Na vlakový nádraží Baia Mare, města zlata, mědi a olověnýho prachu jsem dorazil přesně podle plánu. Trio Kusovka, And.rew a Kabi už čeká venku u auta. Ze všeho nejdřív musim ale navštívit tureckej záchod, protože na hajzlech ve vlaku pravděpodobně někdo vymítal ďábla a to se fakt nedalo. Rozjařenej prázdnejma střevama a jadrnou češtinou melu půl hodiny naprostý nesmysly. Něco podobnýho prej čekali, tak mě se smíchem nechávaj vykecat.

Míříme rovnou k bejvalej fabrice na zpracování mědi, známej jako továrna smrti, kde stojí 351m vysoká železobetonová vertikála. Devátej nejvyšší komín světa a třetí nejvyšší komín Evropy. Je atypickej svojí mohutnou patou, monumentálností a spuchlou vizáží. Neni to klasická bílá roura s červenejma pruhama, kterejch jsou po matičce Zemi spousty, ale troufam si tvrdit, že se jedná o nezaměnitelnej celosvětovej unikát.

Přestože byl dostavěnej v roce 1995 a už v lednu 2000 továrnu postihla přímo ukázková ekologická katastrofa v podobě protrženýho odkaliště plnýho kyanidu a museli jí zavřít, vypadá komín v naprosto dezolátním stavu. Vona už samotná stavba asi proběhla stylem „rychle a levně, hlavně nekvalitně“, neb je tu a tam díra na ochoz (takovej ten balkónek kolem komína) celkem mimo žebřík, na kterým místy chybí kotvení a lehce se kejvá. Bilighorzi (žebříku) pět let existence ve splodinach pravděpodobně stačilo k tomu, aby začal reznout a už při prvonávštěvě v roce 2012 vypadat dost vypsychle. Tehdá jsme objekt s Plzdy odldskůlbojem Michem radši lezli s jednou čelovkou v noci vnitřkem, ale protože jsme málem umřeli na padající izolaci a prach v plicích, bylo rozumný se tentokrát vydat po bilighorzi vnější, která se může s člověkem ulomit a odpadnout.

Nicméně cestou k plötu přemítáme, kudy do areálu vlezem, jestli je hlídanej, jestli si nás za dne někdo všimne a jestli budem sestřelený. Volnej přístup přes vlečku se zmizelejma vratama nepřichází v úvahu, protože pár metrů od ní opravujou most. Naštěstí je v betonovým oplöcení díra jako kráva. Nic nebrání volnej chůzi pod komín. U paty slyšim rádio, ale jsem označen za paranoidního hňupa. Taky nás udivuje lano natažený od žebříku. Asi drobná pomůcka sběračů kovů. V okolí jich spousta kope kabely, tak neřešíme a lezem na první ochoz. Cestou mi Kabi dává s hudbou za pravdu a všimnem si ve stínu komína stojícího auta, kolem kterýho pobíhá hlídač. Uuff! Zprdele klika. Lezem dál, když v tom přijde pod komín nějaká osoba, kouká nahoru a telefonuje. „Kurva, lezte, lezte, ať jsme co nejvejš, už vo nás ví!“ hulákam na spolulezce. Zrychlujem tempo, ale Kusovka nám vzhledem k zdravotnímu stavu nemůže stačit. Navíc je poledne, slunce praží jako za nároďák a už teď je jasný, že zásoba litr vody na osobu je málo. Kolegiálně na sebe čekáme.

Pod komínem už stojej dvě osoby a jedna evidentně v securyťáckým mundůru. Něco řve, ale nasrat mu, teď už to nevzdáme. Najednou si všimnu, že nás shora někdo pozoruje. No tyvole, to snad není možný, podruhý na tomhle komíně a podruhý jsou na něm nějaký lidi! Ne, dneska dolezem na vrchol, i kdybysme se měli probít. Vyrážíme s Kabim napřed obhlídnout situaci a eventuelně prorazit cestu. Překvapení nezná hranic. Koukáme na sebe s dvouma makáčema, který opravujou osvětlení. Omlouvaj se za problémy s hlídačema (už jsou dole tři lidi). Zavolali je, protože si mysleli, že jsme drzí cikáni, co jim chtěj ukrást nářadí. Objasníme jim důvody našeho počínání a na to konto si nás fotěj. Asi nikdy neviděli nikoho lézt na komín jenom v trenýrkach. Se smíchem zkouší security boyz odvolat, ale marně. Hulákáme na Kusovku s And.rewem, že všechno dobrý, ale dolů budem muset rychlejc k podání vysvětlení. Na dmychadle (vrcholu komína) tančíme, děláme různý kejkle a olizujem si bradavky. Teda krom Kusovky, která je hrozně prudérní a cedry (čti ňadra) neukáže.

Dolů lezem opět s Kabim jako předvoj. Ještě se cestou rozloučíme s pohodovejma makáčema a už šup, rovnou do náručí hlídačů. Ti se tváří zpočátku dost přísně, ale vidí, že zdrhat nebudem, tak vyměknou. Naopak nabízíme cigarety a skoro plynulou rumunštinou se omlouvam (už umim dobrý den, promiňte a běž do prdele). Je tam s nima přítelkyně jednoho z dělňasů hovořící anglicky, což komunikaci dost usnadní. Zanedlouho sleze i Kusovka s And.rewem a můžem se vydat na vrátnici. Tam sympatickej kápo hraje drsňáka, ale protože se vlastně nic nestalo, chce jenom, abysme smazali fotky a vypadli. Polucisty že volat nebude, neb jsou dle jeho slov naprostý kreténi. Chápem, děkujem za přívětivost a vyprahlý jak sahary se trmácíme kolem celýho areálu k autu. Hladový, vyčerpaný, ale v totální euforii čumíme na komín a já v hloubi duše cejtim, že se láme chleba. Klinická komínářská smrt je blízko. Nic lepšího se už nikdy nestane. Snad jenom bukkake karaoke na Ekibastuzu, ale to je dost nereálný.

V Kauflandu, před kterým stojí stánek s čevapčiči, nakupujem litry minerálek, jídlo, štangli moc dobrýho salámu a s vědomím, že nás čeká cesta co nejblíž k Drumul Naţional Transfăgărășan, čili Transfagarašskej magistrále, usedáme do auta. Jsem jedinej kdo spal, tak se ujímam řízení, aby si ostatní odpočinuli. Přestože se snažim o poklidnou jízdu, na místích komunikacích to vypadá, že řídim jako prase. Situace, kdy ve městě otočim zrak za nějakou hezkou slečnou a málem nabořim tratar před náma je vyvrcholením. Na mou hlavu se ihned snesou nadávky a facky. Neodpočinul si nikdo, všichni jsou nervózní, já ve stresu a zádumčivej. V podvečer zastavujem u nějaký přehrady. Vybalujem jídlo, věci ke koupání a And.rew hladí potulnýho psa. Ihned ho zmrdam, že se teď čokla nezbavíme a bude loudit žvanec.

Očista v ledovej vodě neni nic pro slečinky, je doprovázená řevem a občasnou zástavou srdce, ale lepší než se v autě dávit smradem. Po návratu k vozidlu rozjíždíme hody. Těšim se na Gorgonzolu s kusem moc dobrýho salámu, kterej ovšem nemůžu najít. Kleju, nadávam si do hlupáků sklerotickejch, když z Kabiho vypadne, že viděl psa, jak mizí se salámem do dáli.

Všichni se smějou. Já ne. Dostávam psotník, nahánim čokla a metam po něm kameny, seč mi síly stačej. Zmrd jeden zasranej, sežral celou štangli! To nemůže bejt pravda!

Prej: „Udělals dobrej skutek a nakrmil hladovějícího pejska, hahaha.“

Kreténi, hrozná psina. Posranej celej svět i s celym posranym vesmírem!

Musim bejt ale objektivně rozezlenej předevšim na sebe, protože položit igelitku se žrádlem na zem vedle auta nebyl moc chytrej nápad. Hlavně, čim víc jsem nasranej, tim víc se mi všichni smějou. Ještě chvilku jsem zádumčivej, ale hroznový víno se sejrem a paštikou mě uspokojí. Aby ne, po tolika čínskejch polívkach.

Úplně vyřízený dorazíme po půlnoci za vesnici Cârţişoara, která leží pár kilometrů od Transfagarašský magistrály. Tady Kusovka vytahuje zázračný lepení na karimatky a já jsem opět o něco šťastnější. Ta holka je bezvadná! Spát na měkým je přecejen o malinko pohodlnější. Před okamžitým usnutím s dopadem do spacáku stihnu ještě kolegy ubezpečit, že rosa nepadá.
Ráno se Kabi budí rozlámanej na prázdnej karimatce a jako jedinej v navlhlým spacáku. Děláme si z něj prdel, že měl poluce. Pravda je ale trochu jinde. And.rew byl v noci línej jít si odskočit někam dál a zkropil Kabiho. Tvrdí, že ne, ale známe svý pappenheimský.

U snídaně vyprávim sen, kterej se mi zdál. Jedeme staršlivejma serpentinama, jsem do pasu vykloněnej z okýnka, hýkam jak osel a fotim tu nádheru vůkol. Sklízim posměch. Zase.

Balíme fidlátka a jedem. Neni čas ztrácet čas. Po pár kilometrech nestačíme zírat a chudák Kabi musí každejch pět metrů zastavovat, i když je všude zákaz stání. Začíná nervóznět a to jsme teprve na začátku. Takhle se nikam nedostanem. Rezolutně velí k odjezdu a nam nezbejvá, než poslechnout. Pohodlně usedam na stažený vokýnko a do pasu vykloněnej z auta hýkam v serpentinách jako osel. Realita opět krásnější snu. Přidává se i And.rew a po něm Kusovka. Kabi nevydrží, řídí jednoruč a vyklání se z vokýnka taky. Hýkáme skupinově jako hovada.
Nahoře davy turistů, tuny odpadků a panorámata, že by i Josef Šebánek aka starej Homolka blednul závistí. Ale hlavně, hlavně tu maj pohledy! Hodina postačí k tomu, abysme pořídili pár fotek, něco mooc dobrý vyuzený prasečí panenky, kvantum pohledů a jeli dál. Do Piteşti furt daleko.

Během jízdy nejsem schopnej čumkarty vypsat, tak po nákupu v Kaufu trávim psaním půlhodinku u stolku s čevapčiči občerstvením. Kolegové během ní značně znervózní a jsem odeslán do řiti, že nebudou sedět v autě na tom skurveným slunci a abych to sesmolil jinde. Nevadí, stejně musíme najít poštu, protože nemam známky a jinde je nevedou. Asi hodinu bloudíme městem, ptáme se pocestných a nakonec slavíme úspěch. Další hodinu trávim dopisováním pohledů a postáváním ve frontě u vokýnka, pročež nabíráme skluz. Už dávno jsme měli bejt u komína. Ve vzduchu je cejtit napětí, ale jsa hlava, odlehčuju situaci odskočením si do cukrárny pro zmrzlinu. Určitě to pomohlo, protože nikdo nepromluví ani slovo. Chápu, všichni se mnou tiše sdílí obrovskou vnitřní radost. Poslat pohledy z dovolený v poslední možnou chvíli, půl hodiny před zavíračkou pošty, tomu řikam majstrštyk. Díky, přátelé.

Ke komínu přijíždíme skrzevá moje líbesbrífy v době, kdy je slunce celkem nízko nad obzorem a je jasný, že budem rádi, když nahoru dolezem za světla. Taky máme hlad, protože na jídlo už nezbyl čas. Nečeká nás, resp. And.rewa vůbec jednoduchej úkol. První šprušle je až z plošinky, cirka ve dvaceti metrech a vede k ní jenom nějakej pofiderní kabel od leteckýho osvětlení. Bude třeba, aby po něm vyskotačil nahoru, pokud možno nespadnul, nahodil lana a hodinu se stresoval při jümarování (džímarování) nás hodobožovejch lezců. Kusovka s And.rewem jdou pomalu s cajkama k vertikále, zatimco já s Kabim jedem zaparkovat vůz do vsi, aby zbytečně nevzbuzoval pozornost a nelákal zloděje. Totiž komín samotnej stojí naprosto volně nedaleko rafinerky na zarostlej pláni a dá se autem dojet takřka k němu. Jeho osud je celkem nevšední. Měl patřit k uhelnej elektrárně, která ale nebyla nikdy dokončená, takže komín vlastně nikdy nezadejmal. 280m vysoká stavba jen tak. Rumunsko je vskutku země neomezenejch možností.

Když vidim And.rewa, jak se sápe bez jakýhokoli jištění po kabelu kolmo vzhůru, je mi blivno. Radši lízat starejm bábam spařený prdele, než se dobrovolně pokoušet o podobnou taškařici. Jenže já nejsem on a on není já. Během chvilky stojí na plošince takřka bez známky únavy. Odměnou je mu obdivný kejhání a potlesk nás zoufalců. Hází dolů lana, naviguje, kterak se zajistit a prožívá stresoidní muka, když vidí, že se na lanech dřív uškrtíme, než k němu dolezem. Nějakým záhadným způsobem se vydrápeme na plošinku a můžem započít kořbu samotnou.
Někde v půlce komína se ze vsi ozve řev.

„Doprdele, už nás mají.“ shodujeme se jednoznačně.

Sledujeme, co se děje a vidíme jenom fandící skupinku mládežníků. Klid, lezem dál. Nahoře silně fouká a šero začíná pohlcovat okolí. Kabi je poněkud ve stresu, protože se omladina přesunula k autu a šmejdí kolem něj. Rozbitý okýnko a zmizelý věci nikdo nechce, tak nasazujem vyšší tempo. Jakmile staneme na dmychadle, jsou naši fandové na zemi u vytržení. Hurónskej řev dolejhá až k nám a máváme. Takhle se zloději nechovaj.

