Už ani nevim, co bylo skutečnou příčinou toho, že sem se já hovado místo na pornostránky proklikal na přihlášku do plzeňskýho půlmaratonu, vyplnil jí a dokonce zaplatil startovný. Možná v tom sehrál roli kamarád Zbyšek, kterej mi řikal, že poběží. Jako Dobřanskej si trasu závodu defakto vychutná na pohodu. Možná v tom sehrál roli Italiano., kterej řikal, že přijede z Krásný Lípy a byl by rád, kdybysme už konečně vod plkání přešli k činům a jeden závod si spolu zaběhli.
Možná v tom sehrálo roli to, že sem jednou za Zbyškem do Dobřan na návštěvu dojel na kole, sežral s nim vepřový koleno, vypil mnoho pif a jel domů vlakem, což považuju za heroickej výkon. Možná v tom sehrálo roli i to, že sem trpěl hrozným nutkáním jednou v životě zkusit uběhnout, dojít, nebo jakkoli dokončit aspoň půlmaraton, když ne maraton. Nevim, kde se todle naprosto debilní nutkání vzalo, ale vod jistý doby nad svejma nutkáníma nepřemejšlim a jenom se jim poddávam. Je to tak lepší. Myšlení mi nikdy nešlo totiž.
Buď jak buď, mejlem mi přišlo startovní číslo a už nebylo cesty zpět.
Skvělě rozběhnutou přípravu zbrzdila amputace křečáků. Nebylo však třeba házet tretry do žita, protože doktor proti běhu nic nenamítal. Ovšem za předpokladu, že budu poctivě dodržovat léčebnej proces, nohu budu šest tejdnů šetřit, nosit překrásnou sexy silonku a pokud možno se budu vyhejbat alkoholu.
Jeho rady si beru xrdci, punčochu nosim s láskou a dokonce si kvůli tomu holim nohy. Taky si začnu lakovat nehty a trhat vobočí, ačkoli vo tomhle doktor nic neřikal. S vyhejbáním se alkoholu neberu nic na lehkou váhu a vyhejbam se mu na míle daleko. Bohužel se nevyhejbá von mě, stejně jako obžerství a tak během rekonvalescence přibíram krásnejch jedenáct kilo. S šestitejdením odpočinkem a nezatěžováním nohy nic nepodceňuju a odpočívam tejdnů rovnou deset.
Zajímavostí je, že prodlouženým odpočinkem se razantně zkrátil čas přípravy a to odhadem na necelý dva tejdny. Zhruba deset dní před půlmaratonem se jdu teda poprvý proběhnout a zjistit, jak jsem na tom s fyzickou konvicí. Cejtim se celkem dobře a první tuberkulozní záchvat přijde až po půl kilometru. Zvracim dokonce až po doběhu. Chtěl jsem pak protáhnout námahou ztuhlý svaly, ale čtyři kilometry vostřejší chůze mě zmohly natolik, že jenom upadnu a ležim. Následně šest dní chodim jako připosranej, tudíž je další běžeckej trénink nemožnej. Zkoušim aspoň protažení lehkejma cvikama, ale skrzevá novou pneumatiku neudělam ani leh sed.
Čtyři dny před závodem se mě zmocňuje panika, že nemam dostatečně natrénováno a jdu se zase proběhnout. Kupodivu se mi běží celkem dobře a zvládam skoro 7,5km v solidním čase jedna hodina. Vypadá to, že se mi dvoufázovým tréninkem podařilo formu správně načasovat. Volam Honzovi, jak je na tom. Bolí ho hlava, protože měl předešlej večer soustředění v pivovaru Falkenštejn. Jenže do soustředění uběhnul letos cirka vo 15 milionů kilometrů víc než já. To nebylo povzbudivý. Volam Zbyškovi, jak je na tom. Prej v pohodě, poslední rok totiž trénuje bosu, pilates, bodyforming, spinning, tabatu, aerobic, dance, power jogu, snad i břišní tance, hraje fotbal a chodí běhat. Mno, asi taky poběží na jinej čas než já.
Ještě bych tak moch svoje svaly na rychlo uvolnit nějakou masáží, aby byly dokonale vyladěný. Děvče mi radí, abych si na uvolnění šlehnul heroin a vyfistoval si zadek. Je to zlatíčko, nevim, co bych si bez ní počal.
V den Dé se budim lehce rozlámanej a z postele vylejzam s poctivým kašlem tuberkuloidního horníka. Přemejšlim, jestli jsem neměl tu brigádu za pípou na předešlej večer odmítnout. Nebo že jsem tam aspoň neměl vyhulit celou krabičku. Ale teď už je pozdě Picha honiti.
Ve sportparku se potkáváme s Honzou. Rozdává dobrou náladu a rady, kterak vydržet celej závod v tempu a pokudmožno doběhnout v limitu. Navrhuje abysme na zahřátí aspoň dvakrát oběhli přehradu. Jsem jeho humorem vskutku pobaven a se slovama o šetření sil na strhující finiš ulejham do trávy a předstíram strečing. Při pokusu chytnout se za špičku nohy a protahnout se, mě píchlo v kyčli.
„Doprdele, jsem přetrénovanej.“ bleskne mi hlavou.
