1000 MIL > kapitola 13 – Poslední výkřik

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Vysmátej a střízlivej Honzík.

Na to, že měla hospoda zavírat v deset, trochu se situace začínala vymykat kontrole. Nejdřív došel sud dvanáctky. To večírek zakončil Chrt s Jirkou Mašků. Pak došel sud desítky a vodešel Honzík Götzů. Na rozloučenou šeptal Ádovi, aby si nezahrával s vohněm a přestal se mnou držet krok. Pak došla jedna kořalka a zabalil to Jirka Sládků. Měl recht, po patnácti pivech už se kořalky nemíchají.

No, zůstal sem jenom já s Ádou a slečnou. Letitý zkušenosti mi řikaly, že nejsem ten, kdo dneska zasune. Jednak nemam co, páč ta spuchlá niva se furt nehodlala probrat k životu a druhak sem ženatej s nejlepší ženou vesmíru, takže netřeba strkat Brumbála do Mrzimoru. A taky by slečna mohla bejt pomalu moje dcera. (Kurva, už sem fakt starej, když můžu todle říct. Dohajzlu. Eštěže duševně je mi furt puberta.)

Nicméně jejího pomrkávání na Ádu si nešlo nevšimnout a tak sem rozjel vlhkostroj.

„Reprezentant na lyžích to je slečno, rozumíte? RE-PRE-ZEN-TANT!” mumlal sem na ní hláskovaně, aby to bylo dost přesvědčivý. Naštěstí jí paňáčky taky trochu naložily, tak se jí místo ťukání na čelo rozsvítili voči a udiveně se zeptala:
„Reprezentant, jo?”
„No jasně, jeden z nejlepších.” pokračoval sem blekotavě v masáži.
„Slečno,” naklonil sem se k ní tajuplně „dneska sem ho viděl ve sprše a ten má tělo vysekaný jako Spartakus.”
„Ježišmarjá.” vzdychla děvčica a bylo vidět, jak jí vlhnou gaťky.
„A to nemluvim vo tom, že má místo klobásy štangli vysočiny.” vynes sem trumfový eso.

Asi měla chuť na salám, protože si mlsně volízla prst až po předloktí a už z Ády nespustila voči.

Jásající Chrt.

Ten se jenom smál, škytal a řval na celou hospodu, že sem hovado. To se nedalo popřít, protože sem třeba vůbec nevěděl, proč sem v knajpě bos a jenom v elasťákach. Vyklidil sem pro jistotu pole a šel chrápat na pokoj. Teda sem si myslel, že du chrápat na pokoj. Ráno sem se vzbudil u Honzy Götzů, kterej se smál vod ucha k uchu a ptal se, fkolik sme přišli. Na tudle záludnou votázku sem nedokázal vodpovědět.

Nedokázal sem totiž vodpovědět ani sám sobě na to, proč kurva spim u Götzojc v pokoji a ne u Chrta s Jirkou, kde sem měl rozestláno.

Příšerná bolest hlavy a sucho v dršce mě donutilo navštívit koupelnu.

„Brý ráno.” zazubil se na mě Jirka Sládků.
„Hm, jak pro koho, tykrávo.” záviděl sem mu jeho rozumný rozhodnutí nemíchat po patnáctým pivu kořalky.

U snídaně se probíraly noční zážitky. Všichni se smáli, jenom já s Ádou moc ne. Voba sme byli bledý jak smrtky a zralý na gram koxu, nebo ránu z milosti.

Já se prej nemoch dobouchat na náš pokoj a tak sem začal bušit na jiný dveře, aby mě někdo, kdokoli, pustil do postele. Naštěstí sem bušil zrovna na pokoj, kde spal Honza. Prej sem přišel, rozhlíd se, nic neřikal, akorát funěl a z místa vyskočil úhlednou šipku metr a půl do vejšky do dvaceticentimetrový škvíry pro schody na horní paladnu, zachumlal se do deky a spal. Na to, v jakým sem byl stavu, prej neuvěřitelný akrobatický číslo.

Áda to měl vo něco složitější, páč bloudil malinko dýl a trošku si zazvracel. Nad ránem potřeboval najít slečnu servírku a říct jí něco důležitýho, tak bouchal na všechny dveře, který mu přišli pod ruku. Asi jí chtěl říct něco fakt moc důležitýho, protože hledal vytrvale, ale nakonec se prej radši poblil a šel spát. Když konečně ulehnul do postele, vrhnul znova. To už sem ráno neviděl, neb ho vzbudilo další blití a tak si sebou časně ráno na záchod vzal i znesvěcenou peřinu, aby jí vypral.

