Vykopávam. Oželim sud. Hekťák. To znamená 200 piv.
Teď Ty https://shop.trempich.cz/

Díky z celýho srce fšem dobrým lidem
Posílam lásku

Jo a tady můžete mrknout na pohyby na účtu:
https://www.csas.cz/cs/transparentni-ucty#/000000-6008681063/Zdenek-Silingr

Trempich #knížky #nadobrouvěc #pivopomáhá #konečněužitek #DĚKUJEME!

The post Éšop dobrý srce appeared first on Trempich.cz.

Hlavní postavy a jejich události ftomto příběhu bohužel vůbec nejsou smyšlené. Jakákoli podobnost s jinými kretény není náhodná.

Tady po tom vodstafci prosimvás přestanou číst skušený horský matadoří a vůbec fšichni rozumný lidi, který se umí v horách chovat. Jinak za todle hovadství určitě něgde něgdy dostanu trekovou holí po dršce. Vy ostatní si prosimvás aspoň vemte příklad, jak se nechovat v horach.

Pro imbecily lačnící po dobrodružství v Dolomitskejch kopcích je výborný znát někoho, kdo je v horách jako doma, má nějaký skušenosti z ledofce, dokáže dobře vodhadnout hranice rizika a je ochotnej bejt s imbecilem navázanej na jednom laně. Takový dobráky abys lupou pohledal, ale jednoho takovýho M.i.Xe chválabohu znam. Dokonce už sme spolu zdolali na jednom laně Dachštajn, takže ví do čeho by šel.

Jenom je velká škoda, že má koleno fprdeli a do Dolomit s náma nemoch. Holt sme vyrazili s Bouřkou sami. Ne, že by Bouřka neměl vůdčí schopnosti, nevyznal se v horach, neuměl číst počasí a nebyl ochotnej jít se mnou po ledofci na laně, ačkoli váží polovinu co já, ale při fší úctě k němu – M.i.X je prostě vyšší liga. To je holej fakt.

Zas abyste si vo Bouřkánovi nemysleli, že je pologramotnej makak jako yá… Von ty skušenosti má, jenom pud sebezáchovy mu chybí. Co taky čekat u otce tří dětí. Na druhou stranu, bez toho by, jaxe pozdějc ukázalo, nedošlo k úspěšnýmu zdolání dvou nejvyšších vrcholů dolomit – Antelao (3264m.n.m) a Marmolada (3343m.n.m.).

Celou akci sme začli plánovat už na jaře sladěním termínu. V létě začal bejt Bouřka nervózní, že nemáme žádnej cíl. Uklidnil sem ho, že cesta je cíl, což správně pochopil tak, že má naprostou svobodu v rozhodování vo našem osudu. Na operační schůzi v restauračním zařízení oznámil, že nosí v hlavě několik variant na přechod na těžko, jednodení lechký vejlety, jednodení masakrální vejlety a to fšechno v několika lokalitách v závislosti na počasí.

Takovýmu plánu sem nadšeně aplaudoval fstoje a jal se přislíbit role řidiče dodáfky s lůžkovou úpravou, která znásobí flexibilitu výletu s možností přespání kdekoli. Tomu zase aplaudoval Bouřka. Během stendinkovejšnu a vzájemnýho laskání pinďourů sme dali dohromady sáhodlouhej seznam věcí, který nesmíme zapomenout. Start legendární akce byl dán na 20.8. leta Páně 2023 fpůl šestý nula nula votpoledne. Dáme něco menšího na rozchození, třeba Hochfeiler, pak napálíme Antelao, další den voraz na meších kopcích, pak Marmolada, následně přechod travnatejch kopců se spánkem někde nahoře, hoňkáním nad východem slunce a návrat domů. Tak genijální plán vobalenej naší flexibilitou a schopností improvizovat prostě nemá trhliny.

Jak uš to tak u genijálních neprůstřelnejch plánů bes trhlin bejvá, dycky se poserou hned na začátku. A náš plán nebyl výjimkou. Nejmlačí z rodu Boříků se rozhod že vomarodí, čimž fotrovi nedělní vodjezd do Dolomit vodloží, nebo dokonce rači úplně znemožní. Co s tim žejo? Dát mladýho na pár dní do bejbyboxu vyležet a po vejletě zase vyzvednout, zavrhla Lenka. Matky sou holt outlocitný na takový věci. Museli sme teda vyčkat pondělní kontroly u lekaře.

Ta naštěstí vyloučila závažnej průběch a sploditel tak dostal oficijální povolení vycestovat za hranice nejen fšedních dní. Mě se jednodení skluz taky náramně hodil, protože po víkendovým nohejbalovým soustředění bych si třesoucíma rukama nezabalil ani besfiltrovou cigaretu, natož kompletní výbavu na tejden do hor. Ale to je na úplně, ale úplně jinej příběch.

Fpondělí po vobědě sedíme v dodáfce řítící se směr Dolomity. Skrzevá deštivou předpověť počasí serem na Hochfeiler a nějaký rozcházení na něm a rovnou míříme do Itálie pod Antelao. Bouřkán potřebuje nutně sklidnit nervy, na který mu synátor posledních pár hodin brnkal a mě je jasný, že řízení komplet vodseru já. U Mnichova už má pět antidepresivních Kozlů, ale furt je ve stresu, tak lije další a další. Začíná legrace level PlzDy (Plzeňská Dyvize notoricky známých notorických alkoholiků).

Večer kotvíme na parkovišti v San Vito di Cadore a jdem rovnou spát. Jednak Bouřka dopil i posledního kozla o teplotě kozlí moči a druhak bude budíček ve štyry ráno. Přecejen 2200 vejškovejch metrů budem chvilku funět, tak ať se nevracíme za tmy.

Ačkoli sem nepožil ani slzu alkoholu, chce se mi ráno umřít. Před čtvrtou se tyvole maximálně chodí z pařby, ale určitě se nefstává dělat jakoukoli činnost, kromě rychlýho chcaní a opětovnýho zachumlání do peřiny. Jaktože je Bouřka fpohodě? Přece nemůže na teplejch kozlech fungovat líp než já na vodě pana Mattoniho. Nebo jo?

Hory tu sice budou furt a počkaj, než se vychrupkam do růžova, jenže na votpůlne hází předpověď ňáký bubáky, tak neni zbytí a mušim se ze spacoše vykopat. Po chvilce autopilota mi dojde, že se nahoru těšim a to tak že velmi. Snídani konzumujem furt za tmy, ale už s pokusama vo ftípky.

Podle Bouřky je cesta pohodová, po pěšinkach, místy trošku lezecká, je tam jedna strmější plotna, ale nic, co bysme neměli zvládnout. Věřim mu, copa yá bych si něgdy zjišťoval informace vo tom kam du a připravoval se na to co mě čeká? Připravenýmu možná přeje štěstí, ale nepřipravenej má spoustu zážitků, který v brožurach nevyčte. Navíc, nějakou feratu už sem zdolal, myslim, že bych si fklidu poradil i s obtížností D, ale vo feratach Bouřka nic neřikal, takže klídek.

K chatě Scotter Palatini je to 500 vejškovejch, který zdoláváme celkem svižně a nic nenaznačuje tomu, že dnešní vejlet bude kousat. Kdybych se připravoval a čet brožury, tak bych věděl, že vod chaty bude následovat suťový pole, po něm eště horší a po něm lezecký úseky a pak smrt z vyděšení na plotně. No ale protože sem nic nečet, jdu v blaženej nevědomosti a s úsměvem fstříc bolesti a utrpení. Značení bylo viditelný i v šeru, cestička za celý léto hesky vyšlápnutá a fšechno šlo jak po másle. Pod sedlem Forcella Piccola začínaj štíty vobepínat první paprsky vycházejícího slunce, který doslova nabíjí pozitivní energií.

Začínam sundavat první vrstvy voblečení a tak trochu kleju na dlouhý kalhoty a zimní bundu v báglu. Při letmym pohledu na hodinky zjišťuju, že za sebou máme dvě třetiny cesty, polovinu převýšení a zmákli sme to za dvě a půl hodiny. Sebevědomí sílí jako ranní paprsky a respekt k horskejm masivům jakoby mizel současně s nocí. Bez obaf, duch hor fšechno bedlivě sleduje a fpravej čas mojí opovážlivost strestá i s úrokama.

Vod sedla je cesta mnohem výživnější. Druhý suťový pole už docela utahuje a postup je výrazně pomalejší. Nebo jenom my sme takový lemry zdechlý, protože kolem nás protančí manželskej pár a za chvilku už vidim, jak sou nalepený na skále a stoupaj vzůru lezeckym stylem.

„Tyjo, to asi budem lézt jakože lézt. Sem myslel, že tu budou železa.“ vybafne na mě Bouřka teď a tady.
„Jak jako lézt? Kde je ferata? Já nejsem tyvole žádnej horolezec!“ vyděsim se nový nečekaný informace.
„Ale prosimtě, to bude nanejvejš dvojkový lezení, který zvládneš.“ chlácholí mě a do skal nastupuje s jistotou kamzíka.
„Nevim co je dvojkový lezení, ale přece se na to nevyseru pár metrů pod vrcholem.“ bručim si pod fous a snažim se napodobit Bouřkovo ladný pohyby.

S desetikilovym báglem na zádech a patnáctikilovou ledvinkou kolem pasu, maj hroší pohyby na skále do ladnosti kurefsky daleko, nicméně se vzhůru posouvam. Ačkoli mam kraťasy a triko, potim se jak vrata vod chlíva. Naštěstí mam v batohu spoustu náhradního voblečení, i zimního, takže na vrcholu určitě neprofouknu a teoreticky můžu udělat i módní přehlídku. To je takovej heskej hřejivej pocit vědět, že neumřu zimou…

No nic, kdybych padal z útesu na záda, patnáct vrstef voblečení mě vodpruží a přežiju. Teda když se nepraštim do hlavy. Helma samozřejmě sice byla na seznamu věcí kerý nesmíme zapomenout, ale Bouřka na ní přesto zapomněl. Kolegiálně sem si jí nevzal, aby nebyl za debila sám. Tak holt pod Antelaem šlapali dvá debilové se spoustou zimního voblečení a bez helmy.

Přes lezecký úseky sme se nějak domotali k dalším pěšinkám a moch sem zase vysírat Bouřku ťukáním trekovejch holí vo kameny, což bytostně nesnáší.

„Za chvilku přijde plotna, nejtěžší úsek výstupu.“ snaží se mě vyděsit, protože schvalně ťukam vo kameny jako datel. Vybavuje se mi fotka šikmýho úseku, kterou mi posílal. Na tej mi ale nepřišlo nic divnýho. Teda krom ležícího týpka.

Po pár minutách sme došli k místu, který připomínalo plotnu z fotky. Strmější úsek zhruba deseti metrů, kterym se táhla prasklina.

„Tyvole a tady to jako lidi votáčej, protože nejde plotna přejít?“ divim se údajně nejnáročnější části výstupu a hopkam vesele dál.
„To určitě nebude vona, votoč hlavu doleva, tyvole.“ směje se Bořivoj.

Votočim teda hlavu doleva, načež votevřu hubu tak, že mi spodní čelist zavadí téměř vo pohorku. Před náma se tyčí naprostá příšernost, která mě donutí polknout suchej knedlyk. Hrobový ticho rozčísne ťukání kamenů řítících se zhora. Mlčky se na sebe podíváme a polykam druhej eště sušší knedlyk. To předtim byl jenom takovej vídeňskej nok. Teď už naprosto rozumim tomu, proč zrovinka ftomhle místě spousta lidí ukončí svojí pouť k vrcholu.

„Eště že sem byl kolegijální a nechal helmu v autě…“ protáčim voči k nebesům.

Poprvý mi někde hodně daleko vzadu v hlavě zableskne myšlenka, že by bylo dobrý nehrát hrdinu a myslet na cestu spátky, která bude fšechno, jenom ne humorná. Jakože by stačilo tady trochu poflexit pod vrcholem, udělat pár fotek, výhledy sou taky heský…

Vobá tušíme, že by tady, kort bez helem, měla nastat votočka a návrat spátky k autu. Jenže ani jeden z nás to nechce říct nahlas.

„Dem. Nejlepší to bude zleva po sutinach.“ rozčísne Bouřka poměrně dlouhý ticho a rázně rozhodne celou situaci.

Za neustálýho padání menších a větších kamenů se posouváme vzhůru. Bouřka podýl suti, já přímo plotnou.

To se ukáže jako chyba, protože nahoře pod skálou se vocitnu v místě, odkud neni lechký se dostat. Spátky nemůžu, přede mnou je strmá skála a do boku je jenom mokrá plotna, která klouže víc než okluzní fronta. Ftu chvíli bych moch prdelí louskat vlašský vořechy, to vam řikam. S vypětím fsech sil, pomocí strážnejch andělů a se staženou řití se mi podařilo přesunout za Bouřkou. Pak už se zaplaťpandu dalo zase pokračovat volnym lezeckym stylem. To co z dolní části plotny vypadalo jako vrchol se teď ukázalo jako dalších 250 vejškovejch metrů skalním terénem. Nechápu, kde se to převýšení furt bere. Kopec na kopci tyvole. To už sem něgde zažil.

Stejně rychle jako moje síly, mizí i zásoby tekutin, což bude ftej výhni docela problém. Eště že máme několik vrstef zimního voblečení. Po skoro sedmi hodinách výstupu je vrchol náš. Nigde ani noha. Flexíme víc než dva kilometry nad údolím, fotíme, řičíme blahem, jásáme a protože když tě život láká, taxi vyndej ptáka ven, dojde i na penisoutsidefoto. Během hodiny pobytu na druhym nejvyším vrcholu Dolomit, se tu s náma vystřídaj čtyři skupinky horalů, což fskutku neni mnoho.

Dostatečně vykmochaný zahajujeme sestup. Při pohledu dolů se lechce vyděsim. Ta propast kterou vede cesta je docela zrůdná a doteď sem si jí vůbec nefšim. Nahoru to tak strašlivě nepůsobilo. Asi tim, že sme furt čuměli na vrchol a ne do ďáblovo řitě. Todle vůbec nebude prdel. Už teď myslim na to, že postačí jediná chyba a dole se valivým pohybem voctnu za pár fteřin, místo za tři hodiny. Nejvěčí legrace začne na plotně. To, jak se po ní šlo před pár hodinama úplně nahovno nahoru, je najednou čajíček voproti tomu, jak strašně napíču se po ní teď jde dolů. Pro skušený horaly bez tukový ledvinky a s helmama je strmá stěna dením chlebem.

Tráva by to tu určitě vyhopkal po jednej noze, eště tej slabčí a se zavázanejma vočmama, ale copa já sem nějakej horal? Mam tyvole tuku jak tukan obecný, ale před rozpáráním vostrým šutrem by mě asi neuchránil. Myšlenka, že by bylo dobrý nehrát si na hrdinu a myslet na cestu spátky, se už nevozejvá gdesi vzadu v hlavě, ale je mnohem výraznější. Jenže teď už je pozdě Picha honiti, když se bude co nevidět kutáleti. Nojo, ale přece si nebudem volat vrtulník, když nam nic neni a sme jenom dementí. Musíme po svejch. Třeba ve smyku po prdeli. Začíná mi bejt jasný, proč se nejvíc úrazů stává při sestupu. V duchu se duchovi Dolomit velice vomlouvam za naprostou apsenci pokory. Já motovidlo! Motyka hloupá!

Vod nohou se nam kutálí kamínky a míjí skupinku lezců, který rozjímaj nad svejma životama mnohem víc než my a nakonec se votáčí. Zhora je teď vidim jako mnohem větší hrdiny, než nás dva kretény. Vlastně jaký dva? Mazák Bouřka navzdory fčerejší konzumaci Kozlů vypadá víc než svěže a dolů postupuje na pána. Kretén je tu jenom jeden. Asi je na mě nervozita vidět, tak čeká a ukazuje cestu, kudy mam šoupat připosranou prdelí, dokud neslezem z plotny. Pod ní si zhluboka voddechnu a doufam, že to nejhorší je zanáma. Chyba láfky, Zendo, chyba láfky. Pokorus neměls, tak trp, ty hovado! Lezecký sestupy sou totiž mnohem záživnější než výstupy.

Zejména v létě a s batohem plným zimního oblečení. Je velkej rozdíl po horách chodit a nebo po nich lézt. Jakožto chodci, nebo spíš důchodci, mi fofrem ubejvaj síly. Ruce mam slabý jak jednovrstej hajzlpapír a strach z pádu je skoro hmatatelnej. Celou cestou dolů až k hornímu suťovisku střídavě kleju, modlim se, spílam si, samovolně bušim tělem vo skalní výčnělky, abych se potrestal za nedostatek pokory a trpim.

„2200 vejškovejch neni nic.“ Kryple!
„To bude na pohodu.“ Kokote!
„Ferraty nejsou problém.“ Zmrde!
Tůty a různý podobný výkřiky se mi honí lepkou, zatimco se pokoušim nespanout do propasti.

Během sestupu sem dokonce byl svědkem, jak se kámen proměnil ve stolici. A to zrovna ve chvíli, kdy sem se držel za kus skalního výčnělku, kterej mi zůstal v ruce. Přesně ftu chvíli sem cejtil, jaxe ten ulomenej kámen mění v hovno volizující mi trencle, zatímco volným pádem klesam na plácek pode mnou.

„Dolomity nejsou Šumava.“ směje se Bouřka mýmu dvaceticentimetrovýmu pádu smrti. Ten parchant! Přitom takle ouvej mi bylo naposled, když sem dostal kopačky vod jednoho moc heskýho děfčete a brečel sem tak měsíc fkuse. Jenže to byla bolest rozložená do jednoho měsíce. Tady sem ji stihnul fstřebat za pár hodin. Kdo mi to říkal, že zážitek nemusí bejt pozitivní, ale hlavně intenzivní?

No nebudu to dál zbytečně dramatizovat a protahovat, na suťovisko sme se dostali bez úhony, jinak bych tady nemachroval. Taky sme se tam ale dostali bez vody. Poslední dva hlty už byly jen tak na zavlažení rozpraskaných rtů před smrtí, aby se vo ně Cháron nepoškrábal. Naštěstí jak bylo suťovisko nepříjemný nahoru, tak dolů stačilo nebrzdit holema a rázem se člověk sunul desítky metrů dolů v kamenej lavině. Paráda. Nechápu, jak je to možný, ale Bouřka vypadal nonstop svěží, zatimco já byl úplně bez věže a zralej se nechat pohltit do mohyly valícíma se kamenama.

Dokonce si ten vůl vylez na nějakej travnatej pahorek, protože měl prominenci, nebo co to blábolil. Vůbec sem ničemu nerozuměl a snažil se krok za krokem, či lépe pád za pádem přiblížit k chatě, gde snad bude votevřeno a dostane se mi nějakejch tekutin. Klidně nealkoholickejch. Za kliku restaurace už beru dehydrovanej jak slaneček a rozpraskanejma pyskama mi stěží projde:„Wotr typyčo plís!“

Hospockej nestačil eště ani vyhodit víčko vod právě votevřený flašky studený vody a už sem po něm chtěl další. A pak eště dvě. Čtyři půlitry studený vody sem do sebe mušel nalejt, abych trochu zahnal žízeň a moch fklidu vyčkat na Bouřkána. Než zběratel prominencí voběhnul fšechny vrcholky vůkol, stihnul sem i jedno pivo, nebo spíš tekutinu, kterou za pivo vydávali. Jakmile se přiřítil, chrstnul do sebe litr a půl vody, načež usnul v prenatální poloze za boudou lanofky.

Aha. Takže zas tak moc fpohodě nebyl, jenom to narozdíl vodemě dobře maskoval. Po půlhodinovým šlofíčku vyskočil, jakoby se nechumelilo a pokračovali sme na cestě k autu. Koupel v řece pár set metrů vod dodáfky vodstartovala naší euforiji. Ryčeli sme na celý údolí jak malý děti, děkovali horám, že nás provedli bez úhony a já se eště asi padenáctkrát v duchu vomlouval za apsenci pokory. Todle byla veliká škola, na kterou si fspomenu i při cestě s dětma na Chlum. Před Marmoladou si vyhrazuju jeden den čistě na modlitby.

No a to je fšechno. Takovýho balastu pro nic. Jakoby nestačilo napsat „byli sme na Antelau“ a postnout nějaký fotky.

Díííg a buďte dobří.
Posílam lásku

Trempich

pées: Příběch vo Marmoládě už za půl roku. stejně jako pět let slibovanej dotisk kníšky.

The post Gdo se bojí, sere fsíni. Nebo rovnou na plotně. appeared first on Trempich.cz.

Kdysi dávno vloni na podzim sem se fsadil s jistým Lubošem K. (schvalně nebudu uvádět jeho celý jméno, aby neměl v Bdeněvsi vostudu, páč by se mu na Statku, potažmo u Tondy ve Zruči, fšichni vysmáli.) Řikejme mu třeba Koblížek. No a s Koblížkem sme se s pár promilema pod kůží fsadili, že když protne cílovou pásku Jablomanna, platim mu útratu na následnej afterparty. Když jí neprotne, platí logicky von mojí útratu.

Koblížek stejně jako já sportuje nejčastějš hubou, cyklodres mu taky šijou z plachty na šapitó, takže sme i podobná váhová kategorie a teoreticky stojíme na stejnej startovní čáře. Jenže jemu stačí dokončit, zatimco já musim doufat, že se zase na něco vymluví jako dycky.

Vymluvil se rovnou třikrát. Nejdříf se prej zapomněl přihlásit, pak prej zaplatit registraci a pak radši vodjel na dovolenou úplně vopačným směrem, než je Jablonný nad Orlicí. Moje první a poslední vítězství na letošním ročníku se zrodilo díky eště lenivějšímu tvorovi, než sem já. To už samo vo sobě devalvuje hodnotu vítězství někam k málo bolestivej prohře. A po sportovní stránce následoval i přes veškerej profesijonální a komfortní servis ze strany pořadatelů naprostej propadág.

