Běžcovo hněddé lapálie

Dneska si dovolim Vás poinformovat vo tom, co všechno za nepříjemnosti může člověka potkat během tréninku.

Vemem to v rychlosti, takže pokousání vzteklou čivavou vynecháme stejně jako setkání s celým hejnem divočáků, nebo útok osmisethlavýho stáda daňků, či co za dobytek to běhá u Chrástu.
Mě se totiž fčera přihodila situace, která mohla skončit hodně šeredně, ba dokonce bych se nebál říct, že mohla skončit prvotřídním průserem.

Po tejdení tréninkovej pauze sem se zase vydal běžet a protože mě po takovejch pauzach dycky strašně bolí všechno a nemůžu dejchat a srdce mi buší v býtech rychty na Czechteku, vydávam se potácet podýl řeky, vod svatýho Jiří směrem na Božkov, anžto tam nejsou žádný skurvený kopce, který mě zabíjí.

No a vydal sem se tam i fčera, hezky pěkně se rozdejchat v aerobním tempu, který mam tuze rád. Vyběhnul sem vodpoledne po práci, abych se netrápil večer, kdy sem línej jako veš, dal si trochu abecedy a ukrajoval první metry.

Zhruba v první čtvrtině trati, kdy začaly bejt střeva trochu protřesený, se vozval první příznak. Prozatim v plynnej podobě, ale velmi zřetelně. Vono taky ne nadarmo se řiká, že se člověk de klusem akorát tak vyprdět. Jo, kéž by.

Když sem totiž doběh někam do půlky naplánovaný trasy, začlo bejt nad slunce jasný, že u pouhýho bzdění nezůstane a chca nechca se budu muset cestou povohlídnout po nějakej porcelánovej míse s lokajem, čtyřvrstvým toaleťákem a bidetem. Jenže nikde nic. Světě div se, ale kolem konečný dvanáctky, vokolo Seberů, ani kolem Lobezský střelnice žádný takový veřejný hajzlíky nejsou. Postupem času jsem teda slevil i na toiku s novinama a v jednu chvíli kvapem i na křoví s bodlákem. Už už to vypadalo, že bude po problému, ale ukázalo se, že to neni jen tak, jít se na rušnej cestičce vysrat do křoví.

Všude kolem se potuluje hafo pejskařů, takže vystrčit někde prdel, aniž by mi jí nezačal volizovat pes, neni vůbec prdel. Ba navopak. Když už nejsou nikde poblíž pejskaří, musí ject cyklista. Když neni nikde poblíž ani pejskař, ani cyklista, vobjeví se jinej běžec. Tak mu se zatnutejma zubama a křečovitým úsměvem vodpovíte na pozdrav a hurá do hlubších zákoutí houštin pod Lobezským parkem.

Kousek vodě mě zakdákal bažant a už sem málem nic hledat nemusel. Tyvole, bažant, to by při troše dobrý vůle asi šlo. No nic, už je pryč, tak eště pár kroků, šortky dolů a …..

“Hej, šéfe, snad mi tady nebudeš srát do ložnice?”
“Ježiš sory, to sem netušil.”

Navleču zase trenky na tělo a přemejšlim, jestli se na to běhání nevyseru. Ale dneska radši ne. Potřebuju se eště bez úhony dostat domů. Se staženejma půlkama cupitam chvílema v záklonu, chvílema přikrčenej téměř v podřepu.

Jako jo, nakonec se žádnej průser nestal a domů sem se dostal s čistým štítem i spoďárama, ale takhle horký chvilky zažívat vobden nepotřebuju.
I když ta úleva, ta byla fakt úplně moc nekonečná.

Ave muj svěrač!

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na