„Copak se stalo?” ptal se zvědavě Chrt.
„Trochu sem blinkal.” přiznal Áda bez vokolků.
„Trochu…Hmmm… Že tys držel Pichovo tempo?” smál se na celý kolo zmoženýmu Ádovi ten škodolibej hajzl.
„Jo, je to hovado. To se prostě nedá, držet s nim krok.” smutně konstatoval bledej Adam.

Zlitý, ale vysmátý hovado.

Co si budem povídat, ani mě nebylo ráno do zpěvu a navíc, Áda zaslouží respekt, že se vůbec snažil se mnou tempo držet, což se ty dvě vemena, který se mnou jeli celou dobu, ani jednou nepokusili.
Jediná chyba toho vydařenýho večírku tak byla nutnost uject posledních šedesát kiláků s převýšením 1550 metrů. A věřte mi nebo ne, ve stavu v jakym sem se nacházel, se to zdálo zhola nemožný. Ale Míle mají jednu velikánskou výhodu – za pár hodin veškerej chlast z těla vypotíte. Nezbejvalo tedy nic jinýho, než zatnout zuby, překonat krutou bolest a vyrazit k cíli. vyrazili sme naštěstí přes lanovku, která nás vykopla nahoře na sjezdovkach, kde sme opustili trasu. Cesta byla vskutku veselá, protože zdolávat ten kopec lanovkou bylo mnohem příjemnější, než po svejch.

Nevim jak Áda, ale já se stihnul trochu vzpamatovat už cestou přes Jelenec pod Dlouhý Stráně. To taky bylo jediný štěstí, protože absolovovat na Stráně kopec buzerant na entou s kocovinou, tak si radši propíchnu krkavici špringlí. Klesli sme až na rovnejch 700m.n.m. a hádejte v kolika metrech nad mořem sou ty vymrdaný Dlouhý Stráně? Správně přátelé, 1350! Tisíc třistapadesát metrů. To znamená převýšení 650 metrů. Na jeden zátah po skurvenej trekovej cestě. S naloženým kolem. Jedenáctej den na cestě. Fuj! Tykrávo, normálně sem se voklepal jenom to píšu….

„Vydrž Pichu, todle je poslední kopec, pak sjedete dolů a je hotovo.” chlácholil sem se celou cestu vzhůru a za každou zatáčkou vyhlížel vrchol, kterej nepřicházel.

Pradět v dáli. V blízkosti předraženej kebabišstánek.

Asi stodvacesedumkrát sem si byl stoprocentně jistej, že teď už to stoupání musí skončit, protože čtyřtisícovky v Čechach nejsou, ale furt nic. Až když už sem vyhlížení vzdal se to stalo. Vynořili sme se z lesa na asfaltku po kterej jezdilo spousta lidí na kolobrndach. Cedule u cesty hlásala, že už jenom půl hodiny trápení a sme nahoře. To už se dalo přežít. Na tváři se mi přes drobný mrholení a hroznou zimu vobjevil úsměv. No, spíš taková křeč v dršce, ale duševně sem byl rozjasněnej. I kvůli mnoha cedulím všude kolem nás, který hlásali, že do Červenohorskýho Sedla vede nejdelší koloběžkovej sjezd v Českej republice. A my do Červenohorskýho Sedla měli namířeno. Do cíle zbejvalo ukrojit zhruba třicet kiláků a z toho měl bejt deset kiláků sjezd, tak co bych se tyvole nesmál.

Těsně pod Stráněma u stánku s předraženým vobčerstvením s hnusnym Kosteleckým tofukebabišem v rohlíku sme se eště zastavili dovoblíct všechny vrstvy voblečení, který sme měli k dispozici. Absolovovat jenom v triku ve dvou stupních celsia a mrznoucím dešti ten sjezd nechceš. Vobešli sme horní nádrž, pokochali se deštivejma výhledama a já už se úplně třás na ten brutální sjezd. První metry křovím mě vod dobrý nálady nevodradily. Jakmile sme najeli na asfalt, přikrčil sem se na řídítka a rozbombil to dolů. Naprostá pecka, rychlost světla a ve vočích smrt. Takhle sem si to představoval. Škoda že tu smrt ve vočích nebylo přes deštěm zamlžený brejle vidět. Stejně tak sem já skrzevá déšť moc neviděl na cestu, takže sem musel furt chmatat na brzdy. a přiznam se, že těma zmrzlejma prstama mi to moc nešlo, takže se zvětšovala rychlost. Čim rychlejš sem jel, tim hůř sem viděl, měl víc zmrzlý prsty, hůř se mi brzdilo a zrychloval sem eště víc. Situace trochu začala zavánět průserem. Nezbylo mi nic jinýho, než po pár stech metrech trochu zbaběle zastavit. Klucí teda taky zastavili.

