1000 MIL > kapitola 3 – Vzhůru do nekonečna a ještě dál

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Prvních pár metrů závodu bylo velmi seznamovacích. Zejména jsem se seznamoval s jízdou na kole v kompletní plnej polní a taky trochu se soupeřema(*), kterým sem v davu po pár šlápnutích omylem štrejchnul pedálem vo lejtko. Takovýho vylízanýho dementa v růžovým trikotu, co zraní sebe eště před startem a půlku startovního pole hned při poviným kolečku na návsi, chce na totiž znát každej.

(*) pro příště asi místo výrazu „soupeř” použiju slovní spojení „spolutrpitel”. Je to mnohem výstižnější, protože za soupeře lze považovat leda tak kolo, terén, kopce, zmar, počasí, komáry, kopce, zoufalství, medvědy, kopce, hlad, kopce, beznaděj, zimu, kopce, bodláky, kopce, defekty a v neposlední řadě kopce.

Po seznamovacím extempore v Novej Sedlici sme konečně vyrazili vpřed s větrem vo závod. Minuli sme prvního závodníka, druhýho, třetího… Nevadí, že dva z nich se vydali na trať pěšky a jeden měl defekt, prostě sme je nechali za sebou. Asfalt ševelil pod galuskama a cesta rychle vodsejpala. Než sme se nadáli, byla tu Ulič a s ní krásný místa: Medvedie, Mackové, Čertež, Hrbok… To fšechno tam ve vokolí najdete.

Prvý hrbok přišel hned za Uličí směrem k rozhledně Holica. Taková decentní ukázka toho, co nás bude čekat. Plni respektu sme s Chrtem slezli z kol a schodli se, že nic se nemá přehánět, páč nás těch kopců eště čeká požehnaně a po pivech na startu se mi nejede zrovna nejlíp.

Abyste byli v obraze, zatimco já pod vobraz, Chrt totiž dostal během tréninků na Šumavě dobrou radu vod neznámýho člověka, kterej už Míle jel. Že prej ke kopci je dobrý mít respekt. Než furt šlapat na nejlechčí převody jako kašpárek, je lepší z kola slézt, ulevit nohám a trochu změnit pohyb. Kdo nemá respekt ke kopci, nemá šanci doject, řikal mu ten dobrák.

A tak teda první respekt přichází cestou k rozhledně Holica. Mine nás Balů, řve jak na lesy a šlape. Asi se nás tehdá snad i ptal, jestli nemáme chlast, ale já stihnul fšechno vyžrat před startem, tak nemáme co nabídnout.

Taky nás mine slečna spolutrpitelka, která se směje mojí vobloženej bagetě přilepenej ke štangli izolačkou.

„Tsss, při takovým závodě neni čas ztrácet čas hledáním jídla v bagáži. Eště uvidíte, až budem takhle zbírat cenný fteřinky.” myslim si svoje a zvesela tlačim dál, zatimco spolutrpitelka mizí z dohledu.

Tlačíme na muj fkus dost dlouho, tak se pokusim nasednout, ale po pár šlápnutích se zaklesnu ve vodou vymletým rygolu a skoro spadnu z kola. S Chrtem se tomu srdečně zasmějeme a opět tlačíme. Jestli se nemejlim, bylo to úplně naposled, co sme se během Mílí takhle zasmáli. Vod tohodle vokamžiku už si pamatuju jenom pláč. Ale Nepředbíhejme.

Na louce už sou v dálce vidět fotografové, tak po pár minutách opět skáčeme do sedel a šlapeme. Když všichni jedou, nebudeme přece za lůzry, který se přihlásí na cyklistickej závod a pak kola tlačí. Šlapání de trochu ztuha, ale co bysme pro veselou fotku s úsměvem neudělali. Přehozeno mam na nejlechčí převody, takže skoro stojim na místě. Chvilku se mi dokonce zdálo, že couvam, ale to bylo jistojistě způsobený dehydratací. Mineme fotografy a konečně už můžeme skřivit tvář bolestí.

„Typíčo, hoří mi nohy!” volam na Chrta.
„Jojo, ten kopec je ale pěkně skurvenej.” přitakává von.