Letošního Japkomana sem si chtěl užít v kompletním balení vod semínka až po sklizeň. Potřeboval sem si vynahradit loňskej ročník, kterej sem se slzama ve vočích vopouštěl hned po vyhlášení vítězů a místo vylití se na áftrpárky si jel domů vylejt fstek na ženě, která si musela ausgerechnet zlomit kotník pár dnů před závodem, takže se nemohla starat vo děti. Zmar a bída se nesměly vopakovat. Už začátkem června sem Zusku rači zavřel do klece a nepouštěl jí ani k plotně, aby jí kupříkladu klepetem neublížil agresivní humr, nebo aby se neřízla při krájení lanýžů. Nepřežil bych přijít vo další áftrošku.

Zavřel sem k ní pro jistotu i děti, aby se vo ně mohla nerušeně starat a měsíc před závodem začal ladit top formu. Trénink na párty sem měl vod začátku roku famózní a nejednou se stalo, že sem si dobrovolně tréninkový dáfky navyšoval. Vopčas se mi podařilo domů připlazit úplně vyčerpanej, poblitej a trošku připosranej, což naznačovalo jediný – sem schopnej se vydat za hranice vlastních možností. Na párty budu král!

Trénink na závod trochu pokulhával, ale jak praví legendární heslo – tělo je třeba překvapit. Překvapuju ho měsíc před závodem několika pokusama vo výkluz, šwihama na kole a pokaždý je překvapený eště víc než předtim. Nejvíc ho překvapim sprintama do kopce. Těma překvapim sebe, celou Doubravku a možná i obyvatele Chrástu, páč při sprintech probudim pár let dřímajícího pterodaktyla v mejch plicích. To znamená, že začnu ftotálním vyčerpání vyluzovat řev jako pterodaktyl, kterýmu na levý varle najela tramvaj. Pár závodníků by mohlo vyprávět, jak si díky tomuhle řevu dvoumetrovýho úchyláka klopýtajícího za jejich zády zlepšilo vosobáky.

Se tyvole nesměj! Viděl sem tunel na konci světla! Vono se neni ani čemu divit teda. Maximální tep se prej počítá 220 mínus věk a nad tydle hodnoty by se člověk neměl dostávat. Kort ne takovej krmnej vepř jako já. No a kurva, tři roky mi fakt už dávno nejsou, takže si přectaf, v jakym stavu sem se asi tak během tréningu nacházel. Život po životě, to Ti řikam.

Logicky ze sebe víc nevydam, tak považuju přípravu na závod ukončenou a Zusku s dětma pouštim z klece aspoň na záchod.

Na místo činu přijíždíme celá famílije už fpátek. Žena i paňáří sou z areálu koupaliště nadšený, ubytování máme díky mladej paní ředitelovej Heduš Stránskejch zajištěný a já si mnu ruce, páč tušim, že Koblížek fakt nedorazí. Je tedy na čase votevřít účet a záklopku. Sosání nahrává i pan ředitel Víťa Stránskejch, kterej korzuje po koupališti s pivem v ruce a co chvíli se zastaví moudře pohovořit.

Trochu na to koukam jako na zjevení, neb mam s organizací závodu úplně jinou skušenost a v době vrcholení přípraf sem byl fšechno, jenom ne fklidu a usměvavej.

„Já sem něco jako domestik na Tour de France. Rozjedu týmovej vláček do kopce a fšichni se za mnou vyvezou. Na vrcholu vodstoupim z čela, vodpadnu, rozumíš, a nastoupí spurteři, který závod dojedou.“ vysvětluje Stráňa s úsměvem na líci.
„Támdle je přesně ten lídr, kterej doveze do cíle celej peloton, Evka Prachařová.“ máchne rukou s půllitrem ke stánkům.

To, že Evka působí lechce nervózně, jako kdyby právě převzala týmovej vláček, kterej se z kopce řítí úplně nekontrolovaně, blikaj mu fšechny možný kontrolky červeně, parní kotel je těsně před výbuchem a hrozí vykolejení, Víťu nechává chladným. Nebo tak aspoň působí.

Běžnej smrtelník si Evky vytěkanýho voka ani nefšimne, protože drží po voba dny splašenou lokomotivu maximálním úsilím a bravurním stylem na kolejích hladce jako japonskej šimpansen. Smekam jak před ní, tak před fšema devadesátisedmi pořadatelema. Jo, čteš tu číslofku dobře. 97! To je na jednoho závodníka půl pořadatele. A věřte mi, že todle už je kurvavelká lokomotiva, kterou dovézt do cíle bez jedinýho škobrtnutí zaslouží velikej vobdif. (Teď můžete Evce tleskat fstoje.)

Z pozorování pořadatelskýho mraveniště, popíjení padenáctýho piva a fšemožnejch debat nás vytrhne až Heda, která přinese klíče vod votelu. Prchnem se ubytovat a pro jistotu ani neuvažuju nad tim, že bych se po uspání dětí vrátil na koupaliště. Teda samozřejmě uvažuju, protože sem vymletý hovado, ale vůbec se neodvažuju úvahu přetavit ve skutečnost, jelikož tušim, co by mi na to Zuska řekla. A nebudem si nic nalhávat, moc dobře věděla, že fsobotu po závodě pude uspat děti, zatimco Zenda popustí uzdu mrskacímu syndromu a vyndá se jak nákup stašky, dokud nepadne drškou na zem. Gde se poté bude vyndavat v leže.

Ráno krása střídala nádheru, na fšechno bylo díky odpolednímu startu dost času, registrace vodsejpaly, jenom Malina začala bejt nervózní. Ukápla i nějaká slzička, neb se chuděra bála, že určitě během duatlonu zabloudí. Nicméně otcova lež, že se bude během závodu pohybovat po jejím boku zabrala. Pak sem velice znervózněl já. Kola na závod měl totiž u sebe v dodáfce Fíďa Péro. Tomu se cestou do Jablonýho na dálnici rozsvítila červená kontrolka motoru, jenž za pár fteřin zdechnul. Nějakým zázrakem teda dodáfku rozchodil a pokračoval, ale nabral sekyru a dojezd měl jen pár minut před startem jablíček. Naštěstí fšechno dobře dopadlo, relativně suchym trikem sme přečkali přeháňku a kolo bylo možný uložit do depa i se spožděním. Pak už sme se přesunuli na start mezi vostatní duatlonistický Kubíky. Jednoho z nich tam tatínek s žílou na čele povzbuzoval řevem:

„Ludvíku, první kolo běhu napal co to de, rozumíš? Jestli nepřiběhneš do depa mezi prvníma, bude to nahovno a skončíš v tlačenici!“ lítají sliny na syna.
„Slyšíš mě doprdele??“ eště potomkem pro jistotu zalomcuje.

Ten čučí do země a pravděpodobně uvažuje nad tim, že u Fritzla ve sklepě to tak špatný vlastně nebylo.
Malině se po tůtej scéně rozklepe bradička a zase pláče. Asi bych jí měl dát loket do dršky a začít řvát něco ve stylu, že jesi kurva neurve bednu, bude za trest tejden vohladu a eště poběží minimálně tři maratony. Doprdele!

Místo toho jí vezmu hlavu do dlaní, políbim a votřu slzičky řka:
„Miláčku, prosimtě, nikam nechvátej, počkej až se v depu poperou, vem si svoje kolo a užij si závod. Hlavně bacha, ať se s nikym nesrazíš. Radši pomalu a fklidu, ju?“

Motivační řečník a kouč olympijskejch vítězů ze mě asi nikdy nebude. Každopádně teď vim, že chci vopravdu běžet vedle ní a vošéfoval depo, aby jí nějaký zmagořelý dítě neprokoplo krkavici nabroušenou tretrou.

Se startovním výstřelem slzy zmizely a děti se vyřítily na trať. Malina mezi posledníma. Ne, že by měla dlouhý vedení, ale nemá ráda strkanice a je vyloženě nekontaktní typ. Bejt poslední jí prostě vyhovuje a dokonce se na mě usmívá. No hurá!

Depo dětí je masakr a do dalších ročníků bych doporučoval voddělit vběh a výběh z depa, jako u dopělých. Ambicijózní rodiče jednak vlastnímu potomstvu usnadňovali depo tim, že popadly kolo a běžely ho předat dětem ke vratům na koupaliště, a druhak během toho moc nedbaly na bezpečnost vostatních Kubíkozávodníků. Vzknikla tak celkem brutální vřava hystericky řvoucích rodičů a zmagořelejch dětí, bojících se trestu za špatný umístění. Možná že u starších ročníků, který i plavaly už bylo fšechno fpohodě, ale Kubíci si užili.

Malině, ačkoli přiběhla mezi posledníma, trvalo notnou dobu, než se promotala mezi dospělejma až ke svýmu kolu, který měla vopřený úplně vzádu, aby nepřekáželo. Nikdo jí ho nepodal, protože tyvole přece závodí ona sama. Nikdo jí neuhnul, ani když chtěla na kolo nasednout a rozjet se na trať. Jí to nevadilo, ale já měl z těch bezohlednejch lobotomů trošinku tik ve vočíčku. Na cyklistickou trať sem teda radši vyběch s ní, ale po sto metrech mi lehounce došlo a upad sem s hlasitým hekáním a funěním jednej z divaček pod nohy. Ta se nejdřív polekala, že jí chci přinejmenším pokousat a sesmilnit a jebla mě několikrát deštníkem do lepky.

Až když sem z posledních sil natáhnul ruku směrem k Malině a zvolal: „Jeď miláčku, zvládneš to!“, pochopila, že sem obětavej otec a vomlouvala se. Druhý depo už bylo klidnější, protože nejrychlejší děti akorát vbíhaly do cíle. Malina tim pádem rovnou z depa s nima. Omylem dostala medaili a zastavila se. Musel sem jí sebrat placku a vyhnat jí ještě jednou na běh. Vůbec stoho neměla radost, páč už jí docházely síly, ale nedalo se nic dělat. Čipovou časomíru nevochčiješ. Po doběhu zářila nadšením a půl hodiny nam v euforii vyprávěla, jak závod probíhal a jakej to byl mazec. Nebylo divu, když zvládla svuj první duatlon v životě. Radost jí neskazilo ani to, že skončila třetí vod konce. Má prostě vynikající závodní geny po otci, kočička moje

Pak přišlo pět fteřin slávy dua Pink boyz. Fíďa Péro je stejnej ujeťák a ekzibouš jako já, takže mu nedělalo problém se vystajlovat na závod do růžový a narozdíl vod Koblížka, Pašeráka a dalších is nemocnou dodáfkou dorazit. Já teda na sebe dokážu upozornit akorát trapárničkama, při kterejch žena nešťastně poulí vočima, ale Fíďa umí jezdit na jednokolce, žonglovat a další podobný cirkousky. Už jenom když ved do depa jednokolku, sklízel obdif.

Vyfasoval sem prominentní číslo tři, který letos somruju po každym organizátorovi. Neni to tak, že bych chtěl překážet nejlepším v první startovní lajně, ale je to uctění tatovo památky. Trojku nosil na fodbalovym drezu a tak má pro mě specijální motivační význam. Timto děkuju scelýho srce, že sem jí moch vyfasovat i na Jablomannovi, ačkoli to znamenalo nemalý organizační potíže. Ste zlaťácí, řikam to furt

Díky trojce stojim v depu vedle šampijóna Soukyho, kterej má dvojku. Jedničku nosí ředitel Víťa. Filip Václavík se brilantní zprávou přihlásil místo jednoho z vypadnuvších závodníků, tak má vysoký číslo. Kdyby ne, asi bych dobrovolně vzdal a nepřekážel. Třeba Souky už ví, že sem vemeno a nemumim ani uložit kolo do depa, tak mi ho radši uložil sám. Filipa by moch ale takovej nemotornej dement trošku rozhodit, jesi mi rozumíš. A to bych nerat.

Žena mi kladla na srce, že jí musim se Soukym seznámit, páč chtěla na vlastní voči vidět nějakýho vysekanýho triatleta. Vyčkam, až si mistr natahne kombinézu, protože kdyby Zůza zjistila, že sixpek neni fáma, ale vopravdu existuje i v reálným životě, sem fprdeli úplně. Starej, tlustej, plešatej alkoholik s malym pinďourem a eště bez sixpeku – životní výhra fšech žen.

„Ahoj, moc mě těší! Obdivuju Tě, jak s tim hovadem můžeš vydržet.“ začíná Souky debatu a třese Zusce rukou.

Výborně, přesně takle sem si představoval začátek rozpadu manželství. Vidim, jaxe ženě chvějou kolena a dělá, že ty děti co se kolem ní motaj, sou úplně cizí. Fakin!! Příště jí vemu radši na soutěž jedlíků! Eště že je v dohledu Karča a Souky si de místo další diskuze, po kterej by na Zusku asi přišel orgasmus, rači s Filipem projet trať na kole.

Program závodu uhání fpřed a je nejvyšší čas na požehnání. Slova pana faráře ke mě dolehly z dálky, páč sem se šel rozklusat. Já tyvole. Rozklusat! Tak moc mě Souky znervózněl. Došlo mi, že je to blbost a že v elitní vlně startuje Fíďa, jehož starty sou jedny z nejlepších. To musim vidět.

Kačenky do bazénu, za nima domácí bójky Valča se Zuzkou, kterejm letos zdatně sekundovala Vendula Hopjáková a de se na věc. Divácí se tísní kolem bazénu a řvou už před startem. Atmosféra opět na výtečnou. Mam tyvole husí kůži jenom při fspomínce. V Jabloným podle mě trénujou fandění na Jablomanna rok dopředu, protože rozproudit tydle emoce umí málokdo.

Výstřel, vřava elitních borců fprvní lajně a vzadu na betonu Fíďa Péro nasazující si dětskou růžovou koupací čepici. Zatimco Filip Václavík obeplouvá první bójku, Fíďa skáče do vody ukázkovýho balíka. Řvu smíchy a se mnou divácí, který ho zaregistrovali. Jako jedinej z celýho závodního pole plave znak a kolem bójek na pána žongluje kačenkama. Je to mazák! Eště než stačí dokončit první kolo v bazénu, prožene se kolem něj podruhý Filip Václavík se Soukym v zádech. Z vobou borců je cejtit, že dneska si na trati nedarujou ani centimetr a svedou urputnej boj. Pro diváky jedině dobře.

Sotva se Fíďa dostatečně vycachtá a za aplauzu nasedne na jednokolku, jde do depa vlna zkušenějších borců. Odpočet, startovní výstřel, vřava v předních pozicích a já na břehu popíjim se ženou šampíčko. Je třeba zahájit slavnostní závod vopravdu slavnostně. No a protože bójky nesměj bejt na suchu, dostane každá taky lahvinku růžovýho sektu se skleničkou. Po výlezu z vody skončil čas exhibování a deme závodit. S trojkou nelze jinak, než do plnejch. Depo zvládam docela solidně, ale nazul sem si tretry jako profík na kolo, což se ukázalo jako chyba, neb sem se do nich nemoch dostat. Následovalo zastavení, vykopnutí z pedálů, vobouvání a pak teprve zase nasednutí na kolo. Dobrá minuta fprdeli. Vim co mě čeká, tak moc nešpekuluju a du do toho zhurta.

Tepy mam jak splašenej mustang, ale vybavujou se mi slova paní doktorky na fyzickym testu:
„Vy nemáte vůbec žádnej základ, ale umíte výborně dlouhodobě trpět v laktátu.“

Jasně že jo, protože neznam jinýho sportovce, kterej je v laktátu i když se de vysrat. Na laktát já sem machr.

Uzavřená cyklistická trať je luxusně připravená a na každej křižovatce povzbuzuje dobrovolník. Vejmoly poctivě voznačený, po štěrku ani památky… Uchcávam, fakt se jede parádně. Přesně na votočce v Orličkách potkam Fíďu na jednokolce. Huztý, ten blázen to fakt vyšláp, aniž by slez! Dolů z kopce to sypu ve velkym stylu. Nízkej úchop, vysokej převod a bomby. Vodbočka na Jamné nestala se osudnou jako vloni, kdy sem chtěl umřít. Samozřejmě, že stehna hoří, ale letos tak trochu jinak, líp, bojovnějš a tak to má kurva bejt. Paní s krafskym zvoncem letos chybí, ale nahradili jí motivační hesla na trati. Kterejpa kokod todle asi fčera vymejšlel? Každopádně nejnižší převod tentokrát nechávam ležet ladem a točim klikama jak parní lokomotiva. Zlom, sem nahoře a cejtim se parádně.

Sjezdy jdu díky perfektnímu značení zatáček a děr zase na hraně, předjíždim závodníky a vnitřní pocit z výkonu je víc než uspokojivej. Druhý depo na poměry tragéda „prolítnu“ za pětatřicet fteřin a de se do běhu. Ten bolí víc než bych chtěl a jakmile zmizim v lese, přecházim do chůze. Příprava na áftrpárty se projevila na bojleru, kterej nabral na vobjemu a teď na běhu parchant překáží. Fakin! Fakt se přesunu vod trijatlonu na soutěže jedlíků! Ale já sem takovej pičus, že bych skončil předposlední i tam.

V seběhach se snažim trochu rozhejbat tělesnou konstrukci. Marně . Zjevně už sem na konci sil a před zhoucením. Nicméně ze sebe díky legendary 3 a divákům dostávam úplný maximum a do chůze přejdu až zase při vběhu do lesa. Copa de přejít do chůze v cílovej rovince, kde na Tebe fšichni řvou, plácaj si a povzbuzujou? Ani hovno. U lesa se sice taky neúnavně povzbuzuje, ale je to pod kopcem a nejsem sto se pokoušet vo něco jako je běch do kopce. Ani s trojkou. Proploužim se kolem vopčerstvovačky s pivem, přičemž mě mine několik vitálních křížal

Prokleju Stráňu za ten kopec buzerant, nahoře placák s nejoblíbenějším dobrovolníkem a můžu se za zvuků pterodaktylího řevu zřítit na stadion, potažmo se vmátožit do cíle. Heduš mi navlíká medajli a gratuluje. Děkuju, letos sem na trati fakt nechal úplně fšechno. Srce, plíce, nohy a možná i nějaký tělesný tekutiny. Sám sebe pod dojmem osobního úspěchu plácam po zádech a věřim minimálně v pětiminutový zlepšení voproti loňsku.

Jenže pak sčeknu výsledky a nevěřim vlastním vočím. Konečnej čas mam vo minutu horší než vloni. Jakto kurva? Dyť sem na kole jel bomby, zatimco vloni fkopcích skoro tlačil a ve sjezdech se bál. Běch byl totožně tragickej jako loňskej, ne-li lehounce lepší. Sem fakt neuvěřitelně špatnej nejhorší triatlet. Dopíči!

Padam do deprese. Tyvole, mě fakt předbíhají důchodci, který startovali čtvrt hodiny po mě. Na spinttrijatlonu. Na krátkej trati. A co hůř. I Fíďa je lepší nejhorší triatlet, protože fakt skončil úplně poslední z celýho startovního pole. Jenže je jasný, že kdyby nejel na jednokolce, předjel by mě. No a tady přichází po dětským depu druhá malá chybka závodu. Poslední závodník měl obdržet láhef mešního vína, ale Fíďa rozhodně žádnou nevobdržel a posledním závodníkem bylo vyhlášený nějaký děfče. Vinu bych hledal na straně časomíry, která určitě zmanipulovala časy tak, abych byl přes pocitově lepší výkon horší než vloni a Fíďa byl poslední až po proběhnutí vyhlášení. Takže trváme na opakování ceremoniálu a opětovném vyhlášení posledního závodníka

Aby nedošlo k mejlce, že sem byl z výkonu nějak dlouho v depresi, to rozhodně ne. Teprve doběhnutím do cíle začala moje silná disciplína. Bylo třeba voslavit Fíďovo výkon. Ani jednou totiž neslez z jednokolky a fšechny ty kurefský kopce vyšláp. (ano, i tento výkon zaslouží stending ovejšn). Dali sme pár pif a šli se jako velký fanoušcí Párty Hárd vyfotit s Grundzou. Ten šulin na žádost vo fotku reagoval pár píčama, čurákama a poslal nás doprdele. Asi mu Michal nasral na stejdži, nebo si rozbil moždíš, nevim. Nebo měla Buška chvilku před náma efektnější ántré s nápojem z Fruitbajku a víc seksy nakřáplej hlas, než my dvě růžový buzny. Na ní se totiž usmál. Nicméně sem nevodbytnej zmrd a tak máme fotku s nasranym Grundzou bez moždíše. A to je důležitý.

S pivem a kačenkama v ruce a s parádní náladou sme s dětma korzovali kolem koupaliště. Malina furt votravovala s Fruitbajkem, taxme tam taky zašli. Toe hrozně super věc todle! Na kole přidělanej mixér, do kterýho najebeš vovoce a šlapáním do pedálů roztočíš mixér, kterej to vovoce rozmixuje na sračku. Jediný mínus bylo, že se do toho rozjebanýho vovoce nemoch oficijálně lejt chlast. Příští rok si sebou beru litránek finský vodku a po závodě skončim rovnou u Fruitbajku. Mě totiž nezajímá, co se nesmí. Mě zajímám jenom já a moje potřeby.

Jinak teda po vyhlášení dost závodníků zmizelo, fčetně Soukyho, kterej tejden předtim ladil alkoformu Gigatlonem a moch jí prodat, ale asi se zalek mýho náskoku deseti medvědů, kterej sem získal během hodiny vod protnutí cílový pásky. Závodníky naštěstí nahradilo domácí obecenstvo a obyvatelstvo, takže párty byla našlapaná. Evka se konečně smála, ačkoli nemohla mluvit a veškerý dobrovolnictvo slavilo zaslouženej úspěch. Pařilo se velice a díky DJ Massta konečně došlo na zlomený býty, který chválabohu vystřídaly diskotékový hity a pohladily mý sluchovody.

Je mi jasný, že nejsme na žádný dramsejšn, ale hudebně sem trochu náročnější a v mejch letech už se těško na pařbě necham vod DJe uchvátit kroucením čudlíků a plácáním rukama nad hlavou při rádiovym hitu vod jinak výbornýho uskupení N.O.H.A. To se rači vodeberu eště na jedno a počkam na znělku večerníčka. Ten pak na konci přectavení zazněl a zdálo se, že je konec. Jenže chyba láfky. To teprve děti ulehli ke spánku a dospělí polití mrazivě živou vodou z koupaliště se začli bavit, dokud den zase nezačal obepínat poslední zbytky temnoty.

