1000 MIL > kapitola 9 – Aj vant tů rajd maj bájsykl

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Vůkol zní zvonění cyklozvonků, všichni jedou na kolech a smějou se. Starý velocipédy, fešácký voblečení, takový ty mlynářský bekovky na hlavách a zvoněj. Do toho pomalu zesiluje hudba:

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl
Aj vant tů rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd maj bajk
Aj vant tu rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd it vér aj lajk

Jsem v tom davu cyklistů, jenže mě kolo nejede. Spad mi řetěz, mam defekt, ulomenou šlapku, vohnutý řídítka a prasklou vidlici. Smutně koukam, jak mě ty veselý lidi na kolech míjej, zvoněj na zvonky a čim dál hlasitějc si spívaj:

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl
Aj vant tů rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd maj bajk
Aj vant tu rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd it vér aj lajk

zatimco já tam stojim sám, bezradnej a s nepojízdným kolem. Ke všemu se mi chce strašně chcát a nikde kolem neni žádnej hajzlík. Blbej dav lidí. Už mam skřížený nohy a z hadičky už mi skoro kape. Naštěstí se mi chtělo chcát tak moc, že mě to probudilo. Ježišmarjá, zase debilní sen. Zlatý koloušcí a granáty. Jesi se mi budou zdát takový kokotiny každej den, ty Míle dobrovolně vzdam.

Skupinová snídaně na Gápelu.

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl….
No tak to se poseru. Úplně vidim, jak se tý melodie dneska nezbavim.

Hrozně dlouho sem se se zavřenejma vočma přesvědčoval, že chcaní neni vůbec akutní, eště chvilku to vydržim a užíju si relativního tepla a pohodlí spacáku. Jenže vlezlý Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl…. mě deptalo tak moc, že už sem nezabral a skrzevá plnej močák málem dopad jako Picho Brahe. Vystrčil sem hlavu ze spacáku a první co moje voko zahlídlo bylo kolo.

„Tyvole, na Slovensku se nekrade, nebo jak?” proklínam v duchu neschopný zloděje.

Vypadá to, že i dneska budu muset namazat prdel sudokrémem a vyrazit nejlíp aspoň na CP1. Strašně moc se mi nic nechce a přimět hlavu, aby vyloudila pozitivní myšlenku je nemožnej úkol. Kort když v ní dokola zní ten kokotskej refrén
Aj vant tů rajd maj bájsykl Aj vant tů rajd maj bajk

„Se fakt poseru dneska. To bude boj vo holej život. Nenávidim Míle! Nenávidim kolo! Už nikdy vživotě na horským kole neujedu ani metr, tyvole, prisambačku!”

Uvědomit si pár sekund po votevření vočí kde se nacházim, proč se tam nacházim a co mě čeká, nebylo vůbec nic příjemnýho. Dokonce se dá říct, že to v člověku vyvolávalo agresi. Nebo aspoň touhu kopnout Honzu Kopku do šimpánu.

Nebyl sem sám, kdo měl orgastický myšlenkový pochody, protože se z Chrtovo třistagramovýho šusťákovýho kapesníku, kterýmu řikal spacák, vozvalo zachrchlání a polohlasný klení:

„Dopíči vole už kurva! Posraný Míle vymrdaný! Seru na to, nikam dneska nejedu! Skurvený kolo, nenávidim ho!”
„Dobrý ráno.” snažim se navázat rozhovor.
„Ty di taky doprdele kreténe!” mění Chrt polohlasný klení a kašlání na nepříčetnej řev.
„Zapálim kolo tyvole, počkam až schoří, pak ho zapálim znova, popel nasypu do treter a ty zapálim taky! I se všema krámama co na tom vymrdaným kole vezu!” pokračuje Chrťák v monologu a ani nekašle, jak je nasranej.
„Koukam, že sme na tom psychicky všichní podobně.” vylejzá se smíchem ze spacáku Jirka Mašků.
„Aj vant tů rajd maj bájsykl Aj vant tů rajd maj bajk” zařvu na celou vesnici z plnejch plic, aby se klucí taky pomněli.
„No tak ty si hovado. Teď se tý melodie nezbavim.” děkuje mi vzápětí Jirka Sládků a poupravuje mě, že refrén by měl bejt správně Aj vant tů puš maj bájsykl… (jakože tlačit. Ne do textilu, ale kolo, chápem se?)

