Noc proběhla v klidu. Pravděpodobně. Znaven zážitkama z autobusů, nedostatkem spánku, ale hlavně proto, že jsem hroznej tvrďák, usnu hrozně tvrdě ještě za světla a vstávam až druhej den za svítání. Nevzbudil bych se ani kdyby se přímo v chatce pořádalo mistrovství světa ve hře na vuvuzelu, natož pohybem predátorů v okolí. Přesně to jsem potřeboval.
Východ slunce v horách je naprosto úchvatnej. Mraky obepínaj hřebeny, mlžnej opar se válí v údolí, scenérie jako z pohádky. Nedbam možnýho napadení divou zvěří, běham po palouku ještě v trenýrkach a mačkam spoušť. Teda vona by musela bejt divá zvěř hluchá jako poleno, abych jí hnedka po ránu nevyplašil. Focení totiž doprovázim nadšenýma hrdelníma zvukama a když se zadaří, tak dokonce citoslovcem.
Vyskotačenej do syta, sytim ještě žaludek lahodnou čínskou polívkou. No lahodnou… sejrovou příchuť může vymyslet jenom debil a jenom Negramot si jí může koupit a celou sníst. Ale nejsem přece na gastronomickým zájezdu, chleba je sice okoralej, ale dobrej. Začátek dne se teda poved na jedničku. Nemůžu se dočkat, až budu nahoře a vyrážim tryskem. Ten se po chvíli mění v poklus, následně v chůzi a nakonec v plazení po čtyřech. Fyzicky jsem připravenej dobře, ale stoupání 83% tempo trysku nedovoluje udržet celou dobu.
Taky terén neni úplně chodeckej a občas se pod nohama utrhne několik kamejčků mířících do údolí. Pot mi stříká i z oční sítnice, batoh těžkne každym krokem jedna dáseň, když mezi stromama zahlídnu Clăile lui Miron. To je dobrý znamení, už tam budu. Když se pod skalním útvarem zanedlouho ocitnu, sleduje moje kroky hejno kamzíků. Vypadaj na strmejch útesech fakt majestátně a chvilku na sebe jen tak zíráme. Žel, jakmile hodim bágl na zem, abych vyndal foťák, berou kopyta na ramena.
Nevadí, stejně jsem u vytržení z toho co vidim z planiny pod Ocolasul Mare (1907m), nejvyšším to vrcholem pohoří Ceahlău. Mračna se trhaj a pomalu odkrejvaj výhledy do údolí. Pocity, který mnou prostupovaly moc popsat, respektive přirovnat neumim. Nejblíž je asi první mrdání, ale tohle bylo mnohem silnější a taky podstatně delšího trvání. Vychutnávam každej nádech, každý zavanutí větru, každej sluneční paprsek. Všechno je tak silný, až mam pocit, že mi začne štěkat v boudě.
V duchu refrénu písničky J.A.R – Kosti minulosti „Když tě život láká, vyndej svýho ptáka ven. Když tě život láká, ovládací páku vem.“ se rozjařuju natolik, že odhazuju veškerý oblečení, běham smyslů zbavenej po planině od útesu k útesu, skáču jako kamzík, tančim kankán, koušu si loket a vůbec se chovam jako naprostej blázen. Tuhle část si ale pochopitelně necham pro sebe, nebudu přece za úplnýho magora, žejo. Chápu, že někdo by popustil uzdu emocím míň divoce.
Třeba jako kamarád Beduín strohou větou: „Dobrý no, tak abysme snad zase šli…“. Ale to neumim. Nikde neni ani noha, mam pocit, že celý hory jsou tu jenom pro mě. Ocolasul Mare se tyčí necelou půlhodinku chůze po planině, jenže mě skrzevá neustálý focení a pobíhání trvá cesta dvě hodiny. Na vrchol turistická trasa nevede. Je mi to trochu divný a teprve pod strmou skálou pochopim. Zleva i zprava se dá obejít po svejch, ale nahoru leda tak horolezeckou cestou a s jištěním. Jenže to by tam nesměly bejt kamzičí stezky a já lobotomický hovado.
Odkládam batožinu za kameny a sápu se ve zvířecích stopách. Oblečenej už samosebou, nechci, aby mi vofouknul brabánek. Bobky cedim mezi prstama, ale co po tom, chytim aspoň odér divočiny. Míjim křížek zřejmě nějakýho horolezce a uvažuju, že vybavenej jenom holejma rukama se na vrchol dostat nemusim a že celá tahle taškařice je už teď docela vo hubu. Intuice má pravdu a po pár metrech mizí kamzičí stezka. Končim snažení a začínam pomalu bědovat nad vlastní hloupostí. Jáma pode mnou je děsivá a vůbec netušim, kterak se, krom pádu, nebo skoku střemhlav, dostanu dolů. Nějak situaci zvládnu bez úhony a u batohu si třesoucí rukou cígem div nevydloubnu voko.
Holt se vydam po turistickej stezce jako všichni. Vybíram levou, neznačenou trasu, protože vede těsně při skalní stěně a na druhou stranu je příkrej sráz, což je nadmíru nenudící. Vybral jsem dobře, neb mi najednou do cesty skočil z houštin kamzík. Macek s krásnejma rohama. Sotva pět metrů ode mě. Necelý tři vteřiny na sebe civíme a jsou dlouhý celou věčnost. Pak bleskově mizí ze srázu. Oj, přírodo, tys kurva vopravdu krásná!
Po pár kilometrech usedam naproti skalní stěně Gardul Stănilelor, kde se opět poddávam zevlingu a vařim velmi pozdní oběd. Lahodný masový noky. Nouzový horský spaní na dosah, netřeba se kamkoli hnát. Polehávam jako látro a opaluju vyprasovanou muskulaturu. To bylo furt keců s medvědama, zbytečnýho strachu a přitom všechno na pohodu. Západ slunce v červánkach je doprovázenej sílícím větrem a tak jdu pomalu k nocležišti. Chajda je v dost vyspuchlým stavu, ale furt lepší, než spát ve volnej přírodě. Pořád se necejtim jako Steve Irwin, ale muj okamžik jistě přijde. Děravou střechu hravě vyspraví celta a chybějící dveře ulomená větev. No, větývka spíš.
Nezatejká, což o to, ale že by dveře dokonale těsnily proti větru, to úplně říct nemůžu. Stejně tak odhaduju jejich těsnost proti nezvaným hostům, jenže nikde v okolí zrovna žádnej obchod s dveřma nebyl, tak rozkládam spacák, vyhazuju z postele dva pabouky velikosti kura domácího a ulejham. Usínam za zvuků vrzání improvizovaně vyrobenejch dveří a vlající plachty, na kterou dopadají první dešťový kapky.
Dobře je mi. Chladno, ale dobře.
Komentujte