A kdo teda vyhrál, když ne Egon Jaják?

Souky to letos taky nebyl, ačkoli dal osobák. To Filip Václavík utnul jeho šňůru v nejrychlejším Jablomenským čase. Letošní souboj dvou profiborců byl krásnou třešničkou na dortu.

Mym velkym přáním je, aby se voba příští rok vrátili a Peťa se vo tripple pokusil zase v kulervoucím souboji. Von by totiž profesijonálně zorganizovanej závod bez profesijonálů ve startovním poli byl poloviční. Dokážu si k těm dvěma eště přectavit Honzu Volára. To by voko diváka nezůstalo suchý a jak předvedla Zuska, tak dámský gaťky taky ne.

Vítězkou mezi ženama sice byla s nejrychlejším časem Jana Vorlíčková, ale pro mě je vítězka Dana Hyláková, která si do Jablonýho přijela ze 120 kiláků vzdálenýho Vyškova na kole, fpátek stihla u kafíčka zregenerovat, fsobotu brala zlato v kategorji Marmelád s příběhem a celkově mezi ženama čtvrtej flek. (stending ovejšn a bez debat!) Víc, víc nahlas tleskejte!

Mezi dětma vyhrála na celej čáře Malina, která prolomila svuj blok ze strkanice ve startovním poli a doběhla do cíle s úsměvem na tváři. Ftěsnym závěsu za ní byl Matesánek, kterej sfutroval asi 27 nanuků a dokázal nespadnout do koupaliště.

Zenda vyhrál sázku nad Koblížkem, ale účet si zaplatil sám. Taky vyhrál závod nad loňskym Zendou, ale jenom pocitově, protože časomíra stopro nefungovala jak měla, takže nevyhrál jako dycky vůbec nic. Pyrrhovo vítězsví je vedle mýho něco jako výhra Napoleona u Slavkova.

Fíďa vyhrál láhef mešního vína, kterou nakonec nedostal. To si eště vyřídíme

Ale nejvíc, nejvíc to vyhrál Jablomann jako takovej. To je prostě závod, kterej se doufam bude pořádat eště za třicet let. No, to přehánim, tak dlouho trijatlon dělat nebudu, ale každopádně bych na něj eště pár let jezdil, páč má obrofskou duši. Vyhráli to fšichni organizátoři, dobrovolníci, pořadatelé a samozřejmě divácí, díky kterejm sme si mohli my aktéři vychutnat jedinečnou atmosféru dokonalýho závodu.

Smekám a klaním se!
Tisíceré díky a síjů next jýr, holoto!

Ve veliké úctě a pokloně
Pich

Pées: Koblížek mi útratu chtěl zaplatit, to abych mu nekřivdil. Ale určitě moc dobře věděl, že vodmítnu
Pépées: Příští rok si rezervuju číslo 81, protože den po závodě zemřela babička. Tak tendle blábol věnuju jí tam nahoru do nebes. A už by to stačilo, ne?

The post Jasná výhra, anep Jablomann podruhé appeared first on Trempich.cz.

Mnohem výživnější než Chánov byla večerní náfštěva Mostecký benzínky Fill. Krom ní už nebylo mnoho možností, kde se občerstvit do temný noci. Jakmile sem zastavil, měl sem kolem sebe dva kamarády váguse a tři kamarády romy. Pro jistotu sem si kolo přilepil zbytkem izolepy k ruce a vešel na benzínku.

Ček nikdy neví. Obsluha mi dovolila krom nákupu dvou baget, jednoho piva a kofoly nabít hodinky, na který sem zaznamenával trasu. Počítal sem, že tady oslavim nejdelší vzdálenost zdolanou na kole na jeden zátah. 160km už je na tlustokožce celkem slušná porce a teoreticky se tu lámal chleba. Teď už by mělo do cíle zbejvat míň, než mam za sebou, což je dycky veliká fspruha pro hlavu a její matematický hrátky.

Naneštěstí mě vopsluha nenápadným pohazováním si vystřelovákem a pokejváním hlavou ke dveřím vykázala ven na čerstvej vzduch. Během pichosekundy sem měl za zády nechtěný přátele váguse a romy. Vágusové byli mnohem milejší. Ptali se kam jedu a proč a že sem teda jakoby dobrej, ba i šťastnou cestu mi nakonec popřáli. To bylo vlastně fajn setkání, kromě toho příšernýho smradu.

Přátelé romové už si tak přátelsky nepovídali.

„Pane, kolik stojí to kolo?“ znervózněla mě hned první otázka, ale nedávam nic najevo a zachovávam poukrfejs.
„Nevim, mam ho pučený vod kamaráda.“
„To je moc pěkný kolo, pane. Asi bude drahý.“
„Za hliník dneska moc nedostanete klucí.“ chci nahodit humor, ale naštěstí větu polknu hned v zárodku, protože romů s cikánskou krví už je tu pět a stojej kolem mě v půlkruhu.
„Most je nebezpečný město, pane.“
„Díky za upozornění, to je dobrý vědět.“ nehnu ani brvou a dál sebejistě ukusuju bagetu, ačkoli mi v hlavě houká výstražná kontrolka a řve: HNĚDEJ POPLACH!! HNĚDEJ POPLACH!!

(Rasistickej dvojsmysl týdle hlášky mi došel až teď při psaní a směju se vlastnímu ostroftipu jako hovado, kdybyste to chtěli vědět Kdo má rád černej humor, může se smát taky, já to neřeknu.)

„Moc nebezpečný město.“
„Kurva, už vynechal i pane.“ Kontrolka v hlavě ječí jako pominutá.

Pomoc zhůry číslo padenáct. Přijíždí policejní auto, zastavuje u benzínky a muži zákona jdou lustrovat přítomný bezdéčka.

Paráda, teď ty snědý klucí eště chvilku nechaj kudly fkapcách. Využívam situace, svlíkam se do půl těla a voblíkam k dresu termotriko a bundu. Možná cikány vyděsil muj tukovej prstenec, když pohledem na něj zjistili, že jejich žabikuch tolik sádla nepropíchne, nebo pochopili, že kromě kola, energetickejch tyčinek a jesenek fkapce mam fakt hovno, nebo je vodradila přítomnost uniforem, to nevim, ale každopádně se sebrali a šli kvapem do hajzlu.

Nabíječku s hodinkama vytrhnu ze zásufky i s kusem vomítky, nevotevřený pivo nechávam na parapetu kamarádům vágusům, sedam na kolo a mizim pryč, dokud mam na čem.

Vůbec mi ftom romským kvapíku nedojde, že se motam kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a komína bejvalý porcelánkly Carl Spitz, takže sem ochuzen vo další z kochacích zážitků. Ale popravdě – i kdyby mi nezvedly adrenalín místní indijání, nekochal bych se ani náhodou. Byl sem rád, že sem rád a jenom tupě ukrajoval metry, potažmo kilometry.

V noci má člověk spát a ne čumět do navigace a potácet se kamsi nazdařbůch na kole. S mojí šeroslepostí sem rád, že zaregistruju 180m vysokej komín Teplárny Komořany. Kdyby nebyl tak debilně vysokej a nebilkal, určitě bych do něj vrazil napřímo rypákem, tak velký hovno vidim v noci na kole.

Todle by Vam mohlo pomoct v představování si situace, jak moc sem byl fprdeli za Ervěnickým koridorem Bíliny. Tam sme nejdřív jeli podýl kolejí, rovinka a dlouho asfalt. Nic zákeřnýho. Jenže podjedem koleje a vlítnem rovnou do křovin. Přechod z asfaltu na pěšinu sotva pro srnky, spíš pro zajíce, nebo jiný hraboše mej orijentaci způsobuje nemalý potíže. Ve chvíli, kdy pěšina scela zmizí a navigace odmítá i náznaky spolupráce, upadam do deprese. Někde tu přece musí bejt cyklostezka, která mě navede na tunel pod kolejema.

Jenže vidim akorát kmeny stromů, stíny a tmu. Zhruba deset minut se marně snažim najít tunel s cyklostezkou. Nakonec kolo vytahnu křovím na kolejiště nad tunelem a snažim se dostat na trasu na druhej straně. Během úprku před lokomotivou a za nehoráznýho klení se skoro zřítim z toho zasranýho tunelu, kterej sem nemoch najít. Todle kurva nebude dobrý, todle fakt nebude dobrý. Poprvý mě vážně jímá myšlenka, že na tydle noční taškařice prostě nejsem stavěnej a budu muset vzdát. 180km za mnou a 140km do cíle.

Čelovku už lepší neseženu, Fénix svítí tak, že protijedoucí auta na mě zběsile blikaj dálkovejma a troubí. V ovětlení chyba neni a přesto sem tu málem přišel k úhoně. Potřeboval bych cigáro. Vydejchávam šok a zvažuju pro a proti. Noční jízda neni pro mě, to je jasný. Na druhou stranu, někdy se musí rozednít a pokud urazim v noci aspoň 40km, v neděli kilo doklepnu.

„Přece se nevzdáš tak snadno, dyť seš fyzicky v pohodě.“ jako bych slyšel tátovo vlídnej hlas. Vyhrknou mi slzy z vočí. Jako jo, fyzicky sem to čekal mnohem horší. Podle předpokladů sem měl bejt dávno mrtvej. Nohy sice bolej jako kráva, únava brutální, ale křeče žádný, technika funguje, tak proč bych měl vzdávat? Nene, nevyseru se na to.

„Jo, to dam!“
„Jo, kurva, dam to!“ hecuju se nahlas. Téměř hmatatelně cejtim, že je tu táta se mnou a usmívá se. Přes slzy hovno vidim, ale to je fuk, stejně je tma. Nasedam na kolo a jedem dál. My dva.

Koryto Vesnickýho potoka je docela přívětivý a k vyhlídce na důl Šverma se dopotácim tak nějak v klidu. Pak ale vypukne zlý zlo. Stoupání jak kráva, navigace mě tahne úplně jinam, a svěřepě ukazuje špatnej směr eště víc do kopce někam na Jezeří, nebo Jánskej vrch. Jaxi tak zoufale tlačim kolo napříč vrstevnicema, pár metrů přede mnou vyskočí z křovin obří zvíře s kurefskejma rohama. Hnědej poplach se nekoná, protože sem se stihnul posrat. Zmrdskej muflon! Doufam, že ho přejede rypadlo, kokota!

Vyhlídka na zámek Jezeří by nejspíš byla za dne moc krásná, ale je noc, vidim hovno a sem vyčerpanej jak senkrovna. Stav začíná bejt víc než kritickej, kokainový bombónky Bloks už nepomáhaj a myšlenky na ukončení závodu se opět derou na povrch. Za hodinu a půl necelejch deset kilometrů, to neni závratný tempo. Plánuju dojet do nejbližší civilizace, tam najít lavičku a ulehnout na ní.

Doplácam to z posledních sil do Černic, kde bůchvíproč ulehnu na tamním hřišti místo na lavičku na betonovej chodník vedle dřevěný hradby, pod hlavu hodim helmu a přikreju se termofólií. Fakt sem byl vyřízenej, takže mi víčka zaklaply hned, ačkoli byla ukrutná kosa. Jesi sem dovopravdy spal, nedokážu posoudit, protože sem vnímal jenom to, jakej hluk dělá termofolie, pod kterou vibruje zmrzlej člověk.

Vod jistý smrti smrťoucí mě po hodině a kousek zachránil zvuk cvrčka. Šacoval bych to na Martinu Hulešů, která byla ftěsnym závěsu za mnou. Fstávam a furt se ukrutně třesu zimou i s termofólijí. Kdybych se teď šel vychcat, třikrát si ho vyhonim, aniž by se mi postavil. „Snídam“ housku se špekem, na kterou vymačkam zbytek jesenky. Mňam dopíči!

Nevěřili byste, jak moc to bylo dobrý. Špek s jesenkou. To doma nevymyslíš. Doplnim to dvouma kokainovejma bombonama, zapíju ledovou matonkou a nasedam na kolo. Po padesáti metrech skoro dostanu infark, protože na náfsi je hospoda plná lidí. No tyvole… Chci vydat příšerně tesknej hrdelní zvuk, ale tatův hlas mě uklidňuje.

„Dyť by ses tu tyvole vožral a ráno jel leda doprdele.“

Na to nemam co říct, páč je to samozřejmě pravda. Teď už se tam vohřát nepudu. V duchu poděkuju a jedu fstříc tmě. 130km je hratelnejch a pokud je dokážu zdolat za 13 hodin, sem v Kovanci kolem čtvrtý votpůlne. Předemnou je Litvínof, Duchcof a Teplice. Tři města, který bych moch i za tmy projet. Dyť se přes města nemůžem jebat nějakejma mílařskejma chujkama. Do Jiřetína hned hesky asfalt, pak zpevněný cesty po loukach, v Záluží zas na asfalt a hurá pod městský osvětlení. Po pravej ruce dýmá a chrčí industrijální Chemopeklor. Takhle by to šlo, to Zendu ba i v noci.

Klasicky ale nemůže bejt furt jenom něha, takže jedna věc je radost z jízdy a druhá věc problém s navigací na exponovanejch místech, kde trasa vede nějakejma zkratkama. V Loučnej za garážema opět zběsile hledam cestu křovinama a navigace mi vůbec nechce pomoct. Mam sto chutí jí poflusat. Sem hodně smutnej páč mě todle bloumání dokáže vyčerpat eště víc než následnej kopec na Salesiovu výšinu. To se prostě myšlenky na ukončení fkrádaj ať chceš nebo ne.

Měl bych se blížit k Oseku, kterej sem chtěl míjet v době, kdy bude mít Klášterní pivovar votevřeno a odměnit se tam. Jenže na to sem moc pomalej jezdec. Nebo moc rychlej. Záleží na úhlu pohledu.

Nakonec z Oseka nevidim ani ceduli a místníma lesama se propletu až do Duchcova. Penny má ve čtyři ráno samozřejmě zavřeno, stejně jako benzínka hned vedle. Do Zabrušan to docela vodsejpalo a nějakej kilometřík se podařilo ukrojit. Jakmile projedu Štěrbinu, začne bejt vlchko. Nebe skrápí deštěm nejen cestu, ale i mojí zmrzlou tělesnou schránku. Fakin! Na neděli hlásili celodení přeháňky, takže se s deštěm dalo počítat, ale doufal sem potají, že začne chcát třeba až ve vosum, případně eště dýl.

Vdechnu poslední houstku se sušenkou a za houstnoucích kapek ftrhnu do Teplic. Ty se daj projet poklidně. Krom zámecký zahrady, kde je víc cestiček a navigace mě opět přesvědčuje, že si mam koupit lepší model. U Botanický zahrady se spustí brutální chcavec. Tahnu se jak smrad kolem Doubravský hory až k Drahkovu, kde do provazů deště začnou jiskřit první denní paprsky nad obzorem. Po tváři se mi kutálí kapky deště i slz. Cejtim obrovskou úlevu. Déšť je to poslední co by mi vadilo. Do cíle zbejvá 90kilometrů a hutných 230 už mam za sebou. Přichází další pomoc zhůry a zničeho nic přestává pršet. Nad obzor se derou další a další paprsky rozjasňující mojí tvář.

Kolem jezera Milada to frčí krásně a než se ček naděje, čumí na elektrárnu Trmice. Tyvole, kolik komínů a chladících věží už sme minuly? Nemůžu si pomoct, ale tudle trasu vymejšlel fanoušek industijálu, čemuž jsem ohromě rád. Naproti hlavní bráně elektrárny stojí parta profesijonálních hasičů a kouří.

„Dobrý ráno pánové, vidim, že sem na správnej adrese. Vy budete mít jistojistě vody dostatek. Nemohli byste mi trochu načepovat do flašky?“
„Toe jasný, kampa jedete?“ ptaj se s úsměvem borci.

Popíšu jim anabázi, uznale kejvaj hlavama a k plnej petce přidaj přání šťastný cesty.

Na konci Trmic čeká několik vrstevnic. Je mi z nich nanic. Ulice se příznačně jmenuje Horská a příjezd do Ústí značně znepříjemňuje. Matně se mi vybavuje vejškovej profil trasy s tim, že před Ústím byl malej hupaneček a za Ústím vod Labe to bude nejspíš pěknej kopec buzerant. Radost vystřídá ponurá nálada, kterej nepřidá ani teréní sjezd na Větruši. Přestávam cejtit prsty. Psychickej staf se trochu zlepčí na benzínce MOL, která je hned vedle trasy. Nikde žádnej bezďák, ani snědej rom toužící se dozvědět cenu kola. Dokonce ho můžu nechat před dveřma nezamčený.

Nasoukam do sebe kofolu, čaj, dvě bagety, nabiju hodinky, votpočnu noham a pln odhodlání se kolem půl vosmý ráno pouštim do zbylejch pětasedumdesáti kilometrů. Do Velkýho Března to celkem jde. Za nim následuje desetikilometrový jebání až do Hlupic zvlněnym terénem víceméně furt do kopce.

Zaplaťpandu, že co vede do kopce, vede i skopce. Následujících 15km za Úštěk tak bylo z těch snazších. V Úštěku mě lechce vyděsila směrová cedule na Českou Lípu a děsila mě až do Dubé. Tam pro změnu začala děsit cedule na Doxy. Mozek vůbec nechápal, co dělam u Český Lípy a Máchovo jezera, když mam bejt u Boleslavi. Dokonce si usmyslel, že mam ject kolem elektrárny v Mělníku, takže mě pastil hroznejma schýzama vo tom, že sem určitě jako jedinej dostal nějakou nesprávnou trasu a do cíle se nikdy nedostanu. Umřu u Máchovo jezera, místo v Mělníce. Toe konec.

Z tutěch zmatenejch myšlenek mě naštěstí vytrhla krásná tlačící vložka kolem Helfenburku. Tykrávo, potácet se rychlostí dva kilometry hodinu, čtyřicet kiláků před cílem, to mou psychiku doslova rozsápalo na kusy. Když už sem si naivně myslel, že je zlý zlo překonáno, přišlo něco, čemu se dá s klidem říct podpásofka. Před Domašicema cesta vedla úsekem, kudy projel naposledy lesácekj lakatoš zhruba před šedesáti lety. Navíc byl plnej popadanejch stromů, takže mílařská jebanice non plus ultra a neseš kolo na zádech i skopce.

Sem úplně zlomenej, zničenej, vyřízenej, objevil sem dno pod dnem, hroutim se a fsteky bych řval, ale nemam sil. Musim si na chvilku lechnout, abych ty síly načerpal. Uvnitř to brutálně vře, bublá a kyne. Pak následuje výbuch sopky.

Kurev, čuráků, hovad a zasranců je ftuchvíli plnej les. Možná sem vymyslel i úplně nový vulgarizmy, který nikdo nikdy eště neslyšel.

„Prooooč kurvaaaa?? Proooč musí každej čurák cyklozávod prznit nošením kol na zádech??“ řvu na lesy jak smyslů zbavenej.
„Do syflácký píči spařený, to je fakt nutný zazmrdit 320 kilometrů dlouhej závod tim, že tady budem někde tlačit kola skopce jako kokotí?? Na cyklozávodě??“ přeskakuje mi hlas a žíla na čele dosahuje průměru ropovodu.
„Kousek před cílem takle zesrat nádhernej závod!!!“ sípu vyčerpaně.

Po vypuštění páry sedim na pařezu s hlavou v dlaních a brečim. Je konec. Nemam kde brát. 285km v nohách, nula spánku a fyzický vyčerpání je dál neúnosný. Teď i psychický. Jel sem z posledních rezerf a defakto se kupředu tlačil jenom matematickejma počtama a chlácholením, jak kilometry ubejvaj.

To se teď dvě hodiny neděje, protože mam za dvě hodiny zdolaný pouhopouhý tři kilometry. Do cíle zbejvá pětatřicet plus něco navíc za vodbočky a bloudění. Nedokážu se přemoct k pohybu. Sem pevně rozhodnutej se na závod vysrat a vzdát. Todle mi za nervy nestojí. Nechápu, proč má každej potřebu dělat z cyklozávodu mistrovství světa v nošení horských kol na zádech. Proklestim si cestu někam na silnici a dojedu do Kovance po vlastní ose. Eště si jen tak chvilku posedim a vedu vnitřní dialog s tatínkem. Kolikátej už dneska? Nebo je to jeden souvislej rozhovor? Jeblo mi už definitivně?

Se spoustou otazníků v hlavě sem se vydal hledat nějakou cestu. Metrový koleje vod hardvestoru úplně mojí představu vo cestě nenaplňujou, ale budiž. Todle musí vést někam do civilizace, kde se na závod můžu vysrat. Nevim, jestli bohudík, nebo bohugel se za chvíli zase trasa stala jetelnou.

Za Domašicema už se line po spevněnejch cyklostezkach a asfaltu, tak tupě šlapu do pedálů. Je mi fšechno jedno. Začíná chcát. Až teď. Nevěřim, dyť mělo chcát celou neděli. Necejtim ani radost, ani fstek, ani bolest, jenom únavu a odevzdání. Tlačim i sebemenší vlnku, protože nohy prostě odmítají do kopce spolupracovat. Chčije čim dál víc. Je mi to jedno. Překlenu 300 ujetejch kilometrů. Trochu mě to vrátí do reality.

Nejsem zas tak marnej tlustokožec. S timhle vědomím se mi jede malinko líp. Vočima tlačim každej ujetej kilometr. Mam dojem, že před Březovicema čekali nějaký cyklistí a povzbuzovali.

„Už to máš za pár, seš dobrej!“

Tyvole nojo! Eště pět kilometrů a mam 320! Plus nějakejch dalších pět a sem fcíli! Krize je frdeli a jedu. Zase řvu jak pičus. Tentokrát dojetím. Já to dokázal.

„Tyvole, táto, kurva já to dokázal!!!“ směju se a děkuju mu za pomocnou ruku. Přes slzy skoro nevidim na cestu a je mi to jedno. Směju se fšemu jak magor, protože je nad slunce jasný, že teď to kolo klidně do cíle donesu na zádech i přes polomy a skály a hovna.

