Výběh lamy

Jak sem se zmínil v úvodu, překonat vlastní lenost a vyběhnout, mě přimělo schlídnutí videa z překážkovýho závodu. Navlík sem si triko, šortky, utách kaničky a vyběhnul ven.

To co následovalo se nedá nazvat jinak, než čirá zoufalost a krystalický utrpení. Po pár metrech sem měl tep asi 380 úderů za minutu a měl mžitky před vočima. 19 kuřáckých let a mnoho roků prvoligovýho chlastání bylo jářku znát. Sice sem neměl dech, ale odhodlání k běhu jo. Neřešil sem, že nohy víc šoupu po zemi a klopýtam, než abych je zvedal, že víc naběham zoufalým potácením se do stran, než směrem dopředu, prostě sem se snažil dostat z bodu Á do bodu Bé. Lidi na mě koukali divně, co vam budu povídat. A že jich ten den byly pod Chlumem fakt celý zástupy. Modeláří, pejskaří, taky běžcí, lidi jen tak na procházce, cyklisti.. Viděli ste někdy zmlácenýho psa těsně před smrtí? Tak ňák podobně sem na všechny musel působit. Akorát sem u toho eště vodflusával nechutný žlutý soply, smrkal do rukávu, na zem a chvílema sem si uslintnul na mikinu, možná se cestou i připosral, ale to už všechno vzala voda, jaxe řiká.

Intenzivně mi utkvěla v paměti situace, kdy naproti mě šla fakt moc pěná pani se psem a já chca se vytahnout jako atlet každym coulem, napřímil se, s vypětím všech sil neklopýtal, hodlal pozdravit a moc pěkně se usmát, když ftom mi vlítla do huby muška. Taková ta malá zákeřná svině, co se člověku přilepí přesně na hudrovadlo tak mazaně, že začne okamžitě dávit, řvát jako krocan při kastraci a vůbec se u toho chová jak v předsmrtnej křeči. Tyvole, já měl dost sám vo sobě, poslední síly mi sebralo přetvařování, jak sem úplně v cajku, páč přece atletich a najednou todle. Místo pozdravu sem potupně kleknul na štyry, rukama naznačoval, že mi nic neni a flusal jako lama. Přišel mě volízat její pes, ale panička na něj pištěla: „Fujeto Serváci, to se nedělá. Serváci, nech pána, fuj!” Fakt bezva pocit blaženosti z běhu, to vam povim.

Když sem se pak dopotácel do bodu Bé, půl hodiny se vydejchal, vylez na komín bukovecký Papírny vobhlídnout terén a zase se vydal na nekonečnou dvoukilometrovou cestu zpátky do bodu Á, korunu tomu nasadilo opětovný setkání s paní pejskařkou, která si to štrádovala domů do Bukovce. Jestli šlo přes zrudnutí během eště víc zrudnout a vypadat jak hořící hradní trencle, stalo se to.
Doma si nic moc nepamatuju, ale asi sem se pomočil, protože mi nešlo vylézt schody. Pak nastala léčba těla šokem a po koupeli sem se šel sundat pár pivama, páč sem si to přece zasloužil za ten výkon.

No a to je tak fšechno z prvního výběhu. Následovalo eště pár dalších pokusů který nic neznamenaly, ale průběch byl zhruba totožnej. Až na mouchu v hubě. Výběh, překonání klinický smrti, chůze, popoběch, klinická smrt, chůze, chůze, popoběch, chůze, návrat domů, sprcha, kalba. Teda doplnění vitamínů.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na