Část třináctá: Komínářskej bonuz

Jak jsem se už někde na začátku zmínil, patřim ke spolku šílenců, který baví lezení po komínech. Ne, neobětujeme znásilněný jehně před každou kořbou (lezením), neni to žádná úchylka, se kterou by bylo nutný navštívit zvěrolékaře, nebo pořad Tabu, ale prostě zábava. Chápu, nechat si svázanej pokapat maňáska voskem a zručnou naolejovanou prstokladkou promasírovat prostatu je taky bezva, neřikam že ne, ale na lezení po komínech je prostě něco jinak, nesexuálně vzrušujícího. A taky jsou shora parádní výhledy. No a tejhle úchylce bude věnovaná poslední kapitola.

Na vlakový nádraží Baia Mare, města zlata, mědi a olověnýho prachu jsem dorazil přesně podle plánu. Trio Kusovka, And.rew a Kabi už čeká venku u auta. Ze všeho nejdřív musim ale navštívit tureckej záchod, protože na hajzlech ve vlaku pravděpodobně někdo vymítal ďábla a to se fakt nedalo. Rozjařenej prázdnejma střevama a jadrnou češtinou melu půl hodiny naprostý nesmysly. Něco podobnýho prej čekali, tak mě se smíchem nechávaj vykecat.

Míříme rovnou k bejvalej fabrice na zpracování mědi, známej jako továrna smrti, kde stojí 351m vysoká železobetonová vertikála. Devátej nejvyšší komín světa a třetí nejvyšší komín Evropy. Je atypickej svojí mohutnou patou, monumentálností a spuchlou vizáží. Neni to klasická bílá roura s červenejma pruhama, kterejch jsou po matičce Zemi spousty, ale troufam si tvrdit, že se jedná o nezaměnitelnej celosvětovej unikát.

Přestože byl dostavěnej v roce 1995 a už v lednu 2000 továrnu postihla přímo ukázková ekologická katastrofa v podobě protrženýho odkaliště plnýho kyanidu a museli jí zavřít, vypadá komín v naprosto dezolátním stavu. Vona už samotná stavba asi proběhla stylem „rychle a levně, hlavně nekvalitně“, neb je tu a tam díra na ochoz (takovej ten balkónek kolem komína) celkem mimo žebřík, na kterým místy chybí kotvení a lehce se kejvá. Bilighorzi (žebříku) pět let existence ve splodinach pravděpodobně stačilo k tomu, aby začal reznout a už při prvonávštěvě v roce 2012 vypadat dost vypsychle. Tehdá jsme objekt s Plzdy odldskůlbojem Michem radši lezli s jednou čelovkou v noci vnitřkem, ale protože jsme málem umřeli na padající izolaci a prach v plicích, bylo rozumný se tentokrát vydat po bilighorzi vnější, která se může s člověkem ulomit a odpadnout.

Nicméně cestou k plötu přemítáme, kudy do areálu vlezem, jestli je hlídanej, jestli si nás za dne někdo všimne a jestli budem sestřelený. Volnej přístup přes vlečku se zmizelejma vratama nepřichází v úvahu, protože pár metrů od ní opravujou most. Naštěstí je v betonovým oplöcení díra jako kráva. Nic nebrání volnej chůzi pod komín. U paty slyšim rádio, ale jsem označen za paranoidního hňupa. Taky nás udivuje lano natažený od žebříku. Asi drobná pomůcka sběračů kovů. V okolí jich spousta kope kabely, tak neřešíme a lezem na první ochoz. Cestou mi Kabi dává s hudbou za pravdu a všimnem si ve stínu komína stojícího auta, kolem kterýho pobíhá hlídač. Uuff! Zprdele klika. Lezem dál, když v tom přijde pod komín nějaká osoba, kouká nahoru a telefonuje. „Kurva, lezte, lezte, ať jsme co nejvejš, už vo nás ví!“ hulákam na spolulezce. Zrychlujem tempo, ale Kusovka nám vzhledem k zdravotnímu stavu nemůže stačit. Navíc je poledne, slunce praží jako za nároďák a už teď je jasný, že zásoba litr vody na osobu je málo. Kolegiálně na sebe čekáme.