Před Kovancem se hodim trochu do klidu, přece nepřijedu do cíle uřvanej. Dvoumetrovej chlap vole aby brečel, dopa to kdy viděl. To se nesmí nigdo nigdy dozvědět.

V cíli, kterej protnu ve 13:18, mě vítaj organizátoří.

„Jaký to bylo? Co bylo na trase nejhorší?“ ptá se Tomáš.
„Ty hovado, co to bylo ftom lese za polom? Tos chtěl mermomocí skurvit tak heskej závod?“ řítim se na něj s napřaženou rukou, že mu vetnu políček.
„To bylo omylem! To bylo omylem! Vopravdu!“ dušuje se Tomáš a couvá před napřeženou pravicí.
„Tyvole, von už je tady.“ haleká Vrána.
„My přijeli tak před půl hodinou, to sem na tebe moch počkat.“ směje se, jak jinak než s pivem v ruce.

Neřikam na to radši nic a mířim qýčepu. Přecejen bych si to jedno za vodměnu moch dát. Podle trenéra bych se sice teď měl čtvrthodinku leche vyklusat, ale tykrávo, sory, to fakt dělat nebudu, protože bych zemřel a fšichni vůkol taky. Smíchy.

Jakmile pošlu do žaludku skvělýho langoše a půl piva, sedne na mě brutální únava. Původně sme chtěli v Kovanci s Vránou přespat a vožrat si dršky, ale je mi zima a spánek se neúprosně hlásí vo slovo. Rozloučíme se a jedem domů.

Jakmile se vřítíme za Benátkama na dálnici, nedokážu udržet voči votevřený a musim zajet na benzínku. Hodinu tam pořežu na sklopenej sedačce pár polínek. Za pomoci redbulu a votevřenýho vokýnka se můžem dál sunout domů.

Vyhodim Vránu na Vinicích a těšim se na domácí teplou sprchu a postel. Jenže co čert nechtěl, klucí šli akorát z nohejbalu, taxem musel s nima do Saloonu na dvě. To by bylo, abych ten úspěch nespláchnul. Tak na zdraví tam nahoru!

Nu, a co dodat závěrem? Snad jen s vodstupem času hodnocení závodu.

Zážitek to byl teda hrubej a z paměti ho jen tak nevymažu. Krom vymrdanýho lesního úseku za Helfenburkem to vopradu jelo, takže tleskam a dávam voba palce nahoru za to, že konečně někdo zbořil mýty a dokázal udělat těžkej cyklistickej závod bez nutnosti brodit řeku, nést kolo čtvrtinu závodu na zádech, nebo vést trasu výlučně po kamenech a kořenech s převýšením šest tisíc metrů na padesáti kilometrech. Za mě skvělý svezení nádhernou krajinou a jako bonus fšudypřítomnej industrijál.

Jestli budu příští rok uvažovat vo nějakým cyklozávodě, tak Vabank je žhavej kandidát na vopakovačku. Pokud bych měl lepší navigaci, nepokoušel se spát, měl trochu víc zimních kilometrů v nohách, moch bych atakovat příjezd na voběd, neřku-li troufale stlačit závodní čas na trati pod 24 hodin. Ačkoli je čas relativní pojem, furt mam někde fkoutku duše touhu s nim měřit síly.

Ne každýmu by se tolik asfaltu a zpevněnejch cest vhodných i pro grevla mohlo zamlouvat, ale za mě to byl nejlepší ultra závod, kterej sem jel, protože se dovopravdy jel. Organizátorům děkuju scelýho srce a fandim jim, ať z nastolenýho trendu neuhnou ani vo píď. Závodů v nošení horských kol je na výběr spousta, ale jezditelný MTB ultra závody aby člověk lupou pohledal.

Vítězové Tomáš Fabián a Tomáš Hadámek by mohli namítnout, že patnáctihodinová projížďka neni žádnej ultrazávod, ale na to sere pes. Pro mě má Vabank punc ultra a fertig.

Pokud si nějakej profesijonální amatér výkonostní třídy Trempich, nebo invalida, chce vyzkoušet dlouhej cyklozávod, můžu Vabank vřele doporučit. Na svý si ale přijdou i sprinteři. Vono ject 320 kiláků plnou kudlu, to chce mít trochu naježděno, bych tipnul.

Celkově dávam 9 z 10 bodů. To aby měli organizátoři co zlepšovat a příště nebylo na trati žádný Domašický přeqapení Nebo aby ještě víc osekali výbavu a člověk byl fakt odkázanej na náhodu, osud, karmu, nebo pomoc náhodných kolemjdoucích. Je otázka, jak moc se dá podvádět s knotama, nebo duší fkapce, když některejm nebylo blbý podvádět s výbavou už teď

Jediná kaňka tak zůstává bizoní kovid, kterým sem vodsral pokus vo spánek. Deset dní fposteli s teplotama mě moc nebavilo.

Díky moc Fandovi Zvonečků za pučení kola, Kubovi za tréninky a trpělivost a Peťovi za stálej servis.

A taky díky fšem, co dočetli až sem. Nebujte se, teď zas dlouho nic podnikat nebudu.

Posílam lásku.
Pich

The post Vabank – 2. část – Temný čas svačiny duše, aneb Pomocná ruka appeared first on Trempich.cz.

Nebylo radno se v otcově přítomnosti věnovat jakejkoli činnosti jenom napůl. Ať už šlo vo mytí nádobí, plení záhonu, fotbalovej trénink, nebo pinkání bedbintonu. Nesnášel šlendrijánství a vodbytou práci. Mochs umět hovno, ale pokud ses snažil, cenil to.

Jako dítě sem tu větu nenáviděl a její smysl pochopil až ve chvíli, kdy mi zněla v hlavě sama vod sebe. Až tehdy mi došlo, že věnovat se čemukoli napůl, je bohapustý plejtvání krátkodobě přiděleným pozemským časem.

A jak to souvisí s dnešním vyprávěním? Bohugel, víc než si myslíš….

Když na mě jednoho dne fejzbuk vyflusnul informaci, že Klára Holásková s Tomášem Novotným a Petrem Tichým pořádaj cyklozávod, pozdvihnul sem vobočí a zbejstřil, nejen kvůli parádnímu industrijálnímu logu závodu. Tadle trojice šílenců totiž nepatří mezi úplně standartní uživatele bicyklu, ale spíš mezi magory. Snad mi prominou. Ihned rád vysvětlim, jak sem k tomudle názoru došel.

Moc heskou projížďku jménem Bikehero jezdí kvůli pohodlnějšímu dosažení cíle většina normálních účastníků v létě, kdy je den dlouhej a na kole se dá sedět vod rána do večera. Stejně tak si většina normálních účastníků trasu rozloží do dvou dnů. Počin Bikehero s nemalou porcí kilometrů a eště větším převýšením sem absolovoval, samozřejmě v létě, jako běžnej smrtelník, tak vim, co vobnáší. Jenže Klára s Petrem a Tomášem se jí vydaly zdolat v zimě. V lednu. V mínusovejch teplotách.

Když bylo fšude 20cm sněhu a světlo zhruba čtyři hodiny vod deseti do půl druhý a pět minut votpoledne. Stihli jí absolovovat za den! Za jeden mrazivej den tyvole!! Prostě úplný magoří, jinak tendle druh cyklistů nejde nazvat. K tomu je Tomáš vítěz loňskýho ročníku 1000 Miles Adventure, jen tak pro pořádek, abysme si rozuměli. No a pokud takový magoří pařádaj závody, bejvá to většinou veliká legrace (rozuměj strašlivý utrpení).

Naneštěstí pro mě sem hrozně dlouho prokrastinoval a potřeboval si nějakým počinem pomasírovat ego, takže s přihlášením nebyl důvot votálet. Zejména, kdyš na webovejch stránkach proklamovali, že se jedná vo jezdivej závod. Bez podpory a jakýkoli výbavy, jen se třema nejnutnějšíma věcma. Vabank. Buď vybereš batožinu, spacák a karimatku, nebo montpáky, duši a pumpičku. Šťastnou ruku při výběru přeju.

Tadle pankáčská filozofije se mi moc zamlouvala a nutila mě velice vážně přemejšlet nad tim, že závod střihnu na jeden zátah, což pravděpodobně byla i myšlenka organizátorů. Místo kochačky ve dne, spánku v noci, nonstop ryzí brutalita na dřeň.

Ihned sem začal s intenzivní přípravou na poloprofesionální úrovni. Jak někde pravil legenda Souky – profesionál půlku času trénuje a půlku regeneruje. Já jakožto poloprofesijonál sem vynechal trénink a jenom intenzivně regeneroval. Ostatně jako obvykle. Už je to zažitá rutina, tak co bych teď měnil, viď. Tělo je třeba překvapit.

Po zveřejnění trasy mi normálně ťuklo v buřtíku. Tyvole, Český středohoří! Toe něco jako moje milenka, jesi mi rozumíš. Šumava paní manželka, krásná, jasnozřivá, hebká, nádherná, něžná, fševědoucí a s dokonale ladnýma tvarama. Ale sopečný středohoří? Toe prostě rajcovní jak milenka. Jiný, lascivnější tvary, vlídnější tvář, ale přitom jakoby drsnější. No když už se ocitneš vnu, je to intenzivní zážitek.*

Mam pro ten kraj velikánskou slabost. Velikánskou. A kdy jindy se asi tak dostatečně vykochat středohořím, než na „pohodovým“ cyklozávodě, kterej bude jetelnej. *(Žádný milenky samozřejmě nemam a ten počet taky nesouhlasí!)

Jenže jak to tak bejvá, svět potřebuje bejt v neustálej rovnováze, takže neni zasypanej jenom fšeobjímající něhou a láskou, alébrž taky pěkně hutnejma sračkama.

Ve chvíli, kdy sem měl sypat objemy z rukávu jak na běžícím páse, sypal sem půllitry do chřtánu jak na třech běžících pásech. Tata si totiž usmyslel, že ho poprvý v životě něco dovopravdy bolí a po převozu do nemocnice šlo tak nějak fšechno bleskurychle doprdele, potažmo velice, převelice hlouběji. Dva tejdny nadějí a pak bolest. V lepce kromě několika stálejch promilí úplně vymetýno. Ufffff….

Odhodlání dostane vzápětí pěknej hájkik na vohryzek, páč definitivně dojezdil růžovej panter. Co teď tykrávo? Bez kola těžko absolvuju cyklistickej závod. Jindy by se tadle situace hodila jako dokonalá výmluva před táhlou smrtí na trati, ale tentokrát myšlenky na výspuch nemam. Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser. Je třeba okamžitě vyřešit plán B – nový kolo.

Anabázi s koupí novýho kola velikosti XXL, který sem scháněl asi rok a půl a nakonec to dopadlo katastrofou obřích rozměrů, ze který se budu eště dlooouho voklepávat, jenom ve skratce nastínim – rám velikosti XXL neni pro dvoumetrový lidi, i když vam to budou tvrdit nějaký skurvený velikostní tabulky!

Poslední dva tréninky tak absolvuju na pučenym bajku vod Fandy Zvonečka. Ten kluk je eště mužnějšího vzrůstu než já a kolo má vyrobený na míru. Poprvý vživotě nemam sedlovku vystrčenou na maximum a na kole se cejtim pohodlně. Kdyby ale Fanouš věděl, co s bajkem budu provádět, zlámal by mi pazoury a kolo zamknul do sklepa. A mě možná taky. I s partou sfetovanejch negrů s letlampama. Tímto se Fandovi ještě jednou velice převelice omlouvam za újmy na jeho oři.

Dva dny před závodem volá Vrána, jesi ho adoptuju a může se se mnou svézt na start. Toe jasný, že ho nepošlu doprdele, ačkoli vim, že to znamená vožíračku už před startem. Naštěstí fpátek dostanu nebeský znamení, kerejch mam poslední dobou požehnaně, Vránovi navrhnu, že pojedem na start fsobotu ráno vodpočatý a střízlivý. Je stoho trochu smutnej, ale moc nevodporuje. Bestak to hovado za závod vykalí sud a sežere půl krávy.

Fsobotu ráno dorazíme do vesničky Kovanec, kde je start i cíl závodu. Fšichni pijou kávu a snídají. Vrána prolamuje ledy a snídá pivo. Jelikož je vysoce qalifikovanej alkoholik, strhne sebou minimálně třičtvrtě startovního pole. Nutno podotknout, že bez nějakýho velkýho přemlouvání.

Podlou lží se mi daří odolávat a neustále první hlt voddaluju. Chci jet na sucho, jinak bych totiž tendle závod nemoch pojmout pořádně a zdechnul vykropenej ve škarpě.

U organizátorů si nechávam skontrolovat výbavu a jsem nemile překvapen. Minibrašnička pod sedlo na montpáky a duši se taky počítá jako jeden díl vybavení, takže bych musel voželet pumpičku. Výbava jde ven a ke slovu přichází izolepenka. Duše a montpáky sou během pár fteřin navždy spojený s rámem. Bože, eště že to nevidí Fanda. Jakmile třímam lepenku v ruce, zmocní se mě amok a lepim k rámu i trekr a bundu narvanou žrádlem, ke kterýmu se budu dostávat skrz rukáv vomotanej kolem řídítek. Sem to ale filuta!

Moje kompletní výbava se skládá z tůtěch věcí: kolo, helma, čelofka, zadní světlo, navigace, hodinky, telefon, nabíječka, bidon, duše, montpáky, pumpička, brejle, boty, fusekle, dlouhý cyklokalhoty, termotriko, dres, bunda, nákrčník a rukavice. Nic víc, nic míň. V rámci lékárničky eště volim termofolii, která, jak se pozdějc ukáže, byla naprosto k hovnu a kdybych jí nebral, udělal bych líp. Když tak nad výbavou přemejšlim, furt sem toho vez nějak moc

Před desátou se řadíme na startovní čáře. Koukam kolem sebe a nestačim zírat. Tyvole, fakt jako někdo potřebuje tři batohy? Jeden na řídítka, jeden do rámu a jeden na záda? Co v nich veze, když už všechny tři možnosti volby vyčerpal? A jakto, že sebou kurva veze karimatku, evidentně lepení, pumpičku, kemlbeg a podobný píčoviny?? Ale co, každýho svědomí, jak vojebává pravidla. Já tu nejsem vod moralizování, ale vod umírání. A to teprve přijde.

Chvilku po desátej zazní startovní výstřel a vyrážíme na trať.
„Gdepa se budem pohybovat?“ zaslechnu Vránu.
„Gdepa asi tyvole, na chvostu přece, jako dycky!“ plácam si rukou do helmy.
„Tak já jenom pozdravim…“ nevim koho jel pozdravit, ale vod tý doby sem to hovado Havránkojc neviděl.

Ale mělo to tak bejt. Plánoval sem cestu do hlubin duše a ve dvojici by to těžko klaplo.

Startovní pole chrtů mi po pár stech metrech zmizelo v nedohlednu, ale nikterak mi to žíly netrhá. Cesta bude dlouhá, neni kam spěchat.

Už před Všelisama byla možnost míjet první sprintery, který na louce postráceli věci a vraceli se spátky. Jo, tovíš, kdybyste vezli hovno jako já…

Polňačky střídal asfalt a vopravdu to jelo. Jenže hodnotit ultra závod po pár kilometrech je blbost a tak se nenechávam zbytečně unášet pozitivníma myšlenkama. Nicméně vyhlídka Hradišť je pěkná a doufam, že takovejch nebolestivě vystoupanejch metrů eště pár bude.

Pískovcový skály u Mšena už tak jednoduchý nejsou, ale zato víc lahodí voku. Při sjezdech, kde se závodnící ve smyku řítili ouskou pěšinou vysokým skalním korytem sem si radostí přetahoval bovden. Za mě Mšeno jeden z nejerotičtějších úseků, co sem kdy na bajkpekingu jel.

Skrzevá oldskůl navigaci pak v lesích následovalo chvilku pojebávání do různých cest sem a tam. Ve chvíli, kdy navigace stratí signál a začne jí na křižovatce šipka rotovat jak zběsilá, je zaděláno na problém. Nezbejvá nic jinýho, než trefovat cesty podle vyjetých kolejí předchozích závodníků a zpestřit si jízdu stopováním.

Před Jestřebicema dojedu Petra Höhna. Teda mam dojem, že to byl von, kdo zvolil výbavu špatně. Měl sebou spacoš a karimatku, nicméně tlačil prázdný kolo. Pfůůůůůů, takle na začátku fprůseru? Velice nerad mu nabízim svojí duši, vědom si toho, že z Vabanku se tim stává Bezvýbavy. Naštěstí pro voba byla v Jestřebicích plná hospoda cyklistů ochotnejch pomoct a tak sem si duši moch eště chvilku ponechat. Věřim tomu, že todle byla první pomoc zhora, páč hodit defekt pár desítek metrů vod cyklohospody, to se často nestává. Nechávam Petra napospas osudu v hospodě a frčim dál.

Ve Vidimi koukam a vidim zase parádní výhledy. A dvě cykloženy. Hedvika a Martina. S Hedvikou Reichlovou a Martinou Hulešovou se chvilku vezem společně a docela nam to de vod pedálu. Za Želízama sou zase nějaký skalní reliéfy. Pro tydle krásy se člověk na kole lopotí jak hovado a chca nechca se usmívá i na duši. Holky si to chtěj vychutnat trochu víc a rozhodly se tu poobědvat. Toho využívam k trháku a posunuju se celkovým pořadím z předposledního místa na předpředposlední.

Za relijéfama následuje chvíli trošku taková jebárna, ale nic, co by stálo za nadáfky, nebo pozdvihnutý vobočí. Spíš sem měl nějakou krizičku, ze který mě dostala Papírna Štětí. Industrijální fandové už vědí. Vyhlídka pod letištěm, přímo nad papírnou, v pozadí Počáply, to musí zahřát u kouřovodu nejen milovníka vertikálních objektů.

V Lounkách se najelo na cyklostezke podýl Labe a kilometre naskakovale zběsile. Než sem se nadál, ukrajoval sem 74 kilometr závodu, kde Vrána hlásil zastáfku na pivo. Ať sonduju lokály sebevíc, nezahlídnu ani jednoho závodníka. Fakin! Slinu mam jak baset, jedno bych polknul, vo tom žádná, ale copa můžu? Buď to dělej pořádně….

V Klitoměřicích zase potkam holky. Jedou na pivo. Achjo. Rači hodim voko na další komín, vodhadnu vejšku a pustim to prudce vlevo, přes most, rovnou k Ohři a do Terezína, kde mě upoutala mramorová deska s fšeříkajícím nápisem:

Občané, nezapomeňte na zločiny spáchané komunistickým režimem na našich spoluobčanech v letech 1948-1989. My nezapomínáme! Konfederace politických vězňů ČR.

Úplně mě zamrazilo, jak někdo může dneska tvrdit, že za komoušskejch sviní bylo líp. Chtěl bych vidět ty, co nejvíc plačou třeba nad cenzurou internetu, kdyby jejich názory cenzurovali třeba v Bartolomějský.
Naštěstí se myšlenky hned vodebraly jiným, lepším směrem, páč sem vjel do Bohušovic, kde stál pro změnu komín. A helemese, dopa ho tak pěkně vopravil? To mušeli bejt nějaký móc šikovný klucí! Že by vysoke-kominy.cz ? (neskrytá reklama)

Jedem dál, neni čas strácet čas. První kilo se blíží kvapem, stejně jako vertikály cementárny Čížkovice. A to mi dělá dobře na čuráka! Na dohled Lovosice, jde to hladce, komínů tisíce, je mi sladce, přede mnou Radostice, to bude ejakulace fkapce. Nojo kamaráde, jenže takový šprýmový rýmy byly na delší dobu poslední. Jednak do Radostic to byl kopec buzerant a něco mi řikalo, že to je teprve začátek utrpení. Druhak se mi urval držák na bidon.

Tykrávo, hliníkovej držák na bidon si prostě jen tak řek „ten Pich je ale zmrd, už mu dál nebudu sloužit.“ a biiiim, ulomil se ve vobou podýlnejch svárech najednou. Normálně bych se zhroutil, protože kolo bez bidonu je kolo bez pití a na takovým závodě bejt bez pití necheš. Deeprese ale netřeba, když máš pomoc zhůry…. lepenka v kapce přece! A tak sem se jal držák přilepenkovat k rámu kola.

Naneštěstí sem ho přilepenkoval bezmyšlenkovitě i s lahví, což sice znamenalo, že bude v držáku láhef držet, ale když se budu chtít napít, musim zvednout bicykl nad hlavu a naklonit rám pod takovým úhlem, aby z petky vyteklo dostatečný množství tekutin na napití a nebylo ho převeliký množství na mý hrudi, potažmo sixšpeku.

Hele, po prvním pokusu sem zalitoval, že nevezu čistou vodu, ale sladkou matonku. Ulepenej sem byl jak šlapka po bukkake karaokke a mušky začly dotírat.

Jistě, moch sem urvat lepenku a napít se normálně, ale když nemáš nekonečný množství lepenky, abys přidělal láhef spátky k rámu a kapsy cyklodresu máš narvaný jesenkou protože přece i Milan Hanyk jezdí na jesenku a ty se mu chceš vyrovnat aspoň konzumací cukru, musíš prostě požívat tekutiny s kolem nad hlavou.

Situace kolem pití nebyl ale jedinej problém. Další důvod k tuhnutí úsměvu na rtech a svalstva v nohách bylo překonávání nejvyššího bodu na trase. Vod Mrskles už to bylo silně hrubé a kopec buzerant se změnil na kopec skurvenej buzerant. Ne, že by to nešlo jet, asi jo, ale ne s tim ozdobným tukovým prstencem kolem pasu a absencí svalů.

Nebejt Martiny Hulešů, která mě dojela, možná bych si tam někde tiše poplakal bolestí, ale bylo mi to před ní blbý, taxem jenom dělal, že mě jakoby trochu tahá sval a musim radši tlačit. Snažil sem se přitom i trochu usmívat, ale spíš to vypadalo, jako bych ze fšech sil zadržoval řídkou stolici.

