Ráno sem i qůli tomu votvíral voči jako poslední a s myšlenkama na rozmrdanou přehazovačku se soukal ze spacáku. Někde fkouktu duše ale ve mě hryzalo přesvědčení, že dneska to rozhodně stát za hovno nebude. Dyť fčera ta přehazka na rovinkách fungovala úplně fpohodě.

Po zvládnutí dalšího chcaní, hygieny a vytetrisování věcí do báglů se začínam pojímat s přehazovačkou. Chci sundat zadní kolo, ale v ose se mi protočí imbus. Normálně sem to serval do kulata a ničim ho už nepovolil. Tady by pomohla akorát kontramatka a tu nemam. Paráda. Jestli píchnu zadní galusku, sem fprdeli a můžu to rovnou zabalit. Nedejbože, aby se to stalo v nějakej díře u Hanušovic. To se můžu rovnou i zapálit a pohřbít. Je tedy s podivem, že mě takovádle stresová situace nedonutila fsteky řvát jak na lesy a proklínat vesmír i s jeho okolím, jako je tomu obvykle (žena moje nejdražší by mohla vyprávět sáhodlouhý příběhy o mej hysterickej povaze). Oproti předpokladům a zvyklostem zůstávam naprosto klidnej. Až se to posere, tak se to posere. Teď budu řešit co umim a zejtra vyhledam servis. Vykydal sem z přehazovačky klacíkem asi půl kila hnoje, hadříkem jí dovočistil a zkusil pár převodů.

A helemese, funguje až na poslední tři nejlechčí převody. A to jak na malej, tak na velkej převodník. Na velkym je stejně nepoužívam a na malym holt budu místo tří posledních převodů na kazetě tlačit. To by asi pro začátek dne šlo.

Dobalim věci a jako předposlední vyrážim z Lesního baru na trasu. Po mě už tam zůstal jenom Martin Kulatý. Ten člověk je něco jako Jan Hus Moravia Divide 2022 limited edition. Takle trpět sem nikoho neviděl. Ne fyzicky, to ne, ale jenom první den měnil třikrát kuchnutou duši. A teď ráno lepí znova. To už bych hořel fplamenech běsu. Radši jedu pryč, aby na mě náhodou neflusnul smůlu a nemusel sem s píchlým zadním kolem, který nepude sundat, řešit neřešitelnej problém.

Cesta na Paprsek bude eště dlouhá a Pavel Portů vyhrožoval, že se jede 14km furt do kopce. Na severní straně Liščí hory (myslim, že to bylo tam) mě překvapuje sních na cestě. Ne nějaký sem tam flíčky, ale souvislá vrstva sněhu skoro deset čísel. Jako dobrý, smrt v lavině nehrozí, ale já mam kraťase, protože sem čekal motýle a ne vole závěje sněhe. Dopiče! Úsek naštěstí neni moc dlouhej, tak můžu opět po chvilce skočit do sedla a zvesela šwihat dál. Cesta poklidná, jetelná, ne hovna jak na Majlích, víceméně mírný kopce a sem tam vrstevnice. Jede se mi mnohem lechčejc než fčera, dokonce bych řek, že se mi jede moc hesky a vzápětí zjišťuju proč. V Lesním baru sem nechal na špalku batoh s poblitejma věcma. Teda vypranejma poblitejma věcma. Pohledem na hodinky a logickou úvahou zjišťuju, že jedenáct kilometrů návrat pro kraťasy, triko a pantofle mi za to nestojí. Sušený maso mam v předním báglu. Inu, aspoň se mi i nadále pojede lechčejc. Za chvilku dojedu Ondru Sopůška s Petrem Plesníkem, jenom se pozdravíme a řítim se dál.

Než se naděju, vidim směrový cedule odkazující na Paprsek. Po zběsilým a šíleným stoupání ani vidu, ani slechu. To měl Pája nějaký šeredný fspomínky z Mílí, nebo Loudání, který se tu motaj taky.
Taková snídaně na vidličku by tomu slušela, pomyslim si, když zahlídnu chatu Paprsek. Okamžitě taham za brzdu a šinu si to rovnou ke stolům, kde už s famózním výhledem do kraje chystá svojí snídani Verča Gondžálů.

„Vono je zavřeno??“ tážu se Verči vyděšeným tónem hlasu.
„Prej mají zavřeno, ale ty si takovej výřečnej, tak to zkus.“ směje se.
„Dobrý den, my jedeme ten šílenej závod, neměli byste pro nás skývu chleba a sklenku vlažného mléka?“ ptam se jako pravej džentlmen uklízečky, která muj projef vůbec neocenila.
„Pane vedoucí, je tady další!“ houkla směrem dovnitř a luxovala dál. Spoza baru se vyklonil pan vedoucí.
„V osum otvíráme. Počkejte, než bude vyluxováno.“ povídá a dál si hledí svojí práce.
„Ve vosum votvíračka! Paštiku schovej na jindy.“ hlásim Verče zvesela a mířim se kuchat výhledama.

Po pěti minutách přemítání o tom, jestli chrápal víc Pablo nebo já, ftrhnu dovnitř jak tajfun, ale hned se na moment zarazim. Servírka vypadá jak Jana Čápojc. I ty brejle maj stejný. Ale co by doprdele dělala na Paprsku? Naštěstí tadle Paprsková nemluví plzenštinou, ale nějakým polsko-olomouckým dialektem, nebo cotoe. A nemá červenou půlhlavu.

Vobjednávam frankfurtskou polífku, hemenex s dvouma křupavejma rohlíkama, džusíček a kofolu na cestu. Hele, je jasný, že hladovej závodník se na trase spokojí i se smaženým hadrem na nádobí v trojobalu z loňska, ale to, co se servírovalo nedělní ráno, byla doslova hmatatelná něha a láska. Výhledy na Větrov a Dalimilovu rozhlednu, Frankfurt z libovejch párečků v domácí polífčičce jak vod babičky, žádná mrtka z pytlíku zajebaná Kosteleckejma sračkama. Hemenex tak akorát, aby nepřipomínal zaschlý sperma v kapesníku, nebo čerstvý sperma v kapesníku… no prostě tyvole, Pane kuchař, já se Vam na Paprsek klanim eště jednou! Mam takovej dojem, že tady to Pavel svym brzkym fstáváním lechce posral. Inu, už Jan Ámos Komenský kdysivá pravil: „Všelikeré to kvaltování dobré leda pro hovado jest!“ A Komenský, to nebyl žádnej blbec, to byl učitel národů. Ten mušel něco vědět a netahal moudra jen tak nazdařbůch z fusekle.
Než sme po tejdle snídaňovej extázi vyrazili zdolávat další kus trasy, vobjevil se Pepa Vebr s Pavlem Svejkovským alijas Hajnej s Laňkou. Na to, že fčera vyráželi po fšech patálijích až ve čtyři votpoledne, sebou docela slušně mrskli a ztrátu dohnali. Dorazil i Ondra s Petrem a nakonec i trpitel Kulec. Sešla se nás pěkná banda a slušel by tomu půllitr chmelomoku, ale radši sem naskočil na Asocijálka, šoupal prdelí po Brooksu a šinul si to směr Větrov. Chlastat se bude až fcíli.

To co následovalo z Paprsku až k vodní nádrži Krásné, to byla cyklistická něha v tom nejryzejším možným provedení. Tady sem normálně topořil a stříkal. Čížo, todle bylo mistrovský dílo Moravia Divide 2022. Kodrcání byť hezkýma lesníma cestama vystřídaly sjezdy po loukách. Po hladkejch, uhlazenejch, vyžehlenejch loukách. Ale to byly cesty, že takle nevypadala ani D1 eště nedávno. To si moch bez obaf pustit brzdy a řítit se střemhlaf dolů jako orel. Nebo jako kamikadze. Nebo jako kokot. Samozřejmě, že se nejelo jenom z kopce, vopčas se člověk musel škrábat někam nahoru, ale ta radost z předchozí nádhery ho hnala dopředu a než se člověk zase nasral, že už hodinu tlačí, tak zase svištěl dolů. Vono teda bejt třicetistupňový hice, nebo bouřky, nebo Buořky, asi bych si tak nelebedil, ale počasí je prostě buď dobrý a nebo ses blbě voblík.

Nicméně Adamovské údolí, Kutný vrch, Kančí vrch, Dvorský vrch, Vikantický vrch, Rudný vrch, Hanušovický vrch a další vrchy navrch mi udělaly velikánskou radost. Musim do tohodle článku vložit víc fotek, abyste si dokázali aspoň trochu představit, jak moc pěkná ta trasa byla.

V Hanušovicích si voláme s Pavlem Portů co a jak. Informuje mě, že skrzevá samej kvalt rozerval plášť na zadním kole a v Hanušovicích hledá nějakej servis. (J.A.Komenský: Fšelikeré to kvaltování….) Podařilo se mu přes tři lidi sehnat kontakt přímo na majitele prodejny Kostka a ten mu plášť prodal. Mezitim ho jinej místní dobroděj pohostil pivem a kávou. No, pivem, Holbou. Každopádně se dal Pavel dohromady a moch zase pokračovat, což bylo důležitý. Sraz sme si stanovili na oběd ve Velkých Losinách.

Trochu jízdní křeče přišlo za Hanušovicema na Křížovej cestě Potůčník. To už bylo vo dost míň lásky a ani tu něhu sem nemoch najít, natož nahmatat. Naštěstí moje přemítání vo utrpení, zmrtvýchfstání a vykoupení přerušil zase Hajnej s Laňkou, který mě dojeli. Uklidnilo mě, že taky tlačej, ačkoli sou vo třídu jiná jezdecká kategorie. V Horním Bohdíkově dokonce přišel kopec brutální buzerant se sklonem asi 42°C. To už se nedalo ani tlačit, protože kdybych zatlačil, tak se poseru. Kolo tlačilo mě směrem dolů a já si musel trochu zahekat a zaklejt, abych ho dostal nahoru. Zlý zlo. Následovalo zase pár krásných lučních přejezdů mezi Červeným a Lázeňským vrchem a škrundání v žaludku nasvědčovalo tomu, že bych se měl zabejvat nějakým tim gáblíkem. Letmým pohledem na mapu zjišťuju, že Velké Losiny sou coby kamenem dohodil a zbytek dojel na kole kolem obory a lázní.

Beru útokem piceriji Istrije, ale servírka na mě čumí jak kloaka z klokana a navrch do dveří hodí židli, ačkoli je jedenáct hodin a na dveřích cedule s votvíračkou v deset. Inu, taxi trhni, pizdo. Popojeli sme s klukama kousek dál a zaujal mě takovej malej stánek s názvem „Nejenpárek“.

„To prubnem.“ zavelel sem na kluky a už vopíral kolo vo plot. Než sem se vodstrojil, připravil pavrbanku a napojil kabeláž, hoši se zvedli, že tu dál čekat nebudou, když si jich nikdo nefšímá.
„Volové, máte tu fšude cedule, že terasa je bez vopsluhy!“
„My dem jinam, když si nás nefšímají. Nemají tu žádný jiný hosty.“ praví Hajnej a už sedá na kolo a buší do pedálů. Laňka je hned v závěsu.

Čumim na ně jako vejr, ale už se mi nechce balit kabeláž a rozbalovat jí jinde, tak holt du dovnitř vybrat něco k jídlu. Nabídli mi rovnou nějaký meníčko s krémovou polífkou a pastrámi sendvič. Inu, proč ne. Ooouuu, kdybych byl býval tušil, co mi donesou, tak se na celej závod vyseru a jedu na tejdení dovolenou do Velkých Losin.

Lepší polífku sem vživotě neměl v hubě. No dobře, vývar je vývar, kort v kocovině, ale dejme tomu, že lepší krémovou určitě ne. Hovno si pamatuju, co to bylo zač, ale ta hra chutí byla povznášející. To mam rád. Moc rád. Dobrý jídla bych moch degustovat nonstop. A pastrami sendvič? Tykrááávoo! Vomáčka mi srolovala palce na nohou, jaxem uchcával blahem. Fšechnu tudle ztělesněnou lásku a něhu doplnila domácí limonáda chuti duhy. Nebo aspoň takle nějak musí tak jakoby téměř duha chutnat. Nejen párek je pro mě gastrokrál celý Moravy. Jaxem byl unešenej ze snídaně, tak voběd mě normálně vystřelil z treter někam na oběžnou dráhu.

Nažranej, vodpočatej a spokojenej sem už dál odmít čekat na Pavla, protože bych zlemrovatěl a nezvednul se. Pobalil sem svých pět švestek a vyrazil zase ukrojit nějakej ten kilometr. Plán na pondělní servis v Šumperku se zdál bejt dost pasé, když přehazovačka celkem fungovala a hlavně byl Šumperk dosažitelnej už dneska odpoledne. Trochu mě překvapilo, proč nás Číža tahne do velkýho města a zprvu sem byl v okolí groTesca trochu rozpačitej. Ouzký a malebný uličky mě ale přesvědčili vo tom, že Šumperk má svoje kouzlo. Socha matky s dítětem na náměstí ve mě zase evokovala lásku a něhu. Ale takovou tu čistou, totální a bezbřehou… rodičovskou… Tu ničim nenahradíš. Bohugel, ne každej má to štěstí, aby jí poznal. Ale jak praví jedno staročeský přísloví – Cysty páně sou nevyzpytatelné a fšechno má svuj vývod. Teda důvod.

Na Krásné jsem potkal Lukáše Malinka s Martinem Kleckerem. Borci vysmátí od ucha k uchu, evidentně jedou na kvalitní iontový nápoje. Jenže to já jak známo nesmim, páč bych se hned setnul jak kat a zrubal jak dřevorubec. V rychlosti probereme kilometry za Paprskem, Nejen párek v Losinách a schodujem se, že takle teda jo, že tak si to rozhodně necháme líbit. Velebíme Čížu, jak krásnej závod udělal a pějem ódy na trasu. Krása střídá nádheru a něha lásku. Tak to má být a tak je to správné.

Zatimco já poprvý hledal nějaký lejstro, do kterýho mam hodit autogram (na Paprsku mi to skrzevá snídani ani nenapadlo a popravdě ani nevim, jesi se tam někde něco zapisovalo), kluci kopli do pedálů a vzali čáru. Vdechnul sem akorát štyry horký bramboráky a frčel za nima. Jako další zastáfku sem si stanovil Bedřichov. Mapy řikaj, že je tam hospoda, tak bych tam moch povečeřet a eště kousek popojet. Cesta byla výživná, kopcovitá, nějaká ta hutnější vrstevnice taky byla, ale pořád jetelná. Ne teda stoprocentně, to bych musel mít jiný nohy, ale jetelná byla. Bedřichov se projížděl z kopce a jaxem tak hledal hospodu, najednou koukam, konec vesnice. Hmm, tak tady asi pšenka nepokvete. Nevadí, doklepnu to do Tvrdkova, tam určitě něco bude. No nebylo. Leda voda do bidonu. Na todle sou zase lidi zlatý. Viděj zuboženýho pičuse na kole, smradlavýho, s vodřenou drškou, startovní číslo a tak holt se slitujou a trochu vody z kohoutku mu natočej a ani mu do ní neflusnou. Snad.

Každopádně neni čas ztrácet čas, škrundání v břiše zesiluje, svačinu už sem sežral a sušený maso večeřet nechci. Neni zbytí a musim se dopotácet do Rešova. Už mam přes kilo v haxnach, nastoupáno zase zilijardu metrů a únava s hladem začínaj dělat svoje. Lesní úsek už mi vyloženě nechutná a poslední kilometry tlačim i vočima, abych už se domotal do vsi a zomrel tuná. Konečně se to zhouplo z kopce a můžu přestat brečet. Než utřu slzy, už mačkam brzdy v Rešově. Hospoda hned na kraji. Slyšim hlasy, nevidim vchod. Vobjedu hospodu zezadu a tam lidi. Vlítnu dovnitř, kde zrovna mladá paní vytírá.

„Dobrý den, nezlobte se, my už máme zavřeno. Přejete si?“
„Kurvaaaaa!!! Teda dobrý den, nemáte něco k jídlu prosimvás? Aspoň utopence, sekanou na chleba, cokoli..“ žadonim dost úpěnlivě, protože hlad mam jak kráva a sežral bych tak 14 gulášů a vypil štěně.
„Nejedete vy ten závod?“ ptá se paní.
„Nojo, jedu. To sem ale blbej, co?“
„To ste dneska třetí takovej blázen, co tu staví. Stačila by vám hotovka?“
„Cokoli máte!“ dif nevykřiknu radostí.
„Mámě španělskýho ptáčka s rejží, špen….“
„Španěla beru fšema deseti!“ skáču hulvátsky dobré ženě do řeči. „A k pití dvě kofoly.“ vypadne ze mě dodatkový číslo s odporem. Tak moc bych si dal pivo…

Během pár minut mam na stole teplou večeři, rohlíky na ráno xnídani, dvě limonády, sušenku a svolení přespat pod obřím slunečníkem. Klanim se za tu ochotu a laskavost až k zemi, div si vo lavici nerozrazim čelo, majitelé mi popřejou dobré pořízení a šťastnou cestu a se všim tim vybavením mě nechají na pospas osudu. Že prej si nádobí zejtra seberou. Zlatý lidi! Zlatý!

Španěla sem vdechnul na tři sousta, zjistil telefonátem, že Pavel je za mnou docela velkej kus a dneska už mě nedá. Podle hlasu toho měl plný kecky stejně jako já a hledal místo na spaní. Nezbejvalo, než ošetřit techniku, dokud je vidět, rozložit spaní, pověsit propocený hadry pod slunečník a uložit se ke spánku. Vybral sem si závětrný místo a doufal, že pokud bude v noci lejt, zůstanu v suchu.

Dneska to byl fakt dobrej den. Todle ježdění mě baví a přesně takle si představuju bajkpekingový závody. Hesky se svezeš, pokocháš se krajinou a vlastně ti ani nevadí úseky, kdy musíš tlačit kolo, protože víš, že za chvilku zas pojedeš.

Snad to takhle pude i dál. Eště abych ve Šternberku natrefil na servis, vyřešil jak povolit zadní kolo, nechal vycentrovat přední, který dostalo štos při sjezdu v odvodňovacím kanálu a gajdalo jak laple, doladil přehazovačku a bude to vesmírná něha. Moravia Divide se mi kurefsky začíná líbit.

Spokojeně usínam během pár minut za zvuků zesilujícího větru.

The post Moravia Divide 2022 > kapitola 3 – Něha a láska kam se podíváš appeared first on Trempich.cz.

„No tak dem na to.“ ozve se vedle mě.
„Kurva, jakto, že nespim na pokoji sám?“ ozve se v lepce do zvuků tříštícího se skla.

Votočim hlavu a s úlevou zjišťuju, že je to Pavel. Tyvole, ale proč sme voba v jednom pokoji?
Záblesk, hospoda, hektolitry pif….. záblesk, paňáky na baru….. záblesk, tma, noc….. záblesk, telefon, navigace, Balda….. záblesk, ležim na silnici….. záblesk, recepce a vyděšenej Tomáš Zaplatílek….. záblesk, lomcování dveřma….. „Sis splet pokoj blbečku“….. záblesk, spásná myšlenka – tam kde se bude strašlivě chrápat, tam spí Pavel. Domněnka se teda potvrdila a asi ani neměl zamčeno, když sem se vzbudil u něj na pokoji a ne před dveřma.

„Dobrý ráno, kamaráde.“ srší Pavel elánem.
„Di do vole prdele.“ popřeju mu taky dobrý ráno.

Hele, já nechápu, jak si někdo může přát dobrý ráno, když to ráno evidentně stojí za úplný hovno. Si vem třeba fpondělí fpráci. Šestá ranní, Kolbenka, stojíš u soustruhu, máš zalepený voči, pět dní šichty před sebou a kolege vodvedle z mašiny ti popřeje dobrý ráno. No typíčo, toe rekulerní provokace, za kterou by zasloužil pár přes dršku!

Nebo když máš kocovinu jako kráva, čeká tě několik stovek kilometrů na kole pojebaným terénem a ty vlastně ani nevíš kde si, kde je tvý kolo a kde je start. Tak ani todle prostě neni, byť minimálnim náznakem, dobrý ráno.

Nicméně Pavel hodí sprchu a je pryč, než bys řek platim dvacetsedum pif a padenáct paňáků. Chci se zvednout z postele a najít věci. Bod u srdce! AAAAAUUUUU KURVAAAAA!!! S bolestivou grimasou se hroutim z pelesti na zem. Mam podezření, že mě klátí infarkt eště před startem. No doprdele, nemůžu se pořádně nadechnout a bolí mě pravá ruka! Já mam fakt buď infarkt, nebo zlomený žebro a ruku! Dopíči! Kurva! Já sem takovej čůrák! Mamrdů král! Takle to posrat už před startem…

V kleče se rozhlížim po pokoji a skoumam, kde sem co fčera způsobil za skázu. Hele, mam tu i startovní číslo a trekr. No to muselo bejt ántré jak kráva. Vůbec nevim, kde sem k tůtěm věcem přišel.

Co se týká voblečení – kraťasy, dres, fusekle, boty… fšechno bych měl a téměř celistvý. Sahnu do zatahovacího batohu s civilem do cíle, kerej sem měl celou dobu na zádech a tam je něco vlchkýho. Bezva, asi se mi rozkydla bageta s majonézou. Votevřu bágl a tam hmota, která připomíná blitky. No tykrávo… Gde fšude je eště nablito? S hrůzou se rozhlížim po pokoji. Nikde nic neni, ani fposteli, jenom ftom posraným báglu tyvole. Jak se tam ta šavle dostala? Jak? Dyť ho mam problémy votevřít střízlivej. Okamžitě věci peru a mokrý narvu do igelitky a zase do báglu. Jak můžu mít doprdele nablito v zatahovacím batohu, kterej se neskutečně nahovno votvírá a eště sem ho měl na zádech? Nerozumim ničemu. Vlastně rozumim. Vesmír a jeho alkokarma. Čas neuvěřitelně kvapí a tak s vířícíma myšlenkama čistim rypák, přičemž zjistim, že mam dršku rozedřenou na sračky. Akurva! Že bych se v noci holil tupou žiletkou? Spíš to vidim na hrubý struhadlo. A to je dost nepravděpodobný. I když…

Hodim eště rychlou sprchu a jdu hledat kolo. Naštěstí stojí hned u hlavních dveří. Na recepci Ekocentra na mě čumí jak na vraha. Nepamatuju si, že bych někde něco nepřístojnýho vyváděl, ale tyvole fakt za to ruku do hovně nedam. Nasedam na kolo i s báglem poblitých věcí, vodřenou drškou, naraženým žebrem a jedu na start. Nevim kam, ale jedu. Zaplaťpandu, že před sebou vidim taky jednoho vopozdilce. Ten mi ale mizí, když zapluju do večerky pro redbula. Nutně potřebuju nakopnout, abych nezdechnul aspoň na startu. Pak v lese už to bude jedno, fšichni ujedou a já uhynu jak raněný prase. Beru i tři rohlíky a paštiku, abych nechcíp hladovej. Zase vidim někoho s batohama, taxe mu nalepim na zadní kolo a jedem. Na start dorazim úplně vyřízenej asi dvě minuty před výstřelem a hned mě vítá Balda s rozesmátým xichtem a slovama:

„Tykrávo, jak mam vodnavigovat na pokoj někoho, kdo ani neni schopnej artikulovat a říct mi kde je? Jeden blbec jede do Polska a druhej se válí v parku jako raněná svině. Tyvole, vy ste dvojka. Ses fčera holil afaltem?“ uzavírá monolog, bere do ruky telefon a dokumetuje situaci. Video přikládam pod článkem, ať z toho něco máte.

