1000 MIL > kapitola 10 – Dalekáť cesta má, marné volání

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Z mrákot mě vzbudil hlahol a probíhalo obvyklý mílařský ráno, kdy sem votevřel slepenou hubu, ucejtil chlast, půlkou jednoho bělma mžoural na novej den jako jantar a doufal, že už sem na druhym břehu řeky Styx.

Chrtovo kašlání mě bohužel utvrdilo v tom, že nikolivěk, a že sem furt na těch posranejch Mílích a budu muset vosedlat kolo. Upadam do totální letargie, nemam ani sílu protestovat a bez nějakýho zbytečnýho verbálního hluku mířim rovnou k velitelskýmu stanu pro kokakolu. Xnídani byly párky s chlebem, tak sem jich do sebe mlčky nasoukal asi šest, čtyři chleby a kelímek hořtice, zatimco bratr Jirka s Chrtem furt pindali, že zdržuju. Chrt už si stihnul vopravit rozpadlou botu sto metrama tejpu a už hodinu sou nastartovaný k vodjezdu. Polknu eště dvě koly, vyčistim rypák, pobalim věci, namažu prdel, vdechnu eště jeden párek s kolou a můžeme vyrazit.

Twistr na hranicích.

Hned zrána nás čekalo brodění Váhu a podle nočních informací i zkušenosti během podvečerní koupele, to nemělo bejt vůbec jednoduchý. Tok byl docela širokej, vody že by sotva pinďoura namočil, ale proud byl kurevsky silnej. To nebylo takový to klasický říční šimrání kulek, tady vam pěkně plandal pytlík půl metru vod nohy, jakej ta voda měla švunk. Někdo nam v noci radil, že máme jít proti proudu kousek nahoru. Informaci vod hodnýho dobrovol…. cizího úplně neznámého absolutně náhodného kolemjdoucího sme si pamatovali moc dobře, ale byli líný na krok, takže došlo na brodění přímo na vytyčenej trase. Jirka s Chrtem si vysvlíkli akorát kraťasy, namotaly je na kolo, boty vzali do ruky a hrnuli to s celou bagáží rovnou přes řeku do největšího proudu.

V pohodě a klidu se bez nějakýho zaváhání vocitli na druhým břehu. Já byl trochu rozvážnější, vyslík se celej a napoprvý vzal jenom kolo. Kdyby náááhodou, nenamočim najednou oblečení na sobě, kolo, spacák, karimatku a náhradní oblečení, ale aspoň něco suchýho mi zůstane, takový bylo moje uvažování. S bajkem sem si cestu proudem proklestil naprosto v pohodě a vydal se zpátky na břeh k CP1. Tam sem popad cyklovoblečení, ve kterým sem podstupoval každodenní utrpení, narval ho do helmy, tu popad do jedný ruky, do druhý ruky uchopil boty a zamířil za klukama, který už čekali voblečený na louce za křákama. Brodění probíhalo hladce a nic nenasvědčovalo brzskej ranní katastrofě, která by prohloubila už tak bezednou deepresi. Bravurně sem celou dobu nakloněnej proti proudu,zapírajíc se patama vo kameny, zdolával metr za metrem. Techniku minimalizace odporu proudu vody sem měl naprosto dokonalou, žel jakmile sem se i s rukama zdviženýma nad úrověň hlavy (nevim proč, když vody bylo po koule a akorát sem si tak posunul těžiště nahoru) dostal do toho nejvíc nejsilnějšího proudu, došlo k neočekávanej situaci. Bosou nohou sem našláp na vostrej šutr a….. no tyvole, se nesměj! Copa asi uděláš na suchu, když bosky šlápneš na něco vostrýho? Rozhodíš ruce, začneš řvát jak na lesy a skákat po jednej noze! Jasně že mi instinkt zavelel úplně stejně, takže sem rozhodil na jednu stranu helmu s voblečením, na druhou stranu boty, zařval jako raněnej tur a chytnul si poraněnou nohu. No a přesně v ten okamžik se všechno posralo.

