1000 MIL > kapitola 11 – Klestím si klestím cestu

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Nosem mi projela krásná a nezaměnitelná vůně ranního lesa. Jasně sem v nozdrech cejtil jemnou rosu na mechu a slyšel pavouka splejtat pavučinu. Mravenci pilně spěchali po pěšince, poletující hmyz ševelil křídlama, ptáci radostně vítali novej den zpěvem a slunce se líně prodíralo skrz větve stromů, aby teplem pohladilo mojí vospalou tvář.

„Budit se ve volnej přírodě je jedna z nejhezčích věcí v životě.” napadlo mě. Se stále zavřenejma vočima sem se zhluboka nadech, abych všem smyslům dopřál nasát tu nekonečnost vesmíru a krásu světa.
„Haló, kamaráde, jsi na Mílích.” pošeptala mi něžně realita.
„Dopíči!”

Vmžiku sem vyděšeně votevřel voči a uvědomil si, že ta krása a něha, která mnou prostupovala, vůbec neni krása a něha, ale skurvená bolest v nohou, zádech, spařenej prdeli a vošoupaným pytli.

Ale tak zase ste toho hodně viděli ne… Tak určitě, les, fialovou čáru na navigaci a les.

„Nechci! Já už fakt nikam nechci! Dyť to je nekonečný utrpení todle! Proč??” šeptal sem plačíc do spacáku.
„Ptam se na to samý – Proč?” ozval se stejně zoufale Jirka Sládků.

Posadil sem se ve spacáku a nevěřícně koukal na ten zasranej temnej les, chtěl pozabíjet votravnej hmyz a postřílet dementní řvoucí ptáky. Nedalo se ale nic dělat, nikdo to za mě nevodjede. Automaticky sem se voblík do neuvěřitelně smradlavýho dresu, přitom se jednou rukou nasnídal, druhou namazal sudokrémem prdel a zabalil spacák do ruličky. Tydle činnosti už sem byl schopnej vykonat i se zavázanejma vočima.

Během chvilky sme byli všichni nasnídaný, zabalený, namazaný, Chrt si třikrát zavolal domů, aby zakašlal na ženu, ale ani jednomu z nás se do sedla nechtělo. Do cíle 500mil zbejvalo furt víc jak 210 kilometrů. Ideální by bylo to ujet za dva dny, ale s našim přístupem a demotivací to i přes barvu dresů, fousů a vlasů nevidim nikterak růžově.
Hodnou chvilku sme jeli mlčky lesem, přičemž sem zkoušel udávat rychlejší tempo tak, abysme dneska konečně urvali stovku a zejtra se jakkoli doplazili do cíle. Furt se mě i přes krutý utrpení zuby nechty držel náznak myšlenky na dojetí do Skalný.

Jirka Mašků nam nestíhal a povlával někde v pozadí, Chrtovo neustávající dávivej kašel už nikdo nevnímal, kopce buzerant sme vůbec nekomentovali a přijali je tak jak jsou. Veškerý pohyby jako nasedání na kolo, tlačení do kopce, nebo vyhejbání se překážkám při sjezdech, byly víceméně zautomatizovaný, stejně jako zastávka na jídlo v každej restauraci po cestě. Z totální letargie nás nedaleko před Chvalčovem vytrhla dvojice závodníků před náma. Klucí Götzojc! Tata a syn! No nekecej tykrávo!

„Nazdaaar kundy!!” halekam na Honzu s Ádou radostně.
„Slyšels ho, vola? Prej nazdar kundy.” ptá se jakoby nevěřícně Honza Adama, ale přitom je vidět, jak se směje.
„Čau hoši, tak ste nás nakonec dohnali, co?” dodává zvesela.
„Borcí, já mam fakt radost jak svině, že vás zase vidim! Normálně mi to zvedlo morál.” hrnu ze sebe myšlenkový pochody.

Bratr Jirka na jetelnej pěšince.

Nejsem sám, komu tohle setkání udělalo dobře na duši, protože i Chrťák s bratrem Jirkou už mají mýho xichtu až po krk, stejně jako já jejich. Změna v počtu účastníků a osazenstva nam vyhovuje a nálada je okamžitě vo sto procent jinde. Cestou si vyměňujeme zážitky z trasy a kilometry najednou ubíhají rychlejc. Ovšem jenom do chvíle, než narazíme pod zříceninou Obřany na úsek, kterej nam zpestřili lesácí těžkou technikou. Takhle zplundrovanou cestu sem vživotě a ani nikdy předtim neviděl. Pěšina rozesračkovaná úplně do mrdek, koleje dva metry hluboký, všude přes cestu kmeny, suchý vodřezaný větve a zelenohnědý bláto. Chrt z tý děsuplný scenérie začal kašlat mnohem intenzivnějc, než obvykle.

