Noc byla pěkně skurvená. Řeka mi nonstop hučela do hlavy její vlchký blůs plný balvanů a vírů. Kromě zimy a řeky hučení mě budilo i močení. Vesmír totiž při stvoření světa vymyslel třeskutou legraci, že když člověk slyší tekoucí vodu, chce se mu chcát, takže sem byl vylejt měchejř asi tak padenáctkrát a fakt se mi dycky hrozně chtělo vylézt do tý zasraný zimy. V noci eště na Lesní bar dorazila dvojice závodníků Ondra Sopůšek s Petrem Plesníkem a jeden z nich měl místo čelofky takovej ten světelnej lejzr, co dokáže uříznout kalenou ocel jako papír. No prostě noc plná fšeho možnýho, jenom ne spánku.
Ráno sem i qůli tomu votvíral voči jako poslední a s myšlenkama na rozmrdanou přehazovačku se soukal ze spacáku. Někde fkouktu duše ale ve mě hryzalo přesvědčení, že dneska to rozhodně stát za hovno nebude. Dyť fčera ta přehazka na rovinkách fungovala úplně fpohodě.
Po zvládnutí dalšího chcaní, hygieny a vytetrisování věcí do báglů se začínam pojímat s přehazovačkou. Chci sundat zadní kolo, ale v ose se mi protočí imbus. Normálně sem to serval do kulata a ničim ho už nepovolil. Tady by pomohla akorát kontramatka a tu nemam. Paráda. Jestli píchnu zadní galusku, sem fprdeli a můžu to rovnou zabalit. Nedejbože, aby se to stalo v nějakej díře u Hanušovic. To se můžu rovnou i zapálit a pohřbít. Je tedy s podivem, že mě takovádle stresová situace nedonutila fsteky řvát jak na lesy a proklínat vesmír i s jeho okolím, jako je tomu obvykle (žena moje nejdražší by mohla vyprávět sáhodlouhý příběhy o mej hysterickej povaze). Oproti předpokladům a zvyklostem zůstávam naprosto klidnej. Až se to posere, tak se to posere. Teď budu řešit co umim a zejtra vyhledam servis. Vykydal sem z přehazovačky klacíkem asi půl kila hnoje, hadříkem jí dovočistil a zkusil pár převodů.
A helemese, funguje až na poslední tři nejlechčí převody. A to jak na malej, tak na velkej převodník. Na velkym je stejně nepoužívam a na malym holt budu místo tří posledních převodů na kazetě tlačit. To by asi pro začátek dne šlo.
Dobalim věci a jako předposlední vyrážim z Lesního baru na trasu. Po mě už tam zůstal jenom Martin Kulatý. Ten člověk je něco jako Jan Hus Moravia Divide 2022 limited edition. Takle trpět sem nikoho neviděl. Ne fyzicky, to ne, ale jenom první den měnil třikrát kuchnutou duši. A teď ráno lepí znova. To už bych hořel fplamenech běsu. Radši jedu pryč, aby na mě náhodou neflusnul smůlu a nemusel sem s píchlým zadním kolem, který nepude sundat, řešit neřešitelnej problém.
Cesta na Paprsek bude eště dlouhá a Pavel Portů vyhrožoval, že se jede 14km furt do kopce. Na severní straně Liščí hory (myslim, že to bylo tam) mě překvapuje sních na cestě. Ne nějaký sem tam flíčky, ale souvislá vrstva sněhu skoro deset čísel. Jako dobrý, smrt v lavině nehrozí, ale já mam kraťase, protože sem čekal motýle a ne vole závěje sněhe. Dopiče! Úsek naštěstí neni moc dlouhej, tak můžu opět po chvilce skočit do sedla a zvesela šwihat dál. Cesta poklidná, jetelná, ne hovna jak na Majlích, víceméně mírný kopce a sem tam vrstevnice. Jede se mi mnohem lechčejc než fčera, dokonce bych řek, že se mi jede moc hesky a vzápětí zjišťuju proč. V Lesním baru sem nechal na špalku batoh s poblitejma věcma. Teda vypranejma poblitejma věcma. Pohledem na hodinky a logickou úvahou zjišťuju, že jedenáct kilometrů návrat pro kraťasy, triko a pantofle mi za to nestojí. Sušený maso mam v předním báglu. Inu, aspoň se mi i nadále pojede lechčejc. Za chvilku dojedu Ondru Sopůška s Petrem Plesníkem, jenom se pozdravíme a řítim se dál.
