Štafetový utrpení Sněžka – Praha

Dneska to bude obzvlášť dlouhý čtení, tak si k němu vemte kafe, cigáro, pivo, nebo nějakej krek, ať se u toho marnění času aspoň něčim zabavíte. Ve zkratce: Závod dlouhej, bolestivej, s velkym potenciálem, ale pořadatel zesral na co šahnul, eště neni štonc to přiznat a hledá vinu všude jinde.

V nezkratce:
Myšlenku běžet nějakej dlouhej štafetovej závod, kterej hutně prověří mojí psychickou i fyzickou kondici jsem nosil v hlavě už hodně dlouho. Bohužel se mi nikdy nikde nepovedlo narazit na tým, ve kterym by nebyla překážkou moje rychlost běhu připomínající rychlochůzi. Ondydoj mě zaujala reklama na závod Sněžka – Praha.

„Tyvole, běžet ze Sněžky do Práglu, 200 kiláků, to už má koule.”, řikal sem si.

Úplně jsem viděl v živejch barvach, jak radostně kolabuju na trati a proklínam se za neuvěřitelně debilní nápady. Zaujalo mě to natolik, že jsem rovnou registroval tým, do kategorie Hardcore. To je kategorie, ve kterej si oněch dvěstě kiláků mezi sebe rozdělí pět šílenců tak, že každej z nich zdolá čtyři úseky po zhruba deseti kilometrech.Jako jo, dal by se zaregistrovat sedmičlenej tým a moch bych při troše štěstí běžet jenom dva úseky. Účastnická medaile by se tak jako tak zhoupla na krku, ale tyvole, to prostě neni to co sem vnitřně chtěl.

Takže mam přihlášenej tým, sem v něm zatim sám, ale to vůbec nevadí. Sem totiž kapitán Něha, a když si zamanu, i tým poskládam. Oslovil sem s myšlenkou kolabovat za běhu Chrta se Silvou a Skleníka, který se xmrti vyděsili, ale pak souhlasili. Abysme mohli soutěžit v mixu, potřebujeme ještě jednu ženskou v týmu. Nevim proč padla volba zrovna na Zrzku, ale ta nadšeně odkejvala účast, páč sem se jí prej tudletim postaral vo motivaci mnohem víc běhat.

Do tejdne zrušili účast Chrt se Silvou, protože je přesně v termín závodu nějakej přespolní agrobigbít s kapelou Pryžové lyže, na kterým nesmí chybět. No ale aspoň místo sebe doporučej Tomáše Levoru, kterej je hrozně dobrej běžec. Sice sem ho viděl asi dvakrát v životě, ale budiž. Běhá jako srnec, to se bude hodit. Původně sem v týmu nikoho rychlýho mít vůbec nechtěl, ale na druhou stranu, někdo musí ty minutky nahánět, abych já moch zvesela kolabovat. Jeden rychloběžec nevadí. Jeden ne.

Do druhýho tejdne zrušil účast i Skleník, kterej prohlásil, že na to nemá a třičtvrtě roku je na přípravu málo. Plky, plky plky. Běhá obstojně, s trochou fantazie by to dal i bez sáhodlouhý přípravy, jenže má prostě strach poznat svoje limity. Ale chápu, sebetrýznění musíš mít v krvi. Místo Lukáše tedy prubnu Lenču Hnízdilů, která je zkušená běhna, vloni vyhrála náš Seal´s RUN a místo běhu skoro lítá. Holt to bude druhej dobrej běžec do party a já se budu moct pohybovat po trati mnohem pomalejc a víc na pohodu.

Třetí tejden účast ruší i Zrzka, protože jí hodně moc běhání zas tolik neimponuje, ale aspoň rovnou nabízí roli řidiče. To se bude hodit, neb s křečí v lejtku se blbě sundavá noha z plynu a přecejenom by běžcí měli bejt vodpočatý a plně soustředěný na výkon.

Taky prosim Lenču, jesi neví vo někom, kdo by chtěl podstoupit Sněžkový šílenství, protože je nás furt jenom tří. Prej jo, Katka Štíbalová má s dálkama zkušenosti a běhá rychlejc než Lenka. Zbejvá doplnit ještě jednoho člena a tim se nakonec stane Honza Čermák, kterej běhá bezvadně, ale že by se chtěl zúčastnit takový debility jako je štafetovej závod mi ani ve snu nenapadlo. Naštěstí osud chtěl, aby si Honzík v bolestech poplakal a zařídil, aby s náma běžel. Tím pádem bylo postaráno i vo klauna týmu.

Takže když to schrnu, jsou v týmu Lenča s Katkou, který běhaj hrozně moc rychlejc než já, Tomáš, kterej je sprinter a Honza, kterej je výrazně rychlejší než já. Ať na to koukam z jakýho úhlu pohledu chci, furt vidim, že sem nejpomalejší článek. Ten tým by měl beze mě ambice na bednu! Tyvole, to je pocit k nezaplacení. Půl roku před závodem a už mam trvalý deprese a noční můry z něj.

Asi měsíc před závodem se koná nějaký setkání kapitánů, na kterým máme obdržet spoustu důležitejch informací. Na ten samej den mazaně naplánujeme i setkání týmu, páč bysme se měli aspoň jednou vidět, abysme na předávkách nenutili štafetovej kolík cizím běžcům, potažmo třeba divákům.

Na setkání kapitánů nám pan pořadatel promítne dijáky s PDF souborama, který jsou ke stažení na netu. Asi třikrát zdůrazní, že všechno najdeme na webu a abysme si nastudovali mapu, protože prej se občas stane, že někdo zabloudí. Kdosi chce vidět startovní časy týmů, ale ty pan Čučo nemá kompletní a budou prej zejtra ke stažení na webu. Pak nam ukáže značení, trika z nefunkčního materiálu (pochybuju, že na vietnamskej tržnici znají význam slova funkční materiál), zopakuje, že všechno je na webu a můžeme prej jít domů.

