Kdysi dávno vloni na podzim sem se fsadil s jistým Lubošem K. (schvalně nebudu uvádět jeho celý jméno, aby neměl v Bdeněvsi vostudu, páč by se mu na Statku, potažmo u Tondy ve Zruči, fšichni vysmáli.) Řikejme mu třeba Koblížek. No a s Koblížkem sme se s pár promilema pod kůží fsadili, že když protne cílovou pásku Jablomanna, platim mu útratu na následnej afterparty. Když jí neprotne, platí logicky von mojí útratu.

Koblížek stejně jako já sportuje nejčastějš hubou, cyklodres mu taky šijou z plachty na šapitó, takže sme i podobná váhová kategorie a teoreticky stojíme na stejnej startovní čáře. Jenže jemu stačí dokončit, zatimco já musim doufat, že se zase na něco vymluví jako dycky.

Vymluvil se rovnou třikrát. Nejdříf se prej zapomněl přihlásit, pak prej zaplatit registraci a pak radši vodjel na dovolenou úplně vopačným směrem, než je Jablonný nad Orlicí. Moje první a poslední vítězství na letošním ročníku se zrodilo díky eště lenivějšímu tvorovi, než sem já. To už samo vo sobě devalvuje hodnotu vítězství někam k málo bolestivej prohře. A po sportovní stránce následoval i přes veškerej profesijonální a komfortní servis ze strany pořadatelů naprostej propadág.

Letošního Japkomana sem si chtěl užít v kompletním balení vod semínka až po sklizeň. Potřeboval sem si vynahradit loňskej ročník, kterej sem se slzama ve vočích vopouštěl hned po vyhlášení vítězů a místo vylití se na áftrpárky si jel domů vylejt fstek na ženě, která si musela ausgerechnet zlomit kotník pár dnů před závodem, takže se nemohla starat vo děti. Zmar a bída se nesměly vopakovat. Už začátkem června sem Zusku rači zavřel do klece a nepouštěl jí ani k plotně, aby jí kupříkladu klepetem neublížil agresivní humr, nebo aby se neřízla při krájení lanýžů. Nepřežil bych přijít vo další áftrošku.

Zavřel sem k ní pro jistotu i děti, aby se vo ně mohla nerušeně starat a měsíc před závodem začal ladit top formu. Trénink na párty sem měl vod začátku roku famózní a nejednou se stalo, že sem si dobrovolně tréninkový dáfky navyšoval. Vopčas se mi podařilo domů připlazit úplně vyčerpanej, poblitej a trošku připosranej, což naznačovalo jediný – sem schopnej se vydat za hranice vlastních možností. Na párty budu král!

Trénink na závod trochu pokulhával, ale jak praví legendární heslo – tělo je třeba překvapit. Překvapuju ho měsíc před závodem několika pokusama vo výkluz, šwihama na kole a pokaždý je překvapený eště víc než předtim. Nejvíc ho překvapim sprintama do kopce. Těma překvapim sebe, celou Doubravku a možná i obyvatele Chrástu, páč při sprintech probudim pár let dřímajícího pterodaktyla v mejch plicích. To znamená, že začnu ftotálním vyčerpání vyluzovat řev jako pterodaktyl, kterýmu na levý varle najela tramvaj. Pár závodníků by mohlo vyprávět, jak si díky tomuhle řevu dvoumetrovýho úchyláka klopýtajícího za jejich zády zlepšilo vosobáky.

Se tyvole nesměj! Viděl sem tunel na konci světla! Vono se neni ani čemu divit teda. Maximální tep se prej počítá 220 mínus věk a nad tydle hodnoty by se člověk neměl dostávat. Kort ne takovej krmnej vepř jako já. No a kurva, tři roky mi fakt už dávno nejsou, takže si přectaf, v jakym stavu sem se asi tak během tréningu nacházel. Život po životě, to Ti řikam.

Logicky ze sebe víc nevydam, tak považuju přípravu na závod ukončenou a Zusku s dětma pouštim z klece aspoň na záchod.

Na místo činu přijíždíme celá famílije už fpátek. Žena i paňáří sou z areálu koupaliště nadšený, ubytování máme díky mladej paní ředitelovej Heduš Stránskejch zajištěný a já si mnu ruce, páč tušim, že Koblížek fakt nedorazí. Je tedy na čase votevřít účet a záklopku. Sosání nahrává i pan ředitel Víťa Stránskejch, kterej korzuje po koupališti s pivem v ruce a co chvíli se zastaví moudře pohovořit.

Trochu na to koukam jako na zjevení, neb mam s organizací závodu úplně jinou skušenost a v době vrcholení přípraf sem byl fšechno, jenom ne fklidu a usměvavej.

„Já sem něco jako domestik na Tour de France. Rozjedu týmovej vláček do kopce a fšichni se za mnou vyvezou. Na vrcholu vodstoupim z čela, vodpadnu, rozumíš, a nastoupí spurteři, který závod dojedou.“ vysvětluje Stráňa s úsměvem na líci.
„Támdle je přesně ten lídr, kterej doveze do cíle celej peloton, Evka Prachařová.“ máchne rukou s půllitrem ke stánkům.

To, že Evka působí lechce nervózně, jako kdyby právě převzala týmovej vláček, kterej se z kopce řítí úplně nekontrolovaně, blikaj mu fšechny možný kontrolky červeně, parní kotel je těsně před výbuchem a hrozí vykolejení, Víťu nechává chladným. Nebo tak aspoň působí.

Běžnej smrtelník si Evky vytěkanýho voka ani nefšimne, protože drží po voba dny splašenou lokomotivu maximálním úsilím a bravurním stylem na kolejích hladce jako japonskej šimpansen. Smekam jak před ní, tak před fšema devadesátisedmi pořadatelema. Jo, čteš tu číslofku dobře. 97! To je na jednoho závodníka půl pořadatele. A věřte mi, že todle už je kurvavelká lokomotiva, kterou dovézt do cíle bez jedinýho škobrtnutí zaslouží velikej vobdif. (Teď můžete Evce tleskat fstoje.)

Z pozorování pořadatelskýho mraveniště, popíjení padenáctýho piva a fšemožnejch debat nás vytrhne až Heda, která přinese klíče vod votelu. Prchnem se ubytovat a pro jistotu ani neuvažuju nad tim, že bych se po uspání dětí vrátil na koupaliště. Teda samozřejmě uvažuju, protože sem vymletý hovado, ale vůbec se neodvažuju úvahu přetavit ve skutečnost, jelikož tušim, co by mi na to Zuska řekla. A nebudem si nic nalhávat, moc dobře věděla, že fsobotu po závodě pude uspat děti, zatimco Zenda popustí uzdu mrskacímu syndromu a vyndá se jak nákup stašky, dokud nepadne drškou na zem. Gde se poté bude vyndavat v leže.

Ráno krása střídala nádheru, na fšechno bylo díky odpolednímu startu dost času, registrace vodsejpaly, jenom Malina začala bejt nervózní. Ukápla i nějaká slzička, neb se chuděra bála, že určitě během duatlonu zabloudí. Nicméně otcova lež, že se bude během závodu pohybovat po jejím boku zabrala. Pak sem velice znervózněl já. Kola na závod měl totiž u sebe v dodáfce Fíďa Péro. Tomu se cestou do Jablonýho na dálnici rozsvítila červená kontrolka motoru, jenž za pár fteřin zdechnul. Nějakým zázrakem teda dodáfku rozchodil a pokračoval, ale nabral sekyru a dojezd měl jen pár minut před startem jablíček. Naštěstí fšechno dobře dopadlo, relativně suchym trikem sme přečkali přeháňku a kolo bylo možný uložit do depa i se spožděním. Pak už sme se přesunuli na start mezi vostatní duatlonistický Kubíky. Jednoho z nich tam tatínek s žílou na čele povzbuzoval řevem:

„Ludvíku, první kolo běhu napal co to de, rozumíš? Jestli nepřiběhneš do depa mezi prvníma, bude to nahovno a skončíš v tlačenici!“ lítají sliny na syna.
„Slyšíš mě doprdele??“ eště potomkem pro jistotu zalomcuje.

Ten čučí do země a pravděpodobně uvažuje nad tim, že u Fritzla ve sklepě to tak špatný vlastně nebylo.
Malině se po tůtej scéně rozklepe bradička a zase pláče. Asi bych jí měl dát loket do dršky a začít řvát něco ve stylu, že jesi kurva neurve bednu, bude za trest tejden vohladu a eště poběží minimálně tři maratony. Doprdele!

Místo toho jí vezmu hlavu do dlaní, políbim a votřu slzičky řka:
„Miláčku, prosimtě, nikam nechvátej, počkej až se v depu poperou, vem si svoje kolo a užij si závod. Hlavně bacha, ať se s nikym nesrazíš. Radši pomalu a fklidu, ju?“

Motivační řečník a kouč olympijskejch vítězů ze mě asi nikdy nebude. Každopádně teď vim, že chci vopravdu běžet vedle ní a vošéfoval depo, aby jí nějaký zmagořelý dítě neprokoplo krkavici nabroušenou tretrou.

Se startovním výstřelem slzy zmizely a děti se vyřítily na trať. Malina mezi posledníma. Ne, že by měla dlouhý vedení, ale nemá ráda strkanice a je vyloženě nekontaktní typ. Bejt poslední jí prostě vyhovuje a dokonce se na mě usmívá. No hurá!

Depo dětí je masakr a do dalších ročníků bych doporučoval voddělit vběh a výběh z depa, jako u dopělých. Ambicijózní rodiče jednak vlastnímu potomstvu usnadňovali depo tim, že popadly kolo a běžely ho předat dětem ke vratům na koupaliště, a druhak během toho moc nedbaly na bezpečnost vostatních Kubíkozávodníků. Vzknikla tak celkem brutální vřava hystericky řvoucích rodičů a zmagořelejch dětí, bojících se trestu za špatný umístění. Možná že u starších ročníků, který i plavaly už bylo fšechno fpohodě, ale Kubíci si užili.

Malině, ačkoli přiběhla mezi posledníma, trvalo notnou dobu, než se promotala mezi dospělejma až ke svýmu kolu, který měla vopřený úplně vzádu, aby nepřekáželo. Nikdo jí ho nepodal, protože tyvole přece závodí ona sama. Nikdo jí neuhnul, ani když chtěla na kolo nasednout a rozjet se na trať. Jí to nevadilo, ale já měl z těch bezohlednejch lobotomů trošinku tik ve vočíčku. Na cyklistickou trať sem teda radši vyběch s ní, ale po sto metrech mi lehounce došlo a upad sem s hlasitým hekáním a funěním jednej z divaček pod nohy. Ta se nejdřív polekala, že jí chci přinejmenším pokousat a sesmilnit a jebla mě několikrát deštníkem do lepky.

Až když sem z posledních sil natáhnul ruku směrem k Malině a zvolal: „Jeď miláčku, zvládneš to!“, pochopila, že sem obětavej otec a vomlouvala se. Druhý depo už bylo klidnější, protože nejrychlejší děti akorát vbíhaly do cíle. Malina tim pádem rovnou z depa s nima. Omylem dostala medaili a zastavila se. Musel sem jí sebrat placku a vyhnat jí ještě jednou na běh. Vůbec stoho neměla radost, páč už jí docházely síly, ale nedalo se nic dělat. Čipovou časomíru nevochčiješ. Po doběhu zářila nadšením a půl hodiny nam v euforii vyprávěla, jak závod probíhal a jakej to byl mazec. Nebylo divu, když zvládla svuj první duatlon v životě. Radost jí neskazilo ani to, že skončila třetí vod konce. Má prostě vynikající závodní geny po otci, kočička moje

Pak přišlo pět fteřin slávy dua Pink boyz. Fíďa Péro je stejnej ujeťák a ekzibouš jako já, takže mu nedělalo problém se vystajlovat na závod do růžový a narozdíl vod Koblížka, Pašeráka a dalších is nemocnou dodáfkou dorazit. Já teda na sebe dokážu upozornit akorát trapárničkama, při kterejch žena nešťastně poulí vočima, ale Fíďa umí jezdit na jednokolce, žonglovat a další podobný cirkousky. Už jenom když ved do depa jednokolku, sklízel obdif.

Vyfasoval sem prominentní číslo tři, který letos somruju po každym organizátorovi. Neni to tak, že bych chtěl překážet nejlepším v první startovní lajně, ale je to uctění tatovo památky. Trojku nosil na fodbalovym drezu a tak má pro mě specijální motivační význam. Timto děkuju scelýho srce, že sem jí moch vyfasovat i na Jablomannovi, ačkoli to znamenalo nemalý organizační potíže. Ste zlaťácí, řikam to furt

Díky trojce stojim v depu vedle šampijóna Soukyho, kterej má dvojku. Jedničku nosí ředitel Víťa. Filip Václavík se brilantní zprávou přihlásil místo jednoho z vypadnuvších závodníků, tak má vysoký číslo. Kdyby ne, asi bych dobrovolně vzdal a nepřekážel. Třeba Souky už ví, že sem vemeno a nemumim ani uložit kolo do depa, tak mi ho radši uložil sám. Filipa by moch ale takovej nemotornej dement trošku rozhodit, jesi mi rozumíš. A to bych nerat.

Žena mi kladla na srce, že jí musim se Soukym seznámit, páč chtěla na vlastní voči vidět nějakýho vysekanýho triatleta. Vyčkam, až si mistr natahne kombinézu, protože kdyby Zůza zjistila, že sixpek neni fáma, ale vopravdu existuje i v reálným životě, sem fprdeli úplně. Starej, tlustej, plešatej alkoholik s malym pinďourem a eště bez sixpeku – životní výhra fšech žen.

„Ahoj, moc mě těší! Obdivuju Tě, jak s tim hovadem můžeš vydržet.“ začíná Souky debatu a třese Zusce rukou.

Výborně, přesně takle sem si představoval začátek rozpadu manželství. Vidim, jaxe ženě chvějou kolena a dělá, že ty děti co se kolem ní motaj, sou úplně cizí. Fakin!! Příště jí vemu radši na soutěž jedlíků! Eště že je v dohledu Karča a Souky si de místo další diskuze, po kterej by na Zusku asi přišel orgasmus, rači s Filipem projet trať na kole.

Program závodu uhání fpřed a je nejvyšší čas na požehnání. Slova pana faráře ke mě dolehly z dálky, páč sem se šel rozklusat. Já tyvole. Rozklusat! Tak moc mě Souky znervózněl. Došlo mi, že je to blbost a že v elitní vlně startuje Fíďa, jehož starty sou jedny z nejlepších. To musim vidět.

Kačenky do bazénu, za nima domácí bójky Valča se Zuzkou, kterejm letos zdatně sekundovala Vendula Hopjáková a de se na věc. Divácí se tísní kolem bazénu a řvou už před startem. Atmosféra opět na výtečnou. Mam tyvole husí kůži jenom při fspomínce. V Jabloným podle mě trénujou fandění na Jablomanna rok dopředu, protože rozproudit tydle emoce umí málokdo.

Výstřel, vřava elitních borců fprvní lajně a vzadu na betonu Fíďa Péro nasazující si dětskou růžovou koupací čepici. Zatimco Filip Václavík obeplouvá první bójku, Fíďa skáče do vody ukázkovýho balíka. Řvu smíchy a se mnou divácí, který ho zaregistrovali. Jako jedinej z celýho závodního pole plave znak a kolem bójek na pána žongluje kačenkama. Je to mazák! Eště než stačí dokončit první kolo v bazénu, prožene se kolem něj podruhý Filip Václavík se Soukym v zádech. Z vobou borců je cejtit, že dneska si na trati nedarujou ani centimetr a svedou urputnej boj. Pro diváky jedině dobře.

Sotva se Fíďa dostatečně vycachtá a za aplauzu nasedne na jednokolku, jde do depa vlna zkušenějších borců. Odpočet, startovní výstřel, vřava v předních pozicích a já na břehu popíjim se ženou šampíčko. Je třeba zahájit slavnostní závod vopravdu slavnostně. No a protože bójky nesměj bejt na suchu, dostane každá taky lahvinku růžovýho sektu se skleničkou. Po výlezu z vody skončil čas exhibování a deme závodit. S trojkou nelze jinak, než do plnejch. Depo zvládam docela solidně, ale nazul sem si tretry jako profík na kolo, což se ukázalo jako chyba, neb sem se do nich nemoch dostat. Následovalo zastavení, vykopnutí z pedálů, vobouvání a pak teprve zase nasednutí na kolo. Dobrá minuta fprdeli. Vim co mě čeká, tak moc nešpekuluju a du do toho zhurta.

Tepy mam jak splašenej mustang, ale vybavujou se mi slova paní doktorky na fyzickym testu:
„Vy nemáte vůbec žádnej základ, ale umíte výborně dlouhodobě trpět v laktátu.“

Jasně že jo, protože neznam jinýho sportovce, kterej je v laktátu i když se de vysrat. Na laktát já sem machr.

Uzavřená cyklistická trať je luxusně připravená a na každej křižovatce povzbuzuje dobrovolník. Vejmoly poctivě voznačený, po štěrku ani památky… Uchcávam, fakt se jede parádně. Přesně na votočce v Orličkách potkam Fíďu na jednokolce. Huztý, ten blázen to fakt vyšláp, aniž by slez! Dolů z kopce to sypu ve velkym stylu. Nízkej úchop, vysokej převod a bomby. Vodbočka na Jamné nestala se osudnou jako vloni, kdy sem chtěl umřít. Samozřejmě, že stehna hoří, ale letos tak trochu jinak, líp, bojovnějš a tak to má kurva bejt. Paní s krafskym zvoncem letos chybí, ale nahradili jí motivační hesla na trati. Kterejpa kokod todle asi fčera vymejšlel? Každopádně nejnižší převod tentokrát nechávam ležet ladem a točim klikama jak parní lokomotiva. Zlom, sem nahoře a cejtim se parádně.

Sjezdy jdu díky perfektnímu značení zatáček a děr zase na hraně, předjíždim závodníky a vnitřní pocit z výkonu je víc než uspokojivej. Druhý depo na poměry tragéda „prolítnu“ za pětatřicet fteřin a de se do běhu. Ten bolí víc než bych chtěl a jakmile zmizim v lese, přecházim do chůze. Příprava na áftrpárty se projevila na bojleru, kterej nabral na vobjemu a teď na běhu parchant překáží. Fakin! Fakt se přesunu vod trijatlonu na soutěže jedlíků! Ale já sem takovej pičus, že bych skončil předposlední i tam.

V seběhach se snažim trochu rozhejbat tělesnou konstrukci. Marně . Zjevně už sem na konci sil a před zhoucením. Nicméně ze sebe díky legendary 3 a divákům dostávam úplný maximum a do chůze přejdu až zase při vběhu do lesa. Copa de přejít do chůze v cílovej rovince, kde na Tebe fšichni řvou, plácaj si a povzbuzujou? Ani hovno. U lesa se sice taky neúnavně povzbuzuje, ale je to pod kopcem a nejsem sto se pokoušet vo něco jako je běch do kopce. Ani s trojkou. Proploužim se kolem vopčerstvovačky s pivem, přičemž mě mine několik vitálních křížal

Prokleju Stráňu za ten kopec buzerant, nahoře placák s nejoblíbenějším dobrovolníkem a můžu se za zvuků pterodaktylího řevu zřítit na stadion, potažmo se vmátožit do cíle. Heduš mi navlíká medajli a gratuluje. Děkuju, letos sem na trati fakt nechal úplně fšechno. Srce, plíce, nohy a možná i nějaký tělesný tekutiny. Sám sebe pod dojmem osobního úspěchu plácam po zádech a věřim minimálně v pětiminutový zlepšení voproti loňsku.

Jenže pak sčeknu výsledky a nevěřim vlastním vočím. Konečnej čas mam vo minutu horší než vloni. Jakto kurva? Dyť sem na kole jel bomby, zatimco vloni fkopcích skoro tlačil a ve sjezdech se bál. Běch byl totožně tragickej jako loňskej, ne-li lehounce lepší. Sem fakt neuvěřitelně špatnej nejhorší triatlet. Dopíči!

Padam do deprese. Tyvole, mě fakt předbíhají důchodci, který startovali čtvrt hodiny po mě. Na spinttrijatlonu. Na krátkej trati. A co hůř. I Fíďa je lepší nejhorší triatlet, protože fakt skončil úplně poslední z celýho startovního pole. Jenže je jasný, že kdyby nejel na jednokolce, předjel by mě. No a tady přichází po dětským depu druhá malá chybka závodu. Poslední závodník měl obdržet láhef mešního vína, ale Fíďa rozhodně žádnou nevobdržel a posledním závodníkem bylo vyhlášený nějaký děfče. Vinu bych hledal na straně časomíry, která určitě zmanipulovala časy tak, abych byl přes pocitově lepší výkon horší než vloni a Fíďa byl poslední až po proběhnutí vyhlášení. Takže trváme na opakování ceremoniálu a opětovném vyhlášení posledního závodníka

Aby nedošlo k mejlce, že sem byl z výkonu nějak dlouho v depresi, to rozhodně ne. Teprve doběhnutím do cíle začala moje silná disciplína. Bylo třeba voslavit Fíďovo výkon. Ani jednou totiž neslez z jednokolky a fšechny ty kurefský kopce vyšláp. (ano, i tento výkon zaslouží stending ovejšn). Dali sme pár pif a šli se jako velký fanoušcí Párty Hárd vyfotit s Grundzou. Ten šulin na žádost vo fotku reagoval pár píčama, čurákama a poslal nás doprdele. Asi mu Michal nasral na stejdži, nebo si rozbil moždíš, nevim. Nebo měla Buška chvilku před náma efektnější ántré s nápojem z Fruitbajku a víc seksy nakřáplej hlas, než my dvě růžový buzny. Na ní se totiž usmál. Nicméně sem nevodbytnej zmrd a tak máme fotku s nasranym Grundzou bez moždíše. A to je důležitý.

S pivem a kačenkama v ruce a s parádní náladou sme s dětma korzovali kolem koupaliště. Malina furt votravovala s Fruitbajkem, taxme tam taky zašli. Toe hrozně super věc todle! Na kole přidělanej mixér, do kterýho najebeš vovoce a šlapáním do pedálů roztočíš mixér, kterej to vovoce rozmixuje na sračku. Jediný mínus bylo, že se do toho rozjebanýho vovoce nemoch oficijálně lejt chlast. Příští rok si sebou beru litránek finský vodku a po závodě skončim rovnou u Fruitbajku. Mě totiž nezajímá, co se nesmí. Mě zajímám jenom já a moje potřeby.

Jinak teda po vyhlášení dost závodníků zmizelo, fčetně Soukyho, kterej tejden předtim ladil alkoformu Gigatlonem a moch jí prodat, ale asi se zalek mýho náskoku deseti medvědů, kterej sem získal během hodiny vod protnutí cílový pásky. Závodníky naštěstí nahradilo domácí obecenstvo a obyvatelstvo, takže párty byla našlapaná. Evka se konečně smála, ačkoli nemohla mluvit a veškerý dobrovolnictvo slavilo zaslouženej úspěch. Pařilo se velice a díky DJ Massta konečně došlo na zlomený býty, který chválabohu vystřídaly diskotékový hity a pohladily mý sluchovody.

Je mi jasný, že nejsme na žádný dramsejšn, ale hudebně sem trochu náročnější a v mejch letech už se těško na pařbě necham vod DJe uchvátit kroucením čudlíků a plácáním rukama nad hlavou při rádiovym hitu vod jinak výbornýho uskupení N.O.H.A. To se rači vodeberu eště na jedno a počkam na znělku večerníčka. Ten pak na konci přectavení zazněl a zdálo se, že je konec. Jenže chyba láfky. To teprve děti ulehli ke spánku a dospělí polití mrazivě živou vodou z koupaliště se začli bavit, dokud den zase nezačal obepínat poslední zbytky temnoty.

A kdo teda vyhrál, když ne Egon Jaják?

Souky to letos taky nebyl, ačkoli dal osobák. To Filip Václavík utnul jeho šňůru v nejrychlejším Jablomenským čase. Letošní souboj dvou profiborců byl krásnou třešničkou na dortu.

Mym velkym přáním je, aby se voba příští rok vrátili a Peťa se vo tripple pokusil zase v kulervoucím souboji. Von by totiž profesijonálně zorganizovanej závod bez profesijonálů ve startovním poli byl poloviční. Dokážu si k těm dvěma eště přectavit Honzu Volára. To by voko diváka nezůstalo suchý a jak předvedla Zuska, tak dámský gaťky taky ne.