Žel neni moc čas se kochat, musíme dolů, aby slanění proběhlo za relativního světla. Vim, s těma pohledama jsem to fakt posral a v duchu se kolegům omlouvam za zdržování. Sebemrskačsky biju hlavou o žebř, ale ničemu to nepomáhá. Mě se stejně nerozsvítí a akorát to bolí.

Slaňuju první a hned jsem vyslýchanej místníma. Slibuju ukázat fotky, hned jak budem dole všichni. And.rew je zase logicky nervózní jako kráva, ale hlavně kvůli nám. Nikdo nechce aby se cokoli posralo a on za nás cejtí obří zodpovědnost. Jde jako poslední za naprostý tmy. Svítíme mu mobilama. Nechtíc zahazuje funglovou osmu, tak mu posíláme jinou. Konečně jsme všichni dole a můžeme dát průchod emocím. Objímáme se, plácáme po zádech, vejskáme jak malý děti a celkově máme radost z nevšedního zářezu. Já se omlouvam za kreténský zdržení, And.rew za nervozitu a spoustu hudrování, Kabi za depresi ze zlodějů, jenom Kusovka se neomlouvá za nic, jelikož je žena a ty se prostě nikdy za nic omlouvat nemusí. Konečně míříme k autu, kde na nás čekají naši obdivovatelé. Musíme se s nima fotit, drsně pózovat a přijímat gratulace. Z fotek shora jsou u naprostýho vytržení a my si můžeme užít pět minut slávy. Skoro bych začal rozdávat rozhovory na diktafony a podepisovat památníky.

Jedinej, kdo nemá radost je Kabi, protože mu auto vytunili krutopřísnejma pochvalnejma nápisama na zaprášenou kapotu a okna. Hudrá až neuvěřitelně a nic nepomáhá přesvědčování, že měli kluci dobrej úmysl a když psali „I like boss“ určitě mysleli jeho.

Hledání noclehu nam dá v noci trochu zabrat, ale nakonec dokonale splynem s přírodou na nějakej louce u Bârsești. Dokonce tak dokonale, že nás ráno nevzbudí ani honáci dobytka. Povede se to až nějakýmu pitomovi, co neumí hvízdat a nahání kozy píšťalkou jak nějakej fotbalovej rozhodčí. Vzpomenu si na čas strávenej v letenským kotli a okamžitě provolávam „raz, dva, tři, rozhodčí je prý čáp!“, protože ten bastard evidentně připískává domácím a jeho výkon je víc než tristní. Kabi má opět vlhkej spacák, pročež opakujeme humor s polucema.

Po vydatnej snídani míříme omočit těla do přehrady na řece Olt. Nemůžem natrefit na správnou cestu, tak se ptáme místního zvědavce. Ten vida Čecháčky, dává k dobru svoje jazykový znalosti nabytý na pracovním pobytu v zahraničí a spustí lámanou češtinou, kudy se máme vydat. Přehrada je schovaná za křovím, ke kterýmu musíme přes pastviny. Jsem nucen vylézt z auta a odhánět krávy z jediný, jakžtakž cesty. Na druhým břehu řeky se rozprostírá chemička, což atmosféru dopolední očisty umocňuje. Hambatý koupání s výhledem na spoustu komínů a chladících věží je pro komínáře zážitkem naprosto famózním, něco jako pro hinduistu Ganga. Vyruší nás proběhnuvší hejno koz. Teda vyrušilo mě a Kabiho, Kusovku s And.rewem spíš vzrušilo a tak si na břehu ještě chvilku kozy hladí. Pravděpodobně. Jinak nevim, co by tam takovou dobu dělali, zatimco jsme s Kabim odháněli od auta dotěrnej skot.

Když se konečně naše hrdličky vrátily, mohli jsme vyrazit na oběd před posledním velkým cílem – 250m vysokým komínem bejvalý teplárny v Târgu Jiu. Už ani nevim co jsme si dali, ale všude vůkol bylo čevapčiči. V paměti mi utkvěla krom velehor čevapčiči, jenom jedna návštěvnice se značně zesíleným krčním svalstvem. Ono totiž unést tolik líčidel na obličeji, aniž by jí padala hlava na hruď, by se standartně vyvinutou muskulaturou nezvládla. Taky byla nasoukaná v přilejhavejch šatech, což bylo vzhledem k jejímu věku velice odvážný, ale ve mně to vyvolalo pocit, že kdykoli se budu pokoušet o akt, vzpomenu si na tuhle paničku a selžu.

Ale zpět ke komínu. Všechno nasvědčuje obvyklej rumunskej rutině. Vertikála volně stojící na pláni mezi pár troskama budov, nedalekou dílnou a autem se dá dojet až pod ní. Žebřík neni pravda úplně od země, ale z betonu čouhaj nějaký dráty, po kterejch se k němu dá bezpečně popolézt. Je pravý poledne a Kusovka s Kabim rovnou účast na sebezničující kořbě v příšerným hicu odmítají. No nic, pudeme jenom ve dvou, třeba budem míň nápadný. Oblíkam se jenom do plavek, berem zásoby vody, mažem si přismahlý části těla opalovákem a vyrážíme na zteč.

Sotva popolezem pár metrů, stojí pod komínem hlídač vedlejšího areálu a haleká, abysme okamžitě slezli, jinak zavolá polucisty. To mě zarazí, nechci poslední den trávit v cele předběžnýho zadržení a uvažuju, že bych vycouval. And.rew je ovšem neoblomný hovado a jde přes mrtvoly.

„Kurva, ser na něj Pichu a polez!“ pobízí mě. „Dělej, teď to nevzdáme.“

Achjo, proč zrovna já mam za kamarády samý lobotomy…

Nasazujem smrtící tempo, pot z nás stříká jak splašky z hovnocucu a lezeme. Halekání se mění v nepříčetnej řev, tohle nemůže dopadnout dobře. Voláme telefonem Kabimu, ať se pokusí sekuriťáka uplatit.

Před posledním ochozem je žebřík místo kotvení připevněnej nějakým provázkem. Trochu si obarvim plavky na hnědo. Dokoření je ještě mnohem pestřejší. Z ochozu je totiž ke dmychadlu jenom ledabyle opřenej železnej žebř. Ani jednomu z nás se nechce v dvěstěpadesáti metrech, nezajištěnej, vyvádět smrtelný kejkle a dole se hromaděj diváci. Ukázkovou stresovou situaci vyřešíme tak, že And.rewovi žebřík zajistim protiváhou vlastního těla, on vyleze a já dokořim dotykovou. Buď se propadnem shnilým roštem, nebo budem hrdinové. Nebo spíš bezmozci.

Dolů lezem kvapem, abysme ještě víc neprovokovali už tak nasraný strážce pořádku. Klasicky se omlouváme za problémy, že jako nikde plöt, cedule, ani lidi. Na otázku proč jsme nereagovali na hlídačovo volání odpovídam drze, že jsem myslel, že je to nějakej cikán. Sekuryťáka to evidentně nasere, ale četníky uspokojí. Navíc neuměj moc dobře anglicky a všem zúčastněným je nad pražící slunce jasný, že by papírování skýtalo nemalej problém. Zřejmě si nechtěli kazit parný sobotní odpoledne, tak nam nařizujou do pěti minut vypadnout z města. Rádi uposlechnem a při vjíždění na hlavní cestu potkáváme další hlídku. Mno, to bylo vo fous.

Míříme rovnou co nejblíž Budapešti, aby nedělní cesta proběhla v klidu a návrat nebyl stresovej. Cestou míjíme Cetății Poenari – skutečnej hrad Vlada Țepeșe, ale je tam odporný množství turistů, tak radši zastavujem o kus dál na oběd. Obsluha opět nevládne angličtinou, slovník mam na dně báglu, tak objednáváme tipováním. Štěstí, který se nás v restauracích zatim drželo se obrací zády. Dostáváme nějakou mlíkovku s dršťkama a pálivou papričkou. Jedinej And.rew se směje, protože mu dršťky nevaděj. My ostatní přemlouváme žaludek, aby nechal obsah tam, kde má bejt. Chuťově to hrozný nebylo, pár lžic jsme polkli, ale zavírat u každýho sousta voči je na hovno. Hlavní chod bídnou situaci napravil. Kaškaval s nějakejma nokama byl obstojnej.

Nasyceni, zejména nevšedním zážitkem, míříme vstříc maďarskejm hranicím. Ladíme místní stanici, kde právě rumunskej Jiří Stivín předvádí pekelný sólo na dechovej nástroj. Originál Kundes Fujarescu. Rozjařený hýkání z vejletu, kterej se poved na 150% nebere konce.

Celodenní utrpení v autě zakončujeme v polokomatickým stavu těsně před Budapeští, u nějaký pískovny, poblíž vesnice Bugyi. Rozházený mezi kravským trusem usínáme.

Ráno se Kabi, opět jako jedinej, budí v mokrým spacáku. And.rew konečně přizná náměsíčnost a uchrání Kabiho od ostudy. Já jsem osočenej Kusovkou, že jsem jí v noci osahával kozy, což rozhodně neni pravda. Jednak jsem slušně vychovanej a druhak neměla na spacáku žádnej flek, kterej by mě usvědčil. Sice z ní vyleze, že to byl jenom živej sen, ale And.rewovo výhrůžný pohledy jasně naznačujou, co si myslí.

Dopolední koupel v azurovej pískovně byla náramná, a nic nebránilo navštívit jeden z mnoha budapešťských cihlových komínů v kulturním vzezření. And.rew vybral kotelnu bejvalýho pivovaru, měla by bejt vylágrovaná a komín je hned za plötem. Výstup probíhal takticky v zamaskování reflexníma vestama. Přecejen se vertikála nachází ve městě blízko paneláků plných zvědavejch lidí.
Vše proběhlo v naprostým klidu, ale je nám hrozný horko a místo zběsilýho kombajnování (bezhlavýho lezení z komína na komín) okolních objektů volíme variantu včasnýho návratu domů. And.rew se chce přichystat na brzský ranní vstávání, Kabi musí večer vrátit auto a mě čeká ještě cesta do Plzně. Na dálnici dostávam důvěru a ujímam se řízení.

Cesta z Pešti ubíhá poklidně a celkem svižně, tankovat prej budem až v Brně, tak stačí zapnout tempomat, dobrej dramík a nechat se unášet asfaltovou kolíbačkou. V Bratislavě mě zaráží rafička na nule, ale cifra dojezdu ukazuje tak akorát do Brna.

„Jeď furt, natankujem před Brnem.“ zamumlá v polospánku Kabi. Tak teda jedu.

Těsně za Velkýma Pavlovicema auto dvakrát cukne, zdechne motor a rázem jsou všichni vzhůru.
Kabi: „Tyvole, co je? Nastartuj.“
Já: „Neni nafta.“
Kabi: „To neni možný, dojezd ukazuje ještě padesát kilometrů.“
Já: „Řikam, neni nafta.“
And.rew: „Pichu, ty si debil. Tak asi vidim, že je rafička na nule, ne?“
Já: „Vidim to už z Blavy, ale Kabi řikal jeď.“

Ještě chvilku se dohadujem, kdo je větší kretén, ale nafta se mezitim sama nedočerpala a stále zůstáváme viset v odstavným pruhu cirka kilometr před benzínkou. Jdem pro palivo pěšky. Optimismem ale nehýřim, neb je mi jasný, že startování dieselu nasucho neni nic prospěšnýho. Po dolití nafty se moje obavy potvrdí. Motor točí, ale nestartuje. Kabi volá známýmu, já volam Mourovi, jedinýmu člověku, kterej umí vopravovat auta po telefonu. Po chvilce mobilního zevlení do motoru konstatuje, že tenhle model žádnej odvzdušňovací šroub nemá. Dává radu, kterak techniku přechcat a jestli prej nebude fungovat, můžem rovnou volat odtah.

Nebudu dál napínat, rada nemohla fungovat, protože byl motor zavzdušněnej jak kyslíková bomba a tak čekáme na odtah. Brňáci se hroutí, protože najet zhruba 3000km bez problémů a vykejsnout pár kiláků před domovem jim nepřijde fér. Kabi se hroutí taky, protože musí auto večer vrátit. Mě je všechno fuk, protože se mi díky Bohu (hlavně díky nadřízenýmu) podařilo vysomrovat dovolenou navíc a maximálně přespim v Praze. Jako jedinej považuju nastalou situaci za komickou, čimž zbytek tlupy přivádim k šílenství. Do hodiny je u nás odtahovka, pán se pokouší nastartovat přes kabely, ale nakonec nezbejvá, než auto naložit. Prosim nervózní členy výpravy o úsměv do objektivu. And.rew jako zázrakem třímá v ruce hever a vůbec nevypadá, že by se usmál. Dokonce i Kusovka mumlá něco o prdeli a debilech. Kabi nemluví, ale vypadá, že by mi nejradši udělal z předkožky plachtu na rogalo. Pán nás veze do servisu zpátky až někam k Břeclavi. Nálada je pochmurná a opět se vina za nastalou situaci snáší na mou hlavu. Jsem nazýván tupcem, hovadem, blbem, králem kreténů a podobně. Je mi to celkem fuk, spacák mam, karimatku taky a na vlak zejtra někam trefim.

Za půl hodinky je auto pojízdný, pán si bere dvěstě vočí, dostává kilo navrch a můžeme frčet dál. Bleskový loučení v Brně a zběsilá jízda do Prahy na vlak. Stíháme ho akorát. Za tmy nasedam do prázdnýho kupíčka, otvíram lahodnou plzeňskou dvanáctku a začínam pociťovat stesk. Po lesích, po medvědím pachu, po umírání, po Djangovi a skoro i po čínskejch polívkach.

Všude dobře, v divočině nejlíp!

The post Část třináctá: Komínářskej bonuz appeared first on Trempich.cz.

To nakonec není třeba, neb v zapadlej uličce je jeden takovej příjemnej s rodinnou atmosférou a má poslední volnej pokoj. Paní domácí se navíc hned mezi dveřma nabízí, jestli nechci vyprat. Chápu, atomovej bordel nikdo doma mít nechce. Přihazuje ještě dvě osušky a mejdlo. Oujé! Po vyzutí z pohorek mi začnou slzet oči a pálit v nose. Taky si trochu vrknu, ale ještě netušim, kde je záchod, tak zvratky spolknu.