Panečku, to byla ale přínosná schůze. Tady vynechat účast, tak nevim, co bych si počal. Tolik nových informací, který nebyly na webu… Sotva sem si je stačil poznamenat. Eště že umim těsnopiss.

Schůzka týmu proběhla v hojnym počtu čtyř lidí a nesla se v mnohém lepším duchu, páč sme si pěkně napraly žaludky v nějakej bezva burgrovně. Probrali jsme taktiku, jakože skrzevá mojí nemohoucnost a lemplovství poběžíme na pohodu a vynasnažíme se dokončit v limitu. Tým je sice složenej ze samejch suprfrupr běžců, ale krom Káti nikdo neabsolovoval takový porce kilometrů v jednom závodě a hlavně, hlavně sem součástí týmu já – kapitán Něha, brzda brzdič, takže jakýkoli přehnaný ambice sou předem marný.

Stanovili jsme si jedinej cíl, dokončit v kategorii hardcore mix v první desítce. Vzhledem k tomu, že v tejdle kategorii startuje vosum týmů, mohlo by to nakonec vyjít. Jo a eště jsme přibrali do sestavy snů další auto s řidičkou Jíťou Bryndačů. Jak se pozdějc ukázalo, byl to naprosto geniální tah, neb měla všechny trasy, zastávky, objížďky, zákazy, příkazy, výmoly i předávky pečlivě nastudovaný. Tim byla schůzka týmu zakončená a mohli sme se vydat k domovům.

Termín závodu se nemilosrdně blížil a poprvý v životě sem cejtil předstartovní nervozitu. Ne kvůli sobě, že tam někde pojdu, nebo že nedokončim, to bych překous, holt nejsem terminátor, ale nechtěl sem závod posrat zbytku týmu.

Hele kecal bych, kdybych tvrdil, že před závodem neproběhla žádná ucelená příprava a vlítnul sem do toho bez tréninku. Půl roku mě Johny Alaskan drtil přípravou jako jehně na porážce. Mockrát sem se tak i cejtil, měl sto miliard nekonečno zilionů chutí se na předepsanej trénink zvysoka vysrat, ale strach z výčitek, že sem neudělal pro tým maximum, mě hnal vpřed. Dokonce sem přestal na půl roku pít a kouřit, což může naznačovat, jak moc jsem se těch výčitek bál. Tréninky taky nesly vovoce, moje rychlostní limity se značně posunuly a to bylo důležitý. Timto Honzovi děkuju za trpělivost, nejedno přeslechnutí zřetelnýho odeslání do prdele a opakovanýho klení.

Jedinou kaňkou na přípravě bylo, že sem se tejden před závodama ženil. Teda to by takovej problém nebyl. Naopak. Když si berete nejlepší děvče světa, jedná se vo radostnou událost. Problém bylo množství požitýho alkoholu. Snažil sem se udržet střízlivej eště tejden, ale mam za kamarády jenom samý alkoholiky a hovada a moje silně vyvinutá slabá vůle prostě podlehla. Eště v úterý sem se klepal jako ratlík a netušil, co je realita a co bludný představy.

Ve středu, čtyři dny po svatbě, tři dny před závodem, sem se šel vyklusat. Na sedmi kilometrech mě třikrát potkal infarkt, potil jsme se i na očním víčku a nohy byly jako olověný roury. V tu chvíli bych si nafackoval, ale už nejde vrátit čas. Kupuju spoustu gelů, minerálek, balim do báglu kafrový mazadlo,  kompresní fusekle proti křečím a tak trochu doufam, že se tělo na tu absolovovanou půlroční zátěž během závodu rozvzpomene.

Ve čtvrtek mi volá Čermi, že má horečky, leží a je nějakej chabrus, ale ví, že bude muset ject, protože jeho úseky nikdo z nás nezvláne absolvovat. Naštěstí se dá drobet do kupy a v sobotu v pravý polodne na mě čeká s Tomášem a Zrzulí před barákem. Dal se do kupy takovým stylem, že celou cestu z Plzně až do Pece pod Sněžkou nezavře hubu. Plká a plká, snaží se dělat humor, neustále mě bičuje do ramene nabíječkou na telefon, předklání se ze zadních sedaček dopředu, řve nám do uší a vůbec se celkově chová jako smyslů zbavení a ne nemocnej člověk. Jako jo, vobčas se zasmějeme, ale to spíš ze soucitu, aby si nemyslel, že nezapad do kolektivu.

Zrzule je z něj úplně zoufalá a radši dělá, že je nahluchlá. Já – kapitán (je důležitý furt dokola zmiňovat, kdo je kapitán – sem to já), sem definitivně propadnul depresi, že to všem celý poseru a nedokončíme kvůli mejm hovnařskejm výkonům. Zrzi tvrdí, že nejsem kapitán, nýbrž admirál, protože velim dvěma automobilovejm posádkám, tudíž jsem nadřazenej kapitánům. Mam rád, když mi někdo, byť lživě, lichotí, takže se trochu i pousměju, ale vypadá to, jako bych dostal křeč vod prdele, přes zátylek až do spodní čelisti.

Po třech hodinách utrpení a křeče v ušních bubínkach jsme konečně na místě. Na parkoviště se dostáváme objetím závory a přejetím nohy obsluze parkoviště, protože platit parkovný rozhodně nebudeme. Potkáváme holky, který sou ve velmi dobrej náladě. Lenča tvrdí, že vzhledem k tomu, jak vypadaj všichni běžecky hrozně nabušeně, nam prej nic jinýho než dobrá nálada nezbejvá. Tak aspoň že bude prdel, když už výkon bude tragickej. Takovej přístup mě těší, ale stejně mam furt chmury. Bolej mě záda, v krku mam ňákou rakovinu nebo co, furt pokašlávam a necejtim nohy. Teda cejtim, ale smrad neni nic co by pomohlo mýmu výkonu.