Než se naděju, vidim směrový cedule odkazující na Paprsek. Po zběsilým a šíleným stoupání ani vidu, ani slechu. To měl Pája nějaký šeredný fspomínky z Mílí, nebo Loudání, který se tu motaj taky.
Taková snídaně na vidličku by tomu slušela, pomyslim si, když zahlídnu chatu Paprsek. Okamžitě taham za brzdu a šinu si to rovnou ke stolům, kde už s famózním výhledem do kraje chystá svojí snídani Verča Gondžálů.
„Vono je zavřeno??“ tážu se Verči vyděšeným tónem hlasu.
„Prej mají zavřeno, ale ty si takovej výřečnej, tak to zkus.“ směje se.
„Dobrý den, my jedeme ten šílenej závod, neměli byste pro nás skývu chleba a sklenku vlažného mléka?“ ptam se jako pravej džentlmen uklízečky, která muj projef vůbec neocenila.
„Pane vedoucí, je tady další!“ houkla směrem dovnitř a luxovala dál. Spoza baru se vyklonil pan vedoucí.
„V osum otvíráme. Počkejte, než bude vyluxováno.“ povídá a dál si hledí svojí práce.
„Ve vosum votvíračka! Paštiku schovej na jindy.“ hlásim Verče zvesela a mířim se kuchat výhledama.
Po pěti minutách přemítání o tom, jestli chrápal víc Pablo nebo já, ftrhnu dovnitř jak tajfun, ale hned se na moment zarazim. Servírka vypadá jak Jana Čápojc. I ty brejle maj stejný. Ale co by doprdele dělala na Paprsku? Naštěstí tadle Paprsková nemluví plzenštinou, ale nějakým polsko-olomouckým dialektem, nebo cotoe. A nemá červenou půlhlavu.
Vobjednávam frankfurtskou polífku, hemenex s dvouma křupavejma rohlíkama, džusíček a kofolu na cestu. Hele, je jasný, že hladovej závodník se na trase spokojí i se smaženým hadrem na nádobí v trojobalu z loňska, ale to, co se servírovalo nedělní ráno, byla doslova hmatatelná něha a láska. Výhledy na Větrov a Dalimilovu rozhlednu, Frankfurt z libovejch párečků v domácí polífčičce jak vod babičky, žádná mrtka z pytlíku zajebaná Kosteleckejma sračkama. Hemenex tak akorát, aby nepřipomínal zaschlý sperma v kapesníku, nebo čerstvý sperma v kapesníku… no prostě tyvole, Pane kuchař, já se Vam na Paprsek klanim eště jednou! Mam takovej dojem, že tady to Pavel svym brzkym fstáváním lechce posral. Inu, už Jan Ámos Komenský kdysivá pravil: „Všelikeré to kvaltování dobré leda pro hovado jest!“ A Komenský, to nebyl žádnej blbec, to byl učitel národů. Ten mušel něco vědět a netahal moudra jen tak nazdařbůch z fusekle.
Než sme po tejdle snídaňovej extázi vyrazili zdolávat další kus trasy, vobjevil se Pepa Vebr s Pavlem Svejkovským alijas Hajnej s Laňkou. Na to, že fčera vyráželi po fšech patálijích až ve čtyři votpoledne, sebou docela slušně mrskli a ztrátu dohnali. Dorazil i Ondra s Petrem a nakonec i trpitel Kulec. Sešla se nás pěkná banda a slušel by tomu půllitr chmelomoku, ale radši sem naskočil na Asocijálka, šoupal prdelí po Brooksu a šinul si to směr Větrov. Chlastat se bude až fcíli.