Hajnej se usmívá a ptá se:
„Gdypa ste končili?“
„Tak to právě vůbec netušim.“ vodpovídam popravdě.

Pavel se taky jenom tak hořce usměje, že si vůbec nepamatuje cestu a neví, jak se dostal na pokoj. Verča Gondžálů jenom nevěřícně kroutí hlavou a je třeskutě vidět, že jí je stydno i za mě. No, taky je mi stydno, to jako vopravdu. Je mi hodně stydno a eště víc na zdechnutí, ale dělam samozřejmě jako že nic. Žebro bolí jak zmrd, hlava třeští, na zádech zeblitý věci v báglu ale nedávam nic znát, žejo. Nemůžu bejt za eště většího kokota, než sem už taklenc.

Pixlu vod vypitýho redbula bych nejrači někam zahodil do trávy, ale to by mě Vesmír sejmul naříznutou tepnou, nebo tak něco. Tajně doufam, že u Číži v autě bude nějakej pytlík na vodpadky, ale než se stačim probrat a setřídit myšlenky k otázce, pošle mě do kempu do koše. Holt se jdu provětrat a jakoby tak trochu možná se dát dohromady, ať tyvole fakt přečkam aspoň startovní výstřel.

Konečně je vodstartováno a magoří se dávají ihned do trháku. Tak určitě. Na takovým dlouhým závodě je třeba nastoupit hned na startu a vydobít si svojí pozici ve startovním poli. Proto se schovávam na chvostu a s povzdechem vyrážim, až když mě pobízí organizátoří, který už chtěj zabalit startovní koridor.

Každej závod začíná nějak zvláštně a Moravia Divide začíná přímo na Konci Světa. Jo, přesně takovou ceduli maj umístěnou před startem v Račím údolí. Konec světa. Tak to sem fakt zvědavej, kam trasa povede. Po pár prvních metrech nenasvědčuje nic tomu, že by měla vést do pekla. Samozřejmě se kolem zříceniny hradu Rychleby jede dle očekávání do kopce, ale nic šílenýho. Jenom doprdele netušim, proč sem nevodevzdal baťoch s civilem do pořadatelskýho auta a tahnu ho sebou.

Sjízdná cesta, pomalu stoupající se stává mým chlebem a přítelem. Na to, v jakým sem stavu a že mam naklepaný žebro, se mi jede dobře. Stoupání neni prudký a tak se z 330 do 570m.n.m. dá šlapat i na lechčí převody.

Míjim Hajnýho s Laňkou. Hajnej urval patku. No ale fuj, toe začátek. Je mi ho líto, kluka, ten měl na dobrej výsledek do první patnáctky a takovou karmu si nezasloužil. No ale moje zadní přehazka taky vydává podivný zvuky. Narozdíl od tý Pepovo furt funguje, tak tomu nevěnuju moc pozornosti a hobluju dál. K Jesenickej Oboře je to vlastně taková poklidná jízda střídavě nahoru dolů. Na Dřinový vrch už je to trochu dřina, nebudu řikat, že ne, páč se sjelo spátky na 330 vejškovejch a lezlo znova kolmo vzhůru. Ve stoupání se pokračovalo až k polskejm hranicím. Přehazovačka začínala vyloženě skučet a převody začínaly střílet jako divý. Super! U hraničního kamene vdechnu paštiku s rohlykem a pak pokračuju na Borůvkovou horu (899m). Tam první spásná kofola a po ní nádhernej táhlej sjezd. Jupipí, na todle sem čekal! Až se svezem po dobrej cestě, kde nebudou přes cestu vyvrácený kořeny, metrový balvany a nebudeš se bát pustit brzdy. Úplně zapomínam na bolesti fšeho a užívam si jízdu. Takle se to v menších a delších úsekach střídalo nahoru a dolů až k Zálesí, kde se mi přehazovačka totálně rozesrala. Úplně na mrtki. Pružinka přestala napínat řetěz a ten se mi motal do drátů zadního kola. Musel sem tam mrsknout jeden převod a přehazovat maximálně velkej a malej tác vepředu, přičemž z velkýho na malej sem musel pokaždý zastavit a řetěz ručně dopnout. Takovou jebaninu v houpavým terénu vyloženě chceš. Kort když mi při každým slejzání z kola velice příjemně bodne v tom skurveným žebru a do hlavy mi jebne baťoch s vypranejma blitkama, kterej sem zapomněl poslat po Čížovi do cíle. Vesmírná alkokarma pokračuje. Díky moc, minulej Pichu, ty zasranej kreténe vylitej! Ne, prostě nesmim vzdát a jedu dál. To se nějak poddá a budoucí Pich problémy určitě vyřeší.

Do Nových Vilémovic by to za normálních okolností svištělo, ale tyvole, když si prostě nemůžeš přehodit, je to fakt jízda úplně napíču. Jsem psychicky rozloženej na prvočástice a těžko se dávam dohromady. Dojíždí mě Pavel a vypadá fpohodě. Bodejť by ne, když nemá alkokarmu.

Pokoušim se ho držet, ale moc mi to nejde. Buď šlapu po rovině jak kašpárek a stojim na místě, nebo musim pod každým kopečkem zastavit, přehodit na skoro nejlechčí převod a zase šlapu jak kašpárek, nebo jedu z kopce, ale nemůžu se do toho vopřít a trochu to rozjet, protože šlapu jako kašpárek. Nebo spíš jako čurák.

Ke slovu přichází pomalý psychický umírání, kdy bych si nejradši sednul někam na pařez a brečel fsteky. Já sem takovej kokot. Píčusů král! Zmrd vypitej! Jako kdybych nevěděl, jaký mi pak Vesmírek dělá srandy. Dobře mi tak. Cestou přemítam, jestli mi zničený utahování BOA na levej botě, ztracený rukavice s gelovejma vložkama, naražený žebro, skurvená přehazovačka, roztrženej dres, vodřenej rypák, poblitý věci v batohu a vostuda, kterou svět neviděl, stály za to. Nevim no. Každopádně teď už s tim nic neudělam. Teď se maximálně ze fšech nastalejch okolností vyseru čůrákem a vychčíju prdelí.

Pavla asi taky dostihla alkokarma, páč zase kuchnul plášť ve sjezdu na kamenech jako 2019 v Tatrach. Tim pádem sem ho zase dohnal, jinak už bych ho dneska nepotkal.

Pomalu mi dochází pití, ale za pár kilometrů by měl bejt pramen s krásnym jménem Peklo. Takže nakonec se z Konce světa do Pekla jede. Aby toho nebylo málo, pramen je vyschlej a v bidonu už nemam ani slzu. Naštěstí je to vod pramene až do Skorošic téměř z kopce a jedinou zastávku tak podniknu jenom u Nýznerovských vodopádů skrzevá fotku. Ve Skorošicích sme chtěli s Pavlem zavítat do hospody kousek vod trasy, protože hlad už byl neuvěřitelnej. Nakonec tam byly hospody dvě, ale ani jedna neměla votevřeno. Fakin! S vodou mě zachránila taková sympatická slečna, kterou neděsil muj zjev a zápach. Chvilku sme s Pájou rozmejšleli, že bysme to střihli rovně dva kiláky po asfaltce do Žulový, kam trať voklikou míří, a pak se zase vrátili do Skorošic, abysme se znova vydali po trase opět do Žulový. Naštěstí se mi na chvilku vzpamatovala přehazovačka a tak sme se rozhodli, že tu dvacku voklikou po trati eště cvaknem a najíme se tam až pak, abysme se nemuseli vracet.

Pod Lánským vrchem potkáváme Aleše Melichaříka, kterej pro chvost startovního pole nechal na kopci pivo za odměnu. Je to pašák. Podle Pavlovo výrazu po napití to ale bylo pivo spíš za trest, neb bylo teplý jak chcanky. Já nevim, nepiju, mě ta alkokarma stačí. Bojim se votevřený zlomeniny klíční kosti a varlete zamotanýho do řetězu. Výhledy z vrchu jsou fantastický a obdivuju takovej dřevěnej kostel v dálce. Eště se pokocháme obříma židlema a stolem a pádíme dál.

Na rovinkach a s funkční přehazkou to sviští jedna dáseň. Lobotomíkovicema prolítnu jak vítr a než se nadějem, vopíram kolo před hospodou U Potoka. To, že v názvu popletli jedno písmeno a hospoda se měla jmenovat U Patoka, sme zjistili až po objednání občerstvení. Teplýho neměli krmě cikána u automatů, kam poctivě sypal dáfky, vůbec nic. Ve snaze naplnit žaludek aspoň nějakou hmotou, vobjednáváme si každej dva utopence a kofolu. Vyndat ty štyry spuchlý buřty ze sklenice trvá postarší servírce skoro třičtvrtě hodiny. To jenom stojíš u toho báru a žasneš. Za tu dobu už sem si moch u vjetnamce v nedalekej večerce koupit věci na guláš i s kastrolem a uvařit ho na plynovej kartuši. Utopencí sou navíc vodporný a nedaj se pozřít. Jenže hlad je hlad a gdovígde se zas něčim nacpu. Než opustíme nevlídný pohostinství, stačim na něj během ohnědávání mísy napsat negativní recenzi.

Zmar Žulový podtrhuje křížová cesta na Boží horu ke kostelu Panny Marie Bolestné. Číža vyhrožoval, že na trase bude pár úseků, kdy bude třeba kolo tlačit a todle je jeden z nich. Ačkoli dobře vim, že sem vede i mnohem schůdnější cesta, jsem na úsek psychicky připraven a nehodlam tu bědovat, i kdyř přehazovačka zase vypověděla službu. Úsek je nekonečnej a přes veškerou připravenost na jepky si párkrát zakleju. Na alkohol, na slabou vůli, na karmu, na kameny….. a nakonec teda i na Čížu. To by bylo, aby za moje problémy nemoch i organizátor.

Z blízka ta blbá dřevěná stavba vůbec nevypadá tak skvěle, jako před dvěma hodinama z dálky. Potim se jak vrata vod chlíva a vůbec mě nezajímá, kdo to tu kdy postavil a proč. Sedam na kolo a jedu dál. Zase se to tak hezky mírně houpe po krásnejch cestach a nebejt tý vymrdaný přehazovačky, jelo by se mi fakt kurva dost dobře, ale takle sem nasranej jak senkrovna, páč sem celej zamrdanej vod šmíru, žebro mi hoří a zátylek mam vod baťohu vomlácenej jak dostihová kobyla. Přehazovat ručně celej závod fakt nebude úplně topofka. Chuť kolo zapálit, popel zaméct na hromádku a tu pak znovu zapálit, se zvětšuje do obřích rozměrů. Ale vidina těch kokotů fpráci, jaxe mi smějou, funguje jako kvalitní hasičák.

„Vydrž, Pichu, vydrž, hůř už nebude.“ uklidňuje mě Vesmír. Snad má ten parchant pravdu.

V podvečer dorazim do Horní Lipové, kde Pavel doporučoval restauraci Kovárna, že prej už jí má vyzkoušenou. Nekecal. Jídlo bylo fantastický, akorát to obsluze dýl trvalo, páč měli uvnitř nějaký hromadný mecheche, ale byl jsem na toto ihned upozorněn, takže nema problema.

Pavel nakonec zamířil rovnou do Lesního baru nad vesnicí, kde si hodlal vopýct buřta. Na ty já ale spolejhat nechtěl a tak sem počkal na Verču a s tou pak poklidně povečeřel. Během konzumace se mi podařilo Jardovi Vacků nastínit, co mam s přehazovačkou a jestli to pude spravit. Jarda je takovej muj vrchní onlajn servismen. Bambuch žehne takovim milim lydem! Něco se nam podařilo dokomunikovat, ale už nebyl moc čas to zkoušet, neb se stmívalo a taky se solidně vochladilo. Verču jsem nechal na pospas osudu a vyrazil za Pablem do Lesního baru, abych se cestou do kopce zahřál.

Inu, zahřál. A ne málo. Dorazil jsem schvácenej jako kráva, rozbalil spaní, přiložil do vohně, vlil do chřtánu dvě limonády a skočil do spacáku. Jaxe řiká, ráno modřejší večera. Usínam s myšlenkama nad tim, jestli tu zamrdanou přehazovačku zvládnu rozebrat tak, aby mi pružina nevystřelila voko a jestli se dá zapálit ta hučící řeka, co dělá neskutečnej kravál.

Schoř fpekle, ty mokrá čupko, já chci spát!

The post Moravia Divide 2022 > kapitola 2 – Zlý ráno vespolek appeared first on Trempich.cz.

„Si přectafte, že mi takle volá Číža a prej, Baldo, přijeď vyhrát. Potřebuju tady vítěznej typ, někoho, kdo potáhne závod. No a tak sem přijel a vyhrál, viď.“

Řveme smíchy tak, až nam tečou slzy, protože nic blbějšího si ten vůl vymyslet nemoch. Teda kromě vítězství, páč fakt nultej ročník vloni vyhrál. A co sem viděl z fotek, tak za dost krutejch povětrnostních podmínek, takže rozhodně Baldovi klobouček.

Přidává se Pavel Portů, že Čížovo závody jezdí, má je heský, za pár peněs a fšechno je pojatý takovým rodinným stylem. Ten večer u Tonyho padne eště mnoho pif a mnoho chvály na Čížu. Tim je základ neúspěchu a utrpení položen. 1500 vočí startovný neni nic, co bych nezvlád a tak se pod tíhou nepředvídatelně vypitejch pif přihlašuju na závod. Fpřípadě neúčasti pude aspoň částka na dobrou věc, to je taky supiš.

S tréningem to jako normálně nepřehánim, abych se zbytečně nevyčerpal už před závodem, nebo si nedejbože nepřivodil zranění. Na druhou stranu je pravda, že mi nějak to ježdění na kole chutná, krosim to venku i v mínusovejch teplotach a tak nějak pravidelně nepravidelně i s delšíma vyjížďkama, ale pod sto. Za období vod ledna do dubna mam naježděno asi nejvíc v životě. Kolo drží, tělesná schránka taky, vypadá to, že bych oproti předchozím pokusům nemusel bejt nepříjemně překvapenej hned po startu.

Číža nás postupem času zavaluje krásnejma fotkama z trasování. Taky slibuje, že trať bude víceméně jetelná a nepříjemných úseků, kde je třeba kolo tlačit, bude minimum. Žádný Míle, nebo Loudání. No hurá tyvole, konečně se svezeme na kole a nebudem tlačit i z kopce jak zvadlý čůrácí! Začínam se fakt těšit. Tejden před Moravia Divide si cvičně střihnu krásnej závod „Forestovo vrcholy“. Samozřejmě s tajnejma bonusama, který trať protáhnou na heských 80km i s cestou domů. Nohy fklidu, kolo fklidu, to by bylo, aby nebylo a letos sem konečně nedokončil ultrazávod. Plán je nikam se moc nehnat a s perfektním rozložením sil dokončit fsobotu. Při dokonalej konstalaci vesmíru, krásným počasí, bezproblémovej technice, pevným zdraví a hladkým průběhu už fpátek. Ale toe vlchkej sen.

Na společnej debatě závodníků se krom fotek z trati řeší i obsazení vlaků a kola. Z nějaký Řitky u Praskoles už je volný jenom jedno místo pro bicykl, jinak smůla a jedeš na start po vlastní ose. Kupuju teda vobratem lupen i s místenkou. Poprvý v životě pojedu pendolínem. Až do Homolouce. Čtyři hodiny jízdy se budou po noční hodit a hesky se před startem prospim.

Druhou práci mam předem rozvrženou tak, abych moch už tejden před fpoklidu začít s přípravama. Samozřejmě se fšechno zesere úplně do maximální možný míry, takže ještě dva dny před odjezdem řešíme nabídku pro zákazníka, co si fspomněl, že by fčera potřeboval provést práce. Tim pádem si kolo začnu ladit na poslední chvíli. Novej řetěz, destičky a tak podobně. Kazetu samozřejmě nikdo na poslední chvíli nemá… Nebudu ale řikat, že todle sem nepodcenil. Kolo mělo bejt v rychtyku dva tejdny před závodem a pak už na něm nikdo neměl sedět. No a taxe stane, že řetěz po výměně trochu cvrká, ale snad se podá a trochu se vytahá. Horší je, že destičky drhnou jak kráva a nemůžu je doladit. Po dvou hodinach povolování a utahování mam i přes rady Jardy Vacků tik ve voku, třas v jednej ruce a v druhej benzín se sirkama. Volam Peťovi Marků, jesi mi nemůže zachránit život a okamžitě situaci vyřešit.

Zavalenej prací srší nadšením a povydá:
„Tovížejo, přijeď, dyť já mam hovno co na práci takle před sezonou, taxem rád, když můžu něco někomu udělat na počkání.“ pousměje se do telefonu.

Během půl hodiny jsem u něj a za deset minut odjíždim. Inu, profesionál, to se pozná. Trochu mě eště zaskočí otázkou:
„Tyvole, copa ten zadek, nestřílí Ti to? Vepředu máš ten převodník taky pěkně nasračky.“
„Nee, fpohodě, trochu to cvrká, ale nic zlýho. Počítam, že po závodě proběhne kompletní výměna.“ uklidňuju Petra a hlavně sebe. Peťa pokrčí ramenama a nechává mě bejt. Beztak už nemá smysl cokoli řešit. Začínam mít špatnej pocit, že techniku sem moch připravit líp.

Ještě jdu bajk trochu provětrat a žádný zlověstný zvuky se vzduchem nelinou, což mě trochu uklidňuje. Neni nač dál čekat a můžu ho ověsit plnejma taškama. Bajkpeking nejedu poprvý, podle několika předpovědí větřim dobrý počasí. Beru minimum voblečení. Akorát suchý na noc, ať nespim ve spoceným. Toe zralý na nějakej zápal plitz. A fakt nechci kašlat jako Chrt na Majlích 2019, to bylo legendární

Jediný co vezu navíc a vůbec nepoužiju jsou voděodolný návleky na boty. Jestli mě něco vyloženě sere, tak mokro v botech. Z toho sem dycky dost smutnej. Já voschnu, ale nohy ne. Jakmile sou mokrý, smrdí to puchejřema a konečnou. Tomu bych se rád vyhnul a návleky jsou skladný a uvezu je. Věci sem hesky vytetrisoval tak, že mi zbyla eště čtvrtina báglu na řídítkach volná na jídlo. Mam radost, páč minule sem to vozil v igelitce vomotaný kolem brašny. I ftom mam heskej systém. Veškerý spaní vzádu, zbytek v předním báglu, takže netřeba lovit ve vobou najednou, co sem kam dal, jako na prvních Majlích.

Den dé je tady. Jsem lechce nervózní. Musim to tyvole doject! Bylo by fakt trapný, ani na třetí pokus nedojet. Úplně vidim ty škodolibý xichty a kecy:
„Ty se na to vole vyser, dřeváku! Hahaha, buď přejedeš psa, nebo si marnej, nebo si něco uděláš.“ Ty hovada fpráci by se smáli tak, až by šli do záklonu a viděl bych jim na mandle. Nejenom že by se mi smáli kvůli Spartě, ale i kvůli nedokončení závodu a to se prostě nesmí stát. Musim za každou cenu doject. Pro klid duše. Fyzický selhání se nepřipouští a technický závady taky ne.

Po noční dorazim domů, zhltnu snídani, rozloučim se s rodinou a pomalu vyjedu na nádraží. Času dost, xvačině zakoupim dvě bagety, limonádu a jdu do na perón. Fšimněte si prosimpěkně, že piva sem nekoupil žádný! Jednak bych se fakt chtěl ty čytři hodiny prospat a druhak jedu sám, páč sem úmyslně vzal vlak ve vosum hodin a ne v devět jako Balda, Hajnej a Laňka. To bych se střízlivej nedožil ani Rokycan tykrávo. Chlastu se chci během závodu vyhnout, páč je známo, že nevim, kdy přestat. Notabene mi nohy tuhnou hned po jednom pivu a to je velký špatný. Prioritou je dojet a pak se zrychtovat jak hovado.

Vlak je tu, mrsknu kolo na hák, sednu do sedadla a zavíram voči.

„Uááááááááá!!! Neeeeeeeeeeee!!! Mamiiiiiiii!!! Ať mě nechá!“ řve tam nějakej smrad na celej vagón.

Máma vod čtyř dětí nestíhá, kterýho fakana pofackovat dříf a její starej radši dělá, že spí. No, todle na spánek nevypadá ani u něj, ani u mě. Zejména, když mi hlavu vopřenou vo vokýnko přetáhne roletkou vjetnamka sedící za mnou. Paráda. Radostí úplně topořim.

Přes veškerej nekomfort se mi nakonec skrzevá únavu daří klimbnout, ale průvodčí je úplně uprdele, že sem po noční a chce vidět jízdenku. No prosim, to sem si chrupnul. Vesmírku, díky. Dochází k nějakýmu nedorozumění, páč mam sice koupenou jízdenku, ale na kolo mam jenom rezervaci, nikoli lístek.

„Neny poroblem paný, zapalatym sotopadenást korun.“ řikam lámanou vjetnamštinou, abych jako udělal na oplátku humor, když mě ta vjetnamka za mnou jebla roletkou do lepky.
Poroblem to nakonec docela byl, páč průvodčí nějak nemohla načíst ze systému další vlak kerym sem měl ject a půl hodiny se prcala s tim, že nejde zadat kolo a nemůže mi prodat jízdenku. Nakonec mi prodala celodenní a bylo to. Eště že sem si nemusel koupit celej vagón pro sebe. Na společným pokecu plzeňskejch bajkerů už se množí dotazy typu kampa jedete a copatoje za akci

„No tyvole, na Moravia Divide, jaxme se o tom posledně bavili.“
„Já vo ničem nevim.“
„Tykrávo, Balda celej večer nemluvil vo ničem jiným, než jak mu Číža volal, že má závod přijet vyhrát. Hrozně se tomu fšichní smáli.“
„Hm, to je škoda, že to nevim, to bych jel taky.“

Nemam sil na todle jakkoli reagovat, páč takle je to téměř pokaždý. U piva se fšechno vodkejve a pak hovno hovno. Ale dělam to taky samozřejmě, nejsem jinej.
Než se naděju, sme v Homolouci a je čas vylézt hesky nevyspalej ven. Další spoj jede až za hodinu, tak mam čas se pokochat krásama homolouckýho nádraží. Je to tu samej divnej votrapa a tak jdu na jistotu sednout do nádražky na terasu.

