1000 MIL > kapitola 5 – Tunel na konci světla

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

„Fstávej! Pichu. Dělej kurva, fstávej!” slyšim hlas jakoby z dálky. Nic, ani se nehnu.
„Fstávej ty vožralý hovado!” je nevodbytnej ten hlas.

Cejtim jak do mě někdo fší silou kopnul.

„Di do hajzlu!” zamumlam do spacáku.
„Tyvole je skoro vosum, musíme ject.” už trochu zoufale zkouší Jirka.

Vosum? Doprdele, měl bych fakt vylézt. Ježiš já sem kretén, takle se sestřelit. Už nikdy nebudu pít. Nikdy! Je mi blbě. Asi umřu. Budu nejdřív zvracet, nebo se poseru? Točí se vypouštěná voda na jižní polokouli vopravdu proti směru hodinových ručiček? Co teď asi dělá Dalibor Janda?

Vožralej ranní něhoidní výhled.

S klasickejma kocovinovejma myšlenkama votvíram voči. Tyvole, ale to je velikej nádherňajs, až se mi z něj furt motá hlava. Ležim na sjezdovce a výhled do údolí mě bere za srdíčko. Bere mě tak moc, že když vylejzam ze spacáku, pokouší se vo mě infarkt.

V hubě mam jak kdybych rozkousal borovicový jehličí s kusem hovna. Fotim výhledy, balim spacák a pouští se do mě Chrt.

„Jestli si ty čuráku myslíš, že tě tak moc brzdim a sem pro tebe přítěž, tak se na celej závod taky můžu vysrat a ject domů.”
„Co to meleš, vole?” snažim se získat debilní otázkou čas na rozmyšlenou.
„Řval si tady fčera na celou Hrešnou, blbečku. Že tě akorát brzdíme a furt na nás akorát musíš čekat. Jeď si klidně sám, když seš tak dobrej, já ti na závodění seru, kreténe!”

Oouuu, to sem zas musel bejt hodně chytrej. Panečku, takhle nasranej Chrt hned po ránu nevěstí nic dobrýho.

Splihle zabalim věci, vyčistim si rypák, vypustim krakena do porcelánu a během několika mnoho minut poslušně hlásim nástup k vodjezdu. Pokusim se eště ťukajíc na dveře hospody navrhnout, že by bylo super dát si tu slibovanou snídani, protože mam ukrutnej kocovinoidní hlad.

„Ty si jako myslíš, že kuchař vstal? Ten chrápe a nejspíš eště dlouho bude, ty blbečku. A připrav se, že tě za to zničení kuchaře všichni nenávidí.”

Paráda, takže sem do noci vejskal jak na lesy, nenechal nikoho vyspat, zabil snídani vožráním šéfkuchaře Tomiho a teď mam s neuvěřitelnou vopicí vyrazit dohánět dav, kterej mě chce zlynčovat. Vyhlídky na dnešní den teda nejsou dvakrát přívětivý.

Nic naplat, holt pojedeme hladový, nasraný a já eště s bonusobou kocovinou. Několik kiláčků bez jídla, s trochou pitný vody, mezi medvědama, to nam určitě zvedne náladu. Po úporným ježdění nahoru a dolů se naskytlo pár výhledů z kopce v lese na jiný kopce v lese, což působilo na voko moc hezky. Dokonce i Jirka s Chrtem uznale zamručeli do vousů něco vo posranejch výhledech.

Jezero U tří loskutáků.

Cesta vedla kolem vodnej nádrže Malá Lodina, která pro mě byla tak trochu vysvobození. Domluvili sme se, že hodíme koupel a decentně spláchneme pot. Potají sem doufal v ledovou vodu, která by mě probrala k životu. Žel ve čtyřicetistupňových vedrech se teplota nádrže nepohybovala v osvěžujících hodnotách. Ale lepší než rána šlaufkem přes varlata.

Když sme pobíhali nahý po břehu, míjela nás Verča Gondžálů, ale jenom zamávala a frčela dál. Nemůžu si pomoct, ale vypadalo to, jako když se usmívá pod helmu. Von ten pohled na tři zapařený a scvrklý Loskutáky vystrkující z ochlupení jenom růžovou hlavičku, asi ftipnej bejt musel.

Než sem se voblík do gala, klucí už dávno vyrazili na stíhací jízdu skrz Margeciansky tunel, na jehož konci vidim takový malý světýlko naděje v podobě hospody.