Pod komínem už stojej dvě osoby a jedna evidentně v securyťáckým mundůru. Něco řve, ale nasrat mu, teď už to nevzdáme. Najednou si všimnu, že nás shora někdo pozoruje. No tyvole, to snad není možný, podruhý na tomhle komíně a podruhý jsou na něm nějaký lidi! Ne, dneska dolezem na vrchol, i kdybysme se měli probít. Vyrážíme s Kabim napřed obhlídnout situaci a eventuelně prorazit cestu. Překvapení nezná hranic. Koukáme na sebe s dvouma makáčema, který opravujou osvětlení. Omlouvaj se za problémy s hlídačema (už jsou dole tři lidi). Zavolali je, protože si mysleli, že jsme drzí cikáni, co jim chtěj ukrást nářadí. Objasníme jim důvody našeho počínání a na to konto si nás fotěj. Asi nikdy neviděli nikoho lézt na komín jenom v trenýrkach. Se smíchem zkouší security boyz odvolat, ale marně. Hulákáme na Kusovku s And.rewem, že všechno dobrý, ale dolů budem muset rychlejc k podání vysvětlení. Na dmychadle (vrcholu komína) tančíme, děláme různý kejkle a olizujem si bradavky. Teda krom Kusovky, která je hrozně prudérní a cedry (čti ňadra) neukáže.

Dolů lezem opět s Kabim jako předvoj. Ještě se cestou rozloučíme s pohodovejma makáčema a už šup, rovnou do náručí hlídačů. Ti se tváří zpočátku dost přísně, ale vidí, že zdrhat nebudem, tak vyměknou. Naopak nabízíme cigarety a skoro plynulou rumunštinou se omlouvam (už umim dobrý den, promiňte a běž do prdele). Je tam s nima přítelkyně jednoho z dělňasů hovořící anglicky, což komunikaci dost usnadní. Zanedlouho sleze i Kusovka s And.rewem a můžem se vydat na vrátnici. Tam sympatickej kápo hraje drsňáka, ale protože se vlastně nic nestalo, chce jenom, abysme smazali fotky a vypadli. Polucisty že volat nebude, neb jsou dle jeho slov naprostý kreténi. Chápem, děkujem za přívětivost a vyprahlý jak sahary se trmácíme kolem celýho areálu k autu. Hladový, vyčerpaný, ale v totální euforii čumíme na komín a já v hloubi duše cejtim, že se láme chleba. Klinická komínářská smrt je blízko. Nic lepšího se už nikdy nestane. Snad jenom bukkake karaoke na Ekibastuzu, ale to je dost nereálný.

V Kauflandu, před kterým stojí stánek s čevapčiči, nakupujem litry minerálek, jídlo, štangli moc dobrýho salámu a s vědomím, že nás čeká cesta co nejblíž k Drumul Naţional Transfăgărășan, čili Transfagarašskej magistrále, usedáme do auta. Jsem jedinej kdo spal, tak se ujímam řízení, aby si ostatní odpočinuli. Přestože se snažim o poklidnou jízdu, na místích komunikacích to vypadá, že řídim jako prase. Situace, kdy ve městě otočim zrak za nějakou hezkou slečnou a málem nabořim tratar před náma je vyvrcholením. Na mou hlavu se ihned snesou nadávky a facky. Neodpočinul si nikdo, všichni jsou nervózní, já ve stresu a zádumčivej. V podvečer zastavujem u nějaký přehrady. Vybalujem jídlo, věci ke koupání a And.rew hladí potulnýho psa. Ihned ho zmrdam, že se teď čokla nezbavíme a bude loudit žvanec.

Očista v ledovej vodě neni nic pro slečinky, je doprovázená řevem a občasnou zástavou srdce, ale lepší než se v autě dávit smradem. Po návratu k vozidlu rozjíždíme hody. Těšim se na Gorgonzolu s kusem moc dobrýho salámu, kterej ovšem nemůžu najít. Kleju, nadávam si do hlupáků sklerotickejch, když z Kabiho vypadne, že viděl psa, jak mizí se salámem do dáli.

Všichni se smějou. Já ne. Dostávam psotník, nahánim čokla a metam po něm kameny, seč mi síly stačej. Zmrd jeden zasranej, sežral celou štangli! To nemůže bejt pravda!