„Dobrý den, pane, co si dáte?“
„He pyčo?“ odpovídam mu po jejich, abysme se snáz domluvili.
„Prosím?“ čumí na mě jak na debila a tak si radši normálně vobjednávam jednu břečku. Ačkoli sem se chtěl alkoholu vyvarovat, loknu tam dva Budvary a další dvě plzeňský kupuju do vlaku. Spát už fakt asi nebudu. Vlak má necelých půl hodiny spoždění a jakmile zabrzí, na perónu se vobjevujou další tři závodníci, zatimco jeden už kouká z kupé. Průvodčí se chytá za hlavu a polohlasem běduje:

„To se v Zábřehu poseru, to se v Zábřehu poseru.“

Kluci sou nějak zamlklí. Podle mě si je ten jeden borec povědomej z cesty do Sedlice 2019 moc dobře vědom, kdo jsem a obává se výtržností. Nic se ale samozřejmě neděje, neb po dvou Budvarech rozhodně nenastává situace „penisoutside“. Nejvýřečnější z kupé je jeden cizí pán bez kola, s pivem v ruce, kterej se zeptá, kam jedem a cotoe za závod. V Zábřehu se z perónu vozejvá veselej hlahol a známý hlasy.

„Uhni vole, strč si ten krám někam doprdele!“ poznávam Baldovo hlas.
„Kolobrndu tam eště musíme nacpat!“ poznam i Páju Portů.

Okamžitě za nima startuju ze ztichlýho kupíčka a řvu na celej vagón:

„Nazdar kokotí! Rád vás vidim, vy spuchlý vagíny!“
„Hele ho, blbečka.“ vejská vesele Balda a už natahuje pravici k pozdravu stejně jako Pavel.
„Todle je Hajnej a todle Laňka.“ seznamuje mě hned s kolegama a votvírá pivo. V prostoru pro šest kol se tísní asi padenáct bicyklů a šedenáct lidí.

Bez průvodčího, kterej venku šeptá:
„Já se poseru, já se poseru.“

Debata je i přes rozmačkaný koule vo řídítka velice plodná a veselá, a řekl bych, tak nějak mnohem intenzivnější, než v kupé. Hoši z kupé co chvíli vybíhají kontrolovat, jestli jim neničíme vozovej park nepřístojným chováním, ale vzhledem k tomu, že jsme museli zaujmout jednu polohu a ftej vydržet až do Lázní, nedalo se s ničim hejbat, natož cokoli ničit.

V Lipové Lázně vystupujem z vlaku a čekáme na příjezd osobáku. Na to, kolik je tu lidí, by měli přijet osobáky tak tři. Balda jde do lokálky přes mrtvoly. Cikánku i s kočárkem zahodí do kolejiště. Jiný dítě, co už nastupovalo na schůdky, strhne za límec se slovama: „Uhni mladej, starší mají přednost.“ a nastupuje do vlaku i s bajkem, přičemž eště stihne dát kopačku na žebra nějakýmu důchodci, kerej se mu omylem otřel vo fungl novýho bajka. Když vidim, jak se nasraná cikánka začala roščilovat a první to vodnes plešatej Pavel, protože asi skinhýd, nebo co, radši dobrovolně vopouštim kolejiště a jdu hledat hospodu.

„Na todle se můžu vysrat, jedu dalším.“ slyšim za sebou Páju.

Zatimco se zbytek souká do vlaku, nebo vydává po vlastní ose, my vyčekujem, že další spoj jede za hodinku a taxe posunem do nejbližší knajpy. Čas akorát na dva kusy a klobásu. Holba byla teda neuvěřitelně hnusná, až odporná, takže už se těšim, až dorazíme do Javorníka, kde má pro závodníky Číža připraveno sto pif.

Do dalšího spoje nastupujeme s Pavlem sami se strovůdcem, průvodčí a průvodčí v zácviku. Hlavně že se museli fšichni hrnout do prvního vlaku jak ofce.

Do Javorníka se dokodrcáme vo hodinu dýl než ostatní a hned míříme za nima do hospody. Přecejen stopif by nemuselo pro fšechny stačit a tak je dobrý si utvořit rezervu. Asi ste pochopili, že předsevzetí nepít už dávno vzalo za svý a se spánkem si to taky nějak pořeší budoucí Pich, zatimco ten současnej trochu zapaří. Ke stolu eště přisedá Tomáš Zaplatílek, kterej dorazil po vlastní ose z Grenoblu. Tyvole, z Grenoblu, rozumíš?? Ten kluk má tělo samou šlachu a váží i s plně naloženým kolem pořád vo půlku míň než já bez kola a vysranej.

Laňka slaví krásných padenáct a tak hned vzduchem lítaj paňáčky. Pochází kousek vod Nepálu, Hajnej severně vod Plzně a tak je vo čem mluvit. Chřtány se pomalu a jistě plní pivama, účet čárkama všech druhů a velikostí, předstartovní nervozita je tentam a slunce pomalu zapadá. Spolustolovníci se rozprchaj na přednášku a my s Pavlem zůstali sami u stolu. Holt přijdem vo pár minut dýl. Ještě nějaký pivo na zakončení a že pomalu vyrazíme aspoň vyzvednout číslo. Jazyky už těžknou, ale při placení na baru jeden z nás eště horkotěško zamumlá něco vo posledním šláftruňku a že pak už fakt, ale fakt vyjedem.

Jestli mě paměť neklame, jakože je dost dobře možný, že klame, došlo i na votočení a pak teprve vodchod. Eště si velice mlžně pamatuju, jak jdu ke kolu, Pavel zmateně vyráží do Polska, já do městskýho parku a pak nic. Až ráno. A nedá se říct, že bylo dobrý, to vůbec. Vesmír mi opět připomněl, že jakýkoli moje opilecký estrády bude tvrdě trestat, jako na loňskejch Majlích. Velice tvrdě, nemilosrdně a nekompromisně.

Todle bude kurefsky bolet.

The post Moravia Divide 2022 > kapitola 1 – Předstartovní nervozita appeared first on Trempich.cz.

Hele, to je jednoduchý. Registrace je veliká sázka do loterie a že se povede přihlásit naráz mě i Chrtovi, to nikdo nemoch dopředu tušit. No a když už se nam to nějakym nedopatřením vesmíru povedlo, byla by hrozná blbost registraci stornovat, nebo ne? Zachovali byste se jinak? Fakt byste registraci zrušili? Jasně že ne. Ani my. Taxme prostě vyjeli. Kdo se bojí, sere v síni. Domů na gauč za tebou zážitky samy nepřijdou, tyvole.

Čim víc nám lidi řikali, že tam umřem, tim víc sem se na závod těšil.

Na perónu v Praze nás závodnící měli za exoty, šašky a buzny, věštili nám konec do třech dnů, smáli se mejm sedumadvacítkam, že prej mam dětský kolo, ale nakonec sme svou kůži neprodali tak lacino, ne? Dá se říct, že nam přálo počasí, takže sme asi měli kliku, ale počítam, že jakmile člověk prolomí hranici nekomfortu, je úplně jedno, jestli na něj z nebe padaj hovnama s háčkama, nebo jede ve vedru s úpalem a zápalem plic.

Nikdo nás, ani vás, potažmo další a další nováčky nemůže připravit na takovejdle závod. Tisíckrát vám můžou vo zážitkach ze závodu vyprávět, varovat vás, jak sou Míle těžký, a stejně si nikdy ani z jedný třetiny nebudete umět představit, jak moc vás zničí, sešrotujou, rozemelou, sežerou, vyzvrací a vyserou, aby vás semleli znova. Nás taky varovali. A ne jednou. Venca Batěk radil jediný – jezdit, jezdit, jezdit. Já se obávam, že s vyježděním to nemá nic moc společnýho. Podle mě se daj Míle dojet i když máte hovno naježděno. Ovšem musíte mít vo to víc dovolený, nebo volna a kurefsky zocelenou hlavu. Ta vás totiž nesmí zradit ani jednou. Mrdu na kole dáte dohromady. Servis vás zdrží, ale hmotný součástky se daj dycky sehnat, poladit a tak. Věřim tomu, že i Pavel Portů by ročník 2019 bejval dojel, kdyby se z nastalý situace neposral, brndu dotlačil do civilizace a tam sehnal pomoc. Ale hlava, ta ukončí veškerý snažení.

Když pominu votevřený zlomeniny a jiný vážný úrazy, který sou každoroční součástí závodu, tak Chrt dojel i přes zápal plic, Petr Ozogán došel s mletym masem místo chodidel a prstů na nohou. Určitě tydle dva nebyli sami, koho potkali nějaký zdravotní trable, takže vidíte, že ty se taky překonat daj, ale hlava, to je kámen úrazu. V ní se složíš jenom jednou. Jenom jednou začneš myslet na konec a už si fprdeli. Už se toho pocitu nezbavíš a musíš s nim bojovat denodenně. Místo aby ses pral s tratí, pereš se sám se sebou. Ne nadarmo je motem Majlí: „Vzdát můžeš až zejtra“. To je tak hluboká a čistá pravda, až to praští.

Dobrý rady do závodu podle mě ani neexistujou, protože budete stejně mít vypnuto a na všechno zapomenete. Zůstane vam jenom kolo, jídlo, vyměšování a spánek. Nic víc Vás stejně zajímat nebude.

Mrkněte na autentický video ze závodu dole pod článkem. Honzík Götzů to vystihnul naprosto dokonale

Jenom kretén vymyslí takovej závod a jenom bezmozek se ho zúčastní. Šel sem hluboko, našel dno a skrz dno se prohrabal do pekla. Míle sou jinde. DÍKY!

Todle si mohli přečíst ráno dobrovolníci na CP2. Jo, psal sem to já. V noci, nalitej.

Honzovi Kopků se zpětně z celýho srdce vomlouvam, páč mu muselo zvonit v uších minimálně dvacetsedumkrát denně jenom vod nás. Nadávek na jeho adresu proběhlo fakt strašně moc, ale svědčí to vo náročnosti závodu. Nikdo nenese za naše činy vodpovědnost, to je jasný, ale nam se dycky tim klením tak hezky ulevilo. Promiň, Honzo

A tisícerý díky za realizaci myšlenky zorganizovat takovejdle extrémní závod. Kdybych měl Míle charakterizovat jednou větou, bude znít asi takhle – Životní zážitek, kterej mi přes všechno utrpení vyloudí na tváři úsměv. Kdybych je měl charakterizovat jednim slovem bude to – BOLEST!

Krásný na celej tej bolesti bylo navázání novejch přátelství, který sou vopravdový. Na svatomartinskou projížďku za husičkou a pivkem se nás sešlo šest Mílařů. Je neuvěřitelný, že Honza s Adamem přijeli z Krakonošova do Plzně přes celou republiku. Vstali ráno ve čtyři, sedli do auta a dorazili. Jenom kvůli tomu, aby viděli naše xichty, dali si husičku a pivko. Tato a syn tyvole. Borcí. Stejně tak Jirka Mašků, kterej skrzevá zaneprázdnění přijel z Budějc autem aspoň večer na votočku na jedno malý pivo k Tonymu do chýše. Dodneška sme v kontaktu a sem za to hrozně rád.

Ftipný na celejch Mílích je, že v cíli se žádnej euforickej pocit nekonal. Prostě sme akorát úplně vyždímaný projeli pod vobloukem s nápisem CP2 a šlo se domů. Dojel si, nazdar, tady máš lahvoně a di se vykoupat vole, smrdíš jak zablešená cikánská maringotka. Možná dostaneš na párty dres.

Ale kdo si myslel, že už nás nikdy na startu Mílí neuvidí, má smůlu. Přestože sme se ve finiši pětistovky bili v hruď, že už nikdy v životě ani potom, samozřejmě pojedeme. Ročník 2021 je náš. Mě votrnulo asi za tři dny, možná i dřív, protože sem egoistickej sráč a nedá mi spát myšlenka, že bych něco nezvlád. Jirka Sládků měl jasně daný hned vod začátku, že musí jet Míle znova a celý. Chrtovi trvalo skoro dva tejdny, než nakonec taky uznal, že budeme muset do Nové Sedlice znova.

Takže přátelé, musim vás zklamat, eště vo nás uslyšíte.

Tedy konec blogu 1000 Mil? Ale kdepak. Pokračování příště. V roce 2021.

Pich

pées: Gratulace všem dokončivším účastníkům ročníků předchozích a hodně štěstí všem účastníkům ročníků budoucích.

The post 1000 MIL > Zbytečný dodatkový číslo – aneb myslel si, že je to známka panku appeared first on Trempich.cz.

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Na to, že měla hospoda zavírat v deset, trochu se situace začínala vymykat kontrole. Nejdřív došel sud dvanáctky. To večírek zakončil Chrt s Jirkou Mašků. Pak došel sud desítky a vodešel Honzík Götzů. Na rozloučenou šeptal Ádovi, aby si nezahrával s vohněm a přestal se mnou držet krok. Pak došla jedna kořalka a zabalil to Jirka Sládků. Měl recht, po patnácti pivech už se kořalky nemíchají.

No, zůstal sem jenom já s Ádou a slečnou. Letitý zkušenosti mi řikaly, že nejsem ten, kdo dneska zasune. Jednak nemam co, páč ta spuchlá niva se furt nehodlala probrat k životu a druhak sem ženatej s nejlepší ženou vesmíru, takže netřeba strkat Brumbála do Mrzimoru. A taky by slečna mohla bejt pomalu moje dcera. (Kurva, už sem fakt starej, když můžu todle říct. Dohajzlu. Eštěže duševně je mi furt puberta.)

Nicméně jejího pomrkávání na Ádu si nešlo nevšimnout a tak sem rozjel vlhkostroj.

„Reprezentant na lyžích to je slečno, rozumíte? RE-PRE-ZEN-TANT!“ mumlal sem na ní hláskovaně, aby to bylo dost přesvědčivý. Naštěstí jí paňáčky taky trochu naložily, tak se jí místo ťukání na čelo rozsvítili voči a udiveně se zeptala:
„Reprezentant, jo?“
„No jasně, jeden z nejlepších.“ pokračoval sem blekotavě v masáži.
„Slečno,“ naklonil sem se k ní tajuplně „dneska sem ho viděl ve sprše a ten má tělo vysekaný jako Spartakus.“
„Ježišmarjá.“ vzdychla děvčica a bylo vidět, jak jí vlhnou gaťky.
„A to nemluvim vo tom, že má místo klobásy štangli vysočiny.“ vynes sem trumfový eso.

Asi měla chuť na salám, protože si mlsně volízla prst až po předloktí a už z Ády nespustila voči.

Ten se jenom smál, škytal a řval na celou hospodu, že sem hovado. To se nedalo popřít, protože sem třeba vůbec nevěděl, proč sem v knajpě bos a jenom v elasťákach. Vyklidil sem pro jistotu pole a šel chrápat na pokoj. Teda sem si myslel, že du chrápat na pokoj. Ráno sem se vzbudil u Honzy Götzů, kterej se smál vod ucha k uchu a ptal se, fkolik sme přišli. Na tudle záludnou votázku sem nedokázal vodpovědět.

Nedokázal sem totiž vodpovědět ani sám sobě na to, proč kurva spim u Götzojc v pokoji a ne u Chrta s Jirkou, kde sem měl rozestláno.

Příšerná bolest hlavy a sucho v dršce mě donutilo navštívit koupelnu.

„Brý ráno.“ zazubil se na mě Jirka Sládků.
„Hm, jak pro koho, tykrávo.“ záviděl sem mu jeho rozumný rozhodnutí nemíchat po patnáctým pivu kořalky.

U snídaně se probíraly noční zážitky. Všichni se smáli, jenom já s Ádou moc ne. Voba sme byli bledý jak smrtky a zralý na gram koxu, nebo ránu z milosti.

Já se prej nemoch dobouchat na náš pokoj a tak sem začal bušit na jiný dveře, aby mě někdo, kdokoli, pustil do postele. Naštěstí sem bušil zrovna na pokoj, kde spal Honza. Prej sem přišel, rozhlíd se, nic neřikal, akorát funěl a z místa vyskočil úhlednou šipku metr a půl do vejšky do dvaceticentimetrový škvíry pro schody na horní paladnu, zachumlal se do deky a spal. Na to, v jakým sem byl stavu, prej neuvěřitelný akrobatický číslo.

Áda to měl vo něco složitější, páč bloudil malinko dýl a trošku si zazvracel. Nad ránem potřeboval najít slečnu servírku a říct jí něco důležitýho, tak bouchal na všechny dveře, který mu přišli pod ruku. Asi jí chtěl říct něco fakt moc důležitýho, protože hledal vytrvale, ale nakonec se prej radši poblil a šel spát. Když konečně ulehnul do postele, vrhnul znova. To už sem ráno neviděl, neb ho vzbudilo další blití a tak si sebou časně ráno na záchod vzal i znesvěcenou peřinu, aby jí vypral.

„Copak se stalo?“ ptal se zvědavě Chrt.
„Trochu sem blinkal.“ přiznal Áda bez vokolků.
„Trochu…Hmmm… Že tys držel Pichovo tempo?“ smál se na celý kolo zmoženýmu Ádovi ten škodolibej hajzl.
„Jo, je to hovado. To se prostě nedá, držet s nim krok.“ smutně konstatoval bledej Adam.

Co si budem povídat, ani mě nebylo ráno do zpěvu a navíc, Áda zaslouží respekt, že se vůbec snažil se mnou tempo držet, což se ty dvě vemena, který se mnou jeli celou dobu, ani jednou nepokusili.
Jediná chyba toho vydařenýho večírku tak byla nutnost uject posledních šedesát kiláků s převýšením 1550 metrů. A věřte mi nebo ne, ve stavu v jakym sem se nacházel, se to zdálo zhola nemožný. Ale Míle mají jednu velikánskou výhodu – za pár hodin veškerej chlast z těla vypotíte. Nezbejvalo tedy nic jinýho, než zatnout zuby, překonat krutou bolest a vyrazit k cíli. vyrazili sme naštěstí přes lanovku, která nás vykopla nahoře na sjezdovkach, kde sme opustili trasu. Cesta byla vskutku veselá, protože zdolávat ten kopec lanovkou bylo mnohem příjemnější, než po svejch.

Nevim jak Áda, ale já se stihnul trochu vzpamatovat už cestou přes Jelenec pod Dlouhý Stráně. To taky bylo jediný štěstí, protože absolovovat na Stráně kopec buzerant na entou s kocovinou, tak si radši propíchnu krkavici špringlí. Klesli sme až na rovnejch 700m.n.m. a hádejte v kolika metrech nad mořem sou ty vymrdaný Dlouhý Stráně? Správně přátelé, 1350! Tisíc třistapadesát metrů. To znamená převýšení 650 metrů. Na jeden zátah po skurvenej trekovej cestě. S naloženým kolem. Jedenáctej den na cestě. Fuj! Tykrávo, normálně sem se voklepal jenom to píšu….

„Vydrž Pichu, todle je poslední kopec, pak sjedete dolů a je hotovo.“ chlácholil sem se celou cestu vzhůru a za každou zatáčkou vyhlížel vrchol, kterej nepřicházel.

Asi stodvacesedumkrát sem si byl stoprocentně jistej, že teď už to stoupání musí skončit, protože čtyřtisícovky v Čechach nejsou, ale furt nic. Až když už sem vyhlížení vzdal se to stalo. Vynořili sme se z lesa na asfaltku po kterej jezdilo spousta lidí na kolobrndach. Cedule u cesty hlásala, že už jenom půl hodiny trápení a sme nahoře. To už se dalo přežít. Na tváři se mi přes drobný mrholení a hroznou zimu vobjevil úsměv. No, spíš taková křeč v dršce, ale duševně sem byl rozjasněnej. I kvůli mnoha cedulím všude kolem nás, který hlásali, že do Červenohorskýho Sedla vede nejdelší koloběžkovej sjezd v Českej republice. A my do Červenohorskýho Sedla měli namířeno. Do cíle zbejvalo ukrojit zhruba třicet kiláků a z toho měl bejt deset kiláků sjezd, tak co bych se tyvole nesmál.

Těsně pod Stráněma u stánku s předraženým vobčerstvením s hnusnym Kosteleckým tofukebabišem v rohlíku sme se eště zastavili dovoblíct všechny vrstvy voblečení, který sme měli k dispozici. Absolovovat jenom v triku ve dvou stupních celsia a mrznoucím dešti ten sjezd nechceš. Vobešli sme horní nádrž, pokochali se deštivejma výhledama a já už se úplně třás na ten brutální sjezd. První metry křovím mě vod dobrý nálady nevodradily. Jakmile sme najeli na asfalt, přikrčil sem se na řídítka a rozbombil to dolů. Naprostá pecka, rychlost světla a ve vočích smrt. Takhle sem si to představoval. Škoda že tu smrt ve vočích nebylo přes deštěm zamlžený brejle vidět. Stejně tak sem já skrzevá déšť moc neviděl na cestu, takže sem musel furt chmatat na brzdy. a přiznam se, že těma zmrzlejma prstama mi to moc nešlo, takže se zvětšovala rychlost. Čim rychlejš sem jel, tim hůř sem viděl, měl víc zmrzlý prsty, hůř se mi brzdilo a zrychloval sem eště víc. Situace trochu začala zavánět průserem. Nezbylo mi nic jinýho, než po pár stech metrech trochu zbaběle zastavit. Klucí teda taky zastavili.

„Tykrávo, necejtim prsty!“ šeptal do vojíněných fousů bratr Jirka a klepal rukama.
„Docela kosa, žejo.“ zahříval si Chrt prsty kašláním do sevřených dlaní.

Po drobným rozmrznutí sme vyrazili dál a opět sem se těšil na další část sjezdu, byť zima byla fakt vodporná.