„Tykrávo, necejtim prsty!” šeptal do vojíněných fousů bratr Jirka a klepal rukama.
„Docela kosa, žejo.” zahříval si Chrt prsty kašláním do sevřených dlaní.

Po drobným rozmrznutí sme vyrazili dál a opět sem se těšil na další část sjezdu, byť zima byla fakt vodporná.

Chčije a chčije.

Rozkmital sem nohy a plánoval si, jak sjezd přežíju, za chviličku do sebe v hospodě nahrnem teplej gáblík, voschnem, zahřejem se a s dobrym pocitem dojedeme k cíli. Najednou sem v půlce tohodle příjemnýho snění v plnej rychlosti spatřil něco, co mi roztrhlo chlopeň. Cesta, kterou sme měli pokračovat uhejbala u Tetřeví chaty z nejdelšího sjezdu v Čechach někam do vymrdanýho lesa. A co hůř do kopce typíčo! Zahamstnul sem brzdy co to šlo, zastavil a čuměl s votevřenou drškou. Nejdřív na pokračující sjezd po asfaltce kam nepojedeme, pak na vodbočku do skurvenýho kopce. Dolů na sjezd, nahoru do kopce, dolů na sjezd, nahoru do kopce a pak asi eště desetkrát, protože sem nastalej situaci prostě nechtěl věřit. Dorazili klucí a na mě padla brutální deka. Ale to nebyla deka, to byl balvan Fšehomírnejch sraček.

„Kurvaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!! Já se na to už vyseruuuuuuuuuuuuuuuuu!!! Dopíčiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!!!” řval sem jak smyslů zbavenej, přitom zvednul nad hlavu kolo a mrsknul ho do křoví.

„Zasranej Kopkaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!! Nenávidim tendle skurvenej závooooooooooooooooooood!!!” pokračoval sem ve výlevu, kterej vyplašil i dravce na Ruzyni, zvyklý na řev leteckejch motorů.

Pořád chčije a chčije.

Jirka Sládků se smál, ale Chrt moc dobře věděl, že todle neni obvyklej humornej výlev depky.

„Nech ho bejt, počkáme až se vydovádí. Von si teď nedělá prdel.” radši držel Jirku v bezpečnej vzdálenosti, protože sem vypadal jako rozzuřenej bejk a ničil všechno kolem sebe. Když mi došly síly, sesunul sem se k zemi a rozbrečel se.

„Tyvole, já to prostě nedojedu. Necelý tři pětky a já to nedojedu. Nemam na to. Mrdam celý Míle tykrávo.” mumlal sem si pro sebe mezi vzlykáním.

Míle mě úplně semlely. Totální dno. Hloubš už to nešlo ani vo píď. Takhle vyždímanej sem nikdy v životě a ani nikdy předtim nebyl. Ani na Czechmanovi. Tam bylo vyčerpání v řádech hodin, tady v řádech dní. Navíc sem se já blbec natěšil představou, jak budem za chvilku v teple v hospodě u jídla a teď sem seděl v dešti v blátě, s hlavou v dlaních a necejtil nic, kromě zimy a absolutního prázdna. Nula, zírou, nebylo kde brát. Hlava už to nedávala.

Kluci mě chvilku nechali napospas černejm myšlenkám a pak mi Chrt podal ruku a pravil:

„Poď, Picháčku, dojedem ten skurvenej závod, jo?”

Nic lepšího asi říct v tu chvíli nešlo, protože sem votřel slzy, tupě sebral kolo a vyrazili sme dál. Vono se samozřejmě do Koutů nad Desnou tak jako tak muselo z kopce, ale bohugel eště přes jinej kopec a po mnohem horší cestě, což sem prostě nerozdejchal. Sjezd rigolama sme zaplaťpandu všichni přestáli bez úhony a tak sme dole v Koutech zapluli do hospody i s klukama Götzojc. S Ádou sme eště před jídlem vypudili strašlivý pivní krakeny, čimž se nam zase vo něco víc ulevilo, vývárek taky pohladil bolavou duši a dokonce proběhlo první ťuknutíčko v buřtíku. Vypadalo to, že konec utrpení už se fakt blíží a tělo si to uvědomuje.

Sláva nazdar výletu, nezhebli sme, taxme tu.