Proud mě okamžitě strhnul, začal sem se topit a došlo mi, že boty najdu nejdřív v Piešťanech a voblečení až v Komárně.

„Pomooooooocc!!” začal sem nevim proč volat.
„Moje věciiiiii!!! Zachraňte mi věciiiiiii!!!!” řvu jak pominutej a plavu kraula směrem na Trenčín za vzdalující se helmou s voblečením
„Kurvaaaaaááááábleehuuuubleuuubleb!!!” začínam pomalu tonout stejně jako boty
„Pomooooooooc!!!”
„Klucíííííí, já se topiiiiiim! Moje věciiiiiiibleeubluuubleeeuááá!”

Svatý Vendelín, patron poutníků a pastýřů.

Neustávající hurónskej řev po zhruba pěti minutach donutil kluky přijít se podívat na břeh, cože se to děje. Teda donutil Chrta, Jirka se smál zpoza roští. Ale ty dvě hovada se nesmáli, ty normálně hýkali smíchy. Chrt se chlámal tak, až přestal kašlat a začal smíchy brečet, bratr Jirka klečel na zemi, rovněž brečel a bušil pěstí do země, zatimco já nebožák se viděl v Dunaji. Bez peněz, s mokrejma botama a cyklistickejma šortkama. (Úplně je vidim, jak to čtou a chlámou se znova. Kreténi!)

No, nějak se mi povedlo věci pochytat, boty vylovit a sebe neutonout, dokonce sem se i bez další úhony dostal ke břehu k těm dvěma retardům.

 

 

„Hahahahahááááááááhahaha, tyvole, hahaháááhahahahahahááá, jak si to probohahahahaháááááá, já nemůžu…. se pochčíju hahááááhahahaha dokázal?” podával mi zajíkající se Chrt jednu ruku a druhou si utíral slzy.

„Di do prdele, debile, asi tam byl šutr, ne?”
„Uááááhahahahahahaha šutrrr, haháááááuáááá!!” pouští mojí pazouru a utírá si proudy slz voběma rukama.

Mam sto chutí ho srazit do Váhu, ale určitě bych zakop, spadnul zpátky i s věcma a celej cirkus by se vopakoval nanovo. Na to nemam morál. Radši se jdu po absolovování týdle záležitosti nasoukat do mokrýho dresu, abych po louce nepobíhal voblečenej jenom v deepresi a v koulích.

Samozřejmě sem měl náhradní suchý věci jako každej prvomílař, ale kraťasy neměly cyklovložku, takže by moje prdel dost trpěla. V mokrým voblečení bude trpět taky, ale vzhledem k horku je dost možný, že dřív než začnu trpět vložka uschne. Beztak kdybych se voblík mokrej do suchejch věcí, budou hned vlhký a je to jako v tom přísloví skočit z Váhu do Gabčíkova.
Navíc nam na CP1 tvrdili, ostatně jako to tvrdil každej a všude, že teď už to bude jenom z kopce a po rovinkach, tak mě zákonitě musí osušit vítr. Žel, jakmile sme vyrazili ze Skalky nad Váhom, okamžitě se slibovaná rovina zvedla a vod Dolnej Sůče se zase stoupalo do kopce buzerant na druhou až na Lenisko ke státním hranicím. Což potvrdilo mojí domněnku vo tom, že všichni mílaři včetně dobrovolníků a diváků a fanoušků, lžou vo vzdálenostech a stoupáních.

