Pátek třináctýho

Horší den než pátek třináctýho na světě už neexistuje. Nebo lepší? Asi jaxe to veme.

Do špitálu na vyndání centimetrovýho ledvinovýho šutru sem nastoupil dle plánu ve středu ráno. Vod večera sem nic nejed, páč před voperací se nesmí. Asi aby člověk nenablil do tý hadice, co mu na sále narvou do krku. Kolem jedenáctý mi doktor zděluje, že dneska na voperaci nejdu, ať si dam voběd. Po patnácti hodinach se na voběd těšim víc než kdy jindy a ručičky na hodinách popohánim vočma. Tác s jídlem sestře skoro vytrhnu z rukou a eště za běhu ke stolu vodklápim víko.

Co to kurva je doprdele? Dušená mrkef? Tyvole jesi ukrutně nesnášim ňáký jídlo, tak je to dušená mrkef. To je něco jako Babiš. Naprosto zbytečný zlo, který nemá vůbec existovat, protože se z toho lidem dělá blbě. No nic, stejně bych potřeboval trochu zhubnout, páč sem momentálně stodvacetikilová tlustá svině, která si ve sportu může vybírat akorát ze dvou vodvětví. Sumo, nebo soutěž jedlíků. Du vyčkat večeře na pokoj plnej pytlů.

Tak určitě, na urologii by člověk nečekal, že budou nacévkovaný lidi nosit v rukou místo pytlů s močí svazky kopretin, ale mam na mysli spíš vyvěšený varlata. Pod erární noční košilí, kterej by slušelo přidat tak 50 centimetrů na dýlku, je totiž díky jejímu střihu vidět úplně fšechno. I ve stoje. A nechtějte vědět, co fšechno je vidět, když si pacient sedne. Toe hodně daleko. Až za obzor.
Večeře je fpět a pak mam zase utrum, neb druhej den mě čeká ta voperace. Čekání zpříjemňuje sestra otázkama vo stolici, což je hrozně fajn. Hele, doma se mě na todle téma nikdo nezeptá:

„Miláčku, měl si dneska stolici? A jaká byla?”

Když se náhodou pochlubim, co ze mě vypadlo za skvost a že produkce byla paráda, vyslechnu si akorát něco v tom smyslu, že sem neuvěřitelný prase. V nemocnici je to jiná. Tam člověka eště za vykonání potřeby pochválí. Přijde mi to fér. Pravidelná stolice totiž neni úplnou samozřejmostí, vo čemž se přesvědčil spoluležící kolega pacient. Dva dny nic, dostal klystýr a následně sklidil aplaus a skoro všechny sestřičky ho přišly pochválit.

„Tak už? No super, vidíte pane Zatlačil, jak vam to jde.”
No nic, toe vo hovně, deme dál.

Vesmír je srandista a ve čtvrtek se musel úplně plácat do stehen, debílek. A to nebyl pátek třináctýho.

Ráno kapačka, čekačka. Deset pryč a nic. Akorát mi brutálně kručí v břiše. Dvanáct pryč a nic. Kručení se stupňuje. Dvě hodiny odpoledne a furt nic. Kručení je hmatatelný. Úplně vidim, jak se mi tetelí sádlo, při každým zaševelení žaludku. Ve tři přijde sestra, že dneska mě nevemou a že můžu jít na voběd. Kurva! Nejradši bych vzteky něco rozkopnul, ale snažim se před sestrou nedat rozčarování najevo. Nejspíš velmi chabě, neb mě uklidňuje, že se prostě vopčas plán nedodrží a kort teď, když je hodně mrtkovidu a málo doktorů. Nu dobrá dobrá, uklidňuju se trochu. Pak mi ale dojde, že tim pádem dřív než fpondělí špitál nevopustim, z čehož mam pramalou radost a nasranost se vrací. Krabice s pozdním vobědem jí eště umocní. Koprofka. Tyvole koprofka! Druhý nejhnusnější jídlo světa. Dopíči už ale! Druhej den zbytečně hladovim a druhej den je vyzlenej voběd. Eště že večeře je za dvě hodiny.

Du na pokoj vomrknout pytle.
„Tak co, pane Negramote, stolice byla?”
„Ne, bohužel nemam z čeho jí vyrobit.”

Večeře a pak hlad. Potřetí. Už si pomalu zvykam. Úplně cejtim jak hubnu. Jesi přídu domů a nebude aspoň pět kilo dole, tak du tu hladofku reklamovat.

Den D. Kapačka, čekačka. Dva pytle dou domů a zůstal jenom Mazák. Je tu už desátej den a má největší pytel, proto je taky pan Mazák. Přivezli novýho pacoše. Řikejme mu nezaujatě třeba Hovado. Hovado hned zmrdá sestru, že takhle na něj sahat nebude a ať už k němu vůbec nechodí. Požaduje doktora. To bude dobrý hovado.

Deset hodin nic. Hlad. Dvanáct hodin nic. Hlad a deprese. Hovado si stěžuje, že měl jít na výkon už dopoledne. Tyvole, já čekam už třetí den. Půl jedný a fofr. Vyslíct, iněkce do prdele, navlíct punčocháče a jedem. Na sále koukam před uspávačkou na hodiny. 13:00. Paráda. Když už tak už. Za dvě hodiny sem na pokoji.

Pod epesní košilí mi kouká fšechno. Pytle mam tři. (Eště že ne štri pitele brabor, to by někdo měl zájem.) Jeden svuj a dva igelitový. Sem právoplatným členem klanu pytlošů a dostávam přezdívku Zoro. Jakože mam pytel (ten igelitovej) jako Zoro mstitel.

Čabajku mam v jednom vohni. Víte jak bolí když hoří čurák? To fakt bolí jako když hoří čurák.