Vítězkou mezi ženama sice byla s nejrychlejším časem Jana Vorlíčková, ale pro mě je vítězka Dana Hyláková, která si do Jablonýho přijela ze 120 kiláků vzdálenýho Vyškova na kole, fpátek stihla u kafíčka zregenerovat, fsobotu brala zlato v kategorji Marmelád s příběhem a celkově mezi ženama čtvrtej flek. (stending ovejšn a bez debat!) Víc, víc nahlas tleskejte!

Mezi dětma vyhrála na celej čáře Malina, která prolomila svuj blok ze strkanice ve startovním poli a doběhla do cíle s úsměvem na tváři. Ftěsnym závěsu za ní byl Matesánek, kterej sfutroval asi 27 nanuků a dokázal nespadnout do koupaliště.

Zenda vyhrál sázku nad Koblížkem, ale účet si zaplatil sám. Taky vyhrál závod nad loňskym Zendou, ale jenom pocitově, protože časomíra stopro nefungovala jak měla, takže nevyhrál jako dycky vůbec nic. Pyrrhovo vítězsví je vedle mýho něco jako výhra Napoleona u Slavkova.

Fíďa vyhrál láhef mešního vína, kterou nakonec nedostal. To si eště vyřídíme

Ale nejvíc, nejvíc to vyhrál Jablomann jako takovej. To je prostě závod, kterej se doufam bude pořádat eště za třicet let. No, to přehánim, tak dlouho trijatlon dělat nebudu, ale každopádně bych na něj eště pár let jezdil, páč má obrofskou duši. Vyhráli to fšichni organizátoři, dobrovolníci, pořadatelé a samozřejmě divácí, díky kterejm sme si mohli my aktéři vychutnat jedinečnou atmosféru dokonalýho závodu.

Smekám a klaním se!
Tisíceré díky a síjů next jýr, holoto!

Ve veliké úctě a pokloně
Pich

Pées: Koblížek mi útratu chtěl zaplatit, to abych mu nekřivdil. Ale určitě moc dobře věděl, že vodmítnu
Pépées: Příští rok si rezervuju číslo 81, protože den po závodě zemřela babička. Tak tendle blábol věnuju jí tam nahoru do nebes. A už by to stačilo, ne?

The post Jasná výhra, anep Jablomann podruhé appeared first on Trempich.cz.

Mnohem výživnější než Chánov byla večerní náfštěva Mostecký benzínky Fill. Krom ní už nebylo mnoho možností, kde se občerstvit do temný noci. Jakmile sem zastavil, měl sem kolem sebe dva kamarády váguse a tři kamarády romy. Pro jistotu sem si kolo přilepil zbytkem izolepy k ruce a vešel na benzínku.

Ček nikdy neví. Obsluha mi dovolila krom nákupu dvou baget, jednoho piva a kofoly nabít hodinky, na který sem zaznamenával trasu. Počítal sem, že tady oslavim nejdelší vzdálenost zdolanou na kole na jeden zátah. 160km už je na tlustokožce celkem slušná porce a teoreticky se tu lámal chleba. Teď už by mělo do cíle zbejvat míň, než mam za sebou, což je dycky veliká fspruha pro hlavu a její matematický hrátky.

Naneštěstí mě vopsluha nenápadným pohazováním si vystřelovákem a pokejváním hlavou ke dveřím vykázala ven na čerstvej vzduch. Během pichosekundy sem měl za zády nechtěný přátele váguse a romy. Vágusové byli mnohem milejší. Ptali se kam jedu a proč a že sem teda jakoby dobrej, ba i šťastnou cestu mi nakonec popřáli. To bylo vlastně fajn setkání, kromě toho příšernýho smradu.

Přátelé romové už si tak přátelsky nepovídali.

„Pane, kolik stojí to kolo?“ znervózněla mě hned první otázka, ale nedávam nic najevo a zachovávam poukrfejs.
„Nevim, mam ho pučený vod kamaráda.“
„To je moc pěkný kolo, pane. Asi bude drahý.“
„Za hliník dneska moc nedostanete klucí.“ chci nahodit humor, ale naštěstí větu polknu hned v zárodku, protože romů s cikánskou krví už je tu pět a stojej kolem mě v půlkruhu.
„Most je nebezpečný město, pane.“
„Díky za upozornění, to je dobrý vědět.“ nehnu ani brvou a dál sebejistě ukusuju bagetu, ačkoli mi v hlavě houká výstražná kontrolka a řve: HNĚDEJ POPLACH!! HNĚDEJ POPLACH!!

(Rasistickej dvojsmysl týdle hlášky mi došel až teď při psaní a směju se vlastnímu ostroftipu jako hovado, kdybyste to chtěli vědět Kdo má rád černej humor, může se smát taky, já to neřeknu.)

„Moc nebezpečný město.“
„Kurva, už vynechal i pane.“ Kontrolka v hlavě ječí jako pominutá.

Pomoc zhůry číslo padenáct. Přijíždí policejní auto, zastavuje u benzínky a muži zákona jdou lustrovat přítomný bezdéčka.

Paráda, teď ty snědý klucí eště chvilku nechaj kudly fkapcách. Využívam situace, svlíkam se do půl těla a voblíkam k dresu termotriko a bundu. Možná cikány vyděsil muj tukovej prstenec, když pohledem na něj zjistili, že jejich žabikuch tolik sádla nepropíchne, nebo pochopili, že kromě kola, energetickejch tyčinek a jesenek fkapce mam fakt hovno, nebo je vodradila přítomnost uniforem, to nevim, ale každopádně se sebrali a šli kvapem do hajzlu.

Nabíječku s hodinkama vytrhnu ze zásufky i s kusem vomítky, nevotevřený pivo nechávam na parapetu kamarádům vágusům, sedam na kolo a mizim pryč, dokud mam na čem.

Vůbec mi ftom romským kvapíku nedojde, že se motam kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a komína bejvalý porcelánkly Carl Spitz, takže sem ochuzen vo další z kochacích zážitků. Ale popravdě – i kdyby mi nezvedly adrenalín místní indijání, nekochal bych se ani náhodou. Byl sem rád, že sem rád a jenom tupě ukrajoval metry, potažmo kilometry.

V noci má člověk spát a ne čumět do navigace a potácet se kamsi nazdařbůch na kole. S mojí šeroslepostí sem rád, že zaregistruju 180m vysokej komín Teplárny Komořany. Kdyby nebyl tak debilně vysokej a nebilkal, určitě bych do něj vrazil napřímo rypákem, tak velký hovno vidim v noci na kole.

Todle by Vam mohlo pomoct v představování si situace, jak moc sem byl fprdeli za Ervěnickým koridorem Bíliny. Tam sme nejdřív jeli podýl kolejí, rovinka a dlouho asfalt. Nic zákeřnýho. Jenže podjedem koleje a vlítnem rovnou do křovin. Přechod z asfaltu na pěšinu sotva pro srnky, spíš pro zajíce, nebo jiný hraboše mej orijentaci způsobuje nemalý potíže. Ve chvíli, kdy pěšina scela zmizí a navigace odmítá i náznaky spolupráce, upadam do deprese. Někde tu přece musí bejt cyklostezka, která mě navede na tunel pod kolejema.

Jenže vidim akorát kmeny stromů, stíny a tmu. Zhruba deset minut se marně snažim najít tunel s cyklostezkou. Nakonec kolo vytahnu křovím na kolejiště nad tunelem a snažim se dostat na trasu na druhej straně. Během úprku před lokomotivou a za nehoráznýho klení se skoro zřítim z toho zasranýho tunelu, kterej sem nemoch najít. Todle kurva nebude dobrý, todle fakt nebude dobrý. Poprvý mě vážně jímá myšlenka, že na tydle noční taškařice prostě nejsem stavěnej a budu muset vzdát. 180km za mnou a 140km do cíle.

Čelovku už lepší neseženu, Fénix svítí tak, že protijedoucí auta na mě zběsile blikaj dálkovejma a troubí. V ovětlení chyba neni a přesto sem tu málem přišel k úhoně. Potřeboval bych cigáro. Vydejchávam šok a zvažuju pro a proti. Noční jízda neni pro mě, to je jasný. Na druhou stranu, někdy se musí rozednít a pokud urazim v noci aspoň 40km, v neděli kilo doklepnu.

„Přece se nevzdáš tak snadno, dyť seš fyzicky v pohodě.“ jako bych slyšel tátovo vlídnej hlas. Vyhrknou mi slzy z vočí. Jako jo, fyzicky sem to čekal mnohem horší. Podle předpokladů sem měl bejt dávno mrtvej. Nohy sice bolej jako kráva, únava brutální, ale křeče žádný, technika funguje, tak proč bych měl vzdávat? Nene, nevyseru se na to.

„Jo, to dam!“
„Jo, kurva, dam to!“ hecuju se nahlas. Téměř hmatatelně cejtim, že je tu táta se mnou a usmívá se. Přes slzy hovno vidim, ale to je fuk, stejně je tma. Nasedam na kolo a jedem dál. My dva.

Koryto Vesnickýho potoka je docela přívětivý a k vyhlídce na důl Šverma se dopotácim tak nějak v klidu. Pak ale vypukne zlý zlo. Stoupání jak kráva, navigace mě tahne úplně jinam, a svěřepě ukazuje špatnej směr eště víc do kopce někam na Jezeří, nebo Jánskej vrch. Jaxi tak zoufale tlačim kolo napříč vrstevnicema, pár metrů přede mnou vyskočí z křovin obří zvíře s kurefskejma rohama. Hnědej poplach se nekoná, protože sem se stihnul posrat. Zmrdskej muflon! Doufam, že ho přejede rypadlo, kokota!

Vyhlídka na zámek Jezeří by nejspíš byla za dne moc krásná, ale je noc, vidim hovno a sem vyčerpanej jak senkrovna. Stav začíná bejt víc než kritickej, kokainový bombónky Bloks už nepomáhaj a myšlenky na ukončení závodu se opět derou na povrch. Za hodinu a půl necelejch deset kilometrů, to neni závratný tempo. Plánuju dojet do nejbližší civilizace, tam najít lavičku a ulehnout na ní.

Doplácam to z posledních sil do Černic, kde bůchvíproč ulehnu na tamním hřišti místo na lavičku na betonovej chodník vedle dřevěný hradby, pod hlavu hodim helmu a přikreju se termofólií. Fakt sem byl vyřízenej, takže mi víčka zaklaply hned, ačkoli byla ukrutná kosa. Jesi sem dovopravdy spal, nedokážu posoudit, protože sem vnímal jenom to, jakej hluk dělá termofolie, pod kterou vibruje zmrzlej člověk.

Vod jistý smrti smrťoucí mě po hodině a kousek zachránil zvuk cvrčka. Šacoval bych to na Martinu Hulešů, která byla ftěsnym závěsu za mnou. Fstávam a furt se ukrutně třesu zimou i s termofólijí. Kdybych se teď šel vychcat, třikrát si ho vyhonim, aniž by se mi postavil. „Snídam“ housku se špekem, na kterou vymačkam zbytek jesenky. Mňam dopíči!

Nevěřili byste, jak moc to bylo dobrý. Špek s jesenkou. To doma nevymyslíš. Doplnim to dvouma kokainovejma bombonama, zapíju ledovou matonkou a nasedam na kolo. Po padesáti metrech skoro dostanu infark, protože na náfsi je hospoda plná lidí. No tyvole… Chci vydat příšerně tesknej hrdelní zvuk, ale tatův hlas mě uklidňuje.

„Dyť by ses tu tyvole vožral a ráno jel leda doprdele.“

Na to nemam co říct, páč je to samozřejmě pravda. Teď už se tam vohřát nepudu. V duchu poděkuju a jedu fstříc tmě. 130km je hratelnejch a pokud je dokážu zdolat za 13 hodin, sem v Kovanci kolem čtvrtý votpůlne. Předemnou je Litvínof, Duchcof a Teplice. Tři města, který bych moch i za tmy projet. Dyť se přes města nemůžem jebat nějakejma mílařskejma chujkama. Do Jiřetína hned hesky asfalt, pak zpevněný cesty po loukach, v Záluží zas na asfalt a hurá pod městský osvětlení. Po pravej ruce dýmá a chrčí industrijální Chemopeklor. Takhle by to šlo, to Zendu ba i v noci.

Klasicky ale nemůže bejt furt jenom něha, takže jedna věc je radost z jízdy a druhá věc problém s navigací na exponovanejch místech, kde trasa vede nějakejma zkratkama. V Loučnej za garážema opět zběsile hledam cestu křovinama a navigace mi vůbec nechce pomoct. Mam sto chutí jí poflusat. Sem hodně smutnej páč mě todle bloumání dokáže vyčerpat eště víc než následnej kopec na Salesiovu výšinu. To se prostě myšlenky na ukončení fkrádaj ať chceš nebo ne.

Měl bych se blížit k Oseku, kterej sem chtěl míjet v době, kdy bude mít Klášterní pivovar votevřeno a odměnit se tam. Jenže na to sem moc pomalej jezdec. Nebo moc rychlej. Záleží na úhlu pohledu.

Nakonec z Oseka nevidim ani ceduli a místníma lesama se propletu až do Duchcova. Penny má ve čtyři ráno samozřejmě zavřeno, stejně jako benzínka hned vedle. Do Zabrušan to docela vodsejpalo a nějakej kilometřík se podařilo ukrojit. Jakmile projedu Štěrbinu, začne bejt vlchko. Nebe skrápí deštěm nejen cestu, ale i mojí zmrzlou tělesnou schránku. Fakin! Na neděli hlásili celodení přeháňky, takže se s deštěm dalo počítat, ale doufal sem potají, že začne chcát třeba až ve vosum, případně eště dýl.

Vdechnu poslední houstku se sušenkou a za houstnoucích kapek ftrhnu do Teplic. Ty se daj projet poklidně. Krom zámecký zahrady, kde je víc cestiček a navigace mě opět přesvědčuje, že si mam koupit lepší model. U Botanický zahrady se spustí brutální chcavec. Tahnu se jak smrad kolem Doubravský hory až k Drahkovu, kde do provazů deště začnou jiskřit první denní paprsky nad obzorem. Po tváři se mi kutálí kapky deště i slz. Cejtim obrovskou úlevu. Déšť je to poslední co by mi vadilo. Do cíle zbejvá 90kilometrů a hutných 230 už mam za sebou. Přichází další pomoc zhůry a zničeho nic přestává pršet. Nad obzor se derou další a další paprsky rozjasňující mojí tvář.

Kolem jezera Milada to frčí krásně a než se ček naděje, čumí na elektrárnu Trmice. Tyvole, kolik komínů a chladících věží už sme minuly? Nemůžu si pomoct, ale tudle trasu vymejšlel fanoušek industijálu, čemuž jsem ohromě rád. Naproti hlavní bráně elektrárny stojí parta profesijonálních hasičů a kouří.

„Dobrý ráno pánové, vidim, že sem na správnej adrese. Vy budete mít jistojistě vody dostatek. Nemohli byste mi trochu načepovat do flašky?“
„Toe jasný, kampa jedete?“ ptaj se s úsměvem borci.

Popíšu jim anabázi, uznale kejvaj hlavama a k plnej petce přidaj přání šťastný cesty.

Na konci Trmic čeká několik vrstevnic. Je mi z nich nanic. Ulice se příznačně jmenuje Horská a příjezd do Ústí značně znepříjemňuje. Matně se mi vybavuje vejškovej profil trasy s tim, že před Ústím byl malej hupaneček a za Ústím vod Labe to bude nejspíš pěknej kopec buzerant. Radost vystřídá ponurá nálada, kterej nepřidá ani teréní sjezd na Větruši. Přestávam cejtit prsty. Psychickej staf se trochu zlepčí na benzínce MOL, která je hned vedle trasy. Nikde žádnej bezďák, ani snědej rom toužící se dozvědět cenu kola. Dokonce ho můžu nechat před dveřma nezamčený.

Nasoukam do sebe kofolu, čaj, dvě bagety, nabiju hodinky, votpočnu noham a pln odhodlání se kolem půl vosmý ráno pouštim do zbylejch pětasedumdesáti kilometrů. Do Velkýho Března to celkem jde. Za nim následuje desetikilometrový jebání až do Hlupic zvlněnym terénem víceméně furt do kopce.

Zaplaťpandu, že co vede do kopce, vede i skopce. Následujících 15km za Úštěk tak bylo z těch snazších. V Úštěku mě lechce vyděsila směrová cedule na Českou Lípu a děsila mě až do Dubé. Tam pro změnu začala děsit cedule na Doxy. Mozek vůbec nechápal, co dělam u Český Lípy a Máchovo jezera, když mam bejt u Boleslavi. Dokonce si usmyslel, že mam ject kolem elektrárny v Mělníku, takže mě pastil hroznejma schýzama vo tom, že sem určitě jako jedinej dostal nějakou nesprávnou trasu a do cíle se nikdy nedostanu. Umřu u Máchovo jezera, místo v Mělníce. Toe konec.

Z tutěch zmatenejch myšlenek mě naštěstí vytrhla krásná tlačící vložka kolem Helfenburku. Tykrávo, potácet se rychlostí dva kilometry hodinu, čtyřicet kiláků před cílem, to mou psychiku doslova rozsápalo na kusy. Když už sem si naivně myslel, že je zlý zlo překonáno, přišlo něco, čemu se dá s klidem říct podpásofka. Před Domašicema cesta vedla úsekem, kudy projel naposledy lesácekj lakatoš zhruba před šedesáti lety. Navíc byl plnej popadanejch stromů, takže mílařská jebanice non plus ultra a neseš kolo na zádech i skopce.

Sem úplně zlomenej, zničenej, vyřízenej, objevil sem dno pod dnem, hroutim se a fsteky bych řval, ale nemam sil. Musim si na chvilku lechnout, abych ty síly načerpal. Uvnitř to brutálně vře, bublá a kyne. Pak následuje výbuch sopky.

Kurev, čuráků, hovad a zasranců je ftuchvíli plnej les. Možná sem vymyslel i úplně nový vulgarizmy, který nikdo nikdy eště neslyšel.

„Prooooč kurvaaaa?? Proooč musí každej čurák cyklozávod prznit nošením kol na zádech??“ řvu na lesy jak smyslů zbavenej.
„Do syflácký píči spařený, to je fakt nutný zazmrdit 320 kilometrů dlouhej závod tim, že tady budem někde tlačit kola skopce jako kokotí?? Na cyklozávodě??“ přeskakuje mi hlas a žíla na čele dosahuje průměru ropovodu.
„Kousek před cílem takle zesrat nádhernej závod!!!“ sípu vyčerpaně.

Po vypuštění páry sedim na pařezu s hlavou v dlaních a brečim. Je konec. Nemam kde brát. 285km v nohách, nula spánku a fyzický vyčerpání je dál neúnosný. Teď i psychický. Jel sem z posledních rezerf a defakto se kupředu tlačil jenom matematickejma počtama a chlácholením, jak kilometry ubejvaj.

To se teď dvě hodiny neděje, protože mam za dvě hodiny zdolaný pouhopouhý tři kilometry. Do cíle zbejvá pětatřicet plus něco navíc za vodbočky a bloudění. Nedokážu se přemoct k pohybu. Sem pevně rozhodnutej se na závod vysrat a vzdát. Todle mi za nervy nestojí. Nechápu, proč má každej potřebu dělat z cyklozávodu mistrovství světa v nošení horských kol na zádech. Proklestim si cestu někam na silnici a dojedu do Kovance po vlastní ose. Eště si jen tak chvilku posedim a vedu vnitřní dialog s tatínkem. Kolikátej už dneska? Nebo je to jeden souvislej rozhovor? Jeblo mi už definitivně?

Se spoustou otazníků v hlavě sem se vydal hledat nějakou cestu. Metrový koleje vod hardvestoru úplně mojí představu vo cestě nenaplňujou, ale budiž. Todle musí vést někam do civilizace, kde se na závod můžu vysrat. Nevim, jestli bohudík, nebo bohugel se za chvíli zase trasa stala jetelnou.

Za Domašicema už se line po spevněnejch cyklostezkach a asfaltu, tak tupě šlapu do pedálů. Je mi fšechno jedno. Začíná chcát. Až teď. Nevěřim, dyť mělo chcát celou neděli. Necejtim ani radost, ani fstek, ani bolest, jenom únavu a odevzdání. Tlačim i sebemenší vlnku, protože nohy prostě odmítají do kopce spolupracovat. Chčije čim dál víc. Je mi to jedno. Překlenu 300 ujetejch kilometrů. Trochu mě to vrátí do reality.

Nejsem zas tak marnej tlustokožec. S timhle vědomím se mi jede malinko líp. Vočima tlačim každej ujetej kilometr. Mam dojem, že před Březovicema čekali nějaký cyklistí a povzbuzovali.

„Už to máš za pár, seš dobrej!“

Tyvole nojo! Eště pět kilometrů a mam 320! Plus nějakejch dalších pět a sem fcíli! Krize je frdeli a jedu. Zase řvu jak pičus. Tentokrát dojetím. Já to dokázal.

„Tyvole, táto, kurva já to dokázal!!!“ směju se a děkuju mu za pomocnou ruku. Přes slzy skoro nevidim na cestu a je mi to jedno. Směju se fšemu jak magor, protože je nad slunce jasný, že teď to kolo klidně do cíle donesu na zádech i přes polomy a skály a hovna.

Před Kovancem se hodim trochu do klidu, přece nepřijedu do cíle uřvanej. Dvoumetrovej chlap vole aby brečel, dopa to kdy viděl. To se nesmí nigdo nigdy dozvědět.

V cíli, kterej protnu ve 13:18, mě vítaj organizátoří.

„Jaký to bylo? Co bylo na trase nejhorší?“ ptá se Tomáš.
„Ty hovado, co to bylo ftom lese za polom? Tos chtěl mermomocí skurvit tak heskej závod?“ řítim se na něj s napřaženou rukou, že mu vetnu políček.
„To bylo omylem! To bylo omylem! Vopravdu!“ dušuje se Tomáš a couvá před napřeženou pravicí.
„Tyvole, von už je tady.“ haleká Vrána.
„My přijeli tak před půl hodinou, to sem na tebe moch počkat.“ směje se, jak jinak než s pivem v ruce.

Neřikam na to radši nic a mířim qýčepu. Přecejen bych si to jedno za vodměnu moch dát. Podle trenéra bych se sice teď měl čtvrthodinku leche vyklusat, ale tykrávo, sory, to fakt dělat nebudu, protože bych zemřel a fšichni vůkol taky. Smíchy.

Jakmile pošlu do žaludku skvělýho langoše a půl piva, sedne na mě brutální únava. Původně sme chtěli v Kovanci s Vránou přespat a vožrat si dršky, ale je mi zima a spánek se neúprosně hlásí vo slovo. Rozloučíme se a jedem domů.

Jakmile se vřítíme za Benátkama na dálnici, nedokážu udržet voči votevřený a musim zajet na benzínku. Hodinu tam pořežu na sklopenej sedačce pár polínek. Za pomoci redbulu a votevřenýho vokýnka se můžem dál sunout domů.

Vyhodim Vránu na Vinicích a těšim se na domácí teplou sprchu a postel. Jenže co čert nechtěl, klucí šli akorát z nohejbalu, taxem musel s nima do Saloonu na dvě. To by bylo, abych ten úspěch nespláchnul. Tak na zdraví tam nahoru!

Nu, a co dodat závěrem? Snad jen s vodstupem času hodnocení závodu.

Zážitek to byl teda hrubej a z paměti ho jen tak nevymažu. Krom vymrdanýho lesního úseku za Helfenburkem to vopradu jelo, takže tleskam a dávam voba palce nahoru za to, že konečně někdo zbořil mýty a dokázal udělat těžkej cyklistickej závod bez nutnosti brodit řeku, nést kolo čtvrtinu závodu na zádech, nebo vést trasu výlučně po kamenech a kořenech s převýšením šest tisíc metrů na padesáti kilometrech. Za mě skvělý svezení nádhernou krajinou a jako bonus fšudypřítomnej industrijál.

Jestli budu příští rok uvažovat vo nějakým cyklozávodě, tak Vabank je žhavej kandidát na vopakovačku. Pokud bych měl lepší navigaci, nepokoušel se spát, měl trochu víc zimních kilometrů v nohách, moch bych atakovat příjezd na voběd, neřku-li troufale stlačit závodní čas na trati pod 24 hodin. Ačkoli je čas relativní pojem, furt mam někde fkoutku duše touhu s nim měřit síly.

Ne každýmu by se tolik asfaltu a zpevněnejch cest vhodných i pro grevla mohlo zamlouvat, ale za mě to byl nejlepší ultra závod, kterej sem jel, protože se dovopravdy jel. Organizátorům děkuju scelýho srce a fandim jim, ať z nastolenýho trendu neuhnou ani vo píď. Závodů v nošení horských kol je na výběr spousta, ale jezditelný MTB ultra závody aby člověk lupou pohledal.