Prej: „Udělals dobrej skutek a nakrmil hladovějícího pejska, hahaha.“

Kreténi, hrozná psina. Posranej celej svět i s celym posranym vesmírem!

Musim bejt ale objektivně rozezlenej předevšim na sebe, protože položit igelitku se žrádlem na zem vedle auta nebyl moc chytrej nápad. Hlavně, čim víc jsem nasranej, tim víc se mi všichni smějou. Ještě chvilku jsem zádumčivej, ale hroznový víno se sejrem a paštikou mě uspokojí. Aby ne, po tolika čínskejch polívkach.

Úplně vyřízený dorazíme po půlnoci za vesnici Cârţişoara, která leží pár kilometrů od Transfagarašský magistrály. Tady Kusovka vytahuje zázračný lepení na karimatky a já jsem opět o něco šťastnější. Ta holka je bezvadná! Spát na měkým je přecejen o malinko pohodlnější. Před okamžitým usnutím s dopadem do spacáku stihnu ještě kolegy ubezpečit, že rosa nepadá.
Ráno se Kabi budí rozlámanej na prázdnej karimatce a jako jedinej v navlhlým spacáku. Děláme si z něj prdel, že měl poluce. Pravda je ale trochu jinde. And.rew byl v noci línej jít si odskočit někam dál a zkropil Kabiho. Tvrdí, že ne, ale známe svý pappenheimský.

U snídaně vyprávim sen, kterej se mi zdál. Jedeme staršlivejma serpentinama, jsem do pasu vykloněnej z okýnka, hýkam jak osel a fotim tu nádheru vůkol. Sklízim posměch. Zase.

Balíme fidlátka a jedem. Neni čas ztrácet čas. Po pár kilometrech nestačíme zírat a chudák Kabi musí každejch pět metrů zastavovat, i když je všude zákaz stání. Začíná nervóznět a to jsme teprve na začátku. Takhle se nikam nedostanem. Rezolutně velí k odjezdu a nam nezbejvá, než poslechnout. Pohodlně usedam na stažený vokýnko a do pasu vykloněnej z auta hýkam v serpentinách jako osel. Realita opět krásnější snu. Přidává se i And.rew a po něm Kusovka. Kabi nevydrží, řídí jednoruč a vyklání se z vokýnka taky. Hýkáme skupinově jako hovada.
Nahoře davy turistů, tuny odpadků a panorámata, že by i Josef Šebánek aka starej Homolka blednul závistí. Ale hlavně, hlavně tu maj pohledy! Hodina postačí k tomu, abysme pořídili pár fotek, něco mooc dobrý vyuzený prasečí panenky, kvantum pohledů a jeli dál. Do Piteşti furt daleko.

Během jízdy nejsem schopnej čumkarty vypsat, tak po nákupu v Kaufu trávim psaním půlhodinku u stolku s čevapčiči občerstvením. Kolegové během ní značně znervózní a jsem odeslán do řiti, že nebudou sedět v autě na tom skurveným slunci a abych to sesmolil jinde. Nevadí, stejně musíme najít poštu, protože nemam známky a jinde je nevedou. Asi hodinu bloudíme městem, ptáme se pocestných a nakonec slavíme úspěch. Další hodinu trávim dopisováním pohledů a postáváním ve frontě u vokýnka, pročež nabíráme skluz. Už dávno jsme měli bejt u komína. Ve vzduchu je cejtit napětí, ale jsa hlava, odlehčuju situaci odskočením si do cukrárny pro zmrzlinu. Určitě to pomohlo, protože nikdo nepromluví ani slovo. Chápu, všichni se mnou tiše sdílí obrovskou vnitřní radost. Poslat pohledy z dovolený v poslední možnou chvíli, půl hodiny před zavíračkou pošty, tomu řikam majstrštyk. Díky, přátelé.