Koukam dolů a nevěřim. V mojí malej chcací dírce sou dvě! hadičky. Nejenom že mi přes něj tahali ven centimetrovej šutr ňákejma kleštičkama (podle bolesti to tipuju na rezavý sikofky), ale eště mi do něj narvali parovod, nebo co toe zač. Mam ho tak roztaženýho, že bych se moch pérem klidně vysrat. Možná i naštorc. Jímá mě pocit, že při operaci roztaženym močovodem spadli dovnitř doktorovi hodinky z ruky a chvilku je hledal.

Hodinu po mě přijíždí na pokoj Hovado. Haleká, že nemá anatomickej polštář, ačkoli upozorňoval, že má v krku platinovou destičku a teď ho bolí hlava. Určitě je to z těch proleželejch madrací. Doktoři sou kreténi a nesnáší to tady.

Snažim se usnout, ale Mazák brutálně chrápe. Nemůže ležet na boku. Hovado je úplně nepříčetnej, že takhle neusne a proklíná pátek třináctýho. Qečeru se Mazák voptal, jak mi je. Řikam unaveným hlasem, že to stojí za hovno, ale žiju. Snad mam vyndanej kamen a už budu mít klid.

„No vidíš, mladej, pak že je pátek třináctýho nešťastný datum.”

Myslim si něco jinýho, ale nevodmlouvam mu. Už jenom z úcty ke stáří. Poprvý za celej pobyt se rozpovídal.

Zatim jsem měl možnost ho jenom slyšet chrápat, nebo hekat bolestí. Třeba ve dvě v noci ve stoje u zdi. To i debil jako já pozná, že je mu fakt ouvej. No a povídal a povídal. Mluvil fakt dlouho a čim dýl mluvil, tim víc mě udivoval. Za dva roky mu bude osumdesát, je ze vsi, dcera zpívá ve filharmonii a se ženou je už 53 let. A furt jí má rád. Má nádor na močáku, protože obecní zvěrolékař něco podcenil a tady se operace nepovedla. Vyhlídky vlastně nic moc, jeden by se hroutil, ale Mazák mluvil vyrovnaným, klidným hlasem.

„Copa si na kom vezmu? Nic. Hele, mě vlastně kromě toho nádoru nic neni. Má cenu se zabejvat co by bylo, kdyby tohle bylo jinak? Ne. Teď je to takhle a fertig, chlapče. A zbytečný pitvání se v problému je k ničemu. Já sem vlastně zdravej člověk. Řikam jim, vemte mi močák, hoďte ho psům, udělejte mi vývod a já du domů. Musím posekat zahradu, stará to neudělá.”

Musim se kouknout, jesi nemá na posteli jmenofku Jaroslav Dušek starší, Kapitán Láska, Dalajlama junijor, nebo tak něco. Úplně mě tim monologem vodrovnal. Copa já mam vůbec právo bejt tady z něčeho zdrcenej? Šutr mam venku a fpondělí du domů zdravej jak tuřín.

Pak se vzbudil Hovado a hned řval na sestru, že mu má okamžitě dát kapky na bolest. Odmítá kapačku a je hysterickej. Chce jen a pouze svoje kapky. Dožaduje se doktora, aby mu řek co je s nim. Mam sto chutí mu dát pěstí, protože sestřičky sou tu fakt zlatý, ale maximálně bych moch vytrhnout katetr a švihnout ho s nim přes dršku.

V tom spustí Mazák:
„Prosimvás, co furt na každýho křičíte? Ste jak malá holka ufňukaná. Doktor jasně řek, že tam máte písek a vyplaví se v moči. Že nemáte anatomickej polštář? Ste si ho měl vzít z domova, když víte, že špatně spíte.”

Ale to nebyl konec představení. Přestože Mazák koukal na televizi na golf, vyndal Hovado telefon a pustil si jinej kanál. Bez sluchátek a na plný koule. Večer nás eště zmrdal, že máme zhasnout, protože chce spát. Mazák se jenom usmál a pravil:

„Pane, já nejsem žádnej váš sluha. Jestli chcete zhasnout, tak se zvedněte a děte zhasnout.”

Chčiju z jeho pohotovosti a klidu. Naštěstí ho ráno propustili domů a byl klid. Víkend ve znamení hadiček, pytlů a golfu tak proběhnul poklidně. Teda až na neděli, kdy k nam na pokoj přidělili profesionálního přepínače televize. 150 kanálů včetně rozhlasových bez obrazu překlikal štyrykrát za sebou. Když jel pátý kolo, tak sme mu vovladač vytrhli a schovali ho Mazákovi pod polštář. Na toho si nikdo nedovolil.

No, rozkuchali mi pinďoura tak, že jim můžu srát naštorc, mam tři pytele, nemůžu se ani votočit na posteli, abych si za ty hadice co mi z něj koukají netahal a nezpůsoboval si tim nebeský blaho a chčiju jahodovej džus. Tak ti nevim, ale řikam si, že i přes tydle zážitky je ten pátek třináctýho dost dobrej den.
Nebo se mejlim?

No, tak abych snad šel pomalu zase trénovat…
A nebo ne. Nejdříf, nejdříf si pudu bez hrozby koliky dát několik moc dobrejch chmelomoků vod Přeška. Moc se na ně těšim.

Dejbuch štěstí!

Pées: Kdyby se todle nějakou nešťastnou náhodou doneslo až na urologický voddělení fakultky na Borech, tak děkuju celýmu personálu za jejich neuvěřitelnou profesionalitu a pozitivní přístup. Smekam před Váma a děkuju!

Pacijent

Komentujte

avatar
  Upozornění na nové komentáře  
Upozornit na