Nevzdáváme se a šlapem furt. Začátek prvního zákazu nám v navigaci uteče, tak se trochu polekáme, jestli máme naše Dakoty správně nastavený, ale mávnem nad tim rukou. Tenhle zákaz projedeme a eventuální nastalou krizovou situaci budeme zejtra řešit operativně. Tak to má být, tak je to správné.

Po asi deseti kilometrech stoupání a kilometru vejškovkým se konečně horizont zlomí a my klesáme. Hurá, sjezdy, na to se těšim.

Prvních pár stovek metrů muj hardtajl přeskákal jak divokej mustang, kterýmu právě vypálili cejch otroctví na varlata a mě došlo, že sjezdy taky nebudou procházka růžovou zahradou v růžovejch drezech, ale spíš mistrovství světa v klepání sedačkou na zarudlý čokovoko a v dojebávání si karpálů.

Potkáme týpka hledajícího trekr, kterej mu vypad z omylem nezapnutý kapsy. Na tejhle cestě se divim, že hledá jenom trekr. Mě skoro vypad i žlučník. Měl sem co dělat fčas zavřít hubu a polknout ho zpátky.

Vůbec celá cesta zákazem je taková divoká a chápu dokonale, proč se tady nesmí nocovat. Huztej les jak hovado, houštiny, že bys medvěda čekal za každým stromem, prostě východní divočina. Hotovej nádherňajs.

Krasavci na startu.

Než se nadějeme…. No to je kokotina. Než se nadějeme to rozhodně nebylo, takže jinak…. Po několika málo ne zrovna jednoduchých kilometrech sme se ocitli za zákazem na louce, kde postávala skupinka cyklistů a vzrušeně debatovala nad nesmyslnou trasou. Mam dojem, že dva z těch diskutujících byli hoši Götzojc a Honza se přel s Ádou, jestli cesta vede doprdele a nebo úplně dopíči. Ale to si nejsem jistej, kdyžtak mě hoši vyveďte z omylu, možná to byl někdo úplně jinej. Svorně sme se ale schodli, že se jedná vo chybu v navigaci, napálili to rovně na cestu, vyhnuli se vysokej trávě plnej klíšťat s boreliózou a syfilisem a vlítli střemhlaf do Kalnej Roztoky, kde sme smykem zabrzdili u jednoho stařečka prosíc o vodu. Odeslal nás ke studánce pár metrů zpátky. Hurá, voda ze studánky, to se pomějeme. Po pěti minutách sem se Chrťáka ptal, jestli u studánky sere, nebo co tam dělá takovou dobu.

“Tyvole, tak když tady voda teče rychlostí pět kapek za minutu, mam ten zbytek do flašky nachcat?” zazněla vodpověď.

Aha, no tak aspoň vodpočneme. Tekutiny je třeba doplňovat, když je možnost, to vim z Rumunska, kde sem málem na žízeň zdechnul. Během hodinovýho dokapávání litrový lahve se před nás dostali všichni, včetně Petry Bielinový se synkem. Někdo u nás dokonce přibrzdil, jestli nemáme defekt, ale po vysvětlení, že po kapkách tankujeme vodu ze studánky, se urazil, šlápnul do pedálů, zařval, že máme huby, tak je taky máme použít a zeptat se na vodu místních.

„Asi nejsem tupej jak Sagwan Tofi, ty jelito! Kdo myslíš, že nás k Tej studánce poslal?” hejkam za dotyčným, kterej mizí v dáli. Po doplnění tekutin kvapíme do Klenové. Tam přišla naše první hrubá začátečnická chybička.

Zahlídli sme u hospody vopřený kola s číslama a zatimco sme se dohadovali, jestli to votočíme na kus žvance nebo ne, přejeli sme vodbočku. Copa vo to, přejeli sme vo pár metrů, to zas tolik nebolelo. Tim hlavním průserem se ukázalo bejt nenavštívení onoho restauračního zařízení.

„Najíme se v další vesnici, je jich tady požehnaně.” řekli sme si, upřeli hledí na fialovou čáru na navigaci a jeli dál.

Abyste rozumněli, nam totiž někdo na startu poradil, jestli jako chceme šetřit baterku v navigaci, ať si vypneme mapovej podklad a jedeme jenom podle čáry. To že prej je super a baterku to šetří neskutečně.

