Vykopávam. Oželim sud. Hekťák. To znamená 200 piv.
Teď Ty https://shop.trempich.cz/

Díky z celýho srce fšem dobrým lidem
Posílam lásku

Jo a tady můžete mrknout na pohyby na účtu:
https://www.csas.cz/cs/transparentni-ucty#/000000-6008681063/Zdenek-Silingr

Trempich #knížky #nadobrouvěc #pivopomáhá #konečněužitek #DĚKUJEME!

The post Éšop dobrý srce appeared first on Trempich.cz.

Hlavní postavy a jejich události ftomto příběhu bohužel vůbec nejsou smyšlené. Jakákoli podobnost s jinými kretény není náhodná.

Tady po tom vodstafci prosimvás přestanou číst skušený horský matadoří a vůbec fšichni rozumný lidi, který se umí v horách chovat. Jinak za todle hovadství určitě něgde něgdy dostanu trekovou holí po dršce. Vy ostatní si prosimvás aspoň vemte příklad, jak se nechovat v horach.

Pro imbecily lačnící po dobrodružství v Dolomitskejch kopcích je výborný znát někoho, kdo je v horách jako doma, má nějaký skušenosti z ledofce, dokáže dobře vodhadnout hranice rizika a je ochotnej bejt s imbecilem navázanej na jednom laně. Takový dobráky abys lupou pohledal, ale jednoho takovýho M.i.Xe chválabohu znam. Dokonce už sme spolu zdolali na jednom laně Dachštajn, takže ví do čeho by šel.

Jenom je velká škoda, že má koleno fprdeli a do Dolomit s náma nemoch. Holt sme vyrazili s Bouřkou sami. Ne, že by Bouřka neměl vůdčí schopnosti, nevyznal se v horach, neuměl číst počasí a nebyl ochotnej jít se mnou po ledofci na laně, ačkoli váží polovinu co já, ale při fší úctě k němu – M.i.X je prostě vyšší liga. To je holej fakt.

Zas abyste si vo Bouřkánovi nemysleli, že je pologramotnej makak jako yá… Von ty skušenosti má, jenom pud sebezáchovy mu chybí. Co taky čekat u otce tří dětí. Na druhou stranu, bez toho by, jaxe pozdějc ukázalo, nedošlo k úspěšnýmu zdolání dvou nejvyšších vrcholů dolomit – Antelao (3264m.n.m) a Marmolada (3343m.n.m.).

Celou akci sme začli plánovat už na jaře sladěním termínu. V létě začal bejt Bouřka nervózní, že nemáme žádnej cíl. Uklidnil sem ho, že cesta je cíl, což správně pochopil tak, že má naprostou svobodu v rozhodování vo našem osudu. Na operační schůzi v restauračním zařízení oznámil, že nosí v hlavě několik variant na přechod na těžko, jednodení lechký vejlety, jednodení masakrální vejlety a to fšechno v několika lokalitách v závislosti na počasí.

Takovýmu plánu sem nadšeně aplaudoval fstoje a jal se přislíbit role řidiče dodáfky s lůžkovou úpravou, která znásobí flexibilitu výletu s možností přespání kdekoli. Tomu zase aplaudoval Bouřka. Během stendinkovejšnu a vzájemnýho laskání pinďourů sme dali dohromady sáhodlouhej seznam věcí, který nesmíme zapomenout. Start legendární akce byl dán na 20.8. leta Páně 2023 fpůl šestý nula nula votpoledne. Dáme něco menšího na rozchození, třeba Hochfeiler, pak napálíme Antelao, další den voraz na meších kopcích, pak Marmolada, následně přechod travnatejch kopců se spánkem někde nahoře, hoňkáním nad východem slunce a návrat domů. Tak genijální plán vobalenej naší flexibilitou a schopností improvizovat prostě nemá trhliny.

Jak uš to tak u genijálních neprůstřelnejch plánů bes trhlin bejvá, dycky se poserou hned na začátku. A náš plán nebyl výjimkou. Nejmlačí z rodu Boříků se rozhod že vomarodí, čimž fotrovi nedělní vodjezd do Dolomit vodloží, nebo dokonce rači úplně znemožní. Co s tim žejo? Dát mladýho na pár dní do bejbyboxu vyležet a po vejletě zase vyzvednout, zavrhla Lenka. Matky sou holt outlocitný na takový věci. Museli sme teda vyčkat pondělní kontroly u lekaře.

Ta naštěstí vyloučila závažnej průběch a sploditel tak dostal oficijální povolení vycestovat za hranice nejen fšedních dní. Mě se jednodení skluz taky náramně hodil, protože po víkendovým nohejbalovým soustředění bych si třesoucíma rukama nezabalil ani besfiltrovou cigaretu, natož kompletní výbavu na tejden do hor. Ale to je na úplně, ale úplně jinej příběch.

Fpondělí po vobědě sedíme v dodáfce řítící se směr Dolomity. Skrzevá deštivou předpověť počasí serem na Hochfeiler a nějaký rozcházení na něm a rovnou míříme do Itálie pod Antelao. Bouřkán potřebuje nutně sklidnit nervy, na který mu synátor posledních pár hodin brnkal a mě je jasný, že řízení komplet vodseru já. U Mnichova už má pět antidepresivních Kozlů, ale furt je ve stresu, tak lije další a další. Začíná legrace level PlzDy (Plzeňská Dyvize notoricky známých notorických alkoholiků).

Večer kotvíme na parkovišti v San Vito di Cadore a jdem rovnou spát. Jednak Bouřka dopil i posledního kozla o teplotě kozlí moči a druhak bude budíček ve štyry ráno. Přecejen 2200 vejškovejch metrů budem chvilku funět, tak ať se nevracíme za tmy.

Ačkoli sem nepožil ani slzu alkoholu, chce se mi ráno umřít. Před čtvrtou se tyvole maximálně chodí z pařby, ale určitě se nefstává dělat jakoukoli činnost, kromě rychlýho chcaní a opětovnýho zachumlání do peřiny. Jaktože je Bouřka fpohodě? Přece nemůže na teplejch kozlech fungovat líp než já na vodě pana Mattoniho. Nebo jo?

Hory tu sice budou furt a počkaj, než se vychrupkam do růžova, jenže na votpůlne hází předpověď ňáký bubáky, tak neni zbytí a mušim se ze spacoše vykopat. Po chvilce autopilota mi dojde, že se nahoru těšim a to tak že velmi. Snídani konzumujem furt za tmy, ale už s pokusama vo ftípky.

Podle Bouřky je cesta pohodová, po pěšinkach, místy trošku lezecká, je tam jedna strmější plotna, ale nic, co bysme neměli zvládnout. Věřim mu, copa yá bych si něgdy zjišťoval informace vo tom kam du a připravoval se na to co mě čeká? Připravenýmu možná přeje štěstí, ale nepřipravenej má spoustu zážitků, který v brožurach nevyčte. Navíc, nějakou feratu už sem zdolal, myslim, že bych si fklidu poradil i s obtížností D, ale vo feratach Bouřka nic neřikal, takže klídek.

K chatě Scotter Palatini je to 500 vejškovejch, který zdoláváme celkem svižně a nic nenaznačuje tomu, že dnešní vejlet bude kousat. Kdybych se připravoval a čet brožury, tak bych věděl, že vod chaty bude následovat suťový pole, po něm eště horší a po něm lezecký úseky a pak smrt z vyděšení na plotně. No ale protože sem nic nečet, jdu v blaženej nevědomosti a s úsměvem fstříc bolesti a utrpení. Značení bylo viditelný i v šeru, cestička za celý léto hesky vyšlápnutá a fšechno šlo jak po másle. Pod sedlem Forcella Piccola začínaj štíty vobepínat první paprsky vycházejícího slunce, který doslova nabíjí pozitivní energií.

Začínam sundavat první vrstvy voblečení a tak trochu kleju na dlouhý kalhoty a zimní bundu v báglu. Při letmym pohledu na hodinky zjišťuju, že za sebou máme dvě třetiny cesty, polovinu převýšení a zmákli sme to za dvě a půl hodiny. Sebevědomí sílí jako ranní paprsky a respekt k horskejm masivům jakoby mizel současně s nocí. Bez obaf, duch hor fšechno bedlivě sleduje a fpravej čas mojí opovážlivost strestá i s úrokama.

Vod sedla je cesta mnohem výživnější. Druhý suťový pole už docela utahuje a postup je výrazně pomalejší. Nebo jenom my sme takový lemry zdechlý, protože kolem nás protančí manželskej pár a za chvilku už vidim, jak sou nalepený na skále a stoupaj vzůru lezeckym stylem.

„Tyjo, to asi budem lézt jakože lézt. Sem myslel, že tu budou železa.“ vybafne na mě Bouřka teď a tady.
„Jak jako lézt? Kde je ferata? Já nejsem tyvole žádnej horolezec!“ vyděsim se nový nečekaný informace.
„Ale prosimtě, to bude nanejvejš dvojkový lezení, který zvládneš.“ chlácholí mě a do skal nastupuje s jistotou kamzíka.
„Nevim co je dvojkový lezení, ale přece se na to nevyseru pár metrů pod vrcholem.“ bručim si pod fous a snažim se napodobit Bouřkovo ladný pohyby.

S desetikilovym báglem na zádech a patnáctikilovou ledvinkou kolem pasu, maj hroší pohyby na skále do ladnosti kurefsky daleko, nicméně se vzhůru posouvam. Ačkoli mam kraťasy a triko, potim se jak vrata vod chlíva. Naštěstí mam v batohu spoustu náhradního voblečení, i zimního, takže na vrcholu určitě neprofouknu a teoreticky můžu udělat i módní přehlídku. To je takovej heskej hřejivej pocit vědět, že neumřu zimou…

No nic, kdybych padal z útesu na záda, patnáct vrstef voblečení mě vodpruží a přežiju. Teda když se nepraštim do hlavy. Helma samozřejmě sice byla na seznamu věcí kerý nesmíme zapomenout, ale Bouřka na ní přesto zapomněl. Kolegiálně sem si jí nevzal, aby nebyl za debila sám. Tak holt pod Antelaem šlapali dvá debilové se spoustou zimního voblečení a bez helmy.

Přes lezecký úseky sme se nějak domotali k dalším pěšinkám a moch sem zase vysírat Bouřku ťukáním trekovejch holí vo kameny, což bytostně nesnáší.

„Za chvilku přijde plotna, nejtěžší úsek výstupu.“ snaží se mě vyděsit, protože schvalně ťukam vo kameny jako datel. Vybavuje se mi fotka šikmýho úseku, kterou mi posílal. Na tej mi ale nepřišlo nic divnýho. Teda krom ležícího týpka.

Po pár minutách sme došli k místu, který připomínalo plotnu z fotky. Strmější úsek zhruba deseti metrů, kterym se táhla prasklina.

„Tyvole a tady to jako lidi votáčej, protože nejde plotna přejít?“ divim se údajně nejnáročnější části výstupu a hopkam vesele dál.
„To určitě nebude vona, votoč hlavu doleva, tyvole.“ směje se Bořivoj.

Votočim teda hlavu doleva, načež votevřu hubu tak, že mi spodní čelist zavadí téměř vo pohorku. Před náma se tyčí naprostá příšernost, která mě donutí polknout suchej knedlyk. Hrobový ticho rozčísne ťukání kamenů řítících se zhora. Mlčky se na sebe podíváme a polykam druhej eště sušší knedlyk. To předtim byl jenom takovej vídeňskej nok. Teď už naprosto rozumim tomu, proč zrovinka ftomhle místě spousta lidí ukončí svojí pouť k vrcholu.