Vítězové Tomáš Fabián a Tomáš Hadámek by mohli namítnout, že patnáctihodinová projížďka neni žádnej ultrazávod, ale na to sere pes. Pro mě má Vabank punc ultra a fertig.

Pokud si nějakej profesijonální amatér výkonostní třídy Trempich, nebo invalida, chce vyzkoušet dlouhej cyklozávod, můžu Vabank vřele doporučit. Na svý si ale přijdou i sprinteři. Vono ject 320 kiláků plnou kudlu, to chce mít trochu naježděno, bych tipnul.

Celkově dávam 9 z 10 bodů. To aby měli organizátoři co zlepšovat a příště nebylo na trati žádný Domašický přeqapení Nebo aby ještě víc osekali výbavu a člověk byl fakt odkázanej na náhodu, osud, karmu, nebo pomoc náhodných kolemjdoucích. Je otázka, jak moc se dá podvádět s knotama, nebo duší fkapce, když některejm nebylo blbý podvádět s výbavou už teď

Jediná kaňka tak zůstává bizoní kovid, kterým sem vodsral pokus vo spánek. Deset dní fposteli s teplotama mě moc nebavilo.

Díky moc Fandovi Zvonečků za pučení kola, Kubovi za tréninky a trpělivost a Peťovi za stálej servis.

A taky díky fšem, co dočetli až sem. Nebujte se, teď zas dlouho nic podnikat nebudu.

Posílam lásku.
Pich

The post Vabank – 2. část – Temný čas svačiny duše, aneb Pomocná ruka appeared first on Trempich.cz.

Nebylo radno se v otcově přítomnosti věnovat jakejkoli činnosti jenom napůl. Ať už šlo vo mytí nádobí, plení záhonu, fotbalovej trénink, nebo pinkání bedbintonu. Nesnášel šlendrijánství a vodbytou práci. Mochs umět hovno, ale pokud ses snažil, cenil to.

Jako dítě sem tu větu nenáviděl a její smysl pochopil až ve chvíli, kdy mi zněla v hlavě sama vod sebe. Až tehdy mi došlo, že věnovat se čemukoli napůl, je bohapustý plejtvání krátkodobě přiděleným pozemským časem.

A jak to souvisí s dnešním vyprávěním? Bohugel, víc než si myslíš….

Když na mě jednoho dne fejzbuk vyflusnul informaci, že Klára Holásková s Tomášem Novotným a Petrem Tichým pořádaj cyklozávod, pozdvihnul sem vobočí a zbejstřil, nejen kvůli parádnímu industrijálnímu logu závodu. Tadle trojice šílenců totiž nepatří mezi úplně standartní uživatele bicyklu, ale spíš mezi magory. Snad mi prominou. Ihned rád vysvětlim, jak sem k tomudle názoru došel.

Moc heskou projížďku jménem Bikehero jezdí kvůli pohodlnějšímu dosažení cíle většina normálních účastníků v létě, kdy je den dlouhej a na kole se dá sedět vod rána do večera. Stejně tak si většina normálních účastníků trasu rozloží do dvou dnů. Počin Bikehero s nemalou porcí kilometrů a eště větším převýšením sem absolovoval, samozřejmě v létě, jako běžnej smrtelník, tak vim, co vobnáší. Jenže Klára s Petrem a Tomášem se jí vydaly zdolat v zimě. V lednu. V mínusovejch teplotách.

Když bylo fšude 20cm sněhu a světlo zhruba čtyři hodiny vod deseti do půl druhý a pět minut votpoledne. Stihli jí absolovovat za den! Za jeden mrazivej den tyvole!! Prostě úplný magoří, jinak tendle druh cyklistů nejde nazvat. K tomu je Tomáš vítěz loňskýho ročníku 1000 Miles Adventure, jen tak pro pořádek, abysme si rozuměli. No a pokud takový magoří pařádaj závody, bejvá to většinou veliká legrace (rozuměj strašlivý utrpení).

Naneštěstí pro mě sem hrozně dlouho prokrastinoval a potřeboval si nějakým počinem pomasírovat ego, takže s přihlášením nebyl důvot votálet. Zejména, kdyš na webovejch stránkach proklamovali, že se jedná vo jezdivej závod. Bez podpory a jakýkoli výbavy, jen se třema nejnutnějšíma věcma. Vabank. Buď vybereš batožinu, spacák a karimatku, nebo montpáky, duši a pumpičku. Šťastnou ruku při výběru přeju.

Tadle pankáčská filozofije se mi moc zamlouvala a nutila mě velice vážně přemejšlet nad tim, že závod střihnu na jeden zátah, což pravděpodobně byla i myšlenka organizátorů. Místo kochačky ve dne, spánku v noci, nonstop ryzí brutalita na dřeň.

Ihned sem začal s intenzivní přípravou na poloprofesionální úrovni. Jak někde pravil legenda Souky – profesionál půlku času trénuje a půlku regeneruje. Já jakožto poloprofesijonál sem vynechal trénink a jenom intenzivně regeneroval. Ostatně jako obvykle. Už je to zažitá rutina, tak co bych teď měnil, viď. Tělo je třeba překvapit.

Po zveřejnění trasy mi normálně ťuklo v buřtíku. Tyvole, Český středohoří! Toe něco jako moje milenka, jesi mi rozumíš. Šumava paní manželka, krásná, jasnozřivá, hebká, nádherná, něžná, fševědoucí a s dokonale ladnýma tvarama. Ale sopečný středohoří? Toe prostě rajcovní jak milenka. Jiný, lascivnější tvary, vlídnější tvář, ale přitom jakoby drsnější. No když už se ocitneš vnu, je to intenzivní zážitek.*

Mam pro ten kraj velikánskou slabost. Velikánskou. A kdy jindy se asi tak dostatečně vykochat středohořím, než na „pohodovým“ cyklozávodě, kterej bude jetelnej. *(Žádný milenky samozřejmě nemam a ten počet taky nesouhlasí!)

Jenže jak to tak bejvá, svět potřebuje bejt v neustálej rovnováze, takže neni zasypanej jenom fšeobjímající něhou a láskou, alébrž taky pěkně hutnejma sračkama.

Ve chvíli, kdy sem měl sypat objemy z rukávu jak na běžícím páse, sypal sem půllitry do chřtánu jak na třech běžících pásech. Tata si totiž usmyslel, že ho poprvý v životě něco dovopravdy bolí a po převozu do nemocnice šlo tak nějak fšechno bleskurychle doprdele, potažmo velice, převelice hlouběji. Dva tejdny nadějí a pak bolest. V lepce kromě několika stálejch promilí úplně vymetýno. Ufffff….

Odhodlání dostane vzápětí pěknej hájkik na vohryzek, páč definitivně dojezdil růžovej panter. Co teď tykrávo? Bez kola těžko absolvuju cyklistickej závod. Jindy by se tadle situace hodila jako dokonalá výmluva před táhlou smrtí na trati, ale tentokrát myšlenky na výspuch nemam. Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser. Je třeba okamžitě vyřešit plán B – nový kolo.

Anabázi s koupí novýho kola velikosti XXL, který sem scháněl asi rok a půl a nakonec to dopadlo katastrofou obřích rozměrů, ze který se budu eště dlooouho voklepávat, jenom ve skratce nastínim – rám velikosti XXL neni pro dvoumetrový lidi, i když vam to budou tvrdit nějaký skurvený velikostní tabulky!

Poslední dva tréninky tak absolvuju na pučenym bajku vod Fandy Zvonečka. Ten kluk je eště mužnějšího vzrůstu než já a kolo má vyrobený na míru. Poprvý vživotě nemam sedlovku vystrčenou na maximum a na kole se cejtim pohodlně. Kdyby ale Fanouš věděl, co s bajkem budu provádět, zlámal by mi pazoury a kolo zamknul do sklepa. A mě možná taky. I s partou sfetovanejch negrů s letlampama. Tímto se Fandovi ještě jednou velice převelice omlouvam za újmy na jeho oři.

Dva dny před závodem volá Vrána, jesi ho adoptuju a může se se mnou svézt na start. Toe jasný, že ho nepošlu doprdele, ačkoli vim, že to znamená vožíračku už před startem. Naštěstí fpátek dostanu nebeský znamení, kerejch mam poslední dobou požehnaně, Vránovi navrhnu, že pojedem na start fsobotu ráno vodpočatý a střízlivý. Je stoho trochu smutnej, ale moc nevodporuje. Bestak to hovado za závod vykalí sud a sežere půl krávy.

Fsobotu ráno dorazíme do vesničky Kovanec, kde je start i cíl závodu. Fšichni pijou kávu a snídají. Vrána prolamuje ledy a snídá pivo. Jelikož je vysoce qalifikovanej alkoholik, strhne sebou minimálně třičtvrtě startovního pole. Nutno podotknout, že bez nějakýho velkýho přemlouvání.

Podlou lží se mi daří odolávat a neustále první hlt voddaluju. Chci jet na sucho, jinak bych totiž tendle závod nemoch pojmout pořádně a zdechnul vykropenej ve škarpě.

U organizátorů si nechávam skontrolovat výbavu a jsem nemile překvapen. Minibrašnička pod sedlo na montpáky a duši se taky počítá jako jeden díl vybavení, takže bych musel voželet pumpičku. Výbava jde ven a ke slovu přichází izolepenka. Duše a montpáky sou během pár fteřin navždy spojený s rámem. Bože, eště že to nevidí Fanda. Jakmile třímam lepenku v ruce, zmocní se mě amok a lepim k rámu i trekr a bundu narvanou žrádlem, ke kterýmu se budu dostávat skrz rukáv vomotanej kolem řídítek. Sem to ale filuta!

Moje kompletní výbava se skládá z tůtěch věcí: kolo, helma, čelofka, zadní světlo, navigace, hodinky, telefon, nabíječka, bidon, duše, montpáky, pumpička, brejle, boty, fusekle, dlouhý cyklokalhoty, termotriko, dres, bunda, nákrčník a rukavice. Nic víc, nic míň. V rámci lékárničky eště volim termofolii, která, jak se pozdějc ukáže, byla naprosto k hovnu a kdybych jí nebral, udělal bych líp. Když tak nad výbavou přemejšlim, furt sem toho vez nějak moc

Před desátou se řadíme na startovní čáře. Koukam kolem sebe a nestačim zírat. Tyvole, fakt jako někdo potřebuje tři batohy? Jeden na řídítka, jeden do rámu a jeden na záda? Co v nich veze, když už všechny tři možnosti volby vyčerpal? A jakto, že sebou kurva veze karimatku, evidentně lepení, pumpičku, kemlbeg a podobný píčoviny?? Ale co, každýho svědomí, jak vojebává pravidla. Já tu nejsem vod moralizování, ale vod umírání. A to teprve přijde.

Chvilku po desátej zazní startovní výstřel a vyrážíme na trať.
„Gdepa se budem pohybovat?“ zaslechnu Vránu.
„Gdepa asi tyvole, na chvostu přece, jako dycky!“ plácam si rukou do helmy.
„Tak já jenom pozdravim…“ nevim koho jel pozdravit, ale vod tý doby sem to hovado Havránkojc neviděl.

Ale mělo to tak bejt. Plánoval sem cestu do hlubin duše a ve dvojici by to těžko klaplo.

Startovní pole chrtů mi po pár stech metrech zmizelo v nedohlednu, ale nikterak mi to žíly netrhá. Cesta bude dlouhá, neni kam spěchat.

Už před Všelisama byla možnost míjet první sprintery, který na louce postráceli věci a vraceli se spátky. Jo, tovíš, kdybyste vezli hovno jako já…

Polňačky střídal asfalt a vopravdu to jelo. Jenže hodnotit ultra závod po pár kilometrech je blbost a tak se nenechávam zbytečně unášet pozitivníma myšlenkama. Nicméně vyhlídka Hradišť je pěkná a doufam, že takovejch nebolestivě vystoupanejch metrů eště pár bude.

Pískovcový skály u Mšena už tak jednoduchý nejsou, ale zato víc lahodí voku. Při sjezdech, kde se závodnící ve smyku řítili ouskou pěšinou vysokým skalním korytem sem si radostí přetahoval bovden. Za mě Mšeno jeden z nejerotičtějších úseků, co sem kdy na bajkpekingu jel.

Skrzevá oldskůl navigaci pak v lesích následovalo chvilku pojebávání do různých cest sem a tam. Ve chvíli, kdy navigace stratí signál a začne jí na křižovatce šipka rotovat jak zběsilá, je zaděláno na problém. Nezbejvá nic jinýho, než trefovat cesty podle vyjetých kolejí předchozích závodníků a zpestřit si jízdu stopováním.

Před Jestřebicema dojedu Petra Höhna. Teda mam dojem, že to byl von, kdo zvolil výbavu špatně. Měl sebou spacoš a karimatku, nicméně tlačil prázdný kolo. Pfůůůůůů, takle na začátku fprůseru? Velice nerad mu nabízim svojí duši, vědom si toho, že z Vabanku se tim stává Bezvýbavy. Naštěstí pro voba byla v Jestřebicích plná hospoda cyklistů ochotnejch pomoct a tak sem si duši moch eště chvilku ponechat. Věřim tomu, že todle byla první pomoc zhora, páč hodit defekt pár desítek metrů vod cyklohospody, to se často nestává. Nechávam Petra napospas osudu v hospodě a frčim dál.

Ve Vidimi koukam a vidim zase parádní výhledy. A dvě cykloženy. Hedvika a Martina. S Hedvikou Reichlovou a Martinou Hulešovou se chvilku vezem společně a docela nam to de vod pedálu. Za Želízama sou zase nějaký skalní reliéfy. Pro tydle krásy se člověk na kole lopotí jak hovado a chca nechca se usmívá i na duši. Holky si to chtěj vychutnat trochu víc a rozhodly se tu poobědvat. Toho využívam k trháku a posunuju se celkovým pořadím z předposledního místa na předpředposlední.

Za relijéfama následuje chvíli trošku taková jebárna, ale nic, co by stálo za nadáfky, nebo pozdvihnutý vobočí. Spíš sem měl nějakou krizičku, ze který mě dostala Papírna Štětí. Industrijální fandové už vědí. Vyhlídka pod letištěm, přímo nad papírnou, v pozadí Počáply, to musí zahřát u kouřovodu nejen milovníka vertikálních objektů.

V Lounkách se najelo na cyklostezke podýl Labe a kilometre naskakovale zběsile. Než sem se nadál, ukrajoval sem 74 kilometr závodu, kde Vrána hlásil zastáfku na pivo. Ať sonduju lokály sebevíc, nezahlídnu ani jednoho závodníka. Fakin! Slinu mam jak baset, jedno bych polknul, vo tom žádná, ale copa můžu? Buď to dělej pořádně….

V Klitoměřicích zase potkam holky. Jedou na pivo. Achjo. Rači hodim voko na další komín, vodhadnu vejšku a pustim to prudce vlevo, přes most, rovnou k Ohři a do Terezína, kde mě upoutala mramorová deska s fšeříkajícím nápisem:

Občané, nezapomeňte na zločiny spáchané komunistickým režimem na našich spoluobčanech v letech 1948-1989. My nezapomínáme! Konfederace politických vězňů ČR.

Úplně mě zamrazilo, jak někdo může dneska tvrdit, že za komoušskejch sviní bylo líp. Chtěl bych vidět ty, co nejvíc plačou třeba nad cenzurou internetu, kdyby jejich názory cenzurovali třeba v Bartolomějský.
Naštěstí se myšlenky hned vodebraly jiným, lepším směrem, páč sem vjel do Bohušovic, kde stál pro změnu komín. A helemese, dopa ho tak pěkně vopravil? To mušeli bejt nějaký móc šikovný klucí! Že by vysoke-kominy.cz ? (neskrytá reklama)

Jedem dál, neni čas strácet čas. První kilo se blíží kvapem, stejně jako vertikály cementárny Čížkovice. A to mi dělá dobře na čuráka! Na dohled Lovosice, jde to hladce, komínů tisíce, je mi sladce, přede mnou Radostice, to bude ejakulace fkapce. Nojo kamaráde, jenže takový šprýmový rýmy byly na delší dobu poslední. Jednak do Radostic to byl kopec buzerant a něco mi řikalo, že to je teprve začátek utrpení. Druhak se mi urval držák na bidon.

Tykrávo, hliníkovej držák na bidon si prostě jen tak řek „ten Pich je ale zmrd, už mu dál nebudu sloužit.“ a biiiim, ulomil se ve vobou podýlnejch svárech najednou. Normálně bych se zhroutil, protože kolo bez bidonu je kolo bez pití a na takovým závodě bejt bez pití necheš. Deeprese ale netřeba, když máš pomoc zhůry…. lepenka v kapce přece! A tak sem se jal držák přilepenkovat k rámu kola.

Naneštěstí sem ho přilepenkoval bezmyšlenkovitě i s lahví, což sice znamenalo, že bude v držáku láhef držet, ale když se budu chtít napít, musim zvednout bicykl nad hlavu a naklonit rám pod takovým úhlem, aby z petky vyteklo dostatečný množství tekutin na napití a nebylo ho převeliký množství na mý hrudi, potažmo sixšpeku.

Hele, po prvním pokusu sem zalitoval, že nevezu čistou vodu, ale sladkou matonku. Ulepenej sem byl jak šlapka po bukkake karaokke a mušky začly dotírat.

Jistě, moch sem urvat lepenku a napít se normálně, ale když nemáš nekonečný množství lepenky, abys přidělal láhef spátky k rámu a kapsy cyklodresu máš narvaný jesenkou protože přece i Milan Hanyk jezdí na jesenku a ty se mu chceš vyrovnat aspoň konzumací cukru, musíš prostě požívat tekutiny s kolem nad hlavou.

Situace kolem pití nebyl ale jedinej problém. Další důvod k tuhnutí úsměvu na rtech a svalstva v nohách bylo překonávání nejvyššího bodu na trase. Vod Mrskles už to bylo silně hrubé a kopec buzerant se změnil na kopec skurvenej buzerant. Ne, že by to nešlo jet, asi jo, ale ne s tim ozdobným tukovým prstencem kolem pasu a absencí svalů.

Nebejt Martiny Hulešů, která mě dojela, možná bych si tam někde tiše poplakal bolestí, ale bylo mi to před ní blbý, taxem jenom dělal, že mě jakoby trochu tahá sval a musim radši tlačit. Snažil sem se přitom i trochu usmívat, ale spíš to vypadalo, jako bych ze fšech sil zadržoval řídkou stolici.

Naštěstí i ta nejskurvenější vrstevnice se jednou zlomí a začne směřovat dolů. Blbý je, že co deš nahoru dvě hodiny, sjedeš za pět minut a tak sem za chvilku zase tlačil kolo za Měrunicema v lese. Skrzevá stáfkující navigaci sem si tlačení protáhnul zhruba vo čtvrthodinu pobíháním skopce do kopce a marný hledání stop několika bicyklů, pročež zapracovaly nervíčky.

Bejval bych fší silou jebnul kolem vo zem a kopnul do něj, ale jesi si fspomínáš, mam bajk pučenej vod chlapa, kterej je větší vo půl hlavy, má vo několik kilo svalů víc než já a pouhym máchnutím ruky láme železo, takže sem se trochu uklidnil jesenkou, vydal hrdelní řev do hlubin lesa pak našel správnej směr.

Na louce nad Lahovicema je nádhernej výhled do Středohoří. Po krušnějších chvilkach zase něha a láska ftopu. V dálce vidim, jak se kolem Raný vznáší hejno paraglajdystů. Ten kopec úplně trčí z údolí. Doufam že na něj, nebo na jinej podobnej nepojedem. Následuje sešup dolů, kde je v Lahovicíh improvizovaný depo pro závodníky vod nějakýho místního chataře. Měl fšechno, kromě bindrů nebo lepenky. Nebo novýho držáku na bidon. No nic, jedu dál. Těsně před Libčevsí na mě pod višňovou alejí číhaj kluci s foťákem. Místo nějakýho plkání jim akorát zamávam a počekuju večerku.

Mam to za minutu vosum. Pan prodavač už uklízí květináče před krámem a sotva vypadnu z kvelbu se žrádlem a kotoučem lepenky, zacvaknou za mnou železný mříže. No kurva, to bylo fakt vo fous. Další pomoc zhůry? Díky! Tadle byla velice zásadní. Bez ní bych totiž pár dalších kilometrů neměl co jíst ani pít. A už vůbec bych neměl lepenku. Děkuju tam nahoru, usmívam se a žeru bagetu. Během její konzumace předělávam uchycení držáku na pití. Vymotávam téměř celej kotouč průhledný lepenky, ale držák drží jako přivařenej a petka v něm taky. Pichu, si génijus!

Najezenej, napitej a s fungl novým držákem, kterej Fanda nesmí vidět, vyrážim ukrajovat další kilometre. Sem zhruba na stotřiceti, takže mě eště čekaj necelý dvě kila. Při tej představě na mě dou mdloby. Chmurný myšlenky se snažim zahnat matematickejma počtama.

„Na zbejvajících kilometrech do cíle už je jednička. Raduj se, Zendo, jupí.“ přesvědčuju se trochu marně a vrham se lechce zasmušile do podvečerní náruče Středohoří s Martinou Hulešů v zádech. Fšude vůkol trčí různě velký kopce a kopečky jako cecavy.

Stálá erekce něhomíra povadne ve chvíli, kdy zjistim, že se nevyhnu paravrchu Raná. Jesi sem něco dneska vážně nechtěl, tak plést se glajdystům pod šňůry.

Ve chvíli, kdy tlačim bajk do krpálu a sotva lapam po dechu, volá trenér. Jak prej mi to de. Řve smíchy, když slyší moje sípání. Co asi může tyvole vydávat za zvuky vepřoid, táhnoucí se po 140km do brutálního kopce? Hovado! Taky se úplně plácam do stehen. Ale jenom v duchu, aby mi neupadly nohy, eště je asi budu potřebovat. Na vrchol se dostanu až v pozdní hodinu a výhled na Počerady se tim pádem utápí fšeru. Sjezd k letišti eště stihnu bez čelofky, ale dál už jí musim roužnout.

Zejména úsek u Břvan vyžaduje dostatek svitu, trpělivosti s rotující navigací, motorovou pilu a lano ke spuštění bicyklu z útesu.

Pro mě, šeroslepce nastala nejdivočejší část závodu. Za tmy sem do týdle doby jel akorát z práce cestou, kterou znam naspaměť, nebo z hospody ve stavu, kdy sem stejně nevěděl, jesi je den, nebo noc. Na časovej plán 30h mam pár hodin polštář. Prostě pojedu a až bude krize, budu jí řešit operativně a budu flexibilní.

Tma je čim dál hutnější a přede mnou Chánov…
Začíná noc!
Drž hubu!

The post Vabank – 1. část – Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser appeared first on Trempich.cz.

Samozřejmě sme se nijak nepřipravovali, protože sme sehranej tým jako svině. Chrtovi sem oznámil, že jedu akorát s pitím, sušenkou a telefonem fkapce, mapu prcam a bude nás navigovat von. Pokud budou kopce, dostane pumpičkou přes dršku. Jednoduchej plán, se kterym souhlasil.

V den dé sem akorát vytáhnul kolo ze sklepa, vomet pabučiny, pomačkal galusky, jesi sou eště dostatečně nafouklý a vyrazil do Dobřan naložit Silvu s Chrtem. Jesi je vam divný, že sem neskontroloval, na kolik sou pneu nahuštěný atmosfér, tak vězte, že neskontroloval. Já totiž fakt nevim, na kolik se tyvole fouká atmosfér. Zmáčknu galusku a je buď tvrdá, nebo měká. Měkou poznam i podle toho, že jede hrozně špatně a drncá po malejch kamínkach. Tolik k tlaku v pneu a umění správně nahustit.

Cesta ubíhá příjemně a na kapotu jemně bubnujou dešťový kapky. Neznervózňuje mě to, protože Chrt řikal, že v deset přestane pršet. Minule na Hokra kapu tvrdil sedmilhář Vrána to samý a nakonec fakt nepršelo, přestože to tak ráno vůbec nevypadalo. Skrzevá tudle bezdešťovou skušenost a Chrťákovo prognózu si v očekávání odpoledních tropů neberu ani pláštěnku, ani rukavice, ani větrofku.

Že sebou nemam ani pumpičku, kerou bych to fousatý hovado moch případně mlátit, sem zjistil až v Bukovej. A jak se ukázalo, bylo to pro Chrta moc dobře, protože bych ho tou pumpičkou ušvihal xmrti už před startem. Ale pěkně popořadě.

