Silvestrovskej řev Borským parkem

Je takovým nepěkným, zlým nešvarem na konci roku zbalancovat uplynulejch 365 dní. Každej vopravdovej sportovec se musí pochlubit součtama absolovovanejch kilometrů, aby získal dva pochvalný komenty a pár lajků, kvůli kterejm celej rok běhá, nesportovec rozešle dvacetsedum tisíc hromadných humorných blahopřání do novýho roku, aby si moch vodškrtnout aspoň ňákou aktivitu a tak vůbec.

Já si byl zabalancovat na tradičním Silvestrovským běhu Borským parkem. Čtytři kola, jedno něco málo přes 1,6km dlouhý, převýšení jen tak aby se neřeklo. Sem si teda myslel, že bude jenom aby se neřeklo. To by mohla bejt ideální příležitost k zbalancování uplynulýho roku. Vod liztopadu konečně hobluju v tréninku tak jakoby trochu skoro naplno, pár tejdnů sem nepožil ani slzu lihoviny a dokonce se mi podařilo schodit pár kilo. Slovy dvě, když sem se jedno ráno kvalitně vytrousil.

Přišlo mi, že navzdory výsledkům zátěžovýho testu, po kterým mi pan docent MUDr. Kroužecký řek, že mam laktátovej práh a výkonostní křivku pětasedumdesátiletýho paraplegika, se všechno todle začíná projevovat na výkonech a běhá mi to čim dál líp. Blbým prognózám navzdory sem měl nutkání se poslední den v roce, po třech měsících nezávodění, postavit na start závodu.

Dítě spalo u prarodičů, což mi umožnilo chrápat až do půl devátý. Tim pádem sem jel Borčáku krásně vodpočatej, s myšlenkama akorát tak na to, kde po závodě pořídim maso na silvestrovskej tatarák, a že bych si moch udělat radost nějakým dobrým hruškovým džusíčkem, když už teda neliju. Počasí parádní, nálada pohodová, natěšení taky velký, vůbec nic nenasvědčovalo katastrofickýmu průběhu závodu, kterej se za necelou hodinu naplnil.

V zázemí sem potkal Šůchina, Standu Čapka, Martina Hříbalů a Jirku Bretšnajdra, kterejm to do jednoho lítá jako hovado. Nikdo další ze známejch se nevobjevil. Naštěstí. Protože po tom co sem předved, bych byl terčem posměchu celej rok dvanuladvanula. Naštěstí se taklenc vo tej vostudě nikdo nedozví.

Většinou se před závodem nerozbíham, abych se zbytečně nevysiloval, ale poslední dobou mě Plojhy drtí s rozběháním a abecedou i před tréninkem, tak mi najednou přišlo automatický se jít rozdejchat kilometrovou rychlochůzí a pak kousek vod zázemí závodu vodhopsat něco jako běžeckou abecedu. A taky vzhledem k pokročilýmu věku je lepší se v mrazu trochu rozproudit, abych si při hekání nic neurval. Možná todle vysílení mělo vliv na průběh závodu.

Možná. S jistotou to říct nemůžu. Nějak mi taky nedošlo, že zhubnutý kila sem díky skvěle vařící a pečící Zůze během svátků poctivě nabral zpátky i s dalšíma deseti navíc, což možná taky mělo vliv na průběh závodu. Možná. Opět to nemohu potvrdit s jistotou. Ale je pravda, že s patnáctikilovým vakem sádla kolem pupku a dalšíma dvaceti kilama nadváhy se dobře neběhá.

V deset hodin se seštosovaly běžkyně a běžci na startu a plni humoru se na povel organizátora vydali na trať. Vyrazil sem rovněž pln humoru, nadrženej jak srnec v říji a po dvěstě metrech mi došlo, že sem nějak moc rychlej.

„Tyvole, já se držim Šůchina, něco je špatně.” přemejšlim nahlas.
„Jen poď, já tě pustim.” směje se Honza.

S díky odmítnu a pro jistotu zpomaluju, abych nepřepálil začátek. Po dalších sto metrech cejtim, jak mě humor přechází, srdce mi buší až v krku, na čele mi tepe žíla velikosti parovodu a nohy tuhnou.

Doprdele, to neni dobrej začátek. No nic, dlouho sem nezávodil, vesměs běham jenom v aerobním tempu kvůli základu, budu se muset kousnout, překonat bolest a zamakat. Naštěstí se trať právě vinula z kopce, což mi umožnilo se trochu vzpamatovat a srovnat si v hlavě, že takhle to pude a jedu správným tempem. Za půlkou kola se trať zhoupla a až do cíle se běželo do kopce. Splet sem se, nejdu správným tempem. Přišla první krize a v hojným počtu mě začali předbíhat závodníci. Jen tak letmo sem při průletu prvním kolem mrknul na hodinky a čas mě trochu vyděsil. Takovou rychlostí dát celej závod, trhnu osobák. Šílený tepy mě ale zpomalovaly samy, protože vejš už prostě nešly a organismus přestal tudlenctu nečekanou nálož snášet. Před půlkou druhýho kola mě předběhnul Standa Čapků s Milanem Primasů, který si spolu povídali, jakoby se nechumelilo a eště se u toho smáli. Kokoti. První klasika, kdy mě předbíhá někdo, kdo je absolutně v pohodě, závod si užívá, zatimco já sem mnohem, mnohem pomalejší a chcípam v bolestech tyvole.