„Eště že sem byl kolegijální a nechal helmu v autě…“ protáčim voči k nebesům.

Poprvý mi někde hodně daleko vzadu v hlavě zableskne myšlenka, že by bylo dobrý nehrát hrdinu a myslet na cestu spátky, která bude fšechno, jenom ne humorná. Jakože by stačilo tady trochu poflexit pod vrcholem, udělat pár fotek, výhledy sou taky heský…

Vobá tušíme, že by tady, kort bez helem, měla nastat votočka a návrat spátky k autu. Jenže ani jeden z nás to nechce říct nahlas.

„Dem. Nejlepší to bude zleva po sutinach.“ rozčísne Bouřka poměrně dlouhý ticho a rázně rozhodne celou situaci.

Za neustálýho padání menších a větších kamenů se posouváme vzhůru. Bouřka podýl suti, já přímo plotnou.

To se ukáže jako chyba, protože nahoře pod skálou se vocitnu v místě, odkud neni lechký se dostat. Spátky nemůžu, přede mnou je strmá skála a do boku je jenom mokrá plotna, která klouže víc než okluzní fronta. Ftu chvíli bych moch prdelí louskat vlašský vořechy, to vam řikam. S vypětím fsech sil, pomocí strážnejch andělů a se staženou řití se mi podařilo přesunout za Bouřkou. Pak už se zaplaťpandu dalo zase pokračovat volnym lezeckym stylem. To co z dolní části plotny vypadalo jako vrchol se teď ukázalo jako dalších 250 vejškovejch metrů skalním terénem. Nechápu, kde se to převýšení furt bere. Kopec na kopci tyvole. To už sem něgde zažil.

Stejně rychle jako moje síly, mizí i zásoby tekutin, což bude ftej výhni docela problém. Eště že máme několik vrstef zimního voblečení. Po skoro sedmi hodinách výstupu je vrchol náš. Nigde ani noha. Flexíme víc než dva kilometry nad údolím, fotíme, řičíme blahem, jásáme a protože když tě život láká, taxi vyndej ptáka ven, dojde i na penisoutsidefoto. Během hodiny pobytu na druhym nejvyším vrcholu Dolomit, se tu s náma vystřídaj čtyři skupinky horalů, což fskutku neni mnoho.

Dostatečně vykmochaný zahajujeme sestup. Při pohledu dolů se lechce vyděsim. Ta propast kterou vede cesta je docela zrůdná a doteď sem si jí vůbec nefšim. Nahoru to tak strašlivě nepůsobilo. Asi tim, že sme furt čuměli na vrchol a ne do ďáblovo řitě. Todle vůbec nebude prdel. Už teď myslim na to, že postačí jediná chyba a dole se valivým pohybem voctnu za pár fteřin, místo za tři hodiny. Nejvěčí legrace začne na plotně. To, jak se po ní šlo před pár hodinama úplně nahovno nahoru, je najednou čajíček voproti tomu, jak strašně napíču se po ní teď jde dolů. Pro skušený horaly bez tukový ledvinky a s helmama je strmá stěna dením chlebem.

Tráva by to tu určitě vyhopkal po jednej noze, eště tej slabčí a se zavázanejma vočmama, ale copa já sem nějakej horal? Mam tyvole tuku jak tukan obecný, ale před rozpáráním vostrým šutrem by mě asi neuchránil. Myšlenka, že by bylo dobrý nehrát si na hrdinu a myslet na cestu spátky, se už nevozejvá gdesi vzadu v hlavě, ale je mnohem výraznější. Jenže teď už je pozdě Picha honiti, když se bude co nevidět kutáleti. Nojo, ale přece si nebudem volat vrtulník, když nam nic neni a sme jenom dementí. Musíme po svejch. Třeba ve smyku po prdeli. Začíná mi bejt jasný, proč se nejvíc úrazů stává při sestupu. V duchu se duchovi Dolomit velice vomlouvam za naprostou apsenci pokory. Já motovidlo! Motyka hloupá!

Vod nohou se nam kutálí kamínky a míjí skupinku lezců, který rozjímaj nad svejma životama mnohem víc než my a nakonec se votáčí. Zhora je teď vidim jako mnohem větší hrdiny, než nás dva kretény. Vlastně jaký dva? Mazák Bouřka navzdory fčerejší konzumaci Kozlů vypadá víc než svěže a dolů postupuje na pána. Kretén je tu jenom jeden. Asi je na mě nervozita vidět, tak čeká a ukazuje cestu, kudy mam šoupat připosranou prdelí, dokud neslezem z plotny. Pod ní si zhluboka voddechnu a doufam, že to nejhorší je zanáma. Chyba láfky, Zendo, chyba láfky. Pokorus neměls, tak trp, ty hovado! Lezecký sestupy sou totiž mnohem záživnější než výstupy.

Zejména v létě a s batohem plným zimního oblečení. Je velkej rozdíl po horách chodit a nebo po nich lézt. Jakožto chodci, nebo spíš důchodci, mi fofrem ubejvaj síly. Ruce mam slabý jak jednovrstej hajzlpapír a strach z pádu je skoro hmatatelnej. Celou cestou dolů až k hornímu suťovisku střídavě kleju, modlim se, spílam si, samovolně bušim tělem vo skalní výčnělky, abych se potrestal za nedostatek pokory a trpim.

„2200 vejškovejch neni nic.“ Kryple!
„To bude na pohodu.“ Kokote!
„Ferraty nejsou problém.“ Zmrde!
Tůty a různý podobný výkřiky se mi honí lepkou, zatimco se pokoušim nespanout do propasti.

Během sestupu sem dokonce byl svědkem, jak se kámen proměnil ve stolici. A to zrovna ve chvíli, kdy sem se držel za kus skalního výčnělku, kterej mi zůstal v ruce. Přesně ftu chvíli sem cejtil, jaxe ten ulomenej kámen mění v hovno volizující mi trencle, zatímco volným pádem klesam na plácek pode mnou.

„Dolomity nejsou Šumava.“ směje se Bouřka mýmu dvaceticentimetrovýmu pádu smrti. Ten parchant! Přitom takle ouvej mi bylo naposled, když sem dostal kopačky vod jednoho moc heskýho děfčete a brečel sem tak měsíc fkuse. Jenže to byla bolest rozložená do jednoho měsíce. Tady sem ji stihnul fstřebat za pár hodin. Kdo mi to říkal, že zážitek nemusí bejt pozitivní, ale hlavně intenzivní?

No nebudu to dál zbytečně dramatizovat a protahovat, na suťovisko sme se dostali bez úhony, jinak bych tady nemachroval. Taky sme se tam ale dostali bez vody. Poslední dva hlty už byly jen tak na zavlažení rozpraskaných rtů před smrtí, aby se vo ně Cháron nepoškrábal. Naštěstí jak bylo suťovisko nepříjemný nahoru, tak dolů stačilo nebrzdit holema a rázem se člověk sunul desítky metrů dolů v kamenej lavině. Paráda. Nechápu, jak je to možný, ale Bouřka vypadal nonstop svěží, zatimco já byl úplně bez věže a zralej se nechat pohltit do mohyly valícíma se kamenama.

Dokonce si ten vůl vylez na nějakej travnatej pahorek, protože měl prominenci, nebo co to blábolil. Vůbec sem ničemu nerozuměl a snažil se krok za krokem, či lépe pád za pádem přiblížit k chatě, gde snad bude votevřeno a dostane se mi nějakejch tekutin. Klidně nealkoholickejch. Za kliku restaurace už beru dehydrovanej jak slaneček a rozpraskanejma pyskama mi stěží projde:„Wotr typyčo plís!“

Hospockej nestačil eště ani vyhodit víčko vod právě votevřený flašky studený vody a už sem po něm chtěl další. A pak eště dvě. Čtyři půlitry studený vody sem do sebe mušel nalejt, abych trochu zahnal žízeň a moch fklidu vyčkat na Bouřkána. Než zběratel prominencí voběhnul fšechny vrcholky vůkol, stihnul sem i jedno pivo, nebo spíš tekutinu, kterou za pivo vydávali. Jakmile se přiřítil, chrstnul do sebe litr a půl vody, načež usnul v prenatální poloze za boudou lanofky.

Aha. Takže zas tak moc fpohodě nebyl, jenom to narozdíl vodemě dobře maskoval. Po půlhodinovým šlofíčku vyskočil, jakoby se nechumelilo a pokračovali sme na cestě k autu. Koupel v řece pár set metrů vod dodáfky vodstartovala naší euforiji. Ryčeli sme na celý údolí jak malý děti, děkovali horám, že nás provedli bez úhony a já se eště asi padenáctkrát v duchu vomlouval za apsenci pokory. Todle byla veliká škola, na kterou si fspomenu i při cestě s dětma na Chlum. Před Marmoladou si vyhrazuju jeden den čistě na modlitby.

No a to je fšechno. Takovýho balastu pro nic. Jakoby nestačilo napsat „byli sme na Antelau“ a postnout nějaký fotky.

Díííg a buďte dobří.
Posílam lásku

Trempich

pées: Příběch vo Marmoládě už za půl roku. stejně jako pět let slibovanej dotisk kníšky.

The post Gdo se bojí, sere fsíni. Nebo rovnou na plotně. appeared first on Trempich.cz.

To máte tak. S narozením potomka se postupně z intimního života vytratí romantika. S příchodem druhýho potomka se vytratí i ten intimní život. Děti totiž mají v mozku zabudovanou automatickou sirénu, která začne houkat a kvílet ve chvíli, kdy se k sobě rodičové přiblíží a chtějí si třeba dát jenom vášnivý polibek. Nedejbože aby pomysleli na seks. To se pak dítěti něco ošklivýho zdá, nebo ho bolí bříško, nebo se chce jenom pomazlit. Rozhodně se vždycky, ale úplně vždycky najde něco, co jistojistě překazí náznak romantiky. Pokusy vo zavírání se na rychlovku v koupelně definitivně ztroskotaly ve chvíli, kdy se Malina krom bušení na zamčený dveře a hejkání „Co tam děláte?“, naučila kuchyňským nožem odemykat zvenku takovej ten jednoduchej hajzlzámek s drážkou. Netušil jsem, že se mi před záchodem bude v budoucnu hodit padací most a příkop s hladovýma krokodýlama a lvama. Holt smůla a žádná láska.

Čas vod času se ale poštěstí, že si díky úžasnej paňmamince Milušce můžeme dovolit naplánovat se ženuškou romantickou chvilku a zažehnout plamínek vzájemný touhy. Většinou to ale dopadne tak, že se deme někam do dobrý putyky nažrat bez řvoucích paňárů. Tam pak ze zvyku rychle vdechneme večeři, dokud děti neřvou (zvyk je železná košila) a jdem se domů natáhnout do peřin, kde bleskově usnem.

Tentokrát přišla nabídka na celej volnej víkend. Teda my sme si ten víkend trochu vyplakali, ale Miluška ví, že narozdíl vod dětí ve školce, může ty naše při zlobení, nebo někdy jen tak podle chuti a nálady vopčas zmlátit, takže s nima víkend fpohodě přežije.

