Dneska to bude trochu vopsáhlejší, taxi udělej kafe, možná spíš hoď do trouby pomalu tažený koleno z prasete, páč se budeš čtením trápit fakt dlouho.
Některý z Vás si fšimli, že sem měl tu velikou čest informovat vo trijatlonovej akci jménem Jablomann. Než se rozepíšu vo tom, jaxem na trati schořel jak špatně umotaný brčko, zasvětim Vás, jak došlo ke spolupráci se Stráňou. Hele, nevymyslel bys takovej příběch a proto se vo něj podělim.
20.11.2020 přesně mi na mesendžru přistála zpráva do tý doby nevídaná. Úplně cizí člověk s nikem Stráňa Ul-let chválil mý zhovadilý plkání na Trempichovi a zval mě na první ročník trijatlonu, kterej pořádá. Že jako zaplatí ubytování pro celou rodinu, startovný samozřejmě zadarmo a ke fšemu nasliboval spoustu lihovin. Na chlast sice slyšim jak důchodce na leták z kauflandu, ale tak ňák mě jímá nevodbytnej pocit, že si ze mě nějakej kokot dělá prdel. Vobratem ho chci poslat dopiče a hloupš, ale ovlád sem se a vodepsal nějaký plky vo tom, že „Sory kámo, díky moc za nabítku, ale tou dobou sem na startu 1000 majls edvenčr.“ a tim považoval celou záležitost za uzavřenou.
Jenže Víťa Stránskejch byl dost nevodbytnej a po pár měsících psal zase, jesi sem si to konečně nerozmyslel a místo Mílí si nedam Jablomana. No že já kokot mu na to tenkrát na poslední chvilku nekejvnul. Místo něhy a lásky sem si tak střihnul hororovej sportovní zážitek a tejdenní deeprese. Ale to holt debílek Vesmír má plány, do kterejch nevidíš.
Na podzim se Víťa vozval do třetice, že první ročník marketingově podržel Souky a druhej mam táhnout jakože já.
„Dělá si ze mě ten člověk zase prdel? Starej, tlustej, král prokrastinace s řídkym vlasem, má bejt tahákem reklamního spotu na trijatlon?“ řikam si v duchu a nevěřícně kroutim nad zprávama hlavou. „Ten kluk je úplně vylízanej, nebo má za lubem něco, co vůbec nechápu.“
Během pojídání výpečků mu umaštěnou pazourou ironicky píšu něco ve smyslu jakože já sem přesně ten typ, kterej tyvole Soukymu zatopí. Ale leda tak na chatě fkrbu. No ale tos neviděls tu Stráňovo reakci! Ten magor se tohodle blábolu chytnul a že prej supr nápad a máme scénář na reklamní spot.
Než sem si já asocijál, z hloubi duše nesnášející cizí lidi, celou událost dokázal v hlavě srovnat a nějak celistvě vstřebat, už sem jel pln děsu a nejhorších pochybností do Jablonýho na natáčení reklamního spotu se stár českýho trijatlonovýho nebe a jednim šílencem. Souky se ukázal jako totální profík. Ani jednou mě netahal za povislej břišní tuk, kterým přikrejvam před slunečním světlem pinďoura a trochu i stehna, nesmál se mojí dejchavičnosti při natáčení fyzicky náročnějších scén (těch ve stoje) a ani nebyl nasranej, nebo to dobře maskoval, když sem nedokázal ani na padenáctej pokus kousnout do japka, nezakuckat se a neztratit se ze záběru.
Z Víti se vyklubal kurefsky pohodovej týpek, kterej dokáže s ledovým klidem zrealizovat i ten nejšílenější a nejnemožnější nápad a eště se ftom vyžívat. Nakonec mě koncept souboje prvního s posledním nadchnul a na závod sem se začal moooc těšit, i když je to z Plzně do Jablonýho coby kamenem dohodil a zbytek pošel. Vlastně kdo jinej by měl fklipu ztvárnit profesijonálního uzavírače startovního pole, než profesijonální uzavírač startovního pole? Konečně moje tlustoprdenství najde uplatnění. Nekynul sem celej život marně!
