Plky sportovní

Vemení dezorient express

Tudlenc měl Chrt zase výbornej nápad mi navrhnout, jesi se s nim nechci zúčastnit závodu. Dlouho už prej nemarodil, tak jesi se spolu nevydáme na orijenťák do Bukový, páč Silva má do týmu někoho jinýho a von sebou nutně potřebuje buzolu. A já prej vydam za buzolu i bukvici dohromady. Že to bude taková ta klasická vesnická krasojízda s pár účastníkama a domácí atmosférou. Orijenťák sem teda nigdá nejel, neorijentuju se ani ve svejch myšlenkach, ale vzhledem k tomu, že si trasu volíš sám, moch by závod bejt zajímavej. Nu, závod… Tady nebude žádnej prolhanej kokot Vrána, takže nebudu muset trpět v laktátu, z čehož je jasný, že slovo závod je jenom označení pro výlet s číslem.

Samozřejmě sme se nijak nepřipravovali, protože sme sehranej tým jako svině. Chrtovi sem oznámil, že jedu akorát s pitím, sušenkou a telefonem fkapce, mapu prcam a bude nás navigovat von. Pokud budou kopce, dostane pumpičkou přes dršku. Jednoduchej plán, se kterym souhlasil.

startovní zázemí je trochu pod vodou

V den dé sem akorát vytáhnul kolo ze sklepa, vomet pabučiny, pomačkal galusky, jesi sou eště dostatečně nafouklý a vyrazil do Dobřan naložit Silvu s Chrtem. Jesi je vam divný, že sem neskontroloval, na kolik sou pneu nahuštěný atmosfér, tak vězte, že neskontroloval. Já totiž fakt nevim, na kolik se tyvole fouká atmosfér. Zmáčknu galusku a je buď tvrdá, nebo měká. Měkou poznam i podle toho, že jede hrozně špatně a drncá po malejch kamínkach. Tolik k tlaku v pneu a umění správně nahustit.

Cesta ubíhá příjemně a na kapotu jemně bubnujou dešťový kapky. Neznervózňuje mě to, protože Chrt řikal, že v deset přestane pršet. Minule na Hokra kapu tvrdil sedmilhář Vrána to samý a nakonec fakt nepršelo, přestože to tak ráno vůbec nevypadalo. Skrzevá tudle bezdešťovou skušenost a Chrťákovo prognózu si v očekávání odpoledních tropů neberu ani pláštěnku, ani rukavice, ani větrofku.

Že sebou nemam ani pumpičku, kerou bych to fousatý hovado moch případně mlátit, sem zjistil až v Bukovej. A jak se ukázalo, bylo to pro Chrta moc dobře, protože bych ho tou pumpičkou ušvihal xmrti už před startem. Ale pěkně popořadě.

V Dobřanech sem naložil ty dvě hrdličky, nasoukal kola do dodáfky a vyrazili sme směr Buková. Chrt lechce pokašlával, ale nevěnoval sem tomu pozornost. Sem na jeho tuberkuloidní záchvaty zvyklej z Mílí. Silva teda podotkne, že měl bejt doma a nikam nejezdit, když měl eště ftejdnu horečky. To mě taky nepřekvapuje. Chrt to tak má. Co je pod pět stehů a čtyřicet stupňů Celsia, to se nepočítá a neni to důvod k neúčasti na závodě.

Kapky deště mne stále nechávaly chladným, ačkoli stěrače nestíhaly stírat. V deset přece přestane pršet. Pojedeme blátem, ale pršet nebude, toe směroplatný. Maximálně si vyberem trasu víc asfaltovou, sme přece rozumní dospělí muži.

V Bukovej sme hodinu a čtvrt před startem. Chci zajet co nejblíž registracím, ale skrzevá podmáčenej terén tam skoro zapadnu a téměř nevyjedu spátky na cestu. Tady pořadatel Standa Moller poprvé významně zdvihnul obočí, protože rozvoranej terén zázemí eště před startem asi neměl fplánu.