Jako jo, byla tam, ale k vobědu nam uvařili akorát dvě Tatranky a kofolu. Naštěstí v Margecanech byla reštaurácia Lesnica, kde to sice vypadalo jak v jídelně za bolševika a jídlo bylo stejně hnusný, ale aspoň se dal na hajzlu bez kliky vysypat hněddej vláček, kterej už hodinu významně houkal na znamení, že taky brzo vyjede z tunelu, stejně jako my před chvílí z toho Margecanskýho.

Nutno podotknout, že polífka s půllitrem vlitýho magi a hrstí soli mě trochu probrala a začal sem relativně fungovat. Zatimco si Chrt hrál na telefonní ústřednu a půl hodiny před Lesnicou tokal na ženu do mobilu, moch sem se zatim v předtuše neblahých událostí zhroutit na otoman na chodbě a nabrat další síly.

Když vylez i Jirka, mohli sme opět s hutně promazanejma prdelema sudokrémem sednout na kola a vyrazit vstříc peklu. A když řikam peklu, myslim tim několik obřích kopců buzerant.

Z rovný, hebký asfaltky, mírně z kopečka se linoucí kolem přehrady se totiž cesta stočila doprava, nečekaně do lesa, a zvedla se tak, až sem si hlavu div nerozrazil vo řidítka. Slušně řečeno slovy Mílaře: “Respekt jako kráva”, tak nebylo zbytí, než sesednout a zatlačit. Po pár kilometrech a chvilkovým moknutí využitým k odpočinku v lese, sme se vydrápali na nějakej bod, kterej už vypadal jako konec kopce, protože se kamenitá cesta svažovala dolů. Následovalo pár set metrů s vopakovaným vytřesením řidítek z ruky, při kterym sem nechápavě kroutil hlavou nad tim, jak tohle kurva může jezdit Ríša Štěpánek na koloběžce a eště ke fšemu jednoruč.

Mam podstatně větší kola, nevláčim rám po zemi, takže snáz překonam všechny ty pojebaný balvany a stejně sem rád, že na tejdle suprtrupr cestě udržim řidítka a stolici. Nechápu, jak to ten chlap dělá, nerozumim tomu, v duchu před nim smekam helmu až k zemi a vlastně před všema koloběžkářema.

Z lesa čumim do lesa.

Těšim se teda na konec křížový cesty, ale místo vysvobození následoval trest za muj alkoholismus. Před náma se vztyčilo něco jako Lomnickej Štít. Cesta plná balvanů o velikosti melounu, dýně, potažmo Stonehenge, znepříjemňovala naší chůzi s bicyklem natolik, že se otevřel prostor pro spoustu zastávek na pláč a skřípění zubů.

„Dopíčiiii! Už sem viděl tryskáč couvat, hada chcát, koně blejt, žábu do kamene pěstí bušit, veverku šukat medvěda, hrocha salta skákat, ale kopec na kopci vidim poprvý!” řvu jak smyslů zbavenej.
„Seru na to, skurvený Míle, kdo todle vymyslel je debil!” přidává se vyšťavenej Chrt, kterej začíná kašlat při každej zastávce.

Jirka proškolenej vojenskejma misema a loňskou účastí na Majlích jenom tak poslouchá a hlásí bez sprostejch slov něco vo velkým respektu.

„Tyvole, todle neni respekt, ale čůráctví! Dyť už tři hodiny deme do kopce přes vymrdaný balvany a furt nevidim konec! Nic, zírou, nula, ani náznak světýlka na konci tunelu!” hulákam.

Honzovi Kopkovi tou dobou muselo dost zvonit v uších. Co zvonit, tomu tam musí hrát minimálně zvonkohra na podtlakovej klakson z nákladní lokomotivy!

Moje nasranost nezná mezí. Vědět, že budu celej závod jak kokot tlačit kolo do kopce po cestách, na který bych se sotva vydal s batohem na zádech, na celou přihlášku bych se zvysoka vysral. Holt ne nadarmo je to jeden z nejnáročnějších závodů v Evropě. Zkušenej harcovník a masochista se baví, zatimco zelenáč pláče a trpí. A já trpim jako kráva, protože mnou mlátí neuvěřitelná krize.
Za lomem už to vypadá, že se trochu svezeme po loukach, ale opak je pravdou. Stoupáme až na Dúbravu, která má pěkných vosumset vejškovejch. Zase nastoupáno 500 na jeden vrz. Zajímalo by mě, jestli třeba takovej Milan Hanyk tudleten Lomničák za Margecanama vyjel. Nebo kdokoli jestli ho vyjel. Chtěl bych se dozvědět, jestli je úmysl traséra dát závodníkům prostor i pro chůzi a kochání krajinou, nebo takovou vymrdanou trasou důmyslně ničí psychiku a odhodlání běžných smrtelníků. Rozumim, že nepojedeme po asfaltce a furt z kopce, ale jestli tři kopce na kopci už není moc, Antone Pavloviči.