„Tykrávo, my budeme tlačit i z kopceeee!!!” vjel do mě neuvěřitelnej vztek, zatimco se snažim tlačit vytlačit zapadlýho bajka a neurvat si větvema všechny dráty v kolech.
„Zasraný lesácíííí skurvenýýýýý!!! Zplundrujou půl republiky, čůrácííííí!!!” pokračuju v ukrutným řevu, kterej je slyšet až do Šluknovskýho výběžku.
„Dopíííčiiiiii!!!! A to mi vole kreténí furt píšou, jak je ta trať jetelnáááá!! Z kopce vole tlačíme tadyyyyy!!! Buzerantíííííí!!! Nenávidim Míleeee!!! Kopkooooo, ty hovado zasranýýýý!!!” neberu si s ničim servítky a proklínam nevinýho Honzu Kopku. Schytal samozřejmě mnohem víc a horších oslovení, ale kdybych jich byť jenom část napsal, budu ze závodu jednou provždy vyloučenej.
„Jestli tady potkam ňákýho zmrda s motorovkou, uříznu mu s ní ruce, kokotovi!!” vybíjim si frustraci na nebohejch dělňasech, který samozřejmě za nic nemůžou.

Tyvole, to si musim natočit. To mi nikdo neuvěří, kudy sme jeli.

Mezitim už klucí propukli v hurónskej smích. Jak sem totiž tak mohutně dával průchod emocím, hudroval na celý Beskydy a přes vztek ani neviděl na dva metry před sebe, nevšim sem si, že kousek vode mě sedí na pařezu lesník s votevřenou hubou. Chudák se v obavách před rozezleným dvoumetrovým troglodytem a chrchlajícím fousatým monstrem tvářil jako choroš a ani nedutal, z čehož měli hoši vohromnou prdel.

Když sem vokolí dostatečně pobavil zbytečným teatrálním výstupem a zase zkrotil emoce, pokračovali sme v klestění si cesty klestím. Dole v údolí sme potkali nějakou nebožačku, která měla v plánu navštívit zřícenu Obřany. Marně sme jí cestu rozmlouvali. Myslim, že tam někde musela zapadnout v bažině a pokud jí lesácí nepomohli, je tam uvízlá dodnes.

V Chvalčově sme pak zastavili u hotelu Říka s vidinou voběda, ale bylo tepřive brzský dopoledne a měli zavřeno. Aspoň sme v pár metrů vzdálenej studánce Sklenářka natankovali tekutiny a vyrazili směle dál. V nedalekým Loukově lehce po desátej akorát votvírali bar Randevů, kam sme mohli vplout a ukojit svoje chuťový muňky, což značně zvýšilo morálku družstva.

Pan vrchní přijal vobjednávku a za chvilku sme zahlídli kuchaře, jak zvědavě vystrkuje hlavu z kuchyně. Asi poprvý vživotě zažil hned s vovíračkou tak velkou vobjednávku a chtěl na vlastní voči vidět ten zájezd. Zřejmě ho trochu mátlo dvanáct jídel se čtyřma polívkama při počtu pěti osob u stolu a neustále se chodil přesvědčovat, kdy přijde zbytek turistů. Nikdo další samozřejmě nedorazil a tak nechápě sledoval, jak všechny porce včetně polívek mizí v našich útrobách. Chrt s Honzíkem si pak eště na klid dali kafe, Jirka s Ádou sladkej dezert a to kuchtíka definitivně vodrovnalo. Holt klestím vysílenej Mílař jídlo nevodmítá.

Z Randevů sme vodjížděli po hodině a půl krásně nadlábnutý. Do Soběchleb se jelo po celkem rozumnejch polňačkach tak sme měli čas s Ádou probrat možnosti jestli jet, nebo nejet až do cíle. Honza měl rozhodnuto, že na to taky v půlce sere, ale Ádovi se stejně jako mě končit nechtělo. Teda chtělo se nam voběma končit už tejden, ale měli sme náznaky snahy dojet do Skalný. Řikal sem si, že Adam je mladej, nabušenej, voják z povolání, fyzičku má, tomu by to mohlo ject a teoretická šance na dokončení eště furt existuje, kort když má vůli. Jenže ve stoupáku pod Hranicema mi svým monologem ujasnil, v jakým je skutečně rozpoložení.

MU-SÍŠ-JET!
NEJ-DE-TO. UŽ-NE-MŮ-ŽU.
A-LE-MŮŽEŠ!
NE-MŮ-ŽU.
SKLAP-NI-UŽ!
TY-SKLAP-NI!
NE-TY!
NE-TY!
NE-TY!
JAK-MA-LEJ-KLUK.
EEE, NEMÁ TO SMYSL, JE TO BEZNADĚJNÝ.

