1000 MIL > kapitola 6 – Konečně nekonečná něha

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Probuzení do novýho dne začalo tim, že pod přístavkem gdosi hlasitě zabzdil. No, zabzdil. Von se spíš někdo hrozně usral a pak se tomu zasmál. Na to konto se probudil Chrt spící pod altánkem a začal intenzivně kašlat. Ovšem to nebyl klasickej kašel, to byl řev umírajícího diplodoka, kterej ví, že je poslední živočich svýho druhu a doufá, že těma skřekama odvrátí smrt. Ale tak lepší se budit hlukem, než kopáním do žeber jako fčera.

Hlavně navolit správnej program.

Ráno jako malovaný, kocovina nikde, eště neni ani sedum hodin a vypadá to vypadá, že bysme dneska mohli konečně ukrojit stofku. Zatim se nám to nepovedlo, tak by bylo fajn trochu šlápnout do pedálů, ať nedojedem na CP1 až potom, co ho zbalí.

I tak na místě zůstáváme jako poslední, protože Ivan Pelikánů právě odjel, Pavel Kropáčkojc posnídal cigáro a taky vyrazil a Jirka Mašků s Pavlem Portů klasicky zmizeli už ve čtyři, nebo kdy ty blázní vstávali.

V sedum votvírá krám, tak už si pár minut na snídani počkáme. Udělali sme moc dobře. Čerstvý pečivo, šunčička, sejra, hotovej Interkontinentál. I paštika na cestu byla. Zlatej hřeb nastal, když sem začal pobíhat po návsi s hajzpapírem v ruce a marně hledal tmavší koutek, kde bych nerušeně proved ranní defekaci. Sednout na kolo a popojet za vesnici už nepřipadalo v úvahu, tlak na svěrač byl hraniční a jakejkoli výmol moch mít za následek katastrofu. Řešení byly dvě. Buď sem moch potřebu vykonat přímo na návsi a vysrat se pod lípou, nebo poprosit paní prodavačku vo trochu soukromí na hajzlíku v krámu. Paní prodavačka, ač byla na krámě sama, ukázala dobrý srce a nechala mě projít samotnýho přes sklad až dozadu k trůnu, zatimco vobsluhovala zákazníky. Ta dobrá žena mi zachránila život. Její laskavosti následně využil i Chrtovo bratr Jirka Rumcajs. S plnejma žaludkama, prázdnejma střevama a tubou sudokrému mezi půlkama sme mohli vyrazit do dálav. Než sme stačili pořádně rozkmitat nohy do vobrátek, už sme zase plánovali zastávku ve Spišskej Novej Vsi. Tentokrát za účelem servisu kol kdekoli, kde bude votevřeno. Došel nám volej, řetěz chroupal jak popkorn v kině a vůbec bylo na čase se vo kola postarat jinak než politím volejem.

Žel, skrzevá brzský fstávání bylo fšude zavřeno a jedinej krám, kde se dal provést větší servis bylo Tesco s ruční myčkou na auta. Operativní řešení a naše flexibilita se opět předvedli v plnej síle.
Zapadli sme teda do Grotesca koupit pitivo, nanuky a mazivo, pak vtrhli do myčky, kde sme navolili program aktivní pěna na hmyz a bláto a za ojro vopláchli fsechny tři kola, načež došlo k jejich důkladnýmu promazání. Promazali sme je tak, že i naše prdele trochu bledli závistí.

Honzík zrovna diktuje diktát vo tejpovanym dykovi.

Ne že by vočista vapkou byl kdovíjak skvěle provedenej servis bajků, to ne, ale furt to bylo nejlepší, co sme mohli v zatvoreném mestě vymyslieť.

Pak už sme si to mohli ladně svištět podýl řeky kolem cikánskýho gheta loukama kamsi do dálek.

Cesta příjemně ubíhala a takový to popojíždění polníma cestama mezi vesnicema mě ohromě bavilo. Furt sem se držel vepředu před klukama, jel si svoje tempo, neprášil mi nikdo do huby, slunce topilo tak akorát, aby nežhnulo jak kretén, ale zase nebyla zima. Kopců bylo poskrovnu a i když sme nastoupali ten den pouhejch 1800 metrů, byly tak nějak vstřebatelně rozložený. Nejelo se lesem, takže výhledy na zasněžený vrcholky Vysokých Tatier byly skoro nonstop a kilometry utěšeně přibejvaly. Prostě sem si Míle konečně užíval.