Zabalený a namazaný sme byli eště před sedmou hodinou a plouživě vyráželi směr Gápel, kde mělo bejt hafo medvědů. Smradlavý, votrávený a hladový. Ne ty medvědí, my! (V tůtej kapitole dojde k nějakýmu nedorozumnění, úplně to vidim)

Hovnem jsi a v hovno se obrátíš.

Hlad vyřešil místní krámek, kterej akorát votevřel. Venku už seděla parta Ivan Pelikánů s Katastrofákem, Verčou Gonžálů a Petrem Duchoslavů. Zatimco všichni seděli, Veru snídala vstoje. Pravděpodobně kvůli poškozeným tělesným otvorům. Nic neřikala, jenom vydávala takový tichý sykavý zvuky při sebemenším tření stehen. Každopádně teď byla řada na nás, abysme trochu zasmradili krám. Vykoupili sme půl obchodu, užili si vydatnou snídani o dvou chodech, zásoby salámu narvaly do štrozoku, kofolu do bidonů a mohlo se vyrazit. Vono totiž když jedete do zákazu kde sou přemnožený medvědí, neni nic lepšího, než si sebou vzít štangli lovečáku a sladký pití. To totiž zaručeně medvěda vodradí mnohem víc než brokovnice, kterou nemáme.

Po dvojitej snídani sme vyrazili s krkem pomazaným lovečákem a politý kofolou vstříc medvědí náruči, ale jako každý ráno nás začlo tížit něco, co sme sebou rozhodně nechtěli vozit a už vůbec sme nechtěli omylem defekovat medvědovi do brlohu, nebo do chřtánu. Neváhal sem drze zastavit u místní cukrárny a bodrou paní majitelku požádal, jestli by mi neumožnila znesvětit toaletu. Ta skvělá žena viděla na mých vypoulených vočích, že vláček už skoro vyjel z tunelu a s úsměvem mi ukázala na dveře záchodu. Téměř sem se vysral z podoby, taková to byla úleva a podle pazvuků z dámskýho záchodu se to samý podařilo i Jirkovi Mašků. Vobá sme vyšli ze dveří jako pání světa a dokonce se nam na chvilku na tváři vobjevil úsměv. Ale jenom do doby, než sme venku zahlídli kola.

Chrtovi s Jirkou Sládků bylo hloupý paní zhruba na rok zasmradit hovnama a hnilobou celou cukrárnu a nic jí za to nedat, tak si koupili kafe a větrník. Všechny ty sladkosti vypadaly luxusně a nadejchaně, že by ček sežral celou vitrínu, ale po vosmi rohlíkach, paštice, párkach, vokurkach, rajčeti, sušenkach a japkovým džusíčku už se do mě nic nevešlo.

Po vyprázdnění, kafi a větrníkach sme tedy mohli vopravdu vyrazit směr Gápel. Cestou sme se dozvěděli, že tam na nás bude čekat Jirkovo kamarád Milan Hosták, kterej dělal dobrovolníka na startu.

Jak sme tak šlapali ve čtyřech, když se k nám definitivně Jirka Mašků přidal, strach z medvědů nebyl nijak velkej. Čtyři cyklistí s rolničkama nadělají kraválu dost na to, aby se medvěd votočil a nechal si na salám zajít chuť. Snad. Bez větších rozmyslů sem do toho šlapal a klukům kousek ujel. Zastavil mě až šramot a praskání větví v nedalekym křoví.

„Kurva, eště že sem se byl vysrat, jinak mi to teď vylítlo z nohavice a musel bych klukům tvrdit, že mam hnědou krev.” prolítlo mi hlavou.

Nečekaně kopec buzerant.