Tak učitě, jetelný to je, akorát se musí dost tlačit.

Začal sem se strašlivě chlámat, protože mi hned v druhej větě došlo vodkud vítr vane. Kdo zná seriál Simpsnovi, pravděpodobně si vybaví tu scénu, kdy se vyčerpanej Houmr plouží Aljaškou a povídá si sám pro sebe. Pro jistotu se na ukázku můžete podívat na konci kapitoly. Naprosto přesně totiž vystihuje naprostý psychický dno závodníka. No nic, asi holt letos zabalíme v půlce.

Definitivní tečku plánům na pokoření 1629km dlouhýho závodu dal sjezd z kopce Křivý těsně před Rybářema. Karpály byly samozřejmě dávno úplně v hajzlu a jistota v rukou při sjezdech zákonitě nebyla taková jako na startu. No a ve zmiňovaným sjezdu přišlo co přijít muselo. Ačkoli terén nevypadal nijak zrádně a cesta byla celkem dobře sjízdná, blbě sem vyhodnotil situaci s vymletým rigolem, ruce neschopný rychle reagovat nezvládly řízení, takže než sem šahnul po brzdách, přední kolo už se rozdovádělo a já si vyhlížel místečko, kam pošlu tělo poležet. Stromy, různý klacky a kameny kolem cesty nedávali moc na výběr a už sem viděl, jak mi vzpříčenej klacek načechrává střeva a šutr češe ružový číro pod helmou.

Dodneška nechápu jak se mi podařilo tancující bajk dostat smykem dál vod škarpy a bez pádu zastavit. Každopádně tahle situace znamenala, že sem se skrzevá dojebaný karpály a necitlivý ruce ve sjezdech začal bát. Uvědomil sem si, že když mačkam levou rukou brzdu, vůbec necejtim páčku. Nasrat. Zdraví mam jenom jedno. Co by se mnou doma holky dělaly, kdybych se jim vrátil dolámanej, na to nechci vůbec myslet.

Po tomhle definitivním rozhodnutí skončit s Chrtem, Jirkou, klukama Götzojc a Jirkou Mašků v půlce se mi strašlivě ulevilo. Přestal sem se honit, stresovat a rozjařil se nad tim, že maximálně za tři dny bude po utrpení. Teď už neni kam spěchat. Jestli máme skončit po deseti, nebo jedenácti dnech je úplně fuk. Důležitý je se ve zdraví dostat do cíle 500mil. Stačí ujet denně 70km a sme tam. Naplnila mě jistota, že tohle už zvládneme.

Člověk by si měl umět přiznat porážku a mě došlo, že na tom nic moc hroznýho neni. Byl sem nasranej, to je jasný, ale my sme Míle hrubě podcenili a voni nam to vrátili s plnou parádou. Holt dojedem aspoň půlku kvůli dresu a maximálně se někdy v dalekej budoucnosti pokusíme vo dojetí celý štreky. Ale to sem teď vůbec nemoch řikat nahlas, jinak by mě klucí umlátili pumpičkama. Hlavně Chrťák by byl v tuhle chvíli schopnej mi vomotat sedlovku kolem krku a uškrtit mě s ní. Ale přiznam se, že ani já sem si nebyl úplně jistej, jestli chci v dalekej budoucnosti tudle šílenost znova absolovovat.

Pakobylky v akci.

V poklidu sme tedy hromadně pokračovali dál, směrem k Františkovu. V Drahotuši sme v restauraci U Jelena natrefili na dobrýho pana hostinskýho, kterej nam i přes polední pauzu natočil studenou malinovku, která v tom vedru přišla velmi vhod. Podobný štěstí sme měli v Radíkově, kde nam velice hodná a ochotná paní otevřela svuj malej soukromej obchůdek, ačkoli měla dávno zavřeno. Krám byl podle cedule na kraji vesnice asi dvěstě metrů do kopce mimo naší trasu a vůbec sme nechtěli plejtvat sílama zbytečnou cestou k němu. Bylo třeba vyslat průzkumníka, aby zjistil, jestli je votevřeno. Demokraticky byl zvolenej Áda, protože je nejmladší a dostal by jinak do dršky, kdyby nejel.

Měli sme hrozný štěstí, protože byla otvíračka jenom do jedný odpoledne a už byl podvečer, ale paní majitelka byla zrovna uklízet, tak ochotně votevřela dveře pěti zoufalcům. Sice měla pečiva velmi poskrovnu, ale zato měla výborný klobásy, želatinový bombónky, čekulády, minerálky a cigára. Svět byl hned zase vo něco hezčí a protože nebylo kam spěchat, vyvalili sme se přímo na návsi, vobětovali se a ty výtečný klobásy žrali bez pečiva. Na rozloučenou nás paní prodavačka soucitně politovala, že jestli máme namířeno do Kyžlířova lesem, čeká nás moc pěknej kopec.

