Jak jsem šel běžet duatlon

Už je to tu zase. Měl sem fyzickou aktivitu, vo kterej budu psát hovna. Nejhorší je, že na výsledku zase neni vůbec nic k chlubení, spíš se dá říct, že je k smíchu. Ostatně jako dycky. Takže jestli se mi chcete smát, máte možnost. Ale spíš bych řek, že vám bude chvílema trapně i za mě. Ostatně jako dycky.

Prostě jsem se zase jednou utrch ze řetězu a věřil, že devět kiláků běhu a pětatřicet na kole nebude nic, co bych nezvlád a přihlásil se na duatlon.

Legendární Forestovo šestka je jeden z nejlepších závodů v západních Čechách, kde jde vo umístění až v poslední řadě, a tak sem pevně věřil, že v podobnym duchu se ponese i duatlon, ačkoli bylo pořadatelema avizováno, že počet účastníků je vomezenej. Těšil jsem se, že pudu jako dycky na Forestích akcích nasát pohodovou atmosféru, poperu se s Lišákem vo posledního fleka, sežeru v cíli nějakej ten koláč, buchtu i s pekáčem, pokecam se známejma tvářema a vůbec bude suprtrupr neděle.

Jako plán to nebyl vůbec špatnej, co vam budu povídat. Realita se ovšem trochu lišila. To už tak na tutěch dlouhejch závodech, kdy člověk vystavuje tělo fyzickej námaze dýl jak hodinu, bejvá.
Po devátej hodině ranní přijíždim natěšenej na místo činu. Natěšení ihned trochu zmírňuje hrozná kosa, takže vyzvednu startovní číslo a prcham do auta. Nebudu přece mrznout venku. Svaly se musej před námahou pěkně prohřát, tak pouštim topení na plný koule a pařim hry na mobilu, abych setřás předstartovní nervozitu.

Taky píšu Lukášovi, kde je, protože přislíbil účast. Po chvilce vyjde najevo, že se ten chuj včera zase zhnojil jak dylina a zrovna v kleče cosi šeptá do porcelánu, takže holt budu trpět sám.
Pár minut před startem vylejzam ven z auta a nabaluju se do všech vrstev co mam – trika, kraťasů a bundy. Posraná zima, tyvole, že já hovado si nevzal nějaký termoprádlo jako třeba vaťák. Nebo rovnou dva vaťáky.

Taky vytahuju z auta bicykl a jdu ho pověsit do depa na štangli. Kurva, zadní brzda nefunguje, jakto?? Asi nějaká chyba v metrixu. Přece jsem všechno kontroloval. Teda vloni na podzim kontroloval. Ale vod tý doby nikdo s kolem nehejbal.

No nic, ty moje současný sjezdy už stejně nejsou tak brutální jako kdysivá mladický sjezdy čehokoli ve větším než malým množství, takže dobrzdim i patama.

Jak tak koukam po depu, jsem asi jedinej bezmozek, kterej cyklistickou část pojede na horským kole s galuskama šířky nohy vod cimbálu. Všichni vostatní mají silniční kola s galuskama tenkejma jak půlka malíkovýho nehtu. Žel, jiný kolo stejně nemam, tak to musim nějak přežít. Přece to nemůže bejt takovej rozdíl.

Už se blíží start. Začlo se mi chtít chcát. Hurá. Můžu se konečně rozcvičit úprkem do křovin. Startuje se v intervalech, tak mam na samohanu eště pár vteřin k dobru. Nervozita vopadá s vyběhnutím na trať a okamžitě se plně soustředim na svuj výkon. První disciplínou je běh na dva kiláky. To zvládnu. Snad. Snažim se nepřepálit začátek a pomalu se dostat do tempa. Po pár metrech kolem mě prosviští borec, co startoval půl minuty za mnou. Hele tak takle ne. Pokud do toho chcete vlítnout fakt po hlavě, oukeeej, já přidam. Zrychluju tempo, ale stejně mě předběhne další závodník. A za nim další a pak eště dvá. Než jsem uběhnul ty dva kilometry, předběhlo mě asi sedum lidí. Nu což, do prvního depa se ještě nerozhoduje.

Nasedam na kolo a frčim si to vstříc neznámej trase. Ne že bysme nedostali do mejlu itinerář, ale já jsem naprostej dacan a netušim k čemu slouží a kam si ho mam během jízdy strčit a vůbec se stejně radši nechávam trasou překvapit. Teda já do mapky mrknul, páč Jirka psal něco vo vobjížďce a že pokud někdo špatně vodbočí, bude se vracet do strašnýho krpálu. A tomu sem se chtěl vyhnout. Takže jediný, co si z trasy pamatuju, je nejezdit na Dolní Bělou, ale odbočit až na Lojzu.