Pro jistotu sem začal nenápadně na ty lemry líný klidnym a hlubokym hlasem volat, kde se jako flákají, že takle na CP1 nedojedeme ani pozejtří. Hlavně nedat najevo, že sem si skoro stříknul strachy z hluku v roští. Dalším pokusům vo úniky ze čtyřčlenýho pelotonu dalo krom týdle příhody stopku krásný čerstvý medvědí hovno uprostřed silnice, ze kterýho se pomalu eště kouřilo. Dostal sem báječnej nápad položit na něj vyfasovaný rolničky, vyfotit a poslat organizátorům s tim, že na CP1 nedorazí jeden ze závodníků. Fotka slavila úspěch a nakonec sem díky ní a díky hlasujícím v soutěži bohatší vo sud Bernarda. Inu, vypijem ho spolu na startu 2000 Mil 😉

Než sme se nadáli, byl tu konec stoupání a s nim sjezd po krásnej cestě. Milan Hosták nam přijel naproti, když sme dlouho nejeli a trochu nás do Gápelu popohnal. V chatě Dolinka máme prej zajištěnou skvělou snídani.

Slanina, vajíčka, šunka, sejra, marmeláda, džem, jam, čekuláda, kafe, kofola, pivo… Cokoli si člověk přál, bylo možno vobjednat a sežrat. Sice už to byla třetí snídaně dneska, ale Mílař prej jídlo neodmítá. V Dolinke se nás zase sešla celá banda, protože nás dojela Verča s Pavlem, Ivanem a Petrem. S Milanem a jeho paní nás u stolu sedělo deset Mílařskejch postiženců. A to sme se vo fous minuli s klukama Götzojc, který v Dolinke spali na měkejch postelích. Parchanti!

„Škoda, s nima byla taky prdel. Ty už asi neuvidíme stejně jako Balůa.” pomyslel sem si a smutně si vzdychnul. Naládovali sme do sebe jídlo a pití a vyrazili do dalšího zákazu. Vůbec se nam nechtělo, ale s veselou písní na rtech jde všechno líp.

Kopec buzerant na entou.

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl
Aj vant tů rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd maj bajk
Aj vant tu rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd it vér aj lajk

Na mou adresu padlo mnoho označení pohlavních orgánů, že prej když už se konečně tý vlezlý melodie zbavili, tak jim jí zase připomenu a je to fprdeli. Nicméně po chvíli se přidal Chrt s předělávkou na “Zvonky štěstí”.

Šlapu rád a je to na mě doufááám znááát
Šlapu rád, že chci Kopkovi pěstí dááát
Častokrát, když dojebaný šel sem spát
šlapky štěstí, já slyším v dálce skřípááát
Šlapanie mám zo fšetkého najradšej
Šlapanie sú moje chvíle nejkrajšie
Šlapanie som ako v rozpráukovom sně
Šlapanie – krásne znie
Reťazu melódia ozaj krásně znie

Chaos střídal zmatek, předělávka střídala předělávku, řev střídaly výkřiky a tak podobně.

Sám s nohami na koleee
zrazu pytel ma preboleeel
Sám s nohami na koleee
zrazu dobre je len z kopceee
A to mi robí celkom fajn
v cieli Kopku si poddááám.

Nezávislej pozorovatel by okamžitě volal Chocholouška, ale my jeli zákazem, v huztým lese, takže jedinej, koho moch náš verbální projev srát, byl medvěd. A ten by Chocholouška těžko volal. Takže i když sme si ráno pomazali krky lovečákem, aby méďa věděl kde hryzat a polili se kofolou, čekali sme na důstojný ukončení Mílařskýho trápení marně.

Chata Baské kde měli tu nejvíc nejlepší kapustnicu na světě.

Na konci zákazu sme se skrzevá vymejšlení píčovin vocitli určitě možná jakoby tak úplně skoro téměř rychle. Pod stromem tam vodpočíval Petr Duchoslavů u kterýho sme hodili zastávku, pokecali a vzali ho do vleku. Míle nejel poprvý, takže zhruba věděl co kde je. Uklidňoval nás, že kousek vocať je chata, kde se dá najíst. Už bylo načase, protože se začal vozejvat hlad.

Sjeli sme dolů po louce a za zatáčkou sem očekával chatu se saunou, vířivkou, voběd vo třech chodech a jako dezert ideálně půlkilový tiramisu. Jediný, co tam ale čekalo byl kopec. Dlouhej, táhlej, nepěknej, ale po asfaltu. Rozvzpomněl sem se na fčerejšího Štybara na Križnej, rozepnul dres a zahájil rotaci nohou. Kluci zůstali daleko za mnou, nejspíš i tlačili, ale já se nedal.