V Dobřanech sem naložil ty dvě hrdličky, nasoukal kola do dodáfky a vyrazili sme směr Buková. Chrt lechce pokašlával, ale nevěnoval sem tomu pozornost. Sem na jeho tuberkuloidní záchvaty zvyklej z Mílí. Silva teda podotkne, že měl bejt doma a nikam nejezdit, když měl eště ftejdnu horečky. To mě taky nepřekvapuje. Chrt to tak má. Co je pod pět stehů a čtyřicet stupňů Celsia, to se nepočítá a neni to důvod k neúčasti na závodě.

Kapky deště mne stále nechávaly chladným, ačkoli stěrače nestíhaly stírat. V deset přece přestane pršet. Pojedeme blátem, ale pršet nebude, toe směroplatný. Maximálně si vyberem trasu víc asfaltovou, sme přece rozumní dospělí muži.

V Bukovej sme hodinu a čtvrt před startem. Chci zajet co nejblíž registracím, ale skrzevá podmáčenej terén tam skoro zapadnu a téměř nevyjedu spátky na cestu. Tady pořadatel Standa Moller poprvé významně zdvihnul obočí, protože rozvoranej terén zázemí eště před startem asi neměl fplánu.

Nechal sem zabahněnýho Lumpyho kousek dál na louce a šel odvézt kolo do zázemí. Jako drobnej problém se ukázal déšť, kterej stále zesiloval. Než sem kolo vyndal z auta a vodvez ho do zázemí závodu, byl sem úplně durch. Jako tyvole, je hodně super, že v deset přestane chcát, ale já na sobě nemam nit suchou. To neni moc pohoda.

„Sem v depresi!“ smutně prohlašuju a hledam pumpičku, abych moch švihnout Chrta.

Samozřejmě jí nemůžu najít a ten hajzl se škodolibě směje. Má na sobě totiž nepromokavou bundu, ačkoli sliboval, že v deset přestane chcát! A co hůř, pumpičku nemá taky, takže sice máme čtvero lepení, dvě náhradní dušem, ale ani jednu pumpičku. Sem v depresi. Du si qokýnku pro vdolek a kofolu od laskavých děvčat. Vdolek paní domácí je úplně luxusní a trochu si z něj uchčiju blahem. Naštěstí to vůbec neni vidět, protože jesi si dobře fspomínáte, nemam na sobě nit suchou. A eště dlouho mít nebudu. Prší fskutku vydatně. Kofola z půllitru vůbec neubejvá, ačkoli sem jí během pěti minut už dvakrát skoro celou vypil.

Pod přístřeškem se mačká spousta lidí. No, lidí, magorů. Ftakovym počasí nikdo normální na kole nevyjede. Leje tak, že než sem stihnul vychcat ten bezednej kelímek kofoly, třikrát sem si umyl brabánka.

Z davu se vozejvá, že takle bude chcát do večera, protože radar aktuálně ukazuje potopu světa.

„Sem v depresi!!“ velice smutně prohlašuju směrem k Chrtovi a jelikož se déšť změnil v regulerní vodopád, pomalu přestávam věřit, že v deset přestane chcát.
„Odložme závod prosím, v takovým marastu se inteligentní jedinec nelaská s bicyklem po polních cestách, ale staví v garáži Noemovu archu!“ skoušim projevit nesouhlas s dnešním startem.

Pořadatel Standa zdvihá významně vobočí podruhý. S myšlenkou se začíná reálně koketovat, protože převážná většina závodníků je z blískýho vokolí a nečinilo by jim problém se dostavit na závod druhej den.

„Dorazil někdo až z Prahe, musíme jet.“ zní rozhodně ze Standových úst.
„Kurvááááůůůů!“ zařvu jak raněný zvíře na celej areál.
„Tak všichni mají snad stejný podmínky, ne?“ prohlásí sebevědomě jedna ze závodnic.
„No to teda nemaj! Fšichni máte nepromokavý bundy, jenom já mam hovno a sem tu akorát v triku, který je durch!“ vyštěknu na paní.
„Ste se měl podívat na předpověď jako vostatní.“ utrousí uraženě směrem ke mě.
„Předpovědím nevěřim. Věřil sem Chrtovi a ten řikal, že pršet nebude!“ vodpovídam s brekem na krajíčku tej paní.
„Sem v depresi!!!!!“ vzápětí zařvu nasraně na Chrta a chci ho udusit igelitovou taškou. Ten se tomu směje jako debil. No bodejť by ne, když má nepromokavou bundu a na hlavě igelit!
„Ber to jako čelenč. Taková mokrá výzva.“ radí mi někdo z davu.
„Super, výzva je to nefšední, ale vy máte fšichni posraný bundy, kdežto já sem jenom v triku!! To rozhodně neni fér!“ oponuju.
„No, tak to si prostě mistr výzev a zvolil sis tu nejtěžší z nejtěžších.“ směje se mi dotyčnej do vočí.

Smiřuju se se startem, mokrem a sepsanou závěť vodhazuju do koše, protože se rozmočila úplně na sračky. Du si vzít další domácí, nešizenej vdolek, protože to je jediná věc, co mě uklidní. Půl kila cukru a kostka másla na jeden vdolek je přesně to, co potřebuju. Žeru rovnou tři a je mi trochu líp. Desátá hodina se přiblížila a můžeme se vydat moknout. Po pěti minutach stání ve vodopádu Standa rozhoduje, že se start vo chvilku vodloží a postaví se startovní stan, kde se vydají mapy. Vzhledem k brutálnímu lijavci hrozí, že by z map během předání stekly barvy a jeli bysme podle cáru bílýho hajzlpapíru. Je to rozumný rozhodnutí, ale pro mě rána do srce. Už sem byl psychicky smířenej s trvalou celodenní koupelí.

Holt další vdolek a bezedná kofola.

Konečně dostáváme mapy a můžeme vyrazit. Abysme neblokovali další v intervalu startující závodníky, popojedem k autobusovej zastáfce do fsi a tam rozhodujem kudy zhruba naše trasa povede. Rychle vyndam i svojí mapu, abych nefuněl Chrtovi přes rameno a bleskově hodnotíme situaci. Chrt mi teprve tady vysvětluje princip orijentačního závodu.

Aha, takže místa sou různě vobodovaný. My musíme pozbírat co nejvíc bodů a stihnout pětihodinovej limit. To zní velice jednoduše. Každopádně chceme stihnout nejvzdálenější místo za nejvíc bodů. Směr jízdy je tedy jasně danej a můžeme vyrazit. Za Bukovou se vrhnem na něco jako bejvalá polní cesta, která momentálně připomíná rozvodněnou Gangu. Nechápu, co tady kurva děláme s bajkama a proč tendle cyklozávod neabsolovujeme na kajaku. Ač bez pádel, dopluli sme nakonec bez úhony na Hráz. Tam první lechký bloudění, ale nakonec 19 bodů získáno. Sice delší cestou přes močůfku a rozbahněný pole, ale zato se tamtudy hůř tlačilo.

Pak začalo jít fšechno až moc hladce. Chrtovo slova vo tom, že první bod je nejtěžší se potvrzovaly. Na neustálej déšť už sem rezignoval a soustředil se na cestu. Civění do mapy a hledání nejlepší cesty mě úplně pohltilo.

15 bodů u Srbic, 21 u Zíchova, 23 u Bolfánku bylo úplně na pohodu i díky Chrtovo orientaci a perfektnímu výběru trasy. 41 bodíků na Pušperku bylo oceněno velice dobře. Vrstevnic v mapě bylo jako nasráno a dávaly tušit, že body nebudou zadarmo. A vopravdu. Ten skurvenej kopec vod Bažantnice kousal fakt nehesky a Chrtíkovo kašlání nabíralo na intenzitě. Dežaví. Já taky vim. Stejně jako Deža. Todle nebude výhledově dobrý. Nicméně Chrt se tváří, jakoby nic.

18 bodů u Mezholez a 16 u Herštejna je opět klidných. Kopcovitých, ale klidných. Vod Myslivny do Podzámčí je konečně rovina, trochu to vodsejpá a můžem dát vodpočnout nohám před nejbodovanějším stanovištěm na Rýzmberku. 80 bodů za nejvzdálenější místo a eště na kopci suprbuzerant odpovídá. Na hradě se proplejtáme mezi svatepčanama a po chvilce bloumání najdu lampion.

Nadšeně si to hrnem s voznačenou bodovací kartičkou ke kolům. Na mostě se akorát fotí nevěsta s ženichem. Zvesela za nima zapózuju skřivenou drškou na retarda jakože taškařice na fotografii, humorná vzpomínka na svadbu a tak. Paní fotografka se usmívá, ale nefotí. Ženich se votočí a usměje se. Nevěsta se taky votočí s nataženou drškou a nasraně zapoulí vočma. Tváří se jak kdyby měla fprdeli kaktus naštorc a hystericky na mě ječí:

„Prosimvás, můžete jít pryč??? My hrozně pospícháme!!! Viděls ho? No to neni normální snad.“ Ženich se okamžitě přestane usmívat.
„Ty píčo debilní! S takovym seschlym xichtem a kraví povahou se nedivim, že chvátáš, aby si tě ten nebožák vzal. Bestak máš vygajdaný laple až po kolena. Uhni nebo tě skopnu z toho mostku, ty svině!“ pomyslel si pro sebe drsně, ale nahlas neřeknu ani popel.

Jenom sem kouknul na ženicha a soucitně prohodil: „No, tak to teda hodně štěstí.“

Chrt jenom kroutil hlavou a nevěřil.

Ta kunda čarodějnická mě určitě proklela, protože pak následovalo něco, co se dá definovat jako zlý zlo. Strašlivě zlý zlo. Jeli sme si na jistotu po žlutej pro dalších 20 bodů k hlavní silnici k Prudicím. Stala se ale věc, že sme na jednej křižovatce těsně před hlavní silnicí žlutý značení vopustili a vyjeli na ní vo dvěstě metrů jinde. A nevěřili byste, co dvěstě metrů nadělá za paseku. Lampion měl bejt za hlavní silnicí u rybníka. My stáli podle předpokladů za hlavní silnicí u rybníka. Nápověda hovořila vo přístřešku. Ten sme ale neviděli. Běhali sme kolem rybníka jak zmatený lezby na rybím trhu, ale přístřešek sme nenašli. Vodchytli sme nějakýho místního nebožáka a násilím z něj chtěli přístřešek vytlouct. Depa, tady žádnej nikdy nebyl. No kurva, ale co teď. Vydal sem se po hlavní směrem k Němčicím a našel druhej rybník. Znova marný hledání přístřešku, opět bloumání doprovázený expresivníma výrazama, který bych tu nerad uváděl, protože nejslušnější byl „zasyflená mrtka spíčená vyjebaná skurvysynská“. Poslední zoufalej pohled do mapy a….. Bingo!

„Tyvole, ten rybník má bejt v lese a my hledáme u rybníka na louce!“ zahejkam na Chrta a popojedem ještě kousek na Němčice. No jasně. Sme doma. Lampionek je vidět i z hlavní cesty. Ztratili sme dobrejch 20minut, ale furt je reálný stihnout limit a pozbírat pár bodů. Rychle kouknem do mapy a určujeme cestu. Úlíkov, Všepadly, Koloveč, Srbice a Buková.

Stoupání do Úlíkova je nekonečný a na Chrtovi je vidět, že neni stoprocentně fit. Sotva dejchá, pot z něj chčije a je v kurefskej krizi. Vodteď přebíram zodpovědnost za navigaci já, protože Chrt je rád, že je rád.

Po odlovení 30ti bodů za Úlíkovem se směrem na Úboč vrstevnice naštěstí překlopí dolů. Jenže cesta je naprosto šílená. Vybral sem nejkratší trasu, ale ta byla plná klacků, kořenů a vykácených stromů vod lesáků. Tudy nechceš jít ani pěšky, natož to hrnout dolů na kole.

Krkolomnej sjezd sme naštěstí přežili ve zdraví a 25 bodů u Všepadelskýho rybníka pak bylo skoro zadarmo. Už byl fplánu jenom asfalt a cesta k cíli. V Kolovči usuzujem, že máme eště dostatek sil a času na 14 bodů u Květkovic. Respektive úplně zbytečně přesvědčuju vyřízenýho Chrta, že to eště fpohodě dáme. Dybysme se na ně vysrali a dali případně 11 bodů kousek od cíle, mohli sme limit stihnout. Na jednej křižovatce je nutný se poradit s místním šavlozubým tygrem lihovým.

„To musíte furt do kopce po tom novým asfaltu. To nemůžete zabloudit.“ pobízí nás k výkonu. Tak tedy jedem. Bohužel místo do Květkovic z kopce jedem furt do kopce na Nový Dvory. Ten bezzubej blbec nás poslal úplně jinam. Poslal sem za nim pár verbálních čůráků a to bylo tak fšechno, co sem moch ftu chvíli dělat. Bohužel todle moje kreténský rozhodnutí u Květkovic nás stálo bednu, ale to sem eště nemoch tušit. Chrt si úplně rozbitej lehnul na silnici a nemoch dál. Chvíli to vypadalo, že umře a budem muset vzdát. Chtěl sem dojet pro dodávku a do cíle ho radši dovézt autem. Nakonec se s vypětím fšech sil zvednul, posadil na kolo a jeli sme nejkratší cestou do cíle. Další sekera 20 minut znamenala konec nadějí na pěkný umístění. A to nemluvim vo tom, že sem nás eště v Srbicích zabloudil do Hlohovčice, místo na Poděvousy. Další minuty navíc. Řvu jak pominutej. Nasranej sem na závodech poprvý v životě. Já, kterej na umístění nehraje a sportuje jenom proto, aby měl žížeň, sem úplně nepříčetnej a dif nebrečim fsteky.

Do cíle sme dorazili 17 minut po limitu a nasraně tam jebnu kolem vo zem před cílovým stolkem a bodovou kartičku po Standovi Mollerů skoro mrsknu, načež jdu do kola eště třikrát kopnout a zařvat, že na to mrdam.

Chrt je rád, že přežil a děkuje mi za krásnej zážitek. Přenese na mě svuj klid. Do kola tak kopnu už jenom jednou a dem si dát pivo a stejk. Petružálkovo Merklínský pivíčko je jako křen, po něm se nejde hněvat na svět.

Po dojezdu do cíle, to bys neuhod, přestalo tyvole pršet. Neřikel sem na to radši vůbec nic.

Pak už proběhlo jenom vyhlášení vítězů, Silva s parťačkou Milenou Bartošovou braly zlato v kategorii ženských dvojic. Silva se tomu hrozně směje, protože v mapě přečte sotva název vesnice, natož aby se zorientovala, kde je

My skončili s tim brutálním bodovým odečtem předposlední. Nebejt dvojitýho zakufrování a mýho špatnýho odhadu, mohli sme bejt s nachytanejma 308 bodama třetí. To bych se tyvole vysral čůrákem a vychcal prdelí.

Na druhou stranu, bejt ve dvou po sobě jdoucích závodech na bedně, tak se obávam, že Vesmír neni vůbec v rovnováze a kvapem se blíží konec světa.

Závěrem nezbejvá, než se Chrtovi vomluvit za skurvenej dojezd, pořadatelům, zejména Standovi, poděkovat za skvěle zorganizovanej a připravenej závod. Dámám pekařkám děkuju za famózní vdolky a úsměvy ve vokýnku.

No a panu Petružálkovi vyřiďte uctivý pozdravení. Že se klanim až k zemi, páč jeho pivo, toe lék a balzám! Příští rok se samozřejmě vrátim! Ne že bych chtěl vylepšovat reputaci, na tu prcam, ale ty vdolky…. to bych moch jezdit do Bukový třkrát tejdně.

Tak Těpich Bloudich Trempich

The post Vemení dezorient express appeared first on Trempich.cz.

Jezdit s MTB tretrama na silničce, nebo nejezdit? To je oč tu běží.

Osobně sem silničním tretram nepřikládal žádnej význam. Pro lemploidního jezdce typu Tragéd, nemá smysl řešit další druch obuvi, nášlapů a to co potřebuju si vodjezdim na MTB nášlapech, se rozumí přece. Tak tomu po tři roky bylo a neměl sem s tim vůbec, ale vůbec žádnej problém. Teda krom jednoho. Ty tvrdý MTB tretry kerý sem používal, mě tlačili a po dlouhej vyjížďce sem chodil skroucenej, jak dybych měl fprdeli vražený violončelo. Bral sem to jako daň za to, že se tretry standardně vyrábí do skřetí velikosti 48 a pro normálně vzrostlýho dvoumetrovýho člověka se boty prostě nevyrábí.

Už ani nevim jak sem narazil na Bont Cycling, ale tadle věc se Vesmírovi povedla. Michael Žolcer je mezi trijatlonistama známá postava, tak sem se nebál svěřit do jeho péče a klást mu debilní otázky.

Žoliho přístup k zákazníkovi, byť pologramotnýmu, byl fantastickej. Se fšim poradil, navrhnul řešení, boty poslal. Samozřejmě sem napoprvý netrefil velikost a napodruhý se rozhodnul pro úplně jinej typ treter. Taky to nebyl problém. Žoli situaci s klidem vyřešil (teda možná si myslel něco vo debilech, ale nic neříkal) a křusky přivez poblíž, abych si je moch převzít osobně.

Tretry maj samy vo sobě jednu neuvěřitelnou výhodu. Strčíte je do trouby na pár minut, vytáhnete, nazujete a bota se vytvaruje přesně podle nohy. To ocenil zejména muj vybočenej palec, kterej se nikam nevejde. Tretra asi po třech vypečeních fakt získala tvar mojí nohy, takže nikde netlačila. Bomba!

Zbejvalo už jenom sednout na kolo a vyrazit tu novou parádu vyskoušet i s nášlapama. Trvalo jenom půl roku, než sem se k tomu dostal, ale fčera nastal zásadní zlom v mym životě. Něco jako svadba s Klotyldou. Jednoduše řečeno, během jedinýho dne se mi razantně zlepšil život vo několik levelů.

Dal sem si cvičně čtyři pětky po známým a často ježděným úseku, abych moch srovnávat. A věřte tomu nebo ne, i takovej zoufalec jako já pocejtil změnu k lepšímu.

Tretry nejenom že sou lehoučký i při velikosti 50, ale jakmile je cvaknete do nášlapů, nebincaj se v nich jak stará filcka fkožichu. Plocha, kterou člověk zabírá je voproti MTB nášlapům mnohem větší, což dodává výhodu vo trochu víc dupnout do motoru. Fkopcích to pěkně táhlo, i ve spodní ouvrati, po dojetí mě nepálely chodidla a jako bonus sem předjel motorový vozidlo! Ne tyvole, nebylo rozbitý. Byl to sice Zetor s plným valníkem obilí, ale předjel sem ho a toe směroplatný. Tendle výjev ve mě evokoval fspomínku na Drtikola.

Gdovíproč se mi hlavou honilo:
„Pane Drtikooool, pane Drtikoool, sype se vám zrní!“

Eště jednu věc je třeba zmínit a tou je průměrná rychlost. Na daným úseku se mi nikdy nepodařilo udržet průměr tři pětky v hodině. Vlastně nikdy a nikde se mi nepovedly udržet tři pětky v hodině, krom Čekmena. A tady i s pětikilovým vopaskem ze sádla navíc to najednou šlo. Fakt byl ten rozdíl tak markantní a je tedy na čase si začít řikat pan Drtikol. Až někdy někde potkáte dvoumetrovýho kokota v růžovym dresu Vemena na kole a bude mít Bontky velikost 50, můžete ho oslovit pane Drtikol. Nebo normálně debile, toe jedno.

Takže jesi jezdíš byť jen trochu na silničce, furt váháš mezi MTB a silničníma tretrama a nášlapama, tak teď dávej dobrej pozor a čekuj tu fantastickou radu, kerá Ti zlepší život:

Nečum tyvole a mazej pro ty silniční nášlapy a tretry!

A když budeš jó chytrej, mrkneš na ty Bontky. Sou fakt luxusní a Žoli Ti s výběrem stopro poradí. Nikdo blbější než já mu určitě volat nebude, tak nehrozí, že byste se nedomluvili.

Ne, nedostal sem ani pětník slevu a píšu to fakt jenom proto, že sem z těch křusek úplně stopořenej, tomu věř.

Neni zač.
Konec poradenský činnosti.

S úctou
Pan Drtikol, alijas Radim Rád, alijas Trempich

The post Dobrá brada nad zlato appeared first on Trempich.cz.

Autor fotek: Jakub Urbanec

„Nechceš jet s náma Hokra Cup„?

„Skládáme dva týmy a chybí nám lidi. Áčko teda závodí, ale my jedeme na pohodu a hrozně kalíme.“ napsal mi jednoho dne ukrutnou lež Johny Rock. A já debil mu to sežral i s navijákem. Kdybych se aspoň podíval na výsledky z minulejch ročníků…

Že se jedná vo desetihodinovej závod na skládačkach sem věděl vod loňskýho roku, kdy tudle šílenost jel Pašerák úplně sám a nakroužil kolem náměstí ve Lhotě přes dvě stě kilometrů. Jedno kolečko má zhuba 420 metrů, takže si dokážete představit ten kolotoč. Neutkvěl mi v hlavě jenom jeho šílenej výkon, ale i závod samotnej. Deset hodin jezdit na skládačce a přitom konzumovat alkoholický nápoje, to vypadá jako vydařená sobotní taškařice. Proto sem s účastí moc dlouho neváhal a hozenou rukavici s radostí chytil. Jestli maj dva týmy, jeden závodí a druhej jezdí na pohodu a kalí, rozhodně chci bejt v týmu, kterej jede na pohodu a kalí. Na přípravu sem měl zhruba měsíc a nic sem samozřejmě nedělal. Proč taky, když pojedeme na pohodu a budem lejt. To mi de jako nikomu jinýmu a těžko bude ftýmu někdo lepší.

Dva dny předem sem akorát dostal instrukce, kdy a kam se dostavit a že si rozhodně nemam brát tretry, ale klasický křusky.

Ráno mě trochu znervózněl déšť. Na mokrým asfaltu to pravděpodobně bude veliká hitparáda drškopádů. Ale tak jedeme na pohodu a budem kalit. Holt budu kalit míň, abych tolik nepadal. Vrána hlásí, že vod vosmi přestane podle radaru chcát a vyleze mozol. Za pět minut vosum koukam na temný nebe a klepu si na čelo. Todle bude průser. Nakonec radši jedu autem, protože nechci moknout jak kokot a rozhodně nechci jet na kole s turistickým batohem, ve kterým mam tunu náhradního suchýho voblečení. Holt nebudu lejt a jenom pojedu na pohodu. Vona mi ta apstinence neuškodí. Beru dvě Matoniho vody a jedu směr Lhota.

Tam už je fšechno fplnym proudu. Závodníci laděj stroje a najížděj trasu, moderátor moderuje, diváci se dívají, atrakce pro děti atrakcujou… Fšechno super, ale já tyvole vůbec nevim, ke komu se mam připojit, protože z týmu znam akorát Vránu a Peťu Ježků, jenže ani jeden tu eště neni.

Z tupýho bloumání mě vysvobodí Johnyho příjezd.

„Zdár, tady u studny máme stanoviště.“ haleká na mě.
„Ahoj, já sem Negramot, profesionální uzavírač startovního pole. Je mi ctí, že ste si mě vybrali do týmu, abych vám skurvil umístění.“ představuju se hromadně skupince spolujezdců.
„Ale depa, nejpomalejší ftýmu sem já.“ řiká mi s úsměvem Vanda, jediný děvče naší sestavy.
„Nenene, nejpomalejš jezdim já.“ podává mi ruku Zdeněk, Vandy táta.

Džordž se Standou Rybářem neřikaj nic a Vrána určitě neni pomalejší než já. Druhej tým má na starosti Hans a evidentně sou namotivovaný na vítězství.

Pučuju si kolo a du prubnout trať. Na skládačce sem neseděl asi 35let, tak abych vůbec vyjel z depa. Sedlo je nastavený na jednu velikost pro fšechny , takže s mejma dvouma metrama a něco je veliká sranda se pohodlně usadit a šlápnout do pedálů, aniž bych si nemasíroval povislou bandasku.

Spodní zatáčky sou docela dobře jetelný i na tom mokru. Horní vostrá vracečka trochu vyhazuje do křoví, ale když jí pojedu pomalejš, dá se. Na pohodu se určitě dá.

Startuje se vypitím piva a doběhnutím ke strojům. Džordž pivo po startovním výstřelu vdechnul snad i s kelímkem, dvouma obříma skokama se voctnul u kola, vytrhnul ho ze stojanu a vystřelil kosmickou rychlostí kupředu.

„Asi se chce vyhnout případnej kolizi.“ uklidňoval sem se v duchu a čuměl s votevřenou hubou na to nezávodní tempo. Než sem stačil na sucho polknout, už se závodnící řítili do spodních zatáček. Hanzi na prvním místě, za nim galusku na galusce Pašerák a v těsným závěsu Džordž.