Mě teda takovýdle rady byly úplně k hovnu, protože sem měl ve svym Garminu jenom podklady Uzbekistánu, Teheránu a Grónska, což sem si samozřejmě před vodjezdem na Míle neskontroloval, takže mi ani nic jinýho, než ject podle fialový čáry nezbejvalo.

Baterky sice vydržely čtyři dny, ale že bysme měli aspoň trochu tušení, kam právě jedeme, to vůbec. Bílej podklad, fialová čára a šmitec. Žádný vrstevnice, žádný vesnice, žádný záchytný body, nic. Nula.

Po pár kilometrech v temným lese nam začalo bejt jasný, že situace kolem jídla nebude rovna zavánět gastronomickou šou na Apetitfestivalu a začali sme si trochu vyčítat opovržení restaurací. Navíc vod Astronomického observatória Kolonica se tyčil kopec Grúň, kterej bylo třeba zdolat. Znovu to byl kopec plnej respektu a když sme v něm už poněkolikátý dneska minuli Jirku Sládka, dal se s náma do řeči a setrval v tom až pod bránu 500mil.

Měl vo čem jako bejvalej voják z Iráku vyprávět. My přihodili k dobru historku vo tom, jak sme se s Chrtem potkali na vojně v Janovicích, jaxi jeden vo druhým hned při prvním setkání myslel, co je ten druhej za kokota a nakonec si zvostali i na starý kolena. Jako dvá kokotí.

Jiřík navíc voplýval zkušenostma z loňskejch Mílí, který sice skrzevá úplně domrdaný achylofky nedojel, ale zkušenosti s peklem už měl.

To se nam to směje do vobjektivu. Za pár metrů už bylo po úsměvu.

Náš plán akce se víceméně plnil. Pojedeme na kole, bude to sranda a eště potkáme podobný úchyláky. Až na tu srandu to skoro vycházelo. Možná bysme všichní tří všeobecně nakecali mnohem víc ftipů, ale v kopcích nam scházel dech a ve sjezdech sme se báli i mrkat, natož abysme si vyprávěli veselý historky a plácali se při tom vobouruč do stehen.

Pokračovali sme tedy ve třech. Furt mi bylo líto vodpárat bagetu ze štangle a tak sem trpěl hlady. Chrt už měl přeludy a viděl za každým stromem vesnici s potravinama, nebo aspoň s Globusem, protože tam je svět eště v pořádku. Jirka toho moc neřikal a ládoval do sebe sušenky a želatinový bombónky pro triatlonisty. Když viděl, jak po něm při jednom z voddychů na kopci hladově čumíme, rozdělil se.

Spásu nam mohly přinést Remetské Hámre, ale měli tam takhle při neděli akorát jednu knajpu pátý cenový s Šarišem, Kofolou, studentskou pečetí a bejvalým hokejistou Slovanu Bratislava, toho času profesionálním alkoholikem a somrákem.

Jirka si pořídil ke kofole a pivu onu studentskou pečeť a nabízel cukry. Dojeli nás nějaký koloběžkáří, který měli jasno: „Nabízený jídlo mílař nikdy neodmítá.” a tak Jirkovi půlku čekulády sežrali. My se furt žinýrovali a bylo nam blbý si cokoli brát a furt sme doufali ve spásu obchodem v další vesnici.

Hned za Hámrema leží Poruba pod Vihorlatom. Pornhuba pod Varlatom dalo by se říct, protože tam měli leda piču a bolo to pre nás naozaj na kokot.

V Jovse sme se rozhodli, že nemá cenu rozbíjet nocležiště, když je teprve vosum hodin, zkusíme popoject, natočíme aspoň 70 kiláčků hned první den a pokusíme se najít vesnici s krámem, kterej by moch mít aspoň ráno v pracovní den votevřeno.

Nakonec z toho bylo kilometrů vosumdesát při dojezdu za tmy. Nějak nam nedošlo, že na východě se stmívá trochu dřív a tak už v devět hodin nebylo vidět na krok. Furt sme se snažili ject bez čelovek, abysme, ač hladoví, nežrali můry a chrousty, který světelnej kužel tak mocně přitahuje, ale pak už to bylo fakt vo dršku a nebylo zbytí.