Kola se kroutí dál, notor už práci vzdal
do kopce jede sám silnic král.
Alkohol zastavil, poprvé vodu pil
ústa jí nastavil, nevyhrál.

Napad mě další z mnoha dnešních bukkakekaraoke textů, zatimco ze mě stříkal pot a dával sem si kopec buzerant, jehož konec byl v nedohlednu.

„Je to asfalt, hobluj vole, dáš to!” hecoval sem se a furt šlapal jak profesionální prostitut.

Minul sem Robokopa Zdendu Martínků, kterej si dopřával svačinu v autobusovej zastávce na gauči, pokynul mu na pozdrav a jel dál, protože se předemnou konečně rozprostřela rovina. Omylem sem zatočil na Chatu Homölku, kde sice měli bazén, ale hospoda byla zavřená. Votočil sem tedy řídítka směr Bufet Partizán, za kterým začínal další zákaz, poslední na Slovensku. Bufet byl vopravdu echt oldskůl bufet, ale vařili v něm výborně. Gulášovka byla fantastická, bylo jí hodně a s chlebem a nanukem mě dosyta zaplnila. Eště než sem dojed, dorazil zbytek tlupy. Opět se nás sešla celá vosmičlená sestava jako ráno na Gápelu a byla prdel. Nejvíc sme se smáli, když přijela Verča a začala slejzat z kola. Teda my sme se tomu zezačátku nesmáli, protože nam to bylo blbý, ale pomalý pohyby nohama dávaly tušit, že bude mít frndu v jednom vohni.

Llemry líný s lahvoněma.

„Jak si na tom?” zeptal se slušně někdo z mužskýho osazenstva.
„Jak asi. Hoří mi píča, prdel mam v jednom vohni, nesnášim kolo a ten muj blbeček mi furt píše že mam ject dál. Nejradši bych se na všechno vysrala a ukončila závod.” pomalu se s roztaženejma nohama kolíbá ke stolu.

Dohajzlu, ta slušná holčina, která na startu cudně klopila zrak při slově prdel teď najednou používá výrazy vobhroublých dlaždičů a nehne u toho brvou? Kurva, to musí bejt vošklivý, zlý nepěkná bolest.

„Co čumíte? Mam jí jak trhací kalendář, jestli se chcete zeptat.” vyštěkne směrem k nám, když se při civění na její houpavou chůzi ani nesnažíme zavřít dršky. Vzápětí se tomu ale sama začne smát, čimž situaci dost odlehčí.

Odlehčuje jí eště víc Jirka Sládků, kterej hlásí:
„To musí bejt peklo pro ženskou. Mě stačí mít rozedřenou jednu díru a co teprv Ty s dvouma. Musíš trpět jako zvíře.”
„Bolí to jako svině. Todle sem vživotě nezažila. Fakt jí mam úplně rozervanou.” přitakává Verča a vopatrně dosedá na lavičku.

Debata začíná bejt zajímavá a téma se točí kolem toho, jaký to asi je dostat naloženo do trhacího kalendáře.

Čas odjezdu se nachýlil a chca nechca se musíme pustit do strašnýho krpálu za Partizánem. Pak dolů do sedla, nahoru do dalšího krpálu Rovienky. Nevim kterej kokot vymyslel kopci buzerant název Rovienky. Tyvole, tam nebylo rovnýho vůbec nic. Kdyby tudy ved rovník, musel by se menovat křivník a nějaký hovado to nazve Rovienky. To další kopec už měl výstižnější název – Polomy. Tady se nedalo vo autentičnosti pochybovat. U sedla Trtkavka sme si autentičnost vověřit nemohli, neb nebylo čim a ani s kym. Zrazový vrch byl opět svýho názvu hoden, páč do takovejch srázů, kudy sme museli tlačit kola, by normální smrtelník nešel. Jenže my nejsme normální smrtelníci, ale přiblblí Mílaři, pro nás platí jiný pravidla. Třeba to, že když uvidíš tu nejhorší možnou cestu, vydej se po ní, Míle tudy jistojistě vedou. Nebo to, že když uvidíš ten největší kopec, vydej se na něj, Míle tudy jistojistě vedou. A tak podobně.