Ftom někdo na parkovišti mohutně řve: „Pichuuuuuuuu!”. Se nenápadně rozhlídnu, ale nikoho nevidim. Znova řev: „Pichuuuuuuuu!”. Tyvole, tady mě přece nikdo znát nemůže, ne? Takovou vostudu sem snad nikdy neudělal, aby vo mě věděli až tady.

„Pichuuuuuuuu! Doprdele, ty debile hluchej, nedělej, že mě neslyšíš kurva!”

To už mi nedá, votočim se a tam stojí MC s Komanem. Tyvole, to mi poser na holý záda! Komínářský legendy potkam na běhu Sněžka – Praha. Dáváme se do řeči, co a jak, proč a tak různě. Stalo se toho dost, co je k vyprávění a tak na chvíli zapomenu na to, že mam někam běžet. Vono, potkat dobrý lidi, to je dycky radost.

Na registracích dostaneme trička, čip a balík vod. Protože vyrážíme na trať až v 17:20, máme čas mrknout se na oficiální start závodu v pět hodin. V týmu panuje výborná nálada, potvrzuje se, že se sešla banda podobně naladěnejch úchylů, což je dycinky ku prospěchu věci. Neustále se povzbuzujeme, vopakujem si, že běžíme hlavně na pohodu, závod si musíme užít a výsledek je až vopravdu to poslední vo co nam de. Honza furt dělá humor a to je dobře.

Pohodovým přístupem na mě přenáší dobrou náladu a už si dokonce myslim, že kritickej bude jenom poslední úsek, kterej prostě nějak přetrpim. Odstartováno jest a první borcí vyrazili kamsi do lesů na nechutně dlouhou trasu do Prahy. Ještě chvilku zůstáváme s Lenčou, znovu si vopakujeme, asi už po tisícátý, že se běží na pohodu a neni třeba spěchat.

Naopak, závod si chceme užít, proto ho poběžíme pomalu a dlouho.

Pak už je třeba mě vodvézt na první předávku. Tam jsme v klídku s předstihem i s drobným zablouděním. Převlíkam se do běžeckýho a pomalu se du rozhejbat. Pokoušim se o abecedu, ale rychle se zadejcham jak astmatik, tak radši šetřim síly a abecedu si zopakuju ústně. U Há jaxi zapomenu co následuje, tak toho taky zanechávam.

Koukam, že se bloudí hned vod začátku, neb někdo přiběhne na předávku zezdola ze vsi, někdo po správnej cestě zezhora z kopců. No, eštěže mi Tomáš celý dopoledne před závodem po zprávách radil, jak se nahrávají trasy do hodinek. Vživotě sem podle toho neběžel, ale tak snad nejsem úplnej lobotom a dokážu běžet tam, kam ukazuje šipka. Jednou sem na internetu dokonce viděl kompas. To přece nemůže bejt složitý.

Najednou se u předávky vobjevuje Lenča. Tsykrávo, co tady ta krůta dělá takle brzo?? Neni čas přemejšlet nad jejím výkonem, dostávam trekr a vyrážim na trať. Prvních pár metrů srovnávam krok s dechem a snažim se rozumným tempem dostat na vrchol prvního stoupáku tak, abych nezemřel. Na hodinkách sleduju jenom navigaci a zbejvající vzdálenost do cíle. Seru na tempa, tepovky a jiný blbosti. Běžim pocitově tak, abych šetřil síly na další úseky a přitom se úplně nešoural, když už Lenča nasadila laťku poměrně vysoko. Předbíham nějakou paní, která zkoumá křižovatku a nevidí značení schovaný pod větví. Ukážu jí tedy směr, pozdravim, povzbudim zasípáním a jedu strojově dál. Trasa kolem Černýho dolu je parádní, smrdí to industriálem na sto honů a to mam rád. Přichází klesání, kde můžu využít svoje dlouhý haxny. Předbíham další běžkyni, ale nepřikládam tomu nějakej hlubší význam.

Je mi jasný, že na třetím, potažmo čtvrtým úseku budou předbíhat zase voni mě. Před druhým táhlým stoupákem předbíham dokonce třetí běžkyni a pomalu se jí vzdaluju. Do kopce ale přichází razantní zpomalení. Zdá se mi, že se za mě někdo pověsil a šlape mi na paty. Přes vlastní funění ale neslyšim, jestli to je haluz, nebo něčí kroky, takže se bůchvíproč snažim nefunět a zrychlit tempo. Když se s náběhem na infarkt vyšplham na kopec, vykoukne do narudlejch paprsků zapadajícího slunce stará rezavá vozejčková lanovka táhnoucí se kilometry podýl cesty kamsi do dálky. Celá tadle scenérie mi bere dech natolik, že zapomenu i na právě probíhající srdeční arytmiji a studenej pot na zádech a běží se mi naprosto fantasticky. Úplně sem dojatej, jak všechno vychází. Máme báječnej tým, nohy mě nesou a vůbec je to celý taková zhmotnělá téměř absolutní něha. Nebojim se, že bych nedoběh. Teď ne.

Na předávku přibíham za necelou třičtvrtěhodinu a Honza si klepe na čelo, jestli nejsem úplně vymaštěnej. Vyvedu ho z omylu, že jsem běžel jenom něco málo přes vosum kilometrů a čas zase neni tak světobornej. Pravda je, že tempo 5:15 na úseku se 180m převýšením neni úplně tragický, ale to během běhu nevim, na hodinky nekoukam. Vim to až po doběhnutí úseku, to koukam, jestli nedělam vostudu. Na trati je Katka, kterou čeká 11,5km převážně po rovince. Teda vyjma krpálu před cílem. Ten je vopravdu výživnej a po těch jedenácti kilometrech se drápat na vrchol bude Káťu asi hodně bolet. No, neni co závidět.

