1000 MIL > kapitola 7 – Ponorka

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Ráno ráno raníčko,
přišlo na mě sraníčko,
když do očí mi zasvítilo.
Slunce žlutej buzerant.
Tolik poezie na úvod.

Vono teda sraníčko přišlo na Balůa a ten mi tančil se zkříženejma nohama u hlavy, jestli bych nemoch zavolat Chrtovi, aby přišel vodemknout hotel, aby moch Tomáš vypustit krakena. Ve vočích se mu zračilo zděšení, tak sem moc neváhal a Chrta vzbudil. Ani na mě moc nekašlal do telefonu, což znamenalo, že se mu po noci v teple asi trochu ulevilo.

Kontaminace lázní dvěma vemeny.

Neméně se ulevilo Balůovi, když Chrťák votevřel dveře vod hotelu, ukázal na pokoj, kam dotančil s nohama zamotanýma do vánočky a okamžitě se sápal na klozet. Riskantní manévr mu vyšel na jedničku, ale kdyby měl nedejbože Ivan po ránu podobný defekační starosti a seděl na trůnu, Balů by si ho v tej rychlosti sotva všimnul a normálně by mu nasral do klína. To sem si jistej. Každopádně sme se na tom hajzlíku vystřídali všichni, protože vyrážet na dalekou cestu se zátěží je blbost. Následovala procedura sudokrém a mohlo se vyjet.

Cesta na Liptovský Hrádok ubíhala celkem dobře, ranní čas jsme měli parádní, Chrt nekašlal, Balů nás obšťastňoval historkama z loňskýho ročníku, ale záhy zjistil, že sme pomalý kryplící, tak kopnul do pedálů a zmizel. Jedinej problém tak byly destičky. Těch sme měli velmi poskrovnu a rychle docházely. Voni i ty kotouče vzaly za svý, když se prohřály do ruda a kolo tak při brždění vydávalo takový zvuky, že by i Vítkovický železárny v plným provozu záviděly.

Každopádně destičky bylo třeba vyměnit u mě i u Chrťáka, ale k dispozici byly jenom jedny. Chrt měl na těch svejch eště náznak čehosi, co by mohlo brzdit a neohlušovalo lidi až někde u Křivoklátska, takže se poslední brzdový destičky instalovaly na mýho modrýho Giganta přesně pod skalkou Liptovský Hrádok, na autobusovej zastávce. Pak sme se chvilku motali po vsi a narazili na krám, kde sme chtěli pořídit zásoby na celej den, abysme nedopadli jako fčera, kdy nás mučil hlad. K snídani sem pro jistotu sežral pět rohlíků se sejrem, salámem a ňákou pomazánkou, takže mi bolel bachor a na nějaký výkony to nevypadalo. Navíc sem měl takovej divnej pocit, že je něco špatně. Teda vono bylo špatně hlavně to, že sem jel Míle. Co si budem nalhávat, to bylo úplně nejvíc moc strašně úplně hrozně špatně, ale krom toho mě začli srát klucí. Nic špatnýho neudělali, to ne, všechno v pohodě, ale měl sem strašnou touhu jim dát u toho krámu oběma pěstí, vyslíct se do naha a začít utíkat někam hodně daleko. Asi holt ponorka.

Rumanec. Tady sme potkali tu stoletou stařenu co vypadala líp než my tři dohromady.

Dohnal nás Ivan Pelikánů a rovnou šel schánět destičky. Nějaký nedostatkový zboží, ne? Žel, opět se potvrdilo starý známý heslo Honzy Komenskejch: „Všelikeré to kvaltování dobré leda pro hovado jest!” a my zase čuměli v půl vosmý ráno na cedulky s votvírací dobou 10:00 jako dementi.

Tovíš, Komenský. Učitel národů. To nebyl žádný vořezávátko. Ten měl fištróna panečku. Ale my ne. My sme tupý hovada, co ráno vstanou, sednou na kola a honem honem vole do cíle. Hlavně ať už to utrpení skončí. Nějaký přípravy, taktika, vodpočinek, to nám nic neřikalo. Pak sme neměli vypadat jak vyhřezlý střeva na pásovým dopravníku na jatkach.

Tak teda po snídani a bez destiček míříme podýl Váhu dál kamsi do hoven. Odevzdaně šlapeme jako ovce a je nam všechno celkem jedno. Teda skoro všechno. Smrad našich těl je hmatatelnej, což potvrdila ranní návštěva krámu.