Po pár kilometrech začínam bědovat. Já hlupák si nevzal cyklistickou vložku mezi nohy. Mě se s ní teda hrozně špatně běhá, takže jsem si jí nevzal schválně a pro nejhorší případy vzal aspoň tampón, ale jak po dalších najetých kilometrech zjišťuju, tampón neni úplně to pravý vořechový, protože se mi ho přes elasťáky nedaří správně instalovat. Vnímam jenom tupou stupňující se bolest, kterou umocňujou předjíždějící závodnící a brutální kopce. V jednom z nich míjim skupinu vysokohorských turistů s mačkama a cepínama, který se snažej dobít ten samej vrchol, kterej já se snažim vyšlápnout na kole. Chci Cipru zabít. Ale v cíli na to nebudu mít sil. Kéž by tady byl. Dal bych mu pěstí.

Předjeli mě už úplně všichni a s jistotou se ocitam na konci startovního pole, ačkoli šlapu jak ta nejlepší kurva na E55 a jazyk se mi motá do špringlí. Míjí mě Jirka Cipra. Ten hajzl! Chci ho skopnout z kola, nebo aspoň pozvracet, ale sem na úplnym dně svých sil. Tlačí mě před sebou, pomůže mi dojet na vrchol stoupání, slibuje, že už to pude jenom z kopce, dvakrát protočí pedály a zmizí v dáli. Ty voleee, ale se mnou to de z kopce vod pátýho kilometru zhruba! A to velmi prudce z kopce!

Naštěstí má pravdu a trať už je víceméně rovinatá, nebo se frčí z vršku. Odpouštim mu protentokrát náročnost trati a nějakým zůsobem se ocitnu podruhý v depu, upadnu i s kolem na zem a snažim se vyběhnout na sedmikilometrovej úsek. Nohy ale nějak nechápou, co po nich vyžaduju a zvyklý šlapat pedály, mají velký problémy jenom stát. Zatimco závodnící dobíhají do cíle já teprve pomalu vycházim z depa a snažim se nepadat. Vy si možná myslíte, že kecam, že prostě ček sesedne z kola a běží. Hovno! Zkuste si do prdele nacpat topinambur a snažte se běžet. Nejde to, uvidíte že fakt ne.

Prostě se snažim dostat do cíle, buď chůzí, nebo nějakým jiným pohybem.

Když už mi konečně jde se pohybovat tak, že nešoupu podrážkama vo zem, přijde stoupák. Lejtka hoří. Hoří taky stehna a asi i ušní bubínky mi hoří. Hořim vlastně úplně celej. V mdlobách se ocitnu u zatáčky “Johny doleva” a cejtim, jak padam do komatu. Tělo už další bolest nesnese a dává se na úprk. Samo vod sebe se rozbíhá a pádí do cíle. Strašně rychle ale pádí. Najednou poznávam viadukt. To už neni ani kilák do cíle. Hurá, já to přežíju! Budou koláčky, budou buchty! Něha mě vobjímá, natahuju krok a cílovou rovinku doslova letim. Teda já si myslim, že letim, ve skutečnosti někdo z diváků prohlásil, aby mě buď utratili, nebo aspoň nahodili defibrilátorem.

Zaplaťpandu cíl!

Padam k zemi a plazim se rovnou k občerstvovačce, kde mi hodná paní nabízí lahvoně. S díky odmítam, protože přece nekouřim a nepíju, ale vrcholově sportuju. Nechápu, jakto že to na mě ta bodrá osoba nevidí, ale odpouštím jí. Takovej náročnej závod jednomu změní rysy v obličeji.

Protože jsem dokončil jako jeden z posledních, následovalo brzy vyhlašování výsledků. Obvyklej potlesk pro vítěze, společný focení, selpíčka a tak.

Níčkonc příde to nejlepčí. V kategorii nejmladších mužů (tyvole, co eště dělam v tejdle kategorii? já už sem jednou nohou mezi fosíliema!) zaznělo při vyhlašování moje méno! Chápeš to? Fakt zaznělo: na místě tom a tom s časem blablabla dokončil Pich. Čumim jak zevl a překvapeně se cpu dopředu. Přijímam gratulaci vod Jirky, účastnickou medaili a polibek vod Olu, ale hlavně, hlavně tykrávo dostávam diplom! Rozumíš, diplom! No poser mi na holý prsa, muj první diplom v dospěláckej kategorii, dokonce eště v kategorii nejmladší muži. Jsem dojatej. Dokonce se z davu, krom odkašlání do ticha, ozval i nesmělej potlesk.

Ten krásnej pocit, stát při vyhlašování výsledků na straně, kde jsou stupně vítězů, ten už mi nikdo nikdy nevezme.
Takže timhle prohlašuju F2 duatlon 3.ročník za prozatimního krále letošní sezony. Nádhernej, leč náročnej závod, kde nebyl metr zadarmo, ale pocit v cíli opět k nezaplacení. Navíc umocněnej diplomem, takže i nezapomenutelnej.

A když na to přijde, můžu si tu dvojku na diplomu umazat a hned je z něj diplom za první místo 😀

Ave já!

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na