Ke komínu přijíždíme skrzevá moje líbesbrífy v době, kdy je slunce celkem nízko nad obzorem a je jasný, že budem rádi, když nahoru dolezem za světla. Taky máme hlad, protože na jídlo už nezbyl čas. Nečeká nás, resp. And.rewa vůbec jednoduchej úkol. První šprušle je až z plošinky, cirka ve dvaceti metrech a vede k ní jenom nějakej pofiderní kabel od leteckýho osvětlení. Bude třeba, aby po něm vyskotačil nahoru, pokud možno nespadnul, nahodil lana a hodinu se stresoval při jümarování (džímarování) nás hodobožovejch lezců. Kusovka s And.rewem jdou pomalu s cajkama k vertikále, zatimco já s Kabim jedem zaparkovat vůz do vsi, aby zbytečně nevzbuzoval pozornost a nelákal zloděje. Totiž komín samotnej stojí naprosto volně nedaleko rafinerky na zarostlej pláni a dá se autem dojet takřka k němu. Jeho osud je celkem nevšední. Měl patřit k uhelnej elektrárně, která ale nebyla nikdy dokončená, takže komín vlastně nikdy nezadejmal. 280m vysoká stavba jen tak. Rumunsko je vskutku země neomezenejch možností.

Když vidim And.rewa, jak se sápe bez jakýhokoli jištění po kabelu kolmo vzhůru, je mi blivno. Radši lízat starejm bábam spařený prdele, než se dobrovolně pokoušet o podobnou taškařici. Jenže já nejsem on a on není já. Během chvilky stojí na plošince takřka bez známky únavy. Odměnou je mu obdivný kejhání a potlesk nás zoufalců. Hází dolů lana, naviguje, kterak se zajistit a prožívá stresoidní muka, když vidí, že se na lanech dřív uškrtíme, než k němu dolezem. Nějakým záhadným způsobem se vydrápeme na plošinku a můžem započít kořbu samotnou.
Někde v půlce komína se ze vsi ozve řev.

„Doprdele, už nás mají.“ shodujeme se jednoznačně.

Sledujeme, co se děje a vidíme jenom fandící skupinku mládežníků. Klid, lezem dál. Nahoře silně fouká a šero začíná pohlcovat okolí. Kabi je poněkud ve stresu, protože se omladina přesunula k autu a šmejdí kolem něj. Rozbitý okýnko a zmizelý věci nikdo nechce, tak nasazujem vyšší tempo. Jakmile staneme na dmychadle, jsou naši fandové na zemi u vytržení. Hurónskej řev dolejhá až k nám a máváme. Takhle se zloději nechovaj.

Žel neni moc čas se kochat, musíme dolů, aby slanění proběhlo za relativního světla. Vim, s těma pohledama jsem to fakt posral a v duchu se kolegům omlouvam za zdržování. Sebemrskačsky biju hlavou o žebř, ale ničemu to nepomáhá. Mě se stejně nerozsvítí a akorát to bolí.

Slaňuju první a hned jsem vyslýchanej místníma. Slibuju ukázat fotky, hned jak budem dole všichni. And.rew je zase logicky nervózní jako kráva, ale hlavně kvůli nám. Nikdo nechce aby se cokoli posralo a on za nás cejtí obří zodpovědnost. Jde jako poslední za naprostý tmy. Svítíme mu mobilama. Nechtíc zahazuje funglovou osmu, tak mu posíláme jinou. Konečně jsme všichni dole a můžeme dát průchod emocím. Objímáme se, plácáme po zádech, vejskáme jak malý děti a celkově máme radost z nevšedního zářezu. Já se omlouvam za kreténský zdržení, And.rew za nervozitu a spoustu hudrování, Kabi za depresi ze zlodějů, jenom Kusovka se neomlouvá za nic, jelikož je žena a ty se prostě nikdy za nic omlouvat nemusí. Konečně míříme k autu, kde na nás čekají naši obdivovatelé. Musíme se s nima fotit, drsně pózovat a přijímat gratulace. Z fotek shora jsou u naprostýho vytržení a my si můžeme užít pět minut slávy. Skoro bych začal rozdávat rozhovory na diktafony a podepisovat památníky.

Jedinej, kdo nemá radost je Kabi, protože mu auto vytunili krutopřísnejma pochvalnejma nápisama na zaprášenou kapotu a okna. Hudrá až neuvěřitelně a nic nepomáhá přesvědčování, že měli kluci dobrej úmysl a když psali „I like boss“ určitě mysleli jeho.