Kousek za Spišským Štiavnikem sme dohnali Pavla Kropáčka, kterej se s náma svez až k chatovej oblasti, kde sme vod štědrýho domorodce vyfasovali mnoho půllitrů balený vody se slovy, že teď dlouho nepotkáme ani studánku, tak ať si nabereme do zásoby. Škvarky mu prej včera sežrali rychlejší závodníci, tak ty už nam dát nemoch.

Pak následovala taková ta klasika, cesta lesem, po rozmrdanej cestě a do příjemně rozloženýho čůráckýho kopce. Ale nějak sme se nevzrušovali, nekleli a naopak využili respektu k ulevení sedacímu svalstvu.

V pozadí za pozadím Honzovým Tatry.

Vona si totiž krom bolavejch nohou začala vo vodpočinek řikat i precizně naklepaná řiťka. Jako sudokrém dobrej, zapařeniny se nám vyhejbaly, ale takový poťukávání sedlem na čokovoko dvanáct hodin denně pátej den po sobě, by už za příjemný nepovažoval ani Vladko Dobrovodský, nebo Jaro Slávik a tak sme začali bejt za chvilkový tlačení kol do kopce trochu rádi. Ale jenom trochu.
Kousek od Spišskej Teplice sme krom kluků Götzojc potkali huztej přírodní úkaz, kdy vír nabral seno z louky a zvednul ho dobrejch třicet metrů do vzduchu, kde si s nim notnou dobu pohrával.
Tuhle zastávku sme využili k bližšímu seznámení a vyslechnutí si cizího utrpení. Honza povyprávěl vo tom, jak hned první den poznala jeho prdel středověk a sedlo volepoval vystřiženou vložkou z náhradních kraťasů, vo tom, jak si zatejpoval i ptáka, aby ho nebolel a teď když jde na malou, musí ucpat ty správný díry jako na flétně, aby si nenachcal zpátky do nohavice. Áda se pochlubil, že Míle dostal vod taty k narozeninam a doteď neví, jestli to je dobrej, nebo špatnej dárek. Prostě klasika, hovada co nezkazí žádnou prdel, takže naše krevní skupina.

Rozhodli sme se, že když už tomu osud takhle chtěl, popojedeme kousek spolu.

S Ádou sme udávali tempo a řítili se vstříc restauračnímu zařízení, který bylo eště na míle …. bylo kurevsky daleko.

Když sme pěkně vyhládlý dorazili do Lopušnej Doliny na hotel, viděl sem u jednoho stolu futrovat strejdu řízek s bramborama. Dostal sem na něj takovou chuť, že bych sežral i šnicl z papundeklu.
Po půlhodince na terase, kdy si nás ani přes hlučnej Chrtovo zastávkovej kašel nikdo nevšimnul sme naklusali qýčepu a poručili si půl tuny jídla. K našemu úděsu byla kuchyně pro dnešek zatvorená, takže sme si mohli z pestrý nabídky jídelního lístku vobjednat leda brambůrky a birel. Pičo, si dycky lebedim, když chcípam hlady, na terase se cpe nějakej vobejda, ani ten kopec žrádla nesní a na mě zbydou čipsy. V hotelu. V hotelu tykrávo! Lopušná Dolina prej. Leda tak Spuchlá Dylina. Prcat tudle díru, stejně musíme ject, nebo se Chrt ukašle xmrti.

Zleva Jirka, Balů, Áda, Honza.

Bylo to zvláštní. Jakmile sme nasedli na kola dycky ztichnul a přestal kašlat. Jakmile sme zastavili na pití a zastávka trvala dýl jak minutu, okamžitě chytnul záchvat a museli sme ject. Chrtovo tubera nás vlastně hnala do výkonu.

Teď nás hnal do výkonu i hlad, protože jedny brambůrky pro pět lidí nebylo nic moc. Jirka Rumcajs měl naštěstí furt nějaký drobný zásoby tatranek, jesenek, ironmanskejch bombónků a cukrů a různejch tablet, na který sme v takovejch případech dojížděli někam za jídlem.