Po ucpání odpadu sprchovýho koutu směsí jehličí a bláta konečně nevypadam jako santus, ale povýšim na socku. Taky nejsem až tak opálenej, jak se původně zdálo. Civilizačně vytuněnej mířim do centra koupit pohledy. Z informací jsem odeslán do suvenýrů, ale ani tam pohledy nespatřim. Jedinej pohled, krásně nenávistnej, na mě vrhla postarší obsuhující paní, která musela zvednout zrak od hraní hry na telefonu, čimž se přihodilo, že hru pokazila a chuděra musela začít kolo od začátku. Poznal jsem to podle zvuku. On by to poznal i hluchej podle vibrací vzduchu, neb takovou hlasitost si na přístroji volí jenom fachman v kovárně. Sice při odchodu s úsměvem slušně pozdravim: „Tak di do prdele, ty kundo spuchlá“, ale odpovědí je mi pouze kvíkot telefonu.

Určitě přijdu do pekla, protože tej pizdě přeju, aby se jí přihodilo něco otřesnýho, strašnýho, něco, co jí bude děsit ve snech tak dlouho, dokud si neuvědomí, kde udělala osudovou chybu. Něco fakt hodně moc brutálního. Třeba aby si večer nanesla na tvář denní omlazující krém, místo nočního zvláčňujícího. To by jí naučilo chovat se k lidem slušně.

Zkoušim štěstí v krámu, ale prodavačka mě odkáže na poštu do sousední vesnice. Času dost, tak jdu stopovat. Během chvilky ždímam v Sândominicu bankomat. Pro jistotu se na čumkarty ptam na benzínce i v krámu, ale v obou případech jsem odeslán na poštu. Jaký je však překvapení, když ani na poště nic jako pohledy nevedou. Na poště! Paní poštmistrová sice prapodivně krčí ramenama, že by mi v padesát kilometrů vzdáleným Gheorgeni možná mohli s problémem pomoct, ale na takovej vejlet nemam morál. Je tedy zřejmý, že bude snazší sehnat v Ostravě dobrý čepovaný pivo, než v tomhle kraji pohled.

Vracim se zpátky do Izvoru Mureşului na penzion, kde na mě ze sousedního pokoje vybafne mladý děvče s úsměvem od ucha k uchu, Okamžitě začne brebentit anglicky, seznamovat se a jakmile zjistí, že jsem tu poprvý, ujímá se role průvodkyně. Bloumáme vesnicí, Ioana (mimochodem jediný rumunský jméno, který si pamatuju a to jenom díky tomu, že mi ho napsala do sešitu) vypráví, že sem jezdí už čtvrtým rokem na kurz Qigong, což je něco hrozně duchovního. Shaolin hadr.

Cezar Culda, mistr svýho oboru, sem jednou za rok přijede z Německa rozdávat blaho a ona zjistila, že jí to hrozně baví a nalejzá skutečnej vnitřní klid. Vyzvídá, jestli jsem ho na svej pouti po horach taky našel. No copa já vim? Vejlet byl hezkej, dokonce moc hezkej, ale nemyslim si, že když duševně chorej jedinec vyrazí z důvodů který nechápe, na místo který nezná, mezi lidi kterým nerozumí, aby se tam většinu času bál, že je to přesně situace, kdy lze nalézt vnitřní klid.

Jako poděkování za průvodcovský služby zvu Ioanu na večeři. Taky mi přišlo dobrý, že by mohla bejt u jídla chvilku zticha. Odmítla s tim, že je vegetariánka a v místním restauračním zařízení dělaj jenom jeden zeleninovej salát, kterýho už je přesycená. Vyrazil jsem tedy na nějaký tradiční rumunský jídlo sám.

Domluva s číšníkem poněkud vázla, protože neuměl ani písmeno anglicky a já nechal kapesní slovník na pokoji. Polívku jsem vybral náhodně, protože Ciorbu neměli. Na hlavním chodu jsme se domlouvali asi pět minut, než pochopil, že chci oridžinlromejnijenfůd. Zeleninová polívka výborná, lžíce v ní stála a něco pálivýho nakysatělýho jí dávalo zvláštní, ale lahodnou chuť. Ovšem hlavní chod, to bylo terno. Přines něco jako čevapčiči s hranolkama a vostrou hořčicí. Mno, nevim, kukuřičná placka asi vypadá jinak. Poživatelný to bylo, ale kulinářskou soutěž u mistra Petra Ocknechta by rozhodně nevyhrál. Jak se pozdějc ukázalo, tyhlencty masový šišky jsou fakt nějakej oblíbenej pokrm, neb je maj ve městech u každýho stánku. Asi jako u nás párek v rohlíku.

Po návratu na penzion se rozvaluju na lavičce v podvečerním slunci a dopisuju něco plků do deníku. Tok myšlenek (haha, tok myšlenek prej, to je vůůl!) přeruší svým příchodem Ioana. Přinesla popkorn, džus a jestli prej neruší. Tak jsme seděli a tlachali. Teda já spíš mlčel a kejval, co taky jinýho se slovní zásobou kvasinky, kterou vládnu. Stihnul jsem říct jenom, že bylo bezva vyrazit znenadání od výčepu rovnou do Rumunskejch hor, což považovala za náramně romantický. Dozvěděl jsem se, že její jméno v češtině znamená Jana, je jí dvaadvacet, je budoucí doktorka, bydlí v Bukurešti, nemá psa, v horách by nespala ani jednu noc, taky dala pár tipů na vopravdu dobrý rumunský jídla a lákala mě na ranní cvičení Qigongu, dokud jsem neslíbil, že určitě přijdu. Po jednom z popůlnočních hlasitých zasmání, jsme okřiknuti paní domácí a musíme jít spát.

Za normálních okolností by tohle všechno poposedávání blíž, dlouhý pohledy do očí a nechtěný doteky bylo zakončený nočním zaklepáním na dveře s prosbou o kleštičky na nehty, ale jsem slušně vychovanej. Ne, teď kecam, takovej kretén nejsem, ale Ioana je ukázková Rumunka. Roztomilá, usměvavá, milá, příjemná, štíhlý snědý tělo, dlouhý havraní vlasy, zarostlý podpaží, černý chlupatý ruce i nohy a bezva knír. Trochu jsem se děsil překvapení několik palců pod pupíkem. Vysvětlovat do trapnýho ticha, že nejsem skalní fanoušek porostu styl Boubín, ale tak trochu inklinuju ke křovinořezu, potažmo žiletkám, na to už jsem vážně starej. Ne vyzrálej, ale starej. To jsem radši udělal slušně vychovanýho blba. A bál se, aby nezaklepala ona.

Ráno jsem samozřejmě chrápal skoro do oběda, takže návštěva duchovního kroužku neproběhla podle plánu, což Janu zklamalo, ale taktně jsem se vymluvil na únavu po náročným pochodu horama. To jí rozveselilo natolik, že začala hned zase brebentit (šmarjá, ta holka by dokázala mluvit snad i při Deep Throat), na což jsem popravdě vůbec neměl náladu. Popadnul jsem xandal, foťák, vodu a zbaběle prchnul na vejlet.

Mapa (ano, stále slepě důvěřuju mapě) nabízí všehovšudy dvě trasy. Jednu tak dvouhodinovou pod lanovkou na Gretes pravděpodobně, to už si nepamatuju, a druhou čtyřhodinovou na Muntelui Negru (1538m) přes Fagul Mures (1109m). Beru samozřejmě tu podstatně delší. Aspoň se do nočního odjezdu vlaku nějak zabavim. Navíc, maj tam bejt senza rozhledy 360°.

Převýšení je chvílema fakt krutý a nemaje hůlky, musim se důchodcovsky opírat o kolena, ale výhledy z pastvin jsou parádní. Po pár kilometrech zmizim v lese, kde jsou tuny borůvčí s plodama velikosti třešní. Chca nechca sejdu ze stezky a přežíram se jima. Vtom zacejtim starej známej medvědí odér. Pouze znovu nasaju, abych se přesvědčil, je-li to vskutku pach medvědí a po drobným pokejvnutí si hlavou na intuitivní znamení souhlasu, jenom dvakrát tlesknu fialovýma rukama a nerušeně hltam dál. Po několika vteřinách mi reakce dojde a musim se poplácat po ramenou. Před tejdnem bych v takovej situaci prchal s řevem daleko z místa činu, předváděje mozkovou příhodu smutnýho cirkusovýho klauna a dneska takhle. Holt Steve Irwin, kámo…

Zhruba dvě hodinky se šouram lesem, než dojdu na vrchol, kde světe div se, je les. Kolem dokola zasranej les. Trham mapu, smrkam do ní a vytíram si s ní prdel. Vyfotim stromy a s úsměvem na tváři jdu zpátky. Kdepak už mě nic nerozhází, za pár hodin se setkam s českejma komínářema.

Na penzionu dam ještě sprchu, rozloučim se s paní domáci, slíbim Janě návštěvu podvečerního kurzu Qigongu a zmizim ve vsi. Nevěří mi, že se ukážu a klepe se jí bradka. Takhle si loučení určitě nepředstavovala.

Na seanci dorazim s předstihem a překvapeně sleduju, kdo všechno se zúčastní. Od dětí až po důchodce obého pohlaví, ve značkovým oblečení, v roztrhanejch teplákach. Všichni se na sebe mile usmívaj, protahujou se a čekaj na mistra Culdu. Že by to fakt fungovalo?

Po chvíli se situace trochu změnila. Podle mě k lepšímu. Mezi meditujícíma pobíhaj dva ratlíci a zběsile štěkaj, cvičenci je marně odháněj, naproti hrajou děcka fotbal a halekaj jak Anfield Road při gólu domácích, za plotem koleje po kterých projíždí houkající nákladní vlak a do toho mistr Cezar Culda ševelí něco o plutí kolem země, slunce, celý galaxie a vesmíru vůbec. No atmosféra, že bych se vyzenoval raz dva střík.

Nevim co navykládala Ioana v kroužku úlevy, ale pár cvičenců mi po skončení meditace přichází podat pravici a popřát hodně štěstí. S Janou se loučim až nakonec a při objetí jí ukápne slza. Srdceryvný drámo utnu odkašláním, políbením na tváře, šáteček a sbohem.

Vlak jede až v jednu v noci, tak mam tři hodiny k rozjímání. Do nočního klidu se od kiosku ozejvá hádka třech totálně sešrotovaných štamgastů. Rumunská svahilština zní moc pěkně. Popíjim litry džusíčku a naprosto nečekaně hulim jednu za druhou. Pak už následuje jenom vlak, brutální smrad z hajzlů, nerušenej spánek po celou cestu (ani průvodčí si nedovolil mě budit) a v osum ráno příjezd do Baia Mare. Okradení se nekonalo, protože ve vagónu byly kamery.

Zapískal průvodčí a vejletu je konec.

The post Část dvanáctá: Město duchů appeared first on Trempich.cz.

Podle mapy měly bejt kousek od nocležiště trosky hradu Fagul Cetății. Včera mi přítel tý zvlhlý slečny řikal, že je to moc hezký místo a určitě stojí za vidění. Já důvěřivý hovado! Kretén blbej! Taky bych poslal do horoucí prdele mladýho, krásnýho, svalnatýho, opálenýho pitomu, ze kterýho by si drahá evidentně přicvrnkla gaťky. Ale vezmu události pěkně popořadě.

Vydal jsem se tedy s pocitem třídenní kocoviny hledat ruiny. I když mam spotřebu tekutin 2l/100m, sucho v hubě je příšerný. Něco jak po kvalitním brčku, kdy sehnat jednu slinu k polknutí je nadlidskej výkon. Z prdele kropáč, slunce si dává záležet aby vopravdu opejkalo, prostě nádhera. Jenže chci vidět trosky úplně neznámýho hradu, kam nechoděj davy turistů jako na Bran, mylně považovanej za hrad Vlada Țepeșe.

Cestu opět usnadňujou neznačený rozcestí na každým půlkilometru, který nejsou v mapě vedený, ale v civilizaci to tolik nebolí. Zeptam se místního sedláka, kterej bez mrknutí oka, navíc s úsměvem, poskytne pitnou vodu a ukáže směr. Jdu rovně. Jdu dlouho rovně. Až moc dlouho. Podle mapy už jsem to doprdele měl minout. Ptam se mládence a ten ukazuje zpátky. No tyvole, copa jsem slepej?

Jdu tedy zpátky trochu jinou cestou. Už ne tak dlouho, ale zase nic nevidim. Ptam se traktoristy a ten máchá rukou zpátky, odkud mě sem poslal mládenec. Dokonce ukazuje na stejnou cestu, kudy jsem šel poprvý. To už malinko nevěřim a ptam se ho pro jistotu ještě jednou. No nic, jdu tedy opět zpátky.

Když se ocitnu zhruba uprostřed pomyslný přímky (nebo úsečky, co já vim, z matematiky jsem taky propadal), někde v místech, kde by podle vrstevnic měly trosky hradu stát, volam na statkáře, kterej na záludnou otázku odpoví rozmáchlým gestem ruky a kejváním hlavou.

Musim se posadit a ptam se znova. Je bystrej, protože prstem dloubne do mapy přesně na hrad a znovu máchne zeširoka rukou a ukáže pod sebe.Takže dvě hodiny běham sem tam jako kretén, abych se pokochal loukou?? Dohajzlu, to je teda veledílo. Že jsem se na celý trosky nevys… no, dneska radši nevykašlal. Jediná troska jsem tu já.