Rozkmital sem nohy a plánoval si, jak sjezd přežíju, za chviličku do sebe v hospodě nahrnem teplej gáblík, voschnem, zahřejem se a s dobrym pocitem dojedeme k cíli. Najednou sem v půlce tohodle příjemnýho snění v plnej rychlosti spatřil něco, co mi roztrhlo chlopeň. Cesta, kterou sme měli pokračovat uhejbala u Tetřeví chaty z nejdelšího sjezdu v Čechach někam do vymrdanýho lesa. A co hůř do kopce typíčo! Zahamstnul sem brzdy co to šlo, zastavil a čuměl s votevřenou drškou. Nejdřív na pokračující sjezd po asfaltce kam nepojedeme, pak na vodbočku do skurvenýho kopce. Dolů na sjezd, nahoru do kopce, dolů na sjezd, nahoru do kopce a pak asi eště desetkrát, protože sem nastalej situaci prostě nechtěl věřit. Dorazili klucí a na mě padla brutální deka. Ale to nebyla deka, to byl balvan Fšehomírnejch sraček.

„Kurvaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!! Já se na to už vyseruuuuuuuuuuuuuuuuu!!! Dopíčiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!!!“ řval sem jak smyslů zbavenej, přitom zvednul nad hlavu kolo a mrsknul ho do křoví.

„Zasranej Kopkaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!! Nenávidim tendle skurvenej závooooooooooooooooooood!!!“ pokračoval sem ve výlevu, kterej vyplašil i dravce na Ruzyni, zvyklý na řev leteckejch motorů.

Jirka Sládků se smál, ale Chrt moc dobře věděl, že todle neni obvyklej humornej výlev depky.

„Nech ho bejt, počkáme až se vydovádí. Von si teď nedělá prdel.“ radši držel Jirku v bezpečnej vzdálenosti, protože sem vypadal jako rozzuřenej bejk a ničil všechno kolem sebe. Když mi došly síly, sesunul sem se k zemi a rozbrečel se.

„Tyvole, já to prostě nedojedu. Necelý tři pětky a já to nedojedu. Nemam na to. Mrdam celý Míle tykrávo.“ mumlal sem si pro sebe mezi vzlykáním.

Míle mě úplně semlely. Totální dno. Hloubš už to nešlo ani vo píď. Takhle vyždímanej sem nikdy v životě a ani nikdy předtim nebyl. Ani na Czechmanovi. Tam bylo vyčerpání v řádech hodin, tady v řádech dní. Navíc sem se já blbec natěšil představou, jak budem za chvilku v teple v hospodě u jídla a teď sem seděl v dešti v blátě, s hlavou v dlaních a necejtil nic, kromě zimy a absolutního prázdna. Nula, zírou, nebylo kde brát. Hlava už to nedávala.

Kluci mě chvilku nechali napospas černejm myšlenkám a pak mi Chrt podal ruku a pravil:

„Poď, Picháčku, dojedem ten skurvenej závod, jo?“

Nic lepšího asi říct v tu chvíli nešlo, protože sem votřel slzy, tupě sebral kolo a vyrazili sme dál. Vono se samozřejmě do Koutů nad Desnou tak jako tak muselo z kopce, ale bohugel eště přes jinej kopec a po mnohem horší cestě, což sem prostě nerozdejchal. Sjezd rigolama sme zaplaťpandu všichni přestáli bez úhony a tak sme dole v Koutech zapluli do hospody i s klukama Götzojc. S Ádou sme eště před jídlem vypudili strašlivý pivní krakeny, čimž se nam zase vo něco víc ulevilo, vývárek taky pohladil bolavou duši a dokonce proběhlo první ťuknutíčko v buřtíku. Vypadalo to, že konec utrpení už se fakt blíží a tělo si to uvědomuje.

Následnej přejezd do cíle ne že by byl euforickej, ale pětadvacet kiláků hezky vykáknutej, najezenej, s dostatečným časovým polštářem do večera, už nebylo tak psychicky vyčerpávajících, i když převýšení 450 metrů málo nebylo. Žádnou civilizaci už sme nepotkali a nic zaznamenáníhodnýho se nestalo. Honza s Ádou nam přes domluvenej společnej průjezd cílem ujeli, aby si vylepšili celkový umístění, ale to nam bylo jedno. Po výjezdu z lesa nad Františkovem sme na sebe počkali a s vítězoslavným řevem naše svatá trojice Chrt, Jirka a já protnula po jedenácti dnech utrpení a bolesti 10.7.2019 v čase 18:05 pásku 500 Mil. Došli sme si pogratulovat s Honzou a Ádou, povobjímali se a ze všech byla cejtil strašlivá úleva, že sme přežili aspoň půlku. Sotva sme se rozprostřeli v areálu s pivkama v ruce, přiběhnul fotograf a prej abysme sedli na kola, popojeli kousek zpátky a jakoby znova projeli cílem kvůli fotce.

„Hovno!“ vozvalo se z hloučku.
„Di do prdele s fotkou ty čuráku a nech nás ležet.“ přidal se někdo další.
„Vy jedete dál?“ ptal se dotyčnej udiveně.
„Ses posral, ne? Na kolo už nikdy v žiivotě nesednu!“ Rezolutně sem odmítal dotknout se bicyklu.
„Tak to si eště povíme, chlapci. Za rok ste tu zas.“ rozesmál se ten muž na celý CP2.

Je strašný, jak blízko byl pravdě, jenže to v tu chvíli netušil ani jeden z nás.

S fotkou byl ale dál nevodbytnej, že prej musí fotit kvůli dokumentaci a dneska zrovna moc průjezdů neni a kdesicosi. Nakonec sme se teda samozřejmě zvedli a společnej průjezd cílem uskutečnili, ale snímek sem dodneška neviděl.

Za chvilku dorazil i Jirka Mašků a pozdějc večer i Verča Gondžálů, Pavel Kropáčků a Zdenda Martínků. Kdo by čekal nějakou velkolepou pijatyku, má smůlu. Áda se mi podezřele vyhejbal vobloukem už vod příjezdu do cíle, Verča se Zdendou pokračovaly dál v krasojízdě, takže na oslavu neměly pomyšlení. Vypadalo to, že po předchozí noci se se mnou všichni báli pít a radši si šli lehnout téměř za světla jak buzny. Prostě sem v noci zvostal sám u vohně a vstřebával životní zážitek. Něco mi řikalo, že tu fakt naposled nejsem.

V šest ráno šumění říčky pročíslo zazvonění budíku.

„Dopíči, kurva už! Se na to můžu vysrat. Proč já kráva blbá jedu dál? Seru na to. Seru!“ šeptala do tichýho rána na startu vulgarismy neznající Verča. Byl sem neuvěřitelně rád, že už nikam nemusim. Verče a Zdendovi sme věnovali sudokrémy, gely a náplasti ze svejch zásob a rozloučili se s nima přáním hodně štěstí na další cestě.

Ve vosum dorazil i Petr Ozogán. Pěšky. Čtrnáct hodin po nás tyvole. Von zvládnul 500 Mil pěšky, s totálně rozmasakrovanejma nohama jenom vo čtrnáct hodin pomalejš, než my na kolech. Nerozumim vůbec ničemu. Klobouk dolů, Petře!

My už měli zjištěnej vodjezd vlaku a po snídani se začli přesouvat na nádraží. Už se pomalu blížil vodjezd vlaku a Honza s Ádou furt nikde.

„Tyvole přece nezabloudili na pětistech metrech, ne?“ ptáme se sami sebe. Zvedam telefon a volam Ádovi.
„Tyvole, tato píchnul! Celý Míle nic a teď píchne cestou na nádr.“ směje se Áda jako kráva.

No vida, tak přecejenom nějaký vzrušení i po závodě. Nakonec to klucí jen tak tak stihli. Eštěže měli koupený lístky přes internet. Jedinýho Jirku Maška pak potkala nepříjemnost na přestupu v podobě čekání na jinej vlak, protože do našeho už ho nepustili. Přitom by se do vagónu kolo vešlo ale prej nějaký posraný předpisy, kdy nesmí bejt přepravováno víc než pět kol, nebo co. Mrtki drážní.

No a dál? Dál už nebylo nic. Naložili sme kola do vlaku, zapískal průvodčí a dobrodružství byl konec. Ale znáte to. Míle nikdy nekončí, ty sou ve vás vepsaný až do konce života. A možná i potom

Tag děkuju moc za trpělivost při čekání na kapitoly, zejména ty dvě poslední, přimhouřený voči u pravopissu a na startu se budu těšit na viděnou.
pées: Poznáte mě podle růžovýho dresu, ale to asi víte

Těpich

The post 1000 MIL > kapitola 13 – Poslední výkřik appeared first on Trempich.cz.

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Na louce to nad ránem muselo vypadat jak po bombovym náletu dvouplošníka. Minimálně Rudýho Barona bych řek. Chaoticky rozházený lidi na zemi, vedle ledabyle ležící jejich aluminioví oři, mrtvolnej zápach doprovázenej bolestným sténáním individua ležícího na marách, kterýmu spánek přetrhlo chcaní a donutilo ho zvednout se z lože. Praskání kloubů a hekání vysvobodilo z bezesnýho spánku i vostatní a tak postupně to bitevní pole začlo vožívat.

Ačkoli nenávist ke kolu ihned po probuzení nevodezněla, ani se nikterak nezmenšila, blížící se konec utrpení a vidina světlejších zejtřků nam vlejvala krev do žil, takže se dá při troše dobrý vůle říct, že den začal poklidně. Zbejvalo dojet pouhejch 145km , což se za dva dny zdolat fakt dá. I v tom čůráckým terénu, kterým nás traséří voblažovali. Samozřejmě pokud teda nepřijde nějaká vylomenina v podobě technický závady. To bych se pak asi neudržel, zaklel trochu neslušně, rozdupal kolo úplně na miniaturní sračky, zapálil a popel rozkopnul až na voběžnou dráhu. Ale na takový věci nebylo radno ani myslet, neb deprese ze spařenejch koulí a prdelí bylo habaděj. Nač stahovat kalhoty, když brod mě stejně strhne a utopí. Jako na Váhu, žejo.

Po snídani sme se z louky trousili tak nějak postupně samovolně, jak to na koho přišlo. Kluci Götzojc chtěli mít zbytek cesty asi co nejrychlejc za sebou, nebo už měli plný zuby našich kydů, tak šlápli do pedálů a zmizeli v dáli. Pak sme vyrazili my. Já jel zase sám trochu vepředu, za mnou fousatý duo Chrt a Jirka, ve vleku za náma Jirka Mašků a předemnou smrtka. Jakože fakt smrtka tykrávo ale. Trochu mě samozřejmě postava s kosou na rameni vyděsila a tak sem se snažil zapříst rozhovor.

„Hej, Mrtko!“ oslovuju humorně osobu s kápí na hlavě. Nic. Nezájem. Ani to s ní nehnulo.
„Teda pardon, Smrtko!“ vomlouvam se upřímně za nemístnej ftípek a doufam, že během rozhovoru nepadne kosa na kámen, natož na muj krk.
„Nevíš kolik je hodin?“ jdu na to vod lesa.
„Nejvyšší čas umřít, blbečku.“ voplatila mi smrdka stejnou mincí. A kurva… Že bych se plácal do stehen, to nikolivěk.

„Hele, do cíle 500Mil už to neni daleko, počkej eště tak dva dny.“ snažim se usmlouvat funus aspoň v bílym trikotu finišera pětistovky.
„Tak jo.“ řiká vosoba bez většího rozmejšlení. Došlo jí, že by pro mě smrt v tuhle chvíli byla vysvobozením a tak mě nechává s úsměvem dál trpět v sedle. Děláme si eště společnou fotku na památku, páč todle mi určitě nikdo neuvěří, a mažu dál.

Za několik málo kiláků na mě smrtka bafla znova, ale tentokrát už to taková prdel nebyla. Přes celou cestu stál vypíčenej kamion, kterej lesácí nakládali těženým dřívím, nikde nebylo nic značeno, ani žádnej trojúhelník, takže sem profičel těsně kolem návěsu, pod nakladačovo kleštěma plnejma klád. Sotva sem tu změť prolít, zastavil tlukot srdce a kolo, okamžitě sem volal klukům, ať dávaj bacha, ale než sme se spojili, stáli vedle mě.

„Hrchleuchbleeeááá to byla prdel, chrchlááááá co?“ (Asi nemusim řikat, že se rozhovořil Chrt. To už ste podle zvuku kašle určitě poznali sami.)

„Hrauchrchrrrchlééééémálem sem měl tu kláduhuuuuchlááá vhuběěééééágruuááá.“ smál se na celý kolo.

„Ale zaseeeáááchrchchrch se mi kurvuáááeeeghu doprdele už nic nestalööööůůšššhfrtk.“ vysoukal ze sebe po deseti minutach kašle třetí větu.

Pak sme zas jeli chvilku pospolu, kroutili to kolem Odry, Budišovky a jinejch toků až do Svatoňovic, kde to vypadalo, že bysme mohli dobře posnídat. Na návsi se vyloupnul krámek a hodlali sme ho vzít útokem. Ale chyba lávky tyvole. Von měl krámek votevřeno akorát vod vosmi do půl desátý a to eště jenom druhej tejden v červenci v lichý roky. My trefili fšechno. I ten červenec a lichej rok. Akorát holt teda bylo už deset hodin místo půl desátý. V tu chvíli sem na návsi zařval tak mohutně, až to poplašilo husy i v sousední vesnici, krávy kvůli tomu dodneška dojí zkažený mlíko a paňmáma eště níčkonc stojí s hubou dokořán ve votevřenym vokně. Krámek buzerant tyvole, vopravdu. Celý Svatoňovice mi můžou vylízat prdel.

Byly dvě varianty – buď ject do Budišova nad Budišovkou, což už jenom podle názvu znamená Budišzkázu nad Budišzmarem, nebo se vydat hladoví a polomrtví dál po trase. Jelikož už sme disponovali datama v telefonech, mohli sme si ověřit, že se po trase nebude hodně dlouho vyskytovat žádný vobčerstvení. Po dlouhým a nelehkým rozhodování sme zvolili míň bolestivou variantu smrti vyhladověním. Zajíždět si deset kiláků se nechtělo vůbec nikomu a tak sme radši riskli nějaký velkolepý gesto vesmíru a doufali, že nezdechnem hlady hned u přehrady Kružberk. Trpěli sme ale dlouho, vesmír nam žádný nenadálý pozitivum nenachystal. Přehradu sme minuli s prázdnejma žaludkama a pokračovali v dietní krasojízdě přes Dvorce a Nový Valteřice. Ledva sme minuly jakousi hájenku po levej straně, ztratila se cesta v něčem, co kurevsky připomínalo Mars. Ten parchant kůrovec si rozhodně servítky nebere, to se musí nechat.

Všude kolem rezavý smrky, nebo vykácený zpustošený pláně a vyvrácený pařezy s kořenama hrozivě trčícíma k nebesům. Jedinym náznakem života v tomdle postapokalyptickým vobraze byl zvuk hardvestoru, kterej v pravidelných rytmech zpracovával eště stojící stromy a zvětšoval planinu. Cesta samozřejmě vedla prostředkem planiny, přes větve, kořeny a koleje hardvestoru, ale nebyli sme si tim jistý. Jestli tam totiž kdysi cesta byla, tak dneska určitě ne. Kluci Götzojc udělali jedinou moudrou věc, která se udělat dala a vobjeli ty sračky po asfaltce. My ne, my debilové prostě nadávali a nesli kola na ramenou přes hovna. Tak trochu sem si připadal jako Atrej. Hlavně nikam neuhejbat, i kdybysme měli lézt přes močály a bažiny. Důležitý je jít furt rovně podle červený čáry v navigaci, jen tak se dá chránit před Nicotou, respektive penalizací a nepropadnout temnotě. Když sem začal řvát:

„Artexi, neumírej, si můj přítel!“, dávalo to sice smysl, ale kluci mi do hlavy neviděli, tak si akorát poklepali na čelo s tim, že mi zas jebe.

Z hladu sem přestal blekotat až v Novej Pláni nedaleko vodní nádrže Slezská Harta, kam sme dojeli už zase společně s Ádou a Honzou. Na tamním koupališti sme natrefili na výborný párky v rohlíku, skvělý pivko a sympatickýho mlaďase za výdejním vokýnkem. Chtěli sme se i vykoupat, počasí docela přálo, ale bez plavek bysme nejspíš vyděsili hosty a taky sme eště měli v živej paměti mastný kola v siřičitejch lázních v Liptovským Jánu a rozhodli se neucpat filtraci vodpučelou špínou. Domluvili sme se hromadně, že dojedem aspoň do Václavova a tam buď zapíchneme v dobrej hospodě, nebo dle uvážení eště ukrojíme kousek cesty.

Jenže Václavov je prdel světa, kterou nezbylo než projet bez zastavení a do večera eště zbejvalo dost času, tak sme jeli furt dál. Přišli krásný kopce buzerant na Solnej vrch, V Javořinách a podobný další, takže sme se všichni měli báječně a šířili lásku. Někde v těchdle stoupáních se Áda ukázal jako rozenej Tarantino a natočil všeříkající krátkometrážní snímek „Ze života Mílaře“, vypovídající vo urputným a nelítostným boji na chvostu startovního pole, kterej sme s Honzíkem v kopcích za Václavovem svedli. Dílo hodný Oskara a zlatejch glóbů si samozřejmě nemůžu nechat jenom pro sebe a tak ho máte na konci pod článkem.

Nahoře nad sjezdovkama Karlov pod Pradědem sme prozkoumali na mobilech trasu a moudře usoudili, že pokud chceme přenocovat v posteli, musíme zakotvit v Karlově, neb další náznak civilizace je až v Koutech nad Desnou a to je setsakramentsky daleko.

Podle map bylo kolem nás spousta hotelů a restaurací, tak by neměl bejt problém se navečeřet, vosprchovat a dát pivko. Nojo, jenže čim níž sme jeli do údolí, tim víc na nás padala beznaděj. Všechny tydle hotely byly přes léto zavřený a domorodci nás posílali do Malý Morávky, která byla asi tři kilometry vzdálená. Už už sme se smiřovali s osudem, že nás zejtra hned po ránu bude čekat stoupání s kolem po sjezdovce, když sme natrefili na picerii U Praděda. Taky byla pod sjezdovkou, ale furt vo dost vejš než Malá Morávka, kterej sme se vyhnuli. Neváhali sme ani vteřinu a zapluli dovnitř. Trefili sme do černýho, neb sice kuchyně za půl hodiny zavírala, ale když prej vobjednáme rychle, ani nam moc nenaplivou do jídla. Vobjednali sme bleskově zase každej tři chody s polívkou a paní hospodská si mnula ruce. Jídlo výborný, pivko taky ušlo, všechno super, dokonce sme mohli oživit vybitý telefony a zjistili, že lanovka jezdí vod devíti ráno.

„Typíčoooo, my se nahoru vyvezeme lanovkou i s kolama a nebudeme muset tlačit! Hurá! Velikánský hurá!“

To hromadný nadšení se nedá moc popsat, ale mě skoro ukápla slza. Hlavně se nejednalo vo porušení pravidel, pokud vim. No, co si budem povídat, i kdyby jednalo, už by nam to bylo u prdele a svezli bysme se nahoru tak jako tak. Jedinej, kdo měl smůlu byl Jirka Mašků. Sice nás po sedumdesátiosmi telefonátech zase bezproblémově našel, ale vzal to právě přes Malou Morávku, takže ráno musel na kopce po svejch a eště voklikou.

Paní hostinská nam nakonec poradila, že kousek níž, v restauraci U Kazmarky, se dá ubytovat za rozumnej peníz, když U Praděda momentálně probíhala rekonstrukce pokojů a mušeli bysme spát maximálně na zápraží.

Kvalitně občerstvený, s trochou alkoholu v žíle a s dobrou náladou sme se přesunuli ke Kazmarce, kde už na nás čekali. Po důkladnej očistě v teplej sprše, kdy se mi na těle zase vobjevila světlá kůže, sem dostal chuť eště na jedno před spaním. Nelenil sem a než se vykoupali i vostatní, seběhnul se zeptat dolů do hospody, jestli bysme mohli na chvilku zaskočit. Slečna výčepní teda trošku votráveně kejvla, že teda jo, když uděláme trochu tržbu. No a to my umíme, dělat tržbu. V tom sme dobrý. Kdyby byl 1000 Mil závod v tom, kdo cestou udělá největší útratu v hospodě, pravděpodobně by nás vítězství neminulo. Timhle sem ale slečnu děsit nechtěl, tak sem akorát slušně řek, že nás přijde víc a nějaký to pivínko vypijem. S báječnou novinou sem voběhnul kluky a za chvilku už sme všichni družně debatovali u výčepu.

Vzhledem k tomu, že hospoda měla votvíračku do desíti a bylo po devátej, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl večírek zvrhnout. Jenže slečnu výčepní zajímalo naše rozšafný vyprávění vo Mílích a tak se rozhodla dobrovolně si prodloužit pracovní dobu.

„Já stejně spim tady na hotelu.“ zněla ta úplně neviná věta, která některejm z nás trošičku znepříjemnila ráno blinkáním.

Taková blbost a mě s Adamem to úplně zničilo.

The post 1000 MIL > kapitola 12 – Když nemůžeš, chlastej víc appeared first on Trempich.cz.

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Nosem mi projela krásná a nezaměnitelná vůně ranního lesa. Jasně sem v nozdrech cejtil jemnou rosu na mechu a slyšel pavouka splejtat pavučinu. Mravenci pilně spěchali po pěšince, poletující hmyz ševelil křídlama, ptáci radostně vítali novej den zpěvem a slunce se líně prodíralo skrz větve stromů, aby teplem pohladilo mojí vospalou tvář.

„Budit se ve volnej přírodě je jedna z nejhezčích věcí v životě.“ napadlo mě. Se stále zavřenejma vočima sem se zhluboka nadech, abych všem smyslům dopřál nasát tu nekonečnost vesmíru a krásu světa.
„Haló, kamaráde, jsi na Mílích.“ pošeptala mi něžně realita.
„Dopíči!“

Vmžiku sem vyděšeně votevřel voči a uvědomil si, že ta krása a něha, která mnou prostupovala, vůbec neni krása a něha, ale skurvená bolest v nohou, zádech, spařenej prdeli a vošoupaným pytli.

„Nechci! Já už fakt nikam nechci! Dyť to je nekonečný utrpení todle! Proč??“ šeptal sem plačíc do spacáku.
„Ptam se na to samý – Proč?“ ozval se stejně zoufale Jirka Sládků.

Posadil sem se ve spacáku a nevěřícně koukal na ten zasranej temnej les, chtěl pozabíjet votravnej hmyz a postřílet dementní řvoucí ptáky. Nedalo se ale nic dělat, nikdo to za mě nevodjede. Automaticky sem se voblík do neuvěřitelně smradlavýho dresu, přitom se jednou rukou nasnídal, druhou namazal sudokrémem prdel a zabalil spacák do ruličky. Tydle činnosti už sem byl schopnej vykonat i se zavázanejma vočima.