Mezitim probíhá obvyklá humoriáda v Honzovo podání. Přidávam se halasným pokřikováním na Zrzuli vylejzající ze křoví, jestli srala. Toto Lenča kvituje hýkotem, že je dobře, že rozumíme fekálnímu humoru. No, popravdě, jinej snad ani neumíme. Jenom se potvrzuje, že se sešla parta HicricpicjakonicdoBohnic.

Za chvilku se vobjevuje Káťa, která zvládla úsek v neuvěřitelným čase pod hodinu. Tomáš vyrazil jako srnec a vůbec mu nevadí, že ho čeká stoupání skoro 300 metrů. Když Katka drobet vydechne, přesouváme se na čtvrtou předávku, kde máme relativně spoustu času. Válíme se po silnici, jeden druhýmu spíláme, že takovýdle tempo sme si teda rozhodně nedomluvili a div si za tu rychlost nedáváme pokuty. Já – admirál (nezapomínat, admirál velí dvěma a více posádkam), upozorňuju, že nekázeň nestrpim a prostě běžíme na pohodu. Prostě takový tlachání vo ničem, jenom abysme zahnali stres z absolovování dalších úseků.

Když vidim, jak si Honza navlíká několik vrstev a na ty eště oranžovou vestu, zjišťuju, že sem úplnej kretén, protože nemam bundu ani mikinu a nejspíš mi tim pádem bude v noci zima, když mam husí kůži už teď. Aspoň se mu směju, že vypadá jako popelář.

Tomáš dobíhá v šíleným tempu 5:11, což je při tom převýšení, který musel zdolat, věc naprosto zběsilá a okamžitě dostane div ne pěstí, jestli se jako neposral. Honza mezitim zmizel na trati a najednou je něco jinak. Vůkol se rozhostilo ticho. Úplnej balzám na duši. Jedeme mu naproti na další předávku. Cestou míjíme přehradu Těšnov, která stojí už vod roku 1920. Moc vejkej nádherňajs. Chvilku se pokocháme, vyfotíme pár snímků, neb je přece třeba si závod užít. Pak se sunem dál k předávce. Táhlý kopce schovaný v zatáčkach značí, že to Jenda nebude mít jednoduchý a určitě bude hudrovat, že měl nejtěžší úsek. To se samozřejmě stane, ale nam to nevadí, sme připravený.

Lenča, která celej závod absolovuje s fivefingers a už teď má lehce rozjebaný nohy, vybíhá na svuj druhej úsek, kterej neni ani 8km dlouhej. Přesouváme se skoro okamžitě, aniž by se Honza pořádně vydejchal. Na další úsek vyrážim já – admirál, tak je třeba na to šlápnout a vzít to zkratkou, což se neukázalo jako dobrej nápad, neb mineme zákaz vjezdu a před lesem je dokonce zamčená závora. Nezbejvá, než se votočit a dohnat manko zběsilou jízdou. Zrzka se ale ukáže jako zkušenej pilot a na místo dorazíme s dostatečným předstihem tak, že se stihnu i převlíct a nemusim běžet v pantoflích a trentýrkach.

Vyrážim do téměř temnýho vokolí. Auta teprve přijíždějící na stanoviště mi práší do huby a kužel čelovky se vodráží ve zvířeným prachu, takže běžim tak trochu jako autista snažící se sundat pavučinu z xichtu. Na asfaltce je to celkem pohoda. Vim co mě čeká, tak se šetřim na mírnej stoupák a nikam neženu. Ve vesnici mi vod domácí grilpárty fandí celá famílie. Tahají mě na kuře, klobásu a pivo. Trpěl sem jako zvíře, co vam budu povídat, touha zastavit byla veliká, ale tim bych ukončil závod. Vrham se tedy střemhlav do stoupání, funim jak lokomotiva a z koutku úst mi odkapává slina při pomyšlení na křupavoučký kuřátko z grilu a vorosený pifko.

Pak dlouhá rovina, černá obloha, skrz kterou ještě místama prošlehly temně rudý záblesky červánků, než definitivně tma vobjala okolí.

Zase mě závod dojal. Ten příběh, ta scenérie, ta síla okamžiku, to, že jsem na trati, to, že jsem našel koule se postavit na start a se mnou další čtyři magoří, to, že nehodlam dát svou kůži lacino a budu se rvát, dokud nepadnu vyčerpáním na dršku, to mi zase nadnášelo nohy kus trasy. Před sebou sem zahlíd červený blikající světýlko značící běžce, kterýho se mi pomalu ale jistě dařilo dobíhat. Trvalo to hodnou chvilku, ale byl přecejen vo něco pomalejší, než já. Asi hlavně proto, že jel kategorii ultra a v nohou už měl jednou tolik kilometrů co já. Pozdravit, prohodit pár slov, povzbudit, jako ostatně všechny se kterejma se míjim, a nazdar v cíli. Poslední dva kilometry před výměnou přichází krizovka a cejtim, jak nohy doslova vleču za sebou. Sebemenší převýšení je bolestivý jako poslech kapely Kryštov. Na výměnu dobíham vyčerpanej, ale šťastnej. Chytrý až inteligentní hodinky ukážou, že se mi podařilo držet tempo pod 5:25. Nechápu moc jak je to možný, ale budiž. Zatim tedy vostudu týmu nedělam.