Výhledy jaký svět neviděl, hrad jakej svět neviděl, nějak přestávam věřit rumunskejm mapám. Strašlivě hudram. Statkář se zubí vod ucha k uchu, evidentně mu moje vzezření a pocity absolutního zhroucení zvedly náladu. V duchu prokleju pičuse, co mi poradil, že je tu skvělý místo a radši se nachávam nasměrovat k Lazul de Decantare, kde svlažim tělo, uvařim a možná přečkam noc. Přidává cennou radu, abych si to namířil rovnou přes ohrady. Kupodivu nikdo nedrškuje, nehází vidlema, naopak domorodci vždycky ochotně ukážou kudy dál.

Nedaleko jezera jsem zaskočenej hlukem nákladních aut a hlídačem. Ukazuju v mapě na jezero, že tam musim, ale rezolutně vrtí hlavou. Ukážu na vesnici Sândominic, což pobere, ale nabádá, abych se vyhejbal cestě a šel radši přes louky. Samozřejmě neposlechnu a jdu prašnejma cestama, což se ukáže jako bezva volba. Projíždějící náklaďáky víří tuny prachu, kterej velice prospívá mýmu suchu v hubě. Naštěstí disponuju celým jednim hltem vody teplý jako chcanky.

Zanedlouho mi dochází, proč jsou všude vysázený stromy a proč nikde neni hladina. To hnusný jezero s nebeskou modří je nahrazený krásnou moderní skládkou. Kde jinde člověk po náročným dni osvěží tělo a ducha, než mezi hordou odpadků. Štěstím pláču, padam k zemi, sypu na sebe štěrk s kusama igelitu, tlející zeleninou a je mi fajn. Přítrž tichej meditaci učiní až rodina cikánů s koňským povozem, která si mě pravděpodobně splete s netříděným odpadem a naloží na žebřiňák. Bohugel Romulus odhodil batožinu na ruční žací nástroj a jak se řiká padla kosa na karimatku. Ale to zjistim až zejtra. Že jezero s krásnou nebeskou modří bylo něco jako odkaliště a zamořený, zjistim zanedlouho od zachránců.

Po pár minutách blouznění a divokýho skřehotání přicházim k sobě. Určitě jsem v pekle, protože slyšim klapot kopyt, kolem dokola čerti a je hroznej hic. V tom se otočí hlava rodiny. S kolozubým úsměvem a jednoduchým gestem loudí cigáro. Kdepak, v pekle se určitě nekouří, to by byl ráj.

Smějou se víceméně všichni a celou cestu. Pro tři malý dcerky jsem něco jako zjevení, zarostlej páchnoucí pokérovanej divnotvor ze skládky. Se zájmem si prohlížej malůvky na rukou a něco špitaj. Nejstarší, která furt kouká, jestli koukam a když koukam, dělá, že nekouká, nevydrží a začne se zajímat o rolničky na ruce. Pantomimou vysvětluju, že to je protimedvědí ochrana. Cinkam, medvěd slyší, zdrhá a nesežere mě. Sleduje je tak urputně, že sahnu do báglu, rozmotam kus šňůry a pověsim jí rolničky na krk. Tolik díků se neslyší ani na díkuvzdání. Sice jí fotr se smíchem hned spražil, že cinká jako kůň, ale nandala mu to vypláznutím jazyka. Divoška.

V Sândominicu jsem u slumu vykopnut a loučíme se dlouhým provoláváním ahoooj.

Nutno dodat, že větší ghetoid jsem nikdy v životě, ani předtim, neviděl. Jedna zeď chatrče rozervaná plachta, druhá ze dřeva, třetí z hlíny a čtvrtá stěna bylo pravděpodobně francouzský vokno i s dveřma. Několik takových ultrastaveb na sobě a mezi tim zvířectvo. Vůbec netušim, proč jsem to nevyfotil, ale pak už mi bylo blbý se vracet.

Po doplnění tekutin beru stopa na Izvoru Mureşului. Jako obvykle se do pár minut zadaří. Ve vsi má bejt podle mapy turistický centrum a spousta penzionů. Já dement, že jsem jí dávno nespálil. Ve skutečnosti se tu nejspíš už s pádem komunismu zastavil čas. Penziony rozestavěný, nebo vyrabovaný, chatky zarostlý, polovina vesnice na prodej a druhá polovina opuštěná. Proč doprdele staví rychlík na Baia Mare zrovna tady?

Nakonec najdu jeden funkční penzion – obsazenej. Protože slunce vrhá dlouhý stíny a já sotva pletu nohama, beru zavděk opuštěným staveništěm s nedalekou kadiboudou. Jaj, to byla krása nestarat se o to, jestli si náhodou nezeseru paty. K večeři piju džus, mý jediný dnešní jídlo. Pokoušim se o cigáro, ale pár šluků naznačí, že dneska rozhodně nebudu kouřit jednu za druhou. Totálně vyšťavenej jen tak volně upadnu na spacák a umíram.

Dno bylo hluboko.

The post Část jedenáctá: Neznáte mapu, pane! appeared first on Trempich.cz.

Ráno přijela chatu zkontrolovat policejní hlídka terénním autem. Nečekaně se strážci zákona podivovali, co dělam v těchhle končinách sám. Nechyběla obvyklá konverzace vo smrti medvědem, ale nakonec jenom zkontrolovali doklady a byli naprosto v pohodě.

Dneska bych rád v rámci nedělně – duchovní a jaksi děkovný nálady za přívětivost hor rád zakleknul u třech vrcholových křížů. Jako neznaboh a ďáblovo sémě bych je měl spíš vyvrátit, či zapálit, jenže na tohle už jsem moc línej a vyzrálej. (Hezký slovo vyzrálej, to si musim pamatovat. Zní mnohem líp než starej, spuchlej kokot. Taky si všímáte toho nenápadnýho, leč neoddiskutovatelnýho přínosu literatuře a světu vůbec?). Radši tedy u křížů zakleknu, stejně budu vyčerpanej.

Jako první bych měl dobýt Hășmașul Mare (1792m), nejvyšší vrchol pohoří Hășmaș. Trasa vede přes pastviny, kde se mezi opuštěnejma salašema volně prohání divokej hřebec s klisnou a hříbětem. Vlající hřívy, frkání, žádný stopy podkov, žádný otěže ani sedla, nic. Nejsem kdovíjakej milovník koní, koňskej salám mi moc nechutná, ale tenhle výjev naprostý svobody sleduju s pokleslou čelistí. V jednu chvíli mi dokonce bleskne hlavou představa, jak koně tryskem dohánim a ladně mu skáču na hřbet. Pak si vzpomenu na příhodu z mládí, kterak jsem byl zneškodněn záludným poníkem, kterej mě nakop a zdrhnul z otevřený ohrady. Parchant. Vědom si toho, že rozběhnu-li se, trysku rozhodně nedosáhnu a vymknutej kotník bude jistota stejná, jako že na hodnýho trotla z reklamy na Airbank, nikdy nic nespadne i když by mělo, zůstanu radši jenom u představ. Belhat se daleko od civilizace s výronem kotníku je jistě vzrušující, snad i vedoucí k výronu semene, ale slabošsky se takovýho zážitku vzdam a pokračuju na Hășmașul Mare.

Dle mapy bude cesta na samotnej vrchol pestrá. Hustej les a žádnej výhled. Po včerejším civění na mokrý větve v okruhu 360° vítaná změna. Jaký je ale překvapení, když narazim na vyšlapaný ovčí cestičky vedoucí těsně pod kleť a místy i v ní.

Počasí je náramný a výhledy už teď skvělý. Elánu mam víc než Jožo Ráž s celou jeho sqadrou, intuice navíc hlásí, že to na vrchol nebude daleko, tak se bezhlavě vrham do hustšího lesíka obklopujícího vrchol. Po jednom z ladně nekoordinovaných pádů se ocitnu na pěšince jasně vytvořenou lidskou nohou. Teď už mě nic nezastaví a vím, že dřív nebo pozdějc dobydu svuj cíl. Těsně pod vrcholem klasicky zhoustlo, ale cesta je stále viditelná. Stačí natahnout ruce s hůlkama před sebe a jít jako buldozer. Rozrazim poslední větve a přede mnou se objevuje holá pláň. K vrcholu tak sto metrů, který běžim, resp. rychlejc doklopýtam.

Inu, na to, že tady měl bejt minimálně prales je výhled dostačující, ba dokonce famózní. Ale hlavně – kolem dokola a ještě zpátky (pokolikátý už mi mapa lže?). V dálce se rýsuje Munti Ceahlău. Uvědomuju si, že už tejden prožívam v životě lidským celkem vzácnej jev – realita předčí snění. Ani nevim, kdy naposled se to stalo. Vlastně vim, ale na to bych zase nejradši zapomněl, protože mi to tehdá způsobilo komplikovanou zlomeninu.

Poddávam se mocnej atmosféře a jihnu. Neobnažuju se, neb je v blízkosti velkej kříž, ale pro změnu v tichosti poklekam. A kouřim jednu za druhou.

Z rozjímání o křehkosti přírody a nekonečnosti lidskýho podmaňování si jí jsem vytrženej tříčlenou skupinkou horalů podkolenkářů přicházející jakoby z druhý strany vrcholu. S dívčinou se dáváme do hovoru. Vyptává se na cestu do Lacul Roșu. Upozorňuju jí, že za den přechod celýho pohoří nemusí zvládnout a s pomocí mapy vysvětluju, kde narazí na dobrý spaní. Podělim se i vo informaci, proč se maj vyhnout Hăşmaşului Negru a jako důkaz předkládam pořízenou fotku. Na oplátku jsem zasvěcenej do mnohem lepší cesty na opačnou stranu hor, než kterou jsem chtěl jít.
Po pár pořízených fotkách pokračuju dál. Narážim na další dvě skupinky horalů, na pasoucí se stádo ovcí a baču, kterej netečně pozoruje, jak na mě dotíraj psi.

Zareaguje až na zdvořilou otázku: „Dohajzlu kurva vodvoláš ty zmrdy, nebo je mam, ty debile zasranej, utlouct?“

Jsa slušně vychován, podam mu ruku a nabídnu retko, kterým lámem barieru odtažitosti. Debata se opět nese v duchu „hory, sám, problém, smrt medvědem.“ Sledujeme se zájmem vzdálenou skupinu evidentně selfíčkářů, který se bráněj čtyřnohejm hlídačům. Děvčata s pisklavým řevem skáčou nejblíž stojícím jinochům do náručí, jenž pro změnu vrhaj zlý pohledy a kameny, což dorážející psy ještě víc nasere. Ovce mezitim prchaj div ne skočit z útesu. Řeklo by se komická situace, ale při pohledu na baču mi docvaklo, co asi zhruba cejtí. Na pantomimický představení o mnoho turistech odpoví jenom smutným povzdechem a kejvnutím hlavou. Na rozloučenou mu dam ještě pár cigaret, čimž ho rozhodně nezachránim, ale poprvý vidim, jak se pousmál. Loučíme se a teprve pak začne mohutně hvízdat na psy, aby nechali omladinu bejt. Stejně si spíš myslim, že to udělal kvůli mně, když jsem kolem nich musel projít. Zvláštní smutnej pocit jsem měl a bylo mi trapně za celej svět. Divný.

Dalším cílem je Piatra Singuratică (1587m), kde je horská chata s občerstvením. Chuť na nějakou specialitu mě přejde hned jak stanu pod skalním útvarem. Lidí jako sraček. I s dětma. Matky kejhaj, fotrové zmrděj a fakani řvou jak pominutý. Sunu se radši schovat za skálu, abych měl relativní klid.

A helemese, ferrata! Nikdy jsem žádnou nelez a tahle se jeví přímo jako znamení úniku. V jednom místě musim odhodit batoh, neb těžiště není tam, kde bych chtěl. Pro větrama komínářů ošlehanýho harcovníka neni dosažení vrcholu bez zátěže žádnej problém a tak brzy poklekam dneska podruhý. Moc se ale nedojímam, protože mě strašně serou lidi dole. Vyčkávam, jestli zmizí stín nad Moara Dracului a nečekaně kouřim jednu za druhou. Mraky se za půl hodiny ani nepohnou z místa, jenom mění tvar, tak mizim. Cestou na Ecem (1707m) stopa určitě nepotkam.
Po prudším stoupání lesem vidim cirka půl kilometru před sebou jenom pláň a na jejím konci třetí kříž. Nikde nikdo, zase jenom dva divoký koně. Zanedlouho naposledy poklekam a pojídam hnusnou čínskou polívku. Himlhergotdonerveterkrucajselement, krucifix, doprdelepsí, jak já se těšim na klasický český žrádlo jako francouzský brambory, maďarskej guláš, nebo španělskýho ptáčka.

V údolí se mi moc nepozdává vyblitá barva jezera, který mělo na gůglfotkach nebeskou modř a přímo vzývalo ke koupání. No nic, důvod objevim už zejtra. Teď je čas se posunout za Vf. Tarcău (1462 m), kde se definitivně rozloučim s horama a naberu směr vesnice Bălan.

Na velkej pastvině by mělo bejt něco jako křižovatka honáckých tras. Jednou z nich, samozřejmě neznačenou, se potřebuju vydat do vesnice. Ano, neznačenou trasou, jistě jste si už za těch pár řádků všimli, jak rád bloudim a zdrham před medvědím pachem.

Už ona křižovatka na louce naznačila, jaká pohoda bude následovat. Místo kupodivu přesně odpovídalo mapě, ale odbočka do údolí nikde. Ani na kraji srázu, ani pod nim. Mapu ihned muchlam, poprosim intuici o dobrou službu a vrham se do zalesněnýho srázu stejně divoce jako kamikadze na křižník Midway. Po několika bezchybných parakotoulech se ocitam na něčem, co vzdáleně připomíná pěšinu. Vede dolů, ale po pár metrech zase zmizí v houští. Nekoukam vlevo ani vpravo, zejména proto, že větve švihají přes oči, soustředim se jen na to, abych se dostal do údolí. Slyšim ševelení vody a deru se obřím bodláčím, maliním a kopřivama za zvukem. Cejtim medvěda. Zrychlí se mi tep, ale opět na pohodu zachovam paniku a nebojácně křičim třesoucím se hlasem něco jako „kšá bestie“. Popálenej a pošrábanej spatřim vodní tok. Vítězoslavně se jim řítim doslova sprintem. Ne že bych se tolik bál medvěda, nebo měl sil na rozdávání, to rozhodně ne, ale klesání je tak prudký a kolena zrasovaný, že odmítam brzdit.

