Sobotněranní bukkake

Na sportu je hrozně krásný, že člověka dokáže dostat do stavu, kdy vůbec neví, jaký emoce s nim zrovna cloumají. Několikrát se mi třeba v cíli stalo, že mi tekly slzy radosti, chtělo se mi hrozně křičet jakej sem borec, radostí si vyndat pinďoura, tiše stát a vychutnávat si ten krásnej okamžik eště půl roku a přitom sem měl křeče, sral bolestí magi v kosočtvercích a chtěl co nejrychlejš umřít. Všechny tůty pocity najednou a vy vlastně nevíte co se vam chce. Zpětně je to hrozně super a vlastně proto ten triatlon dělam.

Dneska sem tudlencty smíšený pocity zažil znova a přitom si vůbec nebyl jistej, jestli přesně tohle je ten důvod, proč triatlon dělam.

Age group spolek přátel žehu.

Ve čtvrtek po společnym kruháči se Plojhy zeptal, co bysme v sobotu chtěli za společnej výběh a já debílek žertovně nadhodil, že vim, kde sou moc krásný schody, páč je nedavno dával Bageťák na fejs. (pozn. autora – s nim si to taky eště vyřídim!)

Kouč se schodů chytnul jak hovno košile a zlověstný pohledy tréninkovejch spolutrpitelů nevěstily nic dobrýho. Svorně mi poděkovali kopancem do šimpánu, či loktem do žeber. Kort když se určila jako startovní hodina půl osmá ráno v noci. Vo víkendu. Tyvole, to prostě chceš, fstávat vo víkendu fpůl sedmý a lézt z vyhřátý postele do skurvený zimy, abys tam chcípal někde vyčerpáním. Ejakuluju jenom při představě toho co mě čeká. Dycinky si vzpomenu na moudrou Jolandu:

„Jaaaj, budoucnost! Tady vidim velký špatný.”

No nespletl sem se. V noci napad ten bílej buzerant, ráno pro jistotu eště chcalo, teplota dva stupně nad nulou. Fšude tma, v rádiu nic nehrálo, protože ho takhle pozdě v noci nikdo neposlouchá, i Valina vězela v hlubokým spánku, natož aby řvaly ptácí, že se blíží ráno. Podle mě kdyby se šlo trénovat vo hodinu dříf, tak už jdeme v pátek večer.

Sraz byl na Štruncáku. Eště že je tam sedum parkovišť a mohli sme každej čekat na jiným. Motlajz pro jistotu čekal u pokladen, kde neni žádný parkoviště. To abysme se snáz našli. Rozběhnutí proběhlo klasickým pohodovým výklusem, kdy se skupinka dá do pohybu, za dvě minuty běžim sám v tepech smrti a vidim akorát vzdalující se hlouček. To aby mě to víc bavilo.

Dneska si naštěstí Motlajz uvědomil, že běhat v nízkejch tepech neni vůbec zlý a ke schodoum doběh se mnou, zatimco Zuzka Marků s Plojhym prchli v dál.

Pak následovalo několikerý vyběhnutí sedumdesátidvou schodů. 72 schodů je 4,5 patra v panelhauzu. Jedenáctkrát přesně. to je padesát pater. Běhalo se Pomalu, svižně, sounož, po jednej noze, po dvou schodech, dva nahoru, jeden dolů, tři nahoru, čtyři dolů, přískokama zleva doprava, sprintem…. No prostě variant bylo plnej věrtel. Vod čtvrtýho výběhu se mi všechno slilo v jeden rozmazanej vobraz a na paty mi začala šlapat nějaká starší dáma s kosou. Nahoře povzbuzoval Plojhy:

„Výborně dete, skvělý to je!”
„Typíčo, řekni mi, co je na tom skvělýho, že se mi chce v sobotu ráno místo z kocoviny zvracet z vyčerpání?” kontruju lapajíc po dechu.

Zhmotnělá něha a nejlepší regenerační nápoj.

Při sedmým výběhu se dostavily ony zmiňovaný pocity všehomíra, kdy sem nevěděl, jestli budu brečet bolestí, blejt kref, povolí mi svěrač a začne vytejkat řídká hmota, nebo se začnu v pomatení smát na celý kolo a s votevřenou hubou hltat všudypřítomnej koronavirus, nebo budu jen tak šťastně hlavou bušit do zábradlí dokud neumřu. To mam rád, proto sportuju přece. Nebo ne? Nevim. Nevim ani jaxe jmenuju a kde právě sem. Teda to vim. Sem úplně fprdeli.

Aby toho nebylo málo kouč zavelel, že poslední dva výběhy jdeme bez pauzy, takže se všechny tydle suprtrupr pocity pod náporem laktátu prolnuly v jedno obří hovno. Nahoře sem řvouc jak pterodaktyl za starejch dobrejch časů upad do bláta a ptal se sám sebe, proč proboha dycky trenérovi skočim na kecy typu:

„Bude to trochu svižnější, malinko se prošťouchneš.”

Tyvole, ale malinko prošťouchnout neznamená bejt svázanej do kozelce a s roubíkem v hubě profesionálně vyfistovanej metrovým dildem. Bez gelu.

Následoval eště pětikilometrovej mrtvolnej výkluz kolem Škodaparku a mohli sme se rozprchnout k domovům. Na závěr se s náma kouč rozloučil ftipem, že dneska bude supr pohodovej den, protože to nejhorší už máme za sebou.

Tak určitě tykrávo. To nejhorší máme každopádně za sebou a celej den bude famózní, protože se sotva zmůžu na chůzi z gauče na hajzl.

Naštěstí existuje na světě dokonalá rovnováha a zlo nikdy nevyhraje nad dobrem, pročež sme čistě nááááhodou jeli na vejlet kolem pivovaru U Přeška, což má za následek, že bude dneska i hezkej večer. Samozřejmě, že to neni vo chlastání, ale cévy potřebujou roztáhnout kvůli lepší regeneraci. Se ví.

No nic, du si tu zhmotnělou něhu pana sládka votevřít.

Těpich!

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na