Šíříme lásku laktátem

Vltava RUN, to je mezi běžcema zavedenej pojem a….
Jo, prosimvás, todle bude dlouhý a plytký plkání, takže si vemte ibalgin na bolení hlavy, nebo běžte na záchod, protože Vám bude z týdle četby šoufl. Přinejmenším teda určitě za autora hrozně trapně. Nebo radši rovnou stránky zavřete, zablokujte, zapalte telefon a odhoďte v dál. Neni to povinná školní četba, žejo. Konec upozornění.

Vltava RUN, to je mezi běžcema zavedenej pojem a….
Fakt bude votřesnej zážitek todlencto číst. To už z paměti nikdo nevymaže. Něco jako vidět rodiče při seksu, rozmyslete si dobře, jaxe rozhodnete. No nic, já Vás varoval.

Vltava RUN, to je mezi běžcema zavedenej pojem a co já vim, skoro každej chce Vltavu běžet. Žádnej z účastníků který znam osobně vo ní nemluvil špatně, spíš jenom v superlativech a právě proto jsem čim dál víc toužil se na vlastní podrážky přesvědčit vo kvalitě tohodle závodu.

Vzhledem k mýmu běžeckýmu tempu ochrnutýho lenochoda s amputovanou pacičkou mě ale do týmu nikdo nechtěl a tak nezbejvalo, než složit tým vlastní.

V pětičlenej sestavě jsme vloni premiérově absolovovali běh Sněžka – Praha, kterej vykrystalizoval v zážitek k posrání, ale o tom už jsem psal jindedoj. Dneska budu šířit hlavně lásku a něhu. Ke stejnej pětičlenej sestavě jsme chtěli přibrat ještě dva lidi a běžet v sedmi. Na každýho vyjde pět úseků, dáme si do těla, parádně se nevyspíme a bude na co vzpomínat.

Taková byla moje představa. Bohugel se zcela lišila vod představ zbytku týmu, kterej vo pěti úsekach nechtěl ani slyšet. Navíc Káťa rovnou řekla, že Vltavu kvůli vleklejm zdravotním problémům nepoběží, Honza pět úseků odmítal už z principu a Leňule pochybovala, že je vůbec realizovatelný sehnat sedum magorů, který by do podobný zvrhlosti chtěli dobrovolně jít.

Ale co, eště nemáme ani registraci, tak proč se plašit, že neni tým.

Všichni dobře víme, že Vltava je vyprodaná zhruba do půl minuty od votevření registrací, takže by byla velká náhoda, kdybysme se dostali mezi pár šťastných týmů.

V září mi píše Leňule, že prej organizátoři vyhlásili soutěž, díky kterej můžeme vyhrát předregistraci. Stačí napsat příběh, proč by ausgerechnet zrovinka náš tým měl běžet Vltava RUN a jestli prej něco nenapíšu, dostanu přes dršku. Tykrávo, co bych tam asi tak měl napsat?

Chceme běžet Vltavu, protože všichni řikají, že je to nejlepší závod světa a chci ho zažít na vlastní buňky? Protože si chci honit triko zvládnutím pěti úseků a šimrat ego? Moje íkvé makaka po lobotomii asi z tohodle na dvě stránky nic zajímavýho nevypotí. Sem dost ve zmaru, s účastí na Vltavě se pomalu loučim a smiřuju se s tim, že budu bit jako žito. Ale pak mi bleskla hlavou krásná motivační myšlenka:

„Hovno! Neni co skurvit, tak začni psát, ty vemeno.”

No a tak sem sesmolil nějaký kydy, proč by měl náš tým běžet Vltavu a čekal na verdikt.

Ten přišel začátkem října a první se ho dozvěděla Leňule. Úplně nadšená mi volala, že nás organizátoři vybrali. Trochu mě to zaskočilo, ale došlo mi, že nás určitě vybrali ze soucitu, jelikož maj strašně dobrý srdce a charita je třeba. Všichni víme, že v soutěži už druhej stejně dementní a tragickej příběh dysgafika bez pointy, s pravopisnejma chybama bejt nemoch.

Takže veliký hurá za Váš soucit a děkujeme mnohokráte!

Spousta lidí na tenhle neprůhlednej systém předregistrací nadávala a mě férově nezbejvá jinak, než s nima souhlasit. Na druhou stranu, je čistě na organizátorech, jak umožní lidem se přihlásit do závodu. Věřim, že výběr proběhnul na základě jejich intuice a ne na protekci. Byl to systém, jak umožnit míň technicky zdatnejm jedincům, který nemaj top připojení k internetům a nestihnou vypsat přihlášku za pět sekund, aby měli jakous takous reálnou šanci stanout na startu. To je druhej úhel pohledu, kterej vypadá logicky.

Ale kvůli polemizování tady nejsem, takže honem zpět k plytkosti.

Jelikož jsme na startovní listině, je na čase začít schánět další členy, který by eventuálně připadali v úvahu a netrhali partu. Pokoušíme se přemluvit Skleníka. Běhá taky jako retardovanej tuleň a je pro každou prdel. Ze začátku je nadšenej, jenže postupem času se mu neuvážený rozhodnutí uběhnout ve dvou dnech poprvý v životě maratonskou vzdálenost rozleželo v hlavě a snažil se všelijak vykroutit. Výmluv měl fakt hodně a byl vynalézavej, ale pod nátlakem, že jako předseda spolku Seal’s RUN nemůže nechat tým Seal’s RUN, na holičkách, přecejen povolil a se slzama v očích na účast kejvnul.

Honza nabíd do týmu bratránka Peťu, kterýho sem viděl v akci osobně, poslední dobou přesedlal na triatlony a trénuje jak profesionál. Navíc vloni absolovoval běžeckou část Jánošíka, kde je na maratonskej vzdálenosti převýšení 3200 metrů. S takovým nabušeným hovadem nemůžeme šlápnout vedle. Někdo musí běhat rychlejš, abysme my pomalý trosky mohly ztrácet. Na to konto oslovuju eště Kellyho, kterej sice málo běhá, ale vo to víc hulí a chlastá a je to skvělej člověk do nepohody. Co Kelly ztratí, Peťa dožene. Bude to vyrovnaná jízda.

Kelly je si svejch slabších výkonů vědomej a apeluje, abysme jako posledního člena přibrali Krejčocha, kterej prej sice taky chlastá a hulí, ale běhá skoro jako gepard. Jeho osobáky na půlmaratonu a maratonu hovoří za vše a tim je vyřešeno. Mimochodem tejden před Vltavou běžel pražskej maraton pod 3:45. Hovado.

Sestava ve složení Lenka Hnízdilová (Lenča), Tomáš Levora (Jánevim), Honza Čermák (Jejda), Peter Valkovič (Herr Krasoň), Lukáš Sklenář (Laktát), Michal Krejčí (Michal), Jirka Kellner (Kelly, později též Srnec) a já (Pich) se zdá bejt ideálně nakombinovaná. Pár rychlejch běžců, pár pomalejších, ale odhodlanejch, jeden posránek, kterej se furt bojí, že to neuběhne, kapitán Láska vládnoucí pevnou rukou a duo spolehlivých řidiček Jíťule se Zrzkou stejně jako na Sněžce, kde odřídily závod naprosto bravurně. Todle nemůže dopadnout špatně. Snad.

Na suprově zorganizovanej kapitánskej schůzce v Dlabačově dostanu spoustu užitečnejch informací, jídlo, pití a krásnej vodznak s velkym C jako Captain. Mam z něj velikou radost, protože sem nikdy Captain nebyl. Po příjezdu domů mě ale žena usadila s tim, že sem prej leda tak Cecil, nebo Cimbál, Cvok, Cecík, možná Clitoris, ale určitě ne Capitán, takže krásnej odznak z hrudi zase sundavam. A to sem s nim chtěl jít i spát.

Jelikož jsme se všichni pohromadě nikdy neviděli, a komunikovali spolu akorát přes wocap, bylo dobrý si naplánovat setkání, abysme na předávkach nepodávali štafetovej kulík náhodnejm chodcům, nebo ho neházeli vzteky do křoví. Všichni nadšeně souhlasili, protože se setkání mělo konat u piva a jídla. Pivo a jídlo má rád každej.

Kelly se ještě před schůzkou nabíd, že nechá vyrobit týmový dresy a tak jsme měli na společnej konverzaci první velký téma. Na výběr bylo asi šest barev triček, což se ukázalo jako obrovskej problém. Celej tejden, denodenně bylo v konverzaci zhruba kolem 200 nových příspěvků, který vedli jenom k tomu, že se za sedum dní výběr zúžil na dvě barvy. Jaká barva nakonec zvítězí se mělo rozlousknout na společnej večeři.