Taky sem se i přes depresi a myšlenky na návrat domů za holkama milovanejma furt nechtěl vzdát snu na dokončení celýho závodu a hrozně se ve mě všechno pralo. Chrt s bratrem Jirkou už měli jasno. Půlka a šmitec. U Chrta nebylo vo čem diskutovat a jednalo se vo rozumný rozhodnutí. Už dávno byl díky náběhu na zápal plic na pokraji kolapsu. Když náhodou přestal na chvilku kašlat, začínal okamžitě fialovět a docházel mu kyslík. Jirka měl pro změnu problémy s čokodírou a představa, že jí morduje dalších deset dní v sedle mu vůbec nedělala dobře. Já měl prdel v pohodě díky měkýmu sedlu, nohy už si na každodenní zátěž zvykly, ale hlava se strašlivě prala s nechutí a odporem ke kolu. Měl sem plán, že když dojedeme do cíle 500Mil z CP1 za tři dny, zkusim to narvat dál sám a nějak to dopadne. Jako samostatná jednotka možná budu rychlejší a v Čechách nejsou Tatry, tak by to třeba mohlo místama trochu jet. Ale vo jetelnosti sem si zbytečný iluze nedělal, to zas ne.

Trochu sem klukům ujížděl, začal si hrát s časem, zkoušel kopce jet a nahoře propočítával získaný minuty, kilometry, kolik to hodí za den a tak podobně, abych zjistil reálnej čas dojezdu. Ať sem ale počítal jak sem počítal, furt mi to vycházelo kolem celkovejch dvaceti dní závodu, což bylo příšerný. Navíc sem na sobotu 20. června dobrýmu kamarádovi…. no dobrýmu kamarádovi… prostě hovadovi Šimimu sem přislíbil na svatbě popojíždění drožkou. A při supr výpočtech mi to dávalo dojezd do cíle v noci z pátka na sobotu. To by stejně znamenalo se celou noc vodsmraďovat, úplně vyřízenej sednout ráno do dodávky a až do neděle ráno rozvážet vožralý kretény, který mě budou voblažovat suprfrupr trapnejma alkokecama a ftípkama, škytat, potažmo zvracet. Nevim, jestli chci takovej časovej pres podstupovat. Kdyby se náhodou cestou cokoli pohnojilo a já musel Míle ukončit dva dny před cílem, to by mě teda fakt neskutečně nasralo.

Dalekáť cesta má, samej kopec buzerant, marné volání.

Taky nevim, jestli je vhodný nechávat nejlepší ženu světa a přilehlýho vesmíru s tříletou dcerkou doma samotný. Kort když se ta malá Fifinka každej den ptá, kde je tatínek, že se jí po něm stejská. Z toho sem rozbitej a něco mi vlítlo do voka. Nejspíš kolejnice, podle toho, jak mě to vykolejilo a bylo mi teskno po krůtach. Počítal sem dva tejdny, šestnáct dní maximálně, že se budu motat na trase, ale to už nestinu ani na mopedu. Každopádně končit v půlce mi přijde vyměklý, kvůli tomu sem se do závodu rozhodně nepřihlašoval. A taky sem si na zilion tisíc miliard nekonečno ležatá osmička procent jistej, že se na takovoudle dementní zhovadilost už nikdy v životě nepřihlásim, protože nejsem úplně vylízanej, takže je třeba se vo dokončení závodu pokusit za každou cenu. S takovejma rozporuplnejma myšlenkama se dokodrcam až na hranice, kde potkáme Robokopa Zdendu Martínků. Ten si jede svuj standart, nekouká nalevo ani napravo a ukrajuje kilometry. My si pořizujem fotku, kterak stojíme zárověň v Čechách a na Slovensku tiež, hej. Na hranicích je totiž důležitý dělat si takový hraniční fotky. Značí to jednak nadprůměrnou inteligenci zúčastněných a přispěje to ke zmírnění utrpení albínskejch vlků na Madagaskaru.

Hranice se pořád tahne do kopce jako smrad a při vzpomínkách na kecičky dobrovolníků na CP1 vo tom, jak už je to po rovince a jenom se svezeme, se mi votvírá mezokain v batohu. Mam sto chutí nasimulovat nějaký vnitřní krvácení, aby mi Chrt konečně píchnul nějakou dobrotu a já zapomněl na utrpení, kopce, sudokrém a vůbec celý Míle.

