Sezona povětšinou končí a začíná Forestím závodem. Loňskou zakončil Nočník, kde se mi podařilo zjistit, jaxem na tom strašně tragicky, ale vod tý doby uplynuly skoro dva měsíce, který sem se snažil věnovat něčemu, co by se při troše dobrý vůle dalo nazvat tréningem. Tim pádem měl bejt Aquatlon vstupním testem do sezony letošní, jestli je Plojhy schopnej pracovat s nepoddajnym materjálem a moje tělo bude štonc se rozvzpomenout zase trochu běhat. A taky to měl bejt muj první závod ve zkušenej kategoriji.
V předvečer závodu se du na půl hodinky proklusnout, ale už po pěti minutach rychlochůze mě píchá v pravym boku. Po čtvrthodině to zaplaťpandu přestane a začne mě píchat v levym. Domů doběhnu celej splavenej, zadejchanej, nechápu, co se to kurva děje a dostávam ze závodu paniku. Jestli tam předvedu tudle bídu, šnek mě stopro nemine. A to by teda vůbec nebyl dobrej start do sezony, ve kterej chci trhat vytrvalostní rekordy. Doufam, že za tragičnost výklusu může namrznutej povrch a porce smetanový vomáčky s těstovinama, kterou sem těsně před vyběhnutím dojídal po malej. I se zbytkem jogurtu, palačinky a tvrdýho sejra. No, uvidíme.
Ráno se naštěstí věci, potažmo střeva daly do pohybu a situaci kolem vomáčky vyřešil porcelánovej tobogán. Rázem i váha ukazovala vo něco míň, ale furt vo dost víc, než by se kloubům při běhu líbilo. Tendle problém by ale nevyřešil ani litr projímadla.
Jak v bazénu prohlásil Pašerák: „Vidět si na krátkodobej cíl, je cíl dlouhodobej“, takže tudle problematiku nechávam na jindy.
Na startu se nacházim v dobrym rozmaru, proběhne klasický tlachání se známejma gezichtama, dokonce se přemluvim voběhnout si jeden vokruh, abych věděl, kde si na krásnym náledí, který místama číhá, rozbíju rypák.
Než se naděju, je tu start a chumel běžců se vydává na úprk. Za první zatáčkou chytnu Máru Chvála, kterej mě vloni parádně dotách k tempu kolem 5:05, což byl muj osobák, za celej rok posléze nepřekonanej. Vypadá to, že běží na pohodu, páč kecá s Vlaďkou Peroutkojc, smějou se a vůbec nevypadaj, že by nějak drtili tempo. Paráda, těch se budu držet. Hlasitě se prodejchávam, aby mě nezačlo píchat v boku jako fčera a visim těm dvěma v patách. Ve chvíli, kdy se předhání v tom, kdo má míň naběháno, přichází stoupání zpátky k cíli a mezi hekáním ze mě vypadne, ať dou doprdele tyvole, protože já trénuju, ale vůbec jim nestačim.
Máru pravděpodobně ty moje pazvuky, který během běhu vydávam, poněkud vyděsí a po prvním kole trochu povodběhne mimo doslech vo pár metrů dopředu.
Zůstal sem s Vlaďkou sám. Vlaju za ní jak posmrkanej kapesník na růži.
Snaží se zapříst rozhovor.
Snažim se nehekat jako oběť rektálního vyšetření doktora Mengeleho.
Marně.
Votvírají se vokna paneláků, protože lidi zajímá, kdo tam dole na veřejnosti koho vraždí. Pozornost okamžitě budí dvoumetrovej podivně se klátící a hekající kolohnát, před kterým sotva dva kroky prchá drobounká dívčí postava.
„Necháš jí ty úchyle zasranej! Zavolam na tebe policajty!“
Někdo na mě vypustil psa. „Trhej, Rambo!“
Jakmile psovi povolilo napětí vobojku, zdrhnul před mým ukrutným řevem někam do daleka a už ho nikdy nikdo neviděl.
Ne tak Vladi, která musí neustále čelit náporu mejch hlasivek.
„Tyjo, to je tak supr jak dejcháš do rytmu. To je skoro jako metronom. Moc hezky se podle toho běží.“
Tyvole!! Nebejt šťastně ženatej, tak snad zakleknu a požádam to ohleduplný děvče vo ruku. Takhle hezky mi eště nikdo nikdy neřek, že funim jako kretén. Tolik dobra mi vlilo síly do žil a dokonce sem se zmoch na vodpověď: „Hmeeuuhhch“.
Třetí kolo a furt mi hodinky ukazujou tempo pod pět minut. Kurva, tohle nemůžu vydržet. Někde přijde zlom a šlehne to se mnou.
Vlaďka laskavě prohodí: „Jestli chceš, tak běž, ať tě nezdržuju.“
Normálně bych se tomuhle povedenýmu ftípku vod srdce zasmál, ale tentokrát to zaznělo jako dvě eště mohutnější heknutí s vdechnutým frknutím a připosráním se. Nějaká babička po tomhle projevu smíchu zahodila nákup i poctivě nasbíraný body z Billy a skočila šipku do křovin.