Na hlavní cestu se vřítim přes travnatej plácek kolem rozpálenýho grilu takovou rychlostí, že kempující dvojice nestačí ani mrknout. Jako správnej gentleman po doskočení do telemarku zastavim, abych se omluvil, objasnil situaci, poptal se na zdraví rodičů, štěstí dětiček a na cestu. S lítostí odmítam pozvání mladý paní na pivo a flákotu, ale příhoda z Piatra Singuratică, kdy na mě sedla moucha a mrtvá spadla na zem, jasně naznačila, že ze všeho nejdřív potřebuju koupel.

Jdu k řece a v hlubším místě se nořim do vody. Je na mě vidět ze silnice, ale neprožívam to. Teda do doby, než kolem projdou dvě mladý slečny. Kejvaj hlavama mým směrem a hihňají se. Asi ledová voda, ne? Krávy blbý!

Osvěženej koupelí mířim přespat za vesnici. Znovu mě potkává dvojice, kterej jsem málem zničil piknik a nabízej mi přespání, nebo aspoň odvoz do hotelu. Kdepak, neoblomně tvrdim, že blůskáj is maj hotel. Mladá paní vlhne. V jejích očích jsem hrdina. Připadam si minimálně jako Bruce Willis a tak to má být, tak je to správné. Ještě se pána poptam, jak se má situace na Fagul Cetății, kterej bych rád zejtra navštívil a následně zmizim na prašnou cestu do polí.

S pocitem dobře odvedený práce a pohledem na zapadajícím sluncem ozářený vrcholky pohoří Hășmaș ulejham na opuštěnou stavební buňku. Tam medvěd nedosáhne.

Jsem pán hor. Skoro.

The post Část desátá: Poslední tažení appeared first on Trempich.cz.

Je mi trochu divný, že tam nevede turistická trasa, ba ani neznačená trasa, když mapa slibuje výhledy 360° a dechberoucí místo k focení. Selským rozumem vytyčuju kudy tudy k vrcholu a jdu. Chvilku stejnýma pěšinama jako včera. Louky zalitý sluncem vypadaj docela jinak, než za mlhy a deště. Hlavně jsou vidět. Intuitivně odbočuju do lesa v místech, kde by cesta na vrchol mohla bejt nejschůdnější. Pár metrů jo, jenže pak musim ohnout hřbet a nakonec se lesem hustším než Řáholec šinu div ne v kleče. Ani kamzičí stezky tudy nevedou a to se držim pořád při srázu. Po chvíli narazim na místo s pěkným výhledem. Teda byl by určitě dobrej výhled, kdyby se přes kopce zrovinka nevalily mračna.

Po chvilce trmácení, kdy mi větvičky jemně pročesávaly hustý kadeře, sem tam švihly přes oko, nebo propíchly ušní boltec zřim nade mnou skálu a taky kamzičí stezku. Odhazuju batoh, beru foťák a hurá vzhůru. Po vydrápání se na skaliska kleju, protože rozhodně nestojim na vrcholu hory. Nechávam pod sebou bágl báglem a vrham se do mokrejch houštin. Následuje kleť. Spousta svinsky mokrý kletě. Tak nějak celkově vlhnu. Asi blahem. Během chvilky v botách šplouchá Dunaj, oblečení postrádá známky celovečerního sušení, ovšem touha nafotit mlhu v necelejch osmnácti stech metrech je veliká. Nekompromisně se řítim vpřed. Taky mi hlavou bleskne vzpomínka na slova kamaráda Chrta: „Neboj, nahoru medvědi nechoděj, držej se spíš v kleti.“ No ty krávo, ale kdyby se pořádalo mistrovství světa v kleťování, tak neni vhodnějšího místa na planetě než tady.

Najednou se ocitnu na mýtině, kde konečně můžu pořídit pár fotek. Super, ale pořád nestojim na vrcholu s výhledem 360°, musim dál. V kleče lesem. Nejednou před sebou zřim prostor 3×3 metry, na němž je vyznačenej vrcholovej bod. Obklopenej kolem dokola vysokýma stromama.

To přece není možný, někde tu kurva musí bejt výhledy jaký svět neviděl. Skáču do křovin na všechny světový strany, ale nic. V návalu zoufalství dokonce nadzvedávam pár kamenů, ale tam výhled taky neni. Drbu se ve vousu a uvažuju, kde se stala chyba. No nic, tady ti bratře Pichu, pšenka nepokvete. Fotim les jako důkaz, že jsem nebyl předávkovanej borůvkama a neviděl jinčí věci, než skýtala realita.

Cestou zpátky i přes podporu hůlkama několikrát upadnu skrzevá mokrej terén tlamou do kletě. Musim říct, že bezvadně škrábe. V houštinách definitivně ztrácim orientaci. Jsem nucenej jít na kraj skály, abych určil nějakej záchytnej bod. Bílý kameny a stromy. No panečku, to jsem se vopravdu zorientoval. Po půlhodince bloudění od srázu do lesa a zpět, zahlídnu jakejsi výčnělek. Intuice hlásí, že by se mohlo jednat o místo, který hledam. Po chvíli už u batohu ždímam triko a vylejvam z bot vodu. Její proud podemele kus skály a ta se s rachotem zřítí do údolí. S ležérním pohvizdováním nenápadně odcházim pryč.

Chtěl bych se vydat na Ciofroncu (1607m), ale už z dálky vidim, že se jedná o skalní útvar, kterej se dá obejít, nicméně na vrchol trasa pravděpodobně nepovede. Určitě by bylo fajn jít promáčenej, za čvachtavýho zvuku v botách někam ke skále a tu si vyfotit, ale nějak se mi taková taškařice nechce podnikat a vyspuchnu. Možná i proto, že je Ciofronca úplně mimo mojí trasu a musel bych jít pár kilometrů tam a zase se vracet zpátky. Hlavně jsem línej dacan, co si budem nalhávat.

Místo toho se pokusim zdolat Piatra Podcoavei (1627m) po neznačenej stezce. Už asi hodinu jsem si hezky nepobloudil a stejně to mam skoro cestou, tak jakýpa cavyky. Snaha je, dokonce velká, ale jako obvykle neznačená cesta náhle zmizí před očima a místo ní hustý křoviny.

Zkoušim se ještě pár desítek metrů plazit a narazim na jakousi pěšinu. Už už chci jásat, kterak je mi osud nakloněnej, když spatřim voloupanou kůru na několika stromech. Intuice rozbliká výstražný světlo a z paměti vytanou fotky z internetů a popisky o tom, jak poznat medvědí trasu. To by odpovídalo. Dloubu do kůry, hledam chlupy divoký šelmy, ale nakonec mi zvědavost nedá a jdu dál. Najednou mi přeběhne mráz po zádech a v nose zašimrá známej odér. Okamžitě vo sebe klepu hůlkama jak Ringo Starr a prcham daleko odsud. Do Steva Irwina mam stále daleko.

Potkávam starýho dobráka Djanga, kterej se cejtí ve formě. Já ovšem taky a po odhození báglu předvádim div ne Šavlový tanec Arama Chačaturjana. Improvizovaný ochotnický vystoupení utne vysmátej sheepmanager a loudí cigaretu. Během debaty se mimo jiný dozvídam užitečnou informaci, že „šlaufn“ pod Kicsi-Bitka (1581m) nestojej za nic a mam radši spát v tej bezvadnej chajdě co včera. Pro jistotu vypráví pantomimickej příběh o tom, jak mu medvěd napad ovce. Ukecal mě.

Mam spoustu času, kterej využívam k vaření, sušení věcí a válení se v trávě. Z nicnedělání jsem v podvečer vytržen až Djangem. Asi cejtí, že se vidíme naposled, tak předvádíme mnohem synchronizovanější číslo než kdy jindy. Krása. Lepšíme se, jen co je pravda. Jsem na nás pyšnej. Za odměnu bych ho nejradši pohladil, ale vypadá, že by mi samou radostí amputoval ruku v lokti.
S páníčkem dáváme obligátní cigáro. Ponouká mě, jestli si nechci s nima jít pro kozí mlíko, nebo ovčí sejra.

Jsem nadmíru potěšen, ale kozí mlíko považuju za větší zlo než Ostravar, dřívějším jménem Gutalax, tak s díky odmítam. Vyzvídá, jestli nefandim Alláhovi, přičemž ukazuje na muj delší vous. Tomu se musim s chutí zasmát a je vidět, že se mu ulevilo. Loučíme se vřele, div nemačkáme slzu v oku a máváme si, dokud nezmizí za obzorem. Jsem dojat.

Před usnutím mě ještě přijdou zkontrolovat členové smečky a dokonce se jeden z nich nechá podrbat. Mam možnost si osahat protimedvědí obojek. Neuvěřitelný ostny, fakt neuvěřitelný. Ulejham za zvuků falešnýho zpěvu ze salaše, kterej se v horách nese tak zvláštně, až to bere za srdce.

Kurva, tady by se mi líbilo existovat.

The post Část devátá: Výhledy, jaký svět neviděl appeared first on Trempich.cz.

Už od rána byly mračna poněkud těžší, šedivější a takový hutnější než obvykle, což nevěstilo nic dobrýho. Jenže civilizovanýho zevlingu už mam tak akorát a kdoví, jak bude zejtra. Za pár dní už bych měl bejt na severu Rumunska v Baia Mare. Sotva jsem vrátil klíč do recepce a hodil bágl na záda, začalo pršet. Sláva, konečně pořádně otestuju nepromokavost celty. Viditelnost už tak bídná, se pomalu a jistě začala zhoršovat. Trasa naplánovaná hustým lesem, v horách, za špatný viditelnosti o skupince čítající jednoho člena – nemůže bejt nic bezpečnějšího.

Připadam si jako slepec a to vidim zhruba na krásný tři metry před sebe. Cesta by měla bejt značená dobře, jde přece o hlavní přechod pohoří Hăşmaş. Což o to, lesem vede povětšinou jedna pěšina. Pokud náhodou minu křižovatku a do půl kilometru nenarazim na značku, obracim kroky zpět k tej poslední, kde začnu hledat chybu. Horší je situace na paloukach.

Díky neustálýmu bloumání, hledání neviditelnejch značek a uvažování ve stylu „jestli se nepletu, měl bych jít tudy“, si připadam jako Sam Hawkens.

Akorát bez onoho „hihihi“. Courat se v dešti metrovou trávou sem tam, hledat náznakcestičky, značku na kameni, na stromě, na uhynulej zvěři, na čemkoli, je do jistý míry zábavný, ale mam obavu, abych se takovou celodenní činností neumlátil smíchy k smrti. Hihihi.

Dobytí prvního vrcholu Ghilcosului (1379m) zaregistruju až podle toho, že se div nezřítim ze srázu. Výhled luxusní. Tolik mlhy přede mnou, vedle mě, nade mnou, za mnou a dokonce i pode mnou jsem dlouho neviděl. Jsem dojatej. Doufam, že na Hăşmaşului Negru (1773 m) bude pokochání obdobnýho rázu. Sice tam nevede turistická trasa, ale mapa slibuje senzační výhled. Počasí se třeba umoudří.

No, neumoudřuje. Naopak se spustil takovej lijavec, že by měl Jára Cimrman svoji hru přejmenovat na Mrholení. Provazce deště bičujou dávno propustnou celtu, batoh, mě, mlhu, všechno. Na druhou stranu, abych si furt nestěžoval – když se spustí prudkej déšť, zlepší se viditelnost dokonce na pět až šest metrů. Což mě možná zachránilo od prokousnutí nohy, protože jsem na útočícího psa stačil vytahnout zpod celty hůl. Tak určitě, kdybych nestich vytasit hůl, nabízela se možnost chrstnout mu do ksichtu vařicí kafe, protože petardy byly opět pečlivě zabalený v batohu, ale nebyl poblíž žádnej automat na kafe.

Ono se čoklů nakonec objevilo pět a tak nějak zlehka jsem se ocitnul v obklíčení. Svištění holí a bojovný provolávání „jedeš pryč zmetku!“ bačovi zřejmě naznačilo, že nejsem medvěd na koho psi štěkaj a přišel si je vodehnat. Sprintem teda úplně neběžel a skoro bych řek, že než přišel, stihnul jsem se zapotit. V tom dešti jeden neví.

Na důkaz díků záchrany života nabízim bačovi cigára. Hulíme a při tom rukamanohama komunikujem co a jak. Pravděpodobně mi řikal, jakou měl dojivost za loňskej rok, že mu tenhle tejden vůbec nevychází horoskop a že s Tibetem je to furt na hovno. Nevim, nerozumněl jsem ani zbla.Když se vypovídal, šli jsme každej svou cestou. Já teda chvíli blbou, protože zapomenu sledovat značky. Naštěstí se mi podařilo zabloudit do prudkýho kopce, takže dolů k poslednímu značení jsem se díky proudům vody a klouzajícímu terénu dostal poměrně snadno a rychle. Nevěřim vlastním vočím, kde se dá špatně odbočit. Představte si něco jako hlavní cestu v lese.

Dva páry vedle sebe na ní můžou tančit Paso doble. Jdete po ní, přičemž minete strom, u kterýho je cestička jakoby od zvěře. Do houštin, křoví a určitě i do jeskyně s medvědem. Značka žádná. No tak asi logicky furt pudete po tej zasranej dálnici do kopce, žejo. Eemmmm… Ne, špatně ! Značka na tom stromě byla, ale jaksi schovaná pod větví a trochu z boku. Do Naučnýho citoslovníku opět přibylo pár výrazů.