Během chvilky sme byli všichni nasnídaný, zabalený, namazaný, Chrt si třikrát zavolal domů, aby zakašlal na ženu, ale ani jednomu z nás se do sedla nechtělo. Do cíle 500mil zbejvalo furt víc jak 210 kilometrů. Ideální by bylo to ujet za dva dny, ale s našim přístupem a demotivací to i přes barvu dresů, fousů a vlasů nevidim nikterak růžově.
Hodnou chvilku sme jeli mlčky lesem, přičemž sem zkoušel udávat rychlejší tempo tak, abysme dneska konečně urvali stovku a zejtra se jakkoli doplazili do cíle. Furt se mě i přes krutý utrpení zuby nechty držel náznak myšlenky na dojetí do Skalný.

Jirka Mašků nam nestíhal a povlával někde v pozadí, Chrtovo neustávající dávivej kašel už nikdo nevnímal, kopce buzerant sme vůbec nekomentovali a přijali je tak jak jsou. Veškerý pohyby jako nasedání na kolo, tlačení do kopce, nebo vyhejbání se překážkám při sjezdech, byly víceméně zautomatizovaný, stejně jako zastávka na jídlo v každej restauraci po cestě. Z totální letargie nás nedaleko před Chvalčovem vytrhla dvojice závodníků před náma. Klucí Götzojc! Tata a syn! No nekecej tykrávo!

„Nazdaaar kundy!!“ halekam na Honzu s Ádou radostně.
„Slyšels ho, vola? Prej nazdar kundy.“ ptá se jakoby nevěřícně Honza Adama, ale přitom je vidět, jak se směje.
„Čau hoši, tak ste nás nakonec dohnali, co?“ dodává zvesela.
„Borcí, já mam fakt radost jak svině, že vás zase vidim! Normálně mi to zvedlo morál.“ hrnu ze sebe myšlenkový pochody.

Nejsem sám, komu tohle setkání udělalo dobře na duši, protože i Chrťák s bratrem Jirkou už mají mýho xichtu až po krk, stejně jako já jejich. Změna v počtu účastníků a osazenstva nam vyhovuje a nálada je okamžitě vo sto procent jinde. Cestou si vyměňujeme zážitky z trasy a kilometry najednou ubíhají rychlejc. Ovšem jenom do chvíle, než narazíme pod zříceninou Obřany na úsek, kterej nam zpestřili lesácí těžkou technikou. Takhle zplundrovanou cestu sem vživotě a ani nikdy předtim neviděl. Pěšina rozesračkovaná úplně do mrdek, koleje dva metry hluboký, všude přes cestu kmeny, suchý vodřezaný větve a zelenohnědý bláto. Chrt z tý děsuplný scenérie začal kašlat mnohem intenzivnějc, než obvykle.

„Tykrávo, my budeme tlačit i z kopceeee!!!“ vjel do mě neuvěřitelnej vztek, zatimco se snažim tlačit vytlačit zapadlýho bajka a neurvat si větvema všechny dráty v kolech.
„Zasraný lesácíííí skurvenýýýýý!!! Zplundrujou půl republiky, čůrácííííí!!!“ pokračuju v ukrutným řevu, kterej je slyšet až do Šluknovskýho výběžku.
„Dopíííčiiiiii!!!! A to mi vole kreténí furt píšou, jak je ta trať jetelnáááá!! Z kopce vole tlačíme tadyyyyy!!! Buzerantíííííí!!! Nenávidim Míleeee!!! Kopkooooo, ty hovado zasranýýýý!!!“ neberu si s ničim servítky a proklínam nevinýho Honzu Kopku. Schytal samozřejmě mnohem víc a horších oslovení, ale kdybych jich byť jenom část napsal, budu ze závodu jednou provždy vyloučenej.
„Jestli tady potkam ňákýho zmrda s motorovkou, uříznu mu s ní ruce, kokotovi!!“ vybíjim si frustraci na nebohejch dělňasech, který samozřejmě za nic nemůžou.

Mezitim už klucí propukli v hurónskej smích. Jak sem totiž tak mohutně dával průchod emocím, hudroval na celý Beskydy a přes vztek ani neviděl na dva metry před sebe, nevšim sem si, že kousek vode mě sedí na pařezu lesník s votevřenou hubou. Chudák se v obavách před rozezleným dvoumetrovým troglodytem a chrchlajícím fousatým monstrem tvářil jako choroš a ani nedutal, z čehož měli hoši vohromnou prdel.

Když sem vokolí dostatečně pobavil zbytečným teatrálním výstupem a zase zkrotil emoce, pokračovali sme v klestění si cesty klestím. Dole v údolí sme potkali nějakou nebožačku, která měla v plánu navštívit zřícenu Obřany. Marně sme jí cestu rozmlouvali. Myslim, že tam někde musela zapadnout v bažině a pokud jí lesácí nepomohli, je tam uvízlá dodnes.

V Chvalčově sme pak zastavili u hotelu Říka s vidinou voběda, ale bylo tepřive brzský dopoledne a měli zavřeno. Aspoň sme v pár metrů vzdálenej studánce Sklenářka natankovali tekutiny a vyrazili směle dál. V nedalekým Loukově lehce po desátej akorát votvírali bar Randevů, kam sme mohli vplout a ukojit svoje chuťový muňky, což značně zvýšilo morálku družstva.

Pan vrchní přijal vobjednávku a za chvilku sme zahlídli kuchaře, jak zvědavě vystrkuje hlavu z kuchyně. Asi poprvý vživotě zažil hned s vovíračkou tak velkou vobjednávku a chtěl na vlastní voči vidět ten zájezd. Zřejmě ho trochu mátlo dvanáct jídel se čtyřma polívkama při počtu pěti osob u stolu a neustále se chodil přesvědčovat, kdy přijde zbytek turistů. Nikdo další samozřejmě nedorazil a tak nechápě sledoval, jak všechny porce včetně polívek mizí v našich útrobách. Chrt s Honzíkem si pak eště na klid dali kafe, Jirka s Ádou sladkej dezert a to kuchtíka definitivně vodrovnalo. Holt klestím vysílenej Mílař jídlo nevodmítá.

Z Randevů sme vodjížděli po hodině a půl krásně nadlábnutý. Do Soběchleb se jelo po celkem rozumnejch polňačkach tak sme měli čas s Ádou probrat možnosti jestli jet, nebo nejet až do cíle. Honza měl rozhodnuto, že na to taky v půlce sere, ale Ádovi se stejně jako mě končit nechtělo. Teda chtělo se nam voběma končit už tejden, ale měli sme náznaky snahy dojet do Skalný. Řikal sem si, že Adam je mladej, nabušenej, voják z povolání, fyzičku má, tomu by to mohlo ject a teoretická šance na dokončení eště furt existuje, kort když má vůli. Jenže ve stoupáku pod Hranicema mi svým monologem ujasnil, v jakým je skutečně rozpoložení.

MU-SÍŠ-JET!
NEJ-DE-TO. UŽ-NE-MŮ-ŽU.
A-LE-MŮŽEŠ!
NE-MŮ-ŽU.
SKLAP-NI-UŽ!
TY-SKLAP-NI!
NE-TY!
NE-TY!
NE-TY!
JAK-MA-LEJ-KLUK.
EEE, NEMÁ TO SMYSL, JE TO BEZNADĚJNÝ.

Začal sem se strašlivě chlámat, protože mi hned v druhej větě došlo vodkud vítr vane. Kdo zná seriál Simpsnovi, pravděpodobně si vybaví tu scénu, kdy se vyčerpanej Houmr plouží Aljaškou a povídá si sám pro sebe. Pro jistotu se na ukázku můžete podívat na konci kapitoly. Naprosto přesně totiž vystihuje naprostý psychický dno závodníka. No nic, asi holt letos zabalíme v půlce.

Definitivní tečku plánům na pokoření 1629km dlouhýho závodu dal sjezd z kopce Křivý těsně před Rybářema. Karpály byly samozřejmě dávno úplně v hajzlu a jistota v rukou při sjezdech zákonitě nebyla taková jako na startu. No a ve zmiňovaným sjezdu přišlo co přijít muselo. Ačkoli terén nevypadal nijak zrádně a cesta byla celkem dobře sjízdná, blbě sem vyhodnotil situaci s vymletým rigolem, ruce neschopný rychle reagovat nezvládly řízení, takže než sem šahnul po brzdách, přední kolo už se rozdovádělo a já si vyhlížel místečko, kam pošlu tělo poležet. Stromy, různý klacky a kameny kolem cesty nedávali moc na výběr a už sem viděl, jak mi vzpříčenej klacek načechrává střeva a šutr češe ružový číro pod helmou.

Dodneška nechápu jak se mi podařilo tancující bajk dostat smykem dál vod škarpy a bez pádu zastavit. Každopádně tahle situace znamenala, že sem se skrzevá dojebaný karpály a necitlivý ruce ve sjezdech začal bát. Uvědomil sem si, že když mačkam levou rukou brzdu, vůbec necejtim páčku. Nasrat. Zdraví mam jenom jedno. Co by se mnou doma holky dělaly, kdybych se jim vrátil dolámanej, na to nechci vůbec myslet.

Po tomhle definitivním rozhodnutí skončit s Chrtem, Jirkou, klukama Götzojc a Jirkou Mašků v půlce se mi strašlivě ulevilo. Přestal sem se honit, stresovat a rozjařil se nad tim, že maximálně za tři dny bude po utrpení. Teď už neni kam spěchat. Jestli máme skončit po deseti, nebo jedenácti dnech je úplně fuk. Důležitý je se ve zdraví dostat do cíle 500mil. Stačí ujet denně 70km a sme tam. Naplnila mě jistota, že tohle už zvládneme.

Člověk by si měl umět přiznat porážku a mě došlo, že na tom nic moc hroznýho neni. Byl sem nasranej, to je jasný, ale my sme Míle hrubě podcenili a voni nam to vrátili s plnou parádou. Holt dojedem aspoň půlku kvůli dresu a maximálně se někdy v dalekej budoucnosti pokusíme vo dojetí celý štreky. Ale to sem teď vůbec nemoch řikat nahlas, jinak by mě klucí umlátili pumpičkama. Hlavně Chrťák by byl v tuhle chvíli schopnej mi vomotat sedlovku kolem krku a uškrtit mě s ní. Ale přiznam se, že ani já sem si nebyl úplně jistej, jestli chci v dalekej budoucnosti tudle šílenost znova absolovovat.

V poklidu sme tedy hromadně pokračovali dál, směrem k Františkovu. V Drahotuši sme v restauraci U Jelena natrefili na dobrýho pana hostinskýho, kterej nam i přes polední pauzu natočil studenou malinovku, která v tom vedru přišla velmi vhod. Podobný štěstí sme měli v Radíkově, kde nam velice hodná a ochotná paní otevřela svuj malej soukromej obchůdek, ačkoli měla dávno zavřeno. Krám byl podle cedule na kraji vesnice asi dvěstě metrů do kopce mimo naší trasu a vůbec sme nechtěli plejtvat sílama zbytečnou cestou k němu. Bylo třeba vyslat průzkumníka, aby zjistil, jestli je votevřeno. Demokraticky byl zvolenej Áda, protože je nejmladší a dostal by jinak do dršky, kdyby nejel.

Měli sme hrozný štěstí, protože byla otvíračka jenom do jedný odpoledne a už byl podvečer, ale paní majitelka byla zrovna uklízet, tak ochotně votevřela dveře pěti zoufalcům. Sice měla pečiva velmi poskrovnu, ale zato měla výborný klobásy, želatinový bombónky, čekulády, minerálky a cigára. Svět byl hned zase vo něco hezčí a protože nebylo kam spěchat, vyvalili sme se přímo na návsi, vobětovali se a ty výtečný klobásy žrali bez pečiva. Na rozloučenou nás paní prodavačka soucitně politovala, že jestli máme namířeno do Kyžlířova lesem, čeká nás moc pěknej kopec.

Prodlužující se stíny nam naznačovaly, že bysme se měli zvednout a urazit eště kousek cesty, ale do kopce se nikomu nechtělo. Rozhodli sme se, že zastavíme někde v lese, uděláme voheň a zbylý klobásy vopečeme. Do Kyžlířova to byl vopravdu kopec buzerant, ale bylo nam to jedno. Do cíle zbejvalo jenom stopadesát kiláků a tak už sme hledali, kde složíme hlavy. Nakonec sme dojeli až do Kyžlířova, kde sme požádali jednu moc hodnou vdovu, jestli by pro nás neměla trochu pitný vody na dolpnění zásob. Pozvala nás na zahradu ke kohoutku i a rozpovídala se.

„Kdepa ste se tady vzali? Vždyť už tudy všichni dávno projeli tak tři, čtyři dny před váma.“ Smích všech Mílařů. Teda všech čtyřech, Chrt se dávil kašlem samozřejmě.
„Nojo, ale ty se neumí se kochat. My poznáváme krajinu.“ vodpovídá Jirka Sládků.
„Nechcete kafe? Udělam vám kafe.“ nabízí.
„Maruško, udělej pět kafí.“ ani nečeká na odpověď a volá do chalupy na dceru.
„A vodkuď kam jedete?“ vyzvídá dál.
„Skoro z Pričope až do Aše paní.“
„Jéminkote, to je dálka. A na kolech?“ vyzvídá dál a rozdává kávy se sušenkama, který zmizely dřív než talířek položila na zem.
„Víceméně pěšky, paňmámo. Cesty jsou zrádný, tak furt tlačíme.“
„Koukam, že máte rybíz. A zralej. Můžu si utrhnout?“ vysouká ze sebe Chrt chrchlavě.
„Jen si vemte chlapci, tady to nikdo nejí, akorát špačci.“ pravila neuváženě ta žena.

Zlatý špačcí. V mžiku sme byli na nohou, keříky rybízu vočesali i s angreštem a záhonem kedlubnů jako kobylky.

Jakmile sme se cejtili dostatečně nasyceni a napojeni, zvedli sme kotvy s tim, že dál nebudeme votravovat a popojedem spát kousek za vesnici. Bratr Jirka s Ádou vodjezd sabotovali a chtěli spát na zahradě, ale nakonec se nám podařilo jim vysvětlit, že je slušný umět včas odejít. Kort když paní už před půl hodinou vodešla do sednice plakat nad zplundrovanou úrodou.

S pozdější večerní hodinou se standartně začal vozejvat Jirka Mašků, kde že to sme a že nás nemůže najít. Popsali sme mu cestu a ujistili ho, že budem spát někde poblíž trasy a určitě nás najde.
Zapíchli sme to na louce zhruba tři kiláky nad Kyžlířovem, udali Jirkovi polohu a nachystali si nocležiště. Všechno bylo naprosto báječný až na zástupy votravnejch mravenců, který útočili jak na naše zásoby jídla tak na nás samotný. Honza Götzů vybalil poučku, že mravenec z nějakýho důvodu nikdy nepřekročí bílou čáru. Žel, nikdo u sebe neměl křídu ani bílej fix. A ani nevim, jestli by se ty malůvky v trávě uplatnili. Radši sme použili repelent, kterej nás sice málem usmrtil když sme ho na sebe stříkali, ale na mravence nezabíral.

Jirka Mašků opět volal každejch pět minut a furt se dožadoval vodpovědi kde sme.

„Louka vedle trasy, za Žichlicema tyvole.“ naviguju ho podle mě dost jasně.
„Kde to je?“
„Jak kde to je? No na trase za Žichlicema. U Liberce nejsme eště.“
„Já vás nevidim ale.“
„A kde si?“
„Před Žichlicema.“
„Jaaaaj, tady vidim velký špatný! Jeď furt, až za Žichlice a dřív než v lese nevolej.“ rozloučim se s nim a pro jistotu vypnu telefon.

Nakonec nás našel eště před setměním a pomoch nám vytvořit kruhovou obranu proti mravenčím nájezdníkům. Mohli sme se tak za vyprávění veselých historek z natáčení a za zvuků Chrtovo kašlání do telefonu postupně odebrat do říše snů.
Ty dva dny už přece nějak doklepnem.

The post 1000 MIL > kapitola 11 – Klestím si klestím cestu appeared first on Trempich.cz.

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Z mrákot mě vzbudil hlahol a probíhalo obvyklý mílařský ráno, kdy sem votevřel slepenou hubu, ucejtil chlast, půlkou jednoho bělma mžoural na novej den jako jantar a doufal, že už sem na druhym břehu řeky Styx.

Chrtovo kašlání mě bohužel utvrdilo v tom, že nikolivěk, a že sem furt na těch posranejch Mílích a budu muset vosedlat kolo. Upadam do totální letargie, nemam ani sílu protestovat a bez nějakýho zbytečnýho verbálního hluku mířim rovnou k velitelskýmu stanu pro kokakolu. Xnídani byly párky s chlebem, tak sem jich do sebe mlčky nasoukal asi šest, čtyři chleby a kelímek hořtice, zatimco bratr Jirka s Chrtem furt pindali, že zdržuju. Chrt už si stihnul vopravit rozpadlou botu sto metrama tejpu a už hodinu sou nastartovaný k vodjezdu. Polknu eště dvě koly, vyčistim rypák, pobalim věci, namažu prdel, vdechnu eště jeden párek s kolou a můžeme vyrazit.

Hned zrána nás čekalo brodění Váhu a podle nočních informací i zkušenosti během podvečerní koupele, to nemělo bejt vůbec jednoduchý. Tok byl docela širokej, vody že by sotva pinďoura namočil, ale proud byl kurevsky silnej. To nebylo takový to klasický říční šimrání kulek, tady vam pěkně plandal pytlík půl metru vod nohy, jakej ta voda měla švunk. Někdo nam v noci radil, že máme jít proti proudu kousek nahoru. Informaci vod hodnýho dobrovol…. cizího úplně neznámého absolutně náhodného kolemjdoucího sme si pamatovali moc dobře, ale byli líný na krok, takže došlo na brodění přímo na vytyčenej trase. Jirka s Chrtem si vysvlíkli akorát kraťasy, namotaly je na kolo, boty vzali do ruky a hrnuli to s celou bagáží rovnou přes řeku do největšího proudu.

V pohodě a klidu se bez nějakýho zaváhání vocitli na druhým břehu. Já byl trochu rozvážnější, vyslík se celej a napoprvý vzal jenom kolo. Kdyby náááhodou, nenamočim najednou oblečení na sobě, kolo, spacák, karimatku a náhradní oblečení, ale aspoň něco suchýho mi zůstane, takový bylo moje uvažování. S bajkem sem si cestu proudem proklestil naprosto v pohodě a vydal se zpátky na břeh k CP1. Tam sem popad cyklovoblečení, ve kterým sem podstupoval každodenní utrpení, narval ho do helmy, tu popad do jedný ruky, do druhý ruky uchopil boty a zamířil za klukama, který už čekali voblečený na louce za křákama. Brodění probíhalo hladce a nic nenasvědčovalo brzskej ranní katastrofě, která by prohloubila už tak bezednou deepresi. Bravurně sem celou dobu nakloněnej proti proudu,zapírajíc se patama vo kameny, zdolával metr za metrem. Techniku minimalizace odporu proudu vody sem měl naprosto dokonalou, žel jakmile sem se i s rukama zdviženýma nad úrověň hlavy (nevim proč, když vody bylo po koule a akorát sem si tak posunul těžiště nahoru) dostal do toho nejvíc nejsilnějšího proudu, došlo k neočekávanej situaci. Bosou nohou sem našláp na vostrej šutr a….. no tyvole, se nesměj! Copa asi uděláš na suchu, když bosky šlápneš na něco vostrýho? Rozhodíš ruce, začneš řvát jak na lesy a skákat po jednej noze! Jasně že mi instinkt zavelel úplně stejně, takže sem rozhodil na jednu stranu helmu s voblečením, na druhou stranu boty, zařval jako raněnej tur a chytnul si poraněnou nohu. No a přesně v ten okamžik se všechno posralo.

Proud mě okamžitě strhnul, začal sem se topit a došlo mi, že boty najdu nejdřív v Piešťanech a voblečení až v Komárně.

„Pomooooooocc!!“ začal sem nevim proč volat.
„Moje věciiiiii!!! Zachraňte mi věciiiiiii!!!!“ řvu jak pominutej a plavu kraula směrem na Trenčín za vzdalující se helmou s voblečením
„Kurvaaaaaááááábleehuuuubleuuubleb!!!“ začínam pomalu tonout stejně jako boty
„Pomooooooooc!!!“
„Klucíííííí, já se topiiiiiim! Moje věciiiiiiibleeubluuubleeeuááá!“

Neustávající hurónskej řev po zhruba pěti minutach donutil kluky přijít se podívat na břeh, cože se to děje. Teda donutil Chrta, Jirka se smál zpoza roští. Ale ty dvě hovada se nesmáli, ty normálně hýkali smíchy. Chrt se chlámal tak, až přestal kašlat a začal smíchy brečet, bratr Jirka klečel na zemi, rovněž brečel a bušil pěstí do země, zatimco já nebožák se viděl v Dunaji. Bez peněz, s mokrejma botama a cyklistickejma šortkama. (Úplně je vidim, jak to čtou a chlámou se znova. Kreténi!)

No, nějak se mi povedlo věci pochytat, boty vylovit a sebe neutonout, dokonce sem se i bez další úhony dostal ke břehu k těm dvěma retardům.

„Hahahahahááááááááhahaha, tyvole, hahaháááhahahahahahááá, jak si to probohahahahaháááááá, já nemůžu…. se pochčíju hahááááhahahaha dokázal?“ podával mi zajíkající se Chrt jednu ruku a druhou si utíral slzy.

„Di do prdele, debile, asi tam byl šutr, ne?“
„Uááááhahahahahahaha šutrrr, haháááááuáááá!!“ pouští mojí pazouru a utírá si proudy slz voběma rukama.

Mam sto chutí ho srazit do Váhu, ale určitě bych zakop, spadnul zpátky i s věcma a celej cirkus by se vopakoval nanovo. Na to nemam morál. Radši se jdu po absolovování týdle záležitosti nasoukat do mokrýho dresu, abych po louce nepobíhal voblečenej jenom v deepresi a v koulích.

Samozřejmě sem měl náhradní suchý věci jako každej prvomílař, ale kraťasy neměly cyklovložku, takže by moje prdel dost trpěla. V mokrým voblečení bude trpět taky, ale vzhledem k horku je dost možný, že dřív než začnu trpět vložka uschne. Beztak kdybych se voblík mokrej do suchejch věcí, budou hned vlhký a je to jako v tom přísloví skočit z Váhu do Gabčíkova.
Navíc nam na CP1 tvrdili, ostatně jako to tvrdil každej a všude, že teď už to bude jenom z kopce a po rovinkach, tak mě zákonitě musí osušit vítr. Žel, jakmile sme vyrazili ze Skalky nad Váhom, okamžitě se slibovaná rovina zvedla a vod Dolnej Sůče se zase stoupalo do kopce buzerant na druhou až na Lenisko ke státním hranicím. Což potvrdilo mojí domněnku vo tom, že všichni mílaři včetně dobrovolníků a diváků a fanoušků, lžou vo vzdálenostech a stoupáních.