To co následovalo z Paprsku až k vodní nádrži Krásné, to byla cyklistická něha v tom nejryzejším možným provedení. Tady sem normálně topořil a stříkal. Čížo, todle bylo mistrovský dílo Moravia Divide 2022. Kodrcání byť hezkýma lesníma cestama vystřídaly sjezdy po loukách. Po hladkejch, uhlazenejch, vyžehlenejch loukách. Ale to byly cesty, že takle nevypadala ani D1 eště nedávno. To si moch bez obaf pustit brzdy a řítit se střemhlaf dolů jako orel. Nebo jako kamikadze. Nebo jako kokot. Samozřejmě, že se nejelo jenom z kopce, vopčas se člověk musel škrábat někam nahoru, ale ta radost z předchozí nádhery ho hnala dopředu a než se člověk zase nasral, že už hodinu tlačí, tak zase svištěl dolů. Vono teda bejt třicetistupňový hice, nebo bouřky, nebo Buořky, asi bych si tak nelebedil, ale počasí je prostě buď dobrý a nebo ses blbě voblík.
Nicméně Adamovské údolí, Kutný vrch, Kančí vrch, Dvorský vrch, Vikantický vrch, Rudný vrch, Hanušovický vrch a další vrchy navrch mi udělaly velikánskou radost. Musim do tohodle článku vložit víc fotek, abyste si dokázali aspoň trochu představit, jak moc pěkná ta trasa byla.
V Hanušovicích si voláme s Pavlem Portů co a jak. Informuje mě, že skrzevá samej kvalt rozerval plášť na zadním kole a v Hanušovicích hledá nějakej servis. (J.A.Komenský: Fšelikeré to kvaltování….) Podařilo se mu přes tři lidi sehnat kontakt přímo na majitele prodejny Kostka a ten mu plášť prodal. Mezitim ho jinej místní dobroděj pohostil pivem a kávou. No, pivem, Holbou. Každopádně se dal Pavel dohromady a moch zase pokračovat, což bylo důležitý. Sraz sme si stanovili na oběd ve Velkých Losinách.
Trochu jízdní křeče přišlo za Hanušovicema na Křížovej cestě Potůčník. To už bylo vo dost míň lásky a ani tu něhu sem nemoch najít, natož nahmatat. Naštěstí moje přemítání vo utrpení, zmrtvýchfstání a vykoupení přerušil zase Hajnej s Laňkou, který mě dojeli. Uklidnilo mě, že taky tlačej, ačkoli sou vo třídu jiná jezdecká kategorie. V Horním Bohdíkově dokonce přišel kopec brutální buzerant se sklonem asi 42°C. To už se nedalo ani tlačit, protože kdybych zatlačil, tak se poseru. Kolo tlačilo mě směrem dolů a já si musel trochu zahekat a zaklejt, abych ho dostal nahoru. Zlý zlo. Následovalo zase pár krásných lučních přejezdů mezi Červeným a Lázeňským vrchem a škrundání v žaludku nasvědčovalo tomu, že bych se měl zabejvat nějakým tim gáblíkem. Letmým pohledem na mapu zjišťuju, že Velké Losiny sou coby kamenem dohodil a zbytek dojel na kole kolem obory a lázní.
Beru útokem piceriji Istrije, ale servírka na mě čumí jak kloaka z klokana a navrch do dveří hodí židli, ačkoli je jedenáct hodin a na dveřích cedule s votvíračkou v deset. Inu, taxi trhni, pizdo. Popojeli sme s klukama kousek dál a zaujal mě takovej malej stánek s názvem „Nejenpárek“.
„To prubnem.“ zavelel sem na kluky a už vopíral kolo vo plot. Než sem se vodstrojil, připravil pavrbanku a napojil kabeláž, hoši se zvedli, že tu dál čekat nebudou, když si jich nikdo nefšímá.