Na trati je Katka a já se snažim hodit do suchýho prádla, navlíct na sebe všechny vrstvy co mam a zalehnout aspoň na chvilku na přední sedačce. Chvilkama poklimbávam a předávku Katky s Tomášem vůbec nevnímam, stejně tak mi uteče i Honzovo s Lenkou, která načíná třetí kolo úseků s puchejřema velikosti sloního varlete. Mě teď čeká 8,5 kilometru s převýšením 19 metrů, což se teoreticky zvládnout dá, ale prakticky to vidim na procházku očistcem. Doběhnout doběhnu, ale pocity při běhu samotným si netroufam odhadnout. Před vyběhnutím do sebe pro jistotu narvu magnesium a gel, abych běžel na placebo.

Zatimco některejm týmům už se podařilo zabloudit, my prozatim kupodivu běháme správnym směrem. Což je tak trochu malá výhra, vzhledem k tomu, jak je trať značená. Zelený světýlka splývají s reflexníma prvkama na dopravních značkách a nic jinýho vidět neni. Zaplaťpandu navigace v hodinkach funguje naprosto dokonale a dá se běžet v pohodě podle ní, tak snad se mi jako admirálovi (jo, správně, já sem admirál) podaří držet správnej směr i teď v noci.

Na třetí úsek sem se moc těšil. Běžet za svítání kolem půl pátý, to je pro běžce něco jako orgasmus. Krása, něha, rozjímání, novej den, to všechno by do mě mělo vlejt nový síly. Ale my jsme běželi tak moc na pohodu, že jsem na třetí úsek místo v půl pátý vybíhal asi ve třičtvrtě na tři, kdy by se teda slunce muselo asi úplně posrat aby vylezlo. Nebo bysme museli běžet za severním pólem. Prostě mě východ slunce nečekal, což byl takový nehezký zlý, neváhal bych říct nepěkná věc. Buď jak buď, musel sem na trať. Lenča furt běžela hrozný mordory, tak by bylo dobrý celej úsek běžet. Jakýmkoli tempem běžet a nepřecházet do chůze. Hned na začátku mě kdosi předběhnul  jako vítr. Pozdravili sme se a pak sem musel koukat na jeho blikající světlo přede mnou. Kdyby aspoň zmizel za zatáčkama, ale tam byly dlouhý rovinky kde nebylo nic, jenom občas zelený světýlko na stromě značící trať a strašně daleko přede mnou blikající červený světlo běžce. Pocit, že tam strašně daleko musim doběhnout, nebyl vůbec hezkej. Kilometry ubejvaly hrozně pomalu a nohy cepeněly hrozně rychle.

Šestej kilometr a já cejtil ztuhlost pravý nohy do křeče. Tyvole, jestli mě to tady chytne, tak sem fprdeli. Dva kiláky se do cíle s křečí nedobelham. Měl sem si vzít eště jedno magnezium. Já hlava blbá, já trubec. Né admirál, ale kretén sem, kretén! Vzpomněl jsem si na Johnyho lekce techniky běhu. Zpomalil sem a snažil se běžet technicky správně. Taky dobře a zhluboka dejchat. Zlepšení stylu jako obvykle pomohlo a já se na předávku chválabohu dostal bez křečí. Tam vyždímanej Kátě předam trekr, sesunu se k zemi a hned posloucham vod Honzy, že sem magor, že na nás sere a už nikdy s náma nikam nepoběží. Ani na tramvaj. Tempo 5:15 vůbec nechápu, protože mi přišlo, že se strašně vleču. Taky toho mam až do prdele. Síly nejsou a čeká mě eště jeden úsek. Teda von síly nemá nikdo. Je vidět, že i trénovaný holky toho maj plný brejle.

Nad ránem se v autech ze stanoviště na stanoviště přesouvají spící a polospící trosky. Rozdíl mezi řidičema a běžcema je nulovej, všichni padaj únavou na hubu. Stejně jsou na tom i dobrovolnící. Náročnost závodu se projevuje v plnej síle. Na jednom stanovišti z dobrovolníka vypadne, že jim organizátor slíbil jídlo, tak si sebou nic nevzali, ale už vosum hodin nedostali ani suchej rohlík. Mno, tomu řikam umět se vo svý ovečky postarat.

Padaj na mě mdloby a proberu až někde u Nymburka, kde předává Tomáš Honzovi třetí kolo úseků a pudeme pomalu do finále. Ve tvářích všech členů týmu je vidět, jak moc pudou poslední úsek na kref silou vůle a že už při tom třetím to rvala spíš hlava, než nohy. Honza se po doběhu třetího úseku přiznává, že na desátým kilometru brečel vyčerpáním. Že moc chtěl běžet, hlava fungovala, ale tělo vystavilo stopku. Tejden proleželej s teplotama se začíná projevovat. K tomu všemu prej dost hledal cestu, protože značení jaxi chybělo. Je na něm vidět, že je vyždímanej až na dřeň.
Musíme zároveň přiznat, že jsme všichni podcenili zásoby jídla. Mě došlo po dvou úsekach, Tomáš jídlo nechal doma, Honza spolejhal na nákup cestou a Zrzka měla jenom japka. Měla Zrzka čtyři japka… (to je kvalitní humor, co?)

Já admirál, jsem si před čtvrtým úsekem aspoň koupil na benzíně tousty, ale Honza to měl s bezlepkovou dietou horší. Lenča teda měla zásoby velký, ale zase neměla chuť k jídlu. Zato měla perfektní krvavý puchejře na patach. Vůbec nechápu, jak mohla chodit, natož aby s něčim takovým běžela. Hovado prostě.

Před posledním úsekem jsme jí museli přesvědčovat, aby se na nějakej běh vykašlala a v případě potřeby prostě úsek šla. Jenomže to by nesměla bejt vymaštěnej magor a zaběhnout poslední porci jedenácti kilometrů kolem hodiny i s drobným blouděním. Na předávce mě eště upozorňuje, ať si hlídam značení, že víc chybí, než je.

