1000 MIL > Zbytečný dodatkový číslo – aneb myslel si, že je to známka panku

Možná vás během četby tý Mílařský chujoviny napadla votázka, co nás proboha vedlo k účasti tak náročnýho závodu, když sme měli naježděno úplný hovno a bylo nad slunce jasný, že cestou umřeme bolestí a vyčerpáním hned první den, maximálně druhej.

Hele, to je jednoduchý. Registrace je veliká sázka do loterie a že se povede přihlásit naráz mě i Chrtovi, to nikdo nemoch dopředu tušit. No a když už se nam to nějakym nedopatřením vesmíru povedlo, byla by hrozná blbost registraci stornovat, nebo ne? Zachovali byste se jinak? Fakt byste registraci zrušili? Jasně že ne. Ani my. Taxme prostě vyjeli. Kdo se bojí, sere v síni. Domů na gauč za tebou zážitky samy nepřijdou, tyvole.

Čim víc nám lidi řikali, že tam umřem, tim víc sem se na závod těšil.

Na perónu v Praze nás závodnící měli za exoty, šašky a buzny, věštili nám konec do třech dnů, smáli se mejm sedumadvacítkam, že prej mam dětský kolo, ale nakonec sme svou kůži neprodali tak lacino, ne? Dá se říct, že nam přálo počasí, takže sme asi měli kliku, ale počítam, že jakmile člověk prolomí hranici nekomfortu, je úplně jedno, jestli na něj z nebe padaj hovnama s háčkama, nebo jede ve vedru s úpalem a zápalem plic.

Nikdo nás, ani vás, potažmo další a další nováčky nemůže připravit na takovejdle závod. Tisíckrát vám můžou vo zážitkach ze závodu vyprávět, varovat vás, jak sou Míle těžký, a stejně si nikdy ani z jedný třetiny nebudete umět představit, jak moc vás zničí, sešrotujou, rozemelou, sežerou, vyzvrací a vyserou, aby vás semleli znova. Nás taky varovali. A ne jednou. Venca Batěk radil jediný – jezdit, jezdit, jezdit. Já se obávam, že s vyježděním to nemá nic moc společnýho. Podle mě se daj Míle dojet i když máte hovno naježděno. Ovšem musíte mít vo to víc dovolený, nebo volna a kurefsky zocelenou hlavu. Ta vás totiž nesmí zradit ani jednou. Mrdu na kole dáte dohromady. Servis vás zdrží, ale hmotný součástky se daj dycky sehnat, poladit a tak. Věřim tomu, že i Pavel Portů by ročník 2019 bejval dojel, kdyby se z nastalý situace neposral, brndu dotlačil do civilizace a tam sehnal pomoc. Ale hlava, ta ukončí veškerý snažení.

Když pominu votevřený zlomeniny a jiný vážný úrazy, který sou každoroční součástí závodu, tak Chrt dojel i přes zápal plic, Petr Ozogán došel s mletym masem místo chodidel a prstů na nohou. Určitě tydle dva nebyli sami, koho potkali nějaký zdravotní trable, takže vidíte, že ty se taky překonat daj, ale hlava, to je kámen úrazu. V ní se složíš jenom jednou. Jenom jednou začneš myslet na konec a už si fprdeli. Už se toho pocitu nezbavíš a musíš s nim bojovat denodenně. Místo aby ses pral s tratí, pereš se sám se sebou. Ne nadarmo je motem Majlí: “Vzdát můžeš až zejtra”. To je tak hluboká a čistá pravda, až to praští.

Dobrý rady do závodu podle mě ani neexistujou, protože budete stejně mít vypnuto a na všechno zapomenete. Zůstane vam jenom kolo, jídlo, vyměšování a spánek. Nic víc Vás stejně zajímat nebude.

Mrkněte na autentický video ze závodu dole pod článkem. Honzík Götzů to vystihnul naprosto dokonale 😀

Jenom kretén vymyslí takovej závod a jenom bezmozek se ho zúčastní. Šel sem hluboko, našel dno a skrz dno se prohrabal do pekla. Míle sou jinde. DÍKY!

Todle si mohli přečíst ráno dobrovolníci na CP2. Jo, psal sem to já. V noci, nalitej.