Naštěstí i ta nejskurvenější vrstevnice se jednou zlomí a začne směřovat dolů. Blbý je, že co deš nahoru dvě hodiny, sjedeš za pět minut a tak sem za chvilku zase tlačil kolo za Měrunicema v lese. Skrzevá stáfkující navigaci sem si tlačení protáhnul zhruba vo čtvrthodinu pobíháním skopce do kopce a marný hledání stop několika bicyklů, pročež zapracovaly nervíčky.

Bejval bych fší silou jebnul kolem vo zem a kopnul do něj, ale jesi si fspomínáš, mam bajk pučenej vod chlapa, kterej je větší vo půl hlavy, má vo několik kilo svalů víc než já a pouhym máchnutím ruky láme železo, takže sem se trochu uklidnil jesenkou, vydal hrdelní řev do hlubin lesa pak našel správnej směr.

Na louce nad Lahovicema je nádhernej výhled do Středohoří. Po krušnějších chvilkach zase něha a láska ftopu. V dálce vidim, jak se kolem Raný vznáší hejno paraglajdystů. Ten kopec úplně trčí z údolí. Doufam že na něj, nebo na jinej podobnej nepojedem. Následuje sešup dolů, kde je v Lahovicíh improvizovaný depo pro závodníky vod nějakýho místního chataře. Měl fšechno, kromě bindrů nebo lepenky. Nebo novýho držáku na bidon. No nic, jedu dál. Těsně před Libčevsí na mě pod višňovou alejí číhaj kluci s foťákem. Místo nějakýho plkání jim akorát zamávam a počekuju večerku.

Mam to za minutu vosum. Pan prodavač už uklízí květináče před krámem a sotva vypadnu z kvelbu se žrádlem a kotoučem lepenky, zacvaknou za mnou železný mříže. No kurva, to bylo fakt vo fous. Další pomoc zhůry? Díky! Tadle byla velice zásadní. Bez ní bych totiž pár dalších kilometrů neměl co jíst ani pít. A už vůbec bych neměl lepenku. Děkuju tam nahoru, usmívam se a žeru bagetu. Během její konzumace předělávam uchycení držáku na pití. Vymotávam téměř celej kotouč průhledný lepenky, ale držák drží jako přivařenej a petka v něm taky. Pichu, si génijus!

Najezenej, napitej a s fungl novým držákem, kterej Fanda nesmí vidět, vyrážim ukrajovat další kilometre. Sem zhruba na stotřiceti, takže mě eště čekaj necelý dvě kila. Při tej představě na mě dou mdloby. Chmurný myšlenky se snažim zahnat matematickejma počtama.

„Na zbejvajících kilometrech do cíle už je jednička. Raduj se, Zendo, jupí.“ přesvědčuju se trochu marně a vrham se lechce zasmušile do podvečerní náruče Středohoří s Martinou Hulešů v zádech. Fšude vůkol trčí různě velký kopce a kopečky jako cecavy.

Stálá erekce něhomíra povadne ve chvíli, kdy zjistim, že se nevyhnu paravrchu Raná. Jesi sem něco dneska vážně nechtěl, tak plést se glajdystům pod šňůry.

Ve chvíli, kdy tlačim bajk do krpálu a sotva lapam po dechu, volá trenér. Jak prej mi to de. Řve smíchy, když slyší moje sípání. Co asi může tyvole vydávat za zvuky vepřoid, táhnoucí se po 140km do brutálního kopce? Hovado! Taky se úplně plácam do stehen. Ale jenom v duchu, aby mi neupadly nohy, eště je asi budu potřebovat. Na vrchol se dostanu až v pozdní hodinu a výhled na Počerady se tim pádem utápí fšeru. Sjezd k letišti eště stihnu bez čelofky, ale dál už jí musim roužnout.

Zejména úsek u Břvan vyžaduje dostatek svitu, trpělivosti s rotující navigací, motorovou pilu a lano ke spuštění bicyklu z útesu.

Pro mě, šeroslepce nastala nejdivočejší část závodu. Za tmy sem do týdle doby jel akorát z práce cestou, kterou znam naspaměť, nebo z hospody ve stavu, kdy sem stejně nevěděl, jesi je den, nebo noc. Na časovej plán 30h mam pár hodin polštář. Prostě pojedu a až bude krize, budu jí řešit operativně a budu flexibilní.

Tma je čim dál hutnější a přede mnou Chánov…
Začíná noc!
Drž hubu!

The post Vabank – 1. část – Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser appeared first on Trempich.cz.

Samozřejmě sme se nijak nepřipravovali, protože sme sehranej tým jako svině. Chrtovi sem oznámil, že jedu akorát s pitím, sušenkou a telefonem fkapce, mapu prcam a bude nás navigovat von. Pokud budou kopce, dostane pumpičkou přes dršku. Jednoduchej plán, se kterym souhlasil.

V den dé sem akorát vytáhnul kolo ze sklepa, vomet pabučiny, pomačkal galusky, jesi sou eště dostatečně nafouklý a vyrazil do Dobřan naložit Silvu s Chrtem. Jesi je vam divný, že sem neskontroloval, na kolik sou pneu nahuštěný atmosfér, tak vězte, že neskontroloval. Já totiž fakt nevim, na kolik se tyvole fouká atmosfér. Zmáčknu galusku a je buď tvrdá, nebo měká. Měkou poznam i podle toho, že jede hrozně špatně a drncá po malejch kamínkach. Tolik k tlaku v pneu a umění správně nahustit.

Cesta ubíhá příjemně a na kapotu jemně bubnujou dešťový kapky. Neznervózňuje mě to, protože Chrt řikal, že v deset přestane pršet. Minule na Hokra kapu tvrdil sedmilhář Vrána to samý a nakonec fakt nepršelo, přestože to tak ráno vůbec nevypadalo. Skrzevá tudle bezdešťovou skušenost a Chrťákovo prognózu si v očekávání odpoledních tropů neberu ani pláštěnku, ani rukavice, ani větrofku.

Že sebou nemam ani pumpičku, kerou bych to fousatý hovado moch případně mlátit, sem zjistil až v Bukovej. A jak se ukázalo, bylo to pro Chrta moc dobře, protože bych ho tou pumpičkou ušvihal xmrti už před startem. Ale pěkně popořadě.

V Dobřanech sem naložil ty dvě hrdličky, nasoukal kola do dodáfky a vyrazili sme směr Buková. Chrt lechce pokašlával, ale nevěnoval sem tomu pozornost. Sem na jeho tuberkuloidní záchvaty zvyklej z Mílí. Silva teda podotkne, že měl bejt doma a nikam nejezdit, když měl eště ftejdnu horečky. To mě taky nepřekvapuje. Chrt to tak má. Co je pod pět stehů a čtyřicet stupňů Celsia, to se nepočítá a neni to důvod k neúčasti na závodě.

Kapky deště mne stále nechávaly chladným, ačkoli stěrače nestíhaly stírat. V deset přece přestane pršet. Pojedeme blátem, ale pršet nebude, toe směroplatný. Maximálně si vyberem trasu víc asfaltovou, sme přece rozumní dospělí muži.

V Bukovej sme hodinu a čtvrt před startem. Chci zajet co nejblíž registracím, ale skrzevá podmáčenej terén tam skoro zapadnu a téměř nevyjedu spátky na cestu. Tady pořadatel Standa Moller poprvé významně zdvihnul obočí, protože rozvoranej terén zázemí eště před startem asi neměl fplánu.

Nechal sem zabahněnýho Lumpyho kousek dál na louce a šel odvézt kolo do zázemí. Jako drobnej problém se ukázal déšť, kterej stále zesiloval. Než sem kolo vyndal z auta a vodvez ho do zázemí závodu, byl sem úplně durch. Jako tyvole, je hodně super, že v deset přestane chcát, ale já na sobě nemam nit suchou. To neni moc pohoda.

„Sem v depresi!“ smutně prohlašuju a hledam pumpičku, abych moch švihnout Chrta.

Samozřejmě jí nemůžu najít a ten hajzl se škodolibě směje. Má na sobě totiž nepromokavou bundu, ačkoli sliboval, že v deset přestane chcát! A co hůř, pumpičku nemá taky, takže sice máme čtvero lepení, dvě náhradní dušem, ale ani jednu pumpičku. Sem v depresi. Du si qokýnku pro vdolek a kofolu od laskavých děvčat. Vdolek paní domácí je úplně luxusní a trochu si z něj uchčiju blahem. Naštěstí to vůbec neni vidět, protože jesi si dobře fspomínáte, nemam na sobě nit suchou. A eště dlouho mít nebudu. Prší fskutku vydatně. Kofola z půllitru vůbec neubejvá, ačkoli sem jí během pěti minut už dvakrát skoro celou vypil.

Pod přístřeškem se mačká spousta lidí. No, lidí, magorů. Ftakovym počasí nikdo normální na kole nevyjede. Leje tak, že než sem stihnul vychcat ten bezednej kelímek kofoly, třikrát sem si umyl brabánka.

Z davu se vozejvá, že takle bude chcát do večera, protože radar aktuálně ukazuje potopu světa.

„Sem v depresi!!“ velice smutně prohlašuju směrem k Chrtovi a jelikož se déšť změnil v regulerní vodopád, pomalu přestávam věřit, že v deset přestane chcát.
„Odložme závod prosím, v takovým marastu se inteligentní jedinec nelaská s bicyklem po polních cestách, ale staví v garáži Noemovu archu!“ skoušim projevit nesouhlas s dnešním startem.

Pořadatel Standa zdvihá významně vobočí podruhý. S myšlenkou se začíná reálně koketovat, protože převážná většina závodníků je z blískýho vokolí a nečinilo by jim problém se dostavit na závod druhej den.

„Dorazil někdo až z Prahe, musíme jet.“ zní rozhodně ze Standových úst.
„Kurvááááůůůů!“ zařvu jak raněný zvíře na celej areál.
„Tak všichni mají snad stejný podmínky, ne?“ prohlásí sebevědomě jedna ze závodnic.
„No to teda nemaj! Fšichni máte nepromokavý bundy, jenom já mam hovno a sem tu akorát v triku, který je durch!“ vyštěknu na paní.
„Ste se měl podívat na předpověď jako vostatní.“ utrousí uraženě směrem ke mě.
„Předpovědím nevěřim. Věřil sem Chrtovi a ten řikal, že pršet nebude!“ vodpovídam s brekem na krajíčku tej paní.
„Sem v depresi!!!!!“ vzápětí zařvu nasraně na Chrta a chci ho udusit igelitovou taškou. Ten se tomu směje jako debil. No bodejť by ne, když má nepromokavou bundu a na hlavě igelit!
„Ber to jako čelenč. Taková mokrá výzva.“ radí mi někdo z davu.
„Super, výzva je to nefšední, ale vy máte fšichni posraný bundy, kdežto já sem jenom v triku!! To rozhodně neni fér!“ oponuju.
„No, tak to si prostě mistr výzev a zvolil sis tu nejtěžší z nejtěžších.“ směje se mi dotyčnej do vočí.

Smiřuju se se startem, mokrem a sepsanou závěť vodhazuju do koše, protože se rozmočila úplně na sračky. Du si vzít další domácí, nešizenej vdolek, protože to je jediná věc, co mě uklidní. Půl kila cukru a kostka másla na jeden vdolek je přesně to, co potřebuju. Žeru rovnou tři a je mi trochu líp. Desátá hodina se přiblížila a můžeme se vydat moknout. Po pěti minutach stání ve vodopádu Standa rozhoduje, že se start vo chvilku vodloží a postaví se startovní stan, kde se vydají mapy. Vzhledem k brutálnímu lijavci hrozí, že by z map během předání stekly barvy a jeli bysme podle cáru bílýho hajzlpapíru. Je to rozumný rozhodnutí, ale pro mě rána do srce. Už sem byl psychicky smířenej s trvalou celodenní koupelí.

Holt další vdolek a bezedná kofola.

Konečně dostáváme mapy a můžeme vyrazit. Abysme neblokovali další v intervalu startující závodníky, popojedem k autobusovej zastáfce do fsi a tam rozhodujem kudy zhruba naše trasa povede. Rychle vyndam i svojí mapu, abych nefuněl Chrtovi přes rameno a bleskově hodnotíme situaci. Chrt mi teprve tady vysvětluje princip orijentačního závodu.

Aha, takže místa sou různě vobodovaný. My musíme pozbírat co nejvíc bodů a stihnout pětihodinovej limit. To zní velice jednoduše. Každopádně chceme stihnout nejvzdálenější místo za nejvíc bodů. Směr jízdy je tedy jasně danej a můžeme vyrazit. Za Bukovou se vrhnem na něco jako bejvalá polní cesta, která momentálně připomíná rozvodněnou Gangu. Nechápu, co tady kurva děláme s bajkama a proč tendle cyklozávod neabsolovujeme na kajaku. Ač bez pádel, dopluli sme nakonec bez úhony na Hráz. Tam první lechký bloudění, ale nakonec 19 bodů získáno. Sice delší cestou přes močůfku a rozbahněný pole, ale zato se tamtudy hůř tlačilo.

Pak začalo jít fšechno až moc hladce. Chrtovo slova vo tom, že první bod je nejtěžší se potvrzovaly. Na neustálej déšť už sem rezignoval a soustředil se na cestu. Civění do mapy a hledání nejlepší cesty mě úplně pohltilo.

15 bodů u Srbic, 21 u Zíchova, 23 u Bolfánku bylo úplně na pohodu i díky Chrtovo orientaci a perfektnímu výběru trasy. 41 bodíků na Pušperku bylo oceněno velice dobře. Vrstevnic v mapě bylo jako nasráno a dávaly tušit, že body nebudou zadarmo. A vopravdu. Ten skurvenej kopec vod Bažantnice kousal fakt nehesky a Chrtíkovo kašlání nabíralo na intenzitě. Dežaví. Já taky vim. Stejně jako Deža. Todle nebude výhledově dobrý. Nicméně Chrt se tváří, jakoby nic.

18 bodů u Mezholez a 16 u Herštejna je opět klidných. Kopcovitých, ale klidných. Vod Myslivny do Podzámčí je konečně rovina, trochu to vodsejpá a můžem dát vodpočnout nohám před nejbodovanějším stanovištěm na Rýzmberku. 80 bodů za nejvzdálenější místo a eště na kopci suprbuzerant odpovídá. Na hradě se proplejtáme mezi svatepčanama a po chvilce bloumání najdu lampion.

Nadšeně si to hrnem s voznačenou bodovací kartičkou ke kolům. Na mostě se akorát fotí nevěsta s ženichem. Zvesela za nima zapózuju skřivenou drškou na retarda jakože taškařice na fotografii, humorná vzpomínka na svadbu a tak. Paní fotografka se usmívá, ale nefotí. Ženich se votočí a usměje se. Nevěsta se taky votočí s nataženou drškou a nasraně zapoulí vočma. Tváří se jak kdyby měla fprdeli kaktus naštorc a hystericky na mě ječí:

„Prosimvás, můžete jít pryč??? My hrozně pospícháme!!! Viděls ho? No to neni normální snad.“ Ženich se okamžitě přestane usmívat.
„Ty píčo debilní! S takovym seschlym xichtem a kraví povahou se nedivim, že chvátáš, aby si tě ten nebožák vzal. Bestak máš vygajdaný laple až po kolena. Uhni nebo tě skopnu z toho mostku, ty svině!“ pomyslel si pro sebe drsně, ale nahlas neřeknu ani popel.

Jenom sem kouknul na ženicha a soucitně prohodil: „No, tak to teda hodně štěstí.“

Chrt jenom kroutil hlavou a nevěřil.

Ta kunda čarodějnická mě určitě proklela, protože pak následovalo něco, co se dá definovat jako zlý zlo. Strašlivě zlý zlo. Jeli sme si na jistotu po žlutej pro dalších 20 bodů k hlavní silnici k Prudicím. Stala se ale věc, že sme na jednej křižovatce těsně před hlavní silnicí žlutý značení vopustili a vyjeli na ní vo dvěstě metrů jinde. A nevěřili byste, co dvěstě metrů nadělá za paseku. Lampion měl bejt za hlavní silnicí u rybníka. My stáli podle předpokladů za hlavní silnicí u rybníka. Nápověda hovořila vo přístřešku. Ten sme ale neviděli. Běhali sme kolem rybníka jak zmatený lezby na rybím trhu, ale přístřešek sme nenašli. Vodchytli sme nějakýho místního nebožáka a násilím z něj chtěli přístřešek vytlouct. Depa, tady žádnej nikdy nebyl. No kurva, ale co teď. Vydal sem se po hlavní směrem k Němčicím a našel druhej rybník. Znova marný hledání přístřešku, opět bloumání doprovázený expresivníma výrazama, který bych tu nerad uváděl, protože nejslušnější byl „zasyflená mrtka spíčená vyjebaná skurvysynská“. Poslední zoufalej pohled do mapy a….. Bingo!

„Tyvole, ten rybník má bejt v lese a my hledáme u rybníka na louce!“ zahejkam na Chrta a popojedem ještě kousek na Němčice. No jasně. Sme doma. Lampionek je vidět i z hlavní cesty. Ztratili sme dobrejch 20minut, ale furt je reálný stihnout limit a pozbírat pár bodů. Rychle kouknem do mapy a určujeme cestu. Úlíkov, Všepadly, Koloveč, Srbice a Buková.

Stoupání do Úlíkova je nekonečný a na Chrtovi je vidět, že neni stoprocentně fit. Sotva dejchá, pot z něj chčije a je v kurefskej krizi. Vodteď přebíram zodpovědnost za navigaci já, protože Chrt je rád, že je rád.

Po odlovení 30ti bodů za Úlíkovem se směrem na Úboč vrstevnice naštěstí překlopí dolů. Jenže cesta je naprosto šílená. Vybral sem nejkratší trasu, ale ta byla plná klacků, kořenů a vykácených stromů vod lesáků. Tudy nechceš jít ani pěšky, natož to hrnout dolů na kole.

Krkolomnej sjezd sme naštěstí přežili ve zdraví a 25 bodů u Všepadelskýho rybníka pak bylo skoro zadarmo. Už byl fplánu jenom asfalt a cesta k cíli. V Kolovči usuzujem, že máme eště dostatek sil a času na 14 bodů u Květkovic. Respektive úplně zbytečně přesvědčuju vyřízenýho Chrta, že to eště fpohodě dáme. Dybysme se na ně vysrali a dali případně 11 bodů kousek od cíle, mohli sme limit stihnout. Na jednej křižovatce je nutný se poradit s místním šavlozubým tygrem lihovým.

„To musíte furt do kopce po tom novým asfaltu. To nemůžete zabloudit.“ pobízí nás k výkonu. Tak tedy jedem. Bohužel místo do Květkovic z kopce jedem furt do kopce na Nový Dvory. Ten bezzubej blbec nás poslal úplně jinam. Poslal sem za nim pár verbálních čůráků a to bylo tak fšechno, co sem moch ftu chvíli dělat. Bohužel todle moje kreténský rozhodnutí u Květkovic nás stálo bednu, ale to sem eště nemoch tušit. Chrt si úplně rozbitej lehnul na silnici a nemoch dál. Chvíli to vypadalo, že umře a budem muset vzdát. Chtěl sem dojet pro dodávku a do cíle ho radši dovézt autem. Nakonec se s vypětím fšech sil zvednul, posadil na kolo a jeli sme nejkratší cestou do cíle. Další sekera 20 minut znamenala konec nadějí na pěkný umístění. A to nemluvim vo tom, že sem nás eště v Srbicích zabloudil do Hlohovčice, místo na Poděvousy. Další minuty navíc. Řvu jak pominutej. Nasranej sem na závodech poprvý v životě. Já, kterej na umístění nehraje a sportuje jenom proto, aby měl žížeň, sem úplně nepříčetnej a dif nebrečim fsteky.

Do cíle sme dorazili 17 minut po limitu a nasraně tam jebnu kolem vo zem před cílovým stolkem a bodovou kartičku po Standovi Mollerů skoro mrsknu, načež jdu do kola eště třikrát kopnout a zařvat, že na to mrdam.

Chrt je rád, že přežil a děkuje mi za krásnej zážitek. Přenese na mě svuj klid. Do kola tak kopnu už jenom jednou a dem si dát pivo a stejk. Petružálkovo Merklínský pivíčko je jako křen, po něm se nejde hněvat na svět.

Po dojezdu do cíle, to bys neuhod, přestalo tyvole pršet. Neřikel sem na to radši vůbec nic.

Pak už proběhlo jenom vyhlášení vítězů, Silva s parťačkou Milenou Bartošovou braly zlato v kategorii ženských dvojic. Silva se tomu hrozně směje, protože v mapě přečte sotva název vesnice, natož aby se zorientovala, kde je

My skončili s tim brutálním bodovým odečtem předposlední. Nebejt dvojitýho zakufrování a mýho špatnýho odhadu, mohli sme bejt s nachytanejma 308 bodama třetí. To bych se tyvole vysral čůrákem a vychcal prdelí.

Na druhou stranu, bejt ve dvou po sobě jdoucích závodech na bedně, tak se obávam, že Vesmír neni vůbec v rovnováze a kvapem se blíží konec světa.

Závěrem nezbejvá, než se Chrtovi vomluvit za skurvenej dojezd, pořadatelům, zejména Standovi, poděkovat za skvěle zorganizovanej a připravenej závod. Dámám pekařkám děkuju za famózní vdolky a úsměvy ve vokýnku.

No a panu Petružálkovi vyřiďte uctivý pozdravení. Že se klanim až k zemi, páč jeho pivo, toe lék a balzám! Příští rok se samozřejmě vrátim! Ne že bych chtěl vylepšovat reputaci, na tu prcam, ale ty vdolky…. to bych moch jezdit do Bukový třkrát tejdně.

Tak Těpich Bloudich Trempich

The post Vemení dezorient express appeared first on Trempich.cz.

Jezdit s MTB tretrama na silničce, nebo nejezdit? To je oč tu běží.

Osobně sem silničním tretram nepřikládal žádnej význam. Pro lemploidního jezdce typu Tragéd, nemá smysl řešit další druch obuvi, nášlapů a to co potřebuju si vodjezdim na MTB nášlapech, se rozumí přece. Tak tomu po tři roky bylo a neměl sem s tim vůbec, ale vůbec žádnej problém. Teda krom jednoho. Ty tvrdý MTB tretry kerý sem používal, mě tlačili a po dlouhej vyjížďce sem chodil skroucenej, jak dybych měl fprdeli vražený violončelo. Bral sem to jako daň za to, že se tretry standardně vyrábí do skřetí velikosti 48 a pro normálně vzrostlýho dvoumetrovýho člověka se boty prostě nevyrábí.