„Volové, máte tu fšude cedule, že terasa je bez vopsluhy!“
„My dem jinam, když si nás nefšímají. Nemají tu žádný jiný hosty.“ praví Hajnej a už sedá na kolo a buší do pedálů. Laňka je hned v závěsu.
Čumim na ně jako vejr, ale už se mi nechce balit kabeláž a rozbalovat jí jinde, tak holt du dovnitř vybrat něco k jídlu. Nabídli mi rovnou nějaký meníčko s krémovou polífkou a pastrámi sendvič. Inu, proč ne. Ooouuu, kdybych byl býval tušil, co mi donesou, tak se na celej závod vyseru a jedu na tejdení dovolenou do Velkých Losin.
Lepší polífku sem vživotě neměl v hubě. No dobře, vývar je vývar, kort v kocovině, ale dejme tomu, že lepší krémovou určitě ne. Hovno si pamatuju, co to bylo zač, ale ta hra chutí byla povznášející. To mam rád. Moc rád. Dobrý jídla bych moch degustovat nonstop. A pastrami sendvič? Tykrááávoo! Vomáčka mi srolovala palce na nohou, jaxem uchcával blahem. Fšechnu tudle ztělesněnou lásku a něhu doplnila domácí limonáda chuti duhy. Nebo aspoň takle nějak musí tak jakoby téměř duha chutnat. Nejen párek je pro mě gastrokrál celý Moravy. Jaxem byl unešenej ze snídaně, tak voběd mě normálně vystřelil z treter někam na oběžnou dráhu.
Nažranej, vodpočatej a spokojenej sem už dál odmít čekat na Pavla, protože bych zlemrovatěl a nezvednul se. Pobalil sem svých pět švestek a vyrazil zase ukrojit nějakej ten kilometr. Plán na pondělní servis v Šumperku se zdál bejt dost pasé, když přehazovačka celkem fungovala a hlavně byl Šumperk dosažitelnej už dneska odpoledne. Trochu mě překvapilo, proč nás Číža tahne do velkýho města a zprvu sem byl v okolí groTesca trochu rozpačitej. Ouzký a malebný uličky mě ale přesvědčili vo tom, že Šumperk má svoje kouzlo. Socha matky s dítětem na náměstí ve mě zase evokovala lásku a něhu. Ale takovou tu čistou, totální a bezbřehou… rodičovskou… Tu ničim nenahradíš. Bohugel, ne každej má to štěstí, aby jí poznal. Ale jak praví jedno staročeský přísloví – Cysty páně sou nevyzpytatelné a fšechno má svuj vývod. Teda důvod.
Na Krásné jsem potkal Lukáše Malinka s Martinem Kleckerem. Borci vysmátí od ucha k uchu, evidentně jedou na kvalitní iontový nápoje. Jenže to já jak známo nesmim, páč bych se hned setnul jak kat a zrubal jak dřevorubec. V rychlosti probereme kilometry za Paprskem, Nejen párek v Losinách a schodujem se, že takle teda jo, že tak si to rozhodně necháme líbit. Velebíme Čížu, jak krásnej závod udělal a pějem ódy na trasu. Krása střídá nádheru a něha lásku. Tak to má být a tak je to správné.
Zatimco já poprvý hledal nějaký lejstro, do kterýho mam hodit autogram (na Paprsku mi to skrzevá snídani ani nenapadlo a popravdě ani nevim, jesi se tam někde něco zapisovalo), kluci kopli do pedálů a vzali čáru. Vdechnul sem akorát štyry horký bramboráky a frčel za nima. Jako další zastáfku sem si stanovil Bedřichov. Mapy řikaj, že je tam hospoda, tak bych tam moch povečeřet a eště kousek popojet. Cesta byla výživná, kopcovitá, nějaká ta hutnější vrstevnice taky byla, ale pořád jetelná. Ne teda stoprocentně, to bych musel mít jiný nohy, ale jetelná byla. Bedřichov se projížděl z kopce a jaxem tak hledal hospodu, najednou koukam, konec vesnice. Hmm, tak tady asi pšenka nepokvete. Nevadí, doklepnu to do Tvrdkova, tam určitě něco bude. No nebylo. Leda voda do bidonu. Na todle sou zase lidi zlatý. Viděj zuboženýho pičuse na kole, smradlavýho, s vodřenou drškou, startovní číslo a tak holt se slitujou a trochu vody z kohoutku mu natočej a ani mu do ní neflusnou. Snad.