Hledání noclehu nam dá v noci trochu zabrat, ale nakonec dokonale splynem s přírodou na nějakej louce u Bârsești. Dokonce tak dokonale, že nás ráno nevzbudí ani honáci dobytka. Povede se to až nějakýmu pitomovi, co neumí hvízdat a nahání kozy píšťalkou jak nějakej fotbalovej rozhodčí. Vzpomenu si na čas strávenej v letenským kotli a okamžitě provolávam „raz, dva, tři, rozhodčí je prý čáp!“, protože ten bastard evidentně připískává domácím a jeho výkon je víc než tristní. Kabi má opět vlhkej spacák, pročež opakujeme humor s polucema.

Po vydatnej snídani míříme omočit těla do přehrady na řece Olt. Nemůžem natrefit na správnou cestu, tak se ptáme místního zvědavce. Ten vida Čecháčky, dává k dobru svoje jazykový znalosti nabytý na pracovním pobytu v zahraničí a spustí lámanou češtinou, kudy se máme vydat. Přehrada je schovaná za křovím, ke kterýmu musíme přes pastviny. Jsem nucen vylézt z auta a odhánět krávy z jediný, jakžtakž cesty. Na druhým břehu řeky se rozprostírá chemička, což atmosféru dopolední očisty umocňuje. Hambatý koupání s výhledem na spoustu komínů a chladících věží je pro komínáře zážitkem naprosto famózním, něco jako pro hinduistu Ganga. Vyruší nás proběhnuvší hejno koz. Teda vyrušilo mě a Kabiho, Kusovku s And.rewem spíš vzrušilo a tak si na břehu ještě chvilku kozy hladí. Pravděpodobně. Jinak nevim, co by tam takovou dobu dělali, zatimco jsme s Kabim odháněli od auta dotěrnej skot.

Když se konečně naše hrdličky vrátily, mohli jsme vyrazit na oběd před posledním velkým cílem – 250m vysokým komínem bejvalý teplárny v Târgu Jiu. Už ani nevim co jsme si dali, ale všude vůkol bylo čevapčiči. V paměti mi utkvěla krom velehor čevapčiči, jenom jedna návštěvnice se značně zesíleným krčním svalstvem. Ono totiž unést tolik líčidel na obličeji, aniž by jí padala hlava na hruď, by se standartně vyvinutou muskulaturou nezvládla. Taky byla nasoukaná v přilejhavejch šatech, což bylo vzhledem k jejímu věku velice odvážný, ale ve mně to vyvolalo pocit, že kdykoli se budu pokoušet o akt, vzpomenu si na tuhle paničku a selžu.

Ale zpět ke komínu. Všechno nasvědčuje obvyklej rumunskej rutině. Vertikála volně stojící na pláni mezi pár troskama budov, nedalekou dílnou a autem se dá dojet až pod ní. Žebřík neni pravda úplně od země, ale z betonu čouhaj nějaký dráty, po kterejch se k němu dá bezpečně popolézt. Je pravý poledne a Kusovka s Kabim rovnou účast na sebezničující kořbě v příšerným hicu odmítají. No nic, pudeme jenom ve dvou, třeba budem míň nápadný. Oblíkam se jenom do plavek, berem zásoby vody, mažem si přismahlý části těla opalovákem a vyrážíme na zteč.

Sotva popolezem pár metrů, stojí pod komínem hlídač vedlejšího areálu a haleká, abysme okamžitě slezli, jinak zavolá polucisty. To mě zarazí, nechci poslední den trávit v cele předběžnýho zadržení a uvažuju, že bych vycouval. And.rew je ovšem neoblomný hovado a jde přes mrtvoly.

„Kurva, ser na něj Pichu a polez!“ pobízí mě. „Dělej, teď to nevzdáme.“

Achjo, proč zrovna já mam za kamarády samý lobotomy…

Nasazujem smrtící tempo, pot z nás stříká jak splašky z hovnocucu a lezeme. Halekání se mění v nepříčetnej řev, tohle nemůže dopadnout dobře. Voláme telefonem Kabimu, ať se pokusí sekuriťáka uplatit.