No nic, my sme se za Dúbravou dostali na louky kde se votevřely parádní výhledy. To srdce zaplesalo a rázem nohy a prdel vo trochu míň bolely. I ta krize přešla. Kochačku nam trochu kazilo hřmění a obří černej bouřkovej mrak, směřující přímo k nám. Naštěstí sme byli v takovej nadmořskej vejšce, že sme na tudle bouři koukali zhora a nemuseli mít obavy, že by do nás jebnul blesk.
V totálním zlomu na Krompašském vrchu, v devíti stech metrech, odkud už se vopravdu jelo jenom dolů, teda aspoň do Slovinky, sme potkali Verču a její garde Pavla Kropáčka. Ten člověk kleje snad eště víc než já, což je obdivuhodnej výkon.

Po pár větách mizíme těm dvěma z dohledu a zastaví nás až bolavý karpály a kontrola batohů, který se na konstrukci kola třesou jak obrdildo vibrátor s parkinsnovo nemocí. Zase nechápu, jak tudy jezdí Richard a koloběžky boys. Fakt veliká poklona, borcí.

Do Slovinky dojedeme úplně vyřízený a hladový, tak rovnou hledáme hospodu, kde by se dalo něco zchálovat. Sjedeme kousek z trasy a koho nepotkáme. Jirka Mašek s Pavlem Portem. Ty klucí nám sou souzený. Rovnou radí, ať zůstaneme tady na dobrý pivo a pro jídlo si jdeme kousek dál do picerky.

Inu, jsem stále trestán za včerejší opilecký výjevy a tak je na mě, abych zašel udělat vobjednávku. Chrt by stejně nic nevobjednal, protože se definitivně při každým zastavení a zpomalení srdečního tepu rozkašle jak jelen v říji, pročež mu nikdo nerozumí co chce, kromě jeho ženušky, na kterou kašle každou zastávku do telefonu.

Telefonáty vypadají asi tak:
„Chrchly chrchly uááárhg chrchly, ňuňuchrchlňu, taky chrchly chrchly tě chrchly uááárhgblueee miluchrchlůju.” Chudák Silva.

Gazdovská pica se mi líbí, už jednou mě moc potěšila. Tyjo, myslim že to bylo v Nižném Hrušově, kde bylo v picerii i nářadí na servis. Ježiš, to sem úplně v minulej kapitole zapomněl vyzdvihnout! To sme jeli vokolo, hladoví jak svině, šéfík nás přivítal s votevřenou náručí i když měl zavřeno, pučil vercajk, natočil dobrý pivko, než sme vodpočli dones obří výbornou picu, pokecali sme s Verčou a Richardem… Jojo, tamvocaď se dál jet vůbec nechtělo. Takže takhle zpětně, pokud se to donese až do správných uší, nebo vočí, tak deset z deseti bodů do Nižného Hrušova! Díky moc za vřelé pohoštění!

Trio retardíčko.

Ale zpět do Slovinky. Tam gazdovská pica vypadala jako připálená placka s vysypanou konzervou zavařený kukuřice. Stejně tak vypadala i pica šunková a úplně nemlich toteš ta s brokolicí. Nevim jak na ve Slovince, ale co já vim, tak brokolice je takovej nechutnej kadeřavej zelenej mrd, ze kterýho někdo ujetej dokonce zkouší vyrobit polífku, ale určitě nevypadá jako vařený žlutý zrníčka kukuřice. To pro příště. Napište radši vole na jídelníček, že umíte hovno a máte k dispozici jenom placku s kukuřicí. Mílařovi to bude stejně u prdele a sežere to a aspoň se nebude cejtit podvedenej.
Než se tadle skvostná pica mnoha různých kukuřičných chutí upekla, přijela Verča s Pavlem Kropáčků. Ten nadával jako kráva. Nikdy nikoho v životě sem neslyšel víc nadávat. Ani sebe. To i ten legendární “týpek co vopravoval lakatoš a řval na celej les, že to nebude dělat a ani očko nenasadíš”, byl vedle Pavla klidnej jak tibetskej mnich. Takovejch kurev, čuráků, sraček, hoven a píč sem nedal dohromady za celej den, co von stihnul za pět minut. Normálně z něj umíram smíchy a sem rád, že má někdo ze závodu podobný pocity jako já. Hned je mi vo dost líp. Jenom do chvíle, než votevřu krabici s picou. Mňam dopici. Hlad je hlad, takže vobsah stejně spolknu na dva hlty, zaleju pivem a kofolou a jedeme dál. Neni čas ztrácet čas. Musíme projet eště jeden zákaz se stoupáním 200 metrů.