Z poslední předávky vybíham eště s nějakou holčinou, který se chci udržet. V první zatáčce za mostkem už jí ale nevidim. Sotva šoupu nohama a cejtim, že závěrečná porce jedenácti a půl kilometru dlouhýho úseku bude nekonečně dlouhá a bude kurevsky, ale kurevsky bolet. Je tu přesně ten úsek, na kterej jsem se masochysticky těšil a kterej dře jenom hlava. Trochu jsem hlavě pomoch gelem a magnesiem, aby aspoň začátek úseku byl dobrej. Nejsem si moc jistej, jestli to fungovalo, protože zhruba po kilometru dostanu křeč do levýho předloktí. Zkoušim ruku vyklepat a uvolnit, ale moc to nepomáhá. K tomu všemu hrozně nahlas hekam s votevřenou hubou, abych tělu dodal nějakej kyslík, takže pravidelný  HUUUUAAAAA!! HUUUAAAAA!! HUUUAAAA!! doprovázený hroším dusáním děsí nejen všechny který potkam, ale trochu i mě samotnýho. Strašná touha na chvilinku zastavit a ulevit nohoum sednutím na zem, se zvětšuje každým krokem. Todle je jeden z nejsilnějších sportovních bojů vůle, jaký sem doposavad podstoupil. Sem si moc dobře vědomej, že jakmile byť jen trochu zpomalim, bude blízko k zastavení a přejdu do chůze. A to nesmim udělat. Kurva, Pichu, tomudle týmu ne.

Přesně tady je obrovskej rozdíl v tom, jestli závodim sám, nebo s někym. Kdybych běžel sám za sebe, už sem zastavil a popocházel na třetím úseku, ale takhle vim, že někdo další spolejhá na muj výkon a že nemůžu závod zabalit, když do toho celej tým vložil všechny síly. Dokonce si myslim, že chvílema běželi za hranicema možností. Tu myšlenku mam prostě v hlavě a žene mě dopředu. Prohekam se až k rybníku, kde vidim na trojrozcestí šipku doprava, tak tam běžim. Dokonce bych řek, že sem v dálce zahlíd běžce. Zhruba po dvěstě, třista metrech kouknu na hodinky a vidim, že běžim špatně. To zabolelo. Ve chvíli, kdy je každej metr znát a nemůžu plejtvat sílama si nesmim dovolit bloudit. Budu muset dávat bacha a víc koukat na hodinky. Jako bonus mě díky bloudění předběhnul jeden závodník. Snažim se ho držet. Jeho běžeckej styl už taky připomíná lenochoda před smrtí. Najednou odbočí z trati do slepý uličky.

„Asi ho stihla sračka, proto ten styl.” řikam si a běžim podle hodinek. Ty mě navigujou směrem do zákazu vstupu, někam na pískovnu, ale je tam šipka tak co. Bohugel je to šipka úplně poslední kterou sem ten den viděl a do cíle mi zbejvaly eště čtyři kilometry. V pískovně neni zhola nic. Jedna jediná šipka na zemi, fáborek, směrovka, vůbec nic! Zato rozcestí je tam požehnaně. Hodinky mi zrovna tady ukazujou trochu zmateně chvilku vlevo, chvilku vpravo, takže se vpřed posouvam velmi pomalu a zběsile kličkujíc jako zajíc. (Óó, ten verš. Jsem veršotupec!)

Ta bezmoc, že nevim, jestli běžim dobře, když už kilometr nebyla směrovka a nevim, jestli se nebudu muset ten kilák vracet, ve mě vybublá a vzduch pročísne hlasitý zvolání: „Lehká ženaaaaaaaaaaa!!! Do dámskýho přirozeníííííííííí!!!! Kterej pánský přirození todle značiiiiiiiil!!!!!”

Kurev bylo v tu chvíli na pískovně mraky, stejně jako prdelí a píč. Chce se mi regulerně brečet zoufalstvím. Chvilku tam bezmocně stojim jak sloup a čumim do hodinek na navigaci, která rotuje kolem dokola. Rozhodnu se běžet kamsi vpřed s tim, že dorazim kamkoli do civilizace a poprosim někoho, aby mě na stanoviště dovez. Holt nedokončíme. Přece nemůžu závodit na neznačenej trati. Dyť nejsme na orienťáku, abych tu pobíhal s kompasem v ruce a určoval azimut. Nahrnu do sebe gel a magnezium, abych přežil a běžim, teda spíš se ploužim za hlasitýho klení a funění bodláčím někam do řitěk, blíž civilizaci. Hodinky prozatim nehlásí, že bych se výrazně vodchyloval vod směru trasy, ale nějak mi neni jasný, proč by vedla takovoudle kreténskou cestičkou a křoviskama. Najednou vypadnu na nějakej polňačce u rybníka a ptam se rybáře, jestli tudy nepobíhají další magoří na pokraji sil. Naštěstí potvrzuje, že jo a ukáže směr, kam mam běžet. Značení furt nikde žádný, podotýkam. S mnohem intenzivnějším funěním, hekáním a supěním se pustim do posledních dvou kilometrů.

Některý z rybářů moje halasný verbální projevy běhu a vzezření vyšinutýho jedince v opiovym rauši vyděsí natolik, že s výkřikama hrůzy bojácně skáčou do vody, nebo mě bičujou prutama přes záda a křižujou se. Odkudsi se na cestu vypotácí zabloudivší závodník ještě v zuboženějším stavu než já. Podle mě byl i pokousanej od vlků, ale je mi to jedno. Jako už úplně všechno. Kilometr a půl do cíle se snažim vyždímat na maximum. Už nehekam, ale doslova řvu, kulham, křeče v ruce už skoro nevnímam, před vočima temno a jediná myšlenka schopná uvíznout v hlavě dokola opakuje: „To už kurva dáš, zaber! To už kurva dáš, zaber!” Jako kolovrátek. Závodníkovi za mnou se začínam vzdalovat. Nemusim se votáčet, abych to věděl, prostě je mi nad slunce jasný, že to tak je. Potim krev, cejtim, že takhle na dno jsem si nesáhnul ani na Králi Šumavy a jedu. Dřu. Teď už skoro jako vítěz. Skoro.