Znovu se spustil hutnější ceďák, ale brodim se zrovna vysokou trávou, takže i kdyby svítilo slunce, budu pořád dál vlhnout. Na hovno je, že mi začíná zatejkat i do batohu, z čehož vopravdu nemam radost. Automatickou myčku nohou v pohorách s průtokem litr za vteřinu ještě překousnu, ale jestli se nebudu moct převlíct do suchýho, pudu asi natruc spát bez Večerníčka.

Na dalším palouku za lesem má bejt nouzový nocležiště, což kvituju. K popukání bude ho v hustej mlze hledat. Neni zase vidět na dva metry, ale jsem si stoprocentně jistej, kde se zrovna nacházim. Dokonce i intuice se mnou souhlasí.

Poklidný rozdýmávání mokrý cigarety pokazí štěkot psů. Okamžitě volam do mlhy na baču, kterej odpovídá řevem a hvízdáním. Kdepak, už přede mnou stojí trojice baskervillů. Za mnou další čtyři. Všichni maj epesní protimedvědí obojky s hrotama. Na petardy není čas a stejně mam mokrej zapalovač. Jeden hajzl vypadá fakt vostře a mam co dělat udržet ho na vzdálenost hole. Evidentně je nasranej skrzevá hnusný počasí a hodlá mi dát blbou náladu sežrat. Na ty za mnou stačí máchnout a malinko se stáhnou, ale ten bastard vepředu má fakt kuráž. Vyloženě si padnem do voka. Ceníme na sebe zuby, situace se vyhrocuje a všechno nasvědčuje legendárnímu souboji na život a na smrt ve stylu Tyson vs Holyfield.

Probouzí se ve mě Harapes. Hole svištěj, já se točim a mocně řvu, psi dorážej a štěkaj jak pominutý. Choreografie jenom pro silný nátury. Nevim, asi bych zápas prohrál na body, ale naštěstí všemu učinil přítrž bača metající kameny a klacky. Vlítnul do vřavy a začal psiska řezat hlava nehlava. Pak se zadejchaně omlouval. Dobrý šéfe, ale tamten, přičemž ukazuju na krutora, cenícího na mě pořád zuby, tamten je fakt drsnej, co? Dostává se mi vysvětlení, že se jmenuje Django, je vůdce smečky a rozenej rozparovač.

Mam docela kliku, že se mi podařilo všechny udržet dostatečně daleko od lejtek. (Ještě furt někdo nechápe, proč je lepší bejt v horách ve dvou? Bingo, jeden z důvodů je, že si třeba můžete krejt záda.) Apropos, kdo řiká, že je kočka chytřejší psa, měl by vidět pastevecký mazlíky, jak dokážou hezky organizovaně bez povelů obklíčit a udělat v mžiku člověku z anusu ořezávátko na pastelky. To smečka koček nedokáže ani kdyby jela Rambovo tankem. Taky se mi dostane rady k nezaplacení, že jsem úplnej magor, když chodim v horách a v tomhle počasí sám, protože po okolí běhá zlej medvěd.

„Fakt ? No nepovídej. Že bych to už někde slyšel ?“

Bača je hodně sdílnej, než dokouříme cigáro, jako zázrakem se rozjasní a on mi může ukázat cestu k místu, kde můžu „šlaufn“. Prvotřídní luxus. Nová bouda i s klikou. Palác hadr. Nemluvě o ohništi, u kterýho můžu osušit věci. Nejsem sice Míra Dušínů, ani jinej podobnej šulin, ale vatra za chvilku s pomocí papíru plápolá. Sušim všechno včetně bot, trika, fuseklí a sebe. Oheň se ovšem ukáže jako zlej sluha, jen co si odskočim.

Když mazáckým švihem dostávam předposlední kapku ven, všimnu si, že se poněkud zvětšil (oheň se zvětšil, tak dlouho jsem nešvihal). Jazyky plamenů olizujou jazyky bot. Láska vzplanula. Tolik něhy mne dojímá, ale proč zrovna boty ? Goretexový ? A skoro nepromokavý ? Proč jen takhle plápolaj ? V čem jako pudu dál ? Skluzem ve stylu legendárního Řepy zabraňuju dalším kontaktům plamenů s botama a musim se smát. Představa, kterak si šňůrou na prádlo přivazuju k noze vohořelý podrážky byla jedinečná. Oblečení, včetně fuseklí přestalo smrdět jako zdechlina a voní kouřem.

Kolem se prožene stádo ovcí s kamarádem Djangem, tak si přátelsky procvičíme choreografii. S bačou dáme cigáro a hovoříme. Začíná zase pršet, tak zaleju ohniště a chystam se pomalu ke spánku.

Dnešek byl výživnej.

The post Část osmá: Pes který kouše, neštěká appeared first on Trempich.cz.

Vyspinkanej do růžova, budim se do zvuků rumunský dechovky ze sousední chatky. Poklidná noc s vědomím, že dneska nemusim tahat bágl, navodila dobrou náladu hned z rána. Čerstvý pečivo se sejrem a salámem k snídani ! Žiju si přePichově. Vejlet naplánovanej na chabejch 17km převážně po loukách rozhodně nemůže přivodit smrt medvědem, ani stres. Louky, seníky, statky, ovce, krávy, trocha lesů, řeka a nakonec asfalt mezi útesama. Prostě pestřejší trip na pohodu. Beru jenom foťák, hole a pití. Pohory obouvam nerad, neb mačkat v botě nohu s puchejřem velikosti nohy od cimbálu, je příšerně bolestivý. Asi jako poslech Michala Davida. Intuice ovšem velí xandal nechat v koutě.

Po včerejšku, kdy mě vytahla z náruče smrti smrťoucí, jí důvěřuju víc než kdy jindy. Za vesnici dorazim se slunečníma paprskama, vůně sena mnou prostupuje, v chodeckým terénu je radost se pohybovat. Pln nadšení si nevšimnu, že jsem minul odbočku a zhruba kilometr jdu jinam. Nevadí, mam spoustu času.

Vracim se zpět k vesnici a čuju zradu. Odbočka nikde žádná. Jak to doprdele ? Tady v zatáčce má bejt… Ahaaa, tak přes plöt něčí budu muset. Trochu jsem překvapenej, že turistická trasa vede přes soukromý pozemky, ale je tam značka, tak co. Ladnej skok přes ohradník a jde se dál. Vykračuju si jako mocipán, když mi dochází, že opět nikde nevidim značení, přestože jsou tu tři rozcestí. Hm, měl bych přejít potok, to nejde minout. Beru to rovnou dolů. Zkratka skrz trochu malin, kopřiv, bodláků a jeden držkopád ze dvoumetrový stráně neni nic, kvůli čemu bych znervózněl.

Značka je na dohled. Tady musí bejt most někde. Chvilku bloumam křáčím, abych samovolně poškrábal štípance od komárů, než sedlák zahvízdá na prsty a máchne rukou, aby ukázal směr k mostu. Jsem mile zaskočenej moderním pojetím stavby. Pružná klenba zvětšující se každým krokem, kotvení patek přímo na vzduch, zábradlí tvořený rovnováhou člověka. Takový věci se nevidí každej den.

Za timhle přírodním uměním číhá další překvapení v podobě větší pastviny, žádný značky a několika cest vyšlapaných dobytkem. Totiž jak pomalu zjišťuju, vona je značka vždycky na začátku pastviny, pak někde na kraji a na konci. Vzhledem k rozlehlosti neni úplně snadný strefit na první dobrou správnou stopu. Po jednej se tedy vydam a doufam, že nejdu blbě.

Z nedaleký zátočiny zaslechnu štěkot a v mžiku jsou u mě dva pastevecký psi. Naštěstí jsem na cestu dostal od Šimona spoustu petard minometný ráže. Jak ale zjišťuju, zabalený v batohu, kterej leží v chatce na zemi, nemaj na psy takovou účinnost, jakou bych teď potřeboval. Jasně, kdybych jim řek, že se musej petardy odhodit minimálně deset metrů, jinak dojde k odtržení končetiny střepinou, mohlo by to čokly vyděsit, ale nedali mi prostor ani se pohodlně usadit, natož začít vyprávět.

Musim tedy trochu zamáchat hůlkama, načež se ozve pískot pasáčka a halekání, že se nemam bát. Nojo, já se nebojim, ale řekni to taky hlídačům. Než tedy dojdu k místnímu cowmanagerovi, potrénuju trochu šerm. Pokouříme, zeptam se na cestu a šinu se dál. Psy evidentně muj trénink navnadil a loučí se se mnou skoro až u lesa. Inu, dobrý vědět, že se štěkání obejde bez oplácení petardama. Za lesempozoruju rodinku, kterak kvapně sklízí seno. Celá famílie jako jeden velkej balíkovač.

Synchronizace neuvěřitelně vypilovaná letama praxe a odříkání. Cesta vede přes jejich pozemek, tak se musim vsápat za nima do ohrady, přičemž jim při přelejzání vyrvu jeden kůl ze vrat. Očekávam nadávky, nebo vidle v zádech, ale spíš jsou pobaveni mou kolohnátí nemotorností. Ukazujou na nebe, abych se někam schoval, že bude pršet. Sice je skoro modrá obloha, ale vzpomenu si na první den v horách, kdy jsem byl takhle varovanej členem horský služby a přidam radši do kroku, abych se schoval třeba v nepoužívaným seníku. Než stihnu nějakej najít, přižene se bouřka a jsem nucenej zmizet v lese. Přece nebudu za bouřky pobíhat po louce jako blbec Zoubele.

Výsledná suchost oblečení je v podstatě stejná, jenže les je les, to mi nikdo nevymluví. Cestou na jakousi zarostlou skalní vyhlídku, odkud jsou vidět jenom stromy a skála, přestože mapa slibovala bezva místo k focení, zmoknu znova. Tentokrát jdu přímo lesem, tak neni kam se líp schovat. Za chvilku nemam nit suchou, ale je teplo, a na spálený ramena je lepší déšť než slunce. Pode mnou zurčí kaskády řeky Bicăjel, který prozatim nevidim.

Doklopýtam přes kořeny k místu, kde je mezi stromama konečně tok vidět a jsem uchvácen. Tolik balvanů, tolik vody, tolik peřejí, tolik kaskád a okulahodících sračiček.

Tam musim!

Kloužu dolů po prdeli s vědomím, že jestli nedobrzim vo padlý stromy v půlce srázu, parádně si rozbiju dršku. Ještěže mam pohory. Najednou stojim u hučící řeky, moknu a fotim. Opět mnou prostupuje naprostá uvolněnost a nemaje co víc namočit, stojim během pár vteřin na břehu řeky oblečenej jenom v koulích.

Euforická koupel v kaskádach, přelejzání kamenů, potápění v laguně pod vymletou skálou. Kam se sere moře, tohle je moje Goa! Rochnim se tam nekonečně dlouho a řičim jako domov důchodců při Receptáři. Jako správnej narcis pořizuju i pár selpyjí. Cudných samozřejmě. Nehodlam nikomu vysvětlovat, jak moc byla voda studená.

Modrý končetiny a drkotání zubama mě přimělo ukončit nekonečný žůžo labůžo a vyrazit směr skalní serpentýny. Zase chčije, což ničemu nevadí. Jenom musim častějc polykat, protože mi do huby roztažený vod ucha k uchu zatejká. V serpentýnach mi úsměv tuhne. Stánky, kýče, kukuřice na špejli, autobusy plný turistů, auta plný turistů, prostě sračky. Holt se vmísim s hudráním do davu.

Procházim s údivem kolem skalních stěn. Moc mi neni jasný, co by tady vytvářeli za estrádu dva kamiony jedoucí proti sobě. Už takhle má jeden co dělat vyhejbat se zastavujícím autům, kvantu lidí a skalním výčnělkům. Vyčkat na jeden záběr bez davů a aut těsně před objektivem chce trpělivost, ale času mam dost. Znovu chčije a to velmi.

Všichni prchaj do vozů, do stánků, pryč před vodou. Jsem jedinej, kdo nikam neprchá. Naopak, jdu dál poklidně lijákem a občas cviknu fotku. Pán bouře non plus ultra.

Za pět minut je po všem, jako pokaždý. Vyfoceno mam a intuice velí, abych šlápnul do podrážek ve vyšším rychlostním stupni. Nemam námitek a čtyři kilometry k hotelu zdolávam po asfaltu svižným tempem. Na recepci malinko pozdvižení, neb lokajík zrovna vytřel a za mnou se tahne blátivá pěšina i s malým potokem. Požaduju ještě jednu noc, ale karty neberou. Je na čase vytahnout tvrdou evropskou měnu. Podam mu umolousaný a natržený padesátiojro, který s tázavým pohledem, významně pozviženým obočím přijme, ale pár poznámek v mateřštině si neodpustí. Možná se ptal na počasí, nevim, zase abych mu nekřivdil. Pořád ještě nemam plynulou rumunštinu zažitou.

Ledva ze sebe strhnu promáčený věci a rozvěsim je po chatce, venku zahřmí. Pozoruju bouřku z verandy, kouříc jednu od druhý. Jako vždycky vlastně. V tom oblohu pročísne blesk trefující Suhardul Mic přímo na komoru. Okamžitě následuje hrom. Uaaauu ! Slovo hromburác nabylo opravdovýho významu.

Takovej rachot neudělá ani sqadra Redrum. Ještě v posteli při drásání deníku si dloubu zalehlý uši, abych slyšel něco rumunský hudby od sousedů.

Relaxaci bysme teda měli.

The post Část sedmá: Voda, voda, šeď, šeď appeared first on Trempich.cz.

Taky by nemusel poznat, že mu při tom nekoukam do vočí. Halasnější zakašlání a decentní poklepání do zdi nezvanýho hosta vyleká a zmizí. Jak by ne, když odkašlání vyděsilo k smrti i mě. Takový zvuky nevydává ani plicní sanatorium po ránu.