Ta proběhla v knajpě Black Dog v Berouně, kde dělaj dost dobrý burgry a tak nějak je to pro všechny účastníky dosažitelná destinace. Všichni dorazili včas, v dobrej náladě, s poznámkama a připraveni vobhájit svojí barvu dresu. Úseky jsme si rozebrali bez větších problémů asi za pět minut, jednohlasně se shodli i na tom, že na start pojedeme už v pátek a večer si před závodem krapet roztáhneme cévy pivkem, výsledek, že je pro nás nepodstatnej a budeme hlavně šířit lásku a něhu.

No a nakonec přišlo na řadu téma dresy. Tyvole hodinu a půl sme se tam hádali jako dacani, než někoho napadlo, že stejně pět úseků nepoběžíme v jednom triku a že si teda necháme vyrobit trika dvě. Každý v jinej barvě. Hurá! Takže růžový a světle modrý. Neni nad geniální řešení. Pak už jsme se odebrali k domovům a trávili čekání na den D tréninkama.

01 – Provokatéři

Teda to sem si myslel. Realita byla trochu jiná.

Z omylu mě vyved Laktát, kterej měsíc před závodem nervózně schání číslo na Lenču, aby mu pomohla s běžeckým plánem. Ta si samozřejmě klepe na čelo, že je v prdeli, protože měl začít trénovat už vloni a ne v dubnu. Honza v klidu konstatuje, že si teprve de koupit běžecký boty a Kelly už je v odpočinkovým režimu, jelikož už letos dvakrát běžel, tak musí regenerovat, aby se nezranil, to dá rozum. Tejden před závodem začne konečně řešit výrobu triček a zjišťuje, že růžový nemají, takže budeme muset zřejmě znova hlasovat. Na to nemam co říct, jenom tiše sténam a obracim se na víru Všehomíra.

Aby všechno nabralo správný grády a adrenalín trochu stoupnul, volá mi Lenča, že Jíťule nemůže skrzevá bolavý koleno skoro chodit, natož řídit a čeká jí operace. Dochází mi, že Zrzule vodešla ze skupinový konverzace a vo datumu závodu ví tim pádem velký kulový. Ihned jí píšu, jestli vůbec s přislíbeným řízením počítá. Samozřejmě nepočítá, má výmluv tak na rok dopředu, možná i na dva, plká něco vo promrhaným osobním volnu, takže sme pěkně fprdeli. Tři tejdny před závodem nemáme ani jednoho řidiče. To moc na lásku nevypadá. Spíš na velký špatný.

Trn z paty nam vytrhává Vojta Čáp, alijas strejda Vrána, kterej jakožto profesionální řidič kamionu zvládne zkrotit dodávku raz tři. Neni nad to mít za kamaráda někoho, kdo se moc neptá co z toho bude mít, proč by to měl dělat a za kolik, ale místo těchhle vyspuchlejch keců řekne:

„Máš problém? Chceš vode mě pomoct? Oukej. Kdy a kde mam bejt.”

Takhle se prostě šíří láska a něha. Bez vokolků.

Druhým takovým šiřitelem lásky se stala Adélka Kouřilojc, která si vzala na starost posádku kombíka.

Zaplaťpandu za tydle dva řitiče, protože nevim, kde by se na poslední chvíli scháněli lepší. Rozesílam jim propozice s dobrou radou, aby si trasy a jednotlivý předávky nahráli do GPSky.

Dva dny před závodem mi píše Jánevim, že by rád mapy v GPX, aby si je nahrál do hodinek. Mě vomejou tyvole. Eštěže všichni sledujou společnou konverzaci, kam sem ty úseky posílal asi dvacetkrát.
Lenča začíná plašit, že jí při kontrole jeden úsek nesouhlasil s aktuálníma mapama.

Bohajeho, den před závodem, nemam zabaleno a řešim tady trasy, který už známe půl roku skoro. Nakonec se ukázalo, že chybu udělal kapitán, protože nerozeslal pozměněný úseky, který organizátoři kapitánům posílali do mejlu. Kapitán sem já, takže moc nemam na koho svalit vinu a sypu si popel na hlavu. Ne moc, ale trochu jo. Kapitánovat s horou popela na hlavě je blbý, to moc respektu člověk nezíská.

V pátek vodpoledne, asi dvě hodiny před vodjezdem začínam balit. Chaoticky házim věci na jednu haldu, cpu je do báglu, jedný plastový bedny a pádim uklidit dodávku, ve kterej je eště hegeš z melouchu. Po důkladným vysání interiéru a projetí myčkou konečně vypadá auto jako auto a ne krabice hoven. U myčky už na mě čeká Vojtáno a slibuje překvapení.

Že by vzal sud s pípou?

Kdepak, nic takovýho. Jako překvapení vzal svojí kamijoňáckou sprchu na baterku. Tyyyyvoleeee, to bude paráda! Budeme za hvězdy! Padesát litrů vody, dvacet v kanystru, hadice dlouhá až za auto, spínání na čudlík… Hotovej stroj lásky! Holky se k nám budou chodit svlíkat zadarmo, my si nebudeme v autě smrdět, to bude něha. Navíc vzal suprfrupr gril, ze kterýho budou klobásky a kotlety skákat samy rovnou do huby. Tyvoe, my sme drýmtým. Sice doběhneme poslední, ale vybavení máme jak v Alkrónu.

02 – Provokatéři č.2

Du se eště vysprchovat domů, ať neplejtvam vodu. Volá mi Kelly, že už je na Zadově a že potřebuje papír s podpisem všech běžců našeho týmu. Jasně, teď přesně vim, kde ten kokotskej papír je. To bych se na to vysral.

Žel, jako kapitán musim zachovat chladnou hlavu, bejt flexibilní a vše vyřešit operativně, takže nahej s namydlenym pinďourem běham po bytě a hledam papír s podpisama.

Mezitim přijíždí Lenča a seznamuje se s Vojtou. Do dodávky nahází svoje proutěný košíčky, taštičky, bedýnky a zabere tak třičtvrtě úložnýho prostoru. Když to vidim, opět hluboce přemejšlim nad významem slov „Operativně” a „Flexibilní”. Asi je tenhle víkend použiju ještě mnohokrát.

V návalu těchhle zážitků usednu konečně s oddychem za volant, nastartuju, zařadim a najednou zařvu jak tygr:

“Dopíči, já nemam běžecký boty! Nechal sem je doma na balkoně!”

“No to si děláš prdel, ty hovado.” tlemí se Vojtěch jako kráva a při představě, že závod běžim v žabkách se smíchy plácá do stehen. Debil. Leňule nevěřícně kroutí hlavou a drží si čelo.

Naklušu teda domů pro boty, dvacetkrát všechno znova zkontroluju a konečně vyrážíme pro Michala na vlakáč.

Michal je naštěstí podstatně skromnější pasažér a má akorát větší tašku se spacákem. Situace se tímto operativně sama vyřešila a můžeme nabrat směr Vimperk, kde budeme vegetit v kempu u Vodníka.

Mezitim už Kelly s Adélkou mohly vyzvednout registrace, protože sem flexibilně našel papír s těma debilníma podpisama a poslal ho Kellymu voskenovanej mejlem. S registracema se přesunuly k Vodníkovi a začaly požívat lihoviny. Všem se samozřejmě nezapomněly pochlubit na společnej konverzaci, aby ostatní bledli závistí a vysychali hycem po cestě. Vzadu v dodávce se ozvaly povědomý zvuky:

„Tsssk, tsssk, cink, glogloglo, aaaaaaa.” znamenající jediný – Vojta s Michalem načli lahváče.

Po čele mi stejkala kapka studenýho potu, křečovitě jsem sevřel volant a přišlápnul pedál. Vojta hulákal něco ve smyslu, že jedu jako kunda a že je mu špatně, ale nebylo mu to nic platný.

Ve Vimperku jsme zastavili s dostatečným předstihem před druhou posádkou, takže jsme se mohli po rozdělení startovního balíčku v poklidu odebrat do hospody.

Cestou tam Michal vyhulil půl krabičky, Vojtáno mě neustále plísnil za nekulturní jízdu, Srneček Kelly šířil něhu a lásku na Adélku a Leňule byla zamlklá, protože s definitivní platností zjistila, že Seal’s RUN crew je tým tragédů, kterej bude rád, když doběhne v limitu.

V restauračním zařízení sme zabrali stůl pro deset lidí, objednali si piva a pokukovali po ostatních hostech.

Vojtáno: „Tyvole, čum na něj, von žere salát jako nějakej krályk.”
Kdosi: „Běžcí no, holt drží životosprávu.”
Vojtáno: „Didovole prdele, listy pampelišek s mrkví neni životospráva, ale sebedestrukce!”
Pich: „S tim bylinkovým čajem je skoro jako na pastvě, co?”
Vojtáno: „To je bylinkovej čaj? Sem myslel, že píje aspoň grog. Se posere…”

Kolektivní utahování si z pampeliškožroutů utnula až servírka nesoucí další škopky s pivem.

Mezitim už dorazilo auto s druhou čtveřicí statečnejch. Vítáme se a Laktát po potřesení rukou prchá na toaletu, protože mu to opět rozhejbalo nervozitou trpící střeva. Objednáváme další rundu, pampeliškáři na nás divně koukají a radši jdou platit. Opět propuká veselí na jejich účet.

