Část první: Fáze příprav

Aby bylo jasno, nejsem žádnej dobrodruh, vyhledávající medvědí náruč k poklidnýmu spánku. Vyděsí mě i sýček v tmavym lese, pavouk je nejstrašlivější zvíře světa a dojít v noci připosranej k márnici považuju dodneška za svuj nejhrdinštější čin. Původně jsme měli jet do Rumunska dva, kamkoli na Deltu Dunaje, přes turistama oblíbenej Făgăraș.

Naprosto nečekaně (pokus o ironii haha) nastal klasickej výspuch. Nemůžu, manželka v pubertě, děti hladoví, babička trpí zácpou, tak dlouho bez heroinu nevydržim, kdo nakrmí krajtu a podobný výmluvy. V nasrání gůglim mapu Rumunska, dloubnu prstem do monitoru a tim určuju směr výletu. Netušim zatim jak, proč, zač, ale odhlodání je dost velký na to, abych se vydal světlu vstříc a splnil si jeden z dávnejch snů.

Kontroluju platnost pasu, aby náhodou nedošlo na hranicích Moravy k vyhoštění, a náladu stupňuju do pohody. Pokoušim se na poslední chvíli sehnat novýho parťáka, ale nikdo se k nenadálýmu odjezdu nemá. Jako naprostej šílenec se ukáže Kabi, kterýmu ze srandy naznačim, že by mi moch z Baia Mare udělat taxíka zpět do vlasti a on souhlasí. Jednak v tomhle městě stojí 351m vysokej komín, ze kterýho je bezvadnej výhled, druhak bude cesta domů autem podstatně rychlejší a tretiak… Tretiak byl ruskej hokejovej brankář.

Aby cestovní náklady klesly na minimum, přibíráme ke komínolezení další dva blázny na svobodě And.rewa s Kusovkou. Sice tim náklady naopak vzrostou, ale kdo moch tušit, že se díky And.rewovo zhovadilýmu plánu podíváme za betonovejma vertikálama skoro až k Bukurešti?

Všeobecnej klídek před odjezdem kazí dotazy známejch, co jako ty kapsáři tam, divoký psiska, potažmo medvědi. Proč musí furt kurva každej hledat ňáký problémy? Zloděj dostane výchovnej políček, pes vlídný pohlazení a medvěd se přece lidí bojí. Řešení existuje v každej situaci. Teda skoro v každej.

Dokupuju opalovací krém, venušiny kuličky, ploutve, sluneční brejle, neopren, lubrikační gel, novej parfém, jdu na depilaci, manikúru, bělení konečníku a vůbec se zabejvam důležitejma věcma vhodnejma k desetidennímu sekání patek v horskej divočině. Pomalu všechny propriety rovnam do batohu, kterej váží pár kilo. Jsem nadšen.

Kamarád, vrátivší se čerstvě z Banátu upozorňuje, že kameny na divoký psy úplně pokaždý neplatěj a vtiskne mi srdečně do ruky balíček petard. Jeho rady ohledně manipulace mě utvrzujou v domnění, že jsem obdržel granáty, nikoli neškodný petardy. Přibaluju radši i kindžál a kasr, budou se nepochybně hodit. Taky přibaluju fáče, kotouč průmyslový izolepenky a morfium k ošetření utržený končetiny způsobený nešetrnou manipulací petardama, nebo kindžálem. Ještě přibaluju Optanol na vypláchnutí očí, neb ve stresu z napadení krvelačnou smečkou divokých psů určitě pepřák otočim opačně a pěna bezchybně ulpí na mým obličeji modela.

Do odjezdu zbejvaj čtyři dny a batoh těžkne. Při pokusu o jeho nahození na záda mi vyklouznul z ruky a udělal díru v plovoucí podlaze. Nevadí, beztak jsem jí chtěl jednou vyměnit. Vyhazuju veškerý jídlo v konzervach a zakupuju velký množství lahodnejch čínskejch polívek. Jsou lehký, chutný a praktický. Batoh rázem váží o dvacet deka míň a já jsem spokojenej, že nebudu trpět hlady.

Několikerým vybalením a zabalením batohu zjišťuju, že neopren překáží. Nechávam ho tedy s lítostí doma a radši balim teleobjektiv, kterej jistojistě vyfotí horskej opar líp než širokoúhlá sedumdesátka. Následuje kanystr vody, bez který by fajnový čínský polívky taky určitě chutnaly skvěle, ale pít jenom dešťovou vodu nechci . Batoh ani nezvednu ze země. Už se těšim, až tohle závaží budu vláčet mnoho dní po horách.

Smiřuju se s osudem muly a jsa (ano, přechodník, tak moc si věřim) nachystán, pouštim si pár videí na youtube pro pobavení. Jedno z nich, Tatranský macko se jmenuje, mě teda pobavilo hodně, ale bohugel narušilo teorii o strachu medvěda z lidí. Jdu do armyšopu pro minomet, nebo aspoň bazuku.

Jakej zbroják doprdele?? Jsem byl na vojně kdysi přece, to nestačí? Čtyři hodiny před odjezdem lovim na netu, kterak se zachovat šelmě tváří v tvář. Internety ví všechno, neasi!


Nejlepší rady jsou asi tyto:

  1. Zachovat klid, zvednout ruce nad hlavu a mluvit na medvěda klidným hlubokým hlasem, přičemž se mu nedíváme do očí
  2. Nedělat prudké pohyby a vycouvat z místa setkání
  3. Pokud je medvěd stále agresivní, odhoďte zátěž a vylezte na strom
  4. Pokud nejste zdatný lezec, utíkejte
  5. Pokud nejste zdatný lezec, ani zdatný běžec, lehněte s batohem na zádech na zem a pantomimicky představujte mršinu.
  6. Dodatkové číslo – medvěd žere mršiny

Bezvadný, takže jestli potkam medvěda, předvedu mu nějaký triky vod Berouska, samozřejmě zpomaleně, zarecituju třeba Kafku, přičemž mu neustále budu zírat na genitálie. Takový chování medvěda vyděsí natolik, že prchne. Nebo bude kulturně vzdělanej, moje nedokonalá akrobacie podobná epileptickýmu záchvatu a falešnej přednes ho naserou na tolik, že mi přijde situaci vytmavit.

V tom případě ale přestávam zachovávat klid, neb s hnědou hmotou v nohavicích, botách, potažmo mezi lopatkama si nedokážu představit atmosféru k vyprávění ftipů. Lehnu si jak omdlim a budu doufat, že medvěd sice žere mršiny, ale hovnama pohrdá.

Rumunsko, třes se, jsem připraven.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na