Blbý je, že vykopnutejma fošnama ze stěny foukalo na záda a onou dírou by prolez i Nandu pampový. Nebudu lhát, nejsem hrdina bez bázně a hany, jenž by po návštěvě chlupáče o sebe v klidu celou noc cinkal pletacíma jehlicema, štrikoval svetr s medvídkem Pů, žral gumový medvídky a broukal si u toho třeba Medvídka z Bogoty. Jít ven sebrat prkna a přitlouct je zpátky, mi přišlo jako jasná sebevražda. Díru improvizovaně ucpu kopou sena.

Kouřim jednu od druhý, dlouho do noci nasloucham šumění říčky, vánku ve stromech a ševelení trávy, přičemž nic nezní jako Vltava, ale jako medvědí kroky kolem chajdy zavřený na vohnutej hřebíček. Kontroluju, co mi teče nohavicí. Je krev hnědá? Před svítáním ani neseberu odvahu jít na malou a radši trpim. Nejsem Steve Irwin. Ještě ne.

S krásnejma vakama pod vočma a bělmem barvy sparťanskýho dresu vítam východ slunce. Že vyrazim na dlouhou štreku hned s prvníma paprskama mě ani ve snu nenapadlo. Inu, neni spánek, neni sen. Kolik třešní, tolik višní. Jak se do lesa kvoká, tak se z lesa kokrhá. Beran v mechu sedí, může být i dvacet, ale v přilbě hledí, je i tři a půl z rána (vim, tydlencty přísloví maj s nočním příběhem pramálo společnýho, ale vycejtil jsem prostor blejsknout se sečtělostí a taky trochu odlehčit napětí).

Jdu tedy hned z rána a snažim se brát věci sportovně. Nebudu se muset cestou nikterak hnát, nebo budu dřív v cíli. Obojí je pozitivní. Podle mapy bych měl jít ještě chvilku po prašnej cestě, ta se změní ve svážnici, ta v lesní stezku, po kterej přejdu dva kilometry opět na svážnici a jsem v suchu. Pak už jenom z kopce dolů, směrem k civilizaci.

Zní to jednoduše, já vim, ale jakmile jsem dorazil na místo, kde se svážnice měnila v lesní pěšiny, nastal druhej drobnej rozkol mezi mapou a realitou. Jednak jsem za předchozích zhruba šest kilometrů zpět neviděl ani jednu značku a tahle křižovatka nebyla výjimkou. Cesta se měla rozdvojovat a ne rozčtverovat, potoky taky vidim dva místo jednoho.

Doteď jsem si byl jistej, že jdu správně, všechno souhlasilo, včetně klikatění cesty s říčkou. Ale tady? Jsem tak trochu v hajzlu a neni podle čeho se rozhodnout. Nevadí, zachovávam paniku. Podle mapy bych se měl držet vlevo. V první cestě zleva teče potok, druhá zleva je do strašnýho kopce. Beru druhou zleva, stejně musim zdolat pár vrstevnic a brodit potokem se mi nechce. Jaký je však překvapení, když cesta po pár stech metrech končí. Ale jako úplně. Nikde nic, jenom houští, maliny a křáky, co škrábou do nohou. Čim víc se těmahle sračkama brodim, tim víc chápu turistiku v podkolenkach. Po chvíli narazim na zarostlou svážnici. Intuitivně odbočuju zase vlevo. Furt civim do mapy, ale čim víc do ní civim, tim víc si nejsem jistej, kde vlastně jsem.

Žjóva, čerstvý stopy v blátě! Jasně že ne krahulčí, nýbrž medvědí. A zřetelný. Velký jak noha vod cimbálu. Chci vytahnout foťák, abych měl pro vyprávění i důkazy, ale odér šelmy mě praštil do nosu takovou silou, že vim, že on ví, že jsem tady. V mžiku mam batoh na zádech, ruce i s hůlkama nad hlavou a s halasným zpěvem hitu Ivana Mládka – Medvědi nevědí, sprintuju daleko odtud. Chlupáče zdá se tadle exhibice zaskočila natolik, že mě nedoprovodil, ani nezprovodil ze světa.

Svážnice se sice najednou klikatí nějak moc na západ, ale že bych se vracel přes stezky smrti a hledal jinou cestu, tož to kurva ani omylem. Konečně stavení, kde se doptam, v jakejch končinach se nacházim. Pantáta bodne prst do mapy a na mě jdou mdloby. Jakej Pintic doprdele ?? Proč ?? Dyť to je ve stejnej úrovni, kde jsem ráno vyšel, jenom mnohem víc na západ a já potřebuju na jih!

Kouřim, sklidňuju tep i mysl. Marně. Takže když si to shrnu – ušel jsem patnáct kilometrů k hovnu. Je poledne zhruba. Do cíle štreka a musim přes kopce. Veliký kopce. Nadšením nehýřim a musim si vybrat jednu ze dvou možností.

Buď umřu v lese na medvědí nemoc, nebo umřu v lese na medvědí nemoc. Nic jinýho nepřichází v úvahu. Pantáta nedokáže v mapě určit, na jakej cestě se přesně nacházíme a kudy mam jít dál, což přidává na veselej náladě. Jdu tedy ještě směrem do vsi a potkávam nějakýho lesáka. Mapě sice taky nerozumí, ale tvrdí, že na Bistru mam uhnout na dalším rozcestí vlevo. Bezva. Na něm vedou vlevo dvě cesty, z nichž jedna se ještě rozdvojuje.

Zmar, prázdno a odevzdání se prohlubuje každym krokem. Kolem jde strejc s kosou. Přeju si, ať je to smrťák. Bohugel neni. Mapu drží vzhůru nohama, ale směr na Bistru ukazuje velmi rozhodně. Stejně jako u pantáty a lesáka následuje rozhovor „hory, sám, problém, smrt medvědem.“

Vyzvídá odkud jsem. „Čekoslovak dobra.“ řiká a při loučení mi tiskne ruku div jí nerozmačká. Pak dlouho se zájmem pozoruje moje klopýtání kamsi do hlubokejch lesů. Situace s neznačenejma rozcestíma se několikrát opakuje, ale to už na nějaký sledování mapy rezignuju. Nechávam volnou ruku intuici a snažim se jít pořád na jihovýchod. Klidně i zvířecí stezkou.

Chůzi značně usnadňuje cesta do strmýho svahu, vymletá vodním tokem a lehce podmáčená. Dokonce tak, že se po kotníky bořim, podkluzuju a občas upadnu hubou do bláta. Tempo deset metrů za půl hodiny neni světoborný, ale víc fakt nezvládam. Vrstevnice jsou záludný. Kolena dávaj jasně najevo, že stárnu, na patě puchejř velikosti kvajávy, spálený ramena odmítaj dřít tunovej batoh. Jsem bez špetky sil, optimismu, vody a vůle jít dál.

Nejradši bych bágl položil vedle sebe, pustil si žilou a v klidu vyčkal na smrt. Zlo se mi vyloženě směje do vočí. Nedaleko slyšim hlasy pastevců doprovázený bimbáním zvonců. Na malinkej okamžik ožiju, aby mě vzápětí na samotný dno srazilo volání „Ursuuuuss!! Ursuuuuss!!!! Medveeeeď!! Medveeeeď!!!!“. No senza, jestli jsem chtěl vidět chlupáče zblízka, tak teď mam jedinečnou šanci, protože ho jejich řev nažene skrz houštiny určitě přímo na mě. Vono by stačilo udělat otočku o 180°, předklonit se do kotoulu a rázem bych byl v bezpečí o kilometr níž, jenže štrachat se zpátky do tohohle krpálu fakt nechci. Volim variantu řev.

Mohutný „kurvaaaaaaaa!!!!“ se muselo rozlehnout až v Tatrach, kde skrzevá hřmot horská služba nepochybně vyhlásila letní lavinový nebezpečí. Prchli pasáci, ovce i medvěd. Zhruba dvě hodiny se pak dál naprosto zdecimovanej potácim hustým lesem, padam ze srázů do kopřiv, ostružin, pláču a kutálim se s maniakálním smíchem blátem. Ještě jednou během tohohle martyria cejtim medvědí pyžmo, ale protože nemam sílu zrychlit krok, mažu si na krk vepřovou konzervu, doufajíc, že šelma bude milosrdná a prohryzne mi krkavici hned napoprvý. Pak teprve narazim na turistickou značku.

Po značenej cestě zbejvá jít cirka hodinku, než dorazim do vesničky. Při první známce civilizace a ujištění, že jdu vopravdu dobře, poklekam na zem, líbam prach na cestě a vstřebávam neuvěřitelnou, ale neuvěřitelnou úlevu. Silně podnapilej pasák krav všechno sleduje se smíchem. Jeho neustálý zubení mi zvedne náladu, samou radostí na něj skáču a objímam ho. Před další cestou lezu osvěžit tělo a mysl do ledový řeky. Řeže do slabin, ale furt lepší než pot ve vočích na rozblácenejch vrstevnicích.

Taky by bylo dobrý ze sebe před stopováním omejt pětidení pyžmo, abych třeba nebyl odvezenej na kafilerii. Smrad už je skoro hmatatelnej. Jakmile minu několik stavení, zastavuje chlápek v džípu. Ačkoli jel opačným směrem, bez zbytečnejch otázek nakládá batoh i mě do auta a zastavuje až na hlavním tahu na Lacul Roșu. Popřeje mnoho zdaru a frčí zase zpátky do hor. To si necham líbit. Děkuju nebesům za jeho dobrou duši, protože mam poslední minihlt vody. Po doplnění zásob a vcucnutí nanuka zvedam palec u krajnice. Za pár minut zastavuje miss Rumunsko. Nádherná žena, vskutku. Za normálních okolností bych rozbalil svuj neodolatelnej šarm doplněnej vrozenou galantností, ale i přes provizorní koupel cejtim, že se dost cejtim, což plusový body rozhodně nepřidává. Spokojim se tedy s odvozem. Miss mne možná taky trochu cejtí, protože šlape na plyn jako Colin McRae v nejlepší formě.

Za chvilku jsme na místě a já mam jasno – dneska spim v civilizaci. Potřebuju sprchu, nabít baterku do foťáku a jednu klidnou noc. Navíc nejsem na kurzu přežití, ale na dovolenej, žejo. Do hotelu nechci. Vyrážim do kopce po modrej, v mapě je tam značenej kemping pod skálama. Po kilometru najdu sice skalní útes, ale pod nim, tyvole, jenom vybagrovanou díru. Možná tu kdysi stál, nebo bude stát zasranej penzion i s Globonickym Ulhorfem, ale teď tu kurva neni vůbec, ale vůbec nic. Nemam sil a tak se dolů k hotelu se skautskejma chatkama kutálim.

Po ubytování přemejšlim co dál. Slunce je pořád dost vysoko. Taková pětikilometrová procházka po značenej trase mě jistě rozveselí. Obouvam xandal, beru foťák a vyrážim vychutnat západ slunce na Suhardul Mic (1345m). Neobtěžkanej batožinou, pohorama a smrtkou na rameni, letim do kopce jako střela. Za slabou hodinku jsem na vrcholu, kde posedávaj dva mladý páry. Jedna z děvčat zkouší jakýmsi pisklavým „uuááááá“ ozvěnu skal. Jelikož nikdo z nich mou přítomnost nevnímá, udělam ještě dva kroky a napodobim její zvuk poněkud hlasitějc a hrubším hlasem. Směju se tomuhle bezvadnýmu fórku sám, ale zato velmi srdečně. Způsobit čtyři infarkty naráz je dobrý skóre. K chatce dorážim za soumraku, provozuju sprchu, kouřim jednu od druhý a dopisuju deník.

Ráno temnější večera.

The post Část šestá: Šest medvědů bez Cibulky, aneb přechod smrti appeared first on Trempich.cz.

Po lahodnej čínskej polívce s příchutí krávy, kterážto byla o moc fajnovější než sejrová, jsem vyrazil na nejvyšší dostupnej vrchol pohoří Ceahlău – Vârful Toaca (1904m). Cestou přemejšlim, jak se asi dá za blbýho počasí v horach velmi snadno zabloudit. Velmi snadno.

Nicméně cesta je hodně dobře značená, po rozcestích ani památky, medvěd by takhle vysoko taky bejt nemusel, tak netřeba stahovat smyčku, když smrd je ještě daleko. Měl bych minout horskou chatu, kde je cosi jako restaurace. V nejhorším případě v ní dam gábl a přečkam nečas. Nebo budu šmírovat v dámskejch sprchach a přečkam nečas. Ani jedno neni třeba, neb do mlhy tu a tam vykoukne mozol. Zpočátku spíš jakoby pomrkává jednim vokem a poněkud šilhavým, ale netrvá dlouho a mračna tvořej nejhezčí panorámata, který jsem kdy viděl.

Dochází mi, že jsem se ocitnul v nebi. Krásu přírody je marný popisovat, tak fotim, seč baterka s paměťovkou stačí. Pomalu přestávam chtít, aby nebe nebylo modrý, aby voda nebyla mokrá a abych konečně přestal… no to je jedno. Prostě je mi famózně.

Z duševní onanie mě vytrhne v dálce se tahnoucí velkej černej mrak. Tančit na nejvyšším vrcholku pohoří za bouřky může bejt velká taškařice, neřku-li zážitek do konce života, ale kdo by pak psal tyhle bláboly? Balim aparáty a vyrážim dál. Společnost mi dělá potulnej hafan, loudící kus žvance. Za meteostanicí začíná zkouška pevnosti obuvi a nervů. Podle mapy tu měly bejt schody, ale jaksi dosloužily ještě před vládou Nicolae Ceaușesca. Vyšlapaný cesty podemlela voda, takže se po kamenech dá leda tak plazit kolmo vzhůru. Tu a tam se nějakej ten tunovej kamejček s rachotem zřítí dolů, ale co naplat. O kus dál jsou zas vidět pěšinky. Je jasný, že lidská noha už sem tedy vkročila. Nemůžu prostě znovu zaváhat a nestanout na vrcholu. Sípu a sápu se. Neměl bych furt hulit jednu od druhý.