03 – Squadra azzura před půlnocí

Po chvilce přistane Krasoňovi před nosem talíř s řepou a zelenym čimsi, za což sklidí posměch a opovržení.

„Bych zjedol rezeň, ale němám peniaze, vy kokoti, preto pijem aj tu dojebanů kofolu. Všetko som utratil za vlak.”

Záchvat smíchu a řev na celou hospodu. Naše skupinka se začíná vymykat a zároveň přichází čas dát si deset.

Dej si deset je totiž taková roztomilá hra, kdy se pár lobotomů domluví, že si navzájem dvakrát denně můžou kdekoli udělit deset kliků a musí se hned splnit, jinak následujou trestný kliky a v mnohem větším počtu. Takže restaurace, fronta u pokladny, policejní kontrola, předávka štafety na Vltava RUN, jsou naprosto příhodný místa, kdy dotyčnýho pošlete k zemi a musí udělat deset kliků.

V našem týmu hrajeme čtyři, což znamená 80 kliků denně.

Paní hostinská nevěří, hosté restaurace nevěří, nikdo nevěří a náš tým řve jak stádo splašenejch turů. Naštěstí Česká hokejová repre hraje zrovna první zápas na mistrovství světa, tak se ten řev celkem ztrácí. Další a další a eště další runda a téma se pomalu zvrhává.

Laktát (pravděpodobně): „Hele, jak chodí žížaly na rande? Jak může tyvole ta jedna vědět jestli mluví s hlavou nebo prdelí? Nebo když k sobě mluví dvě prdele, to je něco jako rande na slepo, ne?”

Vojtáno: „No a to eště když prdel řekne, že jí bolí hlava, to je pak rande, že by ses voprcal.”

Tohle už nevydrží slušňácí Jejda s Krasoněm a jdou spát. Z Laktáta alkohol setřás nervozitu, už nemusí co pět minut navštěvovat porcelán, je si toho vědom a poroučí paňáčky na dobrou noc. Nikomu se do nich moc nechce, protože už je půlnoc a ráno v sedum musíme bejt na startu, ale je dost nevodbytnej.

„Michale, dáš si paňáka?”

Michal (smutně a odevzdaně): „Radši jo.”

Evidentně už chce ležet v posteli a nechce zbytečně klást nesmyslnej odpor.

Po vcucnutí kořalek nás paní hospodská vykopla spát a tak už jenom bloumáme s posledníma cigárkama před spaním kolem chatek. Plni něhy popisujeme auta a postupně uvadáme do postelí.
Krasoň chrápe jako kráva a mě se nedaří usnout. Mě, kterej spí dycky jako první a pak ruší všechny kolem mohutným chrapotem teď deptá cizí chrápání. Jaaaaj, tady vidim zase velký špatný.

04 – Bratia Cypovia

Mrk, ráno, budíček, ulepená slina v koutku, rozlámaný tělo a trocha bolehlavu.

„Kurva, po pampeliškach asi hlava nebolí tolik jako po pivu a cígach.” pomyslim si a tiše závidim konzumentům salátů jejich spořádanej a nudnej život.

Pomalu se všichni potkáváme venku před chatkama, z osádky druhýho auta vyzařuje klid, protože ty hajzlové ví, že maj po našem vyběhnutí ještě čas se dospat, kdežto osazenstvo dodávky je v depresi, protože za hodinu start a únava už teď. Michal a Vojtáno kouří jednu vod druhý, asi aby roztáhli plíce, nebo co, Jánevim přebírá třicetikilovou bednu jablek, chce nam jí nacpat do auta a já jemu do prdele, Lenča se v poklidu protahuje a provádí ranní hygienu, zatimco já si nervózně koušu loket.

Na Churáňov dorazíme kupodivu včas a naše popsaný auta ihned budí pozornost. Všichni si na ně totiž píšou drsňácký motivační hesla a kydy vo tom, jak nevyměknou, když nemůžeš přidej víc, silnější pes mrdá, nebreč a tak podobně, zatimco my šíříme lásku a něhu a když nemůžem, tak sypeme.

05 – Decibely lásky

Jdeme doprovodit Michala a udělat si společnou fotku pod slavobránou. Těsně před startem Michal típe cigáro a zjišťuje, že nemá startovní číslo. Tykrávo, za dvě minuty výstřel. Prcháme do auta, číslo samozřejmě nemůžeme najít. Objeveno, honem zpátky. Vyběhnout kopeček, celý uřícený dobíháme na start a akorát se začíná odpočítávat. 3,2,1, staaaart! No, a můžeme jet, neni nač čekat.
Osádka kombíku radostně míří zpátky do kempu vyhajat kocovinku a my jedeme vstříc zážitkům.

Na první předávce v Lipce probíhá svatba, takže se stáváme nechtěnými účastníky pro nás trochu bizarní situace. Leňule jako jediná žena naší osádky konstatuje, že svatební noc dvou upocených lidí si nedokáže úplně představit. Inu, o to je pravděpodobně silnější pouto lásky a jak řiká jedno hezký moudro: “Co mi neni rovno, po tom je mi hovno.” Tak přejeme dodatečně novomanželům mnoho lásky a něhy!

Přibíhá Michal, předává štafetu Jánevimovi a nabízíme mu vodu, minerálku, nebo bundu.

„Nemáš cigáro?” zeptá se ustaraně.

06 – Naše filozofie

Nechápu. Mě by to takhle po doběhu zabilo. Samozřejmě je mu vyhověno, frčíme dál a Vojta se kochá přírodou.

 

„Tyvole, Šumava je tak krásná… Hele ty kopečky, lesy, louky, nikde žádná skurvená řepka, to je něha.”

Pich: „Žejo, hele třeba tamten bejk. Čum jak má koule až na zem.”

 

Vojta propuká v řev, Michal taky a Lenča nevěřícně kroutí hlavou.

Další předávka, čas držíme dle předpokladů, takže paráda. Lenča mizí v dáli a začíná pršet. Čtvrtej úsek z Lenory běžim já, takže přichází mlčení a stres. Du se vysypat na TOI a nervózně projíždim propozice, jestli se náhodou profil trati přes noc nezměnil. Lenora, hmm, to je hrozně příznačný pro moje lenivý rozpoložení. Kolik mam eště času? Čtvrt hodinky, to už si radši navleču hrudní pás, číslo a pomalu se připravim. Akorát zapínam bundu a Michal řiká:

„Hele, támhle běží Lenča” a ukazuje kousek za parkoviště.
„Doprdele, co tady ta krůta dělá takhle brzo?”

Skáču do Salmingů a na předávku vybíham rovnou z auta.

„Ses posrala ne? Měla si přiběhnout až za deset minut, kazíš časovej harmonogram! Taková nekázeň se nebude tolerovat!” halekam na ní při sprintu z parkoviště k předávce.
Paní dobrovolnice nechápavě kouká s votevřenou pusou, páč sme asi první závodnící, který si nadávaj za rychlejš zvládnutej úsek.

Vybíham. Chčije. Kopec. Tepy nad ANP. Kurva, neměl sem včera tolik hulit. Pozdě Picha honiti. Vyfunim teda kopec, zabočim na nějakou lesní cestu a snažim se uklidnit tep aspoň na meziprahový hodnoty. Po chvilce se zadaří a dokonce si začnu běh užívat. Zas mi dochází, do jakýho šílenství jsme se pustili, a že jsem vlastně rád za takovou partu stejně jebnutejch individuí. Klušu to na klid, neb neni kam se honit. Boj vo život teprve přijde na čtvrtým a pátým úseku.

Na předávku do Stožce dobíham v dobrym rozpoložení a už z dálky na mě haleká celej tým, protože zrovna točíme auta a naší posádku čeká odpočinek.

„Dobře Pichu, dobře, hezký je to, poď, poď.”

Uposlechnu rady a dvacet metrů před předávkou přejdu do chůze.

„To je debil, von fakt de. Dělej vole, pohni sebou!” křičí kdosi.

Chci teda udělat pár rychlejších kroků, ale Laktát neponechal nic náhodě a zařval:

„Pichu, dej si deset!”

Ten hajzl! Takhle po doběhu mě poslat k zemi. Poslušně zalehnu, odpumpuju deset kliků, poděkuju Lukášovi za to, že mi zvýšil fyzickou kondici, předam mu pásek a se slovama o šíření lásky a něhy se loučíme. Náhodný účastnící vostatních týmů zírají s votevřenou hubou, protože pětiminutovou předávku eště neviděli.

„Tyvogo viděls to? Co to bylo tybláho? Proč dělal ty kliky? Co je to za blázny?” a jiný podobný otázky se vozejvají z davu.