Těsně před startem do sebe všichni hrnou nějaký gely, iontový nápoje, cukry, vitamíny, ketaminy, steroidy, hemoroidy a podobný povzbuzovače. Zkoušim sehnat kokain abych se taky povzbudil, ale nikdo se nechce podělit. Beru tedy zavděk banánem a pár tabletama hroznovýho cukru.
3…2…1… START! Dav spustil šílenej ryk a nekompromisně vypálil vpřed, jak důchodci na slevy do Kauflandu. Nikam se nehrnu, pamětliv Honzových rad, abych nepřepálil začátek. V klidu čekam, až se peloton kolem mě přežene. Moje taktika je naprosto nečekaně zaútočit ze zadních pozic. Vybíhá se hned do mírnýho kopce. Vedle mě se ozejvá hlas vodičky s časem 2:15. Povzbuzuje, udílí cenný rady a senzačně motivuje. Sotva se nadějem, míjíme druhej kilometr. Čelo pelotonu se už tou dobou otáčí v Dobřanech zpátky k cíli a tak slevuju z nároků umístění na bedně.
V Liticích přichází nejkrutější stoupák závodu a naše skupinka se trhá. V mdlobach se propadam na její chvost, ale pevně věřim, že moje chvíle teprve příde. Logicky totiž musíme nastoupaný metry zase seběhnout dolů, když je cíl na stejným místě jako start a z kopce bych moch mít šanci. Chci natahnout krok, ale nejde to. Jsem nějakej ztuhlej. Nejspíš ona přetrénovanost. To je vopravdu pech! Slevuju z nároků na umístění v první desítce.
Šestej kilometr. První závodník je už v cíli a já slevuju z nároků na umístění v první stovce, potažmo pětistovce.
Na desátej kilometr do Dobřan si nic nepamatuju, jen povzbuzování běžkyně vodičky jakoby z mlžný dálky. Za obrátkou zvesela mávam na diváky a cosi pokřikuju na Matesovo tchána, čimž skvěle zamaskuju slabší infarkt. Dobíhá mě nějaká holčina a tvrdí, že vypadam hrozně v pohodě, jako bych byl na procházce. Netuší, že jsem už pár kilometrů v agonii a je mi všechno jedno.
Třináctej kilometr. Slyšim vodičku, kterak čelem ke skupince povzbudivě vykřikuje: „Už jenom osum kilometrů, trošku zrychlíme, hop hop hop.“ běží při tom pozadu a ještě se směje a mává rukama.
Nejradši bych jí seknul háka, ale skrzevá bolest ani nenatahnu nohu. Skupinka mizí tryskem v dáli a já zůstávam vosamocenej daleko za celým startovním polem. Na šestnáctým kilometru přemlouvam záchranáře, aby použil defibrilátor, nahodil mi pumpu a zkusil mě rozběhnout. Rádobyklus se dávno změnil v zoufalý šoupání podrážkama vo asfalt. Nemůžu ani dejchat. Kdosi mě na vobčerstvovačce poznává a fandí. Fakt nevim kdo to byl, poznal jsme jenom zelený triko záchranáře, ale možná to byly halucinace.
Na vosumnáctým kilometru mi, jak se mezi námi sportovci žertovně říká, definitivně dojde a já pociťuju neuvěřitelnej zmar. Chce se mi plakat, protože do cíle musim buď jak buď dojít po svejch a přitom mě nohy bolej tak, že bych se za normálních okolností bolestí pochcal, ale jsem v úplnej křeči, takže mi to nejde. Před Valchou prosim měšťáka, ať mě utratí služební zbraní a narafičí to jako sebevraždu. Jenom se škodolibě směje, hajzl. Zato místní fanděj, tleskaj a povzbuzujou, jako kdybych běžel minimálně vo zlato na olympiádě.
„Jste skvělý, vydržte, už jenom kousek!“ zní mezi chatkama.
„Kousek?? Dva kilometry se vam zdaj jako kousek??“
Nemam sílu nahlas oponovat a pokoušim se radši zastavit, že bych se jako chvilku plazil. Nejde to. Nohy mi setrvačností kopou do vzduchu, takže vypadam jako převrácená obří želva. Poslední kopeček před cílem je neuvěřitelně brutální. Normálně bych ho asi vyskákal po jednej, ale dneska je to minimálně Kádvojka. Zhruba dvěstě metrů před cílem povzbuzuje nějakej strejda s medailí na krku:
„Tohle už je jenom pár metrů z kopce, vem to sprintem!“
Kolem mě se prožene závodnice. TEĎ! Teď přišla moje chvíle!
„Bojuj, Pichu, bojuj!“ hecuju se, nasazuju čapí krok a drtivým finišem dotahuju nabušenou, zhruba padesátiletou vytrvalkyni. Vo pořadí rozhodne až cílová fotografie, ale nakonec umístění v elitní šestistovce těsně uhájim a závod končim na 599. místě.
Po občerstvení potkávam Honzu. Je vysmátej, poskakuje si a tahá mě na komín. Taky potkávam Zbyška. Je vysmátej a kouří. Posílam voba do prdele, padam na trávník a hrabu si holejma rukama hrob. Když se přecejen trochu vzpamatuju, prohlížim si medaili za doběh v limitu a zjišťuju, že čas 2:22:49 neni sice kdovíjak světobornej, ale pro mě osobně vítěznej. Odjíždim na brigádu na Majáles, stoupnout si s Mácou a Lukynem za pípu.
Dneska mi bude mooc chutnat.
Komentujte