Věk je jenom číslo. A nebo taky ne.

Pozor, z příběhu plyne ponaučení! Pozor, z příběhu plyne ponaučení!

Lidi si vůbec neuvědomujou, jak se maj fakt naprosto báječně, když se můžou volně a bezbolestně pohybovat, když můžou dělat naprosto triviální věci, který je napadnou. Třeba jako vstát z otomanu a jí se vychcat. Neuvědomuju si to ani já, ale vopčas mi ten nejzvrácenější srandista na světě – Vesmír, připomene, že bych vděčnej bejt měl. Aspoň trochu. A že bych měl ke spoustě věcem přistupovat s větší pokorou, páč rozhodně nemusej bejt automatický.

Na tudle sezonu sem se těšil jak pubertál na první zásun. Při úplně nejvíc hypersuper konstelaci sem chtěl zmáknout Ajronmena. Když ne Ajronmena, tak aspoň půlku pod šest hodin. Když ne půlku pod šest hodin, tak prostě mít radost z tréninku, což je stejně nejdůležitější z celý přípravy. Jenže pan srandista Vesmír si samozřejmě připravil přesnej vopak. A nadávkoval ho s noblesou sobě vlastní. Nejdřív blamáž s mrdkovidem, která poznamenává sportovní svět do dnešních dnů, kdy sem defakto přestal trénovat, pak problémy s tříslem, který sem si zavinil sám laxním přístupem k regeneraci, pak pracovní vytížení, tudíž ani minuta tréninku po tři měsíce, dalších vosum nabranejch kilo, pak uspěchanej návrat v podobě zbrklýho přihlášení na závod, kterej sem koučovi zatajil a kde sem se definitivně vodrovnal do kryploidního stavu.

Kdo měl vyhřezlou plotýnku, nebo housera, nebo jinačí podobný záležitosti, kdy máte jakoby v bedrech bodnutou kudlu a někdo vam s ní vesele dloubá tam a zpět, moc dobře ví, vo čem mluvim.

Před dvěma dnama sem se vocit ve stavu, kdy sem se snažil z bolestivý polohy vleže v obejváku dostat na záchod. Pět metrů mi trvalo skoro čtvrt hodiny a brečel sem u toho bolestí. Těsně před mísou sem ležel na zemi, tekly mi slzy a byl sem přesvědčenej vo tom, že se normálně pochčiju a ani nebudu schopnej si to po sobě uklidit, natož se vosprchovat.

„Koukal ses někdy do vopčanky poslední dobou?”
„Víš jaký tam máš datum výroby?”
„Ty půl roku nehneš prstem a vyžranej jak prase vlítneš bez rozcvičky do závodu? Co si asi čekal? Chachachááááá!!!” smál se Vesmír, až se za galaxie popadal. Co mu asi na todle mam říct, debílkovi? Akorát to v slzách vodkejvat a slíbit mu, že místo triatlonu začnu hrát dámu, nebo pexeso.

Samozřejmě že sem už při prvním pocítění nastupujících problémů řešil dvorního fyzioterapeuta naší bandy z TP Training Kineos fyziocentrum Tomáše Mráze, kterej mě dokáže srovnat. Žel, ten eště dva tejdny neordinuje a tak sem žadonil u Ivči Seberů (plzenští už vědí). Jenže termín neni na lousknutí prstu a čekací doba je v nejlepším případě tejden. A mě se stav během dne zhoršil natolik, že sem se postupně nemoch postavit na nohy, sedět a nakonec ani ležet. S prosíkem sem se vobrátil na Ivanku, která má zlatý srdce. Mý prosby vyslyšela a vzala mě hned druhej den ráno a já tak musel přečkat v nehybným stavu jenom jednu noc.

Nebudu vás dál zatěžovat podrobnostma vo tom, jak sem si v ordinaci stříknul do trenclí, který sem si ráno hodinu nandaval. Cizí bolest a utrpení přece nikoho z Vás nezajímá 🙂

Ivance zilionmockrát děkuju zaprvý za to, že má tak velký srdce, neposlala mě do prdele i když klidně mohla, ale vstávala vo hodinu dřív do práce, aby mi ulevila vod utrpení.
Zilionmockrát jí děkuju zadruhý za to, že má tak neskutečně šikovný ruce, kterejma mě i přes prvotní zděšení dala dohromady takovým způsobem, že sem z ordinace vodešel vzpřímeně a vodpoledne už moch s dcerkou na procházku.

A zilionmockrát jí děkuju dotřetice, že je veliká profesionálka a dělala jakoby nic při mým hekání a řevu, kterej se rozlejhal ordinací, když se snažila uvolnit moje zpřeházený a vygajdaný SI.

Tagže momentálně se těšim z toho, že si dojdu! na záchod, můžu si bezbolestně hrát s potomkem, že si ve stoje zvládnu udělat svačinu, že můžu pohladit svojí ženu, která by po mě bez řečí tu pochcanou podlahu uklidila a eště mě při tom zvládla utěšovat, že sem schodil kilo během tejdne a tak dál. Prostě mam radost z takovejch mikropíčovin, který člověk v běžným životě moc nestíhá vnímat, páč je bere tak nějak automaticky. Vlastně pan Vesmír neni ftipálek, ale velkorysej dacan, kterej dokáže připomenout v pravou chvíli, co všechno člověk může.

Jo a to ponaučení?

Zkuste se právě pozastavit nad tim, jak je skvělý si bez cizí pomoci dojít včas na záchod. A zkuste to umocnit tim, že pudete na poslední chvíli. Nechcat vleže do gatí je totiž velikánská úleva.
No a jestli patříte mezi lidi co můžou, jděte se projít, nebo proběhnout. Je fuk, jak moc ste líný hovada jako já. Jděte a mějte radost z pohybu, protože přijdou dny, kdy budete chtít, ale už nebudete moct.

Takže letos už Vam toho vo sportovních výkonech moc nenapíču, ale nejásejte, založil sem instagram. Instagram maj totiž mladý a kůl lidi samosebou. Tam Vás budu vopruzovat suprfrupr fotkama krásnejch sestřiček z rehabilitací, hnusnýma fotkama sebe z tréninkovýho progresu, z hubnoucího progresu a tak podobně. Budu prostě taková klasická instačupka co hovno umí, ale chlubí se s tim celýmu světu.

Tak už házej hledí na https://www.instagram.com/trempich/?hl=cs a můžeš zvracet.

Něha s Vámi a zlé pryč!

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na