„Dohajzlu, proč nebrzdí?“ valim voči a nestačim žasnout. Hans to do zatáčky klopí fplnej rychlosti. Na mokrým asfaltu mu to ustřelí a jde k zemi. Pašerák se mu vobratně vyhejbá směr křovíčko, který stále fplnej rychlosti projede. Týdle kolize využívá Džordž a jde do vedení. Stoprocentně jede průměrku víc než tři pětky v hodině. Hans nedbá asfaltovýho lišeje na končetinách, ani tekoucí krve, nasedá spátky na stroj a jede strašlivou kudlu. Za pár kol už je zase fčele závodu.

Vyděšeně koukam na Vránu a tiše ze sebe začnu soukat:
„Řikal si, že se pojede na pohodu. Na pohodu tyvole. Že se bude kalit a bude sranda. A todle kurva rozhodně nevypadá na zasranou pohodu ty debile!“ zakončuju větu už zvýšeným hlasem a chci toho lháře začít škrtit, nebo ho aspoň něčim přetáhnout po dršce. Nejlíp ocelovou tyčí.

„Neee, nebuj, to se klucí dycky na začátku jen tak honí. My fakt pojedeme na pohodu.“ snaží se Johny vykroutit další lží, ale nežeru mu to. Sem v depresi. Tady se bude závodit. A bude se závodit v šíleným tempu. A já sem fšechno, jenom ne rychlostní typ. Neexistuje na světě většího odpůrce rychlosti, z ní plynoucí vysoký tepový frekvence, potažmo laktátu, než mě. Jednotka rychlosti je metr za sekundu a jednotka pomalosti jeden Pich za rok, rozumíme si?

„Doprdele, co sem to zas proved?“ vyděšeně se ptam sám sebe a hledam nějakej kout, kam bych si sednul a brečel do dlaní.

Džordž jezdí půl hodiny fkuse neskutečný bomby. Po něm jde na trať Vrána. Depo netrvá ani pět fteřin fčetně výměny závodního dresu, kterej má každej tým jenom jeden a má ho na sobě jezdec.
Vrána drží Džordžem nasazený tempo a taky krouží taky půl hodiny. Druhej tým Eska jede eště větší bomby, což už snad ani nejde. Střídají častějc, šlapou i z kopečka a do zatáček zalehávaj jak na motorce, protože vykouknuvší slunce osušilo silnici. Deprese se prohlubuje. Todle nedam, ani kdybych se posral. A že se rozhodně poseru.

Kozli na Epu taky nevypadaj, že přijeli konzumovat lihoviny. Boj vo první příčky jim trochu komplikuje defekt, ale zvládaj výměnu fcelku svižně.

Po Vránovi jde na trať Vanda a že by tempo nějak zmírnila se říct nedá. Pašerák za ní vlaje jak hadr na holi a má co dělat, aby jí uvisel. Jezdec Pašerák, rozumíš!

„Neskovávej se za ženskou, zbabělče!“ pokoušim se dělat humor, abych zakryl nervozitu.

První pozitivní zpráva je, že Vanda jde do depa po čtvrthodině, takže půlhodina neni povinná. Pak už naskakuje na skládačku Standa, kterej pokračuje v nastoleným trendu. Johny vidí, že nejsem úplně v pohodě a jde mě uklidnit.

„Prostě pojedeš co to dá a až nebudeš moct, zajedeš do depa.“
„Tyvole, já nemůžu už teď. De na mě sraní, mam třas a polejvá mě studenej pot.“ definitivně neskrejvam obavy z výkonu a kouřim dvě cigarety najednou. Nepomáhá to. Jdu na řadu jako předposlední z týmu.
„Určitě poseru hned depo, zlynčujou mě a radši závod odjedou v pěti lidech.“ víří depresivní myšlenky hlavou. Než stačim vyfouknout kouř z posledního cíga, mam na sobě dres a Džordž mě roztlačuje skrzevá rychlejší výjezd z depa.

Haxny na pedály a rychle je rozkmitat. Velice rychle je rozkmitat. Jede se po směru hodinovejch ručiček, takže vopačně, než sem si najížděl trasu. Horní zatáčka, bacha na štěrk, a zase bomby dolů. Spodní zatáčku vopatrně, ať si nelehnu jak Hans. První kolo mam úspěšně za sebou. Tepová frekvence je na maximu. Nohy hoří. Pot ze mě stříká a laktát jakbysmet. Takovejdle Mordor sem zažil naposledy pod Alaskanem v přípravě na maraton, když mě honil do kopce na Sylván, nebo na Homolce. Kolik kol můžu v takovym tempu vydržet? Tři, čtyři? Jestli dam deset, taxem borec. Než stačim utřídit myšlenky, jdu do třetího kola. Dostávám se na dohled skupince závodníků. Předjíždim je a už se blížim na dohled dalším. Úplně cejtim, jak mi buší ve spánkach, běhá mi studenej mráz po těle a zužuje se mi zorný pole.

Cotoe za pocit? Dostal sem infarkt, nebo tak něco? Podle záznamů z Garminu asi jo, protože TF 217/min s mojí maximálkou 192 ukazuje na jasnou srdeční příhodu.

Nicméně předjetím několika závodníků se ve mě rozhořel asi něco jako závodní duch a rozhod sem se na trati nechat fšechno. Nebude to mnoho, ale lepší fšechno a v bolestech nelitovat, než to plácat na půl a mít pak výčitky, že sem týmu nedal maximum. Nesnášim týmovýho ducha!

Pátý kolo už taky šlapu i z kopce, do zatáček se snažim nebrzdit, ale líp si najet. Závodní pojetí má něco do sebe a dokonce mě po chvíli začíná bavit. S každým předjetým závodníkem roste hlad po kořisti. Když už si myslim, že svištim jak Pogačar, proletí kolem mě Hans. Ale dovopravdy proletí. A než stačim heknout na výraz údivu, mizí v dáli.

Letmo mrknu na hodinky s tim, že už mam určitě nakrouženo aspoň deset kiláků. Leda hovno, sotva čtyři a necelých deset minut na trati.

„Kurva, to je velký špatný. Musim dát aspoň čtvrthodinku.“ Fkrku mě pálí vod hekání, nohy hoří, ale musim to vydržet. Předjíždí mě kluk vod Kozlů na Epu.
„Tak Tebe musim uviset!“ hecuju se a věšim se mu na zadní kolo. Světě dif se, větrnej pytel fakt funguje! Sice mě stojí víc námahy borce udržet, ale kdybych měl takhle jet sám, nebo mu razit cestu, zdechnu.

Po pár kolečkách ale cejtim, jak zpomaluju, tak hlásim výměnu. Fpadnu do depa smykem a než stačim zaklejt, je na trati Zdenda. Přestože patří do kategorie zkušenejch jezdců, vůbec si nebere servítky a hrne taky kudlu jak hovado.

„Je to velká sranda co?“ směje se mi Peťa Ježků z druhýho týmu, páč se třesu jak přešlechtěnej ratlík a nemůžu si ani roužnout retko.
„No. Úplně se smíchy plácam do stehen, tyvole.“

Todle střízlivej nedam. Du na pivo. Jestli mam umřít v bolestech, tak nachcanej. První úsek sem zajel průměrkou 27,4km/h a nakroužil 6,5km. Nic moc, ale nechal sem tam fšechno, toe směroplatný. A když řikam fšechno, myslim tim fšechno. Srdce, plíce, nohy i špinavý trencle, jaxem se posral v bolestech.

Pašerák si nad mejma výkonama klepe na čelo, páč už má nakrouženo 40km. Jenže Kořka tým jede ve třech, stoho se dvá kochaj a Pavel tak musí jezdit za tři chybějící.

Na průběžnej výsledkovej listině figurujeme na druhym místě za týmem Eska pod Hanziho taktovkou. V těsným závěsu za náma jsou Kozli na Epu, ale ty zdržel defekt a vypadaj nabušeně. Todle bude zatraceně dlouhej den.

Druhá rotace proběhne v totožným duchu. Džordžíno s Vránou jedou půlhodinový peklo a snažej se udržet Kozli v odstupu. Vanda, Standa a zase jdu na plac. Teď za to beru rovnou. Žádnej pomalej rozjezd. Pěkně zvostra do laktátu, v zatáčce naklopit stroj a vytrčit koleno. Druhej úsek mi sednul hesky a s průměrným tempem 28,4km/h sem byl vnitřně spokojenej. Nakrouženo 7,4km. Jenom bych se potřeboval dostat na trať častějc, protože během pauzy nohy ukrutně tuhnou. Nepomáhá ani protažení chůzí qýčepu.

Do obědový poviný pauzy už to pak dokrouží Džordžíno s Johnym. Sme třetí. Kozli už nám utekli vo čtyři kola. Teoreticky je to hratelný, ale i jejich nejslabší článek je výkonostně vejš než já. Čtvrtej je tým Eska Pleská a ztrácí třináct kol. Klucí taky nejedou špatně a na trati svádíme pěkný souboje. Pátej tým Parta Hic už ztrácí 20 kol, což je dost, ale stát se může cokoli. Zejména když selže technika. Druhá půlka závodu bude eště zajímavá.

Oběd máme zajištěnej u Vandy. Epesní vývárek a těstovinovej salát. Takovej servis si necham líbit. Děkuju eště jednou!

Po pauze následuje start do druhý poloviny závodu, kterej se jede proti směru hodinovejch ručiček. Na třetí rundu se trefim do výměny s Pašerákem a dejcham mu na záda. Teda von mě taky, protože sme se v tahání střídali, ale to nikdo nezdokumentoval, takže Pavel bude tvrdit, ze mě celou dobu tahnul jako Osel. Ale je to samozřejmě prachsprostá lež

28,1 km/h a nakrouženo 7,1km. Víc to prostě nejde. Čtvrthodina v maximálním nasazení je strop. Pak přestávam i hekat, neb se mi zjevuje tunel na konci světla a toe fakt zlý znamení. Náš náskok na Eska Pleská se díky výkonu zbytku týmu zase navýšil. Na Kozly už ztrácíme moc a na Esku s Hanzem hektar. A to měli dva defekty, seklo se jim zadní kolo a fprvní zatáčce se jim rozsekal nejrychlejší jezdec.

Kořky berou do tříčlenýho týmu náhodnýho diváka, kterej omylem zabloudil. Nasedá na skládačku v tretrach a rozjebe se hned v prvním kole. Ani krvavý zranění ho ale neodradí, aby zůstal, pučil si do dalších kol vod Pašeráka boty a pomoch Kořkám vylepšit umístění. Jako dalšího náhodnýho helfra zlanařili Radka Švajcrů, kterej přijel Pašeráka jenom tak pozdravit. Po chvilce přemlouvání mu zvědavost nedala, možná se mu i trochu zželelo vyčerpanýho Pavla, kterej už najezdil 80km a vydal se na trať. Samozřejmě v pučenejch Pašerákovo botech, jak jinak.

Vůbec se celkově začala situace kolem členů v týmech zvrhávat. Laguna team v čele se Zelím nám přebral Vandu, protože jim odešla závodnice, další borec zvracel po páteční kalbě a třetího bolelo koleno. Ale Vanda je drsný děvče a s kolegiální výpomocí se vypořádala úplně na klid a na jejich výkonech to nebylo vůbec znát. Ba naopak. S větším vytížením jakoby se rozjezdila k ještě rychlejšímu tempu.

Předposlední jízdu už nedokážu roztočit stuhlý haxny do vobrátek a výkon je citelně nejslabší. Možná i proto, že vo pořadí už je téměř rozhodnuto a stačí mi pohlídat si klučinu z Eska Pleská, kterej mě dojel. Hezky si spolu pokroužíme v háku a Zdendovi Štěrbů předávam bajk s klidným svědomím, že sem i přes horší výkon nic neposral. 27,4km/h průměr a 7,5km nakrouženo. Klasika. Kozli na nás opět trochu navýšili náskok a Eska už je úplně někde jinde. Ty závodí jenom s časem, ne s vostatníma účastníkama.

Začínam pomalu ale jistě větřit druhou bednu v životě opilce Trempicha. Přestávam lejt desítku a jdu do dvanáctky. Je třeba si konec závodu užít. Zdenda, Džordž, Vrána, Vanda i Standa drží furt nastavenou laťku, závodní stroj pořád funguje bez oprav a defektů. Todle už prostě nemůže špatně dopadnout. Domlouváme se, že natáhnu poslední úsek vo pár minut navíc a pak už to do cíle doklepne Džordžíno.

Nasedam kolem čtvrt na sedum. Na trati je Radek Švajcrů. Hlavně aby mi nedal kolo, to bych nerozdejchal. Šlapu co to dá, dokud ho nevidim spátky v depu. Mezi tim na mě po třech kolech Vrána volá: „Dvacet šest!“ což je náš náskok na Eska Pleská. Jestli to krutě neposeru a vodjedu si standart, teoreticky předam Džordžovi v momentě, kdy bude mít dostatečnej náskok a můžem jít slavit. Užívam si zatáčky a už se nikam moc nehrnu. Hlavně se nerozsekat vo diváky, který se motaj v horní zatáčce. Nemůžou jít vnitřkem, kde žádnej, ale vůbec žádnej závodník nejezdí, protože ta zatáčka vynáší ven do křoví, ale musí jít přesně ve stopě podýl křoví a pak do něj s leknutím uskakovat před jezdcema.

Vyvážim se zbaběle za Zelím, kterej mele z posledního a jenom si hlídám pozici. Pak na něj houknu, ať se chytne a jdu ho střídat, ale už je tak vymletej, že vodpadá.

Do depa poprvý za celej závod vjíždim s úsměvem. V posledním úseku sem přidal 11,9km v tempu 26,7km/h, čimž se mi podařilo celkově překonat ujetou vzdálenost aspoň 40km v průměrce 27,5km/h. Todle tykrávo nejezdim ani na silničce. Rychlejš sem jel akorát cyklistiku Čekmena, jinak nikdy nic.

Oslavně do sebe naleju čtyři dvandy během chvilky a volam želvy. Je třeba se dostat domů jak s vozem, tak ideálně i s řidičákem.

Vyhlášení vítězů si užívam už v bujarej náladě, kterou sem si stihnul přivodit sprinterskou konzumací chmelomoku. Bohužel už pak stihnu akorát focení a kolektivní týmovou opijádu nikoli, protože želvy sou neúprosný a rozhodně na mě nechtěj hodinu a půl čekat, než si králofsky vožeru dršku.

Co dodat závěrem, kromě toho, že sem měl sprdele kliku a octnul se v dobrým týmu, s perfektně připraveným strojem, kterej by bejval moch skončit druhej, kdyby měl místo mě dobrýho cyklistu? Perfektní akce, skvěle zorganizovaná, s bohatým doprovodným programem pro celou rodinu. Tolik dětských atrakcí neni ani v zábavním parku. A dospělí? Ty maj jiný starosti. Výčepy tam byly dva, jídlo taky pochystaný, takže u mě dobrý. Pokud zase bude někdo skládat tým a náhodou bude toužit po tom, mít na koho svést neúspěch, jsem připraven se zúčastnit a zase nechat na trati fšechno.

Děkuju Vandě Štěrbovej, Zdendovi Štěrbovi, Džordžínovi, Standovi Rybářovi a v neposlední řadě Honzovi Havránkojc, alijas Vránovi, že mě vytrpěli ftýmu, neměli zbytečný kecy, že sem pomalej lempl a debílek, co przní výsledky. Bylo mi ctí s váma strávit sobotu v bolestech

No a to už by fakt stačilo.
Tak čusíčeeek.

Trempich

The post Hokra Cup, aneb jaxem měl sprdelekliku appeared first on Trempich.cz.

Některý z Vás si fšimli, že sem měl tu velikou čest informovat vo trijatlonovej akci jménem Jablomann. Než se rozepíšu vo tom, jaxem na trati schořel jak špatně umotaný brčko, zasvětim Vás, jak došlo ke spolupráci se Stráňou. Hele, nevymyslel bys takovej příběch a proto se vo něj podělim.

20.11.2020 přesně mi na mesendžru přistála zpráva do tý doby nevídaná. Úplně cizí člověk s nikem Stráňa Ul-let chválil mý zhovadilý plkání na Trempichovi a zval mě na první ročník trijatlonu, kterej pořádá. Že jako zaplatí ubytování pro celou rodinu, startovný samozřejmě zadarmo a ke fšemu nasliboval spoustu lihovin. Na chlast sice slyšim jak důchodce na leták z kauflandu, ale tak ňák mě jímá nevodbytnej pocit, že si ze mě nějakej kokot dělá prdel. Vobratem ho chci poslat dopiče a hloupš, ale ovlád sem se a vodepsal nějaký plky vo tom, že „Sory kámo, díky moc za nabítku, ale tou dobou sem na startu 1000 majls edvenčr.“ a tim považoval celou záležitost za uzavřenou.

Jenže Víťa Stránskejch byl dost nevodbytnej a po pár měsících psal zase, jesi sem si to konečně nerozmyslel a místo Mílí si nedam Jablomana. No že já kokot mu na to tenkrát na poslední chvilku nekejvnul. Místo něhy a lásky sem si tak střihnul hororovej sportovní zážitek a tejdenní deeprese. Ale to holt debílek Vesmír má plány, do kterejch nevidíš.

Na podzim se Víťa vozval do třetice, že první ročník marketingově podržel Souky a druhej mam táhnout jakože já.

„Dělá si ze mě ten člověk zase prdel? Starej, tlustej, král prokrastinace s řídkym vlasem, má bejt tahákem reklamního spotu na trijatlon?“ řikam si v duchu a nevěřícně kroutim nad zprávama hlavou. „Ten kluk je úplně vylízanej, nebo má za lubem něco, co vůbec nechápu.“

Během pojídání výpečků mu umaštěnou pazourou ironicky píšu něco ve smyslu jakože já sem přesně ten typ, kterej tyvole Soukymu zatopí. Ale leda tak na chatě fkrbu. No ale tos neviděls tu Stráňovo reakci! Ten magor se tohodle blábolu chytnul a že prej supr nápad a máme scénář na reklamní spot.

Než sem si já asocijál, z hloubi duše nesnášející cizí lidi, celou událost dokázal v hlavě srovnat a nějak celistvě vstřebat, už sem jel pln děsu a nejhorších pochybností do Jablonýho na natáčení reklamního spotu se stár českýho trijatlonovýho nebe a jednim šílencem. Souky se ukázal jako totální profík. Ani jednou mě netahal za povislej břišní tuk, kterým přikrejvam před slunečním světlem pinďoura a trochu i stehna, nesmál se mojí dejchavičnosti při natáčení fyzicky náročnějších scén (těch ve stoje) a ani nebyl nasranej, nebo to dobře maskoval, když sem nedokázal ani na padenáctej pokus kousnout do japka, nezakuckat se a neztratit se ze záběru.

Z Víti se vyklubal kurefsky pohodovej týpek, kterej dokáže s ledovým klidem zrealizovat i ten nejšílenější a nejnemožnější nápad a eště se ftom vyžívat. Nakonec mě koncept souboje prvního s posledním nadchnul a na závod sem se začal moooc těšit, i když je to z Plzně do Jablonýho coby kamenem dohodil a zbytek pošel. Vlastně kdo jinej by měl fklipu ztvárnit profesijonálního uzavírače startovního pole, než profesijonální uzavírač startovního pole? Konečně moje tlustoprdenství najde uplatnění. Nekynul sem celej život marně!

Fkalendáři sem si s popiskem „Huztý japko“ významně zakrouškoval datum 2.7.2022, přidal k tomu pár dní dovolený, abysme se s rodinkou mohli trochu poprcat po Jebeníkach, když už se budem trmácet přes celou republiku a nebylo co řešit. Navíc Souky proklamoval, že zůstane na áftrpárty, kde sem hodlal diktovat tempo já. Pod deset pif se mý čárky píšou jako jedna a teprve pak začínam kalit, takže sem se diskvalifikace za zvracení nebál. No natěšení veliký, co Vam budu povídat.

Na závod sem se začal připravovat velice svědomitě a nic neponechával náhodě. Mezi snídani a voběd sem krom svačiny přidal další dvě mezisvačiny a vodpoledne mezi mezisvačiny přidal rovněž několik drobných svačinek. Zeleninu sem z jídelníčku vyškrtnul úplně a nahradil jí sádlem. Pohyb se mi podařilo eliminovat na minimum, zejména díky tomu, že sem do práce začal jezdit místo na kole autem. Příprava na posledního muže závodu byla na správnej cestě, což mi potvrdil i obvodní lékař, kerej konstatoval hroší obezitu, cholesterol vepře přeštíka (toe ten, co se pěstuje kvůli sádlu), infarkt miokardu, kerej zastavil tukovej obal tlačící ze fšech stran na srce. Taky sem začal zase kouřit a eště víc chlastat, abych se náhodou na trati nepřemluvil k nějakýmu blbnutí a neskončil nedejbože předposlední. Jakmile mi v červnu začala vynechávat chlopeň, cejtil sem, že forma je ftopu.

Nicméně člověk míní a Vesmír mění. Tejden před závodem si moje drahá zlomila kotník. Třičtvrtě roku příprav fprdeli a start na Jablomanovi taky. Ze dne na den sem se voctnul na mateřskej na plnej úvazek. Vyšokovanej sem byl fakt dost, musim přiznat, protože mě z tý mateřský dovolený ihned začal trápit nepravidelnej cyklus, bolestivá menstruace a ztrácela se mi chuť na seks. A to nemluvim vo tom, že mě náhlý změny plánů dokážou rozhodit natolik, že bejvam zdrojem pěkně skurvený nálady a verbální defekace. Fakt mam strašlivou kliku, že žiju se svou ženou, protože jakákoli jiná žena by pravděpodobně už dávno mojí ženou nebyla. Bambuch jí žehne!

Jediný východisko ze sprály sraček je vodjet na Jablomana s Malinou a ženu s Matesánkem nechat doma na pospas rodičoum. Paňmaminka Miluška opět potvrdila dobri srce a jala se Sádromilu i Zlosynuse pohlídat, abych moch výletem zastavit bolestivý měsíčky. Furt lepší Jablomann bez párty, než žádnej Jablomann, toe nad sumce jasný.

Do Jablonýho jedem s dcerkou už den předem, abysme nemuseli fstávat ve tři ráno. Na cestu dostanu vod Dubcojc dvoukolo pro Víťovo Fruitbike mašínen, že prej bude mít hroznou radost. Takovej monstrvehykl by do osobáku nacpanýho věcma na dovolenou těžko narvali a v dodávce místo je. S výjezdem začně krásně chcát. Do toho zjišťuju, že nefunguje zapalovač a s nim nabíjení telefonu. Na vybitým špatně svítí navigace a hůř se podle ní jede. Závadu musim vyřešit, jinak dojedem leda doprdele. Řešim jí dlouho hledáním pojistek. Tadle čtrvt hodiny trvající marná činnost mě přestane bavit a do přístrojovky opakovaně fší silou kopnu, načež se mobil začne nabíjet. Stará klasika. Kde nepomůže násilí, pomůže eště větší násilí. Hurá, můžem jet. Cestou ukrutně chčije. Ukrutně chčije i v Jabloným, kde už už stojí slavobrána, zábrany, depo a takový ty nezbytný píčoviny. Stráňa má i přes nepřízeň počasí hubu vod ucha k uchu a slibuje na sobotu luxusní závodní počasí. Na dvoukolo reaguje míň nadšeně, než sem čekal.

„Strč si to do prdele, nebo pod pódijum, nemam na to čas.“

Nenecham se zaskočit a během fteřiny letí budoucí fruitbike pod pódijum, páč jinak bych v dodáfce nerozložil spaní. Chrápat v dešti pod širákem je fajn, ale dneska bych rádu nevlhnul. Místo předzávodní večeře vdechnu dvě pifka a dvě cíga, abych trochu zaplách Mekáč, co sme s Malinou zdlábli cestou. Během konzumace lihovin mi furt vopruzuje dítě, že je unavený a chce spát. V jedenáct večer tyvole. Fakt? Pokom asi je, že nevydrží nic?

Ráno samozřejmě díky nucenej apstinenci pohoda. Po dešti ani památky, přestože sem usínal za zvuků bubnování kapek do střechy dodáfky. Dokonce to vypadalo, že se nám vyhne brutální pařák a bude naprosto dokonalý trijatlonový počasí, přesně jak Stráňa sliboval. Registrace na pohodu, trefil sem frontu tří lidí a moch se jít zase věnovat dcerušce čekající v dodáfce. Madam si poručila xnídani koblihu a džusíček, takže se fotr rozklusal na náměstí, kde byla sice cukrárna, ale zavřená. Cestou zpátky mi hlavou blesknul dokonalej nápad, jak zpříjemnit bójkám život. Bude prdel. V místním minikrámku beru snídani, přeqapení a poklusem to hrnu zase na parkoviště. Samozřejmě sem taky myslel na předzávodní stravu a vzal si ruský vejce s třema rohlykama. Taková ta klasika plná… no plná salátu a majonézy bych řek.