Fkalendáři sem si s popiskem „Huztý japko“ významně zakrouškoval datum 2.7.2022, přidal k tomu pár dní dovolený, abysme se s rodinkou mohli trochu poprcat po Jebeníkach, když už se budem trmácet přes celou republiku a nebylo co řešit. Navíc Souky proklamoval, že zůstane na áftrpárty, kde sem hodlal diktovat tempo já. Pod deset pif se mý čárky píšou jako jedna a teprve pak začínam kalit, takže sem se diskvalifikace za zvracení nebál. No natěšení veliký, co Vam budu povídat.
Na závod sem se začal připravovat velice svědomitě a nic neponechával náhodě. Mezi snídani a voběd sem krom svačiny přidal další dvě mezisvačiny a vodpoledne mezi mezisvačiny přidal rovněž několik drobných svačinek. Zeleninu sem z jídelníčku vyškrtnul úplně a nahradil jí sádlem. Pohyb se mi podařilo eliminovat na minimum, zejména díky tomu, že sem do práce začal jezdit místo na kole autem. Příprava na posledního muže závodu byla na správnej cestě, což mi potvrdil i obvodní lékař, kerej konstatoval hroší obezitu, cholesterol vepře přeštíka (toe ten, co se pěstuje kvůli sádlu), infarkt miokardu, kerej zastavil tukovej obal tlačící ze fšech stran na srce. Taky sem začal zase kouřit a eště víc chlastat, abych se náhodou na trati nepřemluvil k nějakýmu blbnutí a neskončil nedejbože předposlední. Jakmile mi v červnu začala vynechávat chlopeň, cejtil sem, že forma je ftopu.
Nicméně člověk míní a Vesmír mění. Tejden před závodem si moje drahá zlomila kotník. Třičtvrtě roku příprav fprdeli a start na Jablomanovi taky. Ze dne na den sem se voctnul na mateřskej na plnej úvazek. Vyšokovanej sem byl fakt dost, musim přiznat, protože mě z tý mateřský dovolený ihned začal trápit nepravidelnej cyklus, bolestivá menstruace a ztrácela se mi chuť na seks. A to nemluvim vo tom, že mě náhlý změny plánů dokážou rozhodit natolik, že bejvam zdrojem pěkně skurvený nálady a verbální defekace. Fakt mam strašlivou kliku, že žiju se svou ženou, protože jakákoli jiná žena by pravděpodobně už dávno mojí ženou nebyla. Bambuch jí žehne!
Jediný východisko ze sprály sraček je vodjet na Jablomana s Malinou a ženu s Matesánkem nechat doma na pospas rodičoum. Paňmaminka Miluška opět potvrdila dobri srce a jala se Sádromilu i Zlosynuse pohlídat, abych moch výletem zastavit bolestivý měsíčky. Furt lepší Jablomann bez párty, než žádnej Jablomann, toe nad sumce jasný.
Do Jablonýho jedem s dcerkou už den předem, abysme nemuseli fstávat ve tři ráno. Na cestu dostanu vod Dubcojc dvoukolo pro Víťovo Fruitbike mašínen, že prej bude mít hroznou radost. Takovej monstrvehykl by do osobáku nacpanýho věcma na dovolenou těžko narvali a v dodávce místo je. S výjezdem začně krásně chcát. Do toho zjišťuju, že nefunguje zapalovač a s nim nabíjení telefonu. Na vybitým špatně svítí navigace a hůř se podle ní jede. Závadu musim vyřešit, jinak dojedem leda doprdele. Řešim jí dlouho hledáním pojistek. Tadle čtrvt hodiny trvající marná činnost mě přestane bavit a do přístrojovky opakovaně fší silou kopnu, načež se mobil začne nabíjet. Stará klasika. Kde nepomůže násilí, pomůže eště větší násilí. Hurá, můžem jet. Cestou ukrutně chčije. Ukrutně chčije i v Jabloným, kde už už stojí slavobrána, zábrany, depo a takový ty nezbytný píčoviny. Stráňa má i přes nepřízeň počasí hubu vod ucha k uchu a slibuje na sobotu luxusní závodní počasí. Na dvoukolo reaguje míň nadšeně, než sem čekal.