Každopádně neni čas ztrácet čas, škrundání v břiše zesiluje, svačinu už sem sežral a sušený maso večeřet nechci. Neni zbytí a musim se dopotácet do Rešova. Už mam přes kilo v haxnach, nastoupáno zase zilijardu metrů a únava s hladem začínaj dělat svoje. Lesní úsek už mi vyloženě nechutná a poslední kilometry tlačim i vočima, abych už se domotal do vsi a zomrel tuná. Konečně se to zhouplo z kopce a můžu přestat brečet. Než utřu slzy, už mačkam brzdy v Rešově. Hospoda hned na kraji. Slyšim hlasy, nevidim vchod. Vobjedu hospodu zezadu a tam lidi. Vlítnu dovnitř, kde zrovna mladá paní vytírá.
„Dobrý den, nezlobte se, my už máme zavřeno. Přejete si?“
„Kurvaaaaa!!! Teda dobrý den, nemáte něco k jídlu prosimvás? Aspoň utopence, sekanou na chleba, cokoli..“ žadonim dost úpěnlivě, protože hlad mam jak kráva a sežral bych tak 14 gulášů a vypil štěně.
„Nejedete vy ten závod?“ ptá se paní.
„Nojo, jedu. To sem ale blbej, co?“
„To ste dneska třetí takovej blázen, co tu staví. Stačila by vám hotovka?“
„Cokoli máte!“ dif nevykřiknu radostí.
„Mámě španělskýho ptáčka s rejží, špen….“
„Španěla beru fšema deseti!“ skáču hulvátsky dobré ženě do řeči. „A k pití dvě kofoly.“ vypadne ze mě dodatkový číslo s odporem. Tak moc bych si dal pivo…
Během pár minut mam na stole teplou večeři, rohlíky na ráno xnídani, dvě limonády, sušenku a svolení přespat pod obřím slunečníkem. Klanim se za tu ochotu a laskavost až k zemi, div si vo lavici nerozrazim čelo, majitelé mi popřejou dobré pořízení a šťastnou cestu a se všim tim vybavením mě nechají na pospas osudu. Že prej si nádobí zejtra seberou. Zlatý lidi! Zlatý!
Španěla sem vdechnul na tři sousta, zjistil telefonátem, že Pavel je za mnou docela velkej kus a dneska už mě nedá. Podle hlasu toho měl plný kecky stejně jako já a hledal místo na spaní. Nezbejvalo, než ošetřit techniku, dokud je vidět, rozložit spaní, pověsit propocený hadry pod slunečník a uložit se ke spánku. Vybral sem si závětrný místo a doufal, že pokud bude v noci lejt, zůstanu v suchu.
Dneska to byl fakt dobrej den. Todle ježdění mě baví a přesně takle si představuju bajkpekingový závody. Hesky se svezeš, pokocháš se krajinou a vlastně ti ani nevadí úseky, kdy musíš tlačit kolo, protože víš, že za chvilku zas pojedeš.
Snad to takhle pude i dál. Eště abych ve Šternberku natrefil na servis, vyřešil jak povolit zadní kolo, nechal vycentrovat přední, který dostalo štos při sjezdu v odvodňovacím kanálu a gajdalo jak laple, doladil přehazovačku a bude to vesmírná něha. Moravia Divide se mi kurefsky začíná líbit.
Spokojeně usínam během pár minut za zvuků zesilujícího větru.
Komentujte