Při tej příležitosti sem naplánoval něco nóbl, fakt se jakoby rozšoupnul a vobjednal krásnou roubenku na Kokořínsku, uprostřed skalních útvarů, na samotě, se saunou a vířivkou. Paní majitelku sem požádal příjezd eště vyšperkovat připraveným vychlazeným šimpaňským s džahodama, pugétem růží, aby ta romantika byla vopravdu v topíčku a Zuska vorosila gaťky jen co vystoupí z auta. Stačí votevřít dveře, člověk bude na procházce a zakopávat vo skály s nádhernýma výhledama. Pak vytáhnu gril, hodim na něj kus krávy, naplnim Zusce vyhládlej žaludek, rozžhavim jí v sauně, uvolnim ve vířivce, načež bude už čtyřikrát hotová a já si pak klasicky vodbydu svý dvě minutky brutální zvířecí divočiny a takle to budem vopakovat……. no, eště jednou bych to určitě zvládnul. Zas takovej břídil nejsem, abych nemoch dvakrát za víkend.

No prostě příprava byla naprosto precizní. Stačilo jenom půl roku počkat na termín, před vodjezdem voholit věnec, protože neni nic nechutnějšího, než když při rimmingu uvízne chlup mezi zubama. To bych se poblil.

Celá příprava vzala za svý během pár minut, kdy si Vesmír řek, že už se dlouho pořádně nezasmál. Malinu přivedla pančelka ze školky s horečkou a nateklou tváří. Tři dny běhání po nemocnicích. Zánět příušní žlázy. Šly na mě mdloby. Na Zusku taky.

Pár dní před vodjezdem. Jenže nemocný dítě se vraždí hůř než zlobivý, takže se romantickej víkend ruší a vo vrácení peněz si můžu nechat zdát, stejně jako vo brutálním koitu za zvuků divočiny a padajícího kamení.

Jenže ani vesmír to neměl se smíchem a popadáním za břicho tak jednoznačný, páč paní majitelka na zprávu vo stornování pobytu reagovala velice fstřícně a nabídla další termín hned za dva tejdny s tim, že se náhodou uvolnil. Nebo pak na podzim naskledanou. Samosebou bereme bez váhání další volnej termín, rušíme veškerý plány a Malinu s Matesánkem pro jistotu zavíráme na celý dva tejdny do pokojíku a k jídlu jim strkáme pode dveřma palačinky a lívance, aby náhodou někde nepřišli do kontaktu s bacilonosičem a nenakazili se.

Znovu depiluju celýho Picha, tankuju plnou a v jednu hodinu středoevropskýho času předáváme děti Alče, která satany pohlídá, než Miluška skončí ve školce.

Jakmile zaklapnou dveře, nic nebrání nastartovat dodávku a valit sotopadenást kilometrů vahodině směr Kokořínsko. Ve čtyři dorazíme na místo. Brutálně chčije a než předběhneme z auta tři metry do roubenky, sme totálně mokrý. Hele, plán, že bude Zuska vlchká jen co vystoupí z auta, ten vyšel, ale myslel sem to trochu jináč. Nevadí, přeskočíme procházku a grilování a pudeme rovnou do sauny.

Šáňo a květiny Zůzu samozřejmě dostanou na kolena a už lačně otvírá ústa, nicméně před paní domácí neni vhodný se hned pouštět do větších akcí a radši počkáme, až odejde. Rozžhavim saunu, napustim vířifku a už hambatý provozujeme welness. No a tady to začne bejt zajímavý. Vesmír si totiž řek, že když se nezasmál před dvěma tejdny, vynahradí si to teď i s úrokama. Pičus.

Venku přestalo pršet a roubenkou zavanul odér mokrý, neposekaný louky plný květů.

„Pojď, půjdem ven na krátkou procházku.“ ševelila mi Zuska do ucha, zatímco já měl plnou hlavičku starostí, jak oddálit ejakulaci aspoň do začátku pohlavního styku.
„Do kundy!“ vypadne ze mě zbožný přání a nadávka najednou. „Samozřejmě, miláčku, jak si přeješ.“ vopravim se hned vzápětí nechtěje pokazit plány. Hodíme na sebe nějaký oblečení, nazujem boty a jdeme. Maximálně po stopadesáti metrech Zůza vykřikne, vystřelí levou nohu vzhůru k nebesům, sedne si na pravou, načež se začne válet v blátě sem a tam jako divoký prase, který právě vobjevilo ráj. Už se úplně chystam, jak začnu řvát smíchy, plácat se do stehen a utírat slzy, ale Zusky bolestivá grimasa nevěstí nic dobrýho. Kotník velikosti pomeranče už vůbec ne.

„No a doprcal si.“ slyšim Vesmíra, jak řve smíchy, plácá se do stehen a utírá slzy. Zmrd jeden zasranej!

Protože se Zůza nemůže ani postavit, jdu pro auto a aspoň trochu se tomu držkopádu směju, abych z tý skurvený situace aspoň něco měl. Dovezu jí k chatě, vynesu do pokoje a uložim do křesla.

Večer je samozřejmě jakejkoli pokus vo milování nepřijatelnej, protože při sebemenším pohybu Zuska heká jak na lesy, ale trochu jinak, než bych chtěl a věřim, že i ona chtěla. Našteluju jí křeslo s židlí pod nohu s výhledem na louku a gril, naleju šimpaňský proti bolesti a konzumujeme. Konzumujeme a povídáme dlouho do noci. Vlastně zjišťujeme, že je super, jak si i po sedmi letech nelezeme na nervy (vopčas jo a dost, ale celkově vzato je to fpohodě a krásný), máme si vo čem povídat, dokážem se jeden na druhýho usmívat jen tak a dělat nejapný humory, který sou tak brilantní, že jim rozumíme jen my dva. V sobotu chčije, tak griluju v dešti, posloucháme kvalitní hudbu a vůbec je nám dobře. Občas vodnesu Zůzu vychcat, páč se beze mě fakt nedostane nikam.

Nedokáže chuděra ani skákat po jednej noze, páč jí v kotníku dost škube. Joo, taky mě napadlo jí přivázat k posteli a normálně jí naložit, co se do ní vejde, ale prcat krypla neni fér, i když je vzrušující, že nesouhlasí. Je to její první vážnější úraz a je v šoku. Šok a šuk sou dva hodně rozdílný sporty. Holt mastíme karty. Tolik partií prší, jako za tendle romantickej víkend, sem vživotě nehrál. Jestli bude někde někdy nějakej turnaj v prší, jedu se zúčastnit a vyhrát. A co víc, prší by se mohla naučit i Malina a zdokonalovat mě v nepředvídatelnejch tazích soupeře. Budu mistr světa v prší. Něco jako Ibrahimovič v kartách.

Jak praví klasik – prcání je pro děcka. My bohatý jezdíme na roubenku hrát karty.

V neděli konečně Zůza mamině přizná barvu a oznámí jí, co se stalo. Na oplátku Miluška přizná, že Malina vod pátku leží v horečkách a Matesánek pro změnu vod dnešního rána. Už se těšim, až budu na OČR s dvouma dětma a menstruující manželkou.

No a protože celej tudleten článek vzniknul při čtyřhodinovým čekání na urgentu na chirurgii, doplnim ho vo nějaký Zusky komenty.

Z ordinace se ozývá hlasitej smích a hlahol.
„Co tam dělají zmrdi? Se smějou, místo aby, mě vošetřili!“

Sestra marně vyvolává paní Krauzovou.
„Paní Krauzová tady neni píčo, ale je tady paní Šilingrová, ta už by chtěla jít na řadu!“

Konverzace během dvou hodin čekání.
„Kolik těch čuráků je eště před náma?“
„Dopíči, už mě to tady sere. Se mi ta noha dřív sama zahojí, než mě vezmou do ordinace.“
„Já na to jebu. Vodvez mě domů.“
„Tyvole, Vacek přišel až po mě a už de domů čurák jo? Jakto? Doktorovi vykouřil péro, nebo co?“
„Tyvole, já tu něco rozbiju. Někomu dršku.“

Podotýkám, že moje krásná a laskavá žena, narozdíl vode mě, takhle nikdy nemluví, ale holt úraz a stresující nemocniční prostředí udělá svoje.

Když začala řvát, že až se jí uzdraví noha, přijde je sem nakopat do prdele, vodvez sem jí i s kryplkárou do kouta na hanbu, kde si nahlas pšoukla. To taky nikdy nedělá. Snažila se tvrdit, že se jí vodlepilo stehno vod koženky na kryplkáře, ale co si budem povídat, byla to bohapustá lež.

No nic, hele, po třech a půl hodinách jdem na řadu, tak já končim. Musim tu hysterku vodvézt do ordinace.

Tak čusíčeeek a romantice třikrát zdar. Teda zmar.

Pées: Fakin! Má to zlomený! Šest tejdnů bude ležet jak lazar a budu mít děti na hrbu. Vo koitu si taky můžu nechat jenom zdát. To se buď zabiju, nebo ze mě na konci léta bude eunuch a karetní kuozelník.

Kurva píča nasrat s romantikou!

The post Romantickej víkend appeared first on Trempich.cz.

POZOR, KOMERČNÍ PŘÍSPĚVEK! POZOR, KOMERČNÍ PŘÍSPĚVEK!

Jelikož kvalitu vlastního života poznáte podle počtu lajků u fejzbukovýho příspěvku, rozhod sem se na ty počty trochu mrknout. Mile mě překvapilo, že Trempicha kromě mnou vytvořenýho falešnýho profilu, mojí ženy a jednoho staršího pána, co si myslí, že Trempich je stránka o prcání trempíků, sleduje eště jeden člověk, co na ten líbík pravděpodobně kliknul naprostým omylem.

No a takovej brutální počet čtyřech sledujících mě přesvědčil, že vedu kvalitní život a sem oprávněnej mít na fšechno erudovanej názor. Zejména na to, čemu nerozumim. Každýmu radit jak má co dělat a pomlouvat cizí práci je základní stavební kamen úspěchu influencera.

Mě teda nikdo za nic nezaplatí, protože sem hovado a nikdo se mnou nechce mít nic společnýho. Ale nevadí, podle počtu lajků sem odborník na slovo vzatej a můžu si pindat co chci a kdy chci.
Dneska si vemu na paškál jedno řeznictví, který mě už delší dobu vytáčí. Dycky když jdu kolem, necham tam nehorázný množství peněz, i když chci třeba jenom čerstvej pivní rohlyk.

Takže dneska si to drsně vodskáče Madovo masna.

Recenze v jednoduchosti pro méně zdatný čtenáře, ať neztrácí čas:
Něha v hubě, zhmotněná láska a svatý grálovství. Ani vydařenej koitus nenahradí gastroporno, který předvádí Petr Smazal a kolektiv. Párky z potkaních pařátů za 3,50 v akci hledej jinde. Kvalita se platí.

Recenze pro náročný:
No, tak na to si vemte klobásu a pivo, páč todle bude delší než seriál Ulice.

Začal bych asi tim, že začátkem října 2020, v době pandemicky klíčových tří tejdnů, který teda trvají už víc než půl roku, by si obchod bez internetovýho prodeje votevřel jenom úplně vyšinutej jedinec. Nebo někdo, kdo si je jistej svojí nabídkou. Pan Smazal si nejspíš bude svejma produktama setsakramentsky jistej. Ale spíš si myslim, že je trochu jebnutej

Hele, já nejsem gdovíjakej gurmán, nebo degustátor, se stoprocentní jistotou poznam akorát sladký vod slanýho, ale když mi nějaká pochutina udělá hodně dobře, věř tomu, že to poznam. Taky nedokážu popsat různý kombinace chutí, kterejma jídlo hraje, ale dokážu se z nich s prominutím připochcat blahem.