„Strč si to do prdele, nebo pod pódijum, nemam na to čas.“
Nenecham se zaskočit a během fteřiny letí budoucí fruitbike pod pódijum, páč jinak bych v dodáfce nerozložil spaní. Chrápat v dešti pod širákem je fajn, ale dneska bych rádu nevlhnul. Místo předzávodní večeře vdechnu dvě pifka a dvě cíga, abych trochu zaplách Mekáč, co sme s Malinou zdlábli cestou. Během konzumace lihovin mi furt vopruzuje dítě, že je unavený a chce spát. V jedenáct večer tyvole. Fakt? Pokom asi je, že nevydrží nic?
Ráno samozřejmě díky nucenej apstinenci pohoda. Po dešti ani památky, přestože sem usínal za zvuků bubnování kapek do střechy dodáfky. Dokonce to vypadalo, že se nám vyhne brutální pařák a bude naprosto dokonalý trijatlonový počasí, přesně jak Stráňa sliboval. Registrace na pohodu, trefil sem frontu tří lidí a moch se jít zase věnovat dcerušce čekající v dodáfce. Madam si poručila xnídani koblihu a džusíček, takže se fotr rozklusal na náměstí, kde byla sice cukrárna, ale zavřená. Cestou zpátky mi hlavou blesknul dokonalej nápad, jak zpříjemnit bójkám život. Bude prdel. V místním minikrámku beru snídani, přeqapení a poklusem to hrnu zase na parkoviště. Samozřejmě sem taky myslel na předzávodní stravu a vzal si ruský vejce s třema rohlykama. Taková ta klasika plná… no plná salátu a majonézy bych řek.
Po snídani sme s Malinou vyrazili nasát předstartovní ruch a vomrknout depo. Proč sem si doprdele rovnou nevzal kolo? No nic, rozklušu se do auta. Zase. A hele, bedýnky na věci. Copa tam fšechno patří? Helma. Opět rozklus do auta. Tyvole, čísla sem si nenalepil… Rozklus do auta. Achjo, trikombinézu nemam na sobě. Rozklus do auta. Gumu na číslo tykrávo! Rozklus. Brejle nemam, doprdele už! Rozklus. Běžecký boty! Tisícátej rozklus do auta. Přijde mi, že tolik kilometrů rozklusu, co sem si ráno dal, by vydalo na krásnej půlmaraton. Příště musim parkovat mnohem blíž depu. Ideálně přímo v depu vedle pódija.
Mezi nepřetržitým rozklusáváním k autu a zpět se pozdravim s ředitelem celý týdle taškařice Víťou Stránským a s vysmátým Soukym, kterej přijel kromě Karči i s evidentně dobrou náladou.
„Zdar hvězdo, můžu se s Tebou vyfotit?“ haleká na mě a natahuje ruku. Ten kluk mě nepřestává udivovat. Se usmívá nonstop. Podle mě se usmívá, i když má křeče, brečí laktát a do cíle závodu zbejvá hektar. Popřejem si mnoho zdaru a už fičim uložit dítě do dětskýho koutku. Ten bych rád vyzdvihnul a poděkoval za něj. Neni totiž standartem, mít kam uložit na celej závod dítě bez obaf, že bude řvát jak raněnej tur.
Jablomann má spoustu maličkostí pořešenejch do posledního detailu, takže kdož ste rodičové, příští rok neváhejte, vemte smrady na vejlet, hoďte je do koutku a navrch je přihlašte na dětský závody. Ty sou zhruba vod dvou let po mnoha kategorijích a pro nejmenší sou na startu připravený erární vodrážedla.
Láska jak svině Ti řikam.
Před samotným startem si eště skrzevá lauhosip iksitop (lautr hovno si pamatuju i když si to píšu) asi třikrát zaběhnu rozklus do auta. Potkávam Janici s Honzou. Půl roku prej netrénovala a přibrala. No, to nevim. Leda by vyměníla karbonovej rám za ocelovej.