Jeden penis a dvě vagíny nasprejovaný na mostní konstrukci s náma nemají žádnou spojitost.

To se nám potvrdilo cestou ze Zrazového vrchu na chatu Baské. Že kopec střídal kopec, na to už sme si zvykli a mlčky tlačili, ale že se kopcem v lese, vymletou lesní cestou dostaneme na Čomolungmu, to sem nečekal. Ta stěna odporně připomínala kopec buzerant na entou. Při tlačení kola kolmo vzhůru se Chrtovi a Jirkovy začaly zamotávat fousy do zadní přehazovačky, jezdci před sebou člověk volizoval paty na tretrach. Kolo ste popotlačili s vypětím všech sil vo čtvrt metru nahoru, zabrzdili, udělali přítah vhůru a sesunuli se vo dvacet čísel po sutinach dolů. A takhle pořád dokola asi půl hodiny, než sme ten vyprcanej kopec buzerant na entou vylezli. Zlo se nam smálo za zády do vočí a strašně to bolelo.

Když si na to takhle vzpomenu, vlastně vůbec nevim, proč ty Míle chci jet znova. Ani za mák netušim.

Každopádně sme se vyškrábali nahoru s tim, že by to měl bejt pro dnešek poslední velkej kopec. Hodlali sme zahájit sjezd, ale na chatě Baské bylo živo. Lidi na nás mávali, ať se zastavíme, dáme si něco k jídlu a pivo. Než sme se stačili rozkydnout na zem, dorazil Petr Duchoslavů a už z dálky gestikuloval rukama a s vypoulenejma vočima halekal:

„Viděli ste ten Hillaryho výšvih? Tykrávo, to byla dobrá prasárna. Sem zavařil brzdy při tlačení do kopce.”
„Jojo, my sme taky brzdili do kopce, jinak bysme se skutáleli vo sedumset veškovejch metrů níž.” souhlasně přikyvuje Jirka Sládků a mne si svou řetězem vytrhanou bradku.

Paní domácí uchlácholila naši mysl tou nejlahodnější kapustnicou, kterou sem kdy měl tu čest vochutnat. To nebyla polífka, to byla zhmotnělá láska tyvole. V mym žaludku se rozhostilo nekonečný blaho, který umocnil chalan s domácí pálenkou a pivem. Seděli sme před chatou jako vyvržený kytovcí, vyvalený nafouklý pupky, v ruce lahváče a nikam se nam vůbec, ale vůbec nechtělo. Dokonce se mi podařilo vysomrovat retko, takže něha byla absolutní. Družnou debatu a líný povalování utnul až třetí nabízenej žufánek kořalky, kterej sme se slzou v oku museli vodmítnout, jinak bysme už fakt nikam nejeli. Paní nás ujišťovala, že do Opatovej už je to jenom z kopce, což byla samozřejmě hrozná lež, ale to už sme měli prokouklej Mílařskej slovník.

Je to jenom z kopce = čeká vás několik vrchařských prémií
Už je to jenom kousek = pojedete tak tři hodiny, zahnete doleva, pojedete dvě hodiny, minete rybník a za hodinu ste tam
Za chvilku tam jste = zejtra nebo pozejtří tam dorazíte
Tady se to trochu zvlní = kopec buzerant na druhou, potažmo na entou
Tady dobře vaří = kuchař umí uvařit čaj
Luxusní restaurace = mají tam picu
Dáme si jednoho panáčka = zlijem se jak hovada a špatně ti bude tři dny
V lese je zopár medveďou = v lese je kurevsky hodně medvědů a vůbec byste tam neměli lézt, protože je to fakt vo dršku

Dva vousáči tankují Bernard.

