deset minut na trati.

Kozli na Epu se tvářili, jakože pohoda, ale rubali to do plnejch.

„Kurva, to je velký špatný. Musim dát aspoň čtvrthodinku.“ Fkrku mě pálí vod hekání, nohy hoří, ale musim to vydržet. Předjíždí mě kluk vod Kozlů na Epu.
„Tak Tebe musim uviset!“ hecuju se a věšim se mu na zadní kolo. Světě dif se, větrnej pytel fakt funguje! Sice mě stojí víc námahy borce udržet, ale kdybych měl takhle jet sám, nebo mu razit cestu, zdechnu.

Po pár kolečkách ale cejtim, jak zpomaluju, tak hlásim výměnu. Fpadnu do depa smykem a než stačim zaklejt, je na trati Zdenda. Přestože patří do kategorie zkušenejch jezdců, vůbec si nebere servítky a hrne taky kudlu jak hovado.

„Je to velká sranda co?“ směje se mi Peťa Ježků z druhýho týmu, páč se třesu jak přešlechtěnej ratlík a nemůžu si ani roužnout retko.
„No. Úplně se smíchy plácam do stehen, tyvole.“

Todle střízlivej nedam. Du na pivo. Jestli mam umřít v bolestech, tak nachcanej. První úsek sem zajel průměrkou 27,4km/h a nakroužil 6,5km. Nic moc, ale nechal sem tam fšechno, toe směroplatný. A když řikam fšechno, myslim tim fšechno. Srdce, plíce, nohy i špinavý trencle, jaxem se posral v bolestech.

Pašerák si nad mejma výkonama klepe na čelo, páč už má nakrouženo 40km. Jenže Kořka tým jede ve třech, stoho se dvá kochaj a Pavel tak musí jezdit za tři chybějící.

Na průběžnej výsledkovej listině figurujeme na druhym místě za týmem Eska pod Hanziho taktovkou. V těsným závěsu za náma jsou Kozli na Epu, ale ty zdržel defekt a vypadaj nabušeně. Todle bude zatraceně dlouhej den.

Za Vandou Pašerák zbaběle vlál, ale mě nepřelstil. Zbičoval bych ho jako Osla, kdyby se pokoušel o hák.

Druhá rotace proběhne v totožným duchu. Džordžíno s Vránou jedou půlhodinový peklo a snažej se udržet Kozli v odstupu. Vanda, Standa a zase jdu na plac. Teď za to beru rovnou. Žádnej pomalej rozjezd. Pěkně zvostra do laktátu, v zatáčce naklopit stroj a vytrčit koleno. Druhej úsek mi sednul hesky a s průměrným tempem 28,4km/h sem byl vnitřně spokojenej. Nakrouženo 7,4km. Jenom bych se potřeboval dostat na trať častějc, protože během pauzy nohy ukrutně tuhnou. Nepomáhá ani protažení chůzí qýčepu.

Do obědový poviný pauzy už to pak dokrouží Džordžíno s Johnym. Sme třetí. Kozli už nám utekli vo čtyři kola. Teoreticky je to hratelný, ale i jejich nejslabší článek je výkonostně vejš než já. Čtvrtej je tým Eska Pleská a ztrácí třináct kol. Klucí taky nejedou špatně a na trati svádíme pěkný souboje. Pátej tým Parta Hic už ztrácí 20 kol, což je dost, ale stát se může cokoli. Zejména když selže technika. Druhá půlka závodu bude eště zajímavá.

Oběd máme zajištěnej u Vandy. Epesní vývárek a těstovinovej salát. Takovej servis si necham líbit. Děkuju eště jednou!

Po pauze následuje start do druhý poloviny závodu, kterej se jede proti směru hodinovejch ručiček. Na třetí rundu se trefim do výměny s Pašerákem a dejcham mu na záda. Teda von mě taky, protože sme se v tahání střídali, ale to nikdo nezdokumentoval, takže Pavel bude tvrdit, ze mě celou dobu tahnul jako Osel. Ale je to samozřejmě prachsprostá lež 🙂

28,1 km/h a nakrouženo 7,1km. Víc to prostě nejde. Čtvrthodina v maximálním nasazení je strop. Pak přestávam i hekat, neb se mi zjevuje tunel na konci světla a toe fakt zlý znamení. Náš náskok na Eska Pleská se díky výkonu zbytku týmu zase navýšil. Na Kozly už ztrácíme moc a na Esku s Hanzem hektar. A to měli dva defekty, seklo se jim zadní kolo a fprvní zatáčce se jim rozsekal nejrychlejší jezdec.

Kořky berou do tříčlenýho týmu náhodnýho diváka, kterej omylem zabloudil. Nasedá na skládačku v tretrach a rozjebe se hned v prvním kole. Ani krvavý zranění ho ale neodradí, aby zůstal, pučil si do dalších kol vod Pašeráka boty a pomoch Kořkám vylepšit umístění. Jako dalšího náhodnýho helfra zlanařili Radka Švajcrů, kterej přijel Pašeráka jenom tak pozdravit. Po chvilce přemlouvání mu zvědavost nedala, možná se mu i trochu zželelo vyčerpanýho Pavla, kterej už najezdil 80km a vydal se na trať. Samozřejmě v pučenejch Pašerákovo botech, jak jinak.

Sedlo nam to spolu náramně a zbytek závodního pole naší krasojízdě jenom přihlížel.

Vůbec se celkově začala situace kolem členů v týmech zvrhávat. Laguna team v čele se Zelím nám přebral Vandu, protože jim odešla závodnice, další borec zvracel po páteční kalbě a třetího bolelo koleno. Ale Vanda je drsný děvče a s kolegiální výpomocí se vypořádala úplně na klid a na jejich výkonech to nebylo vůbec znát. Ba naopak. S větším vytížením jakoby se rozjezdila k ještě rychlejšímu tempu.