A u Mada sem připochcanej jenom vejdu do prodejny. Ta líbezná vůně, která by přesvědčila i vegana, že si má dát klobásu, nebo aspoň plátek tlačenky. Přesně ta vůně, která naznačuje, že nic z minulýho tejdne nedostaneš, protože se okamžitě fšechno rozprodá. Ty barvy masa i uzenin v pultě, který dávají vůni zapravdu. Pečivo, jehož kůrka jenom tak krásně pokřupává. Ta přívětivá vobsluha, která šíří dobrou náladu a úsměv i přes dementní roušky. A taky Vam prodají dycky i to co nechcete…

Uvedu příklad:
„Dobrý den, dám si patnáct deka šunky.“
„Šunčička, výborně, už jí krájim. A máme ostravský klobásy, čerstvý, luxusní.“
„Nene, děkuju, dneska jenom tu šunku.“
„Sou fakt výborný.“
„Věřim, voní fantasticky, ale pan vedoucí řikal, že uzenina má bejt svátek.“
„No dyť! Svátek může bejt každej den přece. Tady máte, ukrojim vám kolečko na zobnutí.“
„Doprdele, todle je ale týrání lidí!“ kleju s plnou hubou.
„Ježišibožemuj, to se nedá. Dejte mi dvě nohy, pak dvě uzenky, tu s čedarem bych si taky vzal, pak půl kila buřtů, plátek tlačenky, dvě polífky a šest rohlíků. A na víkend mi připravte druhou várku. Děkuju, naschledanou.“

Takhle nějak zhruba vypadá nákup patnácti deka šunky a přesně z toho sem dycinky vlchkej už při fstupu do krámu.

Co se týká nabídky, vod pečiva, přes džemy, hořčice, nebo nakládaný věci a pivo, fšechno je vod prověřených a kvalitních dodavatelů, stejně jako maso. Vochutnal sem toho už spoustu a na nic průměrnýho, nebo snad špatnýho nenarazil. Vopravdu nejde šahnout vedle, ať už ukážete na cokoli. Teda odpůrci pálivých věcí by vedle šahnout mohli, protože pekelně vostrý vomáčky by jim mohly způsobit nezapomenutelnej zážitek.

Vlastní výroba, vo kterou jde u Mada předefšim je pak eště vo kus blíž nebesům. Petr nastavil laťku hodně, ale fakt hodně vysoko, nic nešidí a vy výsledku je to znát. Tak hutná a výrazná chuť masa v každým soustu jednoho úplně vobejme a pohltí. Chalapeňo klobásy s čedarem, pivní se syrečkama, raw klobásy ať už s čili a medem, salsiccio, nebo currywurst, slaninový koule, špízy, tláča, salámy, párky, je úplně jedno, co si dáte. Ve fšem, co mají v Madovo masně na pultě, tu poctivou, nešizenou domácí výrobu ucejtíte. A mam na mysli tu nejvíc poctivou a nešizenou, kterou byste si doma dělali sami.

Upřímně můžu říct, že nemůžu říct křivýho slova. To Vam řikam.

Třeba naposledy – točenej salám se zeleným pepřem. No doprdele, vživotě bych si nepomyslel, že točeňák může chutnat jako salám! Kam se hrabe nějaký chorizo z velkoobchodu. (Nebo jiný čoriza, já nevim, jaxe tůty věci menujou, sem jenom blbej Negramot.)

V masu se už vůbec nevyznam. Pojem staření mi donedavna neřikalo vůbec nic, ale španělský ptáčky ze stařený flákoty – ježišmarjá ty mě přesvědčili vo účinku a úplně se rozsejpaly na jazyku. Nebo tatarák ze stařený krávy. Ten byl tak hebkej, že bych se s nim skoro začal mazlit.

To samý stejky. Takový osso buco si chceš vzít večer místo polštáře pod hlavu a líbat ho. A to sem si donedávna myslel, že osso buco je bukový dřevo, nebo tak něco.

Tlačenka? Vo tej je úplně zbytečný tady cokoli rozepisovat. Tu prostě uvidíš, vochutnáš a zamiluješ se. Vlastně jako do kterýhokoliv jinýho produktu z Madovo masny.

Málem bych zapomněl na polífky hutný jak noha vod cimbálu. Když si k ní dáš rohlík, máš po vobědě. A muj bachor se jen tak vošidit nedá, tomu věř. Kdysi bejvaly xnídani vobložený chleby, ale ty nahradil mnohem lahodnější teplej pult. Naprostá zkáza mojí snahy vo zdravej životní styl. Mam trochu strach z toho, co fšechno Madovci pro zákazníky eště připraví, protože grilovací sezona teprve začíná a já mam zase vo pět kilo navíc.

Kdybyste náhodou nevěděli jak s nakoupeným materiálem naložit, Petr je kolega influencer a jeho jůtup kanál je eště malinko úspěšnější, než muj blogýsek. A navíc videa dělá ftipně, takže se i zasmějete.

Hele, asi nemá cenu se dál trápit. Prostě a jednoduše, kdyby Madovo masna nenabízela tak luxusní pochutiny, tak se Vam tady vo nich nebudu rozepisovat, toe snad jasný, ne?

Dnešní doba sice nahrává onlajn zážitkům, ale čtením zbytečných plků eště nikdo nezjistil, jak takový výborný jídlo dovopravdy chutná. Navíc sem tady z toho drásání dostal hlad na kus pašíka a začínam si slintat do klávesnice, tak to nebudem dál protahovat.

I pologramotný individum jako já dokáže kliknout na fejzbuqový stránky řeznictví a tam se dál u fotek trýznit hlady. Ale bejt Váma, na nic zbytečně nečekam a sypu na Doubravku kupovat to nejlepší do žaludku, co kdy kdo minimálně v západních Čechách stvořil.

Osobně doufam, že nastolenej trend vydrží na věky věků, protože jesi ne, tak budu smutnej. A hladovej.

K naprostej dokonalosti mi chybí už jenom sejry a bezbariérovej vstup. Na tom se prej ale pracuje. Masna je furt na začátku vývoje, tak věřim, že se jednoho dne dočkáme.

A trochu mě mrzí, že k přeštickýmu prasátku neni vynikající přeštický pivo z pivovaru U Přeška, ale dokážu s tim žít. Na druhou stranu je to možná dobře, protože takhle dostanu jenom z konzumace obřího množství masa DNU a vyhnu se cirhóze jater z obří konzumace oblíbenýho moku.

A nakonec ještě drobný upozornění. Ceny vodpovídají kvalitě. Na žádný akce se tady chválabohu nehraje, protože co přijde na pult, do druhýho dne je povětšinou vyprodaný. Sice bych si pro korunu nechal vrtat koleno i s holení a kotníkem, ale za dobrej žvanec těch peněz litovat nelze, to beru na vědomí. A kdo ne, měl by si radši zajet nakoupit matrijál třeba do Grotesca.

Děkuju ze srce celýmu kolektivu Madovo masny za to, že se eště najdou lidi, který sou ochotný svojí práci dělat poctivě a s láskou.

Přeju dobrou chuť!

S úctou přežranej a spokojenej zákazník
Trempich

The post Nejlepší masna na světě a přilehlým vesmíru appeared first on Trempich.cz.

Hele, taková zásadní změna nepřijde jen tak, ale stane se pomalu, plíživým způsobem, že si jí ani nefšimnete. Čim dál hrubší porušování zákona se stalo mým denním chlebem a je napováženou, kam až to v budoucnu může zajít.

Né že bych nigdy v životě zákon neporušil, to zasejc jo, ale nehodlam tu dopodrobna pitvat mladicnou konzumaci většího než nemalýho množství marihuany. Jenže todle je úplně jinej případ. Tehdá sem vo tom věděl a měl z toho hroznou prdel. Dneska, jako zodpovědnej fotr vod dětí, se svýho jednání děsim a proto se tu dobrovolně napráskam, doufajíc, že se mezi váma najde nějaká dobrá bonzácká duše, která mě zatepla udá a pošle za mříže. Takovej vyvrhel jako já totiž nemá na svobodě místo a už vůbec by neměl vychovávat děti. Co by z těch malých parchantů bylo? Vrazi? Feťácký vrazi? Zoofilní úchylácký feťácký vrazi s letlampama? Chudácí koťátka. Ani to radši nedomejšlet…

Před rokem byla na počátku fšeho zločinu jenom moje domněnka, mimochodem už po roce potvrzená soudruhama odborníkama ve vládě, že spuchlej kapesník na hubě je naprosto k hovnu a před virem nikoho nevochrání. Ale to nevadí, zákon je zákon a je třeba ho dbát. Teď se tak trochu domnívam, že venku v lese, kde se vyhejbam lidskýmu kontaktu, nepotřebuju respirátor, což je samozřejmě špatně.

Takle, já furt nosim fkapce roušku, která chrání Tebe a kterou mi vlastnoručně ušila drahá tchyně. Vytvořil sem si k ní citovej fstach za tu dobu co sme spolu, tak se mi s ní nechce jen tak loučit a pohodit jí do popelnice.

Už todle nenošení respirátoru v lese je samosebou prohřešek hodnej opovržení, neb porušovat smysluplný vládní předpisy může jenom hovado. Čuchat jarní vůně vlchkýho lesa a nechat si hladit tvář hepkým vánkem na mě sice má uklidňující účinek a působí jako balzám na nervy, ale předpis je předpis, s tim si člověk nemá zahrávat. Kdybych tušil, co se ze mě vyvine za duševního mrzáka, nosim už vod loňska atombordel, dva respirátory, gumový rukavice, navrch roušku se štítem a pro jistotu i tři šprcky.

Takovýdle triviální překračování zákona nenošením ochranny dejchacích cest v místech kde sem sám, mě totiž po čase přestalo uspokojovat a já začal úmyslně vyhledávat vypjatější situace.

Je zakázaná jízda po okrese bez jasnýho účelu nakoupit? Tyvole, to je něco pro mě! Okamžitě sem se voblík do dresu, sednul na kolo a bez peněženky a nákupní tašky vyrazil za hranice obce. Schválně sem vobjel hranice celýho vokresu a vyhlížel policejní hlídky, abych jim vmet do obličeje, že rozhodně nehodlam nic nakupovat. V Mokrouších sem dokonce vo kilometr přejel do okresu Rokycany až do Lhůty, ale nic. Nikde ani policista. Dal bych si aspoň pivo na veřejnosti, ale skrzevá dokonalý sabotování nákupu sem neměl ani kreditku a na vokrádání živořících pivovarů eště nejsem dost velkej parchant.

Po příjezdu domů sem zjistil, že mi celou kriminální podvratnou akci pokazili nějaký debilní demonstrantí fpraze, proti kterejm bylo nasazeno větší množství policejních jednotek. Hovada, fakt. Já tady pácham úmyslnej trestnej čin, fyzicky u toho dif nezemřu, páč vosumdesát kulometrů na kole rozhodně neni zadarmo, a von proti mě nemá kdo zasáhnout, protože demonstrace k hovnu? WTkurvaF?