Po snídani sme s Malinou vyrazili nasát předstartovní ruch a vomrknout depo. Proč sem si doprdele rovnou nevzal kolo? No nic, rozklušu se do auta. Zase. A hele, bedýnky na věci. Copa tam fšechno patří? Helma. Opět rozklus do auta. Tyvole, čísla sem si nenalepil… Rozklus do auta. Achjo, trikombinézu nemam na sobě. Rozklus do auta. Gumu na číslo tykrávo! Rozklus. Brejle nemam, doprdele už! Rozklus. Běžecký boty! Tisícátej rozklus do auta. Přijde mi, že tolik kilometrů rozklusu, co sem si ráno dal, by vydalo na krásnej půlmaraton. Příště musim parkovat mnohem blíž depu. Ideálně přímo v depu vedle pódija.

Mezi nepřetržitým rozklusáváním k autu a zpět se pozdravim s ředitelem celý týdle taškařice Víťou Stránským a s vysmátým Soukym, kterej přijel kromě Karči i s evidentně dobrou náladou.
„Zdar hvězdo, můžu se s Tebou vyfotit?“ haleká na mě a natahuje ruku. Ten kluk mě nepřestává udivovat. Se usmívá nonstop. Podle mě se usmívá, i když má křeče, brečí laktát a do cíle závodu zbejvá hektar. Popřejem si mnoho zdaru a už fičim uložit dítě do dětskýho koutku. Ten bych rád vyzdvihnul a poděkoval za něj. Neni totiž standartem, mít kam uložit na celej závod dítě bez obaf, že bude řvát jak raněnej tur.

Jablomann má spoustu maličkostí pořešenejch do posledního detailu, takže kdož ste rodičové, příští rok neváhejte, vemte smrady na vejlet, hoďte je do koutku a navrch je přihlašte na dětský závody. Ty sou zhruba vod dvou let po mnoha kategorijích a pro nejmenší sou na startu připravený erární vodrážedla.

Láska jak svině Ti řikam.

Před samotným startem si eště skrzevá lauhosip iksitop (lautr hovno si pamatuju i když si to píšu) asi třikrát zaběhnu rozklus do auta. Potkávam Janici s Honzou. Půl roku prej netrénovala a přibrala. No, to nevim. Leda by vyměníla karbonovej rám za ocelovej.

„Víš kolik sem letos naplaval kilometrů?“ ptam se, abych jí uklidnil.
„Nevim.“ zní logická odpověď.
„Povim Ti to na metr přesně. Nula.“
„Kecáš!“ moc mi Janina nevěří.
„Vidíš ty nový trijatlonový Bontky? Ty budou mít dneska premijéru a nevim, jak se do nich naskakuje.“
„Ty si hroznej pankáč.“ začíná se smát.
„No počkej, počkej. Vidíš ten prach na silničce? Víš kolik sem na ní najel letos kilometrů? Nula. Slovy N.U.L.A!“ Rozvášňuju se.

„To neni možný, ty si hovado.“ jde v křečích smíchu do kolen.
„Hovado samozřejmě ano, ale já dneska uzavíram startovní pole.“ snažim se eště nalhávat sobě i vokolí, že du jasně na poslední flek. Moc dobře přitom vim, že budu kvůli Malině chvátat a skončim minimálně desátej vod konce. Tak moc si věřim.

Mezitim se na koupališti fšechno chystá na start elity v první vlně. Sám místní farář žehná závodu i závodníkům a poslednímu dokončivšímu slibuje láhev mešního vína. „Saprlote, herdek filek, u fšech ďasů!“ zakleju si slušně pod vousy. Nejenom že nebudu kropit první ligu na párty, ale eště přídu vo mešní víno vod pana faráře. Na svý místa nastupujou bójky. Nechápu, kde bere ředitel jistotu, že se u nich nebudou hromadit závodnící. Těsně před startem je eště třeba koupaliště zaplnit plovoucíma gumovejma kachničkama. Proč? Nevim. Stráňa a jeho banda sou jebnutý na tu správnou stranu, takže tady nějakou logiku vůbec nehledej.

Po požehnání a bójkach a kachničkach už moch závod vodstartovat. Tady bych teda Stráňovi vytknul jednu malichernost z celý akce, fakt maličkost. Při lanaření mi slíbil výstřel z historickýho děla. To se nestalo, ale kachničky a farář sou dostatečná náhrada, takže mu vodpouštim. Nicméně věřim, že mimimálně pátej ročník fakt vodstartuje výstřel z děla.

Každopádně závod začal. A začali se dít věci. Frenetickej řev diváků byl neskutečněj. Fakt sem si připadal jak na mistrovství světa. Lid v Jabloným dobře ví jak zhoustnout atmosféru a dodat závodu grády. Eště teď při psaní a fspomínkach mam husí kůži. Díky, drazí!

Souky s Milanem Záleským víří vodu a udávaj tempo. Milan vběhnul do depa první a s docela solidním náskokem sednul na kolo. I přesto Peťa vypadal klidně a usmíval se jako dycky. Přišlo mi, že eště ani nezapnul na plnej výkon a zatim si užívá. Že to tak úplně nebyla pravda a žasnul, kdo mu dává co proto, si můžeš přečíst v Petrovo blogu hír.

Do bazénu nastoupila druhá vlna, ve kterej startuju yá. Teplota vody akorát, takže neni třeba ekologicky přitápět do neoprenu. Zejména proto, že neopreny nejsou povolený. Cachtam se jak delfín.

„Doprdele, nesmim namočit přeqápko pro holky.“ blesklo mi hlavou, zatimco zazněl startovní výstřel a dav se vrhnul do vln vstříc časomíře. Viděl sem, že v první vlně se kolem bójek chodilo, což mi dodalo sebedůvěru, že neutonu. Jdu.

Celou dobu k první bójce jdu. Na štaflích Valča. „Čusíčeeek Vali, tady malá pozornost vot srce.“ směju se na ní a podávam jí lízátko. Bójka je nadšená a chvilku konverzujeme. Ostatní závodníci kolem nás brutálně plavou.

Plavou tak brutálně, že vod jednoho prsaře s bílou čepičkou Ajronmen dostanu kopačku pod levý tříslo, zhroutim se pod vodu a navzdory předpokladům tonu. No typíčo, ta bejt na koule, tak nemusim na vasektomiji. K druhej bójce Zusce dopajdam. Opět dávam do placu lízátko, polituju její pozadí, ketrý musí mačkat takovou dobu vo železnou šprušel štaflí a vrham se do rozbouřený hladiny. Třetí bójce se tímto vomlouvam, protože sem netušil, že jsou bójky tři. A hodnej paní z Fruitbike stánku taky. S takovým zájmem sem fakt nepočítal. Inu, složitější matematika mi nikdy nešla.

Jak už sem zmiňoval, fplánu původně bylo skončit poslední. Ftréninku sem tomu dal srdíčko, šel štěstíčku naproti a přibral krásných dvacet kilo, takže mi bylo kurefsky líto začít plavat, ale nechci dcerku trápit fkoutku zbytečně dlouho. Mam to dítě rád, i když eště neumí kalit a vodpadá před jedenáctou. Proto, jak my trijatlonisté říkáme – začnu tahat a mešní víno s opěvovanou pozicí borce uzavírajícího startovní pole necham protentokrát jinejm. Po pár tempech chytam pravidelnej dech a hrnu tam kraula, co mi síly stačej. Kopání soupeřů bojujících vo první desítku vod konce voplácim loktama a nakládam pod kotel. Samozřejmě sem si nezapomněl navlíct hrudní pás, bez kterýho nemůže žádnej amatérskej trijatlonista vopustit startovní čáru, takže při vybíhání z vody vim, že maximálku už sem bez větší námahy atakoval, ale jebu na to. Bejby Malina nebude sedět fkoutku.

Depo dávam s vypětím fšech sil, abych se nezhroutil před fantastickejma divákama, vobouvam tretry, beru kolo a běžim. Ne, neběžim, stěží se potácim jak nad ránem z putyky. „Kurva, Pichu měl sis ty tretry vod Žoliho vyzkoušet aspoň doma u zdi, když už je máš půl roku v botníku a pěkně vypečený na rozměr.“ spílam si do kreténů.

Běhá se ftom neuvěřitelně nahovno. Taky vůbec nevim, jak se mam do těch silničních nášlapů nacvaknout, protože sem do fčerejška jezdil jenom na klasickejch MTB nášlapech. Po dvou kontrolovanejch sesednutí z bajku a pár vulgarismech se mi daří synchronizovat pedály s nohama a můžu rozject bomby. No, bomby. Jelikož sem na silničce letos vůbec neseděl, je na ní vod zimy naštelovaná vejška sedlovky na Radka Švajcrů, kterej je zhruba vo hlavu menší než já, takže se div nekopu kolenama do dršky a to na bomby moc neni. První pozitivní zpráva je, že i přes debilně seštelovanej posed cejtim, že silniční tretry sou jinde než MTB a tahaj dobře.

„Prosimtě, kolik se jede kilometrů?“ tážu se kolegy závodníka, neb sem si vůbec nepřečet propozice a nevim, jestli se jede 20, nebo 80 kilometrů. Vim, akorát, že je doporučený silniční kolo. To naštěstí mam. A kupodivu si ze mě Víťa neudělal prdel a silničku maj i vostatní závodnící, což mě uklidňuje.

„Čtrnáct.“ vodpovídá dost přeqapeně týpek.

Úplně cejtim, jak mi spadnul šutrák ze srce, že to neni víc jak pade a nechávam se unést euforijí. Nechávam se unést tak moc, že chvilku tahnu vláček čtyř závodníků. Dítě čeká, já mam síly a tak hobluju po perfektně vyznačenej stoupající trase. Jenže za další kilometr se stoupání zvětšilo a mě došly hobliny. Vláček zmizel. Za nim eště další tři a spousta závodníků. Milovník kopcovitýho terénu ze mě asi nikdy nebude. Možná se příští rok vyseru na uzavírání startovního pole a něco provedu se svojí prachbídnou fyzickou konvicí. Jenže v počtu vyhrožování, jak začnu něco dělat, držim Guinnessův rekord a to je tak jediný. Už leta vobhajuju titul mistra světa v projevování silně vyvinutý slabý vůle. Já sem tyvole prostě línej i prokrastinovat.

Nezbejvá nic jinýho, než teď zvednout prdel a do toho skurvenýho kopce si trochu heknout.
„Pichuuuu!!!“ zařve na mě závodník, kterej už míří po druhej straně silnice směrem dolů.
To byl přece Stráňa, nikdo jinej ze startovního pole mě tu nezná, docvakne mi.
„Ty hajzleeee!!!“ je moje vodpověď, aby ten parchant věděl, že mě závod bolí.

Nutno podotknout, že podýl trati v osídlenejch oblastech fandili lidi a byli skvělí. Jabloný mě v tomdle směru dostalo. Nejlepší fanoušcí světa.

Konečně kužel, potlesk za to, že sem neslez z kola a můžu to mastit dolů. Čerstvě vyspravená cesta flekama asfaltu a štěrku dává tušit zábavnou jízdu a jenom se modlim, abych nekuchnul duši, páč náhradní sebou nevezu. Nerad bych nes kolo do cíle na zádech, když se ftěch tretrach tak nahovno chodí. Vzdát sem ftuhle chvíli fakt nehodlal. Ve sjezdu pravá na Jamné nad Orlicí a eště brutálnější stoupák. Marně hned na začátku kopce hledam nižší převody. Ty jaxi došly.

Přede mnou se ale jako zjevení vynoří postava dámy s krafským zvoncem. To bimbání a povzbuzování jak na Tourmaletu mi vlilo energiji do žil a kopec sem nakonec zvládnul vyšplhat bez slejzání z bajku a v takovej rychlosti, že se za mnou vyvez závodník s číslem 90 Tomáš Hovorka. jakmile se vrstevnice srovnaly, kopnul do pedálů a už sem ho neviděl. Teda eště chvilku jo, před sjezdem ho potkal nějakej menší problém a tak sem ho docvaknul. Ve sjezdu sme se míjeli podle nálady a aktuálního strachu. V jednu chvíli kolem nás doslova proletěl borec na koloběžce a zase zmizel. To sem valil voči jak kráva v jeteli, protože ten to musel hrnout minimálně 60 kulometrů v holině. V Jamným už se trasa zase pomalu stáčela k cíli. Celkově na mě cyklistická část působila velice komplexně. Kopce, sjezdy, zákruty, hravost, dravost. Prostě čtrnáct kilometrů pekla a zábavy.

Druhý depo ve tmě. Jenom slyšim, jak vyhlašujou vítěze. No tykrávo, Souky už doběch. Moment, měl přece akorát deset minut náskok a běh má pět kilometrů. Když se hecnu a dam to za pětadvacet, znamená to čtvrthodinu ztrátu na vítěze. To bych byl teda kurvadobrej. Se v mdlobach vidim skoro na bedně v kategoriji vymačkanej vohryzek a potácim se na běh. I s helmou na hlavě. Návrat do depa a zpátky na trať běhu. Letmo pogratuluju Soukymu a jdu běžet. Doslova a dopísmene. Tendle pohyb co předvádim, nemá s během nic společnýho. Poctivá příprava na poslední místo je znát a já nevodlepim nohy z asfaltu. Fakin!

Následuje vodbočka do lesa s okamžitým přechodem do kopce. V hlavě se rozezní tóny Zvlášňý Školy – Karkulka

Vodbočka do lesa, stala se osudnou,
hrozně se polekal, když minul ten smrk
Spatřil tam v malinách, kopeček vobludnej,
skurvený stoupání, to zas bude smrt.

Von je ten text trochu jinak, ale mě se to lepkou honilo zrovna taklenc. Chtěl sem zastavit, ale jeden borec v jednom vyprávění zmínil velikánskou pravdu, že v cíli neni zas tak moc důležitý pořadí, ale spokojenost s vlastním výkonem. No a jesi chci bejt spokojenej, rozhodně nebudu zastavovat a stále budu do toho kopce plynule šoupat nohy po kořenech. Jenže kopec pokračuje prudším kopcem a tady už do chůze přechází i ti zdatnější.

„Budu s výkonem spokojenej, když se dostanu živej do cíle.“ slevuju si radikálně z nároků. Opět projevim skvělý načtení trati a ptam se dobrovolnice pod kopcem:
„Nejdou se náhodou dvě kola?“ vypadne ze mě tak zoufalým tónem, že mě dobrovolnice chce utratit.
„Nebojte, nahoře se to zlomí a poběžíte z kopce.“ pravila a dál tleskala a povzbuzovala.

Měla pravdu, ta žena. Nahoře na kopci se vopravdu vrstevnice umoudřila a vedla šupem dolů. Vysekanej koridor na louce? No heskypěkně, klobouček pořadatelům! Todle se fakt cení. Ne že bych neuměl běhat ve vysokej trávě, ale jednak líp vidíš na došlap a druhak nemusíš bloumat, jesi běžíš správně a tretiak nemusíš fcíli počítat klíšťata. Velkej palec nahoru. U bytovek se zase fandí a povzbuzuje, ovál, rovinka k mostku, „Aukurva“ hrbolek asfaltu, kterej mě málem složil k zemi, parchant. Trochu se vzpamatovat, ať neděsim fantastický diváky a špalírem proběhnu s trochu úcty. Jeden divák mi nabízí pivo, který bych si strašně rád dal, ale to už druhý kolo neabsolovuju. Předbíhá mě borec ze třetí vlny.

„Pichu! Toho řízneš!“ haleká na mě fandící Souky a zase se směje.
„Tak mi dej kudlu tykrávo!“ brečim na něj bolestí a snažim se vzpřímit, abych nepřepad hubou do vobčerstvovací stanice a polil se živou vodou, nebo kyselinou sírovou.
„Toe blbec! Máš běžet tyvole a ne si tady povídat.“ plácá se do čela a jak jinak než se smíchem splyne s davem diváků.

Druhý kolo je něco jako absolutní zmar, nekonečná spirála hoven a vočistec.

„Otče, teď bych potřeboval svěcenou vodu. V tom lese, tam, za zatáčkou, tam je pravé peklo Otče. Nebo mi spíš dejte poslední pomazání.“ mumlam si pro sebe v agóniji. Následuje totální tma a výpadek. Podle mě hlava automaticky tak příšernej zážitek vytěsnila a pamatuju si až dobrovolníka nahoře na kopci.

„Tyvole, dobrý muži, Tys nejlepší dobrovolník na trati!“ sípu na něj.
„Proč?“ nechápavě se směje týpek.
„Protože vod Tebe už je to jenom z kopce. Teď už dokončim.“ dělim se s nim vo radost a poprvý v závodě se usměju.

Hlava zase začíná fungovat jinak než v režimu temna a deprese a dokonce lechce zrychluju krok. Dokonce se mi podaří jednoho týpka doběhnout a říznout ho přesně podle Soukyho pokynů. Že to byl úplně někdo jinej a dost možná divák, mi vůbec nevadí. Následně mě říznul jinej, kterej halekal:

„Hej sádlo, tys hrál ftej upoutáfce, žejo?“ Než sem mu cokoli odvětil, už byl v hajzlu.

Nicméně sem před bytofkama seběhnul další dvojici a plánoval je za oválem taky říznout jak mach tři turbo. Jenže borci postupně zrychlovali a ačkoli sem se toho pomalejšího držel eště na rovince k mostku zuby nechty, „Aukurva“ hrbolek mi drtivej finiš znemožnil a byl sem znovu rád, že se mi povedlo zvolat „Píčikurva“, rukama roztočit větrnej mlejn, natahnout nohu do telemarku a nepadnout drškou na asfalt.

„Tyvole, ten snad neumí zvedat nohy. Zakopnul tu úplně stejně i v prvním kole.“ posmívá se mi jedna z divaček.

Hele, já umim zvedat nohy, aby bylo jasno. Jenom sem prostě nechtěl. Kapišto?

Divák s pivem na mě mává prázdným kelímkem a směje se mi do vočí, že běžim pozdě. Takovou podpásofku sem teda nečekal. A že bych si zrovna několik litrů doušků dal.

Nic hele, propotácel sem se cílem v čase 1:11:44:něco, bez protnutí skutečný cílový pásky, čtvrtej vod konce v kategoriji, takže sem zase sklamal. Já tyvole neumim bejt ani poslední, takovej sem debil. I ten poslední určitě protnul pásku. soukymu jí cpali dokonce dvakrát. Stránskejm jí hodili taky, protože tata se synem by měli protínat pásky, určitě jí našponovali i tomu poslednímu borci, ale čtvrtej vod konce má prostě smůlu, ten neprotne. Vono je to teda dobře, protože bych pásku nezved nad hlavu a určitě se na ní vyčerpanej uškrtil, ftakovým sem byl tragickým stavu.

Přesto sem obdržel medajli cti za přežití a šel pro dítě do koutku. Tomu se tam ale velice líbilo a když mě Malina viděla, řekla, že si ještě chce hrát a ať se klidně vosprchuju. I pětiletý dítě poznalo, že nejsem úplně fpohodě. Achjo. Zhruba půl hodiny mi trvalo, než sem se trochu sebral, nechal se najít Honzou Dubců, převzal si věci, pogratuloval Janici k druhýmu fleku mezi šťávama a skulturnil se tak, aby se mě dítě nebálo.

Pak už následoval rychej proces dětských závodů, kde Malina brala třetí flek mezi Žemlovkama a ukázala fotrovi, jak se závodí. Rychlá koupel otce s dítětem v koupališti, něco k snědku, popřát Soukymu k narozkam, pogratulovat k obhajobě, vomluvit se Víťovi, že bohugel nezůstanem ani na vyhlašování a palba domů.

Přiznam se, že zatimco do sebe dítě ládovalo rizoto, šel sem si dát jeden hořkej japčák a brečet do dlaní za hospodu, že nemůžu zůstat na áftr. Zdejší lid mě uhranul a rád bych se bejval družil a navazoval nová přátelství, leč Vesmír asi chce, abych se už nikdy nebavil a jenom pracoval a se staral vo rodinu.

Jenže Vesmíre, ty hajzle, já se do Jablonýho vrátim a se mnou přijede Pašerák! A možná eště něgdo! A Janice s Honzou nepojednou na dovolenou! A to pak teprve Jabloný pozná, co znamená áftrpárky. To bude víc párty, než párty hárd, si kuř!

No a tim bych skončil tudle veselou událost, která vě mě zanechala hlubokou stopu. Už teď se těšim na další ročník a vy byste měli taky. Tadle taškařice jménem Jablomann sprint trijatlon rozhodně stojí za pozornost. Jestli totiž letos vopravdu skončí Houmr v Jiříkově, v Jabloným se zrodil adekvátní nástupce.

Víc už vědět nepotřebuješ.
Tak Těpich!

pées: Vážení a drazí Jabloňané, před Vámi bych chtěl hluboce smeknout. Před fšema. Před divákama, který vytvořili hutnou atmosféru, před organizátorama, který udělali parádní „hoby“ akci se spoustou profesijonálně vychytanejch detailů, před dobrovolníkama, bez kterejch prostě závod neuděláš, i kdyby ses na jahodu stavěl, před panem farářem, že se nechal zviklat, před nejhezčíma bójkama, před pestrou a skvěle značenou tratí, před potencijálem, kterej samotnej závod má… Vono kde jinde poměřuje pinďoury mistr ČR v Xterra teréním triatlonu Petr Soukup s mistrem světa ve fourkrosu a rekordmanem Tomášem Slavíkem? Při petangu na Petříně bys je asi spolu nepotkal, kamaráde.

Byli jste prostě fantastický a bude mi velikou ctí se za rok vrátit. Díky!

V hluboké úctě
téměř nejpomalejší závodník Pich

Fakt mě strašlivě sere, že sem na tej áftrpárty nebyl a nelil

The post Huztý japko, vymačkanej vohryzek a hořkej japčák appeared first on Trempich.cz.

Ráno sem i qůli tomu votvíral voči jako poslední a s myšlenkama na rozmrdanou přehazovačku se soukal ze spacáku. Někde fkouktu duše ale ve mě hryzalo přesvědčení, že dneska to rozhodně stát za hovno nebude. Dyť fčera ta přehazka na rovinkách fungovala úplně fpohodě.

Po zvládnutí dalšího chcaní, hygieny a vytetrisování věcí do báglů se začínam pojímat s přehazovačkou. Chci sundat zadní kolo, ale v ose se mi protočí imbus. Normálně sem to serval do kulata a ničim ho už nepovolil. Tady by pomohla akorát kontramatka a tu nemam. Paráda. Jestli píchnu zadní galusku, sem fprdeli a můžu to rovnou zabalit. Nedejbože, aby se to stalo v nějakej díře u Hanušovic. To se můžu rovnou i zapálit a pohřbít. Je tedy s podivem, že mě takovádle stresová situace nedonutila fsteky řvát jak na lesy a proklínat vesmír i s jeho okolím, jako je tomu obvykle (žena moje nejdražší by mohla vyprávět sáhodlouhý příběhy o mej hysterickej povaze). Oproti předpokladům a zvyklostem zůstávam naprosto klidnej. Až se to posere, tak se to posere. Teď budu řešit co umim a zejtra vyhledam servis. Vykydal sem z přehazovačky klacíkem asi půl kila hnoje, hadříkem jí dovočistil a zkusil pár převodů.

A helemese, funguje až na poslední tři nejlechčí převody. A to jak na malej, tak na velkej převodník. Na velkym je stejně nepoužívam a na malym holt budu místo tří posledních převodů na kazetě tlačit. To by asi pro začátek dne šlo.

Dobalim věci a jako předposlední vyrážim z Lesního baru na trasu. Po mě už tam zůstal jenom Martin Kulatý. Ten člověk je něco jako Jan Hus Moravia Divide 2022 limited edition. Takle trpět sem nikoho neviděl. Ne fyzicky, to ne, ale jenom první den měnil třikrát kuchnutou duši. A teď ráno lepí znova. To už bych hořel fplamenech běsu. Radši jedu pryč, aby na mě náhodou neflusnul smůlu a nemusel sem s píchlým zadním kolem, který nepude sundat, řešit neřešitelnej problém.