Cesta je nekonečná, zásoby jídla minimální a civilizace v nedohlednu. Na pohraničním rozcestí na Javorníku, odkud vede cesta strmě dolů, se rozkydneme a sežereme poslední zbytky potravin. Je jasný, že musíme vyplenit nějakou restauraci co nejdřív, protože tatranka a jeden rohlík neni zrovna vydatnej voběd. Než sme všechno probrali, předjel nás Zdenda, ale za chvilku sme mu to ve sjezdu voplatili. Nutno podotknout, že jakmile sme se vyhoupli z kamenitý cesty v lese na hladkou asfaltku mezi loukama, následoval jeden z nejhezčích úseků na Majlích. Kopec buzerant na mínus druhou (jakože to směřovalo dolů a ne k nebesům), trasa se furt držela směr vesnice v údolí, takže bylo možno kolo rozšlapat na bomby, úplně zalehnout do řídítek a nějaký dva až tři kiláky se klikatou cestou střemhlav řítit dolů. Hotovej nádherňajs. Strašně sme to kosili dolů, když se za zatáčkou vobjevilo auto českejch lesů. Vyhnuli sme se všichni tři jen tak tak a hulili to bezhlavě dál. V tenhle okamžik sem byl naprosto pevně přesvědčenej, že v půlce nevzdam a dojedu do cíle 1000Mil. Dole ve Štítnej nad Vláří Popově (tyvole, už jenom ten název nam měl naznačit, že je celá vesnice špatně a nemáme zastavovat) sme na sebe počkali u hlavní silnice a radostně zdělovali jeden druhýmu zážitky z jízdy, jako kdybysme snad každej jeli jinou trasou.

Vomlouval sem se Jirkovi, že sem na něj asi omylem vodsmrknul, když se dolů řítil těsně za mnou v pytli, ale prej ho to jenom lízlo, protože aerodynamika zafungovala na jedničku. Chrt taky radostně vesjkal, jaký to bylo skvělý, ale že prej jel skoro poslepu a nestich se moc kochat. Až teď sme si všimli, že má oční víčka narolovaný pod helmou, aby mu nepadaly přes tváře. Ten vůl si nahoře zapomněl nasadit brejle a jak to hezky vodsejpalo, vítr mu čechral vočíčka, slzel jako urvanej hydrant, ale už nechtěl zastavovat, protože to přece hezky vodsejpalo, tak si akorát ty víčka zastrkal pod helmu, protože mu pleskaly vo uši a teď na nás poulel voslzený bulvy jak Kuliočko.

Třeskutý a laskavý humor Mílařů.

Jak sme si tak hezky notovali a jeli dál, vobjevila se před náma hospoda a situace už fakt nemohla bejt lepší. Zapluli sme dovnitř, ale hospodskej nás upozornil, že navařený má akorát čipsy a tyčinky. Jako dobrý, hlad máme velkej, ale cpát do sebe brambůrky sotva přejedem hranice se nám nechtělo, kort když sme si cestou vyprávěli vo francouzskejch bramborach, španělským ptáčkovi, ruským vejci, čínskej polívce, švédskym stole a dalších typicky českejch jídlech. Nic, nemáte, naschle, jdeme vo dům dál. Přes ulici je další hospoda. Nojo, v ní sice vonělo jídlo, ale taky se tam konala myslivecká schůze a když sem se zmínil vo gáblíku pro tři lidi, pod stolem zaznělo cvaknutí závěru kulovnice.