Taky sem se i přes depresi a myšlenky na návrat domů za holkama milovanejma furt nechtěl vzdát snu na dokončení celýho závodu a hrozně se ve mě všechno pralo. Chrt s bratrem Jirkou už měli jasno. Půlka a šmitec. U Chrta nebylo vo čem diskutovat a jednalo se vo rozumný rozhodnutí. Už dávno byl díky náběhu na zápal plic na pokraji kolapsu. Když náhodou přestal na chvilku kašlat, začínal okamžitě fialovět a docházel mu kyslík. Jirka měl pro změnu problémy s čokodírou a představa, že jí morduje dalších deset dní v sedle mu vůbec nedělala dobře. Já měl prdel v pohodě díky měkýmu sedlu, nohy už si na každodenní zátěž zvykly, ale hlava se strašlivě prala s nechutí a odporem ke kolu. Měl sem plán, že když dojedeme do cíle 500Mil z CP1 za tři dny, zkusim to narvat dál sám a nějak to dopadne. Jako samostatná jednotka možná budu rychlejší a v Čechách nejsou Tatry, tak by to třeba mohlo místama trochu jet. Ale vo jetelnosti sem si zbytečný iluze nedělal, to zas ne.

Trochu sem klukům ujížděl, začal si hrát s časem, zkoušel kopce jet a nahoře propočítával získaný minuty, kilometry, kolik to hodí za den a tak podobně, abych zjistil reálnej čas dojezdu. Ať sem ale počítal jak sem počítal, furt mi to vycházelo kolem celkovejch dvaceti dní závodu, což bylo příšerný. Navíc sem na sobotu 20. června dobrýmu kamarádovi…. no dobrýmu kamarádovi… prostě hovadovi Šimimu sem přislíbil na svatbě popojíždění drožkou. A při supr výpočtech mi to dávalo dojezd do cíle v noci z pátka na sobotu. To by stejně znamenalo se celou noc vodsmraďovat, úplně vyřízenej sednout ráno do dodávky a až do neděle ráno rozvážet vožralý kretény, který mě budou voblažovat suprfrupr trapnejma alkokecama a ftípkama, škytat, potažmo zvracet. Nevim, jestli chci takovej časovej pres podstupovat. Kdyby se náhodou cestou cokoli pohnojilo a já musel Míle ukončit dva dny před cílem, to by mě teda fakt neskutečně nasralo.

Taky nevim, jestli je vhodný nechávat nejlepší ženu světa a přilehlýho vesmíru s tříletou dcerkou doma samotný. Kort když se ta malá Fifinka každej den ptá, kde je tatínek, že se jí po něm stejská. Z toho sem rozbitej a něco mi vlítlo do voka. Nejspíš kolejnice, podle toho, jak mě to vykolejilo a bylo mi teskno po krůtach. Počítal sem dva tejdny, šestnáct dní maximálně, že se budu motat na trase, ale to už nestinu ani na mopedu. Každopádně končit v půlce mi přijde vyměklý, kvůli tomu sem se do závodu rozhodně nepřihlašoval. A taky sem si na zilion tisíc miliard nekonečno ležatá osmička procent jistej, že se na takovoudle dementní zhovadilost už nikdy v životě nepřihlásim, protože nejsem úplně vylízanej, takže je třeba se vo dokončení závodu pokusit za každou cenu. S takovejma rozporuplnejma myšlenkama se dokodrcam až na hranice, kde potkáme Robokopa Zdendu Martínků. Ten si jede svuj standart, nekouká nalevo ani napravo a ukrajuje kilometry. My si pořizujem fotku, kterak stojíme zárověň v Čechách a na Slovensku tiež, hej. Na hranicích je totiž důležitý dělat si takový hraniční fotky. Značí to jednak nadprůměrnou inteligenci zúčastněných a přispěje to ke zmírnění utrpení albínskejch vlků na Madagaskaru.

Hranice se pořád tahne do kopce jako smrad a při vzpomínkách na kecičky dobrovolníků na CP1 vo tom, jak už je to po rovince a jenom se svezeme, se mi votvírá mezokain v batohu. Mam sto chutí nasimulovat nějaký vnitřní krvácení, aby mi Chrt konečně píchnul nějakou dobrotu a já zapomněl na utrpení, kopce, sudokrém a vůbec celý Míle.

Cesta je nekonečná, zásoby jídla minimální a civilizace v nedohlednu. Na pohraničním rozcestí na Javorníku, odkud vede cesta strmě dolů, se rozkydneme a sežereme poslední zbytky potravin. Je jasný, že musíme vyplenit nějakou restauraci co nejdřív, protože tatranka a jeden rohlík neni zrovna vydatnej voběd. Než sme všechno probrali, předjel nás Zdenda, ale za chvilku sme mu to ve sjezdu voplatili. Nutno podotknout, že jakmile sme se vyhoupli z kamenitý cesty v lese na hladkou asfaltku mezi loukama, následoval jeden z nejhezčích úseků na Majlích. Kopec buzerant na mínus druhou (jakože to směřovalo dolů a ne k nebesům), trasa se furt držela směr vesnice v údolí, takže bylo možno kolo rozšlapat na bomby, úplně zalehnout do řídítek a nějaký dva až tři kiláky se klikatou cestou střemhlav řítit dolů. Hotovej nádherňajs. Strašně sme to kosili dolů, když se za zatáčkou vobjevilo auto českejch lesů. Vyhnuli sme se všichni tři jen tak tak a hulili to bezhlavě dál. V tenhle okamžik sem byl naprosto pevně přesvědčenej, že v půlce nevzdam a dojedu do cíle 1000Mil. Dole ve Štítnej nad Vláří Popově (tyvole, už jenom ten název nam měl naznačit, že je celá vesnice špatně a nemáme zastavovat) sme na sebe počkali u hlavní silnice a radostně zdělovali jeden druhýmu zážitky z jízdy, jako kdybysme snad každej jeli jinou trasou.

Vomlouval sem se Jirkovi, že sem na něj asi omylem vodsmrknul, když se dolů řítil těsně za mnou v pytli, ale prej ho to jenom lízlo, protože aerodynamika zafungovala na jedničku. Chrt taky radostně vesjkal, jaký to bylo skvělý, ale že prej jel skoro poslepu a nestich se moc kochat. Až teď sme si všimli, že má oční víčka narolovaný pod helmou, aby mu nepadaly přes tváře. Ten vůl si nahoře zapomněl nasadit brejle a jak to hezky vodsejpalo, vítr mu čechral vočíčka, slzel jako urvanej hydrant, ale už nechtěl zastavovat, protože to přece hezky vodsejpalo, tak si akorát ty víčka zastrkal pod helmu, protože mu pleskaly vo uši a teď na nás poulel voslzený bulvy jak Kuliočko.

Jak sme si tak hezky notovali a jeli dál, vobjevila se před náma hospoda a situace už fakt nemohla bejt lepší. Zapluli sme dovnitř, ale hospodskej nás upozornil, že navařený má akorát čipsy a tyčinky. Jako dobrý, hlad máme velkej, ale cpát do sebe brambůrky sotva přejedem hranice se nám nechtělo, kort když sme si cestou vyprávěli vo francouzskejch bramborach, španělským ptáčkovi, ruským vejci, čínskej polívce, švédskym stole a dalších typicky českejch jídlech. Nic, nemáte, naschle, jdeme vo dům dál. Přes ulici je další hospoda. Nojo, v ní sice vonělo jídlo, ale taky se tam konala myslivecká schůze a když sem se zmínil vo gáblíku pro tři lidi, pod stolem zaznělo cvaknutí závěru kulovnice.

Vystřelili sme radši dobrovolně, bez cizí pomoci a vzali útokem třetí hospodu. Jenže ta měla pro změnu úplně zavřeno a my se rázem vocitli fprdeli. Ne fprdeli, my se vocitli ve Štítnej nad Vláří Popově. Nic horšího než Štítná nad Vláří Popov snad neexistuje. A my stojíme uprostřed týdle prdele, hladový, v deepresi a bez vidiny teplý stravy. Nezbejvalo nam nic jinýho než vyrazit dál a doufat, že potkáme nějakou knajpu co nejdřív. Kdybysme měli mapy my hovada, nebo aspoň nějakej plán, ale to ne, my musíme všechno řešit operativně. V Popově sice taky měli hospodu, ale už jenom podle osazenstva venku pod slunečníkama sme usoudili, že tam nechcem ani ty blbý brambůrky a s vypětím všech sil sme tlačili kola kamsi do kopce buzerant, smířený s tim, že prostě zemřeme vyčerpáním v lesích a nezanecháme světu vůbec žádnej vodkaz. Kousek vod Hložecký kaple sme navíc trochu bloudili na trojrozcestí. Každýmu ukazovala navigace něco jinýho, tak sme se vydali někam nazdařbůh. Za chvilku sme se zas zdárně setkali, já navíc vobčerstvenej lesníma jahodama. Bylo jich poskrovnu, ale vživotě sem si na nich tak nepochutnal.

Aspoň něco sem do sebe nasoukal před dalekou cestou.

Když sme se přes Křekov, Mirošov a několik skurvenejch kopců, který mě čim dál víc utvrzovali ve správnosti rozhodnutí zapíchnout snažení v půlce závodu, dostali do Drnovic, trochu sem zajásal. Je to sice strašlivá díra, ale kdysivá tu hráli ligovej fotbal, tak by tu mohla bejt hospoda, kde vařej. Jenže to už bylo před tisíci lety a čas vodvál prvoligovou čutanou stejně jako kapříky místních bafuňářů a hospodu s jídlem. Navíc to byly úplně jiný Drnovice, než ty, kde se hrál ligovej fodbal, takže smůla a jedeme dál. Ve Vysokým Poli už hospoda byla, ale pro změnu zavřená. Nic naplat, furt pešek a prázdnej bachor, kterej už začal pomalu vyrábět vředy.

Míjeli sme další prdele a k posrání strmý skály, kde se prostě skrzevá kamení tlačit muselo. Na jednom takovým skalnatým výběžku byly boží muka svatýho Vendelína. Svatej Vendelín je prej patron poutníků a pastýřů, což sem netušil. A taky sem netušil, že mi Vendys bude mluvit přímo z duše. Nápis na krásně vymalovanejch mukach totiž hlásal suprobří moudro:

„Dalekáť cesta má, marné volání!“

No to mi poser na holý záda vopatlaný sudokrémem. Přesně tak teď chápu svět. Marné volání. A vo dalekej cestě ani nemluvim. Akorát bych to trochu upravil:

„Dalekáť cesta má, plná kopců buzerant, marné volání!“ pak by to bylo naprosto dokonalý.

Než sme vyjeli díl, chvilku smme porozjímali nad moudrostí svatýho Vendelína, že třeba taky moch nadávat na ty vyjebaný kopce všude tady, ale svatý lidi přece slovo buzerant nepoužívají, takže musel svojí myšlenku zkrátit. Kousek pod rozhlednou Doubrava sme rozjeli třeskutej humor, že bysme si teda jako v rámci pokochání se výhledama, zdolali nemalej kopec k ní a vylezli si nahoru kvůli nějakýmu zážitku, když už se tak poflakujem krajinou. Nasmáli sme se, co vam budu povídat. Celou půlfteřinu nam smích vydržel. Z Klokočí sme sjeli dolů, pak vyjeli nahoru na Spletený vrch, zase sjeli dolů, vyjeli na Janův hrad a sjeli po hřebeni do Vizovic.

„Chrchláááááughuchrchléééééééublatadytoznamjaxvýchrchlééééééboty.“ vypadlo z Chrta.
„Jezdíme sem na chrláááááááááááurrghááááá Rockfest.“ nebere si servítky a kašle tak, až lidi v ulici na druhým konci města zavírají vokna v domnění, že se blíží tornádo.
„Fajn, najdi nejbližší hospodu. Ale mlčky prosimtě, snaž se nemluvit a dejchej nosem, ať kašleš co nejmíň a nevyženou nás z města kvůli obavě z černýho kašle.“ žádáme ho.

Cestou k hospodě Zámecká vrátnica eště potkáme dům pohřební služby, tak se před něj deme vyfotit. Klukům se moc nechtělo, protože havran za voknem už si mnul ruce, že má trojnásobnej kšeft, ale nakonec sem je přesvědčil.

V Zámeckej hospodě, asi sedmej kterou sme dneska potkali cestou a první, kde měli votevřeno a vařili, nam paní servírka bez servítek řekla, že máme smolíka, protože vaří jenom do čtyřech a je půl pátý, ale že bude tak moc hodná, že nam nabídne picu Hawai. V tu chvíli do Chrta vjel amok a zařval:

„Strčte si celou vaší picu do píči! Chrchlááááééééubláá! Na Slovensku celej tejden nežeru nic jinýho než picu vole, přijedu chrléééééubhhhhgr do Čech kurva a první co mi v hospodě nabídnou je pica?? Děte do huááárhghhchrleéééé prdele!“ rozohnil se nad mizernou nabídkou pokrmů.

Po tomhle výstupu sme se rozhodli nepokoušet chuťový buňky a poflusaný jídlo a chcanky v pití radši dobrovolně vynechali. Osud nam nakonec ten mizernej hladovej den vynahradil v restauraci U Tonka, vedle cukrárny, kde sme se výborně nadlábli. Polívčička byla epesní a hlavní chod sytej. Naproti byla prodejna Albert, taxme eště skočili nakoupit zásoby na večer a na ráno. Jako obvykle po kalbě druhej den následoval půst, takže na nákup chlastu nedošlo. Nedošlo ani na jednu třetinku v plechovce. Chtěl sem bejt ráno svěží a vyrazit včas, protože sem furt nebyl rozhodnutej, jestli v půlce zakončim výlet se závodním číslem, nebo ne a přesvědčoval sám sebe, že dojedu až do Skalný.

Než sme definitivně vopustili zahrádku, dojel nás Jirka Mašků, ale dlouho sme společně nepobyli, protože sme chtěli do setmění eště něco ujet. Nad Chrastěšovem se mi vybily hodinky a skrzevá zapomenutej kabel na CP1 sem byl najednou úplně bez nabitých hodinek. A sportovec bez nabitých hodinek je co? Správně, je úplně bez nabitých hodinek. Nejenom že co neni v hodinkách si tělo nepamatuje, ale jestli se teď posere navigace a já se budu muset kvůli záznamu trasy vracet někam, tak schořim jako papír.

Pomalu se začlo stmívat a my vod Vizovic nevyjeli z lesa. Šance, že se dostaneme někam do civilizace na spánek k hospodě byla dost mizivá. Potvrdilo se nam to číhnutím do mobilu na mapy. Našli sme blízko trasy osadu Baťková (zdravim Míle 3x dokončivšího Vencu Baťka), kde by se teoreticky dalo přespat pod přístřeškem, kdyby náhodou v noci začlo pršet, respektive aby na nás ráno nepadala rosa. Z posledních sil sme se dopotáceli k osadě o počtu jedno stavení + jedna stodola, kde nějaká starší paní šukala s pánem po světnici.

Jakože běhali sem a tam ty dobytku! Nečetli ste Babičku? Ta taky šukala po světnici sem a tam a rozhodně to nemělo nic společnýho s grupnsexem. By se Božena Němců mušela v hrobě vobracet jak rotor.

Zaklepali sme na ten šukající pár a poprosili je, jestli bysme mohli na verandě složit hlavu. Paní se vomlouvala, že už nás bohužel ničim nepohostí, protože akorát vodjíždějí domů a všechno už sežrali. Pán nam přines hodobožovej tepich, kterej mrsknul na verandu, aby nam nezíblo vod betonu a šli zase šukat po světnici.

Zavolal sem eště Jirkovi Mašků, kde tak zhruba sme a ať hledá Baťkovou. Pak už sme jenom pojedli, převlíkli se do pyžam a zalezli do spacáků. Chrt zjistil, že ho bez karimatky i přes tepich beton tlačí do hrbu a posunul se na trávu. Trochu sme porozjímali nad smyslem Mílí, toho utrpení a blížícího se konce, kterej byl eště v nedohlednu. Těsně po setmění se sebrali majitelé a odjeli šukat domů. Do toho dvakrát volal Jirka, že vidí hovno, protože je tma a nemůže Baťkovou najít. Podle popisu už byl někde blízko, tak sme zkoušeli nejdřív svítit čelovkama, ale neviděl nás. Zkoušeli sme i zařvat, aby nás našel po hlase, ale taky neúspěšně. Akorát sme rozdováděli pár psů, který pak vejli jak magoří.

„Jeď po červenej, ta je totožná s modrou a až dorazíš na křižovatku, kde se značky rozdělujou, jdi pořád po červenej. Sice uhneš z trasy, ale po pár metrech narazíš do stavení.“ zněly jasně daný instrukce, který měly stačit k tomu, aby nás našel. Definitivně sme zmlkli, popřáli si dobrou noc a zalezli do spacáků s tim, že Jirka buď dorazí v noci, nebo si ustele jinde. Jakmile sem začal zabírat, začal mi zvonit telefon.

„Tyvole, kde ste? Já vás furt nemůžu najít.“ úpí mi Jirka Mašků do sluchátka.
„Jeď po červenej! Narazíš do nás.“ snažim se ukončit hovor a zbytečně dlouho nepřerušovat přicházející spánek.
„Hele já sem pod ňákejma drátama vysokýho napětí.“
„Jo dráty vysokýho napětí řikáš? Tak to jo, teď naprosto přesně vim, kde si, tykrávo.“ myslim si v duchu, ale do telefonu vopdovídam něco ve smyslu, že vim hovno, kde tu sou jaký dráty a ať prostě jede po červenej a že do nás musí narazit, protože Chrt má u hlavy červenou turistickou značku. Típnu telefon, votočim se na druhej bok a snažim se usnout za zvuků Chrtovo kašle a motorový pily Jirky Sládkojc.

„Dohajzlu! Sem vzhůru. Teď už nezaberu.“ Chvilku se převaluju, ale únava mě brzo zmůže a začínam se propadat do říše snů.
„Vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz.“ začne mi hlavou třást vibrační vyzvánění.
„Coje tyvole?“ vyštěknu do telefonu.
„Já vás furt nevidim. Kde ste? Sem u nějaký cedule Baťková jeden kilometr.“ Bože, to je jak u blbejch na dvorku.
„Tak jeď furt po červenej.“ položim telefon a mam sto chutí na něj šlápnout, aby už nikdy nezvonil. Převalování, spánek, telefon.
„Vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz, vrrrzzzzzz.“
„Tak sem asi tady, modrá jde někam doleva a červená furt rovně.“ radostně hlásí Jirka. Mlčky se zvedam ve spacáku, zahlídnu světýlko v dálce na cestě, rozsvítim svojí čelovku a hejknu do noci už dost zoufale: „Tady kurva a už mě nech spát!“

Jirka zahlíd světlo a vydal se k němu jako můra k lampě.
„Tyjo, to sem tě asi budil viď?“
„Ne, v pohodě, hrál sem tady do noci mikádo tyvole.“

Snad už se nic nestane a můžu jít definitivně spát. Pro jistotu telefon vypínam.
Taag zasráno.

The post 1000 MIL > kapitola 10 – Dalekáť cesta má, marné volání appeared first on Trempich.cz.

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Vůkol zní zvonění cyklozvonků, všichni jedou na kolech a smějou se. Starý velocipédy, fešácký voblečení, takový ty mlynářský bekovky na hlavách a zvoněj. Do toho pomalu zesiluje hudba:

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl
Aj vant tů rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd maj bajk
Aj vant tu rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd it vér aj lajk

Jsem v tom davu cyklistů, jenže mě kolo nejede. Spad mi řetěz, mam defekt, ulomenou šlapku, vohnutý řídítka a prasklou vidlici. Smutně koukam, jak mě ty veselý lidi na kolech míjej, zvoněj na zvonky a čim dál hlasitějc si spívaj:

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl
Aj vant tů rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd maj bajk
Aj vant tu rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd it vér aj lajk

zatimco já tam stojim sám, bezradnej a s nepojízdným kolem. Ke všemu se mi chce strašně chcát a nikde kolem neni žádnej hajzlík. Blbej dav lidí. Už mam skřížený nohy a z hadičky už mi skoro kape. Naštěstí se mi chtělo chcát tak moc, že mě to probudilo. Ježišmarjá, zase debilní sen. Zlatý koloušcí a granáty. Jesi se mi budou zdát takový kokotiny každej den, ty Míle dobrovolně vzdam.

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl….
No tak to se poseru. Úplně vidim, jak se tý melodie dneska nezbavim.

Hrozně dlouho sem se se zavřenejma vočma přesvědčoval, že chcaní neni vůbec akutní, eště chvilku to vydržim a užíju si relativního tepla a pohodlí spacáku. Jenže vlezlý Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl…. mě deptalo tak moc, že už sem nezabral a skrzevá plnej močák málem dopad jako Picho Brahe. Vystrčil sem hlavu ze spacáku a první co moje voko zahlídlo bylo kolo.

„Tyvole, na Slovensku se nekrade, nebo jak?“ proklínam v duchu neschopný zloděje.

Vypadá to, že i dneska budu muset namazat prdel sudokrémem a vyrazit nejlíp aspoň na CP1. Strašně moc se mi nic nechce a přimět hlavu, aby vyloudila pozitivní myšlenku je nemožnej úkol. Kort když v ní dokola zní ten kokotskej refrén
Aj vant tů rajd maj bájsykl Aj vant tů rajd maj bajk

„Se fakt poseru dneska. To bude boj vo holej život. Nenávidim Míle! Nenávidim kolo! Už nikdy vživotě na horským kole neujedu ani metr, tyvole, prisambačku!“

Uvědomit si pár sekund po votevření vočí kde se nacházim, proč se tam nacházim a co mě čeká, nebylo vůbec nic příjemnýho. Dokonce se dá říct, že to v člověku vyvolávalo agresi. Nebo aspoň touhu kopnout Honzu Kopku do šimpánu.

Nebyl sem sám, kdo měl orgastický myšlenkový pochody, protože se z Chrtovo třistagramovýho šusťákovýho kapesníku, kterýmu řikal spacák, vozvalo zachrchlání a polohlasný klení:

„Dopíči vole už kurva! Posraný Míle vymrdaný! Seru na to, nikam dneska nejedu! Skurvený kolo, nenávidim ho!“
„Dobrý ráno.“ snažim se navázat rozhovor.
„Ty di taky doprdele kreténe!“ mění Chrt polohlasný klení a kašlání na nepříčetnej řev.
„Zapálim kolo tyvole, počkam až schoří, pak ho zapálim znova, popel nasypu do treter a ty zapálim taky! I se všema krámama co na tom vymrdaným kole vezu!“ pokračuje Chrťák v monologu a ani nekašle, jak je nasranej.
„Koukam, že sme na tom psychicky všichní podobně.“ vylejzá se smíchem ze spacáku Jirka Mašků.
„Aj vant tů rajd maj bájsykl Aj vant tů rajd maj bajk“ zařvu na celou vesnici z plnejch plic, aby se klucí taky pomněli.
„No tak ty si hovado. Teď se tý melodie nezbavim.“ děkuje mi vzápětí Jirka Sládků a poupravuje mě, že refrén by měl bejt správně Aj vant tů puš maj bájsykl… (jakože tlačit. Ne do textilu, ale kolo, chápem se?)