Cesta na Paprsek bude eště dlouhá a Pavel Portů vyhrožoval, že se jede 14km furt do kopce. Na severní straně Liščí hory (myslim, že to bylo tam) mě překvapuje sních na cestě. Ne nějaký sem tam flíčky, ale souvislá vrstva sněhu skoro deset čísel. Jako dobrý, smrt v lavině nehrozí, ale já mam kraťase, protože sem čekal motýle a ne vole závěje sněhe. Dopiče! Úsek naštěstí neni moc dlouhej, tak můžu opět po chvilce skočit do sedla a zvesela šwihat dál. Cesta poklidná, jetelná, ne hovna jak na Majlích, víceméně mírný kopce a sem tam vrstevnice. Jede se mi mnohem lechčejc než fčera, dokonce bych řek, že se mi jede moc hesky a vzápětí zjišťuju proč. V Lesním baru sem nechal na špalku batoh s poblitejma věcma. Teda vypranejma poblitejma věcma. Pohledem na hodinky a logickou úvahou zjišťuju, že jedenáct kilometrů návrat pro kraťasy, triko a pantofle mi za to nestojí. Sušený maso mam v předním báglu. Inu, aspoň se mi i nadále pojede lechčejc. Za chvilku dojedu Ondru Sopůška s Petrem Plesníkem, jenom se pozdravíme a řítim se dál.

Než se naděju, vidim směrový cedule odkazující na Paprsek. Po zběsilým a šíleným stoupání ani vidu, ani slechu. To měl Pája nějaký šeredný fspomínky z Mílí, nebo Loudání, který se tu motaj taky.
Taková snídaně na vidličku by tomu slušela, pomyslim si, když zahlídnu chatu Paprsek. Okamžitě taham za brzdu a šinu si to rovnou ke stolům, kde už s famózním výhledem do kraje chystá svojí snídani Verča Gondžálů.

„Vono je zavřeno??“ tážu se Verči vyděšeným tónem hlasu.
„Prej mají zavřeno, ale ty si takovej výřečnej, tak to zkus.“ směje se.
„Dobrý den, my jedeme ten šílenej závod, neměli byste pro nás skývu chleba a sklenku vlažného mléka?“ ptam se jako pravej džentlmen uklízečky, která muj projef vůbec neocenila.
„Pane vedoucí, je tady další!“ houkla směrem dovnitř a luxovala dál. Spoza baru se vyklonil pan vedoucí.
„V osum otvíráme. Počkejte, než bude vyluxováno.“ povídá a dál si hledí svojí práce.
„Ve vosum votvíračka! Paštiku schovej na jindy.“ hlásim Verče zvesela a mířim se kuchat výhledama.

Po pěti minutách přemítání o tom, jestli chrápal víc Pablo nebo já, ftrhnu dovnitř jak tajfun, ale hned se na moment zarazim. Servírka vypadá jak Jana Čápojc. I ty brejle maj stejný. Ale co by doprdele dělala na Paprsku? Naštěstí tadle Paprsková nemluví plzenštinou, ale nějakým polsko-olomouckým dialektem, nebo cotoe. A nemá červenou půlhlavu.

Vobjednávam frankfurtskou polífku, hemenex s dvouma křupavejma rohlíkama, džusíček a kofolu na cestu. Hele, je jasný, že hladovej závodník se na trase spokojí i se smaženým hadrem na nádobí v trojobalu z loňska, ale to, co se servírovalo nedělní ráno, byla doslova hmatatelná něha a láska. Výhledy na Větrov a Dalimilovu rozhlednu, Frankfurt z libovejch párečků v domácí polífčičce jak vod babičky, žádná mrtka z pytlíku zajebaná Kosteleckejma sračkama. Hemenex tak akorát, aby nepřipomínal zaschlý sperma v kapesníku, nebo čerstvý sperma v kapesníku… no prostě tyvole, Pane kuchař, já se Vam na Paprsek klanim eště jednou! Mam takovej dojem, že tady to Pavel svym brzkym fstáváním lechce posral. Inu, už Jan Ámos Komenský kdysivá pravil: „Všelikeré to kvaltování dobré leda pro hovado jest!“ A Komenský, to nebyl žádnej blbec, to byl učitel národů. Ten mušel něco vědět a netahal moudra jen tak nazdařbůch z fusekle.
Než sme po tejdle snídaňovej extázi vyrazili zdolávat další kus trasy, vobjevil se Pepa Vebr s Pavlem Svejkovským alijas Hajnej s Laňkou. Na to, že fčera vyráželi po fšech patálijích až ve čtyři votpoledne, sebou docela slušně mrskli a ztrátu dohnali. Dorazil i Ondra s Petrem a nakonec i trpitel Kulec. Sešla se nás pěkná banda a slušel by tomu půllitr chmelomoku, ale radši sem naskočil na Asocijálka, šoupal prdelí po Brooksu a šinul si to směr Větrov. Chlastat se bude až fcíli.

To co následovalo z Paprsku až k vodní nádrži Krásné, to byla cyklistická něha v tom nejryzejším možným provedení. Tady sem normálně topořil a stříkal. Čížo, todle bylo mistrovský dílo Moravia Divide 2022. Kodrcání byť hezkýma lesníma cestama vystřídaly sjezdy po loukách. Po hladkejch, uhlazenejch, vyžehlenejch loukách. Ale to byly cesty, že takle nevypadala ani D1 eště nedávno. To si moch bez obaf pustit brzdy a řítit se střemhlaf dolů jako orel. Nebo jako kamikadze. Nebo jako kokot. Samozřejmě, že se nejelo jenom z kopce, vopčas se člověk musel škrábat někam nahoru, ale ta radost z předchozí nádhery ho hnala dopředu a než se člověk zase nasral, že už hodinu tlačí, tak zase svištěl dolů. Vono teda bejt třicetistupňový hice, nebo bouřky, nebo Buořky, asi bych si tak nelebedil, ale počasí je prostě buď dobrý a nebo ses blbě voblík.

Nicméně Adamovské údolí, Kutný vrch, Kančí vrch, Dvorský vrch, Vikantický vrch, Rudný vrch, Hanušovický vrch a další vrchy navrch mi udělaly velikánskou radost. Musim do tohodle článku vložit víc fotek, abyste si dokázali aspoň trochu představit, jak moc pěkná ta trasa byla.

V Hanušovicích si voláme s Pavlem Portů co a jak. Informuje mě, že skrzevá samej kvalt rozerval plášť na zadním kole a v Hanušovicích hledá nějakej servis. (J.A.Komenský: Fšelikeré to kvaltování….) Podařilo se mu přes tři lidi sehnat kontakt přímo na majitele prodejny Kostka a ten mu plášť prodal. Mezitim ho jinej místní dobroděj pohostil pivem a kávou. No, pivem, Holbou. Každopádně se dal Pavel dohromady a moch zase pokračovat, což bylo důležitý. Sraz sme si stanovili na oběd ve Velkých Losinách.

Trochu jízdní křeče přišlo za Hanušovicema na Křížovej cestě Potůčník. To už bylo vo dost míň lásky a ani tu něhu sem nemoch najít, natož nahmatat. Naštěstí moje přemítání vo utrpení, zmrtvýchfstání a vykoupení přerušil zase Hajnej s Laňkou, který mě dojeli. Uklidnilo mě, že taky tlačej, ačkoli sou vo třídu jiná jezdecká kategorie. V Horním Bohdíkově dokonce přišel kopec brutální buzerant se sklonem asi 42°C. To už se nedalo ani tlačit, protože kdybych zatlačil, tak se poseru. Kolo tlačilo mě směrem dolů a já si musel trochu zahekat a zaklejt, abych ho dostal nahoru. Zlý zlo. Následovalo zase pár krásných lučních přejezdů mezi Červeným a Lázeňským vrchem a škrundání v žaludku nasvědčovalo tomu, že bych se měl zabejvat nějakým tim gáblíkem. Letmým pohledem na mapu zjišťuju, že Velké Losiny sou coby kamenem dohodil a zbytek dojel na kole kolem obory a lázní.

Beru útokem piceriji Istrije, ale servírka na mě čumí jak kloaka z klokana a navrch do dveří hodí židli, ačkoli je jedenáct hodin a na dveřích cedule s votvíračkou v deset. Inu, taxi trhni, pizdo. Popojeli sme s klukama kousek dál a zaujal mě takovej malej stánek s názvem „Nejenpárek“.

„To prubnem.“ zavelel sem na kluky a už vopíral kolo vo plot. Než sem se vodstrojil, připravil pavrbanku a napojil kabeláž, hoši se zvedli, že tu dál čekat nebudou, když si jich nikdo nefšímá.
„Volové, máte tu fšude cedule, že terasa je bez vopsluhy!“
„My dem jinam, když si nás nefšímají. Nemají tu žádný jiný hosty.“ praví Hajnej a už sedá na kolo a buší do pedálů. Laňka je hned v závěsu.

Čumim na ně jako vejr, ale už se mi nechce balit kabeláž a rozbalovat jí jinde, tak holt du dovnitř vybrat něco k jídlu. Nabídli mi rovnou nějaký meníčko s krémovou polífkou a pastrámi sendvič. Inu, proč ne. Ooouuu, kdybych byl býval tušil, co mi donesou, tak se na celej závod vyseru a jedu na tejdení dovolenou do Velkých Losin.

Lepší polífku sem vživotě neměl v hubě. No dobře, vývar je vývar, kort v kocovině, ale dejme tomu, že lepší krémovou určitě ne. Hovno si pamatuju, co to bylo zač, ale ta hra chutí byla povznášející. To mam rád. Moc rád. Dobrý jídla bych moch degustovat nonstop. A pastrami sendvič? Tykrááávoo! Vomáčka mi srolovala palce na nohou, jaxem uchcával blahem. Fšechnu tudle ztělesněnou lásku a něhu doplnila domácí limonáda chuti duhy. Nebo aspoň takle nějak musí tak jakoby téměř duha chutnat. Nejen párek je pro mě gastrokrál celý Moravy. Jaxem byl unešenej ze snídaně, tak voběd mě normálně vystřelil z treter někam na oběžnou dráhu.

Nažranej, vodpočatej a spokojenej sem už dál odmít čekat na Pavla, protože bych zlemrovatěl a nezvednul se. Pobalil sem svých pět švestek a vyrazil zase ukrojit nějakej ten kilometr. Plán na pondělní servis v Šumperku se zdál bejt dost pasé, když přehazovačka celkem fungovala a hlavně byl Šumperk dosažitelnej už dneska odpoledne. Trochu mě překvapilo, proč nás Číža tahne do velkýho města a zprvu sem byl v okolí groTesca trochu rozpačitej. Ouzký a malebný uličky mě ale přesvědčili vo tom, že Šumperk má svoje kouzlo. Socha matky s dítětem na náměstí ve mě zase evokovala lásku a něhu. Ale takovou tu čistou, totální a bezbřehou… rodičovskou… Tu ničim nenahradíš. Bohugel, ne každej má to štěstí, aby jí poznal. Ale jak praví jedno staročeský přísloví – Cysty páně sou nevyzpytatelné a fšechno má svuj vývod. Teda důvod.

Na Krásné jsem potkal Lukáše Malinka s Martinem Kleckerem. Borci vysmátí od ucha k uchu, evidentně jedou na kvalitní iontový nápoje. Jenže to já jak známo nesmim, páč bych se hned setnul jak kat a zrubal jak dřevorubec. V rychlosti probereme kilometry za Paprskem, Nejen párek v Losinách a schodujem se, že takle teda jo, že tak si to rozhodně necháme líbit. Velebíme Čížu, jak krásnej závod udělal a pějem ódy na trasu. Krása střídá nádheru a něha lásku. Tak to má být a tak je to správné.

Zatimco já poprvý hledal nějaký lejstro, do kterýho mam hodit autogram (na Paprsku mi to skrzevá snídani ani nenapadlo a popravdě ani nevim, jesi se tam někde něco zapisovalo), kluci kopli do pedálů a vzali čáru. Vdechnul sem akorát štyry horký bramboráky a frčel za nima. Jako další zastáfku sem si stanovil Bedřichov. Mapy řikaj, že je tam hospoda, tak bych tam moch povečeřet a eště kousek popojet. Cesta byla výživná, kopcovitá, nějaká ta hutnější vrstevnice taky byla, ale pořád jetelná. Ne teda stoprocentně, to bych musel mít jiný nohy, ale jetelná byla. Bedřichov se projížděl z kopce a jaxem tak hledal hospodu, najednou koukam, konec vesnice. Hmm, tak tady asi pšenka nepokvete. Nevadí, doklepnu to do Tvrdkova, tam určitě něco bude. No nebylo. Leda voda do bidonu. Na todle sou zase lidi zlatý. Viděj zuboženýho pičuse na kole, smradlavýho, s vodřenou drškou, startovní číslo a tak holt se slitujou a trochu vody z kohoutku mu natočej a ani mu do ní neflusnou. Snad.

Každopádně neni čas ztrácet čas, škrundání v břiše zesiluje, svačinu už sem sežral a sušený maso večeřet nechci. Neni zbytí a musim se dopotácet do Rešova. Už mam přes kilo v haxnach, nastoupáno zase zilijardu metrů a únava s hladem začínaj dělat svoje. Lesní úsek už mi vyloženě nechutná a poslední kilometry tlačim i vočima, abych už se domotal do vsi a zomrel tuná. Konečně se to zhouplo z kopce a můžu přestat brečet. Než utřu slzy, už mačkam brzdy v Rešově. Hospoda hned na kraji. Slyšim hlasy, nevidim vchod. Vobjedu hospodu zezadu a tam lidi. Vlítnu dovnitř, kde zrovna mladá paní vytírá.

„Dobrý den, nezlobte se, my už máme zavřeno. Přejete si?“
„Kurvaaaaa!!! Teda dobrý den, nemáte něco k jídlu prosimvás? Aspoň utopence, sekanou na chleba, cokoli..“ žadonim dost úpěnlivě, protože hlad mam jak kráva a sežral bych tak 14 gulášů a vypil štěně.
„Nejedete vy ten závod?“ ptá se paní.
„Nojo, jedu. To sem ale blbej, co?“
„To ste dneska třetí takovej blázen, co tu staví. Stačila by vám hotovka?“
„Cokoli máte!“ dif nevykřiknu radostí.
„Mámě španělskýho ptáčka s rejží, špen….“
„Španěla beru fšema deseti!“ skáču hulvátsky dobré ženě do řeči. „A k pití dvě kofoly.“ vypadne ze mě dodatkový číslo s odporem. Tak moc bych si dal pivo…

Během pár minut mam na stole teplou večeři, rohlíky na ráno xnídani, dvě limonády, sušenku a svolení přespat pod obřím slunečníkem. Klanim se za tu ochotu a laskavost až k zemi, div si vo lavici nerozrazim čelo, majitelé mi popřejou dobré pořízení a šťastnou cestu a se všim tim vybavením mě nechají na pospas osudu. Že prej si nádobí zejtra seberou. Zlatý lidi! Zlatý!

Španěla sem vdechnul na tři sousta, zjistil telefonátem, že Pavel je za mnou docela velkej kus a dneska už mě nedá. Podle hlasu toho měl plný kecky stejně jako já a hledal místo na spaní. Nezbejvalo, než ošetřit techniku, dokud je vidět, rozložit spaní, pověsit propocený hadry pod slunečník a uložit se ke spánku. Vybral sem si závětrný místo a doufal, že pokud bude v noci lejt, zůstanu v suchu.

Dneska to byl fakt dobrej den. Todle ježdění mě baví a přesně takle si představuju bajkpekingový závody. Hesky se svezeš, pokocháš se krajinou a vlastně ti ani nevadí úseky, kdy musíš tlačit kolo, protože víš, že za chvilku zas pojedeš.

Snad to takhle pude i dál. Eště abych ve Šternberku natrefil na servis, vyřešil jak povolit zadní kolo, nechal vycentrovat přední, který dostalo štos při sjezdu v odvodňovacím kanálu a gajdalo jak laple, doladil přehazovačku a bude to vesmírná něha. Moravia Divide se mi kurefsky začíná líbit.

Spokojeně usínam během pár minut za zvuků zesilujícího větru.

The post Moravia Divide 2022 > kapitola 3 – Něha a láska kam se podíváš appeared first on Trempich.cz.

„No tak dem na to.“ ozve se vedle mě.
„Kurva, jakto, že nespim na pokoji sám?“ ozve se v lepce do zvuků tříštícího se skla.

Votočim hlavu a s úlevou zjišťuju, že je to Pavel. Tyvole, ale proč sme voba v jednom pokoji?
Záblesk, hospoda, hektolitry pif….. záblesk, paňáky na baru….. záblesk, tma, noc….. záblesk, telefon, navigace, Balda….. záblesk, ležim na silnici….. záblesk, recepce a vyděšenej Tomáš Zaplatílek….. záblesk, lomcování dveřma….. „Sis splet pokoj blbečku“….. záblesk, spásná myšlenka – tam kde se bude strašlivě chrápat, tam spí Pavel. Domněnka se teda potvrdila a asi ani neměl zamčeno, když sem se vzbudil u něj na pokoji a ne před dveřma.

„Dobrý ráno, kamaráde.“ srší Pavel elánem.
„Di do vole prdele.“ popřeju mu taky dobrý ráno.

Hele, já nechápu, jak si někdo může přát dobrý ráno, když to ráno evidentně stojí za úplný hovno. Si vem třeba fpondělí fpráci. Šestá ranní, Kolbenka, stojíš u soustruhu, máš zalepený voči, pět dní šichty před sebou a kolege vodvedle z mašiny ti popřeje dobrý ráno. No typíčo, toe rekulerní provokace, za kterou by zasloužil pár přes dršku!

Nebo když máš kocovinu jako kráva, čeká tě několik stovek kilometrů na kole pojebaným terénem a ty vlastně ani nevíš kde si, kde je tvý kolo a kde je start. Tak ani todle prostě neni, byť minimálnim náznakem, dobrý ráno.

Nicméně Pavel hodí sprchu a je pryč, než bys řek platim dvacetsedum pif a padenáct paňáků. Chci se zvednout z postele a najít věci. Bod u srdce! AAAAAUUUUU KURVAAAAA!!! S bolestivou grimasou se hroutim z pelesti na zem. Mam podezření, že mě klátí infarkt eště před startem. No doprdele, nemůžu se pořádně nadechnout a bolí mě pravá ruka! Já mam fakt buď infarkt, nebo zlomený žebro a ruku! Dopíči! Kurva! Já sem takovej čůrák! Mamrdů král! Takle to posrat už před startem…

V kleče se rozhlížim po pokoji a skoumam, kde sem co fčera způsobil za skázu. Hele, mam tu i startovní číslo a trekr. No to muselo bejt ántré jak kráva. Vůbec nevim, kde sem k tůtěm věcem přišel.

Co se týká voblečení – kraťasy, dres, fusekle, boty… fšechno bych měl a téměř celistvý. Sahnu do zatahovacího batohu s civilem do cíle, kerej sem měl celou dobu na zádech a tam je něco vlchkýho. Bezva, asi se mi rozkydla bageta s majonézou. Votevřu bágl a tam hmota, která připomíná blitky. No tykrávo… Gde fšude je eště nablito? S hrůzou se rozhlížim po pokoji. Nikde nic neni, ani fposteli, jenom ftom posraným báglu tyvole. Jak se tam ta šavle dostala? Jak? Dyť ho mam problémy votevřít střízlivej. Okamžitě věci peru a mokrý narvu do igelitky a zase do báglu. Jak můžu mít doprdele nablito v zatahovacím batohu, kterej se neskutečně nahovno votvírá a eště sem ho měl na zádech? Nerozumim ničemu. Vlastně rozumim. Vesmír a jeho alkokarma. Čas neuvěřitelně kvapí a tak s vířícíma myšlenkama čistim rypák, přičemž zjistim, že mam dršku rozedřenou na sračky. Akurva! Že bych se v noci holil tupou žiletkou? Spíš to vidim na hrubý struhadlo. A to je dost nepravděpodobný. I když…

Hodim eště rychlou sprchu a jdu hledat kolo. Naštěstí stojí hned u hlavních dveří. Na recepci Ekocentra na mě čumí jak na vraha. Nepamatuju si, že bych někde něco nepřístojnýho vyváděl, ale tyvole fakt za to ruku do hovně nedam. Nasedam na kolo i s báglem poblitých věcí, vodřenou drškou, naraženým žebrem a jedu na start. Nevim kam, ale jedu. Zaplaťpandu, že před sebou vidim taky jednoho vopozdilce. Ten mi ale mizí, když zapluju do večerky pro redbula. Nutně potřebuju nakopnout, abych nezdechnul aspoň na startu. Pak v lese už to bude jedno, fšichni ujedou a já uhynu jak raněný prase. Beru i tři rohlíky a paštiku, abych nechcíp hladovej. Zase vidim někoho s batohama, taxe mu nalepim na zadní kolo a jedem. Na start dorazim úplně vyřízenej asi dvě minuty před výstřelem a hned mě vítá Balda s rozesmátým xichtem a slovama:

„Tykrávo, jak mam vodnavigovat na pokoj někoho, kdo ani neni schopnej artikulovat a říct mi kde je? Jeden blbec jede do Polska a druhej se válí v parku jako raněná svině. Tyvole, vy ste dvojka. Ses fčera holil afaltem?“ uzavírá monolog, bere do ruky telefon a dokumetuje situaci. Video přikládam pod článkem, ať z toho něco máte.

Hajnej se usmívá a ptá se:
„Gdypa ste končili?“
„Tak to právě vůbec netušim.“ vodpovídam popravdě.

Pavel se taky jenom tak hořce usměje, že si vůbec nepamatuje cestu a neví, jak se dostal na pokoj. Verča Gondžálů jenom nevěřícně kroutí hlavou a je třeskutě vidět, že jí je stydno i za mě. No, taky je mi stydno, to jako vopravdu. Je mi hodně stydno a eště víc na zdechnutí, ale dělam samozřejmě jako že nic. Žebro bolí jak zmrd, hlava třeští, na zádech zeblitý věci v báglu ale nedávam nic znát, žejo. Nemůžu bejt za eště většího kokota, než sem už taklenc.

Pixlu vod vypitýho redbula bych nejrači někam zahodil do trávy, ale to by mě Vesmír sejmul naříznutou tepnou, nebo tak něco. Tajně doufam, že u Číži v autě bude nějakej pytlík na vodpadky, ale než se stačim probrat a setřídit myšlenky k otázce, pošle mě do kempu do koše. Holt se jdu provětrat a jakoby tak trochu možná se dát dohromady, ať tyvole fakt přečkam aspoň startovní výstřel.

Konečně je vodstartováno a magoří se dávají ihned do trháku. Tak určitě. Na takovým dlouhým závodě je třeba nastoupit hned na startu a vydobít si svojí pozici ve startovním poli. Proto se schovávam na chvostu a s povzdechem vyrážim, až když mě pobízí organizátoří, který už chtěj zabalit startovní koridor.

Každej závod začíná nějak zvláštně a Moravia Divide začíná přímo na Konci Světa. Jo, přesně takovou ceduli maj umístěnou před startem v Račím údolí. Konec světa. Tak to sem fakt zvědavej, kam trasa povede. Po pár prvních metrech nenasvědčuje nic tomu, že by měla vést do pekla. Samozřejmě se kolem zříceniny hradu Rychleby jede dle očekávání do kopce, ale nic šílenýho. Jenom doprdele netušim, proč sem nevodevzdal baťoch s civilem do pořadatelskýho auta a tahnu ho sebou.

Sjízdná cesta, pomalu stoupající se stává mým chlebem a přítelem. Na to, v jakým sem stavu a že mam naklepaný žebro, se mi jede dobře. Stoupání neni prudký a tak se z 330 do 570m.n.m. dá šlapat i na lechčí převody.

Míjim Hajnýho s Laňkou. Hajnej urval patku. No ale fuj, toe začátek. Je mi ho líto, kluka, ten měl na dobrej výsledek do první patnáctky a takovou karmu si nezasloužil. No ale moje zadní přehazka taky vydává podivný zvuky. Narozdíl od tý Pepovo furt funguje, tak tomu nevěnuju moc pozornosti a hobluju dál. K Jesenickej Oboře je to vlastně taková poklidná jízda střídavě nahoru dolů. Na Dřinový vrch už je to trochu dřina, nebudu řikat, že ne, páč se sjelo spátky na 330 vejškovejch a lezlo znova kolmo vzhůru. Ve stoupání se pokračovalo až k polskejm hranicím. Přehazovačka začínala vyloženě skučet a převody začínaly střílet jako divý. Super! U hraničního kamene vdechnu paštiku s rohlykem a pak pokračuju na Borůvkovou horu (899m). Tam první spásná kofola a po ní nádhernej táhlej sjezd. Jupipí, na todle sem čekal! Až se svezem po dobrej cestě, kde nebudou přes cestu vyvrácený kořeny, metrový balvany a nebudeš se bát pustit brzdy. Úplně zapomínam na bolesti fšeho a užívam si jízdu. Takle se to v menších a delších úsekach střídalo nahoru a dolů až k Zálesí, kde se mi přehazovačka totálně rozesrala. Úplně na mrtki. Pružinka přestala napínat řetěz a ten se mi motal do drátů zadního kola. Musel sem tam mrsknout jeden převod a přehazovat maximálně velkej a malej tác vepředu, přičemž z velkýho na malej sem musel pokaždý zastavit a řetěz ručně dopnout. Takovou jebaninu v houpavým terénu vyloženě chceš. Kort když mi při každým slejzání z kola velice příjemně bodne v tom skurveným žebru a do hlavy mi jebne baťoch s vypranejma blitkama, kterej sem zapomněl poslat po Čížovi do cíle. Vesmírná alkokarma pokračuje. Díky moc, minulej Pichu, ty zasranej kreténe vylitej! Ne, prostě nesmim vzdát a jedu dál. To se nějak poddá a budoucí Pich problémy určitě vyřeší.