„Ne, nezlepšuju se kurva. Já se snad eště zhoršuju, nebo co. Proč doprdele vlastně běham?” přemítam nad údělem profesionálního uzavírače startovního pole.
„Běháš pro radost, blbe.” vodpovídá mi hlas v hlavě.
„No, tak teď momentálně se fakt radostí úplně celej chvěju, tykrávo. Skoro na mě de orgasmus.” vodpovídam si v křeči při pohledu na hodinky, který ukazujou jenom vo pár tepů míň, než je moje maximálka.

A to teprve začíná stoupání před cílem. V druhým kole došlo ke zhoršení tempa vo dvacet sekund na kilák. Mam strašnou chuť to zabalit, vysrat se na celej závod a s pokorou jít někam do hlubokejch temnejch lesů hubnout a trénovat. Ale to by bylo moc jednoduchý a stoprocentně bych si pak nevodpustil, že sem vyměk a netrpěl hezky až do konce. Začínam si pohekávat čim dál hlasitějš a nevěřim tomu, že se dostanu do cíle ve zdraví, páč mě solidně dloube u hercny. Před třetím výběhem do cílovýho kopce na mě dou mrákoty a řev pterodaktyla, kterýmu tramvaj přejela levý varle, propuká na plný vobrátky.

„Krávo, eště dva kiláky, určitě zhebnu.” letí mi hlavou.

Krom závodníků, který sou vo kolo rychlejší, mě předbíhá i Ivana Machová. Taková drobná paní ze zkušený kategorie. Jenom si tak ladně kluše, ani neni zpocená, sotva znatelně voddychuje, zatimco já tu řvu jak na lesy, pot ze mě stříká a běh připomíná epileptika při záchvatu. Todle mě dokáže psychicky tak vzpružit a nabudit, že se mi div nenahrnou slzy štěstí do vočí. Zkoušim se přesvědčit, že sem schopnej jí uviset do cíle, ale ani hovno. Paní mi prostě a jednoduše mizí z dohledu. Těsně před dokončením třetího vokruhu mě eště trhne Jirka Bretšnajdrů vo kolo a tim pošle moje sebevědomí úplně do sraček. Nadělil mi devět minut. Na pár kilometrech. Čas třetího kola opět pomalejší vo patnáct vteřin na kilometr.

Sem neuvěřitelně nasranej na průběh závodu, na předvedenej trapnej výkon a zakazuju si to teď zapíchnout. Poslední kolo sem se rozhod absolovovat i za cenu chůze. Snažil sem se myslet jenom na cíl a utrpení si nechával na potom. Obestřela mě bílá mlha, přestal sem vnímat vokolí, rozhekal se na plný koule a trpěl a trpěl. Do cíle sem vpadnul po necelejch pětatřiceti minutach úplně vyřízenej. Jediná potěcha tkvěla v tom, že mě v roce dvanuladevatenáct už kromě přežrání tatarákem, křupkama a jednohupkama žádný trápení nečeká. Skončil sem ve svej kategorii třetí vod konce a byl tuze rád, že ne poslední. Dycky může bejt hůř.

Na závěr roku sem si teda taky zabilancoval, bohugel na hranici života a smrti, čimž sem zjistil, že mam fakt na čem makat. Třeba na tom, že je lepší někdy podstatně míň kecat a víc konat. Že předepsaný tréninky je dobrý plnit, i když neni moc chuť.

Něco se teda povedlo a něco zasejc ne, ale už je taklenc naštěstí na světě zařízený, že všechno neni dokonalý. Světlo by taky bez tmy nevynikalo, žejo.

Sahnul sem si na Majlích na hranice dna, hezky si na nich pobrečel zoufalstvím, což mě snad naučilo obrovskej pokoře, se kterou je třeba k takovejm podnikům přistupovat, na Czechmanovi sem pro změnu poznal sílu vlastní vůle a fantastický podpory rodiny, která mě fanděním dokázala dotahnout do cíle a umožnila mi naopak pobrečet si v totální euforii vítězství nad sebou samým.
Taxnad bude příští rok podobně pestrej a bude na co vzpomínat.

Vam, věrnejm čtenářům, do novýho roku přeju hlavně pevný zdraví, jak duševní, tak fyzický, a taky abyste vo osobních touhach, přáních, snech a cílech, ať už sportovních, nebo životních, zbytečně neblábolili jako já a radši konali.

Nebuďte ovce, ale vlci. Neni čas ztrácet čas.

Díky za přízeň.

Něha s Vámi a zlé pryž 😉

pées: samozřejmě si tady ty čísla vodložim. Co bych to byl za egoistickýho majitele sportovních hodinek, kdybych nezveřejnil součty kilometrů. Je to bída, ale příští rok by moch bejt lepší, pokud bude tělo držet. Teda takový je moje zbožný přání, žejo.
Běh: 778,2 km
Kolo: 4238,2 km
Plavání: 101,67 km

pépées: Děkuju nejúžasnějšímu Fufíčkovi ve vesmíru, že mi úchylku jménem triatlon tiše trpí, ba dokonce mě v ní podporuje a při tom všem se eště dokáže starat vo chod domácnosti, krmit nás, vychovávat nezkrotnou hyperaktivní vopici, smát se mejm trapnoftipům a tvářit se u toho fšeho šťastně.

Taky nastotisíckrát děkuju Zůzy skvělejm rodičům Milušce a Honzovi za hlídání a rozmazlování Maliny. Lepší a ochotnější prarodiče těžko pohledat.

Vono běhat s Waldemarem na hrbu, nebo jí vozit na silničce na štangli by mohlo teoreticky vo něco víc vosvalit nohy, ale nevim, jestli by se to děťátku líbilo. Kort když se u mě vyšší tepy projevujou verbálním hlukem a nadměrným pocením tuku.

Taaag to už je fakt všecho.

Díky a sportu zmar!
Teda zdar.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na