Zabalený a namazaný sme byli eště před sedmou hodinou a plouživě vyráželi směr Gápel, kde mělo bejt hafo medvědů. Smradlavý, votrávený a hladový. Ne ty medvědí, my! (V tůtej kapitole dojde k nějakýmu nedorozumnění, úplně to vidim)

Hlad vyřešil místní krámek, kterej akorát votevřel. Venku už seděla parta Ivan Pelikánů s Katastrofákem, Verčou Gonžálů a Petrem Duchoslavů. Zatimco všichni seděli, Veru snídala vstoje. Pravděpodobně kvůli poškozeným tělesným otvorům. Nic neřikala, jenom vydávala takový tichý sykavý zvuky při sebemenším tření stehen. Každopádně teď byla řada na nás, abysme trochu zasmradili krám. Vykoupili sme půl obchodu, užili si vydatnou snídani o dvou chodech, zásoby salámu narvaly do štrozoku, kofolu do bidonů a mohlo se vyrazit. Vono totiž když jedete do zákazu kde sou přemnožený medvědí, neni nic lepšího, než si sebou vzít štangli lovečáku a sladký pití. To totiž zaručeně medvěda vodradí mnohem víc než brokovnice, kterou nemáme.

Po dvojitej snídani sme vyrazili s krkem pomazaným lovečákem a politý kofolou vstříc medvědí náruči, ale jako každý ráno nás začlo tížit něco, co sme sebou rozhodně nechtěli vozit a už vůbec sme nechtěli omylem defekovat medvědovi do brlohu, nebo do chřtánu. Neváhal sem drze zastavit u místní cukrárny a bodrou paní majitelku požádal, jestli by mi neumožnila znesvětit toaletu. Ta skvělá žena viděla na mých vypoulených vočích, že vláček už skoro vyjel z tunelu a s úsměvem mi ukázala na dveře záchodu. Téměř sem se vysral z podoby, taková to byla úleva a podle pazvuků z dámskýho záchodu se to samý podařilo i Jirkovi Mašků. Vobá sme vyšli ze dveří jako pání světa a dokonce se nam na chvilku na tváři vobjevil úsměv. Ale jenom do doby, než sme venku zahlídli kola.

Chrtovi s Jirkou Sládků bylo hloupý paní zhruba na rok zasmradit hovnama a hnilobou celou cukrárnu a nic jí za to nedat, tak si koupili kafe a větrník. Všechny ty sladkosti vypadaly luxusně a nadejchaně, že by ček sežral celou vitrínu, ale po vosmi rohlíkach, paštice, párkach, vokurkach, rajčeti, sušenkach a japkovým džusíčku už se do mě nic nevešlo.

Po vyprázdnění, kafi a větrníkach sme tedy mohli vopravdu vyrazit směr Gápel. Cestou sme se dozvěděli, že tam na nás bude čekat Jirkovo kamarád Milan Hosák, kterej dělal dobrovolníka na startu.

Jak sme tak šlapali ve čtyřech, když se k nám definitivně Jirka Mašků přidal, strach z medvědů nebyl nijak velkej. Čtyři cyklistí s rolničkama nadělají kraválu dost na to, aby se medvěd votočil a nechal si na salám zajít chuť. Snad. Bez větších rozmyslů sem do toho šlapal a klukům kousek ujel. Zastavil mě až šramot a praskání větví v nedalekym křoví.

„Kurva, eště že sem se byl vysrat, jinak mi to teď vylítlo z nohavice a musel bych klukům tvrdit, že mam hnědou krev.“ prolítlo mi hlavou.

Pro jistotu sem začal nenápadně na ty lemry líný klidnym a hlubokym hlasem volat, kde se jako flákají, že takle na CP1 nedojedeme ani pozejtří. Hlavně nedat najevo, že sem si skoro stříknul strachy z hluku v roští. Dalším pokusům vo úniky ze čtyřčlenýho pelotonu dalo krom týdle příhody stopku krásný čerstvý medvědí hovno uprostřed silnice, ze kterýho se pomalu eště kouřilo. Dostal sem báječnej nápad položit na něj vyfasovaný rolničky, vyfotit a poslat organizátorům s tim, že na CP1 nedorazí jeden ze závodníků. Fotka slavila úspěch a nakonec sem díky ní a díky hlasujícím v soutěži bohatší vo sud Bernarda. Inu, vypijem ho spolu na startu 2000 Mil

Než sme se nadáli, byl tu konec stoupání a s nim sjezd po krásnej cestě. Milan Hosták nam přijel naproti, když sme dlouho nejeli a trochu nás do Gápelu popohnal. V chatě Dolinka máme prej zajištěnou skvělou snídani.

Slanina, vajíčka, šunka, sejra, marmeláda, džem, jam, čekuláda, kafe, kofola, pivo… Cokoli si člověk přál, bylo možno vobjednat a sežrat. Sice už to byla třetí snídaně dneska, ale Mílař prej jídlo neodmítá. V Dolinke se nás zase sešla celá banda, protože nás dojela Verča s Pavlem, Ivanem a Petrem. S Milanem a jeho paní nás u stolu sedělo deset Mílařskejch postiženců. A to sme se vo fous minuli s klukama Götzojc, který v Dolinke spali na měkejch postelích. Parchanti!

„Škoda, s nima byla taky prdel. Ty už asi neuvidíme stejně jako Balůa.“ pomyslel sem si a smutně si vzdychnul. Naládovali sme do sebe jídlo a pití a vyrazili do dalšího zákazu. Vůbec se nam nechtělo, ale s veselou písní na rtech jde všechno líp.

Bááájsykl, bááájsykl, bááájsykl
Aj vant tů rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd maj bajk
Aj vant tu rajd maj bájsykl
Aj vant tů rajd it vér aj lajk

Na mou adresu padlo mnoho označení pohlavních orgánů, že prej když už se konečně tý vlezlý melodie zbavili, tak jim jí zase připomenu a je to fprdeli. Nicméně po chvíli se přidal Chrt s předělávkou na „Zvonky štěstí“.

Šlapu rád a je to na mě doufááám znááát
Šlapu rád, že chci Kopkovi pěstí dááát
Častokrát, když dojebaný šel sem spát
šlapky štěstí, já slyším v dálce skřípááát
Šlapanie mám zo fšetkého najradšej
Šlapanie sú moje chvíle nejkrajšie
Šlapanie som ako v rozpráukovom sně
Šlapanie – krásne znie
Reťazu melódia ozaj krásně znie

Chaos střídal zmatek, předělávka střídala předělávku, řev střídaly výkřiky a tak podobně.

Sám s nohami na koleee
zrazu pytel ma preboleeel
Sám s nohami na koleee
zrazu dobre je len z kopceee
A to mi robí celkom fajn
v cieli Kopku si poddááám.

Nezávislej pozorovatel by okamžitě volal Chocholouška, ale my jeli zákazem, v huztým lese, takže jedinej, koho moch náš verbální projev srát, byl medvěd. A ten by Chocholouška těžko volal. Takže i když sme si ráno pomazali krky lovečákem, aby méďa věděl kde hryzat a polili se kofolou, čekali sme na důstojný ukončení Mílařskýho trápení marně.

Na konci zákazu sme se skrzevá vymejšlení píčovin vocitli určitě možná jakoby tak úplně skoro téměř rychle. Pod stromem tam vodpočíval Petr Duchoslavů u kterýho sme hodili zastávku, pokecali a vzali ho do vleku. Míle nejel poprvý, takže zhruba věděl co kde je. Uklidňoval nás, že kousek vocať je chata, kde se dá najíst. Už bylo načase, protože se začal vozejvat hlad.

Sjeli sme dolů po louce a za zatáčkou sem očekával chatu se saunou, vířivkou, voběd vo třech chodech a jako dezert ideálně půlkilový tiramisu. Jediný, co tam ale čekalo byl kopec. Dlouhej, táhlej, nepěknej, ale po asfaltu. Rozvzpomněl sem se na fčerejšího Štybara na Križnej, rozepnul dres a zahájil rotaci nohou. Kluci zůstali daleko za mnou, nejspíš i tlačili, ale já se nedal.

Kola se kroutí dál, notor už práci vzdal
do kopce jede sám silnic král.
Alkohol zastavil, poprvé vodu pil
ústa jí nastavil, nevyhrál.

Napad mě další z mnoha dnešních bukkakekaraoke textů, zatimco ze mě stříkal pot a dával sem si kopec buzerant, jehož konec byl v nedohlednu.

„Je to asfalt, hobluj vole, dáš to!“ hecoval sem se a furt šlapal jak profesionální prostitut.

Minul sem Robokopa Zdendu Martínků, kterej si dopřával svačinu v autobusovej zastávce na gauči, pokynul mu na pozdrav a jel dál, protože se předemnou konečně rozprostřela rovina. Omylem sem zatočil na Chatu Homölku, kde sice měli bazén, ale hospoda byla zavřená. Votočil sem tedy řídítka směr Bufet Partizán, za kterým začínal další zákaz, poslední na Slovensku. Bufet byl vopravdu echt oldskůl bufet, ale vařili v něm výborně. Gulášovka byla fantastická, bylo jí hodně a s chlebem a nanukem mě dosyta zaplnila. Eště než sem dojed, dorazil zbytek tlupy. Opět se nás sešla celá vosmičlená sestava jako ráno na Gápelu a byla prdel. Nejvíc sme se smáli, když přijela Verča a začala slejzat z kola. Teda my sme se tomu zezačátku nesmáli, protože nam to bylo blbý, ale pomalý pohyby nohama dávaly tušit, že bude mít frndu v jednom vohni.

„Jak si na tom?“ zeptal se slušně někdo z mužskýho osazenstva.
„Jak asi. Hoří mi píča, prdel mam v jednom vohni, nesnášim kolo a ten muj blbeček mi furt píše že mam ject dál. Nejradši bych se na všechno vysrala a ukončila závod.“ pomalu se s roztaženejma nohama kolíbá ke stolu.

Dohajzlu, ta slušná holčina, která na startu cudně klopila zrak při slově prdel teď najednou používá výrazy vobhroublých dlaždičů a nehne u toho brvou? Kurva, to musí bejt vošklivý, zlý nepěkná bolest.

„Co čumíte? Mam jí jak trhací kalendář, jestli se chcete zeptat.“ vyštěkne směrem k nám, když se při civění na její houpavou chůzi ani nesnažíme zavřít dršky. Vzápětí se tomu ale sama začne smát, čimž situaci dost odlehčí.

Odlehčuje jí eště víc Jirka Sládků, kterej hlásí:
„To musí bejt peklo pro ženskou. Mě stačí mít rozedřenou jednu díru a co teprv Ty s dvouma. Musíš trpět jako zvíře.“
„Bolí to jako svině. Todle sem vživotě nezažila. Fakt jí mam úplně rozervanou.“ přitakává Verča a vopatrně dosedá na lavičku.

Debata začíná bejt zajímavá a téma se točí kolem toho, jaký to asi je dostat naloženo do trhacího kalendáře.

Čas odjezdu se nachýlil a chca nechca se musíme pustit do strašnýho krpálu za Partizánem. Pak dolů do sedla, nahoru do dalšího krpálu Rovienky. Nevim kterej kokot vymyslel kopci buzerant název Rovienky. Tyvole, tam nebylo rovnýho vůbec nic. Kdyby tudy ved rovník, musel by se menovat křivník a nějaký hovado to nazve Rovienky. To další kopec už měl výstižnější název – Polomy. Tady se nedalo vo autentičnosti pochybovat. U sedla Trtkavka sme si autentičnost vověřit nemohli, neb nebylo čim a ani s kym. Zrazový vrch byl opět svýho názvu hoden, páč do takovejch srázů, kudy sme museli tlačit kola, by normální smrtelník nešel. Jenže my nejsme normální smrtelníci, ale přiblblí Mílaři, pro nás platí jiný pravidla. Třeba to, že když uvidíš tu nejhorší možnou cestu, vydej se po ní, Míle tudy jistojistě vedou. Nebo to, že když uvidíš ten největší kopec, vydej se na něj, Míle tudy jistojistě vedou. A tak podobně.

To se nám potvrdilo cestou ze Zrazového vrchu na chatu Baské. Že kopec střídal kopec, na to už sme si zvykli a mlčky tlačili, ale že se kopcem v lese, vymletou lesní cestou dostaneme na Čomolungmu, to sem nečekal. Ta stěna odporně připomínala kopec buzerant na entou. Při tlačení kola kolmo vzhůru se Chrtovi a Jirkovy začaly zamotávat fousy do zadní přehazovačky, jezdci před sebou člověk volizoval paty na tretrach. Kolo ste popotlačili s vypětím všech sil vo čtvrt metru nahoru, zabrzdili, udělali přítah vhůru a sesunuli se vo dvacet čísel po sutinach dolů. A takhle pořád dokola asi půl hodiny, než sme ten vyprcanej kopec buzerant na entou vylezli. Zlo se nam smálo za zády do vočí a strašně to bolelo.

Když si na to takhle vzpomenu, vlastně vůbec nevim, proč ty Míle chci jet znova. Ani za mák netušim.

Každopádně sme se vyškrábali nahoru s tim, že by to měl bejt pro dnešek poslední velkej kopec. Hodlali sme zahájit sjezd, ale na chatě Baské bylo živo. Lidi na nás mávali, ať se zastavíme, dáme si něco k jídlu a pivo. Než sme se stačili rozkydnout na zem, dorazil Petr Duchoslavů a už z dálky gestikuloval rukama a s vypoulenejma vočima halekal:

„Viděli ste ten Hillaryho výšvih? Tykrávo, to byla dobrá prasárna. Sem zavařil brzdy při tlačení do kopce.“
„Jojo, my sme taky brzdili do kopce, jinak bysme se skutáleli vo sedumset veškovejch metrů níž.“ souhlasně přikyvuje Jirka Sládků a mne si svou řetězem vytrhanou bradku.

Paní domácí uchlácholila naši mysl tou nejlahodnější kapustnicou, kterou sem kdy měl tu čest vochutnat. To nebyla polífka, to byla zhmotnělá láska tyvole. V mym žaludku se rozhostilo nekonečný blaho, který umocnil chalan s domácí pálenkou a pivem. Seděli sme před chatou jako vyvržený kytovcí, vyvalený nafouklý pupky, v ruce lahváče a nikam se nam vůbec, ale vůbec nechtělo. Dokonce se mi podařilo vysomrovat retko, takže něha byla absolutní. Družnou debatu a líný povalování utnul až třetí nabízenej žufánek kořalky, kterej sme se slzou v oku museli vodmítnout, jinak bysme už fakt nikam nejeli. Paní nás ujišťovala, že do Opatovej už je to jenom z kopce, což byla samozřejmě hrozná lež, ale to už sme měli prokouklej Mílařskej slovník.

Je to jenom z kopce = čeká vás několik vrchařských prémií
Už je to jenom kousek = pojedete tak tři hodiny, zahnete doleva, pojedete dvě hodiny, minete rybník a za hodinu ste tam
Za chvilku tam jste = zejtra nebo pozejtří tam dorazíte
Tady se to trochu zvlní = kopec buzerant na druhou, potažmo na entou
Tady dobře vaří = kuchař umí uvařit čaj
Luxusní restaurace = mají tam picu
Dáme si jednoho panáčka = zlijem se jak hovada a špatně ti bude tři dny
V lese je zopár medveďou = v lese je kurevsky hodně medvědů a vůbec byste tam neměli lézt, protože je to fakt vo dršku

Na konec zákazu to vopravdu bylo jenom z kopce, ale do Opatovej furt dost kilometrů chybělo. Když sme se za hlavní silnicí na Trenčianské Teplice štrachali do jednoho z obvyklých krpálů, zahlídli sme ve křoví pohozený starý kolo. Nejspíš eště mělo vocelovej rám a pamatovalo Žižku když měl vobě voči, ale mělo dva! krásný šestadvacítkový pláště. Hned sme si vzpomněli na Pavlíka Portů, kterej skrzevá rozervanej plášť musel Majle vzdát. Co by za takový epesrádes pláště na Križnej dal. Chvilku sme se bavili votom, co asi teď dělá, jak zvládnul to vodstoupení ze závodu a jestli mi to někdy vodpustí, ale pak zas následovalo ticho, letargie a odevzdání a občasnej výkřik

Aj vant tů rajd maj bájsykl
nebo
Som ako v rozpráukovom sně

Přes horoucí prdele, ziliardu kopců a nějaký to blouděníčko sme se teda doštrachali kousek před Opatovou. Dole v prudkým kopci na strašlivejch balvanech se proti nám zpoza zatáčky vynořilo auto. Paní na nás z vokýnka mávala, že jako máme zastavit, jinak se stane něco příšernýho a minimálně tady všichni umřeme. Hamstnul sem na brzdy a zastavil těsně před autem, který bylo vypíčený přes celou lesní cestu necestu. Za mnou vyzkoušel reflexy Jirka Sládků a jen tak tak zastavil pár centimetrů za mnou. Zato Chrťák už měl smůlu a než stačil vůbec šahnout na brzdový páčky, vrazil Jirkovi do zadního kola a okamžitě šel do trojitýho Řittbergra s dopadem v dvojitým Lutzu. Hezkejch pár metrů poletu skončilo nehezkým drškopádem v pangejtu plným kopřiv. Po chvilce se vynořila helma a zakrvavený Chrtovo ruce ve kterejch třímal kolo. Mezitim paní votevřela dveře a začala volat na čokla běžícího za autem.

„Bivoji, nestalo se ti nic?“ vzala ho s plačtivým hlasem do náruče a prohlížela, jestli neni náhodou zraněnej letícím šutrem vod brzdících kol.

Bivoj byl takovej ten miniaturní chlupatej zakrslej gaučovej píčus, co furt jenom štěká jako debílek, sere kudy chodí, vobčas se pobleje a nic jinýho neumí. Ta tlustá kráva venčila Bivoje z jedoucího auta a nás kvůli tomu div nezabila. Todle všechno když mi doteklo, chtěl sem dát průchod vulgarismům hrubšího zrna, ale Chrt mě předběh. V zápalu strašlivýho nasrání zapomněl na kašel a dal tam tej pizdě takovej kotel, že si ho bude pamatovat do nejdelší smrti smrťoucí. Tolik nadávek najednou bych nedal ani já v betlu na krev s Pavlem Kropáčků.

Psovodí vzali čokla, zabouchli dveře a bez jedinýho slova vodporu vodjeli pryč.

„Dopíči kurva sráč vyjebanej, se na to vyseru tyvole!! Zase mi nic neni!“ nasadil tomu všemu korunu Chrťák.

Nam se ulevilo, že mu krom škrábanců nic neni, nebudeme muset vytahovat šicí náčiní s mezokainem a mohli sme pokračovat dál. Sjeli sme do vsi, přejeli kanál a z posledních sil dnešní pouť zakončili eště za světla na CP1. Nikdo nás nevítal, nefotil, všichni zrovna vyprovázeli někoho přes brod. Ale to nam bylo upřímně úplně jedno.

Jako jeden z prvních nás přišel přivítat Jirka Vlach, pro kterýho Míle bohugel skončili skrzevá nefunkční navigaci, bez který toho na Majlích moc nenajezdíte. Ač putování z Novej Sedlice zakončil dřív než chtěl, vítal nás s úsměvem, domácí slivovičkou a pivem. (Tyvole, jesi von se nesmál právě proto, že už skončil?) Lahodně vonící slivovičce se nedalo odolat, kort když za Jirkovo zády Silva mazala chleba se sádlem a cibulí. Taková lahoda! Bolest celýho těla, psychická i fyzická únava byly s každým soustem toho skvělýho jídla a lokem vynikající slivovičky mnohem snesitelnější. Cejtil sem, že dneska potřebuju koupel a regeneraci v podobě alkoholu.

„Jedete eště dneska dál?“ zeptal se Jirka.
„Nasrat!!“ ozve se trojhlasná odpověď.

Jirku to rozesměje a obratem rozlejvá paňáčky.

Ptáme se na kluky Götzojc, jakej mají náskok a zjištění, že brodili a jeli dál mě zarmoutí, až skoro nasere. Byla s nima prdel a kdoví, jestli je eště někdy uvidíme. Jirka Vlachů vypráví vo tom, jaký problémy potkaly Balůa. Došli mu prej baterky v navigaci, takže neměl zaznamenanej hezkej kus trasy skoro až vod Baské do CP1, nějakejch 25kilometrů. Ten blázen si jel do Trenčína pro baterky, vrátil se zpátky přes šílený kopce těch pětadvacet kilometrů a jel znova na CP1, aby zaznamenal trasu. A co bylo kulervoucí, měl před náma den náskok a CP1 opouštěl ráno, zatimco my se tam doplazili večer. Ten kluk je hroznej démon. Přitom by za tohle určitě nedostal diskvalifikaci, ale maximálně penaltu tak hodinu, dvě. Scháněním baterek a vracením se na místo odkud neměl zaznamenanou trasu projebal tak půl dne, ale svědomí mu nedalo. Balů, máš muj velkej respekt a seš vopravdickej Mílař!

Nedlouho po nás se vobjevil Robokop Zdenda a poprvý za celý Míle sem ho slyšel říct víc než jednu holou větu. Rozkecal se hodně a jenom sme zírali, co má všechno za sebou za akce. Najednou začlo dávat smysl, proč je nam furt v patách a nemůžem ho setřást. V noci pak dorazil i Petr Ozogán. Vypadal dost zdrchaně, ale byl vodhodlanej dorazit do cíle 500Mil. Když sundal boty a fusekle, pochopil sem, proč má bolestí skřivenou hubu. Normálně se mi zvednul kufr. Ne smrady, na smrad je Mílař imunní, ale to co sem viděl bylo fakt hutný. Na každým článku prstu u nohy měl krvavej puchejř velikosti kvajávy, některý byly slitý dohromady v jeden a celkovej pohled na jeho nohu vypadal jako když z mlejnku na maso lezou krvavý flaxy. Tykrávo, my cyklisti se vlastně máme hrozně dobře.