Na konec zákazu to vopravdu bylo jenom z kopce, ale do Opatovej furt dost kilometrů chybělo. Když sme se za hlavní silnicí na Trenčianské Teplice štrachali do jednoho z obvyklých krpálů, zahlídli sme ve křoví pohozený starý kolo. Nejspíš eště mělo vocelovej rám a pamatovalo Žižku když měl vobě voči, ale mělo dva! krásný šestadvacítkový pláště. Hned sme si vzpomněli na Pavlíka Portů, kterej skrzevá rozervanej plášť musel Majle vzdát. Co by za takový epesrádes pláště na Križnej dal. Chvilku sme se bavili votom, co asi teď dělá, jak zvládnul to vodstoupení ze závodu a jestli mi to někdy vodpustí, ale pak zas následovalo ticho, letargie a odevzdání a občasnej výkřik

Aj vant tů rajd maj bájsykl
nebo
Som ako v rozpráukovom sně

Přes horoucí prdele, ziliardu kopců a nějaký to blouděníčko sme se teda doštrachali kousek před Opatovou. Dole v prudkým kopci na strašlivejch balvanech se proti nám zpoza zatáčky vynořilo auto. Paní na nás z vokýnka mávala, že jako máme zastavit, jinak se stane něco příšernýho a minimálně tady všichni umřeme. Hamstnul sem na brzdy a zastavil těsně před autem, který bylo vypíčený přes celou lesní cestu necestu. Za mnou vyzkoušel reflexy Jirka Sládků a jen tak tak zastavil pár centimetrů za mnou. Zato Chrťák už měl smůlu a než stačil vůbec šahnout na brzdový páčky, vrazil Jirkovi do zadního kola a okamžitě šel do trojitýho Řittbergra s dopadem v dvojitým Lutzu. Hezkejch pár metrů poletu skončilo nehezkým drškopádem v pangejtu plným kopřiv. Po chvilce se vynořila helma a zakrvavený Chrtovo ruce ve kterejch třímal kolo. Mezitim paní votevřela dveře a začala volat na čokla běžícího za autem.

“Bivoji, nestalo se ti nic?” vzala ho s plačtivým hlasem do náruče a prohlížela, jestli neni náhodou zraněnej letícím šutrem vod brzdících kol.

Bivoj byl takovej ten miniaturní chlupatej zakrslej gaučovej píčus, co furt jenom štěká jako debílek, sere kudy chodí, vobčas se pobleje a nic jinýho neumí. Ta tlustá kráva venčila Bivoje z jedoucího auta a nás kvůli tomu div nezabila. Todle všechno když mi doteklo, chtěl sem dát průchod vulgarismům hrubšího zrna, ale Chrt mě předběh. V zápalu strašlivýho nasrání zapomněl na kašel a dal tam tej pizdě takovej kotel, že si ho bude pamatovat do nejdelší smrti smrťoucí. Tolik nadávek najednou bych nedal ani já v betlu na krev s Pavlem Kropáčků.

Psovodí vzali čokla, zabouchli dveře a bez jedinýho slova vodporu vodjeli pryč.

„Dopíči kurva sráč vyjebanej, se na to vyseru tyvole!! Zase mi nic neni!” nasadil tomu všemu korunu Chrťák.

Nam se ulevilo, že mu krom škrábanců nic neni, nebudeme muset vytahovat šicí náčiní s mezokainem a mohli sme pokračovat dál. Sjeli sme do vsi, přejeli kanál a z posledních sil dnešní pouť zakončili eště za světla na CP1. Nikdo nás nevítal, nefotil, všichni zrovna vyprovázeli někoho přes brod. Ale to nam bylo upřímně úplně jedno.

Jako jeden z prvních nás přišel přivítat Jirka Vlach, pro kterýho Míle bohugel skončili skrzevá nefunkční navigaci, bez který toho na Majlích moc nenajezdíte. Ač putování z Novej Sedlice zakončil dřív než chtěl, vítal nás s úsměvem, domácí slivovičkou a pivem. (Tyvole, jesi von se nesmál právě proto, že už skončil?) Lahodně vonící slivovičce se nedalo odolat, kort když za Jirkovo zády Silva mazala chleba se sádlem a cibulí. Taková lahoda! Bolest celýho těla, psychická i fyzická únava byly s každým soustem toho skvělýho jídla a lokem vynikající slivovičky mnohem snesitelnější. Cejtil sem, že dneska potřebuju koupel a regeneraci v podobě alkoholu.