Vystřelili sme radši dobrovolně, bez cizí pomoci a vzali útokem třetí hospodu. Jenže ta měla pro změnu úplně zavřeno a my se rázem vocitli fprdeli. Ne fprdeli, my se vocitli ve Štítnej nad Vláří Popově. Nic horšího než Štítná nad Vláří Popov snad neexistuje. A my stojíme uprostřed týdle prdele, hladový, v deepresi a bez vidiny teplý stravy. Nezbejvalo nam nic jinýho než vyrazit dál a doufat, že potkáme nějakou knajpu co nejdřív. Kdybysme měli mapy my hovada, nebo aspoň nějakej plán, ale to ne, my musíme všechno řešit operativně. V Popově sice taky měli hospodu, ale už jenom podle osazenstva venku pod slunečníkama sme usoudili, že tam nechcem ani ty blbý brambůrky a s vypětím všech sil sme tlačili kola kamsi do kopce buzerant, smířený s tim, že prostě zemřeme vyčerpáním v lesích a nezanecháme světu vůbec žádnej vodkaz. Kousek vod Hložecký kaple sme navíc trochu bloudili na trojrozcestí. Každýmu ukazovala navigace něco jinýho, tak sme se vydali někam nazdařbůh. Za chvilku sme se zas zdárně setkali, já navíc vobčerstvenej lesníma jahodama. Bylo jich poskrovnu, ale vživotě sem si na nich tak nepochutnal.

Aspoň něco sem do sebe nasoukal před dalekou cestou.

Když sme se přes Křekov, Mirošov a několik skurvenejch kopců, který mě čim dál víc utvrzovali ve správnosti rozhodnutí zapíchnout snažení v půlce závodu, dostali do Drnovic, trochu sem zajásal. Je to sice strašlivá díra, ale kdysivá tu hráli ligovej fotbal, tak by tu mohla bejt hospoda, kde vařej. Jenže to už bylo před tisíci lety a čas vodvál prvoligovou čutanou stejně jako kapříky místních bafuňářů a hospodu s jídlem. Navíc to byly úplně jiný Drnovice, než ty, kde se hrál ligovej fodbal, takže smůla a jedeme dál. Ve Vysokým Poli už hospoda byla, ale pro změnu zavřená. Nic naplat, furt pešek a prázdnej bachor, kterej už začal pomalu vyrábět vředy.

Míjeli sme další prdele a k posrání strmý skály, kde se prostě skrzevá kamení tlačit muselo. Na jednom takovým skalnatým výběžku byly boží muka svatýho Vendelína. Svatej Vendelín je prej patron poutníků a pastýřů, což sem netušil. A taky sem netušil, že mi Vendys bude mluvit přímo z duše. Nápis na krásně vymalovanejch mukach totiž hlásal suprobří moudro:

„Dalekáť cesta má, marné volání!”

No to mi poser na holý záda vopatlaný sudokrémem. Přesně tak teď chápu svět. Marné volání. A vo dalekej cestě ani nemluvim. Akorát bych to trochu upravil:

„Dalekáť cesta má, plná kopců buzerant, marné volání!” pak by to bylo naprosto dokonalý.

Než sme vyjeli díl, chvilku smme porozjímali nad moudrostí svatýho Vendelína, že třeba taky moch nadávat na ty vyjebaný kopce všude tady, ale svatý lidi přece slovo buzerant nepoužívají, takže musel svojí myšlenku zkrátit. Kousek pod rozhlednou Doubrava sme rozjeli třeskutej humor, že bysme si teda jako v rámci pokochání se výhledama, zdolali nemalej kopec k ní a vylezli si nahoru kvůli nějakýmu zážitku, když už se tak poflakujem krajinou. Nasmáli sme se, co vam budu povídat. Celou půlfteřinu nam smích vydržel. Z Klokočí sme sjeli dolů, pak vyjeli nahoru na Spletený vrch, zase sjeli dolů, vyjeli na Janův hrad a sjeli po hřebeni do Vizovic.