Před posledním ochozem je žebřík místo kotvení připevněnej nějakým provázkem. Trochu si obarvim plavky na hnědo. Dokoření je ještě mnohem pestřejší. Z ochozu je totiž ke dmychadlu jenom ledabyle opřenej železnej žebř. Ani jednomu z nás se nechce v dvěstěpadesáti metrech, nezajištěnej, vyvádět smrtelný kejkle a dole se hromaděj diváci. Ukázkovou stresovou situaci vyřešíme tak, že And.rewovi žebřík zajistim protiváhou vlastního těla, on vyleze a já dokořim dotykovou. Buď se propadnem shnilým roštem, nebo budem hrdinové. Nebo spíš bezmozci.

Dolů lezem kvapem, abysme ještě víc neprovokovali už tak nasraný strážce pořádku. Klasicky se omlouváme za problémy, že jako nikde plöt, cedule, ani lidi. Na otázku proč jsme nereagovali na hlídačovo volání odpovídam drze, že jsem myslel, že je to nějakej cikán. Sekuryťáka to evidentně nasere, ale četníky uspokojí. Navíc neuměj moc dobře anglicky a všem zúčastněným je nad pražící slunce jasný, že by papírování skýtalo nemalej problém. Zřejmě si nechtěli kazit parný sobotní odpoledne, tak nam nařizujou do pěti minut vypadnout z města. Rádi uposlechnem a při vjíždění na hlavní cestu potkáváme další hlídku. Mno, to bylo vo fous.

Míříme rovnou co nejblíž Budapešti, aby nedělní cesta proběhla v klidu a návrat nebyl stresovej. Cestou míjíme Cetății Poenari – skutečnej hrad Vlada Țepeșe, ale je tam odporný množství turistů, tak radši zastavujem o kus dál na oběd. Obsluha opět nevládne angličtinou, slovník mam na dně báglu, tak objednáváme tipováním. Štěstí, který se nás v restauracích zatim drželo se obrací zády. Dostáváme nějakou mlíkovku s dršťkama a pálivou papričkou. Jedinej And.rew se směje, protože mu dršťky nevaděj. My ostatní přemlouváme žaludek, aby nechal obsah tam, kde má bejt. Chuťově to hrozný nebylo, pár lžic jsme polkli, ale zavírat u každýho sousta voči je na hovno. Hlavní chod bídnou situaci napravil. Kaškaval s nějakejma nokama byl obstojnej.

Nasyceni, zejména nevšedním zážitkem, míříme vstříc maďarskejm hranicím. Ladíme místní stanici, kde právě rumunskej Jiří Stivín předvádí pekelný sólo na dechovej nástroj. Originál Kundes Fujarescu. Rozjařený hýkání z vejletu, kterej se poved na 150% nebere konce.

Celodenní utrpení v autě zakončujeme v polokomatickým stavu těsně před Budapeští, u nějaký pískovny, poblíž vesnice Bugyi. Rozházený mezi kravským trusem usínáme.

Ráno se Kabi, opět jako jedinej, budí v mokrým spacáku. And.rew konečně přizná náměsíčnost a uchrání Kabiho od ostudy. Já jsem osočenej Kusovkou, že jsem jí v noci osahával kozy, což rozhodně neni pravda. Jednak jsem slušně vychovanej a druhak neměla na spacáku žádnej flek, kterej by mě usvědčil. Sice z ní vyleze, že to byl jenom živej sen, ale And.rewovo výhrůžný pohledy jasně naznačujou, co si myslí.

Dopolední koupel v azurovej pískovně byla náramná, a nic nebránilo navštívit jeden z mnoha budapešťských cihlových komínů v kulturním vzezření. And.rew vybral kotelnu bejvalýho pivovaru, měla by bejt vylágrovaná a komín je hned za plötem. Výstup probíhal takticky v zamaskování reflexníma vestama. Přecejen se vertikála nachází ve městě blízko paneláků plných zvědavejch lidí.
Vše proběhlo v naprostým klidu, ale je nám hrozný horko a místo zběsilýho kombajnování (bezhlavýho lezení z komína na komín) okolních objektů volíme variantu včasnýho návratu domů. And.rew se chce přichystat na brzský ranní vstávání, Kabi musí večer vrátit auto a mě čeká ještě cesta do Plzně. Na dálnici dostávam důvěru a ujímam se řízení.