Od Šuňavy až do Važce se jelo výhradně po loukách, na kterejch se Chrt pokoušel důstojně odstoupit ze závodu. Co chvíli sme na něj museli čekat, tak už nam bylo divný, co dělá a jestli je skrzevá tuberu v pohodě. Ten blbec schvalně vymetal ty nejhorší cesty a největší díry, ve kterých by moch hodit krkolomnou krysu, katapultovat se z kola šipkou přes řidítka a přivodit si nějakou zlomeninu se kterou by se potom vítězoslavně zved a prohlásil:

„Tyvole, to je ale smůůůla smůlovatá, já nešťastnej, budu muset Míle ukončit kvůli zranění.” a přitom by se smál vod ucha k uchu, hovado jedno.

A kašlal jak kojot samozřejmě.

Přestože si vobyčejně dokáže přivodit votevřenou zlomeninu i při hraní mariáše, teď, když moc chtěl, se mu nic nestalo.

Pak sme neměli ject takovou věčnost.

Pokaždý se zvednul ze země, důležitě se prohlížel, zkoumal končetiny a pak smutně pravil:
„Kurva, zase nic.” a nased nasraně na kolo.

Když se mu nic nestalo ani při šestým pádu během sjezdu zhruba v padesátikilometrovej rychlosti, vztekle sepjal ruce a se slzama na krajíčku a zlomeným hlasem úpěnlivě šeptal k nebesům: „Aspoň kotníček. Jeden malej výron. Nebuď hajzl. Prosimtě!”

Tydle estrády už sme si užívali bez kluků Götzojc, který se skrzevá Honzíkovo krizi vydali hledat útočiště do penzionu. Po pár hodinách jízdy sme začli trochu litovat, že sme se k nim nepřidali, protože cestou sme se sice mohli mohutně kochat uměním Chrtovo parakotoulů a Tatrama, ale toho se popravdě člověk moc nenažere, i kdyby se výhledů sebevíc přejed.

Navíc nás čekal hodně dlouhej zákaz noční jízdy přes přečerpávací vodní elektrárnu Čierny Váh (samozřejmě horní nádrž na Turkovej 1179m.n.m.) na jehož zvládnutí sme měli zhruba hodinovou rezervu a během kterýho bylo jistý, že výletní hospodu nepotkáme.

Z nadmořský vejšky Turkové je jasný, že se dostavil malinkej respektík a taky zopár medveďou, jejichž stopy byly hodně zřetelně vyobrazený v blátě. I tak to nebyl úplně nejhorší kopec, fakt celkem jetelnej, ovšem jenom do chvíle, kdy se vodbočilo z cyklostezky nahoru do kopce buzerant na druhou. Tyvole, ta stráň k horní nádrži byla tak pod úhlem 87°. Tady by i světová lezecká extratřída Adam Ondra voblíkal sedák, lezečky a do ruky bral cepín, zatimco my kokoti museli vzít kolo na hrb a vydrápat se s nim na tu domrdanou Čomolungmu hezky bez jištění a lan.

Kousek pod vrcholem přišla spása v podobě schodů. To už byla sranda pro batolata, vyskákat dvěstě schodů s kolem vobtěžkaným batohama na zádech.

Čípa to je asi tlapka?

Nahoře suprtrupr výhledy jako dycky. Romantický ševelení větříku klasicky přehlušoval svým dávivým kašláním do telefonu Chrt. Po čtvrt hodině nás jeho usilovný přesvědčování vo tom, že umírá, přestalo bavit a vyrazili sme dál.

Abych tady z Chrta nedělal malomocnýho imbecila, kterej se složí po pár kilometrech jízdy na kole, po Mílích šel s horečkama a tou tuberou k doktorovi a ten mu řek, že má bezvadnej náběh na zápal plic, takže kašlal voprávněně. To jen tak pro Vaší informaci. Ale smáli sme se mu i tak, že je simulant, to je jasný.