07 – Lenča spisovatelka

Je zhruba půl dvanáctý, což je čas tak akorát na voběd a přesun někam k Černej v Pošumaví. Jedeme dlouho a nikde žádná knajpa. Nakonec Vojtáno nadatluje něco do navigace a máme cíl. Cestou mineme velikou ceduli s nápisem DOMÁCÍ UZENÉ.

„Zastav! Zastav! Tady se nažereme!” Pozdě. Vojtánovo brzdná reakce třista metrů za cedulí byl zmar. Nevadí, otočíme se a zajedeme zpátky.

Opět úspěšně mineme velikou ceduli s nápisem DOMÁCÍ UZENÉ.

„Co děláš tyvole, kam jedeš, tady to bylo!”
„No sory, sem to holt přehlíd.”
„To je debil.”

Je ale vidět, že je Vojtěch řidič z povolání, protože zatimco my si klepeme na čelo, von znova v klídku votáčí auto na hlavní silnici a napotřetí zamíří do vrat s cedulí DOMÁCÍ UZENÉ.

Na dvoře se nás bodrá hospodyňka zeptá, copaže to chceme a když vidí, že vůbec nevíme co chceme, votevře udírnu. Fturánu nam začnou kapat vod huby vopratě slin, protože to byla zhmotnělá něha a láska. Sejry, bůček, uzený, ryby… Ta vůně, ten pohled, to úplně hladilo duši. Okamžitě jsme naklusali pro zbytek osádky, ale Lenče bylo blbě z jízdy, tak se snažila chytit normální barvu a na nějaký pochutiny neměla vůbec pomyšlení.

Když ukážete čtyřem hladovejm chlapům narvanou udírnu, řeknete jim, že máte čerstvý tvarohový buchty, švestkovej koláč, dáte jim vochutnat a pochlubíte se, že všechno je domácí, žádný velkoobchodní sračky, tak je nad slunce jasný, že tržba bude veliká.

No, nechali jsme tam kolem dvou tisíc a paní hospodyňka si mnula ruce. My ne, protože jsme je měli plný laskomin. Bůčky, sejry, koláče, buchty, jogurty, sirupy, prostě všechno, co se dalo koupit, jsme v Minizoo Wapiti koupili. Zaplaťpandu za lednici v autě. Piva z ní jsme okamžitě vyházeli a narvali jí dobrotama.

Přestože jsme si naprali bandasky buchtama, bylo stále na pořadu dne se konečně přesunout do hospody na voběd, nebo aspoň vývar.

08 – řekněte tofuuuuu

Čáp zadal do navigace nejlíp hodnocenou hospodu v Horní Planej a jelo se. V restauraci Šumava nás zklamal už jídelní lístek na vývěsce, ale i tak jsme vlezli dovnitř a zasedli ke stolu. Během pár minut jsme ale situaci přehodnotili a zase z hospody vypadli. Hosti neměli co pít, k jídlu měli všichni picu (to se pozná podle velkýho kulatýho talíře a vokousaný kůrky), u baru fronta na placení a vobsluhovala jedna číšnice, která dle všeho musela i vařit a podle strhanýho výrazu eště v patře vobkládala koupelnu a na dvoře krmila husy. Čtyři hvězdičky maj jako za co? Ze soucitu?

Takže hurá ke Kohoutům, kde jsme rozhodně neprohloupili, hrcli do sebe vývar, lazaně a bylo nám rázem opět vo něco líp. U vedlejšího stolu seděla Liščí část Forestí tlupy, taxme se pozdravili, popřáli mnoho zdaru a jeli dál. Eště před cestou sem toužil vysypat hnědej náklad, ale hajzl byl permanentně vobsazenej. Jak sem tak kecal s Lišákem, mihnul se kolem Jánevim a zmizel na pánech. Po chvíli vylez celej rudej, protože mocně bušil na dveře v domnění, že trůnim já a řval:

„Pichu, dělej ty hovado! Né že to tam celý posereš!”

a z hajzlu samozřejmě vylez někdo úplně cizí. Naštěstí měl smysl pro humor, zasmál se nedorozumění a že prej de vo hovno. Následoval přesun na osmou předávku k Černej v Pošumaví, válení se v trávě, zkrášlování auta, čekání na druhou partu a vyhlížení Kellyho.

Zážitky druhýho vozidla, který se k nám blížilo světelnou rychlostí, zprostředkovala Adélka, tou dobou už překřtěná na Karel.

Po příjezdu zpět k Vodníkovi dostala skupinka rozchod na dospání, ale Laktát, Krasoň a Jejda jsou k nezastavení, chtějí sdílet úplně všechno a kdekoli a s kymkoli.

Radši tedy po předání kupodivu nevyhořelých chatek vyrážíme na předávku do Stožce. Hyperaktivní bukvice jsou vzadu v autě jak sardinky. Díky jejich nemožnosti se jakkoli pohnout aspoň melou pantem vo sto šest. Já Karel přemejšlim, jestli mam dost ibalginu proti bolení hlavy, nebo kde popřípadě zajistit kokain, kterej by mě hodil na stejnou vlnu a stíhala jsem jim.

Jediný, co hyperaktivní nasypaný kecaly na chvilku utišilo, byl výkřik „Nohavica”. Byla jim vysvětlena hra „uhodni interpreta”, ze který si obratem udělali hru „Něco zařvi a máš možná bod a možná taky ne“. Tadle hra ve volným stylu bohužel vydržela celých 35 hodin.

Ve Stožci proběhlo dojemný loučení s plačícím Laktátem a panickej přesun na další etapu. I když neustále chcalo, neznamenalo to nic jinýho než zvýšenou vlhkost v autě a prvotní náznak čichovýho vjemu, kterej se časem zintenzivňoval. Kluci trošku zmlkli a začali se dopovat, což Kelly sledoval a komentoval velice opovržlivě. Druhej úsek běžel Jejda, třetí Herr Krasoň a všichni tři zvládli svoje úseky na klid a nutno podotknout, že i nějakou minutu nahnali. Čtvrtej úsek běžel Kelly. Teda běžel… Absolovoval ho s vypětím všech sil. Při pohledu na jeho finiš šestikilometrovýho úseku na všechny přihlížející padla deprese. Laktáta, Krasoně a Jejdu doběh dokonce vyděsil natolik, že k údivu ostatních zmkli a byla jim vidět panika v očích. Jejda s Krasoněm se pomalu začali bát jestli Kelly vůbec přežije aspoň přesun na další předávku a pomalu si začali přerozdělovat jeho úseky.

09 – Něha a láska na rozkvetlej louce

Tady přerušim Adélčinu vsuvku a psaní se zase na chvilku chopim já.

Nutno podotknout, že tadle situace neni smyšlená a Kellyho doběh vopravdu vyděsil všechny, včetně úplně cizích lidí. I Vojtáno, těžkej antisportovec poznal, že je něco v nepořádku, a že takhle by neměl vypadat běžec, kterýho čeká eště třicet kilometrů v kopcích.

Neměli jsme moc čas rozebírat Kellyho stav a nechali ho napospas osudu. Michal na další předávce čekat nebude.

Druhý úseky proběhly dle předpokladů, bez žádnejch zvláštností a Lenča zase nahnala nějaký minuty navíc, přestože to měla výslovně zakázaný.

Za zmínku snad stojí jenom to, jak si Michal stěžoval na Runczech, jaký sou to volové, že nechají udělat skvělou běžeckou bundu pro pražskej maraton, ale ta nemá kapsičku na cigára, takže si je nemá kam dát. Vopravdu k nasrání, běžecká bunda bez kapsičky na cigára.

Taky se změnilo chování jediný dámy ve voze. Po pár hodinách strávených s náma totiž Lenče votrnulo a když zahlídla roztomilý běhající zajíčky prohlásila:

„Jéé, hele, zajíčkové. A jak se honí. Asi chtějí prcat.”

To nás samozřejmě rozněžnilo a zamáčkli jsme slzu.

Za tyhle vulgární výrazy jí ale stihnul trest a opět běžela v dešti. Teda s deštěm strašili všichni, že prej budou padat minimálně hovna s háčkama a potom žiletky, který to všechno rozsekají na sračky. Měl jsem z vody trochu obavy, neb jedny běžecký boty ve smradlavým propoceným voze jen tak neuschnou a náhradní nemam. Leda pantofle.

Vybíhal jsem ve Vyšším Brodě ještě do příjemnýho počasí a pranic nevadilo, že mi hned na startu Vojta dal deset. Stejně mi je dal schválně, protože sem se mu smál, když blbec tvrdil, že v tom vohradníku určitě neni elektrika a pak si na něj sáhnul. Samozřejmě že byl pod proudem, Vojta dostal mrdu a já se skoro pochcal smíchy.

Za kolejema jsem potkal zabloudivší Martinu Dejovou, kterak sbíhala z nějaký louky a klela. Je fakt, že tady mělo jinak perfektní značení malinkou trhlinku a nebejt navigace v hodinkách, běžim úplně do stejných míst, odkud Martina přiběhla. Naštěstí se jednalo vo ojedinělou záležitost a za značení bych organizátorům udělil deset z deseti.