Na druhej pokus sem si vzal jako rukojmí dítě. Šli sme přímo po břehu Berounky do Dolan. Nad náma chodily davy lidí s ochranou dejchacích cest a my vyvrhelové dole u řeky v habaždí nasávali vůni probouzejícího se jara. Fakt zmrdi.

Učit dítě fpřírodě dejchat čerstvej vzduch by ale nebylo to nejhorší. U mostu sme totiž překročili hranice okresu Plzeň-město. Do Dolan do cukrárny! Kolem policejní hlídky! Čekal sem nějakou šikanu, přestože sme šli po druhej straně silnice a furt neměli respirátory ani roušky. Podle posledních trendů se prej za ilegální činnost nepoužívání ochrany dejchacích cest používaj hmaty a chvaty a vobuchem pár přes dršku. My navíc překročili hranice vokresu, což bylo rovnou na kulku. Dítě by mělo i na vlastních rodičích vidět, že zákon se nesmí porušovat a pokud ano, přijde trest. Na následný traumata nesmí bejt branej zřetel.

Situace se bohužel pro mě a vlastně i potomka vyvinula takto:
My: „Dobrý den.“
Cajti: „Dobrý den.“
Malina: „My nejsme zloději, jdeme do cukrárny.“
Cajti: „Hahaha.“ do respirátoru a lehký zamávání rukou.

To dítě pokazí veškerou ilegální činnost páchanou jenom kvůli trestu. Vo cajtech vůbec nemluvim, takovej lidskej přístup si snad nemůžou dovolit, ne? Měl sem si zapsat jejich čísla..

Schválně sme pak zakoupený laskominky provokativně konzumovali přímo před cukrárnou, ale nikdo si nás nefšímal. Pravděpodobně proto, že kolem nikdo nešel, ale to je jedno. Kdy jindy udávat než teď, za nouzovýho stavu a v době klíčových tří tejdnů, který trvají už šest měsíců. V Ďolíčku udavači udali i hanlivej transparent, kterej poukazoval na udavačství. A tak se to má dělat, tak je to správný, bonzovat na transparent, že je na něm něco napsáno. Ne jako na vesnici, kde si každýmu u prdele.

Nic hele, zase mi to prošlo a hlad po větším porušením zákona sílil.

Tak sem běžel do práce přes les po devátej večerní bez propustky. Žádnej papír, nebo aspoň doklad totožnosti u sebe. Nenapsat si propustku na cestu do práce je jeden z nejhrubších morálních přečinů poslední doby, který sem schopnej páchat. Dál už je jenom vražda a k tej musim eště dospět. Ale to úplně nechci a proto doufam, že mě někdo udá dříf, než se stane nějaký neštěstí. Že sem neměl při běhu ochranu dejchacích cest, je Vam snad nad sumce jasný, jinak bych se nerozepisoval vo překračování zákona.

A úplně nejhorší případ byl, když sme šli ilegálně nafštívit Zusky rodiče. Jak známo, nesmí se stýkat členové žijící mimo jednu domácnost. Ale to mě přímo vyburcovalo k tomu, že celá rodina úmyslně porušíme nařízení a půjdeme za rodičema, který skrzevá prodělanej kovit víc jak tři tejdny neviděli vnoučata a už se na ně těšili. Samozřejmě že by bylo legální se s vnoučatama pomazlit onlajn přes skajp, páč takový hlazení obrazovky má svoje nevopakovatelný kouzlo, ale já byl proti.

Na ulici žádný maskování, žádný přískoky vode zdi ke zdi i s kočárkem, žádná tajná akce. Šli sme na hulváta, jakoby se vůbec nekovidilo, standardně zazvonili na zvonek a fstoupili do cizí domácnosti. Jako jo, ty lidi známe, vychovali mojí ženu a dobře, když se umí najíst příborem, ale teď sou podle zákona cizí domácnost a nesmíme k nim. Možná někomu dělá radost, že nemůže tři tejdny vidět zparchantělý vnoučata, ale to neni Wilímojc případ.

Vzali sme porušování zákona pěkně vod podlahy a během náfštěvy neměl nikdo respirátor. To sme se v konání ilegální činnosti úplně vodvázali. Dokonce sme si dovolili tělesnej kontakt podáním rukou. Miluš s Honzou Matýska i Malinu vobjímali a líbali a já samosebou nijak proti takovýmu jednání nazakročil, protože sem kriminální živel.

Že měli fšichni dospělý zúčastněný negativní test je zcela irelevantní. Jednou je kontakt s osobou mimo domácnost zakázanej, tak jakýpa copa. Vobuchem do dršky a za katr se mnou, protože jesi ne, nejsem si jistej, kam až talde libůstka v porušování zákonů může vést. A hlavně, je vůbec přípustný, aby děti měli takovej špatnej příklad? Aspoň sociálku by někdo zavolat moch. Přece nejde, aby ty děti nikdo nenaučil vycházet z domu jenom s čestným prohlášením, sportovat v plynovej masce, respektovat hranice obce a nevysvětlil jim, že čerstvej vzduch v lese se má dejchat filtrovanej.

Snad se teda mezi Váma najde dobrá duše, která mě udá a přijedou mě, stejně jako nedavno Huga, domů seřezat zakuklencí, jinak na Velikonoce určitě podříznu malou nevinnou ovečku a z jejich vnitřností si udělam voblek. Nebo voprcam mrtvýho krocana. Já fakt nevim, kam až todle může zajít.

Dodatkový číslo:
Ne že bych byl úplně lhostejný hovado a tvrdil, že kovit neni, dokonce velmi vážně beru na vědomí kolabující zdravotnictví, ale chránit se proti viru z číny čínským respirátorem, na kterým je doslova napsaný, že nevylučuje vystavení se riziku nákazy, nebo infekce, je to nezdravotnická polomaska a nemam jí používat při fyzickej aktivitě, to se mi trochu příčí. Nikomu samozřejmě nebránim ho nosit, to v žádným případě.

Mimochodem, u fšech výše zmíněnejch aktivit sem se vyskytoval s negativním testem, to jen tak pro pořádek.

pées: Tutim příspěfkem se na delší dobu vodmlčim, páč se pokusim vodstřihnout vod věcí, který mě serou. A sere mě toho hodně. Třeba ten slovenskej estébáckej zmrd, kterej má potřebu řitit stát jako firmu, serou mě jeho poručnící zkázy a chaosu Šprýmulou počínaje a učitelkou angličtiny Šilerovou konče, nebetyčně mě serou jejich chaotický restrikce, který nemaj ani hlavu ani patu. Sere mě ten pomstychtivej syfilitickej čurák na hradě i se svejma komoušskejma kámošema bez prověrek, kterej si ústavou pravidelně vytírá prdel. Sere mě, že 99% informací se týká mrtkovidu a politiky a nikdo už neni schopnej se bavit vo normálních věcech. Sere mě, že si nemůžu v Letenským chrámu zařvat: „Limberský, ty si hovado!“, ačkoli mam permici.

Sere mě, že z dětí vyrostou asocijálové, který se budou stranit kolektivu, protože jim přijde normální se vídat jenom onlajn. Taky mě sere, jak lidi fšemu rozumí, každej je odborník na fšechno (fčetně mě), ačkoli čerpá jenom z informací, který někdo někde na internetu vypustil. Ale ověřit zdroj informací, jestli dotyčnej pisálek nelže, to už nedokážem. Okamžitě máme na fšechno erudovanej názor, přitom víme úplný hovno. A to, že je internetovej svět plnej dezinformací, lží a polopravd, který rozdělujou lidi na jednu nebo druhou stranu barikády, mě asi sere ze fšeho nejvíc.
Sere mě eště spousta věcí, se kterejma nic neudělam, ale rodina je zdravá, já taky a furt mam svobodnou možnost volby. A tou volbou sem došel k rozhodnutí, že se pokusim vyhejbat sociálním sítím a vůbec internetu, vodkud na mě tydlety skurvený informace doslova stříkaj.

Chci ten čas promarněnej čtením článkům a hledáním pravdy radši věnovat rodině. Ta mě taky vopčas sere, ale já jí úplně stejně, takže je to vyrovnaný. Teda neni, protože víc seru já rodinu, ale toe fuk. Prostě radši kormidlo vosudu nachvilku votočim jinam, než abych se užíral tim, jak se svět fprdel vobrací a budu číst kníšky. Čtyřlístek mě hodně bavil.

Ale nebujte nic, až přijde ten správnej čas, zase vo mě bohugel uslyšíte

Buďte zdrávi a gdyš uš, tag hladkej průběch přeju!

The post Kriminálník appeared first on Trempich.cz.

A tak sem den před vodjezdem, což taky neni úplně zvykem, páč věčinou vymejšlim trasu v autě při řízení, naplánoval procházku z Václaváku na Čertofku a přes Kadlovo most zase spátky. Počasí vyloženě přálo, protože mínus šest stupňů v Praze nebylo asi tak dvacet let.

„To nebude nigde ani živáčka.“ liboval sem si v duchu. Nu, nebylo, nebudu Vam lhát, vono totiž eště hezky foukalo. Do takový skurvený zimy nevylezli ani turistí, ani žebrácí, ani apoštolové na Vorloji, ani nigdo.

V neděli po vobědě sme vyrazili. Než bys řek „Koupim ti legíny a udělám do nich díru kolem vagíny, protože sem trendsettr“, parkovali sme u hlaváku.

Cestu na nějakej chodník sme z parkoviště hledali jenom dvacet minut, protože zkratka přes budovu hlavního nádraží a kolejiště se ukázala špatnou volbou. Zejména manévry dvou policejních aut po trávě kolem kočárku nás trochu vyděsili, ale pravděpodobně si dělali prdel z buranů, protože po dvou kolečkách zase vodjeli. Zusku tadle akce vyděsila natolik, že vyndala roušku z kapsy a navlíkla si jí třesoucí se rukou na předloktí. Prej aby nedostala pokutu. Je vidět, že má pod čepicí.

Přes počáteční peripetie sme se dokodrcali na Václavák k pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce. Tam sem chytil světlou chvilku zodpovědnýho fotra a jal se poučovat starší dítko vo tom, jaký byli komouší kurvy zasraný prolhaný fšivý, zavírali lidi bezdůvodně do lágrů, mučili je, vraždili, zabavovali jim majetek a tak dál. Rozvášnil sem se natolik, až sem Malině dovolil řikat, že komuší sou svině. Nejsem si jistej, jesi měla moje přednáška vo rudejch bolševickejch nokach úspěch, ale nadšení ze slova „svině“ neznalo mezí.

Pak sme se posunuli ke svatýmu Václavovi, abych plynule přešel vod zla k dobru a nevoddělal si chlopeň, která mě už začínala brát.

Tady sem opět začal na nebohou Malinu trousit moudra, jakej že to byl Vena podle legend študovanej a moudrej panovník, že sjednocoval lid, stavěl kostely, vykupoval votroky a vůbec byl takovej dobroser tehdejší doby, pročež ho měli lidi rádi a je dneska považovanej za hlavního patrona českýho národa.

Dítko pozorně poslouchalo a na konci přednášky ukázalo prstíkem na výlohu mekdonalda a proneslo:
„Tati, hele, hambunkr. Ten bych si dala.“

Super, fakt. Že se na to nevyseru, takle si tady plácat játra. Nicméně sem nevzdal vzdělávání potomka tak snadno a cestou na Čertofku se snažil stále vést plynulej monolog na téma historie český země, potažmo pohnutej osud Národního divadla, který bylo na dohled.