Už ani nevim jak sem narazil na Bont Cycling, ale tadle věc se Vesmírovi povedla. Michael Žolcer je mezi trijatlonistama známá postava, tak sem se nebál svěřit do jeho péče a klást mu debilní otázky.

Žoliho přístup k zákazníkovi, byť pologramotnýmu, byl fantastickej. Se fšim poradil, navrhnul řešení, boty poslal. Samozřejmě sem napoprvý netrefil velikost a napodruhý se rozhodnul pro úplně jinej typ treter. Taky to nebyl problém. Žoli situaci s klidem vyřešil (teda možná si myslel něco vo debilech, ale nic neříkal) a křusky přivez poblíž, abych si je moch převzít osobně.

Tretry maj samy vo sobě jednu neuvěřitelnou výhodu. Strčíte je do trouby na pár minut, vytáhnete, nazujete a bota se vytvaruje přesně podle nohy. To ocenil zejména muj vybočenej palec, kterej se nikam nevejde. Tretra asi po třech vypečeních fakt získala tvar mojí nohy, takže nikde netlačila. Bomba!

Zbejvalo už jenom sednout na kolo a vyrazit tu novou parádu vyskoušet i s nášlapama. Trvalo jenom půl roku, než sem se k tomu dostal, ale fčera nastal zásadní zlom v mym životě. Něco jako svadba s Klotyldou. Jednoduše řečeno, během jedinýho dne se mi razantně zlepšil život vo několik levelů.

Dal sem si cvičně čtyři pětky po známým a často ježděným úseku, abych moch srovnávat. A věřte tomu nebo ne, i takovej zoufalec jako já pocejtil změnu k lepšímu.

Tretry nejenom že sou lehoučký i při velikosti 50, ale jakmile je cvaknete do nášlapů, nebincaj se v nich jak stará filcka fkožichu. Plocha, kterou člověk zabírá je voproti MTB nášlapům mnohem větší, což dodává výhodu vo trochu víc dupnout do motoru. Fkopcích to pěkně táhlo, i ve spodní ouvrati, po dojetí mě nepálely chodidla a jako bonus sem předjel motorový vozidlo! Ne tyvole, nebylo rozbitý. Byl to sice Zetor s plným valníkem obilí, ale předjel sem ho a toe směroplatný. Tendle výjev ve mě evokoval fspomínku na Drtikola.

Gdovíproč se mi hlavou honilo:
„Pane Drtikooool, pane Drtikoool, sype se vám zrní!“

Eště jednu věc je třeba zmínit a tou je průměrná rychlost. Na daným úseku se mi nikdy nepodařilo udržet průměr tři pětky v hodině. Vlastně nikdy a nikde se mi nepovedly udržet tři pětky v hodině, krom Čekmena. A tady i s pětikilovým vopaskem ze sádla navíc to najednou šlo. Fakt byl ten rozdíl tak markantní a je tedy na čase si začít řikat pan Drtikol. Až někdy někde potkáte dvoumetrovýho kokota v růžovym dresu Vemena na kole a bude mít Bontky velikost 50, můžete ho oslovit pane Drtikol. Nebo normálně debile, toe jedno.

Takže jesi jezdíš byť jen trochu na silničce, furt váháš mezi MTB a silničníma tretrama a nášlapama, tak teď dávej dobrej pozor a čekuj tu fantastickou radu, kerá Ti zlepší život:

Nečum tyvole a mazej pro ty silniční nášlapy a tretry!

A když budeš jó chytrej, mrkneš na ty Bontky. Sou fakt luxusní a Žoli Ti s výběrem stopro poradí. Nikdo blbější než já mu určitě volat nebude, tak nehrozí, že byste se nedomluvili.

Ne, nedostal sem ani pětník slevu a píšu to fakt jenom proto, že sem z těch křusek úplně stopořenej, tomu věř.

Neni zač.
Konec poradenský činnosti.

S úctou
Pan Drtikol, alijas Radim Rád, alijas Trempich

The post Dobrá brada nad zlato appeared first on Trempich.cz.

Autor fotek: Jakub Urbanec

„Nechceš jet s náma Hokra Cup„?

„Skládáme dva týmy a chybí nám lidi. Áčko teda závodí, ale my jedeme na pohodu a hrozně kalíme.“ napsal mi jednoho dne ukrutnou lež Johny Rock. A já debil mu to sežral i s navijákem. Kdybych se aspoň podíval na výsledky z minulejch ročníků…

Že se jedná vo desetihodinovej závod na skládačkach sem věděl vod loňskýho roku, kdy tudle šílenost jel Pašerák úplně sám a nakroužil kolem náměstí ve Lhotě přes dvě stě kilometrů. Jedno kolečko má zhuba 420 metrů, takže si dokážete představit ten kolotoč. Neutkvěl mi v hlavě jenom jeho šílenej výkon, ale i závod samotnej. Deset hodin jezdit na skládačce a přitom konzumovat alkoholický nápoje, to vypadá jako vydařená sobotní taškařice. Proto sem s účastí moc dlouho neváhal a hozenou rukavici s radostí chytil. Jestli maj dva týmy, jeden závodí a druhej jezdí na pohodu a kalí, rozhodně chci bejt v týmu, kterej jede na pohodu a kalí. Na přípravu sem měl zhruba měsíc a nic sem samozřejmě nedělal. Proč taky, když pojedeme na pohodu a budem lejt. To mi de jako nikomu jinýmu a těžko bude ftýmu někdo lepší.

Dva dny předem sem akorát dostal instrukce, kdy a kam se dostavit a že si rozhodně nemam brát tretry, ale klasický křusky.

Ráno mě trochu znervózněl déšť. Na mokrým asfaltu to pravděpodobně bude veliká hitparáda drškopádů. Ale tak jedeme na pohodu a budem kalit. Holt budu kalit míň, abych tolik nepadal. Vrána hlásí, že vod vosmi přestane podle radaru chcát a vyleze mozol. Za pět minut vosum koukam na temný nebe a klepu si na čelo. Todle bude průser. Nakonec radši jedu autem, protože nechci moknout jak kokot a rozhodně nechci jet na kole s turistickým batohem, ve kterým mam tunu náhradního suchýho voblečení. Holt nebudu lejt a jenom pojedu na pohodu. Vona mi ta apstinence neuškodí. Beru dvě Matoniho vody a jedu směr Lhota.

Tam už je fšechno fplnym proudu. Závodníci laděj stroje a najížděj trasu, moderátor moderuje, diváci se dívají, atrakce pro děti atrakcujou… Fšechno super, ale já tyvole vůbec nevim, ke komu se mam připojit, protože z týmu znam akorát Vránu a Peťu Ježků, jenže ani jeden tu eště neni.

Z tupýho bloumání mě vysvobodí Johnyho příjezd.

„Zdár, tady u studny máme stanoviště.“ haleká na mě.
„Ahoj, já sem Negramot, profesionální uzavírač startovního pole. Je mi ctí, že ste si mě vybrali do týmu, abych vám skurvil umístění.“ představuju se hromadně skupince spolujezdců.
„Ale depa, nejpomalejší ftýmu sem já.“ řiká mi s úsměvem Vanda, jediný děvče naší sestavy.
„Nenene, nejpomalejš jezdim já.“ podává mi ruku Zdeněk, Vandy táta.

Džordž se Standou Rybářem neřikaj nic a Vrána určitě neni pomalejší než já. Druhej tým má na starosti Hans a evidentně sou namotivovaný na vítězství.

Pučuju si kolo a du prubnout trať. Na skládačce sem neseděl asi 35let, tak abych vůbec vyjel z depa. Sedlo je nastavený na jednu velikost pro fšechny , takže s mejma dvouma metrama a něco je veliká sranda se pohodlně usadit a šlápnout do pedálů, aniž bych si nemasíroval povislou bandasku.

Spodní zatáčky sou docela dobře jetelný i na tom mokru. Horní vostrá vracečka trochu vyhazuje do křoví, ale když jí pojedu pomalejš, dá se. Na pohodu se určitě dá.

Startuje se vypitím piva a doběhnutím ke strojům. Džordž pivo po startovním výstřelu vdechnul snad i s kelímkem, dvouma obříma skokama se voctnul u kola, vytrhnul ho ze stojanu a vystřelil kosmickou rychlostí kupředu.

„Asi se chce vyhnout případnej kolizi.“ uklidňoval sem se v duchu a čuměl s votevřenou hubou na to nezávodní tempo. Než sem stačil na sucho polknout, už se závodnící řítili do spodních zatáček. Hanzi na prvním místě, za nim galusku na galusce Pašerák a v těsným závěsu Džordž.

„Dohajzlu, proč nebrzdí?“ valim voči a nestačim žasnout. Hans to do zatáčky klopí fplnej rychlosti. Na mokrým asfaltu mu to ustřelí a jde k zemi. Pašerák se mu vobratně vyhejbá směr křovíčko, který stále fplnej rychlosti projede. Týdle kolize využívá Džordž a jde do vedení. Stoprocentně jede průměrku víc než tři pětky v hodině. Hans nedbá asfaltovýho lišeje na končetinách, ani tekoucí krve, nasedá spátky na stroj a jede strašlivou kudlu. Za pár kol už je zase fčele závodu.

Vyděšeně koukam na Vránu a tiše ze sebe začnu soukat:
„Řikal si, že se pojede na pohodu. Na pohodu tyvole. Že se bude kalit a bude sranda. A todle kurva rozhodně nevypadá na zasranou pohodu ty debile!“ zakončuju větu už zvýšeným hlasem a chci toho lháře začít škrtit, nebo ho aspoň něčim přetáhnout po dršce. Nejlíp ocelovou tyčí.

„Neee, nebuj, to se klucí dycky na začátku jen tak honí. My fakt pojedeme na pohodu.“ snaží se Johny vykroutit další lží, ale nežeru mu to. Sem v depresi. Tady se bude závodit. A bude se závodit v šíleným tempu. A já sem fšechno, jenom ne rychlostní typ. Neexistuje na světě většího odpůrce rychlosti, z ní plynoucí vysoký tepový frekvence, potažmo laktátu, než mě. Jednotka rychlosti je metr za sekundu a jednotka pomalosti jeden Pich za rok, rozumíme si?

„Doprdele, co sem to zas proved?“ vyděšeně se ptam sám sebe a hledam nějakej kout, kam bych si sednul a brečel do dlaní.

Džordž jezdí půl hodiny fkuse neskutečný bomby. Po něm jde na trať Vrána. Depo netrvá ani pět fteřin fčetně výměny závodního dresu, kterej má každej tým jenom jeden a má ho na sobě jezdec.
Vrána drží Džordžem nasazený tempo a taky krouží taky půl hodiny. Druhej tým Eska jede eště větší bomby, což už snad ani nejde. Střídají častějc, šlapou i z kopečka a do zatáček zalehávaj jak na motorce, protože vykouknuvší slunce osušilo silnici. Deprese se prohlubuje. Todle nedam, ani kdybych se posral. A že se rozhodně poseru.

Kozli na Epu taky nevypadaj, že přijeli konzumovat lihoviny. Boj vo první příčky jim trochu komplikuje defekt, ale zvládaj výměnu fcelku svižně.

Po Vránovi jde na trať Vanda a že by tempo nějak zmírnila se říct nedá. Pašerák za ní vlaje jak hadr na holi a má co dělat, aby jí uvisel. Jezdec Pašerák, rozumíš!

„Neskovávej se za ženskou, zbabělče!“ pokoušim se dělat humor, abych zakryl nervozitu.

První pozitivní zpráva je, že Vanda jde do depa po čtvrthodině, takže půlhodina neni povinná. Pak už naskakuje na skládačku Standa, kterej pokračuje v nastoleným trendu. Johny vidí, že nejsem úplně v pohodě a jde mě uklidnit.

„Prostě pojedeš co to dá a až nebudeš moct, zajedeš do depa.“
„Tyvole, já nemůžu už teď. De na mě sraní, mam třas a polejvá mě studenej pot.“ definitivně neskrejvam obavy z výkonu a kouřim dvě cigarety najednou. Nepomáhá to. Jdu na řadu jako předposlední z týmu.
„Určitě poseru hned depo, zlynčujou mě a radši závod odjedou v pěti lidech.“ víří depresivní myšlenky hlavou. Než stačim vyfouknout kouř z posledního cíga, mam na sobě dres a Džordž mě roztlačuje skrzevá rychlejší výjezd z depa.

Haxny na pedály a rychle je rozkmitat. Velice rychle je rozkmitat. Jede se po směru hodinovejch ručiček, takže vopačně, než sem si najížděl trasu. Horní zatáčka, bacha na štěrk, a zase bomby dolů. Spodní zatáčku vopatrně, ať si nelehnu jak Hans. První kolo mam úspěšně za sebou. Tepová frekvence je na maximu. Nohy hoří. Pot ze mě stříká a laktát jakbysmet. Takovejdle Mordor sem zažil naposledy pod Alaskanem v přípravě na maraton, když mě honil do kopce na Sylván, nebo na Homolce. Kolik kol můžu v takovym tempu vydržet? Tři, čtyři? Jestli dam deset, taxem borec. Než stačim utřídit myšlenky, jdu do třetího kola. Dostávám se na dohled skupince závodníků. Předjíždim je a už se blížim na dohled dalším. Úplně cejtim, jak mi buší ve spánkach, běhá mi studenej mráz po těle a zužuje se mi zorný pole.

Cotoe za pocit? Dostal sem infarkt, nebo tak něco? Podle záznamů z Garminu asi jo, protože TF 217/min s mojí maximálkou 192 ukazuje na jasnou srdeční příhodu.

Nicméně předjetím několika závodníků se ve mě rozhořel asi něco jako závodní duch a rozhod sem se na trati nechat fšechno. Nebude to mnoho, ale lepší fšechno a v bolestech nelitovat, než to plácat na půl a mít pak výčitky, že sem týmu nedal maximum. Nesnášim týmovýho ducha!

Pátý kolo už taky šlapu i z kopce, do zatáček se snažim nebrzdit, ale líp si najet. Závodní pojetí má něco do sebe a dokonce mě po chvíli začíná bavit. S každým předjetým závodníkem roste hlad po kořisti. Když už si myslim, že svištim jak Pogačar, proletí kolem mě Hans. Ale dovopravdy proletí. A než stačim heknout na výraz údivu, mizí v dáli.

Letmo mrknu na hodinky s tim, že už mam určitě nakrouženo aspoň deset kiláků. Leda hovno, sotva čtyři a necelých deset minut na trati.

„Kurva, to je velký špatný. Musim dát aspoň čtvrthodinku.“ Fkrku mě pálí vod hekání, nohy hoří, ale musim to vydržet. Předjíždí mě kluk vod Kozlů na Epu.
„Tak Tebe musim uviset!“ hecuju se a věšim se mu na zadní kolo. Světě dif se, větrnej pytel fakt funguje! Sice mě stojí víc námahy borce udržet, ale kdybych měl takhle jet sám, nebo mu razit cestu, zdechnu.

Po pár kolečkách ale cejtim, jak zpomaluju, tak hlásim výměnu. Fpadnu do depa smykem a než stačim zaklejt, je na trati Zdenda. Přestože patří do kategorie zkušenejch jezdců, vůbec si nebere servítky a hrne taky kudlu jak hovado.

„Je to velká sranda co?“ směje se mi Peťa Ježků z druhýho týmu, páč se třesu jak přešlechtěnej ratlík a nemůžu si ani roužnout retko.
„No. Úplně se smíchy plácam do stehen, tyvole.“

Todle střízlivej nedam. Du na pivo. Jestli mam umřít v bolestech, tak nachcanej. První úsek sem zajel průměrkou 27,4km/h a nakroužil 6,5km. Nic moc, ale nechal sem tam fšechno, toe směroplatný. A když řikam fšechno, myslim tim fšechno. Srdce, plíce, nohy i špinavý trencle, jaxem se posral v bolestech.

Pašerák si nad mejma výkonama klepe na čelo, páč už má nakrouženo 40km. Jenže Kořka tým jede ve třech, stoho se dvá kochaj a Pavel tak musí jezdit za tři chybějící.

Na průběžnej výsledkovej listině figurujeme na druhym místě za týmem Eska pod Hanziho taktovkou. V těsným závěsu za náma jsou Kozli na Epu, ale ty zdržel defekt a vypadaj nabušeně. Todle bude zatraceně dlouhej den.

Druhá rotace proběhne v totožným duchu. Džordžíno s Vránou jedou půlhodinový peklo a snažej se udržet Kozli v odstupu. Vanda, Standa a zase jdu na plac. Teď za to beru rovnou. Žádnej pomalej rozjezd. Pěkně zvostra do laktátu, v zatáčce naklopit stroj a vytrčit koleno. Druhej úsek mi sednul hesky a s průměrným tempem 28,4km/h sem byl vnitřně spokojenej. Nakrouženo 7,4km. Jenom bych se potřeboval dostat na trať častějc, protože během pauzy nohy ukrutně tuhnou. Nepomáhá ani protažení chůzí qýčepu.

Do obědový poviný pauzy už to pak dokrouží Džordžíno s Johnym. Sme třetí. Kozli už nám utekli vo čtyři kola. Teoreticky je to hratelný, ale i jejich nejslabší článek je výkonostně vejš než já. Čtvrtej je tým Eska Pleská a ztrácí třináct kol. Klucí taky nejedou špatně a na trati svádíme pěkný souboje. Pátej tým Parta Hic už ztrácí 20 kol, což je dost, ale stát se může cokoli. Zejména když selže technika. Druhá půlka závodu bude eště zajímavá.

Oběd máme zajištěnej u Vandy. Epesní vývárek a těstovinovej salát. Takovej servis si necham líbit. Děkuju eště jednou!

Po pauze následuje start do druhý poloviny závodu, kterej se jede proti směru hodinovejch ručiček. Na třetí rundu se trefim do výměny s Pašerákem a dejcham mu na záda. Teda von mě taky, protože sme se v tahání střídali, ale to nikdo nezdokumentoval, takže Pavel bude tvrdit, ze mě celou dobu tahnul jako Osel. Ale je to samozřejmě prachsprostá lež

28,1 km/h a nakrouženo 7,1km. Víc to prostě nejde. Čtvrthodina v maximálním nasazení je strop. Pak přestávam i hekat, neb se mi zjevuje tunel na konci světla a toe fakt zlý znamení. Náš náskok na Eska Pleská se díky výkonu zbytku týmu zase navýšil. Na Kozly už ztrácíme moc a na Esku s Hanzem hektar. A to měli dva defekty, seklo se jim zadní kolo a fprvní zatáčce se jim rozsekal nejrychlejší jezdec.

Kořky berou do tříčlenýho týmu náhodnýho diváka, kterej omylem zabloudil. Nasedá na skládačku v tretrach a rozjebe se hned v prvním kole. Ani krvavý zranění ho ale neodradí, aby zůstal, pučil si do dalších kol vod Pašeráka boty a pomoch Kořkám vylepšit umístění. Jako dalšího náhodnýho helfra zlanařili Radka Švajcrů, kterej přijel Pašeráka jenom tak pozdravit. Po chvilce přemlouvání mu zvědavost nedala, možná se mu i trochu zželelo vyčerpanýho Pavla, kterej už najezdil 80km a vydal se na trať. Samozřejmě v pučenejch Pašerákovo botech, jak jinak.

Vůbec se celkově začala situace kolem členů v týmech zvrhávat. Laguna team v čele se Zelím nám přebral Vandu, protože jim odešla závodnice, další borec zvracel po páteční kalbě a třetího bolelo koleno. Ale Vanda je drsný děvče a s kolegiální výpomocí se vypořádala úplně na klid a na jejich výkonech to nebylo vůbec znát. Ba naopak. S větším vytížením jakoby se rozjezdila k ještě rychlejšímu tempu.

Předposlední jízdu už nedokážu roztočit stuhlý haxny do vobrátek a výkon je citelně nejslabší. Možná i proto, že vo pořadí už je téměř rozhodnuto a stačí mi pohlídat si klučinu z Eska Pleská, kterej mě dojel. Hezky si spolu pokroužíme v háku a Zdendovi Štěrbů předávam bajk s klidným svědomím, že sem i přes horší výkon nic neposral. 27,4km/h průměr a 7,5km nakrouženo. Klasika. Kozli na nás opět trochu navýšili náskok a Eska už je úplně někde jinde. Ty závodí jenom s časem, ne s vostatníma účastníkama.

Začínam pomalu ale jistě větřit druhou bednu v životě opilce Trempicha. Přestávam lejt desítku a jdu do dvanáctky. Je třeba si konec závodu užít. Zdenda, Džordž, Vrána, Vanda i Standa drží furt nastavenou laťku, závodní stroj pořád funguje bez oprav a defektů. Todle už prostě nemůže špatně dopadnout. Domlouváme se, že natáhnu poslední úsek vo pár minut navíc a pak už to do cíle doklepne Džordžíno.

Nasedam kolem čtvrt na sedum. Na trati je Radek Švajcrů. Hlavně aby mi nedal kolo, to bych nerozdejchal. Šlapu co to dá, dokud ho nevidim spátky v depu. Mezi tim na mě po třech kolech Vrána volá: „Dvacet šest!“ což je náš náskok na Eska Pleská. Jestli to krutě neposeru a vodjedu si standart, teoreticky předam Džordžovi v momentě, kdy bude mít dostatečnej náskok a můžem jít slavit. Užívam si zatáčky a už se nikam moc nehrnu. Hlavně se nerozsekat vo diváky, který se motaj v horní zatáčce. Nemůžou jít vnitřkem, kde žádnej, ale vůbec žádnej závodník nejezdí, protože ta zatáčka vynáší ven do křoví, ale musí jít přesně ve stopě podýl křoví a pak do něj s leknutím uskakovat před jezdcema.

Vyvážim se zbaběle za Zelím, kterej mele z posledního a jenom si hlídám pozici. Pak na něj houknu, ať se chytne a jdu ho střídat, ale už je tak vymletej, že vodpadá.