Honzovi Kopků se zpětně z celýho srdce vomlouvam, páč mu muselo zvonit v uších minimálně dvacetsedumkrát denně jenom vod nás. Nadávek na jeho adresu proběhlo fakt strašně moc, ale svědčí to vo náročnosti závodu. Nikdo nenese za naše činy vodpovědnost, to je jasný, ale nam se dycky tim klením tak hezky ulevilo. Promiň, Honzo 🙂

A tisícerý díky za realizaci myšlenky zorganizovat takovejdle extrémní závod. Kdybych měl Míle charakterizovat jednou větou, bude znít asi takhle – Životní zážitek, kterej mi přes všechno utrpení vyloudí na tváři úsměv. Kdybych je měl charakterizovat jednim slovem bude to – BOLEST!

Krásný na celej tej bolesti bylo navázání novejch přátelství, který sou vopravdový. Na svatomartinskou projížďku za husičkou a pivkem se nás sešlo šest Mílařů. Je neuvěřitelný, že Honza s Adamem přijeli z Krakonošova do Plzně přes celou republiku. Vstali ráno ve čtyři, sedli do auta a dorazili. Jenom kvůli tomu, aby viděli naše xichty, dali si husičku a pivko. Tato a syn tyvole. Borcí. Stejně tak Jirka Mašků, kterej skrzevá zaneprázdnění přijel z Budějc autem aspoň večer na votočku na jedno malý pivo k Tonymu do chýše. Dodneška sme v kontaktu a sem za to hrozně rád.

Ftipný na celejch Mílích je, že v cíli se žádnej euforickej pocit nekonal. Prostě sme akorát úplně vyždímaný projeli pod vobloukem s nápisem CP2 a šlo se domů. Dojel si, nazdar, tady máš lahvoně a di se vykoupat vole, smrdíš jak zablešená cikánská maringotka. Možná dostaneš na párty dres.

Ale kdo si myslel, že už nás nikdy na startu Mílí neuvidí, má smůlu. Přestože sme se ve finiši pětistovky bili v hruď, že už nikdy v životě ani potom, samozřejmě pojedeme. Ročník 2021 je náš. Mě votrnulo asi za tři dny, možná i dřív, protože sem egoistickej sráč a nedá mi spát myšlenka, že bych něco nezvlád. Jirka Sládků měl jasně daný hned vod začátku, že musí jet Míle znova a celý. Chrtovi trvalo skoro dva tejdny, než nakonec taky uznal, že budeme muset do Nové Sedlice znova.

Takže přátelé, musim vás zklamat, eště vo nás uslyšíte.

Tedy konec blogu 1000 Mil? Ale kdepak. Pokračování příště. V roce 2021.

Pich

pées: Gratulace všem dokončivším účastníkům ročníků předchozích a hodně štěstí všem účastníkům ročníků budoucích.

5
Komentujte

avatar
4 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
Miroslav HůlkaLukášJarinNegramot PichMarek Recent comment authors
  Upozornění na nové komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Marek
Host
Marek

2020 Vynecháváte?

Negramot Pich
Člen
Negramot Pich

Dyť bysme zase skončili v půlce 😀
A 2020 Mil bych měl problém ujet i autem

Jarin
Host
Jarin

Ahoj moc pěkné video, děkuji za popis mílí, jsem jeden z těch co má rád tento styl života, těším se až se mi povede se zúčasnit.

Lukáš
Host
Lukáš

Ani Štybar vole)) Já nadával v Jeseníkách, že mě slyšeli až v Krkonoších.Jel 24h v kuse(sám) a bylo to fakt těžký,zvlášť ten úsek kdy jedeš z kopce a v Koutech se to obrátí nahoru.To už mi mozek nebral. A kecy od ostatních ,že příště pojedeš uvidíš…těm jsem se smál.A uběhl měsíc po zdárném projetí vítězného oblouku a už mě začalo hlodat v hlavě. Navíc i manželka mě neodrazovala, protože ví co mám rád.Ale prej další míle pojedeš až v 50ti. Já si myslim ,že asi o něco dřív) Díky za postřehy,bavil jsem se)

Miroslav Hůlka
Host
Miroslav Hůlka

Díky za obnažení pocitů, který zůstaly uvězněni uvnitř. Asi jsem stydlivý, nebo neupřímný, ale utrpení je pocit a to nejde moc dobře popsat. Tobě se to podařilo. Těším se na setkání na občerstvovačce České Petrovice. To bude za půlkou, důležitým mezníkem, a pak ještě jednou. Mílařem je ten, kdo to dá tam a nazpět. Škoda, že jsem si vás užil jen na startu. Musel jsem spěchat. Život se nějak zrychlil. Zdravím, fandím Míra.