Nahoře sedim a s úsměvem duševně chorýho jedince hulim jednu od druhý. Není totiž nad pořádný vychutnání svěžího horskýho vzduchu. Zhruba za půl hodinky se přiřítěj dvá ruskojazyčný floutcí v teniskach a tričkach se třema pruhama, udělaj dvacetsedum selpyjí a zase zmizej. Na pohodu. Tyvole, to bylo všechno ? Fakt ? No asi přísnej folklór tam na východě. Nic jako, co mi neni, po tom hovno, žejo. Přicházej nějaký tři domorodkyně. Ruch jak na Staromáku při Nagánu mě neláká a beru kramle.

Cestou dolů jsem zastavenej rumunskou botaničkou a nevěří, že jsem zdolal kopec s batohem. Odměnou za utrpení mi ukazuje nějakou moc vzácnou chráněnou květinu, za jejíž poškození prej pudu za katr. Že jich moc neroste a mam velký štěstí jí vidět kvést, nebo co řikala. Dobrý, ale co já negramotný hovado s tim? To je jako kdyby slepci ukazovala duhu, nebo polární záři.

Po květinovej příhodě mířim místo k poslednímu vrcholu Ceahlău Piatra Lată (1732m) na Ocolasul Mare z druhý strany. Zdá se, že by to mohlo jít, ale sotva vkročim za zákazový cedule hrozící strašlivou pokutou, potkam strážce parku. Kouká prapodivně, situaci ovšem brilantně zachraňuju trháním borůvek. Nakonec neřiká nic, ale vyprazdňovat zbytečně peněženku nechci, tak stáčim kroky k vodopádu Duruitoarea, kterej snad nebude v šíleným obležení osmihlavýho davu turistů. Ještě zastavuju na rozloučenou uvařit ke Gardul Stănilelor oběd a pak už jenom z kopce.

Cestou ke zmíněnejm vodopádům potkam tříčlenou skupinku. Pán se po obvyklým začátku rozhovoru „hory, sám, problém, smrt medvědem“ ptá, jak dlouho ještě pudou do cíle. Odhaduju to na hodinku, ale že cesta dost do kopce řikam. Kleje a já se směju. Tovíš, cizí neštěstí. Následně ze sebe pán vysouká, že jdou až na Piatra Lată, což obdivně ohodnotim všudezdejším výrazem „oušit!“ a začnu se smát mnohem, mnohem víc.

Obě dámy se křižujou, pán něco brebentí rumunsky, ale taky se směje. Uklidňuju je, že počasí přeje a výhledy jsou fakt náramný. Nakonec mě taky trochu usadí, protože cesta dolů je prej „very very kriminl“ a bágl mam radši skopnout dolů hned tady, než se budu co nevidět kutálet i s nim. Po pár stech metrech mu musim dát za pravdu. Tady by si rozbil dršku i kamzík. Několikrát zvesela podklouznu, jsem nucen brzdit loktama a trháním kořenů. Žádný velký dramata, kvůli pár odřeninám ještě nikdo neumřel.
U vodopádu zájezd Jedličkova ústavu. Řvou jak hovada. Mam hroznou chuť je rozprášit petardama, nebo kasrem. Nebo aspoň vyloktit. Všechny, do jednoho. Nemam rád lidi. Nejvíc toho nevychovanýho kozomrda, co nekonečně dlouho vysírá v záběrech pod kaskádama a ještě u toho všemožně pózuje. Bez lahve, s lahví vody, jak nabírá vodu z vodopádu, jak nabírá vodu z tůňky, jak pije vodu z dlaní. Nápadů má vskutku mnoho. Já mam jeden. Šlápnout mu na krk a nechat ho chvilku pít jen tak pod hladinou tůňky.

Zanechávam vražedný myšlenky i s báglem dole u lavičky a jdu radši popolézt do prvního přepadu, kde nikdo neni. Cesta po skále neni pro vytrénovanýho, svalnatýho, zkušenýho a duševně vyspělýho jedince nikterak náročná a během chvilky jsem trochu dál davu.

Ryk chovanců ústavu ovšem nabyl na intenzitě. Bohugel nevim, jestli na mě řvou, že si mam podklouznutím přivodit otevřenou zlomeninu, nebo skokem dolů nechat vyhřeznout vnitřnosti a rovnou se zabít, nebo že mam vypadnout ze záběru, nebo že jsem hrdina a mam zapózovat, nebo každej něco jinýho. Jsa značně nervózní, pořizuju sotva pár snímků a jdu dolů na cigáro.
Kozomrd okažitě startuje po skále nahoru. Zkouší dokonce roztleskat chovance pod sebou, aby mu dopomohli k lepšímu výkonu. Zbytečně. Mam z jeho marnosti nevýslovnou radost a dokonce mu přeju, aby za potlesku zavalil to kvičící podsvinče, co se pokouší dostat za nim k padlýmu stromu. To bych pak samým štěstím rozběhnul mexickou vlnu.

Nic se neděje, tak mizim směr Durău, kam je to ještě tři hodiny cesty z kopce. Kolena o sobě daly vědět dávno před vodopádama, tak pudu možná i dýl a podle slunce odbyla dvanáctá už dávno. Tamvocuď bych se měl jakkoli dostat do Lacul Roșu, kde hodlam den dva pobejt skrzevá moc pěkný serpentýny. Potkávam davy turistů a slibuju si, že takhle frekventovanej stezce se pro příště vyhnu. Na informacích mi sličná slečna po obvyklým udivení „hory, sám, problém, smrt medvědem“ sděluje, že jestli nemam auto, jsem dost v háji, možná i v prdeli.

Do Lacul Roșu je to totiž strašlivá štreka kolem hor a se stopem tady nepochodim, protože turisti jednoduše nestavěj. Zpátky vede rozumná cesta jedině přes kopce, odkud jsem přišel, nebo po místních svážnicích, který ale nejsou moc dobře značený, nikdo tudy nechodí a jsou dost nebezpečný. Senzace, druhá varianta pěší tůry mi naprosto vyhovuje. Žádný lidi, jenom les, zvěř a já. Odhadujem dýlku pochodu kolem pětadvaceti kilometrů, což neni za den nemožný. Ještě jednou mě slečna varuje, že cesta neni moc dobře značená. Vidí, že je jakýkoli rozmlouvání marný, tak jenom pokrčí ramenama s výrazem „já tě, ty blbe, varovala“.

Drobnej rozkol mezi mapou a značením začne už ve vsi, neb jsou značky vopravdu špatně vidět. Zejména proto, že žádný nikde nejsou. Jsem trochu zaskočenej, ale intuitivně odbočuju proti proudu říčky, což je správně. Jdu prašnou cestou podýl statků, pastvin a rozpadlejch chalup. To nebude složitej přechod. Dlouhej možná, ale složitej určitě ne. Značek na takovejhle dálnici netřeba. Za hodinku parkuju v nouzovej chajdě, vařim večeři, kocham se šuměním říčky, vánkem ve stromech a ševelením trávy. Všechno zní jako rajská hudba, nebo aspoň Vltava od Bedřicha Smetany. S příchodem šera ulejham na kavalci vystlaným čerstvě posekanou trávou. Krása až nádhera.

V tom se za chatkou ozve zamručení medvěda. Jak vim, že to byl medvěd? Srnec, kůň, pes, ještěrka, ba ani kolibřík nedokážou vydat takovej mručivej zvuk a nesmrděj jako medvěd. Kdo byl někdy v zoo, nebo zachraňoval z cirkusu tejraný zvířata, ví, jak takovej medvěd smrdí. Ovce, včela, ropucha, každý zvíře nějak smrdí. A tohle smrdělo jako medvěd, to jsem si kurvajistej. Slyšim sbíječku. V noci. V lese. Moment, to je tlukot mýho srdce …

Tedy dobrou noc ?

The post Část pátá: Vyvrcholení appeared first on Trempich.cz.

Východ slunce v horách je naprosto úchvatnej. Mraky obepínaj hřebeny, mlžnej opar se válí v údolí, scenérie jako z pohádky. Nedbam možnýho napadení divou zvěří, běham po palouku ještě v trenýrkach a mačkam spoušť. Teda vona by musela bejt divá zvěř hluchá jako poleno, abych jí hnedka po ránu nevyplašil. Focení totiž doprovázim nadšenýma hrdelníma zvukama a když se zadaří, tak dokonce citoslovcem.

Vyskotačenej do syta, sytim ještě žaludek lahodnou čínskou polívkou. No lahodnou… sejrovou příchuť může vymyslet jenom debil a jenom Negramot si jí může koupit a celou sníst. Ale nejsem přece na gastronomickým zájezdu, chleba je sice okoralej, ale dobrej. Začátek dne se teda poved na jedničku. Nemůžu se dočkat, až budu nahoře a vyrážim tryskem. Ten se po chvíli mění v poklus, následně v chůzi a nakonec v plazení po čtyřech. Fyzicky jsem připravenej dobře, ale stoupání 83% tempo trysku nedovoluje udržet celou dobu.

Taky terén neni úplně chodeckej a občas se pod nohama utrhne několik kamejčků mířících do údolí. Pot mi stříká i z oční sítnice, batoh těžkne každym krokem jedna dáseň, když mezi stromama zahlídnu Clăile lui Miron. To je dobrý znamení, už tam budu. Když se pod skalním útvarem zanedlouho ocitnu, sleduje moje kroky hejno kamzíků. Vypadaj na strmejch útesech fakt majestátně a chvilku na sebe jen tak zíráme. Žel, jakmile hodim bágl na zem, abych vyndal foťák, berou kopyta na ramena.

Nevadí, stejně jsem u vytržení z toho co vidim z planiny pod Ocolasul Mare (1907m), nejvyšším to vrcholem pohoří Ceahlău. Mračna se trhaj a pomalu odkrejvaj výhledy do údolí. Pocity, který mnou prostupovaly moc popsat, respektive přirovnat neumim. Nejblíž je asi první mrdání, ale tohle bylo mnohem silnější a taky podstatně delšího trvání. Vychutnávam každej nádech, každý zavanutí větru, každej sluneční paprsek. Všechno je tak silný, až mam pocit, že mi začne štěkat v boudě.

V duchu refrénu písničky J.A.R – Kosti minulosti „Když tě život láká, vyndej svýho ptáka ven. Když tě život láká, ovládací páku vem.“ se rozjařuju natolik, že odhazuju veškerý oblečení, běham smyslů zbavenej po planině od útesu k útesu, skáču jako kamzík, tančim kankán, koušu si loket a vůbec se chovam jako naprostej blázen. Tuhle část si ale pochopitelně necham pro sebe, nebudu přece za úplnýho magora, žejo. Chápu, že někdo by popustil uzdu emocím míň divoce.

Třeba jako kamarád Beduín strohou větou: „Dobrý no, tak abysme snad zase šli…“. Ale to neumim. Nikde neni ani noha, mam pocit, že celý hory jsou tu jenom pro mě. Ocolasul Mare se tyčí necelou půlhodinku chůze po planině, jenže mě skrzevá neustálý focení a pobíhání trvá cesta dvě hodiny. Na vrchol turistická trasa nevede. Je mi to trochu divný a teprve pod strmou skálou pochopim. Zleva i zprava se dá obejít po svejch, ale nahoru leda tak horolezeckou cestou a s jištěním. Jenže to by tam nesměly bejt kamzičí stezky a já lobotomický hovado.

Odkládam batožinu za kameny a sápu se ve zvířecích stopách. Oblečenej už samosebou, nechci, aby mi vofouknul brabánek. Bobky cedim mezi prstama, ale co po tom, chytim aspoň odér divočiny. Míjim křížek zřejmě nějakýho horolezce a uvažuju, že vybavenej jenom holejma rukama se na vrchol dostat nemusim a že celá tahle taškařice je už teď docela vo hubu. Intuice má pravdu a po pár metrech mizí kamzičí stezka. Končim snažení a začínam pomalu bědovat nad vlastní hloupostí. Jáma pode mnou je děsivá a vůbec netušim, kterak se, krom pádu, nebo skoku střemhlav, dostanu dolů. Nějak situaci zvládnu bez úhony a u batohu si třesoucí rukou cígem div nevydloubnu voko.

Holt se vydam po turistickej stezce jako všichni. Vybíram levou, neznačenou trasu, protože vede těsně při skalní stěně a na druhou stranu je příkrej sráz, což je nadmíru nenudící. Vybral jsem dobře, neb mi najednou do cesty skočil z houštin kamzík. Macek s krásnejma rohama. Sotva pět metrů ode mě. Necelý tři vteřiny na sebe civíme a jsou dlouhý celou věčnost. Pak bleskově mizí ze srázu. Oj, přírodo, tys kurva vopravdu krásná!

Po pár kilometrech usedam naproti skalní stěně Gardul Stănilelor, kde se opět poddávam zevlingu a vařim velmi pozdní oběd. Lahodný masový noky. Nouzový horský spaní na dosah, netřeba se kamkoli hnát. Polehávam jako látro a opaluju vyprasovanou muskulaturu. To bylo furt keců s medvědama, zbytečnýho strachu a přitom všechno na pohodu. Západ slunce v červánkach je doprovázenej sílícím větrem a tak jdu pomalu k nocležišti. Chajda je v dost vyspuchlým stavu, ale furt lepší, než spát ve volnej přírodě. Pořád se necejtim jako Steve Irwin, ale muj okamžik jistě přijde. Děravou střechu hravě vyspraví celta a chybějící dveře ulomená větev. No, větývka spíš.

Nezatejká, což o to, ale že by dveře dokonale těsnily proti větru, to úplně říct nemůžu. Stejně tak odhaduju jejich těsnost proti nezvaným hostům, jenže nikde v okolí zrovna žádnej obchod s dveřma nebyl, tak rozkládam spacák, vyhazuju z postele dva pabouky velikosti kura domácího a ulejham. Usínam za zvuků vrzání improvizovaně vyrobenejch dveří a vlající plachty, na kterou dopadají první dešťový kapky.

Dobře je mi. Chladno, ale dobře.

The post Část čtvrtá: Fotošílení appeared first on Trempich.cz.