Nevim jak vostatní, ale já byl při jízdě z kopce s čelovkou dost přikáklej. Stíny větví, děr a všeho vůkol splývaly s terénem, takže sem viděl leda díru do prdele a ne díry na cestě, mlátilo to se mnou vod rygolu k rygolu a celou dobu sem jenom čekal, kdy si rozbíju rypák. Vono taky s tou bludičkou, co sem si vzal místo svýho půlkilovýho Fénixe, kterej bez clony plní funkci lejzru, to ani jinak dopadnout nemohlo. Holt chybama se člověk učí.

Nicméně do Vinné sme dojeli za tmy, hladový a vyčerpaný. Útokem sme vzali první hospodu, která nam přišla do cesty a věděli, že odsud se nehneme. V hospodě sice nevařili, ale pingl mi nabídnul bagetu z automatu, kterou měl k večeři a servírka dala do placu svojí porci špaget, kterou rozdělila pro Chrta a Jirku. K tomu Kofola a pivo a svět byl zase vo něco příjemnější. Dorazil i Jirka Mašek s Pavlem Portem, ale ten večer chalani eště pospíchali ukrojit nějakej kilometr, mam dojem. Nebo jestli s náma pak spali na hřišti… Každopádně na strašlivý hlášky a smích na celou hospodu to první den nebylo.

Mezitim se odněkud vypotácel majitel lokálu, zjistil, že sme ty pošahaný závodnící a dal se s náma do debaty. Vykládal, jak studoval v Čechách, jeho bratr žije v Praze, že sme jeden národ, musíme si pomáhat a tak různě. Aby svoje slova podpořil i činama, rozhod se, že nás pozve domů na nocleh a vystrojí zabijačku, protože je zrovna doma sám. Tomu rozumim, dycky když sem doma sám, vystrojim si zabijačku.

Po pár dalších pálenkach nam dokonce začal nabízet dcery, ale trochu sme se obávali jejich vizáže, protože fešnou dcérečku neni třeba nabízet, to se ví. A taky sme se báli našich manželek, který věděli podle trekrů úplně všechno, fčetně votvírací doby daný hospody a domákly by se, že sme nenadále odbočili z trasy. (Tyvole, fakt díky moc za ty posraný trekry, který stejně nešli nabít. Já chuj eště vrhnu na fejsíček vodkaz, kde mě můžou známý sledovat. Takovejch lidí, co mě furt buzerovalo, že někde chlastam, stojim, nejedu, to snad ani neznam. Příště bude hovno a ne vodkaz, smradi.)
Když nakonec vašnosta pochopil, že sme hrozně drsný a správňácký klucí, kterým je bližší karimatka a tenkej spacák, než měkké lože s cizím nahatým děvčetem pod peřinou, zamačknul slzu v oku a poslal nás spát na místní fotbalový ihrisko. A eště k tomu přihodil radu, ať určitě nelezeme na trávník, že ho v noci kropí.

Byl nejvyšší čas zalehnout a tak si Chrťák nechal ukázat cestu, kudy tudy na to ihrisko a vyrazili sme sborově do hajan.

Horko bylo jako kráva, tim pádem do spacáků lezli trio nudistů. Unavenej jako kotě sem začal nedaleko Zemplínské Šíravy, drbajíc si spařený koule, zavírat voči a v polospánku se probíral dnešníma nevšedníma zážitkama.

Už už to vypadalo na poctivej spánek vrcholovýho sportovce, když se ozval ten nejskurvenější tenoulinkej zvuk na světě:
„Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.”

A doprdele….
Noc plná emocí právě vypukla.

4
Komentujte

avatar
2 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
Negramot PichZuzsLukáš Recent comment authors
  Upozornění na nové komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Lukáš
Host
Lukáš

Tim smichem jste mi prodlouzili zivot o par hodin). Očividně jste si užívali.

Negramot Pich
Člen
Negramot Pich

Inu, jsem rád. My si život tímhle zážitkem o něco zkrátili 😀

Zuzs
Host
Zuzs

To je výborně napsaný zážitek 😁😁😁

Negramot Pich
Člen
Negramot Pich

Díky moc. Cizí neštěstí holt dycinky potěší 😀