Zbytek večera se pak odvíjel v duchu požívání alkoholických nápojů, vopejkání buřtů a mýho somrování cigár vod dobrovolníka, jehož jméno jsem zapomněl, ač to byl dobrák vod kosti. Příští rok by měl bejt ten nebožák na startu, tak ať se ke mě přihlásí, věnuju mu krabičku na cestu. V neposlední řadě přišlo na přetřes téma Chrtovo lékárničky, ve kterej vez asi pět litrů mezokainu, šití pro celou armádu, náplasti, tejpy, rovný jehly na šití, rovný jehly do žíly, zahnutý jehly na šití a tak dál. Jedna z dam se ptala k čemu prej je to vybavení dobrý a že nam ukáže, jak umí perfektně šít a zašije Chrtovi pangejtem roztrženou prdel. Ta představa byla komická, tak došlo k hecování, že to nedokáže, ale nebohej Chrt se pravděpodobně bál, že mu sešíje místo poraněný hýždě věnec a tak i s holou prdelí utíkal.

Na šití nakonec nedošlo a jelikož mi přišlo, že už mam lechce vratkej krok, šel sem si lehnout. Je dost možný, že sem šel spát dokonce dřív než klucí, ale nejsem si jistej. Měl sem totiž nějakou tesknivou a kousek vod tábořiště myslel na to, co asi dělaj doma ty moje dvě krůty. Čuměl sem do blba, žmoulal v ruce lahváč, poslouchal šumění Váhu a tušil, že letos do konce nedojedu. Milan Hanyk už je v cíli tykrávo a my se teprve s velkou námahou doplazili na CP1. Něco děláme špatně. Smutná nálada byla předzvěstí zejtřejší obří krize, která jednou musela přijít.

Ale nejdřív se na ní vyspim.
Až dopíju pivo.

The post 1000 MIL > kapitola 9 – Aj vant tů rajd maj bájsykl appeared first on Trempich.cz.

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Všude voněl letní les, pomalu a velmi, velmi líně jsem se prodíral stínem borovicovýho háje, kterým občas mezi stromama prosvěcovaly hřejivý paprsky slunce. V dálce jsem zahlídnul tři skotačící koloušky. Zvědavě zkoumali vzrostlou trávu, která jim šolíchala čumáčky. Za nima majestátní jelen se svou družkou poklidně sledovali potomstvo. Nebylo třeba nikam spěchat, zastavil jsem se, tiše se kochal nekonečnou silou přírody a vesmíru, když vedle mě najednou vybouchnul granát a všechno rozerval na lítající hromadu střev, krve a sraček.

„Kurvaaa, co to jeeee?“ řvu za letu a snažim se výbuchem vymrštěnej dopadnout na zem v pozici, ve kterej si nezlámu všechny kosti v těle. Další výbuch a znova letim. Všechno mě bolí. Asi střepiny rozervaly moje tělo a nastává konec.

„Neee, takhle sem umřít nechtěl! Ne teď a tady!“ Další rána přímo na žebra a jakoby z dálky slyšim volání.
„Pichuuuuuuu.“
„Někdo potřebuje pomoct, musim se vzchopit.“ bleskne mi hlavou.
„Pichuuuuuuu.“

Z posledních sil se snažim přetočit na bok, rozlepit krví zalepený voko a zahlídnout volajícího.

„Pichuuuuuuu. Ty hovado vožralý, fstávej! Fšichni už zase jeli.“ haleká Chrt na celou pergolu, přičemž samozřejmě kašle jak v posledním tažení a navrch přidává další kopanec na probuzení.

„Hruuaaaaarchrchleeuuuuááárr!“ vylítne mi z krku kus hmoty a s rachotem zlomí nohu vod židle. Nerozumim tomu, kam se poděli hebounký koloušcí. Že by vůně lesa byl ten vodpornej puch borovičky, kterým smrdim jako kdybych se v ní koupal? Že by granáty byly Chrtovo kopance a zalepený voko krví bylo prostě jenom zalepený voko půltunovým vospalkem? Cejtim se ale jako kdybych fakt přežil výbuch granátem a chyběla mi půlka těla.

„Tyvole, ten je eště úplně na hadry.“ znalecky pokyvuje hlavou Jirka Sládků někdy kolem půl vosmý ráno. Zatimco ty dvá nademnou filozofujou za zvuků Chrtovo dávivýho kašle, snažim se ze všech sil probrat z agónije.

„Hele, Pichu, my jedem a pak nás dožeň.“ rozhoduje Chrťák situaci, když nejsem ani po dvaceti minutách schopnej přepnout z komatu aspoň do režimu samochod a začít fungovat. Je mi úplně jedno co řiká, tak mu to vodkejvu. Akorát zkontroluju, jestli neležim v blitkach a okamžitě spim dál.

Před desátou hodinou mě budí kravál, kterej vytváří hospodskej úklidem včerejší spouště. Tři litry koniferky a deset piv k tomu nebylo nic, co by ho rozhodilo, nebo je ukrutnej masochista, jinak si nedokážu představit jedinej rozumnej důvod, proč by pouštěl hned ráno rádio. Mě se div nerozskočí hlava a u džinglů na reklamy se mi tvoří ve zvukovodech krvavý puchejře. Ke všemu do pergoly odporně pere slunce, tak už neni moc na výběr a ve snaze co nejdřív zmizet do ticha konečně fstávam.

Rozhlížim se místem pohromy a nevěřícně koukam, jak se části brzdovejch systémů válí na stolech, na zemi, potažmo i na lustru. Hlavně že pan brzdár v noci každýmu důrazně vopakoval:
„Opatrně na toto chalan, stojí to vela euro.“

Pod stolem se válí kus psem vokousaný Chrtovo picy a ve zbytcích alobalu zase nějaká součástka.

Hospodskej na mě zahaleká něco vo dobrym ránu a usmívá se. Nabízí snídani a pivo. Blázen. Tyvole, jak to dělá? Dyť ani nemá rudý voči a vůbec nevypadá jako vyvrženej vorvaň přejetej parním válcem a protaženej katrem. Já nejenom že takhle vypadam, ale i se tak cejtim. Dost mě v tom mínění utvrdil pohled do zrcadla během čištění zubů, při kterým sem leknutím zařval, mrštil kartáček po vodrazu v zrcadle, uskočil metr vod umyvadla, zakop a upad.

Když se mi podařilo trochu sebrat, zabalit věci a nachystat k vodjezdu, doplnil sem zásoby vody, vdechnul snídani a vyrazil. Vroucně sme se s kamarátem loučili. Na tohodle člověka a vůbec celou vesnici jen tak nezapomenu.

Vzhledem k pokročilej hodině už ale nebyl moc čas se bratříčkovat. Budu muset kluky někde dohonit. Do zákazu za Tužinou se mi samotnýmu nechce, prej je tam dle posledních informací privel´a medveďou.

Pot ze mě stříká už po nasednutí na kolo, který je nějaký vratký a podle kličkování po asfaltce to vypadá, že bych potřeboval zadní podpůrný kolečka. Jednu litrapůl petku vody sem fcucnul hned na prvním kilometru.

„Dneska to bude dlouhá a suchá štreka Zdendo.“ pomyslim si trefně.

Kopec střídá kopec. Ne, moment, nestřídá, furt se jede do kopce.

Tak teda menší kopec střídá větší kopec, pot ze mě regulerně chlístá jak z urvanýho hydrantu, vodkašlávam borovicový šišky s dehtem a šlapu. Furt šlapu. Nohy mě nebolej, protože přes trojku v žíle necejtim bolest. Jako Roky Balboa. Neznáš bolest, rozumíš, neznáš bolest! Tak teda neznam bolest a šlapu. Hovno Roky, Štyby vole!

První tři kilometry za mnou a eště sem nezastavil. Před sebou zahlídnu Ivana Pelikánů a dřív než se rozmyslim, jestli pojedu chvilku s nim, nebo ne, sem u něj.

Zase vypadá jako kdyby byl v úplně posledním tažení a prosí mě, jestli bych mu na sebe nedal číslo. To mu samozřejmě dam, ale v duchu úplně vidim, jak se případně z Križný vracim zpátky sem někam do sraček, šescet vejškovejch metrů dolů, abych Ivanovi pomoch v nesnázích. Velmi intenzivně doufam, že číslo potřebovat nebude a po pár prohozených větach opět usedam do sedla a rotuju pedálama. Šestej kilometr vod startu a furt jedu ukrutný bomby jako Štybar. Holt jmenovec Zdenda. My to prostě máme v krvi, ject kopce na krev. Akorát nevim, jestli von den předtim dokáže vychlastat to co já. Pot řinoucí se zpod helmy mě šíleně pálí do vočí. Bodejť by ne, když je koncentrovanej tak jedna k jedný s lihem.

Vosmej kilometr, prudká vodbočka vlevo, eště kousek se snažim šlápnout, ale už to nejde. Slejzam z kola, funim jak kráva, na jeden hlt polknu druhou petku a vopíram se do řídítek. Ne, todle neni jetelná cesta a kdo řiká že jo, je vůl. Tlačil sem tady já, tlačili tady jiný borcí a tlačil tady i Honza Kopka s Milanem Hanykem, takže jestli mi někdo chce poslat video, jak jede na kole celou Križnou (1574m.n.m.) z Vyšnej Revůce (670m.n.m), prosim. Ale ať si dotyčnej nejdřív střihne 500km švih s 15km+ vejškovejma přes Nízký Tatry a pak se teprv vydá na zteč. Tolik k neustálýmu dohadování, jesi sou nebo nejsou tydlencty kopce jetelný. Hanyk tam tlačil, stačí? Howgh.

Zhruba dva kilometry vod vrcholu mi volá Chrt, kde sem. Oni prej nahoře a počkaj kousek pod vrcholem ve sjezdu u hotelu Král’ova Studňa.

Čekali nahoře zhruba půl hodiny a já sem tam za další půlhodinu. To neni velkej skluz, na to v jakým stavu a v kolik hodin sem vyrážel na trasu. Fakt sem to rval jak Štyby v top formě. Poslední dva kilometry zdolam rychlochůzí a nahoře se zaseknu s focením, vodpočinkem a kocháním. K jídlu zhltnu akorát tatranku a frčim dolů. Zrovna se zvedá Katastrofák* Pavel Kropáček s Verčou Gondžálů a mam dojem že s nima byl i Petr Duchoslav, který sem v tisícihlavým davu turistů vůbec neviděl a dostávam od nich vynadáno, že se nekamarádim a hrnu to jak magor. Je teda pravda, že voproti vostatním setkáním fakt dneska hrnu kudlu a sotva nasednu na kolo, už se jim vzdaluju. Prostě standartně na Štybyho. Jak řikam.

* Přezdívku Katastrofák Pavlovi vymyslel Chrt, protože 38x píchnul, dokázal ztratil 16 drátů z předního kola, 7 ze zadního, urval přehazovačku, dojebal brzdu a brácha mu ujel hned druhej den závodu. I přes tydle problémy dokončil aspoň 500Mil.

Sjezd brutálně vymletým korytem mi dělá velký problémy a skrzevá dojebaný karpály vidim šance na drškopád značně zvýšený. V jednu chvíli si se mnou koryto dělá co chce, musim se jenom nechat vézt a džampovat vejmoly větší než Vémolovo kecy před zápasem. Při jednom takovým mě to koplo do haldy vyplavenejch šutrů, ve kterejch sem okamžitě cejtil, jak mi brzdí přední kolo, zadní se setrvačností i přes zátěž pod sedlem a na něm zvedá, tak sem akorát vykopnul haxny z nášlapů, při vhodnej příležitosti překročil řidítka, který už byly tou dobou níž než kolena a svižným poklusem minul uřícenou dvojici s trekovejma hůlkama mířící na Križnou vod západu.

Nestalo se mi vůbec nic. Ani žádná vodřenina! Ustál sem tendle průserem zavánějící drškopád zahozením kola v poklusu s nevídanou bravurou trénovanýho kaskadéra, vrátil se dvacet metrů nahoru zpátky pro kolo, znovu nasednul jakoby nic a pokračoval v nekontrolovatelnej krasojízdě směrem dolů. Zase na Štybara. Tyvole, ten mi dneska asi držel palce jako já tenkrát při MČR na Doubravce u Jiřího, nebo nevim.

U Král’ovej Studni sem přes dav lobotomickejch kokotů na vymrdanejch elektrokolech buzerant roztaženejch přes celou cestu přehlídnul vodbočku a ve smyku to znova poslal k zemi. Opět kontrolovanej pád a jediný co bylo, tak drobnej šrám na lejtku, který přikrytý kolem chvilku hoblovalo kamení. Levá rukavice vodsrala zbytek. Ledva sem zvednul kolo ze země, prohodil něco nepěkných, ba i vulgárních slov směrem k čuráckejm elektrokolům a jejich uživatelům v horách, už sem na terase zaslech Chrtovo smrtelný kašlání, respektive dávení a chropot. Jo, vidim, že zase telefonuje ženě.

„V kolik si vstával? Dyť si ráno vypadal dost na kaši eště.“ ptá se někdo z Mílařskýho davu.
„Před desátou asi, vyjížděl sem ve čtvrt na jebenáct.“ řikam.
„Tos to docelas hnals ne?“
„Hele na vrcholu Križný sem byl za dvě hodiny a dvě minuty přesně.“
„Tak to si magor. Asi budu muset taky začít jezdit na koniferku.“ řiká ten někdo.

Chtěl sem si dát polífku, ale byla asi drškovka, což stačilo jenom přečíst a dělalo se mi blivno. Vystačil sem si s kofolou, kterou mi pro změnu znechutila vobsluha buzerant. Tyvole ten kluk se tvářil jako kdyby měl hemeroida vyhřezlýho až mezi lopatkama a klovala mu do něj tasemnice s bradavicí ve voku. Vo umění šíření lásky a něhy věděl tendle dement úplný hovno. Až po chvilce sem si fšimnul smutnýho Pavla Portů, kterej toho směrem k nám moc nenamluvil a jenom operoval s telefonem.

„Copa se stalo, ňákej problém?“ pídim se.
„Jojo, v plášti díra jako doprdele, nejde zalepit a furt se trhá.“ hlásí za něj Jirka Mašků.
„Blbý je, že tady nikdo žádnej plášť nemá, nechce pučit, do vsi daleko, dneska svátek, zejtra sobota, pak neděle a všude votvírají až v pondělí.“ dodává vzápětí.

„Kurva, to je mordor. Tady to nemůže zapíchnout přece!“ sem najednou nasranej na situaci.
„Zkoušel volat i tomu klukovi, co vam přivez destičky, ale nezvedá to. Asi vyspává kocovinu, kterou si mu způsobil.“ přidává se bratr Jirka Sládek.
„Jak způsobil? Von chlastal sám!“ snažim se hájit.
„Hovnoooooruáááárchrrrchleúúúú, prostěéééééuhuááááchrchleeee si Pavloviiuhrrrrchrchleeee skurvil chrááááhuebléééchrrrrch závod, uhuhuhchrchůůůůůfrksopl vole.“ tepe do mě Chrťák. I přes projev Lobotomíka Retarduse mu rozumim, že sem skurvil Pavlovi závod.

Svědomí ve mě hlodá fest a tak se snažim přemluvit kolemjedoucí náhodný cyklisty k zapučení pláště. Nikdo kupodivu nechce sundat přední kolo, věnovat plášť nebohýmu mílařovi a sám se pak trmácet minimálně patnáct kilometrů pěšky s bajkem na hrbu.

Naděje svitla při oslovení mladýho páru s dětma. Místňáci a eště znají kluka, kterej provozuje cykloservis v Banskej Bystrici. Žel, telefon opět nikdo nezved a Pavel už volal domů, aby pro něj přijeli, protože tři dny tady čekat kvůli plášti nechtěl.

My už taky pomalu museli vyrazit, pokud sme chtěli dojet za světla aspoň před další zákaz. Rozloučili jsme se a bylo jasný, že letos už se na trati nepotkáme.

„Tyvole, Pichu, tak ty si na Hrešnej všem skurvil snídani tim, že si vožral kuchaře, Pavlovi si dneska ukončil závod tim, že si vožral brzdaře… Možná by ses nad sebou měl zamyslet.“ rubou do mě klucí a servítky si rozhodně neberou.

Cestou z Král’ovej Studni sem nasranej jak žumpa a Pavla je mi hrozně líto. Celá situace mě fakt mrdá, protože na ní chca nechca nesu svuj díl viny. Na neuvařenou snídani na Hrešnej sere pes, holt sem to podojil, spoustu lidí mě nenávidělo, ale zas tolik se nestalo. Kvůli hladu nikdo ze závodu tenkrát neodstoupil. Abych unik výčitkám a plkům vod kluků, mydlim to dolů z kopce střemhlav. Mydlim to tak rychle a zahloubanej do svejch myšlenek, že si ani nevšimnu zmizelý fialový čáry z navigace. A nevšimnu si jí kilometr a půl, dokud mi nezačne vibrovat v kapse telefon.

Mohutný „Dopíííííííííííííííííččččččiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!!!!!!“ Zatřáslo stromama v širokým vokolí, spadlo pár větví a telefon přestal zvonit, protože kluci pochopili, že já sem pochopil, že sem mimo trasu. Po čtvrthodině strašlivýho klení cestou vzhůru sem se s nima opět setkal. Vodbočka z hlavní cesty kamsi do křoví byla neviditelná a nevést tudy navigace, ztěží byste trasu hladali. Tudy bych se dolů po srázu dobrovolně nikdy nevydal ani s lanem a cepínem, natož abych takovou mrtkou jel na kole. Ale tady nejsme dobrovolně, tady se jedou Míle. Chrt z toho srázu přestal dokonce kašlat. Schválně se mrkněte na video na konci článku, jak se tudy jelo Ádovi Götzů. Kluci byli tou dobou daleko před náma, ale stopu tu zanechali nesmazatelnou.

Po zdolání týdle zhovadilosti zas následovala chvilku jakás takás lesní cesta na Šturec. Projeli sme kolem větrací šachty tunelu Čremošné, mimochodem nejdelšího tunelu na Slovensku. Ale to vidim teď na mapě, když sleduju, kudy sme jeli. Během cesty sme samozřejmě věděli hovno. A i kdybysme věděli, kde sme, bylo by nam to úplně u prdele. To jenom tak zbytečná informace pro čtenáře vlastně. Mnohem zbytečnější, než celý vyprávění.

Pak následovala delší jízda po asfaltu až před Turčianske Teplice. Dohodli sme se, že by bylo fajn něco pojíst a dát pauzu. Na začátku městečka sme potkali Katastrofáka s Ivanem, jak jedli kebab, kterej vypadal hnusně už ze stometrový vzdálenosti. Hned nad hlavou měli obří ceduli Koliba Zuzanka. Zuzanka je dobrá, když neni špatná a tak sme se vydali do Zuzanky. Knajpa výborná, jídlo taky, porce veliký, vobsluha v naprostým pořádku, normálně bych dal deset z deseti bodů, ale co ten hajzl?? Tyvole s mejma dvoumetrovejma nohama sem musel srát s votevřenejma dveřma a to nechceš vidět. Nechceš to tuplem, když se někdo přijde vychcat a ty tam vypuzuješ strašlivý pivní hovno a teď na sebe čumíte. To sou zážitky, kterejm bych se příště rád vyhnul. A stačilo by jenom mít hajzlík vo kousek větší, žejo. Takže Zuzanka bezva, ale srát radši medvědovi do brlohu.

Po vydatným občerstvení, odpočinku a šestnáctým prochrchlaným Chrtovo telefonátu domů sme vyrazili dál. Už v kopci za nádražím byli kluci pomalejší a tak sem to zase narval podle sebe a jel si Štybara. Před Budiší byla vodbočka do lesa, kde sem se vyvalil na palouku a čekal na kluky. Tam nás dojel i Katastrofák s Verčou a Ivan a jeli sme chvilku ve větší skupince. Jistý bylo to, že nás pro dnešek čekalo maximálně mírný stoupání, takovej kopec buzíček jenom, téměř bisexuál, a po něm pojezdy mezi vesnicema. Všechno už se vobešlo bez nějakejch zásadních zaznamenáníhodnejch událostí. Poklidně sme projeli kolem Malinové a nepozorovaně vnikli do Nitrianského Pravna, kde na nás z restauračního zařízení mával Petr Duchoslav. Rádi sme vyslyšeli jeho volání a přisedli k němu na terásku. Za chvilku dorazila Verča s Pavlem, Jirka Maškojc už bez Pavla Portů, myslim že i Ivan a nejsem si jistej, jestli se nemihnul i Zdenda Martínků. Veru už chodila dost zeširoka a bolest jí působilo jenom sednout na židli. Bylo nam blbý se ptát, kterej otvor má víc rozedřenej, ale podle náznaků na tom byly voba úplně stejně.

Vdechli sme nějaký jídlo, Chrt vyřídil další tři telefonáty domů, vysosli pár piv, pobavili servírku, která měla podobně trapnej smysl pro humor jako my a probrali možnosti spánku. Ubytování se sprchou by nebylo vod věci, na tom sme se všichni schodli. Situace, kdy ke mě přiletěla moucha a než stačila dosednout na ruku, umřela smrady a spadla na zem naznačovala, že bych měl špínu aspoň vomlátit řemdihem. Pavel Kropáčků se vydal zjistit situaci do třech penzionů na náměstí, ale dostál pověsti Katastrofáka a ani v jednom nepochodil. Hotel měl taky plno, tak to vypadalo na další pohodovou noc pod širákem a bez komárů, který se nedokážou prokousat vrstvou tělesnýho smradu.

Chvilku sme eště zvažovali co a jak, ale nakonec zvítězila touha nespat na náměstí, kde hlaholila skupinka romských cikánů. Tři kiláky do Tužiny sme zdolali jako nic a rozestlali si na hřišti kousek vod kiosku. Nikdo neměl nápad jít se tam kamarádit a ani mě se moc nechtělo votvírat záklopku. Po včerejší noci bych uvítal trochu spánku, namísto bujarý veselice. Pak si pamatuju, že sme se eště dohadovali, kdo bude spát v dětským domečku, aby na něj ráno nepadla rosa. Vyhrál sem já, ale když sem zalehnul, z domečku mi čouhaly palce u nohou. Vod pupíku níž. To bylo vlastně víc těla venku než uvnitř, taxem spaní pod střechou vzdal.

Ve čtveřici Jirka „Budvar“ Mašek, Jirka „Bratr“ Sládek, spojař Chrťák a voslí hlava Pich, ulejháme pod smrčky těsně po setmění. Verča s Katastrofákem, Ivanem a Petrem spali někde jinde.

Během chvilky je slyšet hlasitý vodychování vobou Jiříků a Chrtovo posmrtný kašlání.

Dneska klapne víc než vosum hodin spánku? No nekecej.
Taaag zasráno.

The post 1000 MIL > kapitola 8 – Gou Štyby gou appeared first on Trempich.cz.