„Víš kolik sem letos naplaval kilometrů?“ ptam se, abych jí uklidnil.
„Nevim.“ zní logická odpověď.
„Povim Ti to na metr přesně. Nula.“
„Kecáš!“ moc mi Janina nevěří.
„Vidíš ty nový trijatlonový Bontky? Ty budou mít dneska premijéru a nevim, jak se do nich naskakuje.“
„Ty si hroznej pankáč.“ začíná se smát.
„No počkej, počkej. Vidíš ten prach na silničce? Víš kolik sem na ní najel letos kilometrů? Nula. Slovy N.U.L.A!“ Rozvášňuju se.
„To neni možný, ty si hovado.“ jde v křečích smíchu do kolen.
„Hovado samozřejmě ano, ale já dneska uzavíram startovní pole.“ snažim se eště nalhávat sobě i vokolí, že du jasně na poslední flek. Moc dobře přitom vim, že budu kvůli Malině chvátat a skončim minimálně desátej vod konce. Tak moc si věřim.
Mezitim se na koupališti fšechno chystá na start elity v první vlně. Sám místní farář žehná závodu i závodníkům a poslednímu dokončivšímu slibuje láhev mešního vína. „Saprlote, herdek filek, u fšech ďasů!“ zakleju si slušně pod vousy. Nejenom že nebudu kropit první ligu na párty, ale eště přídu vo mešní víno vod pana faráře. Na svý místa nastupujou bójky. Nechápu, kde bere ředitel jistotu, že se u nich nebudou hromadit závodnící. Těsně před startem je eště třeba koupaliště zaplnit plovoucíma gumovejma kachničkama. Proč? Nevim. Stráňa a jeho banda sou jebnutý na tu správnou stranu, takže tady nějakou logiku vůbec nehledej.
Po požehnání a bójkach a kachničkach už moch závod vodstartovat. Tady bych teda Stráňovi vytknul jednu malichernost z celý akce, fakt maličkost. Při lanaření mi slíbil výstřel z historickýho děla. To se nestalo, ale kachničky a farář sou dostatečná náhrada, takže mu vodpouštim. Nicméně věřim, že mimimálně pátej ročník fakt vodstartuje výstřel z děla.
Každopádně závod začal. A začali se dít věci. Frenetickej řev diváků byl neskutečněj. Fakt sem si připadal jak na mistrovství světa. Lid v Jabloným dobře ví jak zhoustnout atmosféru a dodat závodu grády. Eště teď při psaní a fspomínkach mam husí kůži. Díky, drazí!
Souky s Milanem Záleským víří vodu a udávaj tempo. Milan vběhnul do depa první a s docela solidním náskokem sednul na kolo. I přesto Peťa vypadal klidně a usmíval se jako dycky. Přišlo mi, že eště ani nezapnul na plnej výkon a zatim si užívá. Že to tak úplně nebyla pravda a žasnul, kdo mu dává co proto, si můžeš přečíst v Petrovo blogu hír.
Do bazénu nastoupila druhá vlna, ve kterej startuju yá. Teplota vody akorát, takže neni třeba ekologicky přitápět do neoprenu. Zejména proto, že neopreny nejsou povolený. Cachtam se jak delfín.
„Doprdele, nesmim namočit přeqápko pro holky.“ blesklo mi hlavou, zatimco zazněl startovní výstřel a dav se vrhnul do vln vstříc časomíře. Viděl sem, že v první vlně se kolem bójek chodilo, což mi dodalo sebedůvěru, že neutonu. Jdu.
Celou dobu k první bójce jdu. Na štaflích Valča. „Čusíčeeek Vali, tady malá pozornost vot srce.“ směju se na ní a podávam jí lízátko. Bójka je nadšená a chvilku konverzujeme. Ostatní závodníci kolem nás brutálně plavou.