„Chrchláááááughuchrchléééééééublatadytoznamjaxvýchrchlééééééboty.” vypadlo z Chrta.
„Jezdíme sem na chrláááááááááááurrghááááá Rockfest.” nebere si servítky a kašle tak, až lidi v ulici na druhým konci města zavírají vokna v domnění, že se blíží tornádo.
„Fajn, najdi nejbližší hospodu. Ale mlčky prosimtě, snaž se nemluvit a dejchej nosem, ať kašleš co nejmíň a nevyženou nás z města kvůli obavě z černýho kašle.” žádáme ho.

Cestou k hospodě Zámecká vrátnica eště potkáme dům pohřební služby, tak se před něj deme vyfotit. Klukům se moc nechtělo, protože havran za voknem už si mnul ruce, že má trojnásobnej kšeft, ale nakonec sem je přesvědčil.

V Zámeckej hospodě, asi sedmej kterou sme dneska potkali cestou a první, kde měli votevřeno a vařili, nam paní servírka bez servítek řekla, že máme smolíka, protože vaří jenom do čtyřech a je půl pátý, ale že bude tak moc hodná, že nam nabídne picu Hawai. V tu chvíli do Chrta vjel amok a zařval:

„Strčte si celou vaší picu do píči! Chrchlááááééééubláá! Na Slovensku celej tejden nežeru nic jinýho než picu vole, přijedu chrléééééubhhhhgr do Čech kurva a první co mi v hospodě nabídnou je pica?? Děte do huááárhghhchrleéééé prdele!” rozohnil se nad mizernou nabídkou pokrmů.

Po tomhle výstupu sme se rozhodli nepokoušet chuťový buňky a poflusaný jídlo a chcanky v pití radši dobrovolně vynechali. Osud nam nakonec ten mizernej hladovej den vynahradil v restauraci U Tonka, vedle cukrárny, kde sme se výborně nadlábli. Polívčička byla epesní a hlavní chod sytej. Naproti byla prodejna Albert, taxme eště skočili nakoupit zásoby na večer a na ráno. Jako obvykle po kalbě druhej den následoval půst, takže na nákup chlastu nedošlo. Nedošlo ani na jednu třetinku v plechovce. Chtěl sem bejt ráno svěží a vyrazit včas, protože sem furt nebyl rozhodnutej, jestli v půlce zakončim výlet se závodním číslem, nebo ne a přesvědčoval sám sebe, že dojedu až do Skalný.

Než sme definitivně vopustili zahrádku, dojel nás Jirka Mašků, ale dlouho sme společně nepobyli, protože sme chtěli do setmění eště něco ujet. Nad Chrastěšovem se mi vybily hodinky a skrzevá zapomenutej kabel na CP1 sem byl najednou úplně bez nabitých hodinek. A sportovec bez nabitých hodinek je co? Správně, je úplně bez nabitých hodinek. Nejenom že co neni v hodinkách si tělo nepamatuje, ale jestli se teď posere navigace a já se budu muset kvůli záznamu trasy vracet někam, tak schořim jako papír.

Pomalu se začlo stmívat a my vod Vizovic nevyjeli z lesa. Šance, že se dostaneme někam do civilizace na spánek k hospodě byla dost mizivá. Potvrdilo se nam to číhnutím do mobilu na mapy. Našli sme blízko trasy osadu Baťková (zdravim Míle 3x dokončivšího Vencu Baťka), kde by se teoreticky dalo přespat pod přístřeškem, kdyby náhodou v noci začlo pršet, respektive aby na nás ráno nepadala rosa. Z posledních sil sme se dopotáceli k osadě o počtu jedno stavení + jedna stodola, kde nějaká starší paní šukala s pánem po světnici.

Jakože běhali sem a tam ty dobytku! Nečetli ste Babičku? Ta taky šukala po světnici sem a tam a rozhodně to nemělo nic společnýho s grupnsexem. By se Božena Němců mušela v hrobě vobracet jak rotor.

Výhledy už se začínaly trochu zajídat.