Paní prodavačka při placení začala silně slzet, krvácela z nosu a na chvilku přestala úplně dejchat. Ve frontě za náma nikdo nebyl a lidi před náma utíkali bez nákupu a bez placení. Chrt se vykoupal večer, tomu je hej, ale mě se lepí pravá koule k levýmu stehnu víc než obvykle. A když zvednu ruku, z podpáždí vyletí hejno much. Je nejvyšší čas skočit do jakýkoli vody.

Koukáme na Váh, jak klokotá po kamínkach, ale moc se nam do něj s Jirkou nechce. Voda je ledová tak na centimetr a půl. Furt špekulujeme nad tim, jak to vymyslet, až se v Liptovským Jánu situace vyřeší sama. Termálny prameň Kaďa nam seslalo samo nebe. Tyvole siřičitá koupel s bublinkama, víc si moje spařený ohanbí nemohlo přát.

Instinktivně sme volili tu spodní cestu. Špatně. Míle vedou dycinky do kopce.

Bylo nam úplně jedno, že se tam všichni převlíkají do plavek. Bez ostychu sme svlíkli dresy, šortky a s kožní řasou schovanou pod vrstvou sudokrému sme hupli do vody. Jako jo, hned sme v plným bazénku byli sami, ale tak komfort si musíš užít. Volejová skrvna ze sudokrému zamořila prameň a bublinky rychle šířili uvolněnej zápach z podkulčí.

Ten prameň asi pravda nebyl siřičitej, ale po naší koupeli byl kontaminovanej stoprocentně, takže jestli tam někdo vlez třeba s lupénkou, určitě vylez bez ní. A taky bez chlupů, vobočí a konečků prstů. Chrt si mezitim vyřídil jeden ze sedumadvaceti denních hovorů se ženou a mohli sme s poupravenou fasádou vopustit místo zkázy.

Z Liptovskýho Jána, kterej leží zhruba 280m.n.m. nás čekalo jenom samý krásný stoupání přes Loviská (990m.n.m.) až na buzerantskou Maguru (1171m.n.m) a ďalej. Jediný plus bylo, že sme hodně jeli po loukách a míjely nás tak cesty plný kořenů a balvanů a sraček, přes který se nedá ject. Ne, že by louky nebyly do kopce, to zas jako jo.

Nad Pavčinou Lehotou byla v jednom takovým kopci moc krásná bobová dráha. Hrozně sem se tam chtěl projet a kluci nic nenamítali. Žel, po včerejším večeru, kdy sem omylem platil za celou hospodu, mi moc peněz nezbylo a tak sem jenom smutně vejral do portmonky a na dráhu. Do portmonky a na dráhu, do portmonky a na dráhu. A tak asi pět minut, než přišel Chrt, jestli chci pučit na jednu jízdu. Nojo, ale za cenu jedný jízdy se všichni tři najíme. Nic, serem na to. Jako bych neměl řiťku naklepanou už takhle dost. Eště tady budu blbnout na bobech. Pojďme, cesta k zákazu v Liptovskej Revúce je furt sakra dlouhá.

Další kopec buzerant.

Mineme nasraný, u boudy uvázaný pastevecký pejsky, kdy jeden z nich má k svačině pravděpodobně stehno z Milana Hanyka, nebo z pštrosa, protože tak nabušený velký stehno nemá ani tramvaj.
Asi bych nechtěl vidět, co by se stalo, kdyby řetěz povolil.

Za Liptovskýma Klačanama začal klasickej Mílařskej humor s respektama, skurvenýma cestama a kopcema buzerant. Spocený jak dobytek sme tlačili kola strmě vzhůru na Chopok, nebo co to bylo za čůráčí kopec (tak prej Rumanec 866m.n.m.) a proti nám šla asi tak pětadevadesátiletá pani s úsměvem na tváři, s fofrklackama, batůžkem a prej jestli nechceme napít, nebo najíst, že na Prednů Maguru je to eště daleko.

Hořim!

Tyvole, v takových případech, kdy mi důchodce, věkem evidentně pár let po smrti, chce pomáhat, protože vypadam zbědovanějc než von, hořim. A fakt to bolí!

No nic. Zmar. V duchu si popláču, pokřižuju se a tlačíme dál. Já kousek před klukama, abych se náhodou nevotočil a netřep jednomu z nich pěstí skrzevá vlastní schýzoidní ponorku. Následujou lavískový Loviská (990m.n.m.) a pak už se klasicky střídá les a louky a fšechno do kopce.

Mistr Balů.

Někde nás tam zase předjížděl Balů, kterej si zajel skoro deset kilometrů na voběd. Se mu to nějak rozjelo a nabíral formu. Pod Ráztockým sedlem trochu zabloudíme a měli bysme se kousek vracet. Nicméně je nám všechno u prdele, včetně diskvalifikace a tak si to zpátky na správnou cestu střihneme rovně, počítaje s penalizací. A podle stop v prachu sme nebyli sami, kdo tady bloudil.
Tendle okamžik se mi vryl do paměti tim, že sem chtěl uniknout smrtelnej realitě kopců hrou na stopaře.