Když mě přerušila u výlohy Koh-i-nooru, kde byla z pastelek vytvořená vopice, dalo se to eště pochopit, páč ta gorila byla vopravdu mistrovsky vyvedená a dokonce se mračila, ale když mě přerušila podruhý s křikem, že chce stejnou moc krásnou zlatou bundu, jakou má ta paní naproti nám a že má hlad na ten růžovej koláček ve výloze Big Donut, začala mě zase brát chlopeň a přidával se tik do voka. Poslední hřebíček do rakve vzdělávání přišel na Střeláku, kde začala honit racky a smát se tomu jak magor. To sem si sednul na bobek, tiše usrkával čaj z kalíšku a po tváři se mi koulely slzy zmaru. Vyroste z ní fretka divoká a bude maximálně vystupovat v cirkuse jako přerostlej trpaslík.

Apropos, když sme míjeli tu paní ve zlatej bundě, hrozně sem litoval, že nemam mrtkovid. Zřejmě jí hrozně smrděla mošna rybinou, jinak si nedokážu vysvětlit, proč by na sebe kdokoli dobrovolně vylil tři litry parfému. No, parfému, to byl spíš sirovodík, podle pálení vočí a nosu.

Čertofka potěšila rodiče i Malinu, která začla hledat chobotničky. Vysvětlení, že se bojí lidí a sou schovaný pod mlýnským kolem vzalo za svý, jakmile ňákej vobejda zvednul stavidlo a kolo roztočil.

„A kde sou teď?“ ptala se zvědavě.
„Fprdeli!!“ dralo se mi z hrdla, ale udržel sem se a po hlubokým nádechu pravil:
„Nejspíš někde v teple, miláčku.“

Doufal sem, že fteple budem taky co nevidět, jelikož přituhlo tak, až mi cinkaly soply u nosu.
Bohugel zůstávalo jenom u přání, protože třeba Lenonovo zeď sme hledali asi půl hodiny, pročež trochu vychladla krom počasí i nálada. Nejen tim, že mamince se začlo chtít akutně čůrat. Fše se v dobrý vobrátilo v nedalekej restauraci, kterou majitel sice nemoch mít votevřenou jako restauraci, ale jako veřejný hajzly už jo. Za krásný štyry pětky sme se fšichni vychcali a šli hledat věhlasnou lavičku Venci Havla. Ta mě trochu rozčarovala, protože sem si jí představoval úplně jinak. Jako červenej sud s prknem, nebo tak něco a ne jako přiteplený židličky se srdíčkama, který vypadají spíš jako varlata rypouše sloního.

Náladu mi nečekaně spravil trdelník. Osobně tudlety předražený pouťový cukrblata ze stánků moc nemusim, ale zrovna u toho krámku, kde Valda potřebovala smrkat, vypadal nešizeně. Byl velkej jak noha vod cimbálu a měli ho i s bílou čekuládou. Tomu nešlo vodolat. Božeježíšinanebi, jak ten se rozplýval na jazyku. A to těsto, no jedna dáseň! Hele, skoro se mi udělal vlchkej flíček na kalhotech, jak moc byl ten trdelník dobrej.

Pak už sme to vzali trochu kvapem, protože se blížila hodina vyzvednutí chujek z IKEY. Vono se tam totiž nesmí přiject kdykoli a vyzvednout si vobjednaný zboží. Tam se musíte dostavit v předem stanovenou hodinu, kterou ani nemůžete ovlivnit. Takže kdyby na nás nedejbože vyšla řada v pondělí dopoledne, museli bysme po Praze chodit do rána i přes zákaz vycházení, žejo.
Takhle si Malina akorát na Kadlovo mostě flusla do Vltavy, nakrmila dalšího racka zbytkem housky a pelášili sme dál k Volroji. Cestou byl eště jeden výbornej zážitek.

„Mamiiii, hele, bezďák!“
„Miláčku, to neni bezďák.“
„Ale dyť nemá botyyy!“
„No, nemá, ale neni to bezďák. Je to sluníčkář.
„A co je sluníčkář?“
„To je člověk, co nenosí boty a svačí pránu.“
„Co je prána?“
„Jitrnice, kterou svět neviděl.“

U Vorloje se rozzářila, protože Kozí příběh nelhal a mistr Hanuš vopravdu postavil tak parádní hodiny. Vo Mikulášovi z Kadaně sem se nezmiňoval, protože Kadaň – Kakaň a tak dál. Dětskej humor by se rozjel a z Vorloje by zase nebylo nic. Bohugel sme nemohli čekat 20 minut na liduprázdným Staromáku, jesi vylezou apoštolové, nebo umrzli ve strojovně a tak sme nebohej dcerušce nalhali, že maj kovid a pádili sme k autu. Hodina H se blížila rychlejc než Pogačar do cíle časofky Tour de France.

Když začala dceruška zvědavě skoumat plápolající vohýnek tepelnýho zářiče před jednou z restaurací, malinko sem znervózněl. V živejch barvach už sem viděl, jak přijedem k výdejnímu vokýnku pozdě, dostanu bičem přes hrb, znehodnotí nam věrnostní kartičku, nákup budeme muset znovu vobjednat a zaplatit a přijet si ho vyzvednout až někdy na podzim za pět let. Žena přešla s kočárkem do polosprintu a jenom zahalekala, že znova už sem v tej skurvenej zimě nejede. Poslední kilák sme tak vzali poklusem, na parkovišti naházeli děti do auta a smykem vystřelili k IKEE. Provoz v cajku, takže sme deset minut před limitem vyzvednutí stáli u výdejního vokýnka.

„Dobrý den, vaše číslo objednávky, prosím.“ pravila s úsměvem pani.
„Dobrý den, nevim.“ pravila žena.
„Bez něj vám ale objednávku nemůžeme vydat.“ pravila stále s úsměvem ta pani.
„No ale já ho nevim.“ opakovala nervózněji žena. Vosum minut do limitu.
„Nestačila by věrnostní kartička? Tu máme.“ pravil jsem v naději, že celou situaci zachránim a budu za hrdinu.
„Ne, potřebuju číslo objednávky. Podívejte se do mejlu, tam by měla bejt.“
„Nejde mi internet.“ vypadlo ze Zusky.

Šest minut do limitu.

„Doprdele, proč Ti zrovna teď nejde internet?? Jak je to možný?? Rozbila si telefon nebo co?? To se fakt může stát jenom Tobě!! To ví přece každej blbec, že si má před vyzvednutím připravit číslo vobjednáfky!!“ začal sem hystericky vejskat a začal se svlíkat, abych obnažil záda a paní ve vokýnku mě mohla zbičovat.

Čtyři minuty do limitu a za náma se utěšeně zvětšuje fronta nervózních zákazníků, který určitě kvůli nám taky přijdou vo vobjednáfku a budou si na mě vybíjet fstek heverem a rezavejma hákama.
Dobrovolně střiham věrnostní kartičku a pláču. Už nikdy si v IKEE nekoupim párek v rohlíku se slevou.

„Puč mi tvuj telefon, přihlásim se do mejlu na něm.“ vyhrkne Zůza.

Dvě minuty do limitu.

Snažim se vodhlásit, ale třesou se mi ruce a spustil sem si poslední votevřený stránky. Pornhub taky číslo naší vobjednáfky nevěděl. Konečně jsem vodhlášenej.

Minuta do limitu.

„Maaaam!“ vítězoslavně vykřikla žena a začala diktovat numera.
„Můžete si zajet tady na místo 23B a tam vám zboží přivezou. Naschledanou.“ rozloučila se stále s úsměvem na tváři paní výdejčí.

Já měl do úsměvu kurefsky daleko. S voroseným čelem, neustávajícím tikem ve voku a škubáním v rameni sem zaparkoval na 23B a čekal na meteorit, kterej dokončí dílo zmaru. Místo hořícího meteoritu přišel týpek s vozejkem a žvárem v hubě, něco zamumlal a mazal pryč. Naházel sem skleněný dózy do přepravního prostoru a beze slov vyrazil k domovu.

Tyvole, dítě se nejvíc bavilo u gorily z pastelek, reklamy na Mekáč, krmením racků a pánem co šel bez klobouku boss. Maminka měla nejlepší zážitek z veřejnýho hajzlu a trdelníku. Matěj furt spal, tomu by bylo jedno, i kdyby sme stáli v základním táboře K2.

To byla kultura panečku.

Už teď se těšim na další rodinnej vejlet. Asi pojedeme do Ostravy. Tam je to tak hnusný, že se nemůže nic posrat.

Bambuch svámi a kovit pryč!

The post Jak sme se kulturně vobohatili appeared first on Trempich.cz.

mohl bych prosimvás jenom tak jakoby přispět trapnou trochou do otužileckého mlýna, nebo možná radši do náhonu, jezu, říčky, či rybníka?

Helejtese, já vůbec nechápu lidi, co se votužujou a neudělají si ani jednu fotku na sociální sítě, nebo se vůbec nenatáčí a nikomu vo votužování neřikají.

Proč to dělají proboha? To nemají pár fteřin čas zmáčknout spoušť? Koho pak asi tak svým činem motivujou? To tam jako lezou jen tak nastydnout? Dyť přece bez fotky ten chlad na organismus vůbec nepůsobí pozitivně, to je prověřený praxí. Stejně jako to, že bez čepice vam ve vodě dojde kyslík. A stejně jako to, že když už pambuch dá a je v zimě pod nulou, vy si tim pádem rochníte ve vysekanej díře, je třeba vzít kus ledu do ruky, nebo do něj v lepším případě kousnout, protože jinak stoprocentně vomarodíte. Pokud se nazakousnete, do pěti minut po výlezu z vody dostanete horečku denge, horečku omladnic, příušnice a stoprocentně hemoroidy.

Holotropní dechový cvičení Stanislava Grofa, teda vlastně zklidňující dechový cvičení Wima Hofa, je pro votužování taky nesmírně důležitý. To neni jenom pro dobrej pocit. Kdo nečet Wimovo knížku a nezná nejdůležitější pasáže nazpaměť, nesmí do studený vody, protože mu hrozí vomrzliny třetího stupně, křečový žíly, žaludeční vředy a úplavice. Na to pozor!
Vono vůbec, když se jde kdokoli votužovat a nerozdejchá se  Wim Hofovo Grofovo metodou, umře jeden ledňáček, toho ste si doufam vědomi! Běda votužilcům, který dejchaj jako normální lidi.

Třikrát běda!

A to vůbec nemluvim vo individuích, co lezou do vody s ledovým klidem, bez čepice, nerozdejchávají se, neměří si čas, teplotu vody, vzduchu, ba ani dýlku scvrklýho epidermisu. To nejsou votužilcí, ale ke svýmu vokolí naprosto chladný hovada a jenom mrhají časem. Na ty kromě špatný karmy nemůže působit vůbec nic a měli by se na nějaký lezení do studený vody zvysoka vysrat.

Nulovej votužovací efekt, to vam řikam.

Co si budem povídat, ponor bez focení je jako seks se šprckou. Sice si tam byl, ale nic z toho nemáš.