Následnej přejezd do cíle ne že by byl euforickej, ale pětadvacet kiláků hezky vykáknutej, najezenej, s dostatečným časovým polštářem do večera, už nebylo tak psychicky vyčerpávajících, i když převýšení 450 metrů málo nebylo. Žádnou civilizaci už sme nepotkali a nic zaznamenáníhodnýho se nestalo. Honza s Ádou nam přes domluvenej společnej průjezd cílem ujeli, aby si vylepšili celkový umístění, ale to nam bylo jedno. Po výjezdu z lesa nad Františkovem sme na sebe počkali a s vítězoslavným řevem naše svatá trojice Chrt, Jirka a já protnula po jedenácti dnech utrpení a bolesti 10.7.2019 v čase 18:05 pásku 500 Mil. Došli sme si pogratulovat s Honzou a Ádou, povobjímali se a ze všech byla cejtil strašlivá úleva, že sme přežili aspoň půlku. Sotva sme se rozprostřeli v areálu s pivkama v ruce, přiběhnul fotograf a prej abysme sedli na kola, popojeli kousek zpátky a jakoby znova projeli cílem kvůli fotce.

„Hovno!” vozvalo se z hloučku.
„Di do prdele s fotkou ty čuráku a nech nás ležet.” přidal se někdo další.
„Vy jedete dál?” ptal se dotyčnej udiveně.
„Ses posral, ne? Na kolo už nikdy v žiivotě nesednu!” Rezolutně sem odmítal dotknout se bicyklu.
„Tak to si eště povíme, chlapci. Za rok ste tu zas.” rozesmál se ten muž na celý CP2.

Je strašný, jak blízko byl pravdě, jenže to v tu chvíli netušil ani jeden z nás.

S fotkou byl ale dál nevodbytnej, že prej musí fotit kvůli dokumentaci a dneska zrovna moc průjezdů neni a kdesicosi. Nakonec sme se teda samozřejmě zvedli a společnej průjezd cílem uskutečnili, ale snímek sem dodneška neviděl.

Za chvilku dorazil i Jirka Mašků a pozdějc večer i Verča Gondžálů, Pavel Kropáčků a Zdenda Martínků. Kdo by čekal nějakou velkolepou pijatyku, má smůlu. Áda se mi podezřele vyhejbal vobloukem už vod příjezdu do cíle, Verča se Zdendou pokračovaly dál v krasojízdě, takže na oslavu neměly pomyšlení. Vypadalo to, že po předchozí noci se se mnou všichni báli pít a radši si šli lehnout téměř za světla jak buzny. Prostě sem v noci zvostal sám u vohně a vstřebával životní zážitek. Něco mi řikalo, že tu fakt naposled nejsem.

V šest ráno šumění říčky pročíslo zazvonění budíku.

„Dopíči, kurva už! Se na to můžu vysrat. Proč já kráva blbá jedu dál? Seru na to. Seru!” šeptala do tichýho rána na startu vulgarismy neznající Verča. Byl sem neuvěřitelně rád, že už nikam nemusim. Verče a Zdendovi sme věnovali sudokrémy, gely a náplasti ze svejch zásob a rozloučili se s nima přáním hodně štěstí na další cestě.

Konečně na cestě domů.

Ve vosum dorazil i Petr Ozogán. Pěšky. Čtrnáct hodin po nás tyvole. Von zvládnul 500 Mil pěšky, s totálně rozmasakrovanejma nohama jenom vo čtrnáct hodin pomalejš, než my na kolech. Nerozumim vůbec ničemu. Klobouk dolů, Petře!

My už měli zjištěnej vodjezd vlaku a po snídani se začli přesouvat na nádraží. Už se pomalu blížil vodjezd vlaku a Honza s Ádou furt nikde.

„Tyvole přece nezabloudili na pětistech metrech, ne?” ptáme se sami sebe. Zvedam telefon a volam Ádovi.
„Tyvole, tato píchnul! Celý Míle nic a teď píchne cestou na nádr.” směje se Áda jako kráva.

No vida, tak přecejenom nějaký vzrušení i po závodě. Nakonec to klucí jen tak tak stihli. Eštěže měli koupený lístky přes internet. Jedinýho Jirku Maška pak potkala nepříjemnost na přestupu v podobě čekání na jinej vlak, protože do našeho už ho nepustili. Přitom by se do vagónu kolo vešlo ale prej nějaký posraný předpisy, kdy nesmí bejt přepravováno víc než pět kol, nebo co. Mrtki drážní.

No a dál? Dál už nebylo nic. Naložili sme kola do vlaku, zapískal průvodčí a dobrodružství byl konec. Ale znáte to. Míle nikdy nekončí, ty sou ve vás vepsaný až do konce života. A možná i potom 🙂

Tag děkuju moc za trpělivost při čekání na kapitoly, zejména ty dvě poslední, přimhouřený voči u pravopissu a na startu se budu těšit na viděnou.
pées: Poznáte mě podle růžovýho dresu, ale to asi víte 🙂

Těpich

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na