Plavou tak brutálně, že vod jednoho prsaře s bílou čepičkou Ajronmen dostanu kopačku pod levý tříslo, zhroutim se pod vodu a navzdory předpokladům tonu. No typíčo, ta bejt na koule, tak nemusim na vasektomiji. K druhej bójce Zusce dopajdam. Opět dávam do placu lízátko, polituju její pozadí, ketrý musí mačkat takovou dobu vo železnou šprušel štaflí a vrham se do rozbouřený hladiny. Třetí bójce se tímto vomlouvam, protože sem netušil, že jsou bójky tři. A hodnej paní z Fruitbike stánku taky. S takovým zájmem sem fakt nepočítal. Inu, složitější matematika mi nikdy nešla.
Jak už sem zmiňoval, fplánu původně bylo skončit poslední. Ftréninku sem tomu dal srdíčko, šel štěstíčku naproti a přibral krásných dvacet kilo, takže mi bylo kurefsky líto začít plavat, ale nechci dcerku trápit fkoutku zbytečně dlouho. Mam to dítě rád, i když eště neumí kalit a vodpadá před jedenáctou. Proto, jak my trijatlonisté říkáme – začnu tahat a mešní víno s opěvovanou pozicí borce uzavírajícího startovní pole necham protentokrát jinejm. Po pár tempech chytam pravidelnej dech a hrnu tam kraula, co mi síly stačej. Kopání soupeřů bojujících vo první desítku vod konce voplácim loktama a nakládam pod kotel. Samozřejmě sem si nezapomněl navlíct hrudní pás, bez kterýho nemůže žádnej amatérskej trijatlonista vopustit startovní čáru, takže při vybíhání z vody vim, že maximálku už sem bez větší námahy atakoval, ale jebu na to. Bejby Malina nebude sedět fkoutku.
Depo dávam s vypětím fšech sil, abych se nezhroutil před fantastickejma divákama, vobouvam tretry, beru kolo a běžim. Ne, neběžim, stěží se potácim jak nad ránem z putyky. „Kurva, Pichu měl sis ty tretry vod Žoliho vyzkoušet aspoň doma u zdi, když už je máš půl roku v botníku a pěkně vypečený na rozměr.“ spílam si do kreténů.
Běhá se ftom neuvěřitelně nahovno. Taky vůbec nevim, jak se mam do těch silničních nášlapů nacvaknout, protože sem do fčerejška jezdil jenom na klasickejch MTB nášlapech. Po dvou kontrolovanejch sesednutí z bajku a pár vulgarismech se mi daří synchronizovat pedály s nohama a můžu rozject bomby. No, bomby. Jelikož sem na silničce letos vůbec neseděl, je na ní vod zimy naštelovaná vejška sedlovky na Radka Švajcrů, kterej je zhruba vo hlavu menší než já, takže se div nekopu kolenama do dršky a to na bomby moc neni. První pozitivní zpráva je, že i přes debilně seštelovanej posed cejtim, že silniční tretry sou jinde než MTB a tahaj dobře.
„Prosimtě, kolik se jede kilometrů?“ tážu se kolegy závodníka, neb sem si vůbec nepřečet propozice a nevim, jestli se jede 20, nebo 80 kilometrů. Vim, akorát, že je doporučený silniční kolo. To naštěstí mam. A kupodivu si ze mě Víťa neudělal prdel a silničku maj i vostatní závodnící, což mě uklidňuje.
„Čtrnáct.“ vodpovídá dost přeqapeně týpek.
Úplně cejtim, jak mi spadnul šutrák ze srce, že to neni víc jak pade a nechávam se unést euforijí. Nechávam se unést tak moc, že chvilku tahnu vláček čtyř závodníků. Dítě čeká, já mam síly a tak hobluju po perfektně vyznačenej stoupající trase. Jenže za další kilometr se stoupání zvětšilo a mě došly hobliny. Vláček zmizel. Za nim eště další tři a spousta závodníků. Milovník kopcovitýho terénu ze mě asi nikdy nebude. Možná se příští rok vyseru na uzavírání startovního pole a něco provedu se svojí prachbídnou fyzickou konvicí. Jenže v počtu vyhrožování, jak začnu něco dělat, držim Guinnessův rekord a to je tak jediný. Už leta vobhajuju titul mistra světa v projevování silně vyvinutý slabý vůle. Já sem tyvole prostě línej i prokrastinovat.