Hele, já sem tlustej negramot s povadlejma trojkama a při svlíkání na břehu mě nejednou harpunovali velrybáří, takže se na moje fotky nekouká tak dobře jako na Miss Ledové království Agátu Hanychovou Prachařovou Dopitovou Hudlerovou Issovou Brabcovou Žilkovou, ale stejně se fotim, protože když nikomu neukážeš, žes dobrovolně vlez do ledový vody, trápil ses úplně zbytečně.

Abych to teda schrnul. Důležitý je fotit, fotit a zase fotit, jinak tu imunitu nezískáte. Ještě lepší než fotky jsou krátký videa, tam se potom dá podchytit celej votužovaví příběh, kterej namotivuje eště víc lidiček a imunta roste trojnásobnou rychlostí. Ve videu hlavně můžete fšem ukázat vítězoslavný kousání do ledu, teplotu vody na teploměru, na hodinkách čas strávenej ve vodě, pochlubit se knížkou Wima Hofa a zejména jeho dechovým cvičením. Fotopříběh taky zabere, ale nedosáhne takovýho efektu a nejsou na něm slyšet zvuky blaženosti, žejo.

Tak, a to sou ve zkratce zhruba fšechny nepsaný zákony vopravdovejch skalních ledoborců a ledoborkyň.

Takže lidi, prosimvás, votužujte se, kousejte led, dejchejte jako Wim Hof, noste čepice, ale nezapomeňte se u toho natáčet a fotit, ať je vesmír v rovnováze.

Díky moc.

Posílam lásku ať je vam v ledovej vodě teplo

#zen
#nalezen
#frozen
#blázen
#znovuzrozen
#nabuzen
#hrozenzbuzen
#WimHofneboStanislavGrof
#kdyžnemůžešmrznivíc
#lepšívrabecvledunežlivjednomvohni
#ledoborec
#konec

pées: Omluvte prosimpěkně pokus vo trapnohumor, a přijměte přiznání. Nebyl sem v začátcích jinej, každýmu se chlubil, jak lezu do studený vody a masíroval si ego. A dělal sem přesně ty samý chyby, jaký se nemají dělat. Jakože se honem vysvlíct, honem s řevem na pár sekund vběhnout do vody, vyfotit a zase rychle vypadnout ven. Naštěstí mam i rozumný kamarády (asi dva) a Adam mi vysvětlil, proč to co předvádim, víc tělu škodí, než prospívá.

Díky jeho logickýmu vysvětlení sem eště pár ponorů trpěl jako zvíře, ale nakonec ftej zimě našel zalíbení. Jinak bych snad do dneška předváděl sprinterský „votužování“ a nebyl schopnej si v ledu fpoklidu vychutnat cigárko.

Takže se s naprostým klidem foťte, natáčejte, kousejte led, měřte si co chcete, třeba provádějte nad Wim Hofem samohanu pod ledem, toe fuk, ale hlavně mějte z pobytu ve vodě a z chladu vůbec dobrej pocit, ať už podle Wima Hofa, nebo Vincenta Priessnitze, nebo Stanislava Grofa. Nenechte se vodradit mejma debilníma poznámkama a ani poznámkama těch, co už mají pár ponorů za sebou. A vy, který už máte pár set ponorů za sebou, zachovávejte nad fotkama votužilců začátečníků chladnou hlavu. Kdo jinej by jí měl zachovávat, než ledoborcí a ledoborkyně studenejma vlnama vošlehaný?

Buďte dobří.

pépées: samozřejmě se furt fotim, ale jenom kvůli tej lepší imunitě

Ledu zdar!

The post Ledový království appeared first on Trempich.cz.

Jako slavnej Spiss o´Vatel cejtim potřebu popřát fanouškům (všem dvěma) příjemnej advent, heský svátky a tak. Jelikoš vo svátcích má držet rodina pohromadě, teda aspoň vo svátcích, sem slyšel kdysivá, hodlal sem zapojit do přání i rodinu.

Hele, kdybych věděl, že to focení rozvrátí famíliji až do pátýho kolene, na celý přání bych se vysral, ale stalo se. Není cesty zpět a návrat do normálu bude bolet.

„Hodíme pod nás bílou deku, lehnem si xobě, jakože se máme rádi a uděláme fotku.“ pravil sem a měl focení za minutovou záležitost.

Tyvole jako fotr tří dětí už bych moch vědět, že takle to fakt nikdy nefunguje.

První problém nastal už s dekou. Měla na sobě hněddej flek, jako kdyby se na ní někdo vysral. Nevadí, naštelujeme jí tak, aby byla hněď zamaskovaná. Důležitý bude deku nezvlnkovatět.
Druhej problém nastal s miminem. Matěj dostal sváteční vobleček a poblil se. No paráda. Todle nezamaskuješ. Kort když se poblil jak Pučálkovic Amina. Tak holt fšechno znova, převlíct, umejt a deme na to.

„Hele a co svíčky, jakože sme štyrý, štvrtej advent a štyry svíčky?“ pravila žena.
„To by mohlo vypadat dobře a bude to maskovanej adventní humr“, dal sem ženě zapravdu a jal se chystat svíce, zatimco přebalovala dítě.
„Neeeeeee“ ozval se řev vod přebalováku.

Matýsek je šikula a maminku celou pochcal. Samozřejmě už byla voblečená ve svátečním na focení. Vánoční atmosféra se stupňuje.

Ujal sem se přebalování, zatimco hořely svíčky na bílej dece s flekem, kolem nich nekontrolovaně pobíhala Valina ve víru tanga, který slyší jenom vona a já přebaloval dítě, který stihlo vykálet něco, za co by se nestyděl ani dinosaurus v kocovině.

Jsme znova čistý, v nepoblitým a nepochcaným voblečení a deme se fotit. Valina stále víří kolem svíček. Jednu poráží a deka začíná hořet. Neni nad to, když má fotograf dostatek světla.
Vánoční atmosféra se dá krájet.

Hasíme oheň bleskovým přískokem, děláme další maskovací vlny na dece, která měla tvořit hebký pozadí, pokládáme se na ní a Mates začíná řvát. Asi se mu nelíbí nastavení ISO na fotoatrapátu. Valině se nelíbí nic a vypadá, jako kdyby měla vyvržený vnitřnosti. Já zjišťuju, že ačkoli mam dvoumetrovou ruku, nezaberu do objektivu všechny tak, jak bych chtěl. Seru na to, stoupam si a mačkam spoušť se zaměřením na tři lidi, hořící svíce a zmuchlanou a propálenou deku, která stejně nepokreje celou podlahu, takže je tam vidět lino.

Nic víc nejsem schopnej vyplodit, protože se mi vybíjí foťák.
Skurvenej advent.

Tak hezký svátky fšem. Hlavně zdraví a hladkej průběch!

The post Adventní přání appeared first on Trempich.cz.

Do špitálu na vyndání centimetrovýho ledvinovýho šutru sem nastoupil dle plánu ve středu ráno. Vod večera sem nic nejed, páč před voperací se nesmí. Asi aby člověk nenablil do tý hadice, co mu na sále narvou do krku. Kolem jedenáctý mi doktor zděluje, že dneska na voperaci nejdu, ať si dam voběd. Po patnácti hodinach se na voběd těšim víc než kdy jindy a ručičky na hodinách popohánim vočma. Tác s jídlem sestře skoro vytrhnu z rukou a eště za běhu ke stolu vodklápim víko.

Co to kurva je doprdele? Dušená mrkef? Tyvole jesi ukrutně nesnášim ňáký jídlo, tak je to dušená mrkef. To je něco jako Babiš. Naprosto zbytečný zlo, který nemá vůbec existovat, protože se z toho lidem dělá blbě. No nic, stejně bych potřeboval trochu zhubnout, páč sem momentálně stodvacetikilová tlustá svině, která si ve sportu může vybírat akorát ze dvou vodvětví. Sumo, nebo soutěž jedlíků. Du vyčkat večeře na pokoj plnej pytlů.

Tak určitě, na urologii by člověk nečekal, že budou nacévkovaný lidi nosit v rukou místo pytlů s močí svazky kopretin, ale mam na mysli spíš vyvěšený varlata. Pod erární noční košilí, kterej by slušelo přidat tak 50 centimetrů na dýlku, je totiž díky jejímu střihu vidět úplně fšechno. I ve stoje. A nechtějte vědět, co fšechno je vidět, když si pacient sedne. Toe hodně daleko. Až za obzor.
Večeře je fpět a pak mam zase utrum, neb druhej den mě čeká ta voperace. Čekání zpříjemňuje sestra otázkama vo stolici, což je hrozně fajn. Hele, doma se mě na todle téma nikdo nezeptá:

„Miláčku, měl si dneska stolici? A jaká byla?“

Když se náhodou pochlubim, co ze mě vypadlo za skvost a že produkce byla paráda, vyslechnu si akorát něco v tom smyslu, že sem neuvěřitelný prase. V nemocnici je to jiná. Tam člověka eště za vykonání potřeby pochválí. Přijde mi to fér. Pravidelná stolice totiž neni úplnou samozřejmostí, vo čemž se přesvědčil spoluležící kolega pacient. Dva dny nic, dostal klystýr a následně sklidil aplaus a skoro všechny sestřičky ho přišly pochválit.

„Tak už? No super, vidíte pane Zatlačil, jak vam to jde.“
No nic, toe vo hovně, deme dál.

Vesmír je srandista a ve čtvrtek se musel úplně plácat do stehen, debílek. A to nebyl pátek třináctýho.

Ráno kapačka, čekačka. Deset pryč a nic. Akorát mi brutálně kručí v břiše. Dvanáct pryč a nic. Kručení se stupňuje. Dvě hodiny odpoledne a furt nic. Kručení je hmatatelný. Úplně vidim, jak se mi tetelí sádlo, při každým zaševelení žaludku. Ve tři přijde sestra, že dneska mě nevemou a že můžu jít na voběd. Kurva! Nejradši bych vzteky něco rozkopnul, ale snažim se před sestrou nedat rozčarování najevo. Nejspíš velmi chabě, neb mě uklidňuje, že se prostě vopčas plán nedodrží a kort teď, když je hodně mrtkovidu a málo doktorů. Nu dobrá dobrá, uklidňuju se trochu. Pak mi ale dojde, že tim pádem dřív než fpondělí špitál nevopustim, z čehož mam pramalou radost a nasranost se vrací. Krabice s pozdním vobědem jí eště umocní. Koprofka. Tyvole koprofka! Druhý nejhnusnější jídlo světa. Dopíči už ale! Druhej den zbytečně hladovim a druhej den je vyzlenej voběd. Eště že večeře je za dvě hodiny.

Du na pokoj vomrknout pytle.
„Tak co, pane Negramote, stolice byla?“
„Ne, bohužel nemam z čeho jí vyrobit.“

Večeře a pak hlad. Potřetí. Už si pomalu zvykam. Úplně cejtim jak hubnu. Jesi přídu domů a nebude aspoň pět kilo dole, tak du tu hladofku reklamovat.

Den D. Kapačka, čekačka. Dva pytle dou domů a zůstal jenom Mazák. Je tu už desátej den a má největší pytel, proto je taky pan Mazák. Přivezli novýho pacoše. Řikejme mu nezaujatě třeba Hovado. Hovado hned zmrdá sestru, že takhle na něj sahat nebude a ať už k němu vůbec nechodí. Požaduje doktora. To bude dobrý hovado.