Prodlužující se stíny nam naznačovaly, že bysme se měli zvednout a urazit eště kousek cesty, ale do kopce se nikomu nechtělo. Rozhodli sme se, že zastavíme někde v lese, uděláme voheň a zbylý klobásy vopečeme. Do Kyžlířova to byl vopravdu kopec buzerant, ale bylo nam to jedno. Do cíle zbejvalo jenom stopadesát kiláků a tak už sme hledali, kde složíme hlavy. Nakonec sme dojeli až do Kyžlířova, kde sme požádali jednu moc hodnou vdovu, jestli by pro nás neměla trochu pitný vody na dolpnění zásob. Pozvala nás na zahradu ke kohoutku i a rozpovídala se.

„Kdepa ste se tady vzali? Vždyť už tudy všichni dávno projeli tak tři, čtyři dny před váma.” Smích všech Mílařů. Teda všech čtyřech, Chrt se dávil kašlem samozřejmě.
„Nojo, ale ty se neumí se kochat. My poznáváme krajinu.” vodpovídá Jirka Sládků.
„Nechcete kafe? Udělam vám kafe.” nabízí.
„Maruško, udělej pět kafí.” ani nečeká na odpověď a volá do chalupy na dceru.
„A vodkuď kam jedete?” vyzvídá dál.
„Skoro z Pričope až do Aše paní.”
„Jéminkote, to je dálka. A na kolech?” vyzvídá dál a rozdává kávy se sušenkama, který zmizely dřív než talířek položila na zem.
„Víceméně pěšky, paňmámo. Cesty jsou zrádný, tak furt tlačíme.”
„Koukam, že máte rybíz. A zralej. Můžu si utrhnout?” vysouká ze sebe Chrt chrchlavě.
„Jen si vemte chlapci, tady to nikdo nejí, akorát špačci.” pravila neuváženě ta žena.

Míle je třeba si vychutnávat.

Zlatý špačcí. V mžiku sme byli na nohou, keříky rybízu vočesali i s angreštem a záhonem kedlubnů jako kobylky.

Jakmile sme se cejtili dostatečně nasyceni a napojeni, zvedli sme kotvy s tim, že dál nebudeme votravovat a popojedem spát kousek za vesnici. Bratr Jirka s Ádou vodjezd sabotovali a chtěli spát na zahradě, ale nakonec se nám podařilo jim vysvětlit, že je slušný umět včas odejít. Kort když paní už před půl hodinou vodešla do sednice plakat nad zplundrovanou úrodou.

S pozdější večerní hodinou se standartně začal vozejvat Jirka Mašků, kde že to sme a že nás nemůže najít. Popsali sme mu cestu a ujistili ho, že budem spát někde poblíž trasy a určitě nás najde.
Zapíchli sme to na louce zhruba tři kiláky nad Kyžlířovem, udali Jirkovi polohu a nachystali si nocležiště. Všechno bylo naprosto báječný až na zástupy votravnejch mravenců, který útočili jak na naše zásoby jídla tak na nás samotný. Honza Götzů vybalil poučku, že mravenec z nějakýho důvodu nikdy nepřekročí bílou čáru. Žel, nikdo u sebe neměl křídu ani bílej fix. A ani nevim, jestli by se ty malůvky v trávě uplatnili. Radši sme použili repelent, kterej nás sice málem usmrtil když sme ho na sebe stříkali, ale na mravence nezabíral.

Jirka Mašků opět volal každejch pět minut a furt se dožadoval vodpovědi kde sme.

Příprava mravenčí domobrany.

„Louka vedle trasy, za Žichlicema tyvole.” naviguju ho podle mě dost jasně.
„Kde to je?”
„Jak kde to je? No na trase za Žichlicema. U Liberce nejsme eště.”
„Já vás nevidim ale.”
„A kde si?”
„Před Žichlicema.”
„Jaaaaj, tady vidim velký špatný! Jeď furt, až za Žichlice a dřív než v lese nevolej.” rozloučim se s nim a pro jistotu vypnu telefon.

Nakonec nás našel eště před setměním a pomoch nám vytvořit kruhovou obranu proti mravenčím nájezdníkům. Mohli sme se tak za vyprávění veselých historek z natáčení a za zvuků Chrtovo kašlání do telefonu postupně odebrat do říše snů.
Ty dva dny už přece nějak doklepnem.

 

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na