Cesta z horní nádrže slibovala příjemný sjezdy až do civilizace, protože vyšší kopec už ve vokolí nebyl. Natěšeně sme zalehli do řidítek a pustili brzdy. Samozřejmě si pro nás trasér připravil humornou vodbočku z krásný cesty do křoví a na mnohem horší cestu. Jasně, tak už sme trochu zvyklý na diskomfortní zónu, ani moc nenadáváme a poslušně následujem křivku na navigaci a očekáváme kekel.

Tyvole, ale to co následovalo, nebyl kekel, ani svrab s cholerou, to bylo kamikadze pomocí harakiri. Nějak sem nechápal, co všechno se dá na kole projet. Tady se mě při sjezdu prvně zmocnil vopravdovej strach. Každej metr sjezdu sem čekal, kdy mi vstřelí z necitlivejch rukou řidítka, kolo se zaklesne a já si pořídim prvotřídní lišej vo klády a kameny před sebou. Za celou cestu dolů sem nevypustil z huby ani jednu nadávku. Zato sem se polohlasně začal modlit.

Chrt vyhání vlka.

Otčenáš, jenž si na bicyklech, posvěť se brzda tvá, drž tlumič tvůj.
Buď sudokrém tvůj jak v řiti tak i na koulích,
sedlovku měkkou dej nám dnes.
A odpusť nám naše kalby noční jakož i my opouštíme putiky a neuveď nás v pokušení postavit se znova na start, ale zbav nás Kopky.
Majle!

I brejle z toho sjezdu přestali plnit účel. Vzhledem k tomu, jak sem měl vyvalený voči, nedokázali pokrejt celou jejich plochu a stačili sotva na zorničky.

Jak sme se tak pěkně řítili vstříc náruči smrti smrťoucí, skoro dole mi něco blejsklo do xichtu.
„Tyvole děláš si prdel ty hovado!” neberu si servítky.

Ten blesk do dršky mi hrozně pomoch soustředit se na cestu. Naštěstí už sme byli z nejhoršího venku a před náma se vobjevilo něco jako náznak cesty. Zastavil sem a než sem spustil salvu nadávek, předběch mě Chrťák.

„Viděl si ho, čuráka, jak tam dole fotil? To vědět, tak mu kopnu do vobjektivu!” stačí ze sebe dostat dřív, než se rozkašle na celej les. Bratr Jirka taky vypadá trochu rozhozeně a řiká něco vo hnědým sudokrému.

Žel, fotograf je daleko za náma a vracet sme se nechtěli. Měl kliku, chlapec 🙂

Hlad nás už doslova ždímal a k jídlu nebylo vůbec nic. Před náma asfalt a nedaleko Svarína nějaký stavení připomínající hospodu. Vodbočili sme k němu a spatřili několik osob, jak stojí ve frontě. Hurá, jídlo!

Jetelná Turková.

Zaparkovali sme kola a trochu udiveně sledovali bytosti kolem nás. Šel sem dovnitř něco vobjednat a k mýmu zděšení pro nás nebylo nic. Vůbec nic, kromě čipsů a studentský pečetě. Přestože kolem chodili lidi s talířema.

Šel sem to voznámit klukům, ale ty jídlo momentálně nezajímalo. Jirka pil kolu s votevřenou hubou, Chrt kašlal do telefonu s votevřenou hubou a když sem se votočil směrem kam ty dvá čuměli s votevřenou hubou, votevřel sem jí taky. Ta slečna na sobě měla takový ty vysoký šortky, který maj knoflík až pod kozama a dole toho zase tak moc nezakrejvají. Tydle šortky nezakrejvaly kromě pečlivě střižený čárky nad klitorisem nic. Holá náctiletá pěkně pevná prdelka, zepředu zaříznutý dva naducaný krůtí řízky….. to pak jeden tu hubu těžko zavírá. Akorátže v buřtíku ani ťuk. Mrtvo. Dařbuján byl úplně mimo. Jako kdybych čuměl na fotku Milouše Zemana. Zalezlej v ulitě a dej mi pokoj.

Von teda celej ten tábor vypadal jako setkání pubertálních gogo tanečnic a zvláštní bylo, že nejvíc voblečení sem na sobě měl já, svlečenej do půl těla. Poptali sme se pána, kterej šel kolem s nějakým lejstrem, cože se to tady děje.
„Tuná je práve setkanie církevných gymnásií. My zme všeci kresťania.”