Nechal sem zabahněnýho Lumpyho kousek dál na louce a šel odvézt kolo do zázemí. Jako drobnej problém se ukázal déšť, kterej stále zesiloval. Než sem kolo vyndal z auta a vodvez ho do zázemí závodu, byl sem úplně durch. Jako tyvole, je hodně super, že v deset přestane chcát, ale já na sobě nemam nit suchou. To neni moc pohoda.

„Sem v depresi!“ smutně prohlašuju a hledam pumpičku, abych moch švihnout Chrta.

mám rád, když slunce svítí, mám rád na louce kvítí…

Samozřejmě jí nemůžu najít a ten hajzl se škodolibě směje. Má na sobě totiž nepromokavou bundu, ačkoli sliboval, že v deset přestane chcát! A co hůř, pumpičku nemá taky, takže sice máme čtvero lepení, dvě náhradní dušem, ale ani jednu pumpičku. Sem v depresi. Du si qokýnku pro vdolek a kofolu od laskavých děvčat. Vdolek paní domácí je úplně luxusní a trochu si z něj uchčiju blahem. Naštěstí to vůbec neni vidět, protože jesi si dobře fspomínáte, nemam na sobě nit suchou. A eště dlouho mít nebudu. Prší fskutku vydatně. Kofola z půllitru vůbec neubejvá, ačkoli sem jí během pěti minut už dvakrát skoro celou vypil.

Pod přístřeškem se mačká spousta lidí. No, lidí, magorů. Ftakovym počasí nikdo normální na kole nevyjede. Leje tak, že než sem stihnul vychcat ten bezednej kelímek kofoly, třikrát sem si umyl brabánka.

Z davu se vozejvá, že takle bude chcát do večera, protože radar aktuálně ukazuje potopu světa.

„Sem v depresi!!“ velice smutně prohlašuju směrem k Chrtovi a jelikož se déšť změnil v regulerní vodopád, pomalu přestávam věřit, že v deset přestane chcát.
„Odložme závod prosím, v takovým marastu se inteligentní jedinec nelaská s bicyklem po polních cestách, ale staví v garáži Noemovu archu!“ skoušim projevit nesouhlas s dnešním startem.

Pořadatel Standa zdvihá významně vobočí podruhý. S myšlenkou se začíná reálně koketovat, protože převážná většina závodníků je z blískýho vokolí a nečinilo by jim problém se dostavit na závod druhej den.

„Dorazil někdo až z Prahe, musíme jet.“ zní rozhodně ze Standových úst.
„Kurvááááůůůů!“ zařvu jak raněný zvíře na celej areál.
„Tak všichni mají snad stejný podmínky, ne?“ prohlásí sebevědomě jedna ze závodnic.
„No to teda nemaj! Fšichni máte nepromokavý bundy, jenom já mam hovno a sem tu akorát v triku, který je durch!“ vyštěknu na paní.
„Ste se měl podívat na předpověď jako vostatní.“ utrousí uraženě směrem ke mě.
„Předpovědím nevěřim. Věřil sem Chrtovi a ten řikal, že pršet nebude!“ vodpovídam s brekem na krajíčku tej paní.
„Sem v depresi!!!!!“ vzápětí zařvu nasraně na Chrta a chci ho udusit igelitovou taškou. Ten se tomu směje jako debil. No bodejť by ne, když má nepromokavou bundu a na hlavě igelit!
„Ber to jako čelenč. Taková mokrá výzva.“ radí mi někdo z davu.
„Super, výzva je to nefšední, ale vy máte fšichni posraný bundy, kdežto já sem jenom v triku!! To rozhodně neni fér!“ oponuju.
„No, tak to si prostě mistr výzev a zvolil sis tu nejtěžší z nejtěžších.“ směje se mi dotyčnej do vočí.

jedinej, vopravdu jedinej kretén bez bundy tam sem!

Smiřuju se se startem, mokrem a sepsanou závěť vodhazuju do koše, protože se rozmočila úplně na sračky. Du si vzít další domácí, nešizenej vdolek, protože to je jediná věc, co mě uklidní. Půl kila cukru a kostka másla na jeden vdolek je přesně to, co potřebuju. Žeru rovnou tři a je mi trochu líp. Desátá hodina se přiblížila a můžeme se vydat moknout. Po pěti minutach stání ve vodopádu Standa rozhoduje, že se start vo chvilku vodloží a postaví se startovní stan, kde se vydají mapy. Vzhledem k brutálnímu lijavci hrozí, že by z map během předání stekly barvy a jeli bysme podle cáru bílýho hajzlpapíru. Je to rozumný rozhodnutí, ale pro mě rána do srce. Už sem byl psychicky smířenej s trvalou celodenní koupelí.