Na tuhle trasu z Vyššího Brodu do Rožmberka se neměli dostat žádný auta a silnice cojávim měla patřit jenom běžcům. Tyvole lidi, copa ste kokoti? Dyť mam asi propozice, na nich vyznačený trasy kudy se běží, kudy jede auto, je to barevně rozdělený jako pro dementy z pomocný školy a stejně toudle trasou projelo asi 500 aut. To bych vam vole házel hřebíky pod kola. Takle se láska kurva nešíří! Takže pro příště, nechte běžcům jejich trasu a jezděte prosimvás po tej automobilům určenej, ju? Díkes moc.

10 – Bore bore boreček

Tak a teď zpátky k plkání.

Ke konci úseku je skoro kilometr dlouhej seběh do Rožmberka, kde stačí natáhnout nohy a letí to samo. Ještě hecnu nějakou holčinu, která se mě chytí a na předávce nás její tým dokonce předběhne, protože Laktátovi předávam dlouhým objímáním, vroucnejma polibkama, plácáním po zádech a přátelským udělením deseti kliků. Samozřejmě u toho ještě musíme zapózovat fotografovi. Následuje opět údiv všech diváků, co to ty debilové vyvádí, zatimco kolem nich předali už tři týmy. Inu, láska se nedá šířit rychle. Možná jo, ale určitě to neni kvalitní šíření a vod srdíčka.

Sotva zalezeme do auta, spustí se slejvák jako hovado. To sou přesně ty hovna s háčkama, ve kterejch nechceš běžet ani za zlatý sele. Laktáta všichni litujeme. Né moc, ale trochu přecejenom jo.

Vzhledem k pokročilejší hodině je třeba vyhledat pokudmožno suchej úkryt, tam složit hlavu a aspoň pár minut pospat před noční šichtou.

Jánevim nakonec najde parádní nocleh pod jednim přístřeškem u školy, kde sešoupneme lavice xobě, uděláme místo a zalezeme do spacáků. Dvojice Čáp a Hnízdo se uvelebila v autě v poloze skroucenin.

Do předávky v Boršově máme zhruba 2h:30m. Vstáváme tedy za dvě hodiny. Než usnu, začne chrápat Michal. Mě u hlavy. Se poseru. Jánevim si myslí, že sem to já, je na mě nasranej a haní mě na společnej konverzaci, kam posílá nahraný chrápání. Všechno se ale vysvětlí a Michal dostává co proto.

Hodina a půl spánku neni úplně ekvivalent absolutní něhy, ale lepší než drátem do voka. Bude hůř. Mnohem hůř.

Na předávce vládne chaos a panika, protože běžci v tom dešti, tmě, změti aut kuželů světel a lidí vůbec nemají šanci vědět, kudy běžet. Halekáme na Kellyho, aby správně předal kouřícímu Michalovi a nezmatkoval v davu. Vojtáno nemá svuj spacák, takže se odebírá budit Laktáta, dožaduje se svýho spacáku a polštářku ve tvaru hovna.

Laktáta sice vzbudí, ale hledání spacáku v tej nepřehlednej změti věcí po deseti minutach na dešti vzdává.

Stejně nebude spát, protože bude řídit na další čtyři předávky, takže celý vzrušení bylo zbytečný. Laktátovo zbytečnej budíček možná zapříčinil sled dalších událostí, ale ještě nepředbíhejme.

11 – Hmatatelná láska a něha

Ke druhým předávkám druhý skupiny Karel dodal jen to, že vše proběhlo dle předpokladů. Za zmínku prej stojí akorát situace, kdy Kelly, celoživotní odmítač proteinů, gelů a hořčíkových tablet, začal sypat ve velkým, aby vůbec přežil. Navíc objevuje v rozpisech kouzlo trati č.32 a bledne. Přesně tý trati vo kterej bylo zakázáno mluvit, aby se Srnec nevyděsil a nezačal blednout. Vod tý doby to byl na jeho přání úsek, vo kterým se nesmělo mluvit, ale nikdo toho nedbal a dělal se humor na úkor Kellyho strachu.

Rovněž prohlásil:

„Se musim představit záchranářce a říct jí ať připraví defibrilátor, nastaví ho rovnou na maximum, že budu mrtvej zhruba v půlce 32 úseku. A pak ať mi daj eště jednu lehkou ránu na rozproudění, abych to doběch.“

12 – Dej si deset v praxi. Na zemi Laktát

Ale zase zpátky do dodávky.

Noční běhání v dešti nikdo nemůže mít rád a když tak dneska sepisuju tydle bludy, vlastně ani netušim, jak kdo běžel, jestli se někomu něco nestalo a tak. Nacházel jsem se ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno a kdyby mě naložili do cizího auta a znásilnila banda sfetovanejch negrů s letlampama, vůbec bych neprotestoval. Možná bych byl rád, že to znásilnění bolí míň než běh. Těžko říct.

Každopádně se ploužim tmou do Hněvkovic a už začínam cejtit, jak se do lejtek zakusuje únava. Asi dva kiláky před cílem mě předběhnou dva borci, mají solidní tempo a povídají si. Snažim se jich držet a přimět se k rychlejšímu pohybu. Nechutná mi to, ale ždímu se. Konečně vidim předávku a řvu na celý kolo radostně:

„Něha! Láska!”

Odpovědí je mi ticho.

„Něha. Láska.” zkoušim to znova s obavou v hlase

Nic.

„Pichu, voni tady nejsou.” řiká mi vopatrně Vojtáno.

„Kde sou kurva?”

„Zaspali.”

„Cože? Tyvole to si děláš kozy. No to sou hovada. Jak mohli zaspat?”
„Už jedou, prej tři minuty.”

„Dobrý no, já se du protáhnout. Až je uvidíš, dej mi vědět, umlátim Laktáta štafetovým kolíkem.”

Nejsme sami kdo čeká na spáče. Jenom na tejhle předávce ztratily další dva týmy. Holt se to stává. Trochu se uklidňuju, ale pohled na hodinky mi vrací tik do voka. Šest minut a nic. Nikde nikdo.
Po vosmi minutách se vypotácí z auta mátožná troska, která vůbec neví, jak se jmenuje, proč je na světě a co dělá zrovna na tomhle místě. Laktát dostává sodu, ale vůbec nic nevnímá, Jejda mu dokonce musí zavázat tkaničky, aby si nerozbil hubu, poplácá ho jako koně po zádech a vykopne na trať.

Mezitim dostávam zase žílu, protože sem se poslední dva kilometry ždímal jako panicovo penis a pak čekam pomalu deset minut na předávce. To sem si moch na trati dát klidně pivo a cigáro. Začnu na Jejdu hudrovat, ale ten mě usadí s tim, že je naše chyba, že druhá posádka zaspala. Prej sme je pozdě vzbudili. Za takový sračky bych mu dal nejradši operativně pěstí, ale sem tak vysílenej během, že nemam ani sílu odporovat a radši se jdu převlíct do suchých věcí do auta. Tam se dozvídam, že druhou posádku Jánevim samozřejmě budil telefonem, ale protože neudali svojí polohu, dobu dojezdu a vlastně vůbec nic, nemoch tušit, kdy je má budit, tak je budil 20 minut před předávkou.

Mam pěnu u huby. Kdyby nějaká snaha se vomluvit, jakože „jo, sme vole tragédi, co si neumí nařídit budíka, soryjako mrtki.” tak oukej, nema problema. Stane se, žejo. Deset minut pro nás stejně hovno znamená, když na každej předávce s Lukášem dokážeme ztratit pět minut klikováním a objímáním se, ale házet chybu na nás? To nemohlo bejt myšlený ani jako nepovedenej humor. Princip šíření něhy a lásky je pošramocenej lží a trapnejma výmluvama a zanechává stopy na dalším průběhu závodu.

Z Laktáta nakonec čestně vypadlo, že si druhá posádka špatně nařídila budíka. Čas buzení byl nastavenej podle itineráře, jenže my měli za těch dvacet etap půl hodinky náskok, kterej byl jaxi vopomenutej. No a chybička se vloudila.

Lukášovi jsme byli zpětně vděčný, že měl koule, nehledal trapný výmluvy a přiznal barvu. Stačilo to říct hned, zaplatit pivo po závodě a bylo vyřešeno. (Po závodě se v hospodě přiznal i Kelly s Karlem, takže se potvrdilo, že veškerým dohadům šlo jednoduše předejít.)

 

13 – tyvole, von nemá cigáro!!