Zaklepali sme na ten šukající pár a poprosili je, jestli bysme mohli na verandě složit hlavu. Paní se vomlouvala, že už nás bohužel ničim nepohostí, protože akorát vodjíždějí domů a všechno už sežrali. Pán nam přines hodobožovej tepich, kterej mrsknul na verandu, aby nam nezíblo vod betonu a šli zase šukat po světnici.

Zavolal sem eště Jirkovi Mašků, kde tak zhruba sme a ať hledá Baťkovou. Pak už sme jenom pojedli, převlíkli se do pyžam a zalezli do spacáků. Chrt zjistil, že ho bez karimatky i přes tepich beton tlačí do hrbu a posunul se na trávu. Trochu sme porozjímali nad smyslem Mílí, toho utrpení a blížícího se konce, kterej byl eště v nedohlednu. Těsně po setmění se sebrali majitelé a odjeli šukat domů. Do toho dvakrát volal Jirka, že vidí hovno, protože je tma a nemůže Baťkovou najít. Podle popisu už byl někde blízko, tak sme zkoušeli nejdřív svítit čelovkama, ale neviděl nás. Zkoušeli sme i zařvat, aby nás našel po hlase, ale taky neúspěšně. Akorát sme rozdováděli pár psů, který pak vejli jak magoří.

„Jeď po červenej, ta je totožná s modrou a až dorazíš na křižovatku, kde se značky rozdělujou, jdi pořád po červenej. Sice uhneš z trasy, ale po pár metrech narazíš do stavení.” zněly jasně daný instrukce, který měly stačit k tomu, aby nás našel. Definitivně sme zmlkli, popřáli si dobrou noc a zalezli do spacáků s tim, že Jirka buď dorazí v noci, nebo si ustele jinde. Jakmile sem začal zabírat, začal mi zvonit telefon.

„Tyvole, kde ste? Já vás furt nemůžu najít.” úpí mi Jirka Mašků do sluchátka.
„Jeď po červenej! Narazíš do nás.” snažim se ukončit hovor a zbytečně dlouho nepřerušovat přicházející spánek.
„Hele já sem pod ňákejma drátama vysokýho napětí.”
„Jo dráty vysokýho napětí řikáš? Tak to jo, teď naprosto přesně vim, kde si, tykrávo.” myslim si v duchu, ale do telefonu vopdovídam něco ve smyslu, že vim hovno, kde tu sou jaký dráty a ať prostě jede po červenej a že do nás musí narazit, protože Chrt má u hlavy červenou turistickou značku. Típnu telefon, votočim se na druhej bok a snažim se usnout za zvuků Chrtovo kašle a motorový pily Jirky Sládkojc.

„Dohajzlu! Sem vzhůru. Teď už nezaberu.” Chvilku se převaluju, ale únava mě brzo zmůže a začínam se propadat do říše snů.
„Vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz.” začne mi hlavou třást vibrační vyzvánění.
„Coje tyvole?” vyštěknu do telefonu.
„Já vás furt nevidim. Kde ste? Sem u nějaký cedule Baťková jeden kilometr.” Bože, to je jak u blbejch na dvorku.
„Tak jeď furt po červenej.” položim telefon a mam sto chutí na něj šlápnout, aby už nikdy nezvonil. Převalování, spánek, telefon.
„Vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz.”
„Tak sem asi tady, modrá jde někam doleva a červená furt rovně.” radostně hlásí Jirka. Mlčky se zvedam ve spacáku, zahlídnu světýlko v dálce na cestě, rozsvítim svojí čelovku a hejknu do noci už dost zoufale: „Tady kurva a už mě nech spát!”

Jirka zahlíd světlo a vydal se k němu jako můra k lampě.
„Tyjo, to sem tě asi budil viď?”
„Ne, v pohodě, hrál sem tady do noci mikádo tyvole.”

Snad už se nic nestane a můžu jít definitivně spát. Pro jistotu telefon vypínam.
Taag zasráno.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na