Nezbejvá nic jinýho, než teď zvednout prdel a do toho skurvenýho kopce si trochu heknout.
„Pichuuuu!!!“ zařve na mě závodník, kterej už míří po druhej straně silnice směrem dolů.
To byl přece Stráňa, nikdo jinej ze startovního pole mě tu nezná, docvakne mi.
„Ty hajzleeee!!!“ je moje vodpověď, aby ten parchant věděl, že mě závod bolí.
Nutno podotknout, že podýl trati v osídlenejch oblastech fandili lidi a byli skvělí. Jabloný mě v tomdle směru dostalo. Nejlepší fanoušcí světa.
Konečně kužel, potlesk za to, že sem neslez z kola a můžu to mastit dolů. Čerstvě vyspravená cesta flekama asfaltu a štěrku dává tušit zábavnou jízdu a jenom se modlim, abych nekuchnul duši, páč náhradní sebou nevezu. Nerad bych nes kolo do cíle na zádech, když se ftěch tretrach tak nahovno chodí. Vzdát sem ftuhle chvíli fakt nehodlal. Ve sjezdu pravá na Jamné nad Orlicí a eště brutálnější stoupák. Marně hned na začátku kopce hledam nižší převody. Ty jaxi došly.
Přede mnou se ale jako zjevení vynoří postava dámy s krafským zvoncem. To bimbání a povzbuzování jak na Tourmaletu mi vlilo energiji do žil a kopec sem nakonec zvládnul vyšplhat bez slejzání z bajku a v takovej rychlosti, že se za mnou vyvez závodník s číslem 90 Tomáš Hovorka. jakmile se vrstevnice srovnaly, kopnul do pedálů a už sem ho neviděl. Teda eště chvilku jo, před sjezdem ho potkal nějakej menší problém a tak sem ho docvaknul. Ve sjezdu sme se míjeli podle nálady a aktuálního strachu. V jednu chvíli kolem nás doslova proletěl borec na koloběžce a zase zmizel. To sem valil voči jak kráva v jeteli, protože ten to musel hrnout minimálně 60 kulometrů v holině. V Jamným už se trasa zase pomalu stáčela k cíli. Celkově na mě cyklistická část působila velice komplexně. Kopce, sjezdy, zákruty, hravost, dravost. Prostě čtrnáct kilometrů pekla a zábavy.
Druhý depo ve tmě. Jenom slyšim, jak vyhlašujou vítěze. No tykrávo, Souky už doběch. Moment, měl přece akorát deset minut náskok a běh má pět kilometrů. Když se hecnu a dam to za pětadvacet, znamená to čtvrthodinu ztrátu na vítěze. To bych byl teda kurvadobrej. Se v mdlobach vidim skoro na bedně v kategoriji vymačkanej vohryzek a potácim se na běh. I s helmou na hlavě. Návrat do depa a zpátky na trať běhu. Letmo pogratuluju Soukymu a jdu běžet. Doslova a dopísmene. Tendle pohyb co předvádim, nemá s během nic společnýho. Poctivá příprava na poslední místo je znát a já nevodlepim nohy z asfaltu. Fakin!
Následuje vodbočka do lesa s okamžitým přechodem do kopce. V hlavě se rozezní tóny Zvlášňý Školy – Karkulka
Vodbočka do lesa, stala se osudnou,
hrozně se polekal, když minul ten smrk
Spatřil tam v malinách, kopeček vobludnej,
skurvený stoupání, to zas bude smrt.
Von je ten text trochu jinak, ale mě se to lepkou honilo zrovna taklenc. Chtěl sem zastavit, ale jeden borec v jednom vyprávění zmínil velikánskou pravdu, že v cíli neni zas tak moc důležitý pořadí, ale spokojenost s vlastním výkonem. No a jesi chci bejt spokojenej, rozhodně nebudu zastavovat a stále budu do toho kopce plynule šoupat nohy po kořenech. Jenže kopec pokračuje prudším kopcem a tady už do chůze přechází i ti zdatnější.