Půl kilometru před předávkou mnou projede pomyšlení, že jestli sem zabloudil a stanoviště nebude tamk kde doufam, zhroutim se, prokousnu si aortu a tiše vykrvácim. Naštěstí se za zatáčkou vobjeví první tvář vyhlížející svýho člena týmu a povzbuzuje mě. Dvěstě metrů. Zdá se mi, že sprintuju, ale sotva šoupu nohy po písčitej cestě. Sto metrů, křeč v levej noze. Padesát, snažim se napnout špičku a dopadat na patu. Deset, sundavam trekr a předávam ho Kátě. „Hlavně neblázni, běž na pohodu, hrozně to bude bolet. A bacha na značení!” řikam jí. Po těchhle slovech se zhroutim na zem jako troska a nechávam křeč, ať mi urve nohu. Někdo cizí mi pomáhá. Po chvilce mi začne fungovat hlava a dochází mi, že už to mam za sebou. Přes bloudění, hledání cesty a ryzí zoufalství se mi podařilo udržet tempo kolem 5:50. Nic světobornýho, ale já – admirál sem strašně hrdej, že tempo nepadlo pod 6 minut. Jářku, je to za mnou a můžu se vylejt jak květináč.

Na značení sedumnáctýho úseku v pískovně nadávají všichní doběhnuvší. Jedeme na další předávku. V autě propukam v jásot, že už nikam nemusim a kolegiálně tim psychicky hrozně pomáham Tomášovi i Honzovi, který smrt ještě čeká. Předposlední předávačka je někde v polích, kde na nás už v devět dopoledne pere slunce jako vo život. Chudák Káťa v tom musí běžet úsek, kterej je úplně na hovno značenej a vede jenom po silnici bez náznaku stínu. Z rozhovorů vostatních čekajících vytušíme, že na trati je nějakej průser, protože vosumnáctej úsek si některý jedinci nechtíc zkrátili vo dva kilometry díky debilnímu značení. Trasa v GPX bodech se vod tý v PDF liší a tim pádem vznikly na jednom úseku dvě varianty tratě. Jedna dlouhá a druhá eště delší. Vono rozdíl dvou kilometrů trasy v posledním úseku, v třeskutým vedru, to už nějakou minutku hodí.

Potkávam dokonce MCho s Komanem. Mek mi řiká, jak měli hustý časy, že šli jasně na bednu, kterou pravděpodobně zhatil sedumnáctej úsek přes pískovnu, kde jim člověk ztratil hodinu blouděním. Tyvole, to bych si ho vyňal. Jít na bednu, kuli dementnímu značení zakufrovat hodinu a vo bednu přijít, to bych šel organizátora vykastrolovat

Katka dobíhá úplně vyšťavená, je vidět, že toho má dost. Poslední úsek jí úplně vodrovnal. A to chudák večer jede na dovolenou a eště musí zabalit. Lenča, kterou jsme interně překřtili na Krvavou pacičku, už voplývá humorem, já taky a jedinej, kdo je v depresi, je Honza. Tomáš je na trati a vypadal při vyběhnutí celkem svěže. Přesouváme se na poslední předávku, kde nestačíme žasnout. Tam už kolujou zvěsti vo tom, jak první tým dobíhal do cíle necíle v deset hodin. Na místě prej nikdo, a ani pomalu netušili, jestli jsou vlastně správně. To, že trať neni poslední úseky téměř značená, běžci bloudí jako vo život už je veřejný tajemství.

Co je mnohem horší a značně nás nasere je to, že některý jedincí zjistili, že trekry nefungujou a podváděli popojížděním v autech, nebo střídáním po pár kilometrech a ne až na předávačkach. Todle je kulervoucí. Tyvole, tak na co se na ten závod kurva přihlašujete? Vopravdu jenom kvůli fotce s medailí na fejíčku? To vás vážně nikoho nesere, že nectíte fair play a medaile za účast vás vopravdu těší? Na plky jako „Dyť nejdem na bednu, tak vo co de?” vam sere Abebe Bikila. A já taky.

Honza se de zeptat na značení posledního úseku a dobrovolník mu vodvětí, že ten značenej neni, protože to tu každej zná. No tykrávo, nezná, představ si! My mimopražský dementí, co běží Sněžku poprvý a taky naposledy, se v Tróji nevyznáme. Tak prej běžte tady doleva, z kopce, pak rovně a tam někde bude cíl. Aha, no tak to jo, díky moc, teď už přesně víme kudy běžet. Začínáme bejt na organizaci závodu pěkně nasraný. A to nás největší vejmrd teprve čeká.

Tomáš, přestože musel na posledním úseku zase nastoupat dvěstě metrů, vypadá po doběhu jako jedinej dobře. Zřejmě je trochu Robokop, nebo Terminátor. Taky si stěžuje na značení trati jako ostatně téměř všichni. Nicméně je nejvyšší čas se přesunout do cíle, kde už na nás holky čekají. Nevíme kudy kam, projíždíme vopakovaně zákazem vjezdu a je nám to úplně jedno. Nakonec nás dokonalá navigace Jíťa navede na parkoviště, kde kolektivně vyčkáváme Honzu. Ten do posledního úseku šel s tim, že mu máme dát hodinu a půl, protože je fakt vyřízenej. Nikdo z nás vo tom ani sekundu nepochybuje.