Do depa poprvý za celej závod vjíždim s úsměvem. V posledním úseku sem přidal 11,9km v tempu 26,7km/h, čimž se mi podařilo celkově překonat ujetou vzdálenost aspoň 40km v průměrce 27,5km/h. Todle tykrávo nejezdim ani na silničce. Rychlejš sem jel akorát cyklistiku Čekmena, jinak nikdy nic.

Oslavně do sebe naleju čtyři dvandy během chvilky a volam želvy. Je třeba se dostat domů jak s vozem, tak ideálně i s řidičákem.

Vyhlášení vítězů si užívam už v bujarej náladě, kterou sem si stihnul přivodit sprinterskou konzumací chmelomoku. Bohužel už pak stihnu akorát focení a kolektivní týmovou opijádu nikoli, protože želvy sou neúprosný a rozhodně na mě nechtěj hodinu a půl čekat, než si králofsky vožeru dršku.

Co dodat závěrem, kromě toho, že sem měl sprdele kliku a octnul se v dobrým týmu, s perfektně připraveným strojem, kterej by bejval moch skončit druhej, kdyby měl místo mě dobrýho cyklistu? Perfektní akce, skvěle zorganizovaná, s bohatým doprovodným programem pro celou rodinu. Tolik dětských atrakcí neni ani v zábavním parku. A dospělí? Ty maj jiný starosti. Výčepy tam byly dva, jídlo taky pochystaný, takže u mě dobrý. Pokud zase bude někdo skládat tým a náhodou bude toužit po tom, mít na koho svést neúspěch, jsem připraven se zúčastnit a zase nechat na trati fšechno.

Děkuju Vandě Štěrbovej, Zdendovi Štěrbovi, Džordžínovi, Standovi Rybářovi a v neposlední řadě Honzovi Havránkojc, alijas Vránovi, že mě vytrpěli ftýmu, neměli zbytečný kecy, že sem pomalej lempl a debílek, co przní výsledky. Bylo mi ctí s váma strávit sobotu v bolestech

No a to už by fakt stačilo.
Tak čusíčeeek.

Trempich

The post Hokra Cup, aneb jaxem měl sprdelekliku appeared first on Trempich.cz.

Některý z Vás si fšimli, že sem měl tu velikou čest informovat vo trijatlonovej akci jménem Jablomann. Než se rozepíšu vo tom, jaxem na trati schořel jak špatně umotaný brčko, zasvětim Vás, jak došlo ke spolupráci se Stráňou. Hele, nevymyslel bys takovej příběch a proto se vo něj podělim.

20.11.2020 přesně mi na mesendžru přistála zpráva do tý doby nevídaná. Úplně cizí člověk s nikem Stráňa Ul-let chválil mý zhovadilý plkání na Trempichovi a zval mě na první ročník trijatlonu, kterej pořádá. Že jako zaplatí ubytování pro celou rodinu, startovný samozřejmě zadarmo a ke fšemu nasliboval spoustu lihovin. Na chlast sice slyšim jak důchodce na leták z kauflandu, ale tak ňák mě jímá nevodbytnej pocit, že si ze mě nějakej kokot dělá prdel. Vobratem ho chci poslat dopiče a hloupš, ale ovlád sem se a vodepsal nějaký plky vo tom, že „Sory kámo, díky moc za nabítku, ale tou dobou sem na startu 1000 majls edvenčr.“ a tim považoval celou záležitost za uzavřenou.

Jenže Víťa Stránskejch byl dost nevodbytnej a po pár měsících psal zase, jesi sem si to konečně nerozmyslel a místo Mílí si nedam Jablomana. No že já kokot mu na to tenkrát na poslední chvilku nekejvnul. Místo něhy a lásky sem si tak střihnul hororovej sportovní zážitek a tejdenní deeprese. Ale to holt debílek Vesmír má plány, do kterejch nevidíš.

Na podzim se Víťa vozval do třetice, že první ročník marketingově podržel Souky a druhej mam táhnout jakože já.

„Dělá si ze mě ten člověk zase prdel? Starej, tlustej, král prokrastinace s řídkym vlasem, má bejt tahákem reklamního spotu na trijatlon?“ řikam si v duchu a nevěřícně kroutim nad zprávama hlavou. „Ten kluk je úplně vylízanej, nebo má za lubem něco, co vůbec nechápu.“

Během pojídání výpečků mu umaštěnou pazourou ironicky píšu něco ve smyslu jakože já sem přesně ten typ, kterej tyvole Soukymu zatopí. Ale leda tak na chatě fkrbu. No ale tos neviděls tu Stráňovo reakci! Ten magor se tohodle blábolu chytnul a že prej supr nápad a máme scénář na reklamní spot.

Než sem si já asocijál, z hloubi duše nesnášející cizí lidi, celou událost dokázal v hlavě srovnat a nějak celistvě vstřebat, už sem jel pln děsu a nejhorších pochybností do Jablonýho na natáčení reklamního spotu se stár českýho trijatlonovýho nebe a jednim šílencem. Souky se ukázal jako totální profík. Ani jednou mě netahal za povislej břišní tuk, kterým přikrejvam před slunečním světlem pinďoura a trochu i stehna, nesmál se mojí dejchavičnosti při natáčení fyzicky náročnějších scén (těch ve stoje) a ani nebyl nasranej, nebo to dobře maskoval, když sem nedokázal ani na padenáctej pokus kousnout do japka, nezakuckat se a neztratit se ze záběru.

Z Víti se vyklubal kurefsky pohodovej týpek, kterej dokáže s ledovým klidem zrealizovat i ten nejšílenější a nejnemožnější nápad a eště se ftom vyžívat. Nakonec mě koncept souboje prvního s posledním nadchnul a na závod sem se začal moooc těšit, i když je to z Plzně do Jablonýho coby kamenem dohodil a zbytek pošel. Vlastně kdo jinej by měl fklipu ztvárnit profesijonálního uzavírače startovního pole, než profesijonální uzavírač startovního pole? Konečně moje tlustoprdenství najde uplatnění. Nekynul sem celej život marně!

Fkalendáři sem si s popiskem „Huztý japko“ významně zakrouškoval datum 2.7.2022, přidal k tomu pár dní dovolený, abysme se s rodinkou mohli trochu poprcat po Jebeníkach, když už se budem trmácet přes celou republiku a nebylo co řešit. Navíc Souky proklamoval, že zůstane na áftrpárty, kde sem hodlal diktovat tempo já. Pod deset pif se mý čárky píšou jako jedna a teprve pak začínam kalit, takže sem se diskvalifikace za zvracení nebál. No natěšení veliký, co Vam budu povídat.

Na závod sem se začal připravovat velice svědomitě a nic neponechával náhodě. Mezi snídani a voběd sem krom svačiny přidal další dvě mezisvačiny a vodpoledne mezi mezisvačiny přidal rovněž několik drobných svačinek. Zeleninu sem z jídelníčku vyškrtnul úplně a nahradil jí sádlem. Pohyb se mi podařilo eliminovat na minimum, zejména díky tomu, že sem do práce začal jezdit místo na kole autem. Příprava na posledního muže závodu byla na správnej cestě, což mi potvrdil i obvodní lékař, kerej konstatoval hroší obezitu, cholesterol vepře přeštíka (toe ten, co se pěstuje kvůli sádlu), infarkt miokardu, kerej zastavil tukovej obal tlačící ze fšech stran na srce. Taky sem začal zase kouřit a eště víc chlastat, abych se náhodou na trati nepřemluvil k nějakýmu blbnutí a neskončil nedejbože předposlední. Jakmile mi v červnu začala vynechávat chlopeň, cejtil sem, že forma je ftopu.

Nicméně člověk míní a Vesmír mění. Tejden před závodem si moje drahá zlomila kotník. Třičtvrtě roku příprav fprdeli a start na Jablomanovi taky. Ze dne na den sem se voctnul na mateřskej na plnej úvazek. Vyšokovanej sem byl fakt dost, musim přiznat, protože mě z tý mateřský dovolený ihned začal trápit nepravidelnej cyklus, bolestivá menstruace a ztrácela se mi chuť na seks. A to nemluvim vo tom, že mě náhlý změny plánů dokážou rozhodit natolik, že bejvam zdrojem pěkně skurvený nálady a verbální defekace. Fakt mam strašlivou kliku, že žiju se svou ženou, protože jakákoli jiná žena by pravděpodobně už dávno mojí ženou nebyla. Bambuch jí žehne!

Jediný východisko ze sprály sraček je vodjet na Jablomana s Malinou a ženu s Matesánkem nechat doma na pospas rodičoum. Paňmaminka Miluška opět potvrdila dobri srce a jala se Sádromilu i Zlosynuse pohlídat, abych moch výletem zastavit bolestivý měsíčky. Furt lepší Jablomann bez párty, než žádnej Jablomann, toe nad sumce jasný.

Do Jablonýho jedem s dcerkou už den předem, abysme nemuseli fstávat ve tři ráno. Na cestu dostanu vod Dubcojc dvoukolo pro Víťovo Fruitbike mašínen, že prej bude mít hroznou radost. Takovej monstrvehykl by do osobáku nacpanýho věcma na dovolenou těžko narvali a v dodávce místo je. S výjezdem začně krásně chcát. Do toho zjišťuju, že nefunguje zapalovač a s nim nabíjení telefonu. Na vybitým špatně svítí navigace a hůř se podle ní jede. Závadu musim vyřešit, jinak dojedem leda doprdele. Řešim jí dlouho hledáním pojistek. Tadle čtrvt hodiny trvající marná činnost mě přestane bavit a do přístrojovky opakovaně fší silou kopnu, načež se mobil začne nabíjet. Stará klasika. Kde nepomůže násilí, pomůže eště větší násilí. Hurá, můžem jet. Cestou ukrutně chčije. Ukrutně chčije i v Jabloným, kde už už stojí slavobrána, zábrany, depo a takový ty nezbytný píčoviny. Stráňa má i přes nepřízeň počasí hubu vod ucha k uchu a slibuje na sobotu luxusní závodní počasí. Na dvoukolo reaguje míň nadšeně, než sem čekal.

„Strč si to do prdele, nebo pod pódijum, nemam na to čas.“

Nenecham se zaskočit a během fteřiny letí budoucí fruitbike pod pódijum, páč jinak bych v dodáfce nerozložil spaní. Chrápat v dešti pod širákem je fajn, ale dneska bych rádu nevlhnul. Místo předzávodní večeře vdechnu dvě pifka a dvě cíga, abych trochu zaplách Mekáč, co sme s Malinou zdlábli cestou. Během konzumace lihovin mi furt vopruzuje dítě, že je unavený a chce spát. V jedenáct večer tyvole. Fakt? Pokom asi je, že nevydrží nic?

Ráno samozřejmě díky nucenej apstinenci pohoda. Po dešti ani památky, přestože sem usínal za zvuků bubnování kapek do střechy dodáfky. Dokonce to vypadalo, že se nám vyhne brutální pařák a bude naprosto dokonalý trijatlonový počasí, přesně jak Stráňa sliboval. Registrace na pohodu, trefil sem frontu tří lidí a moch se jít zase věnovat dcerušce čekající v dodáfce. Madam si poručila xnídani koblihu a džusíček, takže se fotr rozklusal na náměstí, kde byla sice cukrárna, ale zavřená. Cestou zpátky mi hlavou blesknul dokonalej nápad, jak zpříjemnit bójkám život. Bude prdel. V místním minikrámku beru snídani, přeqapení a poklusem to hrnu zase na parkoviště. Samozřejmě sem taky myslel na předzávodní stravu a vzal si ruský vejce s třema rohlykama. Taková ta klasika plná… no plná salátu a majonézy bych řek.

Po snídani sme s Malinou vyrazili nasát předstartovní ruch a vomrknout depo. Proč sem si doprdele rovnou nevzal kolo? No nic, rozklušu se do auta. Zase. A hele, bedýnky na věci. Copa tam fšechno patří? Helma. Opět rozklus do auta. Tyvole, čísla sem si nenalepil… Rozklus do auta. Achjo, trikombinézu nemam na sobě. Rozklus do auta. Gumu na číslo tykrávo! Rozklus. Brejle nemam, doprdele už! Rozklus. Běžecký boty! Tisícátej rozklus do auta. Přijde mi, že tolik kilometrů rozklusu, co sem si ráno dal, by vydalo na krásnej půlmaraton. Příště musim parkovat mnohem blíž depu. Ideálně přímo v depu vedle pódija.

Mezi nepřetržitým rozklusáváním k autu a zpět se pozdravim s ředitelem celý týdle taškařice Víťou Stránským a s vysmátým Soukym, kterej přijel kromě Karči i s evidentně dobrou náladou.
„Zdar hvězdo, můžu se s Tebou vyfotit?“ haleká na mě a natahuje ruku. Ten kluk mě nepřestává udivovat. Se usmívá nonstop. Podle mě se usmívá, i když má křeče, brečí laktát a do cíle závodu zbejvá hektar. Popřejem si mnoho zdaru a už fičim uložit dítě do dětskýho koutku. Ten bych rád vyzdvihnul a poděkoval za něj. Neni totiž standartem, mít kam uložit na celej závod dítě bez obaf, že bude řvát jak raněnej tur.

Jablomann má spoustu maličkostí pořešenejch do posledního detailu, takže kdož ste rodičové, příští rok neváhejte, vemte smrady na vejlet, hoďte je do koutku a navrch je přihlašte na dětský závody. Ty sou zhruba vod dvou let po mnoha kategorijích a pro nejmenší sou na startu připravený erární vodrážedla.

Láska jak svině Ti řikam.

Před samotným startem si eště skrzevá lauhosip iksitop (lautr hovno si pamatuju i když si to píšu) asi třikrát zaběhnu rozklus do auta. Potkávam Janici s Honzou. Půl roku prej netrénovala a přibrala. No, to nevim. Leda by vyměníla karbonovej rám za ocelovej.

„Víš kolik sem letos naplaval kilometrů?“ ptam se, abych jí uklidnil.
„Nevim.“ zní logická odpověď.
„Povim Ti to na metr přesně. Nula.“
„Kecáš!“ moc mi Janina nevěří.
„Vidíš ty nový trijatlonový Bontky? Ty budou mít dneska premijéru a nevim, jak se do nich naskakuje.“
„Ty si hroznej pankáč.“ začíná se smát.
„No počkej, počkej. Vidíš ten prach na silničce? Víš kolik sem na ní najel letos kilometrů? Nula. Slovy N.U.L.A!“ Rozvášňuju se.

„To neni možný, ty si hovado.“ jde v křečích smíchu do kolen.
„Hovado samozřejmě ano, ale já dneska uzavíram startovní pole.“ snažim se eště nalhávat sobě i vokolí, že du jasně na poslední flek. Moc dobře přitom vim, že budu kvůli Malině chvátat a skončim minimálně desátej vod konce. Tak moc si věřim.

Mezitim se na koupališti fšechno chystá na start elity v první vlně. Sám místní farář žehná závodu i závodníkům a poslednímu dokončivšímu slibuje láhev mešního vína. „Saprlote, herdek filek, u fšech ďasů!“ zakleju si slušně pod vousy. Nejenom že nebudu kropit první ligu na párty, ale eště přídu vo mešní víno vod pana faráře. Na svý místa nastupujou bójky. Nechápu, kde bere ředitel jistotu, že se u nich nebudou hromadit závodnící. Těsně před startem je eště třeba koupaliště zaplnit plovoucíma gumovejma kachničkama. Proč? Nevim. Stráňa a jeho banda sou jebnutý na tu správnou stranu, takže tady nějakou logiku vůbec nehledej.

Po požehnání a bójkach a kachničkach už moch závod vodstartovat. Tady bych teda Stráňovi vytknul jednu malichernost z celý akce, fakt maličkost. Při lanaření mi slíbil výstřel z historickýho děla. To se nestalo, ale kachničky a farář sou dostatečná náhrada, takže mu vodpouštim. Nicméně věřim, že mimimálně pátej ročník fakt vodstartuje výstřel z děla.

Každopádně závod začal. A začali se dít věci. Frenetickej řev diváků byl neskutečněj. Fakt sem si připadal jak na mistrovství světa. Lid v Jabloným dobře ví jak zhoustnout atmosféru a dodat závodu grády. Eště teď při psaní a fspomínkach mam husí kůži. Díky, drazí!

Souky s Milanem Záleským víří vodu a udávaj tempo. Milan vběhnul do depa první a s docela solidním náskokem sednul na kolo. I přesto Peťa vypadal klidně a usmíval se jako dycky. Přišlo mi, že eště ani nezapnul na plnej výkon a zatim si užívá. Že to tak úplně nebyla pravda a žasnul, kdo mu dává co proto, si můžeš přečíst v Petrovo blogu hír.

Do bazénu nastoupila druhá vlna, ve kterej startuju yá. Teplota vody akorát, takže neni třeba ekologicky přitápět do neoprenu. Zejména proto, že neopreny nejsou povolený. Cachtam se jak delfín.

„Doprdele, nesmim namočit přeqápko pro holky.“ blesklo mi hlavou, zatimco zazněl startovní výstřel a dav se vrhnul do vln vstříc časomíře. Viděl sem, že v první vlně se kolem bójek chodilo, což mi dodalo sebedůvěru, že neutonu. Jdu.

Celou dobu k první bójce jdu. Na štaflích Valča. „Čusíčeeek Vali, tady malá pozornost vot srce.“ směju se na ní a podávam jí lízátko. Bójka je nadšená a chvilku konverzujeme. Ostatní závodníci kolem nás brutálně plavou.

Plavou tak brutálně, že vod jednoho prsaře s bílou čepičkou Ajronmen dostanu kopačku pod levý tříslo, zhroutim se pod vodu a navzdory předpokladům tonu. No typíčo, ta bejt na koule, tak nemusim na vasektomiji. K druhej bójce Zusce dopajdam. Opět dávam do placu lízátko, polituju její pozadí, ketrý musí mačkat takovou dobu vo železnou šprušel štaflí a vrham se do rozbouřený hladiny. Třetí bójce se tímto vomlouvam, protože sem netušil, že jsou bójky tři. A hodnej paní z Fruitbike stánku taky. S takovým zájmem sem fakt nepočítal. Inu, složitější matematika mi nikdy nešla.

Jak už sem zmiňoval, fplánu původně bylo skončit poslední. Ftréninku sem tomu dal srdíčko, šel štěstíčku naproti a přibral krásných dvacet kilo, takže mi bylo kurefsky líto začít plavat, ale nechci dcerku trápit fkoutku zbytečně dlouho. Mam to dítě rád, i když eště neumí kalit a vodpadá před jedenáctou. Proto, jak my trijatlonisté říkáme – začnu tahat a mešní víno s opěvovanou pozicí borce uzavírajícího startovní pole necham protentokrát jinejm. Po pár tempech chytam pravidelnej dech a hrnu tam kraula, co mi síly stačej. Kopání soupeřů bojujících vo první desítku vod konce voplácim loktama a nakládam pod kotel. Samozřejmě sem si nezapomněl navlíct hrudní pás, bez kterýho nemůže žádnej amatérskej trijatlonista vopustit startovní čáru, takže při vybíhání z vody vim, že maximálku už sem bez větší námahy atakoval, ale jebu na to. Bejby Malina nebude sedět fkoutku.

Depo dávam s vypětím fšech sil, abych se nezhroutil před fantastickejma divákama, vobouvam tretry, beru kolo a běžim. Ne, neběžim, stěží se potácim jak nad ránem z putyky. „Kurva, Pichu měl sis ty tretry vod Žoliho vyzkoušet aspoň doma u zdi, když už je máš půl roku v botníku a pěkně vypečený na rozměr.“ spílam si do kreténů.

Běhá se ftom neuvěřitelně nahovno. Taky vůbec nevim, jak se mam do těch silničních nášlapů nacvaknout, protože sem do fčerejška jezdil jenom na klasickejch MTB nášlapech. Po dvou kontrolovanejch sesednutí z bajku a pár vulgarismech se mi daří synchronizovat pedály s nohama a můžu rozject bomby. No, bomby. Jelikož sem na silničce letos vůbec neseděl, je na ní vod zimy naštelovaná vejška sedlovky na Radka Švajcrů, kterej je zhruba vo hlavu menší než já, takže se div nekopu kolenama do dršky a to na bomby moc neni. První pozitivní zpráva je, že i přes debilně seštelovanej posed cejtim, že silniční tretry sou jinde než MTB a tahaj dobře.

„Prosimtě, kolik se jede kilometrů?“ tážu se kolegy závodníka, neb sem si vůbec nepřečet propozice a nevim, jestli se jede 20, nebo 80 kilometrů. Vim, akorát, že je doporučený silniční kolo. To naštěstí mam. A kupodivu si ze mě Víťa neudělal prdel a silničku maj i vostatní závodnící, což mě uklidňuje.

„Čtrnáct.“ vodpovídá dost přeqapeně týpek.

Úplně cejtim, jak mi spadnul šutrák ze srce, že to neni víc jak pade a nechávam se unést euforijí. Nechávam se unést tak moc, že chvilku tahnu vláček čtyř závodníků. Dítě čeká, já mam síly a tak hobluju po perfektně vyznačenej stoupající trase. Jenže za další kilometr se stoupání zvětšilo a mě došly hobliny. Vláček zmizel. Za nim eště další tři a spousta závodníků. Milovník kopcovitýho terénu ze mě asi nikdy nebude. Možná se příští rok vyseru na uzavírání startovního pole a něco provedu se svojí prachbídnou fyzickou konvicí. Jenže v počtu vyhrožování, jak začnu něco dělat, držim Guinnessův rekord a to je tak jediný. Už leta vobhajuju titul mistra světa v projevování silně vyvinutý slabý vůle. Já sem tyvole prostě línej i prokrastinovat.

Nezbejvá nic jinýho, než teď zvednout prdel a do toho skurvenýho kopce si trochu heknout.
„Pichuuuu!!!“ zařve na mě závodník, kterej už míří po druhej straně silnice směrem dolů.
To byl přece Stráňa, nikdo jinej ze startovního pole mě tu nezná, docvakne mi.
„Ty hajzleeee!!!“ je moje vodpověď, aby ten parchant věděl, že mě závod bolí.