„Budu s výkonem spokojenej, když se dostanu živej do cíle.“ slevuju si radikálně z nároků. Opět projevim skvělý načtení trati a ptam se dobrovolnice pod kopcem:
„Nejdou se náhodou dvě kola?“ vypadne ze mě tak zoufalým tónem, že mě dobrovolnice chce utratit.
„Nebojte, nahoře se to zlomí a poběžíte z kopce.“ pravila a dál tleskala a povzbuzovala.
Měla pravdu, ta žena. Nahoře na kopci se vopravdu vrstevnice umoudřila a vedla šupem dolů. Vysekanej koridor na louce? No heskypěkně, klobouček pořadatelům! Todle se fakt cení. Ne že bych neuměl běhat ve vysokej trávě, ale jednak líp vidíš na došlap a druhak nemusíš bloumat, jesi běžíš správně a tretiak nemusíš fcíli počítat klíšťata. Velkej palec nahoru. U bytovek se zase fandí a povzbuzuje, ovál, rovinka k mostku, „Aukurva“ hrbolek asfaltu, kterej mě málem složil k zemi, parchant. Trochu se vzpamatovat, ať neděsim fantastický diváky a špalírem proběhnu s trochu úcty. Jeden divák mi nabízí pivo, který bych si strašně rád dal, ale to už druhý kolo neabsolovuju. Předbíhá mě borec ze třetí vlny.
„Pichu! Toho řízneš!“ haleká na mě fandící Souky a zase se směje.
„Tak mi dej kudlu tykrávo!“ brečim na něj bolestí a snažim se vzpřímit, abych nepřepad hubou do vobčerstvovací stanice a polil se živou vodou, nebo kyselinou sírovou.
„Toe blbec! Máš běžet tyvole a ne si tady povídat.“ plácá se do čela a jak jinak než se smíchem splyne s davem diváků.
Druhý kolo je něco jako absolutní zmar, nekonečná spirála hoven a vočistec.
„Otče, teď bych potřeboval svěcenou vodu. V tom lese, tam, za zatáčkou, tam je pravé peklo Otče. Nebo mi spíš dejte poslední pomazání.“ mumlam si pro sebe v agóniji. Následuje totální tma a výpadek. Podle mě hlava automaticky tak příšernej zážitek vytěsnila a pamatuju si až dobrovolníka nahoře na kopci.
„Tyvole, dobrý muži, Tys nejlepší dobrovolník na trati!“ sípu na něj.
„Proč?“ nechápavě se směje týpek.
„Protože vod Tebe už je to jenom z kopce. Teď už dokončim.“ dělim se s nim vo radost a poprvý v závodě se usměju.
Hlava zase začíná fungovat jinak než v režimu temna a deprese a dokonce lechce zrychluju krok. Dokonce se mi podaří jednoho týpka doběhnout a říznout ho přesně podle Soukyho pokynů. Že to byl úplně někdo jinej a dost možná divák, mi vůbec nevadí. Následně mě říznul jinej, kterej halekal:
„Hej sádlo, tys hrál ftej upoutáfce, žejo?“ Než sem mu cokoli odvětil, už byl v hajzlu.
Nicméně sem před bytofkama seběhnul další dvojici a plánoval je za oválem taky říznout jak mach tři turbo. Jenže borci postupně zrychlovali a ačkoli sem se toho pomalejšího držel eště na rovince k mostku zuby nechty, „Aukurva“ hrbolek mi drtivej finiš znemožnil a byl sem znovu rád, že se mi povedlo zvolat „Píčikurva“, rukama roztočit větrnej mlejn, natahnout nohu do telemarku a nepadnout drškou na asfalt.
„Tyvole, ten snad neumí zvedat nohy. Zakopnul tu úplně stejně i v prvním kole.“ posmívá se mi jedna z divaček.
Hele, já umim zvedat nohy, aby bylo jasno. Jenom sem prostě nechtěl. Kapišto?