„Jedete eště dneska dál?” zeptal se Jirka.
„Nasrat!!” ozve se trojhlasná odpověď.

Jirku to rozesměje a obratem rozlejvá paňáčky.

Ptáme se na kluky Götzojc, jakej mají náskok a zjištění, že brodili a jeli dál mě zarmoutí, až skoro nasere. Byla s nima prdel a kdoví, jestli je eště někdy uvidíme. Jirka Vlachů vypráví vo tom, jaký problémy potkaly Balůa. Došli mu prej baterky v navigaci, takže neměl zaznamenanej hezkej kus trasy skoro až vod Baské do CP1, nějakejch 25kilometrů. Ten blázen si jel do Trenčína pro baterky, vrátil se zpátky přes šílený kopce těch pětadvacet kilometrů a jel znova na CP1, aby zaznamenal trasu. A co bylo kulervoucí, měl před náma den náskok a CP1 opouštěl ráno, zatimco my se tam doplazili večer. Ten kluk je hroznej démon. Přitom by za tohle určitě nedostal diskvalifikaci, ale maximálně penaltu tak hodinu, dvě. Scháněním baterek a vracením se na místo odkud neměl zaznamenanou trasu projebal tak půl dne, ale svědomí mu nedalo. Balů, máš muj velkej respekt a seš vopravdickej Mílař!

Ta radost a nadšení z tváře závodníka úplně srší.

Nedlouho po nás se vobjevil Robokop Zdenda a poprvý za celý Míle sem ho slyšel říct víc než jednu holou větu. Rozkecal se hodně a jenom sme zírali, co má všechno za sebou za akce. Najednou začlo dávat smysl, proč je nam furt v patách a nemůžem ho setřást. V noci pak dorazil i Petr Ozogán. Vypadal dost zdrchaně, ale byl vodhodlanej dorazit do cíle 500Mil. Když sundal boty a fusekle, pochopil sem, proč má bolestí skřivenou hubu. Normálně se mi zvednul kufr. Ne smrady, na smrad je Mílař imunní, ale to co sem viděl bylo fakt hutný. Na každým článku prstu u nohy měl krvavej puchejř velikosti kvajávy, některý byly slitý dohromady v jeden a celkovej pohled na jeho nohu vypadal jako když z mlejnku na maso lezou krvavý flaxy. Tykrávo, my cyklisti se vlastně máme hrozně dobře.

Zbytek večera se pak odvíjel v duchu požívání alkoholických nápojů, vopejkání buřtů a mýho somrování cigár vod dobrovolníka, jehož jméno jsem zapomněl, ač to byl dobrák vod kosti. Příští rok by měl bejt ten nebožák na startu, tak ať se ke mě přihlásí, věnuju mu krabičku na cestu. V neposlední řadě přišlo na přetřes téma Chrtovo lékárničky, ve kterej vez asi pět litrů mezokainu, šití pro celou armádu, náplasti, tejpy, rovný jehly na šití, rovný jehly do žíly, zahnutý jehly na šití a tak dál. Jedna z dam se ptala k čemu prej je to vybavení dobrý a že nam ukáže, jak umí perfektně šít a zašije Chrtovi pangejtem roztrženou prdel. Ta představa byla komická, tak došlo k hecování, že to nedokáže, ale nebohej Chrt se pravděpodobně bál, že mu sešíje místo poraněný hýždě věnec a tak i s holou prdelí utíkal.

Na šití nakonec nedošlo a jelikož mi přišlo, že už mam lechce vratkej krok, šel sem si lehnout. Je dost možný, že sem šel spát dokonce dřív než klucí, ale nejsem si jistej. Měl sem totiž nějakou tesknivou a kousek vod tábořiště myslel na to, co asi dělaj doma ty moje dvě krůty. Čuměl sem do blba, žmoulal v ruce lahváč, poslouchal šumění Váhu a tušil, že letos do konce nedojedu. Milan Hanyk už je v cíli tykrávo a my se teprve s velkou námahou doplazili na CP1. Něco děláme špatně. Smutná nálada byla předzvěstí zejtřejší obří krize, která jednou musela přijít.

Ale nejdřív se na ní vyspim.
Až dopíju pivo.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na