Předposlední jízdu už nedokážu roztočit stuhlý haxny do vobrátek a výkon je citelně nejslabší. Možná i proto, že vo pořadí už je téměř rozhodnuto a stačí mi pohlídat si klučinu z Eska Pleská, kterej mě dojel. Hezky si spolu pokroužíme v háku a Zdendovi Štěrbů předávam bajk s klidným svědomím, že sem i přes horší výkon nic neposral. 27,4km/h průměr a 7,5km nakrouženo. Klasika. Kozli na nás opět trochu navýšili náskok a Eska už je úplně někde jinde. Ty závodí jenom s časem, ne s vostatníma účastníkama.

Začínam pomalu ale jistě větřit druhou bednu v životě opilce Trempicha. Přestávam lejt desítku a jdu do dvanáctky. Je třeba si konec závodu užít. Zdenda, Džordž, Vrána, Vanda i Standa drží furt nastavenou laťku, závodní stroj pořád funguje bez oprav a defektů. Todle už prostě nemůže špatně dopadnout. Domlouváme se, že natáhnu poslední úsek vo pár minut navíc a pak už to do cíle doklepne Džordžíno.

Nasedam kolem čtvrt na sedum. Na trati je Radek Švajcrů. Hlavně aby mi nedal kolo, to bych nerozdejchal. Šlapu co to dá, dokud ho nevidim spátky v depu. Mezi tim na mě po třech kolech Vrána volá: „Dvacet šest!“ což je náš náskok na Eska Pleská. Jestli to krutě neposeru a vodjedu si standart, teoreticky předam Džordžovi v momentě, kdy bude mít dostatečnej náskok a můžem jít slavit. Užívam si zatáčky a už se nikam moc nehrnu. Hlavně se nerozsekat vo diváky, který se motaj v horní zatáčce. Nemůžou jít vnitřkem, kde žádnej, ale vůbec žádnej závodník nejezdí, protože ta zatáčka vynáší ven do křoví, ale musí jít přesně ve stopě podýl křoví a pak do něj s leknutím uskakovat před jezdcema.

Vyvážim se zbaběle za Zelím, kterej mele z posledního a jenom si hlídám pozici. Pak na něj houknu, ať se chytne a jdu ho střídat, ale už je tak vymletej, že vodpadá.

A diváci se bavili.

Do depa poprvý za celej závod vjíždim s úsměvem. V posledním úseku sem přidal 11,9km v tempu 26,7km/h, čimž se mi podařilo celkově překonat ujetou vzdálenost aspoň 40km v průměrce 27,5km/h. Todle tykrávo nejezdim ani na silničce. Rychlejš sem jel akorát cyklistiku Čekmena, jinak nikdy nic.

Oslavně do sebe naleju čtyři dvandy během chvilky a volam želvy. Je třeba se dostat domů jak s vozem, tak ideálně i s řidičákem.

Vyhlášení vítězů si užívam už v bujarej náladě, kterou sem si stihnul přivodit sprinterskou konzumací chmelomoku. Bohužel už pak stihnu akorát focení a kolektivní týmovou opijádu nikoli, protože želvy sou neúprosný a rozhodně na mě nechtěj hodinu a půl čekat, než si králofsky vožeru dršku.

Děti se rozhodně nenudili. Takovej doprovodnej program nemá ani Berousek.

Co dodat závěrem, kromě toho, že sem měl sprdele kliku a octnul se v dobrým týmu, s perfektně připraveným strojem, kterej by bejval moch skončit druhej, kdyby měl místo mě dobrýho cyklistu? Perfektní akce, skvěle zorganizovaná, s bohatým doprovodným programem pro celou rodinu. Tolik dětských atrakcí neni ani v zábavním parku. A dospělí? Ty maj jiný starosti. Výčepy tam byly dva, jídlo taky pochystaný, takže u mě dobrý. Pokud zase bude někdo skládat tým a náhodou bude toužit po tom, mít na koho svést neúspěch, jsem připraven se zúčastnit a zase nechat na trati fšechno.

Děkuju Vandě Štěrbovej, Zdendovi Štěrbovi, Džordžínovi, Standovi Rybářovi a v neposlední řadě Honzovi Havránkojc, alijas Vránovi, že mě vytrpěli ftýmu, neměli zbytečný kecy, že sem pomalej lempl a debílek, co przní výsledky. Bylo mi ctí s váma strávit sobotu v bolestech ❤️

No a to už by fakt stačilo.
Tak čusíčeeek.

Trempich

Trempich

View Comments

Recent Posts

Gdo se bojí, sere fsíni. Nebo rovnou na plotně.

(některý fotky sem ukrad Bouřkovi) Hlavní postavy a jejich události ftomto příběhu bohužel vůbec nejsou…

14 hodinami ago

Jasná výhra, anep Jablomann podruhé

Prosimvás, zanechte stendingovejšnu a výkřiků "bravo mistře", dámy přestanou házet spodní prádlo na monitor s…

9 měsíci ago

Vabank – 2. část – Temný čas svačiny duše, aneb Pomocná ruka

Náznaky únavy a touhu po spánku spolehlivě zažehná pach spálenýho plastu a cedule Chánov. Je…

11 měsíci ago

Vabank – 1. část – Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser

"Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser!" pravil, a většinou následovala facka, až…

11 měsíci ago

Vemení dezorient express

Tudlenc měl Chrt zase výbornej nápad mi navrhnout, jesi se s nim nechci zúčastnit závodu.…

2 roky ago

Dobrá brada nad zlato

Hele, moch bych na Vás při závodě jen tak flexit, a smát se vod plic…

2 roky ago