Do Nových Vilémovic by to za normálních okolností svištělo, ale tyvole, když si prostě nemůžeš přehodit, je to fakt jízda úplně napíču. Jsem psychicky rozloženej na prvočástice a těžko se dávam dohromady. Dojíždí mě Pavel a vypadá fpohodě. Bodejť by ne, když nemá alkokarmu.

Pokoušim se ho držet, ale moc mi to nejde. Buď šlapu po rovině jak kašpárek a stojim na místě, nebo musim pod každým kopečkem zastavit, přehodit na skoro nejlechčí převod a zase šlapu jak kašpárek, nebo jedu z kopce, ale nemůžu se do toho vopřít a trochu to rozjet, protože šlapu jako kašpárek. Nebo spíš jako čurák.

Ke slovu přichází pomalý psychický umírání, kdy bych si nejradši sednul někam na pařez a brečel fsteky. Já sem takovej kokot. Píčusů král! Zmrd vypitej! Jako kdybych nevěděl, jaký mi pak Vesmírek dělá srandy. Dobře mi tak. Cestou přemítam, jestli mi zničený utahování BOA na levej botě, ztracený rukavice s gelovejma vložkama, naražený žebro, skurvená přehazovačka, roztrženej dres, vodřenej rypák, poblitý věci v batohu a vostuda, kterou svět neviděl, stály za to. Nevim no. Každopádně teď už s tim nic neudělam. Teď se maximálně ze fšech nastalejch okolností vyseru čůrákem a vychčíju prdelí.

Pavla asi taky dostihla alkokarma, páč zase kuchnul plášť ve sjezdu na kamenech jako 2019 v Tatrach. Tim pádem sem ho zase dohnal, jinak už bych ho dneska nepotkal.

Pomalu mi dochází pití, ale za pár kilometrů by měl bejt pramen s krásnym jménem Peklo. Takže nakonec se z Konce světa do Pekla jede. Aby toho nebylo málo, pramen je vyschlej a v bidonu už nemam ani slzu. Naštěstí je to vod pramene až do Skorošic téměř z kopce a jedinou zastávku tak podniknu jenom u Nýznerovských vodopádů skrzevá fotku. Ve Skorošicích sme chtěli s Pavlem zavítat do hospody kousek vod trasy, protože hlad už byl neuvěřitelnej. Nakonec tam byly hospody dvě, ale ani jedna neměla votevřeno. Fakin! S vodou mě zachránila taková sympatická slečna, kterou neděsil muj zjev a zápach. Chvilku sme s Pájou rozmejšleli, že bysme to střihli rovně dva kiláky po asfaltce do Žulový, kam trať voklikou míří, a pak se zase vrátili do Skorošic, abysme se znova vydali po trase opět do Žulový. Naštěstí se mi na chvilku vzpamatovala přehazovačka a tak sme se rozhodli, že tu dvacku voklikou po trati eště cvaknem a najíme se tam až pak, abysme se nemuseli vracet.

Pod Lánským vrchem potkáváme Aleše Melichaříka, kterej pro chvost startovního pole nechal na kopci pivo za odměnu. Je to pašák. Podle Pavlovo výrazu po napití to ale bylo pivo spíš za trest, neb bylo teplý jak chcanky. Já nevim, nepiju, mě ta alkokarma stačí. Bojim se votevřený zlomeniny klíční kosti a varlete zamotanýho do řetězu. Výhledy z vrchu jsou fantastický a obdivuju takovej dřevěnej kostel v dálce. Eště se pokocháme obříma židlema a stolem a pádíme dál.

Na rovinkach a s funkční přehazkou to sviští jedna dáseň. Lobotomíkovicema prolítnu jak vítr a než se nadějem, vopíram kolo před hospodou U Potoka. To, že v názvu popletli jedno písmeno a hospoda se měla jmenovat U Patoka, sme zjistili až po objednání občerstvení. Teplýho neměli krmě cikána u automatů, kam poctivě sypal dáfky, vůbec nic. Ve snaze naplnit žaludek aspoň nějakou hmotou, vobjednáváme si každej dva utopence a kofolu. Vyndat ty štyry spuchlý buřty ze sklenice trvá postarší servírce skoro třičtvrtě hodiny. To jenom stojíš u toho báru a žasneš. Za tu dobu už sem si moch u vjetnamce v nedalekej večerce koupit věci na guláš i s kastrolem a uvařit ho na plynovej kartuši. Utopencí sou navíc vodporný a nedaj se pozřít. Jenže hlad je hlad a gdovígde se zas něčim nacpu. Než opustíme nevlídný pohostinství, stačim na něj během ohnědávání mísy napsat negativní recenzi.

Zmar Žulový podtrhuje křížová cesta na Boží horu ke kostelu Panny Marie Bolestné. Číža vyhrožoval, že na trase bude pár úseků, kdy bude třeba kolo tlačit a todle je jeden z nich. Ačkoli dobře vim, že sem vede i mnohem schůdnější cesta, jsem na úsek psychicky připraven a nehodlam tu bědovat, i kdyř přehazovačka zase vypověděla službu. Úsek je nekonečnej a přes veškerou připravenost na jepky si párkrát zakleju. Na alkohol, na slabou vůli, na karmu, na kameny….. a nakonec teda i na Čížu. To by bylo, aby za moje problémy nemoch i organizátor.

Z blízka ta blbá dřevěná stavba vůbec nevypadá tak skvěle, jako před dvěma hodinama z dálky. Potim se jak vrata vod chlíva a vůbec mě nezajímá, kdo to tu kdy postavil a proč. Sedam na kolo a jedu dál. Zase se to tak hezky mírně houpe po krásnejch cestach a nebejt tý vymrdaný přehazovačky, jelo by se mi fakt kurva dost dobře, ale takle sem nasranej jak senkrovna, páč sem celej zamrdanej vod šmíru, žebro mi hoří a zátylek mam vod baťohu vomlácenej jak dostihová kobyla. Přehazovat ručně celej závod fakt nebude úplně topofka. Chuť kolo zapálit, popel zaméct na hromádku a tu pak znovu zapálit, se zvětšuje do obřích rozměrů. Ale vidina těch kokotů fpráci, jaxe mi smějou, funguje jako kvalitní hasičák.

„Vydrž, Pichu, vydrž, hůř už nebude.“ uklidňuje mě Vesmír. Snad má ten parchant pravdu.

V podvečer dorazim do Horní Lipové, kde Pavel doporučoval restauraci Kovárna, že prej už jí má vyzkoušenou. Nekecal. Jídlo bylo fantastický, akorát to obsluze dýl trvalo, páč měli uvnitř nějaký hromadný mecheche, ale byl jsem na toto ihned upozorněn, takže nema problema.

Pavel nakonec zamířil rovnou do Lesního baru nad vesnicí, kde si hodlal vopýct buřta. Na ty já ale spolejhat nechtěl a tak sem počkal na Verču a s tou pak poklidně povečeřel. Během konzumace se mi podařilo Jardovi Vacků nastínit, co mam s přehazovačkou a jestli to pude spravit. Jarda je takovej muj vrchní onlajn servismen. Bambuch žehne takovim milim lydem! Něco se nam podařilo dokomunikovat, ale už nebyl moc čas to zkoušet, neb se stmívalo a taky se solidně vochladilo. Verču jsem nechal na pospas osudu a vyrazil za Pablem do Lesního baru, abych se cestou do kopce zahřál.

Inu, zahřál. A ne málo. Dorazil jsem schvácenej jako kráva, rozbalil spaní, přiložil do vohně, vlil do chřtánu dvě limonády a skočil do spacáku. Jaxe řiká, ráno modřejší večera. Usínam s myšlenkama nad tim, jestli tu zamrdanou přehazovačku zvládnu rozebrat tak, aby mi pružina nevystřelila voko a jestli se dá zapálit ta hučící řeka, co dělá neskutečnej kravál.

Schoř fpekle, ty mokrá čupko, já chci spát!

The post Moravia Divide 2022 > kapitola 2 – Zlý ráno vespolek appeared first on Trempich.cz.

„Si přectafte, že mi takle volá Číža a prej, Baldo, přijeď vyhrát. Potřebuju tady vítěznej typ, někoho, kdo potáhne závod. No a tak sem přijel a vyhrál, viď.“

Řveme smíchy tak, až nam tečou slzy, protože nic blbějšího si ten vůl vymyslet nemoch. Teda kromě vítězství, páč fakt nultej ročník vloni vyhrál. A co sem viděl z fotek, tak za dost krutejch povětrnostních podmínek, takže rozhodně Baldovi klobouček.

Přidává se Pavel Portů, že Čížovo závody jezdí, má je heský, za pár peněs a fšechno je pojatý takovým rodinným stylem. Ten večer u Tonyho padne eště mnoho pif a mnoho chvály na Čížu. Tim je základ neúspěchu a utrpení položen. 1500 vočí startovný neni nic, co bych nezvlád a tak se pod tíhou nepředvídatelně vypitejch pif přihlašuju na závod. Fpřípadě neúčasti pude aspoň částka na dobrou věc, to je taky supiš.

S tréningem to jako normálně nepřehánim, abych se zbytečně nevyčerpal už před závodem, nebo si nedejbože nepřivodil zranění. Na druhou stranu je pravda, že mi nějak to ježdění na kole chutná, krosim to venku i v mínusovejch teplotach a tak nějak pravidelně nepravidelně i s delšíma vyjížďkama, ale pod sto. Za období vod ledna do dubna mam naježděno asi nejvíc v životě. Kolo drží, tělesná schránka taky, vypadá to, že bych oproti předchozím pokusům nemusel bejt nepříjemně překvapenej hned po startu.

Číža nás postupem času zavaluje krásnejma fotkama z trasování. Taky slibuje, že trať bude víceméně jetelná a nepříjemných úseků, kde je třeba kolo tlačit, bude minimum. Žádný Míle, nebo Loudání. No hurá tyvole, konečně se svezeme na kole a nebudem tlačit i z kopce jak zvadlý čůrácí! Začínam se fakt těšit. Tejden před Moravia Divide si cvičně střihnu krásnej závod „Forestovo vrcholy“. Samozřejmě s tajnejma bonusama, který trať protáhnou na heských 80km i s cestou domů. Nohy fklidu, kolo fklidu, to by bylo, aby nebylo a letos sem konečně nedokončil ultrazávod. Plán je nikam se moc nehnat a s perfektním rozložením sil dokončit fsobotu. Při dokonalej konstalaci vesmíru, krásným počasí, bezproblémovej technice, pevným zdraví a hladkým průběhu už fpátek. Ale toe vlchkej sen.

Na společnej debatě závodníků se krom fotek z trati řeší i obsazení vlaků a kola. Z nějaký Řitky u Praskoles už je volný jenom jedno místo pro bicykl, jinak smůla a jedeš na start po vlastní ose. Kupuju teda vobratem lupen i s místenkou. Poprvý v životě pojedu pendolínem. Až do Homolouce. Čtyři hodiny jízdy se budou po noční hodit a hesky se před startem prospim.

Druhou práci mam předem rozvrženou tak, abych moch už tejden před fpoklidu začít s přípravama. Samozřejmě se fšechno zesere úplně do maximální možný míry, takže ještě dva dny před odjezdem řešíme nabídku pro zákazníka, co si fspomněl, že by fčera potřeboval provést práce. Tim pádem si kolo začnu ladit na poslední chvíli. Novej řetěz, destičky a tak podobně. Kazetu samozřejmě nikdo na poslední chvíli nemá… Nebudu ale řikat, že todle sem nepodcenil. Kolo mělo bejt v rychtyku dva tejdny před závodem a pak už na něm nikdo neměl sedět. No a taxe stane, že řetěz po výměně trochu cvrká, ale snad se podá a trochu se vytahá. Horší je, že destičky drhnou jak kráva a nemůžu je doladit. Po dvou hodinach povolování a utahování mam i přes rady Jardy Vacků tik ve voku, třas v jednej ruce a v druhej benzín se sirkama. Volam Peťovi Marků, jesi mi nemůže zachránit život a okamžitě situaci vyřešit.

Zavalenej prací srší nadšením a povydá:
„Tovížejo, přijeď, dyť já mam hovno co na práci takle před sezonou, taxem rád, když můžu něco někomu udělat na počkání.“ pousměje se do telefonu.

Během půl hodiny jsem u něj a za deset minut odjíždim. Inu, profesionál, to se pozná. Trochu mě eště zaskočí otázkou:
„Tyvole, copa ten zadek, nestřílí Ti to? Vepředu máš ten převodník taky pěkně nasračky.“
„Nee, fpohodě, trochu to cvrká, ale nic zlýho. Počítam, že po závodě proběhne kompletní výměna.“ uklidňuju Petra a hlavně sebe. Peťa pokrčí ramenama a nechává mě bejt. Beztak už nemá smysl cokoli řešit. Začínam mít špatnej pocit, že techniku sem moch připravit líp.

Ještě jdu bajk trochu provětrat a žádný zlověstný zvuky se vzduchem nelinou, což mě trochu uklidňuje. Neni nač dál čekat a můžu ho ověsit plnejma taškama. Bajkpeking nejedu poprvý, podle několika předpovědí větřim dobrý počasí. Beru minimum voblečení. Akorát suchý na noc, ať nespim ve spoceným. Toe zralý na nějakej zápal plitz. A fakt nechci kašlat jako Chrt na Majlích 2019, to bylo legendární

Jediný co vezu navíc a vůbec nepoužiju jsou voděodolný návleky na boty. Jestli mě něco vyloženě sere, tak mokro v botech. Z toho sem dycky dost smutnej. Já voschnu, ale nohy ne. Jakmile sou mokrý, smrdí to puchejřema a konečnou. Tomu bych se rád vyhnul a návleky jsou skladný a uvezu je. Věci sem hesky vytetrisoval tak, že mi zbyla eště čtvrtina báglu na řídítkach volná na jídlo. Mam radost, páč minule sem to vozil v igelitce vomotaný kolem brašny. I ftom mam heskej systém. Veškerý spaní vzádu, zbytek v předním báglu, takže netřeba lovit ve vobou najednou, co sem kam dal, jako na prvních Majlích.

Den dé je tady. Jsem lechce nervózní. Musim to tyvole doject! Bylo by fakt trapný, ani na třetí pokus nedojet. Úplně vidim ty škodolibý xichty a kecy:
„Ty se na to vole vyser, dřeváku! Hahaha, buď přejedeš psa, nebo si marnej, nebo si něco uděláš.“ Ty hovada fpráci by se smáli tak, až by šli do záklonu a viděl bych jim na mandle. Nejenom že by se mi smáli kvůli Spartě, ale i kvůli nedokončení závodu a to se prostě nesmí stát. Musim za každou cenu doject. Pro klid duše. Fyzický selhání se nepřipouští a technický závady taky ne.

Po noční dorazim domů, zhltnu snídani, rozloučim se s rodinou a pomalu vyjedu na nádraží. Času dost, xvačině zakoupim dvě bagety, limonádu a jdu do na perón. Fšimněte si prosimpěkně, že piva sem nekoupil žádný! Jednak bych se fakt chtěl ty čytři hodiny prospat a druhak jedu sám, páč sem úmyslně vzal vlak ve vosum hodin a ne v devět jako Balda, Hajnej a Laňka. To bych se střízlivej nedožil ani Rokycan tykrávo. Chlastu se chci během závodu vyhnout, páč je známo, že nevim, kdy přestat. Notabene mi nohy tuhnou hned po jednom pivu a to je velký špatný. Prioritou je dojet a pak se zrychtovat jak hovado.

Vlak je tu, mrsknu kolo na hák, sednu do sedadla a zavíram voči.

„Uááááááááá!!! Neeeeeeeeeeee!!! Mamiiiiiiii!!! Ať mě nechá!“ řve tam nějakej smrad na celej vagón.

Máma vod čtyř dětí nestíhá, kterýho fakana pofackovat dříf a její starej radši dělá, že spí. No, todle na spánek nevypadá ani u něj, ani u mě. Zejména, když mi hlavu vopřenou vo vokýnko přetáhne roletkou vjetnamka sedící za mnou. Paráda. Radostí úplně topořim.

Přes veškerej nekomfort se mi nakonec skrzevá únavu daří klimbnout, ale průvodčí je úplně uprdele, že sem po noční a chce vidět jízdenku. No prosim, to sem si chrupnul. Vesmírku, díky. Dochází k nějakýmu nedorozumění, páč mam sice koupenou jízdenku, ale na kolo mam jenom rezervaci, nikoli lístek.

„Neny poroblem paný, zapalatym sotopadenást korun.“ řikam lámanou vjetnamštinou, abych jako udělal na oplátku humor, když mě ta vjetnamka za mnou jebla roletkou do lepky.
Poroblem to nakonec docela byl, páč průvodčí nějak nemohla načíst ze systému další vlak kerym sem měl ject a půl hodiny se prcala s tim, že nejde zadat kolo a nemůže mi prodat jízdenku. Nakonec mi prodala celodenní a bylo to. Eště že sem si nemusel koupit celej vagón pro sebe. Na společným pokecu plzeňskejch bajkerů už se množí dotazy typu kampa jedete a copatoje za akci

„No tyvole, na Moravia Divide, jaxme se o tom posledně bavili.“
„Já vo ničem nevim.“
„Tykrávo, Balda celej večer nemluvil vo ničem jiným, než jak mu Číža volal, že má závod přijet vyhrát. Hrozně se tomu fšichní smáli.“
„Hm, to je škoda, že to nevim, to bych jel taky.“

Nemam sil na todle jakkoli reagovat, páč takle je to téměř pokaždý. U piva se fšechno vodkejve a pak hovno hovno. Ale dělam to taky samozřejmě, nejsem jinej.
Než se naděju, sme v Homolouci a je čas vylézt hesky nevyspalej ven. Další spoj jede až za hodinu, tak mam čas se pokochat krásama homolouckýho nádraží. Je to tu samej divnej votrapa a tak jdu na jistotu sednout do nádražky na terasu.

„Dobrý den, pane, co si dáte?“
„He pyčo?“ odpovídam mu po jejich, abysme se snáz domluvili.
„Prosím?“ čumí na mě jak na debila a tak si radši normálně vobjednávam jednu břečku. Ačkoli sem se chtěl alkoholu vyvarovat, loknu tam dva Budvary a další dvě plzeňský kupuju do vlaku. Spát už fakt asi nebudu. Vlak má necelých půl hodiny spoždění a jakmile zabrzí, na perónu se vobjevujou další tři závodníci, zatimco jeden už kouká z kupé. Průvodčí se chytá za hlavu a polohlasem běduje:

„To se v Zábřehu poseru, to se v Zábřehu poseru.“

Kluci sou nějak zamlklí. Podle mě si je ten jeden borec povědomej z cesty do Sedlice 2019 moc dobře vědom, kdo jsem a obává se výtržností. Nic se ale samozřejmě neděje, neb po dvou Budvarech rozhodně nenastává situace „penisoutside“. Nejvýřečnější z kupé je jeden cizí pán bez kola, s pivem v ruce, kterej se zeptá, kam jedem a cotoe za závod. V Zábřehu se z perónu vozejvá veselej hlahol a známý hlasy.

„Uhni vole, strč si ten krám někam doprdele!“ poznávam Baldovo hlas.
„Kolobrndu tam eště musíme nacpat!“ poznam i Páju Portů.

Okamžitě za nima startuju ze ztichlýho kupíčka a řvu na celej vagón:

„Nazdar kokotí! Rád vás vidim, vy spuchlý vagíny!“
„Hele ho, blbečka.“ vejská vesele Balda a už natahuje pravici k pozdravu stejně jako Pavel.
„Todle je Hajnej a todle Laňka.“ seznamuje mě hned s kolegama a votvírá pivo. V prostoru pro šest kol se tísní asi padenáct bicyklů a šedenáct lidí.

Bez průvodčího, kterej venku šeptá:
„Já se poseru, já se poseru.“

Debata je i přes rozmačkaný koule vo řídítka velice plodná a veselá, a řekl bych, tak nějak mnohem intenzivnější, než v kupé. Hoši z kupé co chvíli vybíhají kontrolovat, jestli jim neničíme vozovej park nepřístojným chováním, ale vzhledem k tomu, že jsme museli zaujmout jednu polohu a ftej vydržet až do Lázní, nedalo se s ničim hejbat, natož cokoli ničit.

V Lipové Lázně vystupujem z vlaku a čekáme na příjezd osobáku. Na to, kolik je tu lidí, by měli přijet osobáky tak tři. Balda jde do lokálky přes mrtvoly. Cikánku i s kočárkem zahodí do kolejiště. Jiný dítě, co už nastupovalo na schůdky, strhne za límec se slovama: „Uhni mladej, starší mají přednost.“ a nastupuje do vlaku i s bajkem, přičemž eště stihne dát kopačku na žebra nějakýmu důchodci, kerej se mu omylem otřel vo fungl novýho bajka. Když vidim, jak se nasraná cikánka začala roščilovat a první to vodnes plešatej Pavel, protože asi skinhýd, nebo co, radši dobrovolně vopouštim kolejiště a jdu hledat hospodu.

„Na todle se můžu vysrat, jedu dalším.“ slyšim za sebou Páju.

Zatimco se zbytek souká do vlaku, nebo vydává po vlastní ose, my vyčekujem, že další spoj jede za hodinku a taxe posunem do nejbližší knajpy. Čas akorát na dva kusy a klobásu. Holba byla teda neuvěřitelně hnusná, až odporná, takže už se těšim, až dorazíme do Javorníka, kde má pro závodníky Číža připraveno sto pif.

Do dalšího spoje nastupujeme s Pavlem sami se strovůdcem, průvodčí a průvodčí v zácviku. Hlavně že se museli fšichni hrnout do prvního vlaku jak ofce.

Do Javorníka se dokodrcáme vo hodinu dýl než ostatní a hned míříme za nima do hospody. Přecejen stopif by nemuselo pro fšechny stačit a tak je dobrý si utvořit rezervu. Asi ste pochopili, že předsevzetí nepít už dávno vzalo za svý a se spánkem si to taky nějak pořeší budoucí Pich, zatimco ten současnej trochu zapaří. Ke stolu eště přisedá Tomáš Zaplatílek, kterej dorazil po vlastní ose z Grenoblu. Tyvole, z Grenoblu, rozumíš?? Ten kluk má tělo samou šlachu a váží i s plně naloženým kolem pořád vo půlku míň než já bez kola a vysranej.

Laňka slaví krásných padenáct a tak hned vzduchem lítaj paňáčky. Pochází kousek vod Nepálu, Hajnej severně vod Plzně a tak je vo čem mluvit. Chřtány se pomalu a jistě plní pivama, účet čárkama všech druhů a velikostí, předstartovní nervozita je tentam a slunce pomalu zapadá. Spolustolovníci se rozprchaj na přednášku a my s Pavlem zůstali sami u stolu. Holt přijdem vo pár minut dýl. Ještě nějaký pivo na zakončení a že pomalu vyrazíme aspoň vyzvednout číslo. Jazyky už těžknou, ale při placení na baru jeden z nás eště horkotěško zamumlá něco vo posledním šláftruňku a že pak už fakt, ale fakt vyjedem.

Jestli mě paměť neklame, jakože je dost dobře možný, že klame, došlo i na votočení a pak teprve vodchod. Eště si velice mlžně pamatuju, jak jdu ke kolu, Pavel zmateně vyráží do Polska, já do městskýho parku a pak nic. Až ráno. A nedá se říct, že bylo dobrý, to vůbec. Vesmír mi opět připomněl, že jakýkoli moje opilecký estrády bude tvrdě trestat, jako na loňskejch Majlích. Velice tvrdě, nemilosrdně a nekompromisně.

Todle bude kurefsky bolet.

The post Moravia Divide 2022 > kapitola 1 – Předstartovní nervozita appeared first on Trempich.cz.