Deset hodin nic. Hlad. Dvanáct hodin nic. Hlad a deprese. Hovado si stěžuje, že měl jít na výkon už dopoledne. Tyvole, já čekam už třetí den. Půl jedný a fofr. Vyslíct, iněkce do prdele, navlíct punčocháče a jedem. Na sále koukam před uspávačkou na hodiny. 13:00. Paráda. Když už tak už. Za dvě hodiny sem na pokoji.

Pod epesní košilí mi kouká fšechno. Pytle mam tři. (Eště že ne štri pitele brabor, to by někdo měl zájem.) Jeden svuj a dva igelitový. Sem právoplatným členem klanu pytlošů a dostávam přezdívku Zoro. Jakože mam pytel (ten igelitovej) jako Zoro mstitel.

Čabajku mam v jednom vohni. Víte jak bolí když hoří čurák? To fakt bolí jako když hoří čurák.

Koukam dolů a nevěřim. V mojí malej chcací dírce sou dvě! hadičky. Nejenom že mi přes něj tahali ven centimetrovej šutr ňákejma kleštičkama (podle bolesti to tipuju na rezavý sikofky), ale eště mi do něj narvali parovod, nebo co toe zač. Mam ho tak roztaženýho, že bych se moch pérem klidně vysrat. Možná i naštorc. Jímá mě pocit, že při operaci roztaženym močovodem spadli dovnitř doktorovi hodinky z ruky a chvilku je hledal.

Hodinu po mě přijíždí na pokoj Hovado. Haleká, že nemá anatomickej polštář, ačkoli upozorňoval, že má v krku platinovou destičku a teď ho bolí hlava. Určitě je to z těch proleželejch madrací. Doktoři sou kreténi a nesnáší to tady.

Snažim se usnout, ale Mazák brutálně chrápe. Nemůže ležet na boku. Hovado je úplně nepříčetnej, že takhle neusne a proklíná pátek třináctýho. Qečeru se Mazák voptal, jak mi je. Řikam unaveným hlasem, že to stojí za hovno, ale žiju. Snad mam vyndanej kamen a už budu mít klid.

„No vidíš, mladej, pak že je pátek třináctýho nešťastný datum.“

Myslim si něco jinýho, ale nevodmlouvam mu. Už jenom z úcty ke stáří. Poprvý za celej pobyt se rozpovídal.

Zatim jsem měl možnost ho jenom slyšet chrápat, nebo hekat bolestí. Třeba ve dvě v noci ve stoje u zdi. To i debil jako já pozná, že je mu fakt ouvej. No a povídal a povídal. Mluvil fakt dlouho a čim dýl mluvil, tim víc mě udivoval. Za dva roky mu bude osumdesát, je ze vsi, dcera zpívá ve filharmonii a se ženou je už 53 let. A furt jí má rád. Má nádor na močáku, protože obecní zvěrolékař něco podcenil a tady se operace nepovedla. Vyhlídky vlastně nic moc, jeden by se hroutil, ale Mazák mluvil vyrovnaným, klidným hlasem.

„Copa si na kom vezmu? Nic. Hele, mě vlastně kromě toho nádoru nic neni. Má cenu se zabejvat co by bylo, kdyby tohle bylo jinak? Ne. Teď je to takhle a fertig, chlapče. A zbytečný pitvání se v problému je k ničemu. Já sem vlastně zdravej člověk. Řikam jim, vemte mi močák, hoďte ho psům, udělejte mi vývod a já du domů. Musím posekat zahradu, stará to neudělá.“

Musim se kouknout, jesi nemá na posteli jmenofku Jaroslav Dušek starší, Kapitán Láska, Dalajlama junijor, nebo tak něco. Úplně mě tim monologem vodrovnal. Copa já mam vůbec právo bejt tady z něčeho zdrcenej? Šutr mam venku a fpondělí du domů zdravej jak tuřín.

Pak se vzbudil Hovado a hned řval na sestru, že mu má okamžitě dát kapky na bolest. Odmítá kapačku a je hysterickej. Chce jen a pouze svoje kapky. Dožaduje se doktora, aby mu řek co je s nim. Mam sto chutí mu dát pěstí, protože sestřičky sou tu fakt zlatý, ale maximálně bych moch vytrhnout katetr a švihnout ho s nim přes dršku.

V tom spustí Mazák:
„Prosimvás, co furt na každýho křičíte? Ste jak malá holka ufňukaná. Doktor jasně řek, že tam máte písek a vyplaví se v moči. Že nemáte anatomickej polštář? Ste si ho měl vzít z domova, když víte, že špatně spíte.“

Ale to nebyl konec představení. Přestože Mazák koukal na televizi na golf, vyndal Hovado telefon a pustil si jinej kanál. Bez sluchátek a na plný koule. Večer nás eště zmrdal, že máme zhasnout, protože chce spát. Mazák se jenom usmál a pravil:

„Pane, já nejsem žádnej váš sluha. Jestli chcete zhasnout, tak se zvedněte a děte zhasnout.“

Chčiju z jeho pohotovosti a klidu. Naštěstí ho ráno propustili domů a byl klid. Víkend ve znamení hadiček, pytlů a golfu tak proběhnul poklidně. Teda až na neděli, kdy k nam na pokoj přidělili profesionálního přepínače televize. 150 kanálů včetně rozhlasových bez obrazu překlikal štyrykrát za sebou. Když jel pátý kolo, tak sme mu vovladač vytrhli a schovali ho Mazákovi pod polštář. Na toho si nikdo nedovolil.

No, rozkuchali mi pinďoura tak, že jim můžu srát naštorc, mam tři pytele, nemůžu se ani votočit na posteli, abych si za ty hadice co mi z něj koukají netahal a nezpůsoboval si tim nebeský blaho a chčiju jahodovej džus. Tak ti nevim, ale řikam si, že i přes tydle zážitky je ten pátek třináctýho dost dobrej den.
Nebo se mejlim?

No, tak abych snad šel pomalu zase trénovat…
A nebo ne. Nejdříf, nejdříf si pudu bez hrozby koliky dát několik moc dobrejch chmelomoků vod Přeška. Moc se na ně těšim.

Dejbuch štěstí!

Pées: Kdyby se todle nějakou nešťastnou náhodou doneslo až na urologický voddělení fakultky na Borech, tak děkuju celýmu personálu za jejich neuvěřitelnou profesionalitu a pozitivní přístup. Smekam před Váma a děkuju!

Pacijent

The post Pátek třináctýho appeared first on Trempich.cz.

Tady ten nesmysl máte:

Málo se vo mě ví, že sem manuálně velmi zručnej a ledacos si dokážu vopravit a smontovat sám. Strojařský cítění a preciznost mam prostě v krvi vod narození. Zkrátka pracant k pohledání, co Vam budu povídat.

A protože sem taky držgrešle, tak si spoustu věcí dělam sám, místo abych na spolupráci přizval odborníka vod fochu.No a to si vam takle roubuju zpátky kuchyňskou linku na zbrusu novou krásnou podlahu, kvůli kterej si už měsíc hovim v prachu. (Zase jsem díky tej spoustě prachu zjistil, že bejt pracháč je teda děsnej voser).

Takže roubuju zpátky kuchyňskou linku na původní místo a chválim se, jak mi to de. Připojení kohoutku si nechávam na konec, až linku hodim do váhy, pošteluju vejšky do ideálu, no prostě až si dřepne. Po mnohých pokleknutích, ať ke štelování nožiček, nebo vzývání Boha, aby už se konečně podařilo všechno doladit, je tu okamžik, kdy musim jednou rukou nad linkou držet kohoutek, druhou zručně vsoukat za linku a umě jí přichytit těsnění, podložku a matičku zároveň. Musim říct, že během týdle operace se mi povedlo vymyslet i nějaký nový sprostý slova, protože sem vyčerpal zásobu úplně všech, co znam. Na tisícátej pokus vše zvládam, těsnění sedí přesně v matičce a já propadam jásotu. Běžim pustit vodu a.. huráá, tečee! Doprdele, ale teče do linky! Jaaaaaj, velký špatný! Tyvole, neni přidělanej sifon. Mno, holt chybička, sem prostě hlupák.

Vytíram potopu, montuju sifon, přičemž urvu spoj odpadu kdesi ve špajzu. Nevim jak, na to se neptejte, prostě je urvanej. Ale to samosebou ještě netušim, žejo.

Pouštim vodu, teče. Teče i sifon, neb je spuchlý těsnění. Nepropadam panice, podruhý vytřu potopu a šaham do kouzelný bedýnky, kde jsou k mání různý ledacosi, jako kulík na prádlo, lepidlo, svorky, šroubky, vrtáky, ventilek vod kola, kus cihly??, všelijakej vercajk včetně kartáčku na zuby a gumovýho dilda (Ahoj, sem Helmut, opravář komínů, nebo cože?), ale hlavně je tam těsnění. A to dokonce přesně takový, kerý potřebuju. Mam vyhráno. Montuju tedy těsnění do sifonu, pouštim vodu a ta teče tam kam má. Nojo, sice teče tam kam má, ale níčko právě bystrým sluchem zjišťuju, že teče i v tom špajzu, kde by doprdele téct neměla!

Vyndavam dilion naprosto, ale naprosto nesmyslnejch věcí ze špajzu, abych se dostal prasklýmu spoji na kobylku. Kleju a to velmi. Za svou neschopnost zbavovat se nepotřebnejch krámů, protože se určitě jednou na něco, na cokoli můžou hodit, bych si nafackoval. Ale nedělam to, páč se co chvíli jebnu vo poličku, což považuju za dostačující sebemrskačství. Probíjim se haraburdím a konzervama za zvukem kapající vody a hle, pouze drobná prasklinka ve spoji, kterou spraví hutná průmyslová izolepenka. Vytahuju jí z kouzelný bedýnky a důkladně vomotávam kolem dokola a vůkol plastovýho potrubí v několika vrstvach. Vo těsnosti nepochybuju a jdu vodtok testnout. Pouštim vodu a vodpad neteče. Protože kurva neteče ani voda!!

Teda teče, jenom studená, ale takovym přichcíplým proudem, že napustit si hrnek vody ke svlažení hrdla by trvalo tisíc světelných let. A čekat tisíc světelných let na napuštění hrnku vody nikdo nechce. Fakt ne. I když by to byl dobrej důvod jít na pivo.

Čelo mam vlchký víc než Ester Ládová na bukakke párty, protože představa linku znovu rozmontovat, profouknout zacpaný sítka, pak jí smontovat, vyvážit a tak podobně, mě přivádí do stavu podobnýho zenu.

Nicméně jiný východisko neni. Už ani nekleju. Nemam na to morál ani síly. Rozebíram linku, povoluju přívodní hadice a způsobuju další potopu, protože nebyla zavřená voda.

Mlčky počtvrtý vytíram, přičemž si pohrávam s myšlenkou vo kanystru benzínu a zápalkach.

Hadičky a těsnění profouknu, namontuju linku, vyvážim, kontroluju sifon, všechny těsnění, vopatrně pouštim vodu a očekávam tsunami, nebo aspoň krupobití v koupelně. Nic se kupodivu neděje. Voda v kuchyni stále neteče úplně tryskem, protože sem vzteky zmuchlal kovový hadičky, ale teče dostatečně. Teplá i studená. Vodpad nekape. Po tváři mi kanou slzy dojetí.

V pondělí jdu koupit nový hadičky, aby voda mohla téct proudem. Teď už vim jak na to přece.

Váš instalatheater

The post Golde čechiše hende appeared first on Trempich.cz.