Panebože, krucifix, kristovanoho, hymlhergot, anciáša, doparoma, dofrasa, to sem netušil, že křesťanství skýtá tolik krás.

Už sem se chtěl zeptat, jestli nemají Bibli a klekátko navíc, když všechno pokazil Chrt. Jeho černej kašel, kterým kolem nás furt šířil auru, jako bysme měli dýmějovej mor a lepru, pátera vyděsit xmrti a dal nam najevo, že máme zmizet. Nebejt toho, určitě sme mohli setrvat jako bratři věrozvěstové a vysvětit nejednu kapličku. Takhle sme zase nasedli na kola a jeli doprdele. Sotva sme vyjeli z osady, potkali sme Ivana Pelikánů a Tomáše Zuzaňáka, známějšího pod pravým jménem Balů, který se chystali vodbočit na cestu hříchu.

Naštěstí potkali nás a nevážili zbytečnou cestu.

Do Král’ovy Lehoty sme dojeli pohromadě, úplně vyřízený, hladový a Chrt s horečkou. Vpadli sme do penzionu Larion a začli vokusovat jako předkrm už jídelní lístek i s držátkem. Ivan si vobjednal pokoj a bylo jasno, že dál už se nepohrneme. Chrtovi bylo čim dál tim hůř a přestal mu úplně chutnat alkohol. To už bylo vážně špatný znamení. Na to konto se Ivan nabíd, že klidně můžeme spát u něj a dát si sprchu. Nojo, jenže i s Balůem nás je pět, to se na dvoulůžák nevejdeme. Dobrovolně hlásim spánek pod trampolínou na hřišti. Jirka se přidává a Balů taky.

Eště jetelnější Čierny Váh.

Zalehací pořádek je připravenej a tak se můžeme plně oddávat jídlu a pití. Chrt samozřejmě musel i přes zhoršenej zdravotní stav a ztrátu hlasivek splnit normu 27 telefonátů ženně denně a tak sme se do víru slivovic pustili s Tomášem sami. Ale letos byl nějakej vyměklej a neměl sebou ani sud rumu, ani cigarety domácí výroby a chlast konzumoval jenom v míře rozumnej, takže nějaký ponocování se nekonalo.

V družnej debatě nás podpořil manželskej pár, kterej Majle absolovoval vloni, jestli sem to dobře pochopil, a vodtuť se znali s Ivanem. Zábava byla v plným proudu a zavíračka v deset se přiblížila jako nic.

Pomalu sme se trousili zaplatit a když přišla řada na mě, skoro sem dostal infarkt.

Slečna servítka se s tim totiž nemazala a k mýmu účtu přihodila eště kávičky a limonádky, co kdo měl u našeho stolu. Jako hele, ne že bych byl škrt a nedokázal zaplatit za spolukaliče, ale niesom piča Onasis, hej? 50e za čtyři piva, šnicl a ubytko pod trampolínou mi přijde fakt trochu zvrhlý. To i Ivan platil za ten dvoulůžák a večeři míň ve finále.

Jak se celý Slovensko tvářilo přívětivě, kupříkladu s pivem v hasičárně za půl ojra, penzion Larion mě přived na mizinu a k hranicím holt budu muset vystačit s pár zlatkama.

Trio Retardo.

Ivan se nabízí, že svojí kolu zaplatí, což mi úplně trn z paty nevytrhne a jeho slovenskej kamarád mě ujišťuje, že příští Míle mi pozvání oplatí. Leda hovno kamaráde, žádný příště nebude a já sem níčkonc chudej jak kostelní myš.

S lehkou peněženkou a povznesenou náladou usínam nakonec pod přístřeškem na zápraží. Jirka s Balůem spí v rozestavěnej pergole a Chrt s Ivanem na pokoji. Ze spacáku čumim na siluetu cihlovýho komína, uvažuju, že bych na něj vylez a zdevyrgoval ho. Jenže sem servanej jak kotě a mam málo piv na takovýhle blbinky. Je na čase chovat se jako člověk.

Zůza by mě za takový rozhodnutí pochválila. Copa asi dělá, holka moje milovaná? A copa dělá ta naše malá Klotylda? Ježiš, mě se po nich normálně začne stejskat snad.
No nic, radši jdem spát.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na