Holt další vdolek a bezedná kofola.

Konečně dostáváme mapy a můžeme vyrazit. Abysme neblokovali další v intervalu startující závodníky, popojedem k autobusovej zastáfce do fsi a tam rozhodujem kudy zhruba naše trasa povede. Rychle vyndam i svojí mapu, abych nefuněl Chrtovi přes rameno a bleskově hodnotíme situaci. Chrt mi teprve tady vysvětluje princip orijentačního závodu.

debílek s nepromokavou bundo a igelitkou na hlavě, protože v deset přece přestane pršet

Aha, takže místa sou různě vobodovaný. My musíme pozbírat co nejvíc bodů a stihnout pětihodinovej limit. To zní velice jednoduše. Každopádně chceme stihnout nejvzdálenější místo za nejvíc bodů. Směr jízdy je tedy jasně danej a můžeme vyrazit. Za Bukovou se vrhnem na něco jako bejvalá polní cesta, která momentálně připomíná rozvodněnou Gangu. Nechápu, co tady kurva děláme s bajkama a proč tendle cyklozávod neabsolovujeme na kajaku. Ač bez pádel, dopluli sme nakonec bez úhony na Hráz. Tam první lechký bloudění, ale nakonec 19 bodů získáno. Sice delší cestou přes močůfku a rozbahněný pole, ale zato se tamtudy hůř tlačilo.

Pak začalo jít fšechno až moc hladce. Chrtovo slova vo tom, že první bod je nejtěžší se potvrzovaly. Na neustálej déšť už sem rezignoval a soustředil se na cestu. Civění do mapy a hledání nejlepší cesty mě úplně pohltilo.

15 bodů u Srbic, 21 u Zíchova, 23 u Bolfánku bylo úplně na pohodu i díky Chrtovo orientaci a perfektnímu výběru trasy. 41 bodíků na Pušperku bylo oceněno velice dobře. Vrstevnic v mapě bylo jako nasráno a dávaly tušit, že body nebudou zadarmo. A vopravdu. Ten skurvenej kopec vod Bažantnice kousal fakt nehesky a Chrtíkovo kašlání nabíralo na intenzitě. Dežaví. Já taky vim. Stejně jako Deža. Todle nebude výhledově dobrý. Nicméně Chrt se tváří, jakoby nic.

18 bodů u Mezholez a 16 u Herštejna je opět klidných. Kopcovitých, ale klidných. Vod Myslivny do Podzámčí je konečně rovina, trochu to vodsejpá a můžem dát vodpočnout nohám před nejbodovanějším stanovištěm na Rýzmberku. 80 bodů za nejvzdálenější místo a eště na kopci suprbuzerant odpovídá. Na hradě se proplejtáme mezi svatepčanama a po chvilce bloumání najdu lampion.

dejte si jednu společnou, dokud na sebe nejste naštvaný – řikala slečna fotografka

Nadšeně si to hrnem s voznačenou bodovací kartičkou ke kolům. Na mostě se akorát fotí nevěsta s ženichem. Zvesela za nima zapózuju skřivenou drškou na retarda jakože taškařice na fotografii, humorná vzpomínka na svadbu a tak. Paní fotografka se usmívá, ale nefotí. Ženich se votočí a usměje se. Nevěsta se taky votočí s nataženou drškou a nasraně zapoulí vočma. Tváří se jak kdyby měla fprdeli kaktus naštorc a hystericky na mě ječí:

„Prosimvás, můžete jít pryč??? My hrozně pospícháme!!! Viděls ho? No to neni normální snad.“ Ženich se okamžitě přestane usmívat.
„Ty píčo debilní! S takovym seschlym xichtem a kraví povahou se nedivim, že chvátáš, aby si tě ten nebožák vzal. Bestak máš vygajdaný laple až po kolena. Uhni nebo tě skopnu z toho mostku, ty svině!“ pomyslel si pro sebe drsně, ale nahlas neřeknu ani popel.