Stejnou situaci popisuje Karel očima účastníků druhýho vozu:

Po přesunu do Týna nad Vltavou bylo rozhodnuto, že venku před peny se spát nebude a půjdeme do tepla tělocvičny. Tak ale praskala ve švech. Sice teploučko, ale běžci snad nemají špičky a při chůzy dopadají z deseti metrů rovnou na paty. Hluk jak blázen. Chudák Laktát se stěhoval milionkrát než to vzdal. Jejda má asi dobře vyvinutej čuch protože při budíčku Laktáta našel neomylně. Budíček. Zaspali jsme. Laktát, no spíš hromádka neštěstí, sedí v tričku ve spacáku a zoufale kouká na očíslovaný pytlíčky s oblečením. Jejda ho do něčeho navlíkne a souká Laktáta do auta. Ladíme navigaci a se smrtí v očích se proplejtáme úzkýma uličkama k předávce. Pozdě. Chudák Pich, kterej musel čekat. Přesun na další stanoviště. Laktát dobíhá v celku a poměrně v lidským stavu. Prej první čtyři kiláky běžel v komatu, nic si z nich nepamatuje a hodinky zapnul až na sedmým, takže vlastně super. Jen se chudák nestihl vysypat.

Herr Krasoň je na trati a vyrážíme do Zlatý Koruny. Neustále chčije. Laktát nevylejzá z auta a hřeje se, Kelly už hodinu nemluví, jako před každou svojí etapou. S Jejdou čekáme na Krasoně, kterej má zpoždění. Kelly se rozcvičuje popocházením, třením si dlaní a šeptáním: “Doprdele, doprdele, kurvafix, doprdele.” Peťa už má zpoždění a my začínáme panikařit, že se někde zabil nebo ho něco sežralo. Konečně dobíhá, Kelly mizí do tmy a Luky vylejzá z auta.

„Ty vole kde si. Jsme měli strach.“

„Hore na križovatke nikto něbol, tak sme si zabehli eště s jednym týpkom. Na to, že to boli len dva kilometre bol ten týpek dost zpruzelej.”

Kelly doběhl s větším výtlemem než druhý úsek. Prý to bylo super.

„Běžel jsem jak srnec“.

Od tý doby mu nikdo neřekne Kelly, ale stal se tokajícím Srnečkem.

Osušit, převlíknout najíst a přesun do Kamýku nad Vltavou. Hra „Uhodni, zakřič, ukaž“ pořád frčí.

 

14 – trio retardo

Střih a a zpět k vyprávění posádky prvního auta:
Po extempore s čekáním na předávce jsme se odebrali chrápat někam k Penymarketu mezi vozíky, kam na nás nepršelo. Zima nezima, než chrápat ve vypsychlej tělocvičně s dalšíma tisíci smradlavejma lidma, to radši spacák, outdoor a vůně tlejících odpadků v koši. Spánek přichází okamžitě, protože únava je obrovská. Ani jsem nestačil mít ranní, nebo pozdně noční erekci a už mnou zase cloumá Jánevim, že musíme vstávat.

„Di do prdele a nech mě spát eště aspoň pět hodin!”

„Pojďte nebo přijedeme na předávku pozdě. To se nesmí znova stát.” skoro žádoní Jánevim.
Tyhle slova zafungujou a než Michal vyhulil druhý cigáro, byli sme v autě. A s náma neuvěřitelnej smrad. Hlavně že máme sprchu, která zabírá půlku zavazadlovýho prostoru. Posraná zima, posranej déšť, posranej běh, posranej smrad, posranej celej svět i s celým posraným vesmírem, todle je antiněha.

15 – hovna s háčkama

Dojíždíme na předávku a s velkým předstihem parkujeme na velkej louce. Všichni ospalí jak mimina, nemohoucí a smradlaví. U TOI vzniká tuhej boi vo přední místa ve frontě. Zatímco Lenča se boje účastní osobně, já to prozatim co nejvíc oddaluju, abych se vyhnul postávání ve vichřici a dešti. Michal venku kouří, Jánevim se pomalu převlíká do běžeckýho a Vojtáno se připravuje na další přejezd. Je nam dost divný, že nikde nevidíme auto ani posádku druhýho vozu, ale necháváme to bejt, tady přece dobíhají, tak nemusí nikam jezdit. Třeba hledají nocleh.

Vojta se mračí u navigace a řiká:
„Tyvole, mě to ukazuje přejezd na další etapu sem, to bude něco špatně.”

Čumíme do propozic a……

16 – Klasická půlhodinová předávka. Focení, kliky, šíření lásky a kolem nás běhaj lidi

„Doprdele, my sme na úplně jinej předávce! Michale, típni cigáro, jedeme pryč! Sme na špatným místě! Lenča furt sere? Jděte pro ní někdo.”

Rychlý a stručný informace stačily k tomu, abysme během dvou minut seděli všichni v autě a jeli směrem na Květov. Lenča teda trošku posmutněla, protože už na ní po půlhodině stepování ve frontě přišla řada, ale nedalo se nic dělat. Posádka Čáp/Hnízdo (možná sme jim mohli řikat Andrej a Bureš, ale to by zas byla velká urážka) jedou rallye Vltava, protože posrat předávku si nemůžeme dovolit. A už vůbec ne po tom, co dostala druhá parta kartáč.

Bezpečnou jízdu smrti zakončujeme v Květově v 6:04 ráno. Michal vylejzá z auta a strká cigáro do huby.

„Tyvole mazej na předávku, kouřit budeš po doběhu!” řvu na něj.

Za dvě minuty přiběhnul Kelly úplně vysmátej a halekal něco vo srncích. Povolenej doping se zaplaťpandu rozjel na plný pecky a my se mohli v klidu přesunout zpátky na louku v Kostelci nad Vltavou.

Lenča se zhrozila, že bude muset znova vystát frontu a jela s náma naprosto zbytečně, což byla pravda, já šel sehnat snídani a Jánevim si masíroval svojí bolavou haxnu, která dostala na třetím úseku co proto. V Kostelci je snad nejhorší počasí z celý Vltavy, ale depresi odstraňujou fantastický dobrovolnící. Jejich stánek s klobásama, uzeným, polífkou, palačinkama, nutelou, kafem, čajem, rumem, pivem, dobrou náladou a já nevim čim eště, to bylo pohlazení po duši. A navíc nešetřili úsměvama, přestože stáli v tej kose celou noc venku. Ty normálně zaslouží metál za ukázkový šíření něhy, to jako vážně. Jestli se moje slova dostanou do Kostelce, tak že eště jednou děkuju a s láskou vzpomínam na skvělou snídani plnou něhy.

17 – Nejlíp je mi na zemi, u košíků, u peny

Vojtáno si k palačinkam vaří kafe a najednou zařve jak raněný zvíře:

„Kurvaaaaa! Doprdeleeeee! Tři jednaa, tři jednaa!”

V domnění, že se jedná vo nějaký heslo kamioňáků v nouzi, okamžitě chci nějak pomoct a ptam se co se stalo.
„Další péro. Viděl sem další péro a strašně zblíska. Tři péra a jenom jedny kozy.” div nepláče a ukazuje prstem někam.
Pohled ve směru prstu k sousednímu autu nelže a ani já nejsem ušetřenej pohledu na upocenýho, scvrklýho, chlupatýho Kajetána asi z půl metru, kterak mizí v trentýrkach.
„Díky vole, fakt díky. Eště že už sem ty palačinky sežral.” řikam mu.
Jánevim se jenom směje jako vemeno. Při následných přesunech hrajeme hru kozy/bobr/pták. Děvčatům se jako plusový body počítají samozřejmě ptáci, zatimco mužům úchylům kozy a bobři. Při tejhle příležitosti se dozvíme vod Vojty krásný a pravdivý moudro, že bobr staví hráze, ale ptáky ne. S tim se nedá než souhlasit.
Pak už přibíhá Michal a jedeme dál.
Na některej z předávek potkam Víťu Dvořáka. Ten, lehce promoknuvší a marodnej sotva sípal, ale co sem tak z jeho šeptání pochopil, už měl svoje úseky za sebou. Tyvole, mě čekají eště dva. Ten hajzl, jak já mu závidim.
Po Jánevimovo doběhnutí čtvrtýho úseku je zřejmý, že někdo bude muset místo něj běžet pátej úsek, protože noha vypověděla službu. Má jí celou fialovou a je s podivem, že vůbec přežil čtvrtou etapu. Oznamuje to osádce druhýho vozu, kde všichni běží jenom čtyři úseky a je tedy nasnadě vybírat náhradníka z vozu číslo dvě, když ve voze číslo jedna běží všichni úseků pět. Navíc Michal ani Lenča jeho úsek vzít nemůžou, protože by museli běžet dva úseky za sebou, což je proti pravidlům, takže reálně zbejvam jenom já. Je samozřejmě naprostá píčovina, abych běžel šest úseků, kort když bych měl mezi pátým a šestým jenom třičtvrtě hodiny vodpočinku.
V posádce druhýho vozu připadá v úvahu jenom Herr Krasoň, nebo Jejda. Laktát toho má plný brejle a Srneček ač naspídovanej, by další úsek navíc nepřežil.