Nutno podotknout, že podýl trati v osídlenejch oblastech fandili lidi a byli skvělí. Jabloný mě v tomdle směru dostalo. Nejlepší fanoušcí světa.

Konečně kužel, potlesk za to, že sem neslez z kola a můžu to mastit dolů. Čerstvě vyspravená cesta flekama asfaltu a štěrku dává tušit zábavnou jízdu a jenom se modlim, abych nekuchnul duši, páč náhradní sebou nevezu. Nerad bych nes kolo do cíle na zádech, když se ftěch tretrach tak nahovno chodí. Vzdát sem ftuhle chvíli fakt nehodlal. Ve sjezdu pravá na Jamné nad Orlicí a eště brutálnější stoupák. Marně hned na začátku kopce hledam nižší převody. Ty jaxi došly.

Přede mnou se ale jako zjevení vynoří postava dámy s krafským zvoncem. To bimbání a povzbuzování jak na Tourmaletu mi vlilo energiji do žil a kopec sem nakonec zvládnul vyšplhat bez slejzání z bajku a v takovej rychlosti, že se za mnou vyvez závodník s číslem 90 Tomáš Hovorka. jakmile se vrstevnice srovnaly, kopnul do pedálů a už sem ho neviděl. Teda eště chvilku jo, před sjezdem ho potkal nějakej menší problém a tak sem ho docvaknul. Ve sjezdu sme se míjeli podle nálady a aktuálního strachu. V jednu chvíli kolem nás doslova proletěl borec na koloběžce a zase zmizel. To sem valil voči jak kráva v jeteli, protože ten to musel hrnout minimálně 60 kulometrů v holině. V Jamným už se trasa zase pomalu stáčela k cíli. Celkově na mě cyklistická část působila velice komplexně. Kopce, sjezdy, zákruty, hravost, dravost. Prostě čtrnáct kilometrů pekla a zábavy.

Druhý depo ve tmě. Jenom slyšim, jak vyhlašujou vítěze. No tykrávo, Souky už doběch. Moment, měl přece akorát deset minut náskok a běh má pět kilometrů. Když se hecnu a dam to za pětadvacet, znamená to čtvrthodinu ztrátu na vítěze. To bych byl teda kurvadobrej. Se v mdlobach vidim skoro na bedně v kategoriji vymačkanej vohryzek a potácim se na běh. I s helmou na hlavě. Návrat do depa a zpátky na trať běhu. Letmo pogratuluju Soukymu a jdu běžet. Doslova a dopísmene. Tendle pohyb co předvádim, nemá s během nic společnýho. Poctivá příprava na poslední místo je znát a já nevodlepim nohy z asfaltu. Fakin!

Následuje vodbočka do lesa s okamžitým přechodem do kopce. V hlavě se rozezní tóny Zvlášňý Školy – Karkulka

Vodbočka do lesa, stala se osudnou,
hrozně se polekal, když minul ten smrk
Spatřil tam v malinách, kopeček vobludnej,
skurvený stoupání, to zas bude smrt.

Von je ten text trochu jinak, ale mě se to lepkou honilo zrovna taklenc. Chtěl sem zastavit, ale jeden borec v jednom vyprávění zmínil velikánskou pravdu, že v cíli neni zas tak moc důležitý pořadí, ale spokojenost s vlastním výkonem. No a jesi chci bejt spokojenej, rozhodně nebudu zastavovat a stále budu do toho kopce plynule šoupat nohy po kořenech. Jenže kopec pokračuje prudším kopcem a tady už do chůze přechází i ti zdatnější.

„Budu s výkonem spokojenej, když se dostanu živej do cíle.“ slevuju si radikálně z nároků. Opět projevim skvělý načtení trati a ptam se dobrovolnice pod kopcem:
„Nejdou se náhodou dvě kola?“ vypadne ze mě tak zoufalým tónem, že mě dobrovolnice chce utratit.
„Nebojte, nahoře se to zlomí a poběžíte z kopce.“ pravila a dál tleskala a povzbuzovala.

Měla pravdu, ta žena. Nahoře na kopci se vopravdu vrstevnice umoudřila a vedla šupem dolů. Vysekanej koridor na louce? No heskypěkně, klobouček pořadatelům! Todle se fakt cení. Ne že bych neuměl běhat ve vysokej trávě, ale jednak líp vidíš na došlap a druhak nemusíš bloumat, jesi běžíš správně a tretiak nemusíš fcíli počítat klíšťata. Velkej palec nahoru. U bytovek se zase fandí a povzbuzuje, ovál, rovinka k mostku, „Aukurva“ hrbolek asfaltu, kterej mě málem složil k zemi, parchant. Trochu se vzpamatovat, ať neděsim fantastický diváky a špalírem proběhnu s trochu úcty. Jeden divák mi nabízí pivo, který bych si strašně rád dal, ale to už druhý kolo neabsolovuju. Předbíhá mě borec ze třetí vlny.

„Pichu! Toho řízneš!“ haleká na mě fandící Souky a zase se směje.
„Tak mi dej kudlu tykrávo!“ brečim na něj bolestí a snažim se vzpřímit, abych nepřepad hubou do vobčerstvovací stanice a polil se živou vodou, nebo kyselinou sírovou.
„Toe blbec! Máš běžet tyvole a ne si tady povídat.“ plácá se do čela a jak jinak než se smíchem splyne s davem diváků.

Druhý kolo je něco jako absolutní zmar, nekonečná spirála hoven a vočistec.

„Otče, teď bych potřeboval svěcenou vodu. V tom lese, tam, za zatáčkou, tam je pravé peklo Otče. Nebo mi spíš dejte poslední pomazání.“ mumlam si pro sebe v agóniji. Následuje totální tma a výpadek. Podle mě hlava automaticky tak příšernej zážitek vytěsnila a pamatuju si až dobrovolníka nahoře na kopci.

„Tyvole, dobrý muži, Tys nejlepší dobrovolník na trati!“ sípu na něj.
„Proč?“ nechápavě se směje týpek.
„Protože vod Tebe už je to jenom z kopce. Teď už dokončim.“ dělim se s nim vo radost a poprvý v závodě se usměju.

Hlava zase začíná fungovat jinak než v režimu temna a deprese a dokonce lechce zrychluju krok. Dokonce se mi podaří jednoho týpka doběhnout a říznout ho přesně podle Soukyho pokynů. Že to byl úplně někdo jinej a dost možná divák, mi vůbec nevadí. Následně mě říznul jinej, kterej halekal:

„Hej sádlo, tys hrál ftej upoutáfce, žejo?“ Než sem mu cokoli odvětil, už byl v hajzlu.

Nicméně sem před bytofkama seběhnul další dvojici a plánoval je za oválem taky říznout jak mach tři turbo. Jenže borci postupně zrychlovali a ačkoli sem se toho pomalejšího držel eště na rovince k mostku zuby nechty, „Aukurva“ hrbolek mi drtivej finiš znemožnil a byl sem znovu rád, že se mi povedlo zvolat „Píčikurva“, rukama roztočit větrnej mlejn, natahnout nohu do telemarku a nepadnout drškou na asfalt.

„Tyvole, ten snad neumí zvedat nohy. Zakopnul tu úplně stejně i v prvním kole.“ posmívá se mi jedna z divaček.

Hele, já umim zvedat nohy, aby bylo jasno. Jenom sem prostě nechtěl. Kapišto?

Divák s pivem na mě mává prázdným kelímkem a směje se mi do vočí, že běžim pozdě. Takovou podpásofku sem teda nečekal. A že bych si zrovna několik litrů doušků dal.

Nic hele, propotácel sem se cílem v čase 1:11:44:něco, bez protnutí skutečný cílový pásky, čtvrtej vod konce v kategoriji, takže sem zase sklamal. Já tyvole neumim bejt ani poslední, takovej sem debil. I ten poslední určitě protnul pásku. soukymu jí cpali dokonce dvakrát. Stránskejm jí hodili taky, protože tata se synem by měli protínat pásky, určitě jí našponovali i tomu poslednímu borci, ale čtvrtej vod konce má prostě smůlu, ten neprotne. Vono je to teda dobře, protože bych pásku nezved nad hlavu a určitě se na ní vyčerpanej uškrtil, ftakovým sem byl tragickým stavu.

Přesto sem obdržel medajli cti za přežití a šel pro dítě do koutku. Tomu se tam ale velice líbilo a když mě Malina viděla, řekla, že si ještě chce hrát a ať se klidně vosprchuju. I pětiletý dítě poznalo, že nejsem úplně fpohodě. Achjo. Zhruba půl hodiny mi trvalo, než sem se trochu sebral, nechal se najít Honzou Dubců, převzal si věci, pogratuloval Janici k druhýmu fleku mezi šťávama a skulturnil se tak, aby se mě dítě nebálo.

Pak už následoval rychej proces dětských závodů, kde Malina brala třetí flek mezi Žemlovkama a ukázala fotrovi, jak se závodí. Rychlá koupel otce s dítětem v koupališti, něco k snědku, popřát Soukymu k narozkam, pogratulovat k obhajobě, vomluvit se Víťovi, že bohugel nezůstanem ani na vyhlašování a palba domů.

Přiznam se, že zatimco do sebe dítě ládovalo rizoto, šel sem si dát jeden hořkej japčák a brečet do dlaní za hospodu, že nemůžu zůstat na áftr. Zdejší lid mě uhranul a rád bych se bejval družil a navazoval nová přátelství, leč Vesmír asi chce, abych se už nikdy nebavil a jenom pracoval a se staral vo rodinu.

Jenže Vesmíre, ty hajzle, já se do Jablonýho vrátim a se mnou přijede Pašerák! A možná eště něgdo! A Janice s Honzou nepojednou na dovolenou! A to pak teprve Jabloný pozná, co znamená áftrpárky. To bude víc párty, než párty hárd, si kuř!

No a tim bych skončil tudle veselou událost, která vě mě zanechala hlubokou stopu. Už teď se těšim na další ročník a vy byste měli taky. Tadle taškařice jménem Jablomann sprint trijatlon rozhodně stojí za pozornost. Jestli totiž letos vopravdu skončí Houmr v Jiříkově, v Jabloným se zrodil adekvátní nástupce.

Víc už vědět nepotřebuješ.
Tak Těpich!

pées: Vážení a drazí Jabloňané, před Vámi bych chtěl hluboce smeknout. Před fšema. Před divákama, který vytvořili hutnou atmosféru, před organizátorama, který udělali parádní „hoby“ akci se spoustou profesijonálně vychytanejch detailů, před dobrovolníkama, bez kterejch prostě závod neuděláš, i kdyby ses na jahodu stavěl, před panem farářem, že se nechal zviklat, před nejhezčíma bójkama, před pestrou a skvěle značenou tratí, před potencijálem, kterej samotnej závod má… Vono kde jinde poměřuje pinďoury mistr ČR v Xterra teréním triatlonu Petr Soukup s mistrem světa ve fourkrosu a rekordmanem Tomášem Slavíkem? Při petangu na Petříně bys je asi spolu nepotkal, kamaráde.

Byli jste prostě fantastický a bude mi velikou ctí se za rok vrátit. Díky!

V hluboké úctě
téměř nejpomalejší závodník Pich

Fakt mě strašlivě sere, že sem na tej áftrpárty nebyl a nelil

The post Huztý japko, vymačkanej vohryzek a hořkej japčák appeared first on Trempich.cz.

To máte tak. S narozením potomka se postupně z intimního života vytratí romantika. S příchodem druhýho potomka se vytratí i ten intimní život. Děti totiž mají v mozku zabudovanou automatickou sirénu, která začne houkat a kvílet ve chvíli, kdy se k sobě rodičové přiblíží a chtějí si třeba dát jenom vášnivý polibek. Nedejbože aby pomysleli na seks. To se pak dítěti něco ošklivýho zdá, nebo ho bolí bříško, nebo se chce jenom pomazlit. Rozhodně se vždycky, ale úplně vždycky najde něco, co jistojistě překazí náznak romantiky. Pokusy vo zavírání se na rychlovku v koupelně definitivně ztroskotaly ve chvíli, kdy se Malina krom bušení na zamčený dveře a hejkání „Co tam děláte?“, naučila kuchyňským nožem odemykat zvenku takovej ten jednoduchej hajzlzámek s drážkou. Netušil jsem, že se mi před záchodem bude v budoucnu hodit padací most a příkop s hladovýma krokodýlama a lvama. Holt smůla a žádná láska.

Čas vod času se ale poštěstí, že si díky úžasnej paňmamince Milušce můžeme dovolit naplánovat se ženuškou romantickou chvilku a zažehnout plamínek vzájemný touhy. Většinou to ale dopadne tak, že se deme někam do dobrý putyky nažrat bez řvoucích paňárů. Tam pak ze zvyku rychle vdechneme večeři, dokud děti neřvou (zvyk je železná košila) a jdem se domů natáhnout do peřin, kde bleskově usnem.

Tentokrát přišla nabídka na celej volnej víkend. Teda my sme si ten víkend trochu vyplakali, ale Miluška ví, že narozdíl vod dětí ve školce, může ty naše při zlobení, nebo někdy jen tak podle chuti a nálady vopčas zmlátit, takže s nima víkend fpohodě přežije.

Při tej příležitosti sem naplánoval něco nóbl, fakt se jakoby rozšoupnul a vobjednal krásnou roubenku na Kokořínsku, uprostřed skalních útvarů, na samotě, se saunou a vířivkou. Paní majitelku sem požádal příjezd eště vyšperkovat připraveným vychlazeným šimpaňským s džahodama, pugétem růží, aby ta romantika byla vopravdu v topíčku a Zuska vorosila gaťky jen co vystoupí z auta. Stačí votevřít dveře, člověk bude na procházce a zakopávat vo skály s nádhernýma výhledama. Pak vytáhnu gril, hodim na něj kus krávy, naplnim Zusce vyhládlej žaludek, rozžhavim jí v sauně, uvolnim ve vířivce, načež bude už čtyřikrát hotová a já si pak klasicky vodbydu svý dvě minutky brutální zvířecí divočiny a takle to budem vopakovat……. no, eště jednou bych to určitě zvládnul. Zas takovej břídil nejsem, abych nemoch dvakrát za víkend.

No prostě příprava byla naprosto precizní. Stačilo jenom půl roku počkat na termín, před vodjezdem voholit věnec, protože neni nic nechutnějšího, než když při rimmingu uvízne chlup mezi zubama. To bych se poblil.

Celá příprava vzala za svý během pár minut, kdy si Vesmír řek, že už se dlouho pořádně nezasmál. Malinu přivedla pančelka ze školky s horečkou a nateklou tváří. Tři dny běhání po nemocnicích. Zánět příušní žlázy. Šly na mě mdloby. Na Zusku taky.

Pár dní před vodjezdem. Jenže nemocný dítě se vraždí hůř než zlobivý, takže se romantickej víkend ruší a vo vrácení peněz si můžu nechat zdát, stejně jako vo brutálním koitu za zvuků divočiny a padajícího kamení.

Jenže ani vesmír to neměl se smíchem a popadáním za břicho tak jednoznačný, páč paní majitelka na zprávu vo stornování pobytu reagovala velice fstřícně a nabídla další termín hned za dva tejdny s tim, že se náhodou uvolnil. Nebo pak na podzim naskledanou. Samosebou bereme bez váhání další volnej termín, rušíme veškerý plány a Malinu s Matesánkem pro jistotu zavíráme na celý dva tejdny do pokojíku a k jídlu jim strkáme pode dveřma palačinky a lívance, aby náhodou někde nepřišli do kontaktu s bacilonosičem a nenakazili se.

Znovu depiluju celýho Picha, tankuju plnou a v jednu hodinu středoevropskýho času předáváme děti Alče, která satany pohlídá, než Miluška skončí ve školce.

Jakmile zaklapnou dveře, nic nebrání nastartovat dodávku a valit sotopadenást kilometrů vahodině směr Kokořínsko. Ve čtyři dorazíme na místo. Brutálně chčije a než předběhneme z auta tři metry do roubenky, sme totálně mokrý. Hele, plán, že bude Zuska vlchká jen co vystoupí z auta, ten vyšel, ale myslel sem to trochu jináč. Nevadí, přeskočíme procházku a grilování a pudeme rovnou do sauny.

Šáňo a květiny Zůzu samozřejmě dostanou na kolena a už lačně otvírá ústa, nicméně před paní domácí neni vhodný se hned pouštět do větších akcí a radši počkáme, až odejde. Rozžhavim saunu, napustim vířifku a už hambatý provozujeme welness. No a tady to začne bejt zajímavý. Vesmír si totiž řek, že když se nezasmál před dvěma tejdny, vynahradí si to teď i s úrokama. Pičus.

Venku přestalo pršet a roubenkou zavanul odér mokrý, neposekaný louky plný květů.

„Pojď, půjdem ven na krátkou procházku.“ ševelila mi Zuska do ucha, zatímco já měl plnou hlavičku starostí, jak oddálit ejakulaci aspoň do začátku pohlavního styku.
„Do kundy!“ vypadne ze mě zbožný přání a nadávka najednou. „Samozřejmě, miláčku, jak si přeješ.“ vopravim se hned vzápětí nechtěje pokazit plány. Hodíme na sebe nějaký oblečení, nazujem boty a jdeme. Maximálně po stopadesáti metrech Zůza vykřikne, vystřelí levou nohu vzhůru k nebesům, sedne si na pravou, načež se začne válet v blátě sem a tam jako divoký prase, který právě vobjevilo ráj. Už se úplně chystam, jak začnu řvát smíchy, plácat se do stehen a utírat slzy, ale Zusky bolestivá grimasa nevěstí nic dobrýho. Kotník velikosti pomeranče už vůbec ne.

„No a doprcal si.“ slyšim Vesmíra, jak řve smíchy, plácá se do stehen a utírá slzy. Zmrd jeden zasranej!

Protože se Zůza nemůže ani postavit, jdu pro auto a aspoň trochu se tomu držkopádu směju, abych z tý skurvený situace aspoň něco měl. Dovezu jí k chatě, vynesu do pokoje a uložim do křesla.

Večer je samozřejmě jakejkoli pokus vo milování nepřijatelnej, protože při sebemenším pohybu Zuska heká jak na lesy, ale trochu jinak, než bych chtěl a věřim, že i ona chtěla. Našteluju jí křeslo s židlí pod nohu s výhledem na louku a gril, naleju šimpaňský proti bolesti a konzumujeme. Konzumujeme a povídáme dlouho do noci. Vlastně zjišťujeme, že je super, jak si i po sedmi letech nelezeme na nervy (vopčas jo a dost, ale celkově vzato je to fpohodě a krásný), máme si vo čem povídat, dokážem se jeden na druhýho usmívat jen tak a dělat nejapný humory, který sou tak brilantní, že jim rozumíme jen my dva. V sobotu chčije, tak griluju v dešti, posloucháme kvalitní hudbu a vůbec je nám dobře. Občas vodnesu Zůzu vychcat, páč se beze mě fakt nedostane nikam.

Nedokáže chuděra ani skákat po jednej noze, páč jí v kotníku dost škube. Joo, taky mě napadlo jí přivázat k posteli a normálně jí naložit, co se do ní vejde, ale prcat krypla neni fér, i když je vzrušující, že nesouhlasí. Je to její první vážnější úraz a je v šoku. Šok a šuk sou dva hodně rozdílný sporty. Holt mastíme karty. Tolik partií prší, jako za tendle romantickej víkend, sem vživotě nehrál. Jestli bude někde někdy nějakej turnaj v prší, jedu se zúčastnit a vyhrát. A co víc, prší by se mohla naučit i Malina a zdokonalovat mě v nepředvídatelnejch tazích soupeře. Budu mistr světa v prší. Něco jako Ibrahimovič v kartách.

Jak praví klasik – prcání je pro děcka. My bohatý jezdíme na roubenku hrát karty.

V neděli konečně Zůza mamině přizná barvu a oznámí jí, co se stalo. Na oplátku Miluška přizná, že Malina vod pátku leží v horečkách a Matesánek pro změnu vod dnešního rána. Už se těšim, až budu na OČR s dvouma dětma a menstruující manželkou.

No a protože celej tudleten článek vzniknul při čtyřhodinovým čekání na urgentu na chirurgii, doplnim ho vo nějaký Zusky komenty.

Z ordinace se ozývá hlasitej smích a hlahol.
„Co tam dělají zmrdi? Se smějou, místo aby, mě vošetřili!“

Sestra marně vyvolává paní Krauzovou.
„Paní Krauzová tady neni píčo, ale je tady paní Šilingrová, ta už by chtěla jít na řadu!“

Konverzace během dvou hodin čekání.
„Kolik těch čuráků je eště před náma?“
„Dopíči, už mě to tady sere. Se mi ta noha dřív sama zahojí, než mě vezmou do ordinace.“
„Já na to jebu. Vodvez mě domů.“
„Tyvole, Vacek přišel až po mě a už de domů čurák jo? Jakto? Doktorovi vykouřil péro, nebo co?“
„Tyvole, já tu něco rozbiju. Někomu dršku.“

Podotýkám, že moje krásná a laskavá žena, narozdíl vode mě, takhle nikdy nemluví, ale holt úraz a stresující nemocniční prostředí udělá svoje.

Když začala řvát, že až se jí uzdraví noha, přijde je sem nakopat do prdele, vodvez sem jí i s kryplkárou do kouta na hanbu, kde si nahlas pšoukla. To taky nikdy nedělá. Snažila se tvrdit, že se jí vodlepilo stehno vod koženky na kryplkáře, ale co si budem povídat, byla to bohapustá lež.

No nic, hele, po třech a půl hodinách jdem na řadu, tak já končim. Musim tu hysterku vodvézt do ordinace.

Tak čusíčeeek a romantice třikrát zdar. Teda zmar.

Pées: Fakin! Má to zlomený! Šest tejdnů bude ležet jak lazar a budu mít děti na hrbu. Vo koitu si taky můžu nechat jenom zdát. To se buď zabiju, nebo ze mě na konci léta bude eunuch a karetní kuozelník.

Kurva píča nasrat s romantikou!

The post Romantickej víkend appeared first on Trempich.cz.