Hrál sem teda sám proti stopám v prachu, protože mě Jirka s Chrtem srali, jak už sem zmínil. Na druhou stranu, pohovořit si na Majlích nahlas sám se sebou je podle mě naprosto v pořádku. Pro nezávislýho pozorovatele to možná vypadalo komicky, kort když sem se nad stopama začal hádat s neviditelným Pichem a skoro se s nim popral, ale bylo třeba si vyčistit hlavu a dát průchod emocím. Navíc jsem měl pravdu a stopy byly vod koloběžky. Kyš kyš, debílku! Já měl pravdu a ty nee. Blbečku neviditelnej!

Taky sem zahlídnul osobu, která tlačila kolo tak kilometr před náma.

„Toho dojedeme!” rozhod sem pevně a vyrazil bojovat vo umístění. Sotva sem kolo pár metrů tlačil trochu rychlejš, přešlel mě elán a zavelel sem k ústupu. Nakonec sme Zdendu Martínka dojeli, protože má neměnný tempo jak z kopce, tak i do kopce a přes brody, kdežto my, nemaje destičky, z kopců letíme svižnějc.

Před Liptovskou Osadou končil zákaz a svitla naděje na teplý jídlo. Dokonce se pár kilometrů jelo po rovině podýl řeky! Třikrát sem kontroloval na navigaci, jestli jedeme dobře.

Robokop Zdenda Martínek.

V Osadě sme narazili akorát na pivní stánek. Ne že by mi to vadilo, slinu sem měl po celým dni jako baset, ale taky bylo třeba zajistit jídlo. Pivní stánek měl ve druhej části trafiku a obchod s potravinama. No, obchod, obchůdek. Minimarket. Minimarkýtek spíš. S chlebem, paštikou, cigárama a lahvovým pivem. Koupili sme teda aspoň ten chleba a paštiky, objednali eště jedno točený a vyvalili se na terase.

Kolem zrovna jeli Pavla Portů, Jirka Mašků, Balů a Pirát, který hodokvasili v jiným zařízení. Domluvili sme se, že se sejdem v Revúci a tam si před Križnou, nejvyšším bodem Mílí, dáme trochu do volátka.

Jeli jsme teda po vypití chmelomoku dál. V Nižnej Revúci bylo spousta zavřených penzionů a taky hospod. Na jednu votevřenou sme přesto narazili. Čierny Kameň se menovala. Cedule domácí kuchyně slibovala gurmánskej zážitek a chlapci cyklisti nemílaři si mastili dršky obrovským kolenem z velryby, nebo co to bylo za hovadskýho živočicha. Všude to krásně vonělo, jenom se zakousnout a užít něhu a lásku.

Sice tam nebyli klucí, jak sme se domluvili, ale co, jejich chyba. Zůstaneme tady. Objednali sme si pivko a chtěli po servírce jídelák.

„Žialbohu, kuchyňa je zatvorená, hej.”
„Tyvole, jak jako zatvorená? Tady si žerou koleno a teď ste nesla burgra jako nohu vod cimbálu!”
„Kuchyňa len do vuosmej hodiny, hej.”
„Dyť je 20:02!”
„Len do vuosmej hodiny, hej.”
„Prosimvás, my sme hrozně hladoví, dejte nam cokoli k jídlu, zaplatíme zlatem!”
„Nie, žialbohu nie, hej.”
„Tak utopence třeba?”
„Áno, toto vam možem priniesť.”

No sláva, aspoň něco.

Jirka Mašků.

Za chvilku sme měli na stole každej dva utopený a půl krajíčku chleba, protože ten už taky po vuosmej došel. Než bys řek “Kopka je hovado”, měli sme prázdný talíře. Akorát přijel Robokop Zdenda Martínek a s nim fotografové. Dělali sme, že v hospodě nesedíme, ale růžový dresy nás prozradily.

“A helemese, vemena. Vás taky vidíme jenom v hospodě u piva.”

Nezmůžem se na žádnou kloudnou vodpověď a tak radši balíme věci s tim, že se posuneme až na začátek zákazu a budeme spát v divočině. Jeli sme z Nižnej Revúce přes Liptovsků Revúcu, dál na Strednů Revúcu až do Vyšnej Revúce. A tam se stal zázrak. Pavel, Jirka, Balů, Pirát… Mílařů plná hospoda.

„Dál nemůžeme, beztak je zákaz a tady maj jídlo.” hlásí už z dálky Pavlíkovo holá hlava a mává na nás, ať vezmem místo a sedneme k nim.

Rázem je předzahrádka plná kol, Mílařů a řevu. Vobjednáváme picu, pivo, kořalky a vůbec sme dost rozjetý. Chrt toká do telefonu a kašle jenom každý druhý slovo, tak je mu i rozumět. Hostinskej nam furt klepe na záda, jaký sme borcí, že Majle sou fakt strašnej závod, že nás obdivuje a podobně.Když už je tak kamarádskej, zkusíme ho naťuknout, jak je na tom s brzdovejma destičkama.

„Nieje problém, kamarát. Zavolam známemu a on doveze, hej.”
„Toto je naozaj reštaurácia, kdě sa mi velmi páčí, hej.” hovorím chalanovi.

Normálně takto som sa rozhovoril po slovensky, ty kokot, hej.

„Piješ?” Položí mi s objetím kolem ramen a upřímnýma slzama zkaleným pohledem záludnou otázku, přestože držim v ruce pivo a tři koniferky.
„Nu, tož občas si dám.” zbytečně nelžu.
„Tak pojď, kamarát.”
„Tyvole, známe se dvacet minut, už sem asi desetkrát slyšel kamarát moj a leje do mě jednu kořalku za druhou. To bude dneska veselý.” stihnu mít poslední souvislou myšlenku, než se vypotácim vod baru zpátky na terasu.

Za chvilku přiběhne opět hospodskej, vrazí mi do ruky telefon a prej domluv se, co chceš za destičky.

Eště že už sem měl pod kůží a rozuměl dotyčnýmu úplně všechno, včetně slengovejch výrazů a místního nářečí. Akorát sem teda nevěděl, jaký destičky chceme. To naštěstí vyřešil Balů zkušeným pohledem na kolo a vychrlil ze sebe typ, výrobní číslo, složení materiálu a váhu prodejce.

Pirát Karel.

Za půl hodiny přijel frajer a ptal se, kdo scháněl destičky. Vysypal rovnou dvoje za směšnou sumu. Za odměnu sem ho pozval na kořalku. Prej nepije, ale tu jednu si výjimečně dá. Dal si jednu výjimečně eště asi tak sedumnáctkrát a začal vyprávět legendy vo tom, jak je v tejhle vesnici sedum holek na jednoho kluka a chlapi sou tu hrozný chudáci, protože maj vošoupaný klabany. No a prej za chvilku dorazí do reštaurácie, protože je zejtra svátek a je potřeba zakalit.

„Typičo, to abych se umyl a nesmrděl jak kýbl hoven, až rozjedu svuj šarm.” řikam si s půllitrem koniferky a sedmi pivama v krvi.

Hospodskej neváhá, pozve mě domů, nachystá čistej ručník, šampon a tak, ale to odmítam, protože by pak ty věci musel vyhodit. Takhle po našem odjezdu jenom zapálí koupelnu. Vymydlenej a v málo smradlavým spacím oblečení korzuju hospodou, která se pomalu plní děvčaty.

Mílaři šli dávno spát do tepla salónku, protože zejtra přece Křižná a na tu musíš bejt fit. Hovada. Sem sám s mistrem Destičkou, Kamarátem hospodským a jeho jiným kamarátem na plnou hospodu mladejch holek. Hospodskej mě líčí jako hrdinu, co nebojácně čelí medvědům, umírá na kole v bolestech, trpí jako zvíře a přesto dál neohroženě jede krutopřísnej závod 1000 mil. Na to si samozřejmě opakovaně připíjíme i s děvčatama.

Okamžitě sem měl tři buchty u stolu, mrkaly na mě a toužebně očekávaly nějaký drsný zážitky z cesty, každá čtyři orgasmy a knížku s věnováním. Žel, alkohol se na mě dost podepsal. S plynulou svahilštinou, lehce bzdící a s kanoucí slinou z koutku úst sem nebyl až tak přitažlivej, jak sem se domníval a šulin mi stejně vůbec nereagoval ani na hlubokej výstřih s krásnejma trojkama.

Vzhledem k tomu, že se blížila druhá hodina ranní, v buřtíku ani ťuk, bylo lepší zvolit místo oslňování slintavkou a skřekama variantu spánek sám pod pergolou. To sem teda zejtra na tu krasojízdu na Križnou zvědavej. vosumset metrů převýšení ze vsi hned ráno. Budu na tom kole tančit jak Harapes, tyvole.

Kolotoč jak svině, koma, brutální chrápání.
Snad se noc vobejde bez poblijónství.

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na