Cesta z Pešti ubíhá poklidně a celkem svižně, tankovat prej budem až v Brně, tak stačí zapnout tempomat, dobrej dramík a nechat se unášet asfaltovou kolíbačkou. V Bratislavě mě zaráží rafička na nule, ale cifra dojezdu ukazuje tak akorát do Brna.

„Jeď furt, natankujem před Brnem.“ zamumlá v polospánku Kabi. Tak teda jedu.

Těsně za Velkýma Pavlovicema auto dvakrát cukne, zdechne motor a rázem jsou všichni vzhůru.
Kabi: „Tyvole, co je? Nastartuj.“
Já: „Neni nafta.“
Kabi: „To neni možný, dojezd ukazuje ještě padesát kilometrů.“
Já: „Řikam, neni nafta.“
And.rew: „Pichu, ty si debil. Tak asi vidim, že je rafička na nule, ne?“
Já: „Vidim to už z Blavy, ale Kabi řikal jeď.“

Ještě chvilku se dohadujem, kdo je větší kretén, ale nafta se mezitim sama nedočerpala a stále zůstáváme viset v odstavným pruhu cirka kilometr před benzínkou. Jdem pro palivo pěšky. Optimismem ale nehýřim, neb je mi jasný, že startování dieselu nasucho neni nic prospěšnýho. Po dolití nafty se moje obavy potvrdí. Motor točí, ale nestartuje. Kabi volá známýmu, já volam Mourovi, jedinýmu člověku, kterej umí vopravovat auta po telefonu. Po chvilce mobilního zevlení do motoru konstatuje, že tenhle model žádnej odvzdušňovací šroub nemá. Dává radu, kterak techniku přechcat a jestli prej nebude fungovat, můžem rovnou volat odtah.

Nebudu dál napínat, rada nemohla fungovat, protože byl motor zavzdušněnej jak kyslíková bomba a tak čekáme na odtah. Brňáci se hroutí, protože najet zhruba 3000km bez problémů a vykejsnout pár kiláků před domovem jim nepřijde fér. Kabi se hroutí taky, protože musí auto večer vrátit. Mě je všechno fuk, protože se mi díky Bohu (hlavně díky nadřízenýmu) podařilo vysomrovat dovolenou navíc a maximálně přespim v Praze. Jako jedinej považuju nastalou situaci za komickou, čimž zbytek tlupy přivádim k šílenství. Do hodiny je u nás odtahovka, pán se pokouší nastartovat přes kabely, ale nakonec nezbejvá, než auto naložit. Prosim nervózní členy výpravy o úsměv do objektivu. And.rew jako zázrakem třímá v ruce hever a vůbec nevypadá, že by se usmál. Dokonce i Kusovka mumlá něco o prdeli a debilech. Kabi nemluví, ale vypadá, že by mi nejradši udělal z předkožky plachtu na rogalo. Pán nás veze do servisu zpátky až někam k Břeclavi. Nálada je pochmurná a opět se vina za nastalou situaci snáší na mou hlavu. Jsem nazýván tupcem, hovadem, blbem, králem kreténů a podobně. Je mi to celkem fuk, spacák mam, karimatku taky a na vlak zejtra někam trefim.

Za půl hodinky je auto pojízdný, pán si bere dvěstě vočí, dostává kilo navrch a můžeme frčet dál. Bleskový loučení v Brně a zběsilá jízda do Prahy na vlak. Stíháme ho akorát. Za tmy nasedam do prázdnýho kupíčka, otvíram lahodnou plzeňskou dvanáctku a začínam pociťovat stesk. Po lesích, po medvědím pachu, po umírání, po Djangovi a skoro i po čínskejch polívkach.

Všude dobře, v divočině nejlíp!

1
Komentujte

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Tomáš Pelikán Recent comment authors
  Upozornění na nové komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Tomáš Pelikán
Člen
Tomáš Pelikán

Rumunsko mám rád a párkrát sem ho projel na motorce. Píšeš hodně zábavně. Asi zkusím komíny. Když já se trošku bojím. Něco zkusit musim