Jak se ukáže, neni převýšení jako převýšení. Tuhle etapu do Poráče zvládneme celkem hravě a přestože je cesta místama dojebaná lesní technikou, je slušně jetelná. Nikde neni třeba slejzat z kola a dají se při troše dobrý vůle prosvištět i kamenitý říčky. V Poráči ani nevim, jestli sme jedli, nebo něco významnýho dělali, dost už mi zážitky splívají a kluci mi se vzpomínkama moc nepomáhají, ačkoli produkovali družbu s domorodcema mnohem míň než já. Spíš se ale přiklánim k variantě, že se tam nic nestalo, byla zavřená hospoda, nebo tak něco, protože před Tepličkou na loukách na mě padla krutá deka. Nemohoucnost, totální krize, nasranost, hlad a žízeň.

Jak by řekla Jolanda: „Tady vidim velký špatný.”

Naštěstí se nějak dokodrcáme do Tepličky, kde je votevřená hospoda, v ní už vystajlovaný klucí Jirka Mašků s Pavlem Portem, jak taky jinak, a lákají nás na pivo.

Pan hospodskej je přívětivej, bez problémů nabízí spaní v přístavku před hospodou, nabíjí telefony, nosí pivo po kýblích a dokonce nam ochotně zavolá do picerie, kam taky na Slovensku jinam, žejo, odkud nam dovezou jídlo a kuřivo.

V Tepličke se nás sešla pěkná banda. Dojel nás Ivan Pelikán, Pavel Kropáčků, mam dojem, že i Zdenda Ondráčků alijas Robokop, Verča Gondžálů, ale ta jela dál, stejně jako Richard, kterýho sme od tohodle okamžiku už neviděli. Poslední projeli kluci Götzojc, tata se synem, ale zblblej Áda hnal tatu do výkonu a nedovolil mu se k hospodě ani přiblížit. Sám došel akorát pro vodu z kohoutku a štrádovali si to někam do tmy. Však na ně taky druhej den došlo, ale nebudem předbíhat.

Je zajímavý, jak sou ty Míle v restauraci dycky mnohem snesitelnější. Kolektiv se druží, popíjí se pivínko, vypráví se historky ze závodu, což je důležitý, protože každej viděl trasu trochu jinak. V hlavě mi uvíznul střípek z rozhovoru:

Pavel Kropáček vypráví, jak za Hrešnou potkal medvěda.
„Čumim do lesa před sebe a tyvole uprostřed cesty medvěd.”
„A vyfotil si ho?” ptá se někdo.
„Ses posral ne? Hvízdal sem na píšťalku a mizel pryč na druhou stranu, abych ho vobjel. Mrdam na nějakou vytyčenou trasu, ať mi klidně dají penalizaci, je mi to jedno. Přece se nenecham typičo sežrat medvědem.”

Večerní Roman Tika.

Pavel Portů mu zkoumá píšťalku a řiká.
„Nojo, nekecá, má úplně vošoupanou kuličku v píšťalce.”

Následuje neuvěřitelnej výbuch smíchu, řev, hýkot, mohutnej Chrtovo kašel a tak podobně.

„Bych vás chtěl vidět vy hovada, co byste dělali.” je Kropy na voko nasranej, ale taky se culí s cigárem v koutku. Přihodil k dobru eště historku z domova, že v noci komáři lezou zásadně jenom na něj, ale na ženu vůbec, což zase rozštípnul Jirka Sládek:

„A zkoušel sis někdy lehnout k ní?”

Opět řev, hýkot a vejskání. A že bylo takovejch hesel ten večer hrozně moc. Žel, publikovatelných je tak pět procent a to už sem vyčerpal. Ale tak eště jeden fórek dam, aby se neřeklo.

Ptá se dceruška maminky:
„Maminko a ty si chtěla holčičku, nebo chlapečka?”
„Holčičko moje zlatá, já si chtěla jenom zamrdat.”

Prostě takhle společně prožitej čas dal Mílím úplně jinej rozměr. Nedokážu si moc představit, jet někde hrozný bomby dnem i nocí a nedružit se se spolutrpitelema. Po pár pivkach, hodince Chrtovo smrtelnýho kašle do telefonu a něco veselých historkach z natáčení se šlo na kutě. Aniž bysme to tušili, čekal nás zejtra nejkrásnější den z Mílí. Takový to pověstný světýlko na konci tunelu. Ale mělo zazářit.

Tak dobjou, tjagédi.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na