Vobjevuje se ale už po hodině a z dálky je vidět, že má dost a de totálně za hranou. Vystartujeme mu naproti a do cíle dobíháme společně. Honza klesá úplně vyčerpanej k zemi, pot z něj doslova stříká, celej se třese a jenom mumlá, že mě strašně nenávidí. To pak zopakuje eště asi tak dvacetsedumtisíckrát.

V cíli s nís nikdo moc nevšímá, protože zároveň s náma dokončili první borcí z kategorie ultra, takže veškerej šrumec se soustředí na ně. Kdybysme si vo cílovou fotku neřekli, tak nam jí ani nikdo neudělal. Vo krví a potem vykoupený finišerský medaile si taky musíme dojít sami, protože zrovna neni asi chuť je rozdávat. Takový hodně zvláštní až divný se téměř doprošovat. Koukáme aspoň po nějakým vobčerstvení po doběhu, ale nikde nic. Ani kelímek s vodou.

No tykrávo, na každým přespolňáku je v cíli člověk, kterej věší medaile doběhnuvším na krk, potřese jim pazourou a ukáže na stánek s pitim. Je to úcta k závodníkovi přece. Ale co, hlavně že to máme za sebou.

Největší organizátorská bomba ale přišla úplně nakonec. Plni dojmů ležíme teda na trávě a čekáme na vyhlašování výsledků, který by mělo bejt v půl jedný. Pak někdo vohlásí změnu, že teda se vyhlášení posouvá na jednu hodinu, že eště nejsou výsledky. Oukej, čekáme. V jednu hodinu se opět vyhlášení posune vo půl hodiny, protože furt nejsou výsledky. V půl druhý se situace vopakuje do třetice, že ve dvě už jako vopravdu budou vyhlašovat. Káťa, která chvátá domů skrzevá dovolenou, je lehce nervózní a přidávají se i vostatní, který už se viděj ve vaně a v posteli. Jako správnej admirál jdu teda zjistit aspoň náš průběžnej výsledek, ať můžeme ject doprdele. Týpek se mě ptá na název týmu a v kolik sme prej doběhli. No moment, tyvole, my už sme hodinu v cíli a ty se mě ptáš v kolik sme doběhli? To je ňáká interní taškařice?

Nahlásim mu teda přibližnej čas plusmínus pět minut a mam si prej minutku počkat. Po pěti minutách za nim du znova a že prej teda teď už fakt jenom minutka. Za dalších pět minut za mnou přijde, že sme skončili v naší kategorii třetí. WTkurvaF??? My sme třetí???

Následuje neuvěřitelnej řev, skákání po sobě, euforie, radost, extáze, takový malý sportovní bukkake karaoke prostě. Tyjo, já nikdy nevěřil, že skončim jednou v životě na bedně a teď tohle. No fakt mi bylo skoro do breku a byl sem na celej tým hrdej jako svině. Fakt moc temdle pocit.

No, holt tedy počkáme na vyhlášení, i kdyby Katka měla zmeškat vodlet na dovolenou a řidičí spát po cestě za volantem. Ve dvě to konečně vypuklo a začalo se vyhlašovat. Ale moment…. Cože? Žádný stupně vítězů? Vyhlašuje se jenom první v kategorii? To je nějaká novinka na sportovním kolbišti? No to di Pavole Čučo tyvole do prdele a už z ní nevylejzej prosimtě. Za 1500 startovnýho udělat takovoudle ubohou komediji?

To, že neni na předávačkách ani jídlo, pití a vo ionťáku snad ani nemluvě, to by člověk překous, na tom závod nestojí a máme vlastní zásoby, ale to, že na startu musí závodnící zaplatit 120Kč parkovný za jedno auto, že dobrovolnící hladoví, že nefungujou trekry, díky tomu se podvádí, neni značená trasa a lidi neuvěřitelně bloudí, že v cíli musim prosit vo finišerskou medaili, že ve výsledkovej listině figuruje u našeho týmu čas, kterej sem v podstatě střelil vod voka, když se mě dobrovolník zeptal a ne skutečnej vo čtyři minuty delší, to že vyhlásí z každý kategorie jenom vítěz, to je neuvěřitelnej poděl, voser, vojeb a rejžování peněz za každou cenu. A vim vo čem mluvim, protože závody organizuju.

Jediný, do čeho musel organizátor dát prachy byly medaile, nefunkční trika z vjetnamský tržnice a balík vody z teska. Závod jako takovej má potenciál docela velikej, ale to by buď muselo bejt startovný tak dvě kila na osobu, aby se dalo mluvit o nízkonákladovým pankovým běhu, nebo by ho musel za ty prachy organizovat někdo jinej a ne vydřiduch.

Takže kdyby někdo z vás, co to přečet až sem, měl touhu běžet závod Sněžka – Praha, rovnou řikam, nedělejte to. Jsou mnohem lepší závody.

Všechny tydle výše zmíněný pořadatelský negativa ale přebila parta, se kterou jsem měl tu čest závod absolovovat. Lenča, Katka, Tomáš, Honza a řidičky Jíťa s Pájou, to byla sestava snů. To, co do závodu každej z nich dal, s jakým nasazením běhaly úseky, jaká s těmadle lidma byla i přes strašný vyčerpání prdel, jak nás holky bezpečně odvozily a to, že jsme nakonec skončili třetí v kategorii, přestože jsme běželi „hlavně na pohodu”, to mi v paměti zůstane na věky věků. I to, že některý z vás (hlavně Hans) tam nechali kus zdraví a běželi na hranici sebeobětování. Jsem na vás neuvěřitelně hrdej! Bylo mi ctí velet takovýmudle famóznímu týmu. Díky za vše, smekam před váma, byli ste fantastický!

S úctou Váš Admirál Pich