Divák s pivem na mě mává prázdným kelímkem a směje se mi do vočí, že běžim pozdě. Takovou podpásofku sem teda nečekal. A že bych si zrovna několik litrů doušků dal.
Nic hele, propotácel sem se cílem v čase 1:11:44:něco, bez protnutí skutečný cílový pásky, čtvrtej vod konce v kategoriji, takže sem zase sklamal. Já tyvole neumim bejt ani poslední, takovej sem debil. I ten poslední určitě protnul pásku. soukymu jí cpali dokonce dvakrát. Stránskejm jí hodili taky, protože tata se synem by měli protínat pásky, určitě jí našponovali i tomu poslednímu borci, ale čtvrtej vod konce má prostě smůlu, ten neprotne. Vono je to teda dobře, protože bych pásku nezved nad hlavu a určitě se na ní vyčerpanej uškrtil, ftakovým sem byl tragickým stavu.
Přesto sem obdržel medajli cti za přežití a šel pro dítě do koutku. Tomu se tam ale velice líbilo a když mě Malina viděla, řekla, že si ještě chce hrát a ať se klidně vosprchuju. I pětiletý dítě poznalo, že nejsem úplně fpohodě. Achjo. Zhruba půl hodiny mi trvalo, než sem se trochu sebral, nechal se najít Honzou Dubců, převzal si věci, pogratuloval Janici k druhýmu fleku mezi šťávama a skulturnil se tak, aby se mě dítě nebálo.
Pak už následoval rychej proces dětských závodů, kde Malina brala třetí flek mezi Žemlovkama a ukázala fotrovi, jak se závodí. Rychlá koupel otce s dítětem v koupališti, něco k snědku, popřát Soukymu k narozkam, pogratulovat k obhajobě, vomluvit se Víťovi, že bohugel nezůstanem ani na vyhlašování a palba domů.
Přiznam se, že zatimco do sebe dítě ládovalo rizoto, šel sem si dát jeden hořkej japčák a brečet do dlaní za hospodu, že nemůžu zůstat na áftr. Zdejší lid mě uhranul a rád bych se bejval družil a navazoval nová přátelství, leč Vesmír asi chce, abych se už nikdy nebavil a jenom pracoval a se staral vo rodinu.
Jenže Vesmíre, ty hajzle, já se do Jablonýho vrátim a se mnou přijede Pašerák! A možná eště něgdo! A Janice s Honzou nepojednou na dovolenou! A to pak teprve Jabloný pozná, co znamená áftrpárky. To bude víc párty, než párty hárd, si kuř!
No a tim bych skončil tudle veselou událost, která vě mě zanechala hlubokou stopu. Už teď se těšim na další ročník a vy byste měli taky. Tadle taškařice jménem Jablomann sprint trijatlon rozhodně stojí za pozornost. Jestli totiž letos vopravdu skončí Houmr v Jiříkově, v Jabloným se zrodil adekvátní nástupce.
Víc už vědět nepotřebuješ.
Tak Těpich!
pées: Vážení a drazí Jabloňané, před Vámi bych chtěl hluboce smeknout. Před fšema. Před divákama, který vytvořili hutnou atmosféru, před organizátorama, který udělali parádní „hoby“ akci se spoustou profesijonálně vychytanejch detailů, před dobrovolníkama, bez kterejch prostě závod neuděláš, i kdyby ses na jahodu stavěl, před panem farářem, že se nechal zviklat, před nejhezčíma bójkama, před pestrou a skvěle značenou tratí, před potencijálem, kterej samotnej závod má… Vono kde jinde poměřuje pinďoury mistr ČR v Xterra teréním triatlonu Petr Soukup s mistrem světa ve fourkrosu a rekordmanem Tomášem Slavíkem? Při petangu na Petříně bys je asi spolu nepotkal, kamaráde.
Byli jste prostě fantastický a bude mi velikou ctí se za rok vrátit. Díky!
V hluboké úctě
téměř nejpomalejší závodník Pich
Fakt mě strašlivě sere, že sem na tej áftrpárty nebyl a nelil 😔
Komentujte