18 – Postižená Karel

Ochota těch dvou jantarů je bezmezná a chtějí Jánevima nechat na holičkách, ať si to klidně zaběhne s bolavou haxnou.
Tadle debata vo změně běžce na 33. úseku mě úspěšně minula, protože sem se ploužil po trati ze Solenice do Kamejku nad Vltavou po příšerných kopcích ve smrtelnejch tepech a řval jak pterodaktyl, kterýmu levý varle přejela tramvaj. Jako dycky. Tim pádem sem byl nucenej si udělat vobrázek až po doběhu z vyprávění. Stejně tak sem si musel udělat vobrázek z vyprávění vo tom, co se stalo Lenče na trati za průser. Ale prej šlo vo hovno a ani to nestojí za řeč, tak vo tom psát nebudu. Ani nesmim. Což je teda velká škoda, protože to bylo ftipný jak svině.
Po doběhnutí do Kamejku sem si řikal, že pátej úsek nedoběhnu a budu muset najít náhradu. Ale po finiši a posledním předání lásky s Laktátem mě všichni ochotně usadili, že to nepřichází v úvahu, protože už teď je problém s počtem běhu schopných lidí. Jánevimovo úsek si teda nakonec převezme Herr Krasoň, ale jenom v případě, že splníme dalších 27 podmínek, na který samozřejmě musíme přistoupit, neb nechat běžet Jánevima je čirá blbost, když sotva chodí.
Po zhltnutí párku v rohlíku a vypití malýho piva potkáváme na předávce Forestí tlupu, tentokráte vozidlo Císařů a Kuby Čamka,. Kecáme hodnou dobu a krátíme si tak čas spánku, což nam vůbec nevadí, protože je dobrá prdel.
Následuje přesun na Slapy, kde dáme oběd, pivo a já upadnu ve spacáku do komatu. Je mi úplně ukradený, že poprchává. Jsem tak vyčerpanej, že usnu během pár sekund a vzbudim se těsně před předávkou.

19 – Jízda smrti s Čápem

Zážitky z posledních úseků posádky druhýho auta opět přenecham Karlovi:
Laktátovi se opět nechce ze spacáku. Nakonec ale vylejzá dobrovolně a zmateně hledá pytlík s oblečením č. 4. Trošku si posteskl, že by chtěl vysypat ze spacáku rovnou na start, tak aby si zase první kiláky nepamatoval, jako v noci na třetím úseku. Odmítá si i kousnout párku. Vybíhá a zase mu prší. Přesun na další stanoviště. Podle plánu má Luky dobíhat. Přibíhá a předává štafetu Honzovi. „Ty kurvy si na mě počkali 400m před cílem a dali mi deset“.

Tady do toho vstoupim. Úplně sem zapomněl zmínit, že mi Laktát dal na předávce v Kamejku deset, ale nesplnil deset od Vojty a měl plnou hubu výmluv, proč je nemůže udělat. No a jelikož neudělal deset, nemoch mi je ani dát, čimž porušil pravidlo a následovali trestný kliky. Jak zmiňuje Karel, počíhali jsme si na něj kousek před Líchovama a musel udělat trestný a pak si dát těch deset vod Vojtána, který nesplnil. Měli sme fakt škodolibou radost, když se sotva zvedal vod země, ale dal to, pašák. Dal a hudral a řval nadšením, že má utrpení za sebou a cíl je na dosah. Už zase šířil lásku.

20 – Párek a hovínko

Slovo má opět Karel:

Jejda zodpovědně nutí všechny se protahovat, až na Srnečka, kterej krom mluvení přestává už i vnímat. Jejda má při běhu čas si dělat selfíčka na mostě. Už to začíná pěkně flákat. Srneček a Laktát se chopí šance zapózovat a dělaj si fotky na vyhlídce, přesně jako dalších zilion běžců. Trapáci.

Srneček před svou milovanou dvaatřicítkou mudruje.

„Lukyne, ty máš tu vazelínu, viď? Mohl bych si jí půjčit?“

„Jasně je ve dveřích.“

Karel: „Ťutí ty máš ošoupaný stehýnka?”

Srneček: „Ne mam přilepený koule v jeden slepenec.“

Namázáno a pádíme na další stanici, Kluky absolutně nezajímá můj osvětový výklad k okolí. A přemejšlí jen co, kdy a jak nasypat nebo sežrat. Ignoranti.

Stará Živohošť. Krasoň dobíhá v rekordním čase. Obstarán, nakrmen, namasírován v rekordním čase. A přesun na předposlední stanici. Rovněž v rekordním čase. Kelly dobíhá v euforii Srnce s rozlepenejma kulkama.

Poslední předání Kelly x Krasoň – a Kelly je tak nadopovanej, že běží dál. Naštěstí ho někdo zastavil vlastním tělem skokem pod nohy.

Po předávce rozjásanej Kelly hlásí:

„Já ho viděl, já ho i poznal, ale nevěděl jsem jestli mu mám pogratulovat nebo poděkovat nebo co mám dělat, tak jsem běžel dál.”

Přejezd na poslední štaci na Slapy. Krasoň dobíhá a vypadá, že asi umře. S Kellym choděj jak šlapky po dlouhým pracovním víkendu.

21 – Trosky ve voze

Tolik k posledním úsekům druhýho vozidla a hurá zpátky do dodávky a do finiše.

Vojtáno je trochu v depresi, jelikož to vypadá, že skrzevá naše pomalý šíření lásky nestihne bejt nastoupenej ve čtvrt na deset u kamionu. Vzhledem k tomu, že dělá v novej práci teprve druhej tejden, bylo by dobrý, aby odjezd kamionu stihnul a nedostal hned áčko. Propočítáváme čas doběhu do Prahy a vychází nam sedmá večer. Půlhodina v cíli minimálně, půl hodiny přes Prahu, půlhodina do Plzně a domů další, to už je devět večer a ještě neni u kamionu. Vymejšlíme alternativní řešení, kterak Čápa dopravit do Plzně fčas. Stačí vodvoz na Zličín, pak žluťákem do Plzně a je vyřešeno. Ovšem musíme se dostat do Prahy. Naše auto už nepřichází v úvahu, protože musí zase pendlovat po předávkach, tak nezbejvá než poprosit posádku číslo dvě.

Je nutný přiznat, že kdybysme nebyli debilové, trochu přemejšleli, moch už v jedenáct Jánevim Vojtu odvézt skoro až domů, vzhledem k tomu, že už další úsek neběžel a měli jsme čtyři hodiny čas. Tudle situaci jsme těžce nezvládli a tak i posádka číslo jedna vytvořila dokonalej průser, kterej musela operativně vyřešit posádka číslo dvě. Ta ale odmítala cokoli pro Vojtu udělat, byť jako kamioňák oželel poklidnej víkend se ženou, dvouma malejma dětma a jel se radši nevyspat a čuchat cizí smradlavý lidi, aby následně v neděli bez většího odpočinku sednul zase za volant a řídil svuj truck. Tak moc ochotnej byl a druhá posádka mu jeho ochotu oplatila slovama:

„Nikam nejedem. My máme hlad. Chcem si spolu sednout do hospody. To je váš průser, nám do toho nic neni.”

No panečku, týmovej duch jak vyšitej. To nestačim zírat. Tolik něhy a lásky najednou, že jí téměř nemůžu strávit a blil bych.

Obvoláváme tedy všechny známý, který jsou flexibilní, ochotný všeho nechat a vyřešit operativně obří problém. Blbý je, že jeden je v práci, druhej požil alkohol, třetí je s rodinou na návštěvě atakdál. Situace je dost vyhrocená, ale pomůže nám z ní anděl spásy – Jíťule Bryndačů, naše původní řidička, která i s voteklým kolenem sedne do auta a Vojtána bez řečí dopraví domů. Tomu řikam šířit lásku a něhu. Pro úplně cizího člověka bez větších otázek vykonat službu, která mu zachrání prdel. Takový věci se nikdy nezapomínají, Jíťo, a všechno se Ti to vrátí. Děkujeme!

Je pravda, že tady jsem jako kapitán těžce selhal. Pro Vojtovo rychlej přesun v případě nouze měl bejt připravenej záložní plán už před akcí, stejně jako měl bejt připravenej náhradník pro případ zranění a stejně jako měly bejt rozdělený interní penále za chybný předávky.

Za tohle si můžu sypat popel na hlavu po kýblích, protože v tu chvíli už to bylo jedno. Morálka mužstva byla rozložená, za jeden provaz se dávno netáhlo, každý auto jelo na svojí pěst a týmovej duch zmizel počítam někde v Hněvkovických nočních kapkách zmaru. A přitom začátek byl tak hezky našlápnutej…

22 – Jejda Retardovič

Do cíle už chyběly jenom tři etapy a mohli jsme propuknout v jásot. Michal se teda někde loudal, protože mu cestou z Rabyně pravděpodobně došli cigára a musel si zaběhnout do večerky, takže jsme měli v Davli dost času na to zase pokecat s Forestí bandou. Konkrétně s posádkou kolem Kuby Čamka. Šárce Holubů přišel náš trapnohumor hrozně ftipnej, ocitla se ve svým živlu a házela hlášky do placu. Kuba samozřejmě taky a pozadu nezvostal ani Lukáš Hirmanů, takže jsme během chvilky byli jedna ruka. Ája Říhojc je z toho osmihlavýho davu hýkajících jedinců trochu vyplašená, ale už s tim nic nenadělá. Bratrství dokonce zajde tak daleko, že Kuba bez vostychu sežere kus Vojtovo bůčku, i když dostal jenom čuchnout. Ale ničemu to nevadí, nálada je veselá, láska a něha z nás zase srší a tak je to v pořádku, tak to má být.