Jenom sem kouknul na ženicha a soucitně prohodil: „No, tak to teda hodně štěstí.“

Chrt jenom kroutil hlavou a nevěřil.

Ta kunda čarodějnická mě určitě proklela, protože pak následovalo něco, co se dá definovat jako zlý zlo. Strašlivě zlý zlo. Jeli sme si na jistotu po žlutej pro dalších 20 bodů k hlavní silnici k Prudicím. Stala se ale věc, že sme na jednej křižovatce těsně před hlavní silnicí žlutý značení vopustili a vyjeli na ní vo dvěstě metrů jinde. A nevěřili byste, co dvěstě metrů nadělá za paseku. Lampion měl bejt za hlavní silnicí u rybníka. My stáli podle předpokladů za hlavní silnicí u rybníka. Nápověda hovořila vo přístřešku. Ten sme ale neviděli. Běhali sme kolem rybníka jak zmatený lezby na rybím trhu, ale přístřešek sme nenašli. Vodchytli sme nějakýho místního nebožáka a násilím z něj chtěli přístřešek vytlouct. Depa, tady žádnej nikdy nebyl. No kurva, ale co teď. Vydal sem se po hlavní směrem k Němčicím a našel druhej rybník. Znova marný hledání přístřešku, opět bloumání doprovázený expresivníma výrazama, který bych tu nerad uváděl, protože nejslušnější byl „zasyflená mrtka spíčená vyjebaná skurvysynská“. Poslední zoufalej pohled do mapy a….. Bingo!

„Tyvole, ten rybník má bejt v lese a my hledáme u rybníka na louce!“ zahejkam na Chrta a popojedem ještě kousek na Němčice. No jasně. Sme doma. Lampionek je vidět i z hlavní cesty. Ztratili sme dobrejch 20minut, ale furt je reálný stihnout limit a pozbírat pár bodů. Rychle kouknem do mapy a určujeme cestu. Úlíkov, Všepadly, Koloveč, Srbice a Buková.

cyklista, co právě vylez z bazénu, nebo cože

Stoupání do Úlíkova je nekonečný a na Chrtovi je vidět, že neni stoprocentně fit. Sotva dejchá, pot z něj chčije a je v kurefskej krizi. Vodteď přebíram zodpovědnost za navigaci já, protože Chrt je rád, že je rád.

Po odlovení 30ti bodů za Úlíkovem se směrem na Úboč vrstevnice naštěstí překlopí dolů. Jenže cesta je naprosto šílená. Vybral sem nejkratší trasu, ale ta byla plná klacků, kořenů a vykácených stromů vod lesáků. Tudy nechceš jít ani pěšky, natož to hrnout dolů na kole.

Krkolomnej sjezd sme naštěstí přežili ve zdraví a 25 bodů u Všepadelskýho rybníka pak bylo skoro zadarmo. Už byl fplánu jenom asfalt a cesta k cíli. V Kolovči usuzujem, že máme eště dostatek sil a času na 14 bodů u Květkovic. Respektive úplně zbytečně přesvědčuju vyřízenýho Chrta, že to eště fpohodě dáme. Dybysme se na ně vysrali a dali případně 11 bodů kousek od cíle, mohli sme limit stihnout. Na jednej křižovatce je nutný se poradit s místním šavlozubým tygrem lihovým.

cesty suchý, žádný bláto, vod prdele se prášilo…

„To musíte furt do kopce po tom novým asfaltu. To nemůžete zabloudit.“ pobízí nás k výkonu. Tak tedy jedem. Bohužel místo do Květkovic z kopce jedem furt do kopce na Nový Dvory. Ten bezzubej blbec nás poslal úplně jinam. Poslal sem za nim pár verbálních čůráků a to bylo tak fšechno, co sem moch ftu chvíli dělat. Bohužel todle moje kreténský rozhodnutí u Květkovic nás stálo bednu, ale to sem eště nemoch tušit. Chrt si úplně rozbitej lehnul na silnici a nemoch dál. Chvíli to vypadalo, že umře a budem muset vzdát. Chtěl sem dojet pro dodávku a do cíle ho radši dovézt autem. Nakonec se s vypětím fšech sil zvednul, posadil na kolo a jeli sme nejkratší cestou do cíle. Další sekera 20 minut znamenala konec nadějí na pěkný umístění. A to nemluvim vo tom, že sem nás eště v Srbicích zabloudil do Hlohovčice, místo na Poděvousy. Další minuty navíc. Řvu jak pominutej. Nasranej sem na závodech poprvý v životě. Já, kterej na umístění nehraje a sportuje jenom proto, aby měl žížeň, sem úplně nepříčetnej a dif nebrečim fsteky.

Do cíle sme dorazili 17 minut po limitu a nasraně tam jebnu kolem vo zem před cílovým stolkem a bodovou kartičku po Standovi Mollerů skoro mrsknu, načež jdu do kola eště třikrát kopnout a zařvat, že na to mrdam.

dojezd do cíle ve smyku a verbální projevy směrem k nebesům

Chrt je rád, že přežil a děkuje mi za krásnej zážitek. Přenese na mě svuj klid. Do kola tak kopnu už jenom jednou a dem si dát pivo a stejk. Petružálkovo Merklínský pivíčko je jako křen, po něm se nejde hněvat na svět.

Po dojezdu do cíle, to bys neuhod, přestalo tyvole pršet. Neřikel sem na to radši vůbec nic.

Pak už proběhlo jenom vyhlášení vítězů, Silva s parťačkou Milenou Bartošovou braly zlato v kategorii ženských dvojic. Silva se tomu hrozně směje, protože v mapě přečte sotva název vesnice, natož aby se zorientovala, kde je 🙂

My skončili s tim brutálním bodovým odečtem předposlední. Nebejt dvojitýho zakufrování a mýho špatnýho odhadu, mohli sme bejt s nachytanejma 308 bodama třetí. To bych se tyvole vysral čůrákem a vychcal prdelí.

Na druhou stranu, bejt ve dvou po sobě jdoucích závodech na bedně, tak se obávam, že Vesmír neni vůbec v rovnováze a kvapem se blíží konec světa.

vítězný duo děfčat – Silva s Milenou

Závěrem nezbejvá, než se Chrtovi vomluvit za skurvenej dojezd, pořadatelům, zejména Standovi, poděkovat za skvěle zorganizovanej a připravenej závod. Dámám pekařkám děkuju za famózní vdolky a úsměvy ve vokýnku.

No a panu Petružálkovi vyřiďte uctivý pozdravení. Že se klanim až k zemi, páč jeho pivo, toe lék a balzám! Příští rok se samozřejmě vrátim! Ne že bych chtěl vylepšovat reputaci, na tu prcam, ale ty vdolky…. to bych moch jezdit do Bukový třkrát tejdně.

Tak Těpich Bloudich Trempich

Trempich

Recent Posts

Gdo se bojí, sere fsíni. Nebo rovnou na plotně.

(některý fotky sem ukrad Bouřkovi) Hlavní postavy a jejich události ftomto příběhu bohužel vůbec nejsou…

12 hodinami ago

Jasná výhra, anep Jablomann podruhé

Prosimvás, zanechte stendingovejšnu a výkřiků "bravo mistře", dámy přestanou házet spodní prádlo na monitor s…

9 měsíci ago

Vabank – 2. část – Temný čas svačiny duše, aneb Pomocná ruka

Náznaky únavy a touhu po spánku spolehlivě zažehná pach spálenýho plastu a cedule Chánov. Je…

11 měsíci ago

Vabank – 1. část – Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser

"Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser!" pravil, a většinou následovala facka, až…

11 měsíci ago

Dobrá brada nad zlato

Hele, moch bych na Vás při závodě jen tak flexit, a smát se vod plic…

2 roky ago

Hokra Cup, aneb jaxem měl sprdelekliku

Autor fotek: Jakub Urbanec "Nechceš jet s náma Hokra Cup"? "Skládáme dva týmy a chybí…

2 roky ago