Poslední kolo. Chci zastavit a pustit se do usedavýho pláče. Bolí mě už úplně všechno. Nemůžu se nadechnout ani z kopečka za první zatáčkou. Vlaďka mě povzbuzuje, soucitně se mnou zůstává a drží tempo. Ne, nebudu srab, nepovolim. Posunkama se mi povede jí přesvědčit, ať klidně běží, že už to dam. Ve stoupáku před cílem se odpoutává a začíná mizet. Jakmile se taky vydrápu na kopeček, z posledních rezerv sil natahuju krok a předbíham dva lidi. Ale spíš než závodnící to byli nějaký důchodcí na procházce. Mam ten doběch dost v mlze.
Za cílovou čárou se Vlaďce za ty nelidský verbální projevy vomlouvam. Mára se směje jako vůl, že prej i přes svoje hlasitý funění a vzdálenost mezi náma ty moje skřeky slyšel.
Prcat! Hodinky ukazujou tempo 4:50. Hurá! Osobák jako kráva! Zalila mě nevýslovná radost, protože uběhnout někdy pětku v tempu pod 5:00 byl muj tajnej vlhkej sen. Du se hnedka pochlubit (tyvole, s takovym časem se chlubit… no nevim nevim…) Vlaďce a poděkovat jí, že mi vodtáhla závod.
Tak a teď eště běh podpořit solidní plavbou v bazénu.
V šatnach nastávají trochu zmatky, protože máme společnou převlíkárnu s holkama. Po tomhle zjištění se několik jedinců domáhá vstupu.
Kdosi vykřikne: „Moment, vyhodim mojí ženu a pak tam můžete.“
„Žádný takový, holenku, to bys pak viděl mojí ženu a já tvojí ne!“ odvětí někdo.
Začíná divoká slovní přestřelka, kdo čí ženu smí a nesmí vidět a kdo může vidět všechny ženy. Ciprouš jako velitel závodu brání dveře vlastním tělem, ale přistihnu ho, jak při bránění šmíruje klíčovou dírkou. Ten hajzl!
„Puste mě, mam zrcadlovku, všechno to detailně nafotim a udělam kopie.“ ozve se z rohu dvorní fotograf akce.
Konečně slovo do pramice!
Žel, než se dotyčná osoba protlačila dopředu, dámy šatnu opustily. Todle chce do příštího ročníku organizačně vychytat. Skrytý kamery a tak různě.
V bazénu pak proběhla klasika, kdy vyčkávam na start mezi posledníma dvojicema, abych co nejvíc vydejchal běh. Sedim v klídečku na topení, voblečenej v triku a sleduju vostatní plavkyně a plavce, kterak se snaží zvládnout pětistovku v co nejkratším čase. Zaujme mě jeden člověkosatkodelfín.
Viděli ste někdy takovej ten motorovej člun, před kterým se samou rychlostí votvírá voda, von se defakto vodní hladiny jenom dotýká a za nim sou metrový vlny? Tak takhle nějak vypadal styl Kuby Merleho, kterej se s půlkilometrovou distancí v bazénu popral za 6:23. Čuměl sem na to jak vejvrat a nebyl sem sám. Normálně mě zvednul z topení a šel sem se ujistit, že nemá ploutve, ani motůrek na zádech. Hovado.
Pak už sem nastoupil do dráhy a vědom si drobnýho plaveckýho zlepšení voproti loňsku doufal v čas pod deset minut. Tempo sem nasadil akurátní, abych se hned nestrhnul jak politickej plagát a moch eventuelně zrychlovat. Uvolnil sem se v rámci možností naprosto dokonale, hekal jenom pod hladinou, páč v bazénu se to dost rozlejhá a dokonce mě při tréninku jednou lovil plavčík v domění, že tonu. Než sem se nadál, už na mě bušili, že plavu poslední bazén. Narval sem poslední padesátku ze všech sil a čas se zastavil na 9:31. Další osobák dneska! No tyvole!
Bušim rukou do hrany bazénu, jako bych právě vyhrál olympijádu vo pár setin před Phelpsem a nechávam se radostí pohltit jako malej fakan.
Běh za osobák, plavba za osobák, v součtu celkem solidní čas 34:21 a sedmej flek mezi zkušenejma borcema. 28 sekund za pátým flekem a diplomem. Nu, škoda. Vloni by tenhle čas bohatě stačil na čtvrtý místo, ale konkurence zhoustla a hodně se zlepšila. Třeba takovej Kuba Čamek rovnou vo čtyři minuty, což je teda masakr.
Ale co, neběham přece kvůli času, ale kvůli pocitu. A ten nemůže bejt po famózním závodě s famózním osazenstvem a s famózním výsledkem jinej, než famózní. A diplom třeba přijde na duatlonu. Tam sem ho loni dostal i za předposlední flek, tak snad letos zas.
Přátelé, děkuju Vam za možnost stanout po Vašem boku na startu a na F6 se těšim na viděnou.
To zas bude rodeo.
Těpich!
Komentujte