Michal dobíhá úplně vyřízenej a opět se sápe po cigáru, aniž by stačil popadnout dech. Lenča vyrazila na předposlední strmej úsek Vltavy s plnou hubou keců, že už nemůže a hrozně jí to potrvá.
Ve Vraným už na Vránu čeká Jíťule a na mě deprese z posledního úseku. 12kilometrů. Bože, to nemůžu uběhnout už.

Na předávce se vozejvá:
„Hele, to sou ty z auta láska a něha.” No vida, už nás dokonce poznávají. Ale kvůli výkonům to asi nebude.

Leňule přibíhá zase s desetiminutovým náskokem, Dorota jedna, takže vybíham eště s rohlíkem v hubě a nemůžu dejchat. Podýl řeky se běží parádně, ale nohy už nechtějí. Šouram se fakt hrozně pomalu a přede mě se dostávaj běžci i běžkyně. Jedný se snažim chytnout. Za hezkou prdelkou se běží vo třetinu líp, se řiká. Jenže je moc rychlá, tak to vzdávam. Za chvilinku další. Holky běží těsně za sebou. Tyvole, dvě prdelky, to už se běží vo dvě třetiny líp. Tak jo. Kopnu do vrtule a holek se chytam jak tonoucí stébla. Čumim jim na zadky jak úchyl, hekam úplně stejně, protože nemam síly a chybí mi už jenom slina v koutku.

23 – Srneček v říji

Pekárna Kabát je hodně rychlá, tak přidam v hekání. To už zase intenzitou připomíná řev pterodaktyla.

Dva kilometry před cílem Pekárna Kabát definitivně zdrhne a mě nezbejvá, než čumět místo dvou houpajících se měsíčků na hodinky a ukrajovat poslední metry. Proti mě už jdou davy běžců, který mají závod za sebou. Je super, že povzbuzujou, protože to dodává sílu.

„Tykrávo, Pichu, pět úseků sis dal! Huztý, seš borec.” plácam už se po zádech.

Sto metrů před cílem se ke mě přidává zbytek týmu a běžíme. Teda já běžim a za mnou vlaje něco jako zombiewalk. Cílová páska a propuká nadšení. Joooo, my to zvládli! Sme tady! Skáčeme po sobě jak malý děti, radost je obrovská, boucháme šáňo, probíhá společný focení a než si stačim užít trochu tý radosti v náručí ženy mojí, tým se rozprchává do aut a míří k domovům. Krasoňovi jede sice vlak na Sloveskou domovinu a kdyby ho nestihnul, bude tu čekat na další do rána, ale že ani Srnec s Karlem nezůstali na jedno pozávodní pivo… Takhle rychle to končit nemuselo.

Přeházíme si věci a lidi v autech dle potřeby rozvozu, s Lenčou, Jánevimem a Zůzou se eště vracíme do prostoru cíle, dovychutnat atmosféru jedinečnýho závodu, polknout něco k snědku a sosnout jedno zasloužený pivo… No, pivo… To co tam točili nebylo pivo, ale tak holt ne dycky je fšechno ňunískový. Cestou narazíme na Veroniku Preti, která chce zpětnou vazbu a vyzvídá co závod, jaxme si to užili a tak.

No tsyvoeeee! Paráda, něha, láska, dobro, superhustokrutopřísňáckej nejvíc nejlepší závod světa! Než jí ček stačí všechno vychválit, tak nás utne, že musí zase někam jinam.
No tak já jí to povim tady, co teda závod a jaxme si to užili. Na vlastním blogu si můžu plkat jak chci dlouho.

Takže teda tady to je.

Vltava RUN je pojem a očekávání jsem měl veliký, obzvlášť, když tenhle závod každej vychválil až na půdu. To, co jsem ale zažil na vlastní kůži, to bylo téměř famózní a dokonalý. Proč téměř, to hned vysvětlim.

Organizace: Vod setkání kapitánů v Dlabačově, po informační mejly, upozornění na změny tras, včasný dodání GPX, byla naprosto bravurní. Todle neni žádnej rektální alpinismus, ale holej fakt. Mam tu čest závody pořádat s dalšíma úchylama (Jejda + Laktát), tak mam představu, co to vobnáší za starosti. Všechno prostě včas a precizně dodaný, zpracovaný a ček to měl vopravdu strčený až pod čumák. Tady tleskám vstoje.

Dobrovolnící: To je kapitola sama vo sobě. Ten závod by stačilo vodjezdit autem vod předávky k předávce, popovídat si s nima a efekt by byl hodně podobnej. Jejich přístup byl i v tom chujkatým počasí naprosto úžasnej. Tleskali, fandili, povzbuzovali a lhali (už jenom kousek) 🙂 Dobrovolný hasičí a jejich rodiny, který běžcům navařili všemožný pochutiny, postarali se v nejvyšší možnej míře vo jejich žaludky, to je normálně na metál! Něha totiž samozřejmě prochází žaludkem a kdo šíří něhu skrzevá žaludek, je král! Děkuju, za Váš obdivuhodnej výkon a respekt Vám. Díky a opět tleskam vstoje.

Značení: Naprostá paráda, nikde sem nebloudil a krom jednoho kousku, kde chybělo 400 metrů značení a potkal jsem tam Martinu Dejovou, kterak běží z louky a hudruje, naprostá spokojenost. Herr Krasoň teda ne jednej křižovatce taky zabloudil, ale má naběháno, tomu dva kiláky navíc nevadili. Ba naopak. Jestli někdo na značení peskoval, ať si uvědomí, že voznačit 360 kilometrů bez jedinýho problému prostě nejde. Máte k dispozici GPX, máte. Tak kde je kurva problém?

Atmosféra: Luxusní. Hrozně mě bavilo, když se pomalejší závodnící předbíhali, jak jeden druhýho povzbudil, hecnul, prohodil pár slov, nebo aspoň zatleskal. Střelcí, co šli na čas a vesměs kolem mě proletěli, jsou asi jiná sorta, protože na povzbuzení nezareagoval krom jednoho týpka nikdo. Na předávkách humor, týmy se povzbuzujou navzájem, přejou si a tak. Todle mi fakt hrozně baví, když někdo umí sportovat pro zábavu a ne jenom pro výsledky. To je vopravdická něha a láska.

Trať: Jako míň kopců by mi vůbec nevadilo, ale to bude tim, že sem líný hovado. Do příště musim víc potrénovat, ať tolik neumíram. Jinak paráda, mě osobně to velmi bavilo. Asfalt, traily, kopce, skopce, roviny, déšť, sucho, zima, slunce… Podle mě bylo všechno, i ty hovna s háčkama.

Cíl a vyhlašování: Tady teda srazim nějakou desetinku, protože pivo v cíli neni pivo, ale patok. Zde samozřejmě dle chuti každého soudruha. Třeba si na tom nějakej manža čvachtal, ale já ne. Taky vyhlašovat v dámskej kategorii jenom prvního? Na takhle velkym podniku? Diplom přece nestojí tolik, ne? Je to příjemná vzpomínka na snahu, která skončila bednou, tak proč probůch neni oceněná? Ne že bysme skončili na bedně, to zas ne, leda by se vyhlašoval tým největších tragédů, to bysme asi vyhráli, ale první tři fleky se přece vyhlašujou co já pamatuju. Je to trochu škoda, takže dávam 9,8 z deseti.

Taky trochu proto, abyste si nemysleli, že ste nejlepčí a furt na sobě makali 😉

Závod se na nás podepsal hodně, protože třeba Adélka v pondělí vstávala se slovama:
„Na kterej předávce sou, kdo běží?”

Já pro změnu hledal po ránu běžecký boty a chtěl zabalit peřinu jako spacák. A v dodávce to dodneška smrdí jak v cirkusovým šapitó. Hlavně že sme měli gril, barel vody a sprchu, kterou nikdo nikdy nepoužil. Byla to prostě něha a láska i přes některý týmový rozkoly. Pro příště jsme chybama poučeni. Na první velkej závod to víc než ušlo.

No a kdybyste náhodou zase vyhlašovali nějakou psací soutěž, dělam jenom Ctrl C a Ctrl V, aby to bylo transparentnější a lidi tolik nepindali.

Něha, láska a Vltava s námi a zlé pryč! Kéž by za rok zas…